ÚS k prohlášení viny v trestním řízení a mezím jeho ústavnosti

Ústavní soud zveřejnil svůj nález sp. zn. II. ÚS 2138/23, v němž konstatoval, že před přijetím prohlášení viny by poučení soudem nemělo zahrnovat pouze informaci o tom, jaké trestní sazby zákon stanoví za daný trestný čin, ale i informaci, že soud obviněnému může uložit trest v rozsahu této sazby, že prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti v něm uvedené nelze napadat opravným prostředkem. Soud musí obžalovaného poučit a ověřit jeho informovanost a svobodnou vůli. Předseda senátu před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny také zjistí stanovisko státního zástupce, poškozených a zúčastněných osob (pokud jsou přítomni v hlavním líčení). Teprve následně může rozhodnout, zda prohlášení viny přijímá nebo nikoliv.

 

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem úvěrového podvodu. Za tento trestný čin byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let a stěžovatel k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let.

Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatelům je třeba přičíst k tíži výši škody, ale zároveň přihlédl k tomu, že jde o osoby dosud soudně netrestané, žijící jinak řádným životem. Oba se ke spáchanému trestnému činu doznali. Městský soud sice považoval uložení trestu v zákonem stanovené trestní sazbě za nepřiměřeně přísné, ale uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody měl za nutné, protože stěžovatelé způsobili trestným činem vysokou škodu. Uložil ale trest pod spodní hranicí trestní sazby. U stěžovatele uložil trest o rok vyšší než u stěžovatelky, s odkazem na dvojnásobnou výši škody, kterou stěžovatel svým jednáním způsobil.

Proti rozsudku městského soudu podali oba stěžovatelé i státní zástupce odvolání. Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelů jsou nepřípustná v části, ve které se týkají výroku o vině, protože oba před městským soudem prohlásili vinu. Uvedl, že postupem městského soudu nedošlo k podstatným vadám, které by měly vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaného rozsudku. Ve zbytku Vrchní soud napadeným usnesením odvolání stěžovatelů zamítl.

Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatelů odmítl.

Druhý senát  Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Ronovská) ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl v tom, že zrušil napadená rozhodnutí pro porušení práv stěžovatelky na soudní ochranu. Stížnost stěžovatele však zamítl.

Ústavní soud se podrobně zabýval ústavními mezemi pro užití institutu prohlášení viny v trestním řízení a zkoumal, zda trestní soudy respektovaly ústavní záruky spravedlivého procesu vztahující se k trestnímu řízení. Věnoval se také posouzení, jaké poučení o následcích prohlášení viny musí obviněný dostat, aby o něj mohl soud opřít následné rozhodnutí o vině.

Možnost prohlásit vinu byla do českého právního řádu vtělena v roce 2020. Jde tedy o relativně nový nástroj trestního řízení. Institut posiluje roli stran v řízení před soudem tak, že se na počátku hlavního líčení vymezí otázky, které zůstávají mezi stranami sporné a na jejichž řešení se tak soud má zaměřit. Cílem přijetí úpravy umožňující obviněnému prohlášení viny je významné usnadnění a urychlení průběhu hlavního líčení. Pokud obviněný prohlásí, že je vinný spácháním skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s jejich právní kvalifikací, může soud takové prohlášení přijmout – není to však jeho povinností. Ústavně souladný výklad vyžaduje, aby o určitosti prohlášení viny nebyly žádné pochyby a aby prohlášení viny bylo řádně zachyceno ve spisu. Přijaté prohlášení viny by měl soud zohlednit při výměře trestu. Prohlášení je neodvolatelné a skutečnosti v něm uvedené nemůže obviněný napadnout odvoláním.

Využitelnost institutu prohlášení viny má své pevné limity. Není možné obejít zásadu materiální pravdy nebo pravidla in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch). Soud také musí před přijetím prohlášení viny obžalovaného poučit o následcích prohlášení viny a ověřit, co je projevem vůle obžalovaného a zda chápe, k jakým důsledkům může prohlášení vést. Poučení před přijetím prohlášení viny by mělo být podle Ústavního soudu důkladnější, než u dohody o vině a trestu, v níž je minimálně část týkající se trestu přímo uvedena v textu přijaté dohody.

Poučení soudem před přijetím prohlášení viny by tak nemělo zahrnovat pouze informaci o tom, jaké trestní sazby zákon stanoví za daný trestný čin, ale i informaci, že soud obviněnému může uložit trest v rozsahu této sazby, že prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti v něm uvedené nelze napadat opravným prostředkem. Soud musí obžalovaného poučit a ověřit jeho informovanost a svobodnou vůli. Předseda senátu před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny také zjistí stanovisko státního zástupce, poškozených a zúčastněných osob (pokud jsou přítomni v hlavním líčení). Teprve následně může rozhodnout, zda prohlášení viny přijímá nebo nikoliv.

V posuzovaném případě dospěl Ústavní soud v závěru, že stěžovatelé byli dostatečně poučeni o hrozícím trestu a postup městského soudu tak nevyústil v porušení práv stěžovatelů. V závěrečných řečech obhájci stěžovatelů uváděli informace, ze kterých jasně plyne, že si byli hrozícího trestu vědomi.

Ústavní soud nicméně vyhověl stěžovatelce, která namítala, že její prohlášení by nebylo možné (ani po řádném poučení) bez dalšího vzít jako procesně účinné prohlášení viny ke skutkům uvedeným v obžalobě. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud na základě komunikace předsedkyně senátu a stěžovatelky zachycené v záznamu z hlavního líčení i následného dotazu státního zástupce a reakce stěžovatelky. Ze stěžovatelčiných vyjádření totiž neplyne, že by prohlásila vinu ke skutkům uvedeným v obžalobě. Podle Ústavního soudu tak městský soud měl (kromě řádného poučení) buďto jasně formulovanou otázkou (například slovy: „Prohlašujete vinu ke všem třem skutkům uvedeným v obžalobě?“) získat od stěžovatelky určité a jednoznačné prohlášení viny ke všem skutkům uvedeným v obžalobě, anebo provést dokazování k části obžaloby, u které stěžovatelka svou účast rozporovala.

Tím, že městský soud přijal vinu stěžovatelky ke všem třem skutkům uvedeným v obžalobě, včetně skutku ze dne 7. 4. 2011, přestože před přijetím usnesení o přijetí viny stěžovatelka opakovaně rozporovala svoji účast na tomto skutku, a následně ji z tohoto skutku uznal vinnou, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Naopak v případě stěžovatele Ústavní soud takové pochybení neshledal.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2138/23 je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: redakce AD

Go to TOP