„Když jsem chodil do práce, těšil jsem se na každého člověka, který zaklepe na dveře, měl jsem pocit, že mu můžu něco dát. Ale ono to bylo obráceně, protože všichni ti lidé, kteří se na mě obraceli, mi přinášeli, díky důvěře, kterou jsem získal, své životní zkušenosti. A musím říct, že jsem za to byl velice šťastný a že jsem tu profesi i proto měl strašně rád,“ vyznal se čerstvý držitel ocenění svatého Yva za celoživotní přínos českému právu, emeritní notář a čestný prezident Notářské komory České republiky Martin Foukal na slavnostním galavečeru Právníka roku 2023, během nějž byl uveden do Právnické síně slávy. „Vím, že porota měla i letos těžkou volbu, a proto děkuji za důvěru i za toto ocenění,“ řekl také.

 

„Po listopadu 1989 se podařilo resuscitovat jeden z nejstarších stavovských spolků v této zemi – a to díky Martinu Foukalovi, který věnoval ohromné osobní nasazení tomu, aby Jednota českých právníků získala nový zvuk, aby právnická profese znovu získala důvěru a stala se skupinou lidí, jejichž hlavním posláním je ochrana lidí, jejich práv a svobod. To je něco, co se ani nedá ocenit, protože to je skutečně ohromná věc,“ přiblížil bývalý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský osobnost Martina Foukala v krátkém medailonku.

Doktor Foukal se zásadním způsobem podílel na obnově notářství jako svobodného povolání a po vzniku Notářské komory v roce 1993 stál v jejím čele jako prezident až do ledna roku 2015, tedy více než 20 let. Pro notářský stav odvedl nesmírně záslužnou práci obrovského rozsahu. Jako čestný prezident Komory a předseda Pražského sdružení Jednoty českých právníků je do života notářství aktivně zapojen i v současné době.

U příležitosti předání ceny svatého Yva požádala redakce Advokátního deníku Martina Foukala o rozhovor.

 

Jak jste před časem uvedl v jednom rozhovoru, chtěl jste být původně hudebníkem, umíte hrát na několik hudebních nástrojů, a ví se i o Vaší zálibě v rychlých autech. Kdy a proč nakonec padla Vaše volba právě na práva?

Musím přiznat, že o studiu práv jsem do maturity neuvažoval. Bylo však nutné se rozhodnout, jakou cestou se po ukončení gymnázia vydat. Představa, že bych si našel nějaké zaměstnání a při tom bych hrál s kapelami, se mi nezdála rozumná, a navíc se středoškolským vzděláním jsem také nechtěl skončit. Jelikož jsem byl vždy humanitně zaměřený, došel jsem vylučovací metodou k závěru, že bude nejlepší volbou studium práv. Ostatně Jiří Šlitr, skvělý hudebník a herec divadla Semafor, byl také právník. Takže cestu k hudbě jsem si tím neuzavíral a stále jsem s myšlenkou profesionálního hudebníka koketoval.

 

Po celý svůj profesní život jste působil jako notář, v letech 1993–2015 pak dokonce jako prezident Notářské komory ČR. Proč jste ze všech právních profesí zvolil právě tuto?

Po ukončení studia práv můj otec přišel s myšlenkou, že by se obrátil na svého známého, JUDr. Václava Jeřábka, který působil jako vedoucí státní notář na Státním notářství Praha- západ, a že bych u něj mohl nastoupit jako notářský čekatel. O práci státního notáře jsem ze školy prakticky nic nevěděl. V představách veřejnosti se na tuto profesi nahlíželo jako na takový „apendix“ justice. Něco jako lepší poštovní úřad. To ve mně vzbuzovalo naději, že to není náročné povolání, a tak bych i nadále mohl hrát a budovat si paralelně svoji hudební dráhu. To se stalo, v roce 1978 jsem byl přijat jako notářský čekatel ke Krajskému soudu v Praze a přidělen na Státní notářství Praha-západ. Po dvou letech praxe jsem úspěšně absolvoval justiční zkoušku, ale jelikož nebylo v rámci Krajského soudu volné místo v Praze, byl jsem dočasně umístěn na pražský Krajský soud jako zapisovatel. V této roli jsem neuspěl, na stroji píšu pomalu a dělám překlepy, tak jsem byl přidělen na trestní oddělení, kde jsem prováděl cenzuru dopisů adresovaných odsouzeným, případně jsem doprovázel návštěvy do věznic. To na mě působilo opravdu depresivně. Naštěstí to netrvalo příliš dlouho. Na gremiální poradě notářů jsem se od JUDr. Martina Šešiny, vedoucího státního notáře Benešově, dozvěděl, že se na tomto státním notářství uvolnilo notářské místo. Ke dni 1. listopadu 1980 jsem byl na toto místo jako státní notář jmenován. Postupně jsem nacházel smysl a krásu tohoto povolání.

 

Co bylo z Vašeho pohledu na Vaší práci nejobtížnější?

V době státního notářství v letech normalizace se i od státních notářů vyžadovala politická angažovanost. Pocit existenčního ohrožení přišel zejména po přechodu na Státní notářství Praha-východ v květnu roku 1983. Vedením Krajského soudu, předsedkyní místní organizace KSČ i vedoucí státní notářkou jsem byl vyzván, abych se aktivně zapojil do politické činnosti, neboť být státním notářem je přece politická funkce. Jak mohu působit na účastníky, aby darovali zemědělské pozemky státu, když jsem apolitický. Vyvázl jsem s nabídkou, že uspořádám pro Okresní soud, prokuraturu a státní notářství oslavu MDŽ, což jsem splnil. Ještě mi pomohlo pozvání od kapely Letokruhy, abych v jedné z jejich písniček zahrál na foukací harmoniku. S ní postoupili do finále soutěže s názvem Politická píseň Sokolov. Tak jsem si vylepšil kádrový profil.

Po změně politických poměrů – po sametové revoluci, bylo opravdu těžké vysvětlovat politikům, co vlastně je to „svobodné notářství“. Navíc státní notářství v tomto období plnilo důležitou roli při registracích restitučních dohod. I to mohlo být důvodem, proč chyběla politická vůle cokoliv na tom měnit. Tehdejší politická reprezentace neznala principy notářství latinského typu jako svobodného povolání, naše argumentace nebyla brána za přesvědčivou. Proto jsem považoval návštěvy zahraničních kolegů, zejména z Rakouska, na Ministerstvu spravedlnosti a mnohá další jednání na této úrovni za důležité. Reprezentace světové notářské organizace (UINL) byla přece jen respektovaná jako autorita při objasňování role notářství v justičním systému demokratického právního státu. Bez této pomoci ze zahraničí bychom to měli ještě mnohem obtížnější.

Po vzniku notářství k 1. lednu 1993 přišly starosti jiného typu, ale vědomí, že tvoříte něco nového a můžete tomu vtisknout i kus svých představ, jak má svobodné notářství v novodobé historii vypadat, bylo povzbuzující. O tom by se dala napsat snad celá kniha.

Co považuji v současnosti za náročné, je zavádění digitalizace do notářské praxe, a zároveň ochrana základních atributů notářství, kterými jsou zejména nestrannost, nezávislost a sepisování veřejných listin. Neměl by se ale vytratit osobní kontakt mezi notářem a účastníkem, a to je těžký úkol pro vedení Notářské komory ČR. Jestli to zvládne úspěšně, ukáže až čas.

 

A naopak – je něco, na co rád vzpomínáte?

Radostné období jsem prožíval v době působení v Benešově. Během tří let jsme s kolegy Dr. Martinem Šešinou a Dr. Miloslavem Jindřichem vytvořili báječné vztahy nejen profesní, ale i osobní. Naše přátelství trvá dodnes. Obou kolegů si velmi vážím. Pod jejich vlivem jsem zásady a principy notářství nejen pochopil, ale měl možnost je i rozvíjet. Na nich jsme pak společně s Dr. Jindřichem, který byl vůdčí osobností v období transformace notářství a byl po celou dobu mého působení v čele notářství viceprezidentem NK ČR, postupně budovali notářství, jak ho dnes známe. I dnes považuji za důležité politikům i veřejnosti stále nabízet potenciál této profese, které se říká „preventivní justice“. To je její důležitá role.

Po vzniku svobodného notářství u nás jsem měl možnost navštívit mnohá zahraniční notářství. Na tyto cesty rád vzpomínám. Prožíval jsem slavnostní okamžiky i napínavá pracovní jednání. Za získané zkušenosti jsem moc vděčný. Nechyběly také dramatické okamžiky, zvláště v Latinské Americe, kde si člověk uvědomoval, v jak bezpečné a krásné zemi žijeme. Také jsem se těšil na návštěvy kolegů ze zahraničí u nás. Obohacovaly nás o znalosti z notářské praxe v jejich zemi, což vedlo k úvahám, co by mohlo být přínosné i pro naši společnost. Na základě těchto kontaktů pak vznikalo nejedno osobní přátelství.

 

Jste dlouhodobým členem Vědecké rady Právnické fakulty UK, členem Vědecké rady Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni a členem Správní rady UK, navíc na obou fakultách externě přednášíte. Snažíte se své studenty motivovat, aby se rozhodli právě pro notářství?

Se studenty se setkávám velice rád a těší mě jejich zájem dozvědět se více o jednotlivých právnických profesích. Je pochopitelné, že se snažím notářskou profesi představit jako atraktivní a moderní povolání, které přináší člověku pocit uspokojení, zvlášť pokud se podaří najít účastníkům takové řešení, aby bylo minimalizováno riziko sporů. Není to povolání pro každého, stejně jako advokacie, soudnictví nebo státní zastupitelství má svá specifika. Předpokladem pro úspěšného notáře je vedle odbornosti též trpělivost, důslednost a poctivost. Měl by umět lidem naslouchat a být také tak trochu psychologem a poradcem. Pokud získáte důvěru, stáváte se často důvěrníkem, nebo téměř zpovědníkem, což vás sice někdy hodně vyčerpává, ale odměnou je poznání složitých mezilidských vztahů, které jsou často i pro notáře samotného cenným poučením. Pokud se mezi studenty vyskytne osoba, která cítí, že má k tomuto povolání předpoklady, zpravidla si již během studia vyhledá možnost vykonávání praxe v notářské kanceláři. Někteří studenti práv na PF UK využívají možnosti praxe vyplývající z podepsaného memoranda o spolupráci mezi fakultou a Notářskou komorou ČR.

 

V roce 1999 Vám bylo propůjčeno Velké stříbrné čestné vyznamenání za zásluhy o Rakouskou republiku. V listopadu roku 2022 Vám byla udělena Zlatá medaile Antonína rytíře Randy za rozvoj činnosti Jednoty českých právníků a za zásadní podíl na obnově tradice sjezdu českých právníků. V listopadu roku 2023 Vám byla udělena Unikátní zlatá medaile Jindřicha z Isernie. Nyní vstupujete do právnické síně slávy. Co to pro Vás znamená?

V životě jsem potkal mnoho lidí, kteří mi nezištně pomohli, a říkal si, že to nebudu schopen nikdy splatit. Když jsem dostal příležitost podílet se na přípravě a následné obnově notářství a později i na rozvoji Jednoty českých právníků, rád jsem se jí ujal. Mezi notáři i členy Jednoty je mnoho skvělých, vzdělaných, charakterních a poctivých lidí, ke kterým vzhlížím s velkou úctou a respektem. Pokud se nám společně podařilo dosáhnout nějakých úspěchů, pak mě těší, že to nezůstalo bez povšimnutí. Převzal jsem významná ocenění a nyní jsem vstoupil do Právnické síně slávy. Je to jakési vyvrcholení mojí životní poutě, na níž mě mnozí doprovázeli, a také se mnou do této Právnické síně slávy vstupují. Za pomoc a vynaložené úsilí jim patří velký dík.

 

 

Na květen 2025 je naplánován druhý obnovený Sjezd českých právníků, jehož zásadní hybnou silou jste. Na co se může právnická veřejnost tentokrát těšit?

Aktivní setkávání všech právnických profesí odstartoval podpis Memoranda o spolupráci mezi Jednotou českých právníků a všemi právnickými profesemi. Když dr. Vladimír Jirousek na podnět profesora Tichého objevil v archivu ČAK dokumenty o tradici právnických sjezdů, zrodila se myšlenka je obnovit. První obnovený Sjezd českých právníků, který se konal v květnu roku 2022, zaznamenal značné ohlasy napříč všemi právnickými komorami a spolky. Aby nestáli akademici stranou, vzniklo neformální sdružení „Asociace právnických fakult a Akademie ČR“. Nyní se všichni zapojili do přípravy druhého sjezdu, který se uskuteční v květnu roku 2025. O odborné náplni probíhala živá diskuse, nebude zřejmě žádné velké překvapení, když prozradím, že bylo zvoleno téma věnující se digitalizaci a umělé inteligenci v právu. Aktuálně připravuje skupina expertů nominovaných vedením komor a sdružení referáty a koreferáty, které budou probírány a srovnávány na společném setkání ještě před prázdninami. Manažerským řízením byl Jednotou českých právníků pověřen dr. Karel Šimka, který dohlíží na obsah i na dodržení stanovených termínů. S ohledem na očekávaný rozsah dopadů digitalizace do práva a justice bylo rozhodnuto, že druhý právnický sjezd bude dvoudenní. O stavu příprav je právnická veřejnost průběžně informována.

 

Jaké jsou Vaše další plány, a to jak pracovní, v rámci Pražského sdružení Jednoty českých právníků, jejímž jste dlouholetým předsedou, tak osobní, pro nejbližší roky?

Před měsícem proběhla výroční členská schůze Pražského sdružení JČP, které se zúčastnil i pan doktor Pavel Rychetský, předseda JČP. V jeho úvodním vystoupení zazněla slova o znovuvzkříšení Jednoty, které tento nejstarší právnický spolek založený v roce 1864 prožívá v posledních letech. Podobně zněla i mnohá další vystoupení. Musím zdůraznit, že členství v tomto spolku je zcela dobrovolné, činnost ve prospěch Jednoty je bez nároku na odměnu a Jednota není žádnou mocenskou organizací. O to více je třeba vážit si všech jejích členů, a zejména těch, kteří se vedle své hlavní činnosti aktivně do jejího života zapojují. S příjemným pocitem sleduji, že se o členství hlásí i mnozí mladí advokáti, soudci a další právníci. Probíhá tak přirozená generační obměna. Pražské sdružení JČP organizuje finančně dostupné kvalitní přednášky a semináře a pro členy je účastnický poplatek redukován na jednu polovinu. Další motivací pro členství v Jednotě českých právníků jsou diskusní fóra členů grémia, návštěvy divadel a galerií, nebo společné výlety za poznáním. Na letošní rok připadá 160. výročí vzniku Jednoty právnické, a také výročí narození a úmrtí Antonína Randy. Na 4. 11. 2024 je plánována konference k těmto jubileím. Vedle práce pro Jednotu mám možnost uplatňovat své znalosti a zkušenosti při rozhodování Správní rady Univerzity Karlovy, jejímž jsem dlouholetým členem. Vážím si i úzké spolupráce s právnickými fakultami v Praze a Plzni, v jejichž vědeckých radách zasedám. Je pro mě ctí, že mohu na přednáškách seznamovat studenty s notářskou profesí.

Po ukončení notářské činnosti jsem očekával, že budu mít mnohem více času, ale zatím to nikterak nepociťuji. Rád bych se více věnoval dětem a vnoučatům, mám mnoho knížek, na které jsem neměl čas a doposud zůstávají ležet. Také jsem zůstal dlužen motoristickému sportu, a především svému největšímu koníčku – hudbě. Hudba je nejen úžasným prostředkem k odreagování, ale jejím prostřednictvím můžete šířit radost a dobrou náladu. A to bych opravdu rád. Tolik k mým plánům do budoucna, pokud mi to zdraví dovolí…

 

 

Děkujeme za rozhovor!

 

 

Redakce AD
Foto: Jakub Štádler, archiv redakce a JUDr. Martina Foukala