Nejvyšší soud (NS) v senátě složeném z předsedy Pavla Simona, který byl zároveň i soudcem zpravodajem, a soudců Miroslava Hromady a Viktora Sedláka se zabýval dovoláním žalobkyně, která se žalobou domáhala na žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění, které jí mělo vzniknout v souvislosti s trestním stíháním.

V roce 2011 bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu úvěrového podvodu ve formě spolupachatelství.  V roce 2013 byla žalobkyně uznána vinnou, že společným jednáním při sjednávání úvěrové smlouvy a při čerpání úvěrů uvedla nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje a způsobila takovým činem škodu velkého rozsahu, čímž spáchala zločin úvěrového podvodu, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem.

Odvolací soud rozsudek v roce 2014 zrušil a žalobkyni zprostil obžaloby.

Žalobkyní byla v roce 2016 byla přiznána invalidita I. stupně. Byť se v životě žalobkyně vyskytlo více nepříznivých okolností, jež lze považovat za stresory (rozpad manželství, dluhy, exekuce), podstatné je, že trestní stíhání bylo pro vznik škodlivého následku rozhodující. V příčinné souvislosti s trestním stíháním u ní došlo k rozvoji psychického onemocnění – smíšené úzkostně-depresivní poruchy u disponované osoby v zátěži, jež zanechalo na jejím zdravotním stavu trvalé následky.

Byly tak splněny podmínky pro odškodnění ztížení společenského uplatnění žalobkyně, přičemž při rozhodování o jeho výši postupoval soud prvního stupně (Obvodní soud pro Prahu 2) podle § 444 odst. 1 obč. zák., ve spojení s vyhláškou č. 440/2001 Sb. a vycházel z bodového ohodnocení znaleckého ústavu a žalobkyni v roce 2017 přiznal jako odškodnění částku 210 600 Kč. Odvolací soud (Městský soud v Praze) se závěry soudu prvního stupně souhlasil.

Nejvyšší soud však rozhodl, že při posuzování možnosti navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je třeba vnímat jako splněnou podmínku zvlášť výjimečného případu hodného mimořádného zřetele tehdy, dojde-li v důsledku většího časového odstupu od konce účinnosti této vyhlášky k výraznému nepoměru mezi odškodněním, jež podle ní má být za ztížení společenského uplatnění přiznáno, a odškodněním, jež by bylo přiznáno ve stejném případě podle § 2958 o. z.

Soud prvního stupně i soud odvolací pominuly, že se žalobkyně domohla odškodnění až po přibližně 8 letech od chvíle, kdy jí újma byla způsobena, respektive od chvíle, kdy došlo k ustálení jejího zdravotního stavu. Nadto soudy rozhodovaly o odškodnění žalobkyně v době, kdy již vyhláška č. 440/2001 Sb. nebyla cca 9 let účinná, přičemž právě z toho důvodu existuje riziko nepoměru mezi odškodněním, které bylo žalobkyni přiznáno aplikací vyhlášky č. 440/2001 Sb., a odškodněním, které by jí mohlo být přiznáno podle Metodiky. To činí jejich právní posouzení žalovaného nároku neúplným, a tudíž nesprávným. Žalobkyně přitom tvrdí, že rozdíl ve výši odškodnění podle staré a nové právní úpravy je více než dvojnásobný.

NS proto rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil a věc ve stejném rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Při stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění žalobkyně by měly soudy přihlédnout k Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví a zjistit, jaká výše odškodnění by žalobkyni náležela v případě, že by bylo stanoveno podle této metodiky a tomu přizpůsobit výši odškodnění navýšenou podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.

Zdroj: Nejvyšší soud
Ilustrační foto: archiv NS/Jiří Bednář