Nová práva a povinnosti státních zaměstnanců
Právní úprava státní služby se stala právně účinnou součástí právního řádu České republiky zákonem č. 234/2014 Sb., ze dne 1. října 2014. Upravuje pracovněprávní vztahy zaměstnanců, kteří pracují ve státních orgánech. Od 1. listopadu 2026 nabyl účinnosti nový zákon o státních zaměstnancích v ministerstvech a jiných státních úřadech (dále zákon).

Kdo je státní zaměstnanec
Státním zaměstnancem je zaměstnanec v pracovním poměru k České republice zařazený ve správním úřadu, který jako službu veřejnosti vykonává alespoň jednu ze správních činností podle § 7 zákona.
Pro posuzování práva a povinnosti těchto zaměstnanců v pracovních vztazích bude prvořadý tento zákon. Subsidiárně se však bude používat zákoník práce č. 262/2006 Sb. (dále zák. práce) V personální praxi to znamená, že neřeší –li právo nebo povinnost zaměstnance (státního zaměstnance) tento zákon, použije se zák. práce. Jedná s e o tzv. princip subsidiarity. Proto zákon neupravuje např. překážky v práci, dovolenou, bezpečnost a ochranu zdraví při práci, náhradu škody apod., neboť se i pro státní zaměstnance použije ZP.
Výběrové řízení
Pracovní místo státního zaměstnance může obsadit pouze osoba, která splňuje stanovené předpoklady a požadavky.
Státním zaměstnancem může být pouze osoba, u které lze předpokládat, že bude při výkonu práce dodržovat principy ústavního pořádku České republiky.
Osoba ucházející se o místo státního zaměstnance musí dále splňovat např.:
– je státním občanem České republiky, jiného členského státu Evropské unie nebo státu, který je smluvním státem Dohody o Evropském hospodářském prostoru,
– dosáhla věku 18 let, je bezúhonná, má střední vzdělání s maturitní zkouškou, potřebnou zdravotní způsobilost a potřebnou znalost českého jazyka, není-li státním občanem České republiky.
Vedoucí státní zaměstnanec musí splňovat též další předpoklady pro výkon funkce stanovené zákonem upravujícím některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech České republiky.
O obsazení pracovního místa pak rozhoduje výběrová komise. Má nejméně 3 členy, které jmenuje a odvolává vedoucí správního úřadu. Komise na základě posouzení uchazečů vybere z těch, kteří ve výběrovém řízení uspěli, 3 nejvhodnější a sestaví pořadí dalších. Vedoucí správního úřadu může pracovní místo státního zaměstnance obsadit pouze uchazečem, kterého výběrová komise vybrala mezi tři nejvhodnější uchazeče.
Dřívější smlouva o služebním poměru
Zaměstnanci, který bude vykonávat práci podle dřívější smlouvy o služebním poměru v době účinnosti nového zákon o státních zaměstnancích, se změní tato smlouva na pracovní smlouvu.
Podle ní je
– druhem práce činnost vykonávaná na systemizovaném pracovním místě, na kterém je státní zaměstnanec ke dni nabytí účinnosti nového zákona zařazen nebo jmenován, případně na kterém byl naposledy zařazen nebo jmenován,
– místem výkonu práce je dosavadní služební působiště,
– dnem nástupu do práce je den vzniku dosavadního služebního poměru, případně den vzniku prvního z pracovních poměrů podle § 200 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb. o státní službě.
Pracovní poměr státního zaměstnance
Nový zákon – na rozdíl od zák. práce – jednoznačně stanoví, že pracovní poměr se sjednává na dobu neurčitou. Nemůže se tedy jednat o „služební poměr“, jako tomu bylo v původním zákoně.
Pracovní poměr na dobu určitou lze se státním zaměstnancem uzavřít, jen je-li třeba
– nahradit dočasně nepřítomného státního zaměstnance,
– zajistit splnění časově omezeného úkolu správního úřadu, nebo
-. zajistit plnění úkolů za státního zaměstnance, se kterým byla sjednána kratší pracovní
doba, nebo
– bude-li státní zaměstnanec vyslán k výkonu zahraniční služby.
Jmenováním na pracovní místo vedoucího státního zaměstnance se zakládá pracovní poměr na dobu neurčitou. Je-li však dán některý z důvodů pro pracovní poměr na dobu určitou, lze jmenováním založit pracovní poměr na tuto dobu, je-li tato doba kratší než 5 let. V pracovní smlouvě na dobu určitou nebo ve jmenování na dobu určitou musí být uveden důvod; jinak platí, že jde o pracovní poměr na dobu neurčitou.
Tato nová úprava termínovaného pracovního poměru pro státní zaměstnance je oproti úpravě v ZP mnohem jednodušší a srozumitelnější. Zejména s ohledem na nutnost uvedení důvodů pro takto časově vymezený pracovní poměr.
Změna na dobu neurčitou
I pro pracovní poměr na dobu určitou státních zaměstnanců platí některé zásady vyplývající z právní úpravy podle zák. práce.
Pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací, změní se tento pracovní poměr v pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodnou jinak. Pro skončení tohoto pracovního poměru platí všechny způsoby ukončení pracovního poměru jako u pracovního poměru na dobu neurčitou, to je možnost zrušení ve zkušební době, výpovědí, dohodou, okamžitým zrušením.
Práva a povinnosti vyplývající z pracovních poměrů na dobu určitou nejsou rozdílné od „obvyklých“ pracovních poměrů na dobu neurčitou. To znamená, že zaměstnanec má např. nárok na dovolenou, pracovní volno při překážkách v práci, poskytování ochranných pracovních prostředků, zajištění vhodného pracovního prostředí, přidělování práce ve stanovené pracovní době apod.
Odlišná délka zkušební doby
Zkušební doba v pracovním poměru státního zaměstnance má některé odlišnosti, ale i společné souvislosti s pracovní smlouvou mimo státní sféru. S ohledem na požadavky kladené na státní zaměstnance ve vztahu k vykonávaným činnostem se zkušební doba stanoví přímo zákonem. Není tedy možné ji sjednávat, zkracovat ani prodlužovat dohodou stran. V ostatním platí ustanovení § 35 zák. práce. K jejímu prodlužování tak dochází jen v zákonem uvedených případech. Např. z důvodu čerpání dovolené nebo neomluveného zameškání práce.
Délka zkušební doby se liší v případě vedoucích státních zaměstnanců. Činí 6 měsíců ode dne vzniku pracovního poměru státního zaměstnance, 9 měsíců ode dne vzniku pracovního poměru vedoucího státního zaměstnance.
Zrušení postavení mimo výkon služby
V této oblasti přináší nový zákon nejvíce změn.
Ruší se postavení státního zaměstnance mimo výkon služby (tzv. „bazén“) a nepřísluší mu tzv. odbytné. Dosavadní zkušenosti prokázaly, že převoditelnost zaměstnance byla velmi nízká a v dlouhém zařazení mimo výkon služby ještě významně klesala. Ze strany služebních orgánů převládla spíše obava získat bez výběrového řízení zaměstnance, který je zařazen mimo výkon služby. V praxi docházelo převážně k marnému uplynutí zařazení mimo výkon služby a následně ke skončení služebního poměru s vyplacením odbytného, což působilo zdlouhavě a nehospodárně při vynaložení značného objemu finančních prostředků na vyplácení odbytného. Zrušení institutu postavení mimo výkon služby by tedy z tohoto hlediska mělo přinést úsporu v oblasti mandatorních výdajů.
Pracovní hodnocení a výpověď z pracovního poměru
Proti úpravě v zák. práce jsou neuspokojivé pracovní výsledky vázány pouze na pracovní hodnocení, jehož postup stanoví nový zákon. Výpověď lze státnímu zaměstnanci z tohoto důvodu dát, pokud podle dvou pracovních hodnocení dosahoval nevyhovujících výsledků (§ 38). První pracovní hodnocení se provede nejpozději do 6 měsíců ode dne vzniku pracovního poměru, ne však dříve než po 20 odpracovaných dnech. Dále se provede podle potřeby za uplynulé, dosud nehodnocené období, které zahrnuje alespoň 20 odpracovaných dnů ode dne seznámení státního zaměstnance s předchozím pracovním hodnocením.
Pracovní hodnocení státního zaměstnance zahrnuje hodnocení výkonu práce z hlediska správnosti, rychlosti a samostatnosti v souladu se stanovenými individuálními cíli. Právní úprava je převzata z dosavadního služebního hodnocení. I nadále bude platit, že výsledek služebního hodnocení má vliv na výši osobního příplatku či na odvolání z funkce vedoucího státního zaměstnance anebo na případné skončení pracovního poměru pro neuspokojivé pracovní výsledky.
Vyšší a další odstupné
Státní zaměstnanci mohou při skončení pracovního poměru a při splnění zákonných podmínek obdržet „dvojí“ odstupné: podle zák. práce a podle nového zákona. Podle zák. práce je to v případě, že zaměstnanec skončil pracovní poměr výpovědí z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) zák. práce (organizační důvody) nebo dohodou z týchž důvodů.
Odstupné přísluší zaměstnanci při délce zaměstnání u zaměstnavatele následovně:
– méně než 1 rok = 1 průměrný měsíční výdělek,
– alespoň 1 rok a méně než 2 roky = 2 průměrné měsíční výdělky,
– alespoň 2 roky = 3 průměrné měsíční výdělky
Vyšší odstupné je v případě skončení pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele, nesmí-li zaměstnanec podle lékařského posudku dále konat dosavadní práci pro ztrátu dlouhodobé zdravotní způsobilosti. Jedná se nejméně o dvanáctinásobek průměrného výdělku zaměstnance.
Odstupné je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu, pokud se písemně nedohodne se zaměstnancem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty.
Podle nového zákona o státních zaměstnancích náleží další odstupné, jestliže zaměstnanci, který ke dni rozvázání pracovního poměru dovršil stanovený počet let trvání pracovního poměru. Výše dalšího odstupného činí
– dvojnásobek průměrného měsíčního výdělku u státního zaměstnance, který u zaměstnavatele ke dni rozvázání pracovního poměru dovršil nejméně 10 let pracovního poměru,
– trojnásobek průměrného měsíčního výdělku u státního zaměstnance, při nejméně 15letém trvání pracovního poměru a
– čtyřnásobek průměrného měsíčního výdělku při dovršení nejméně 20 let pracovního poměru.
JUDr. Ladislav Jouza, advokát, odborník na pracovní právo
Foto: pexels.com