Přesně před 80 lety, 1. října 1946, skončil v Norimberku proces s hlavními představiteli nacistického Německa. Mezi těmi, kteří se podíleli na poválečném stíhání nacistických zločinců, byl i československý advokát Bohuslav Ečer, později generál justiční služby a profesor mezinárodního trestního práva na brněnské právnické fakultě. Říkalo se mu „lovec nacistů“ a po válce patřil k výrazným československým představitelům, kteří pomáhali hledat a stíhat válečné zločince. Jeho práce ale sahala mnohem dál. Prosazoval mimo jiné trestní odpovědnost představitelů států za válečné zločiny a zásadu, že se pachatelé nemohou hájit tím, že pouze plnili rozkazy svých nadřízených. Podílel se také na definování zločinů proti míru a zločinů proti lidskosti a na utváření základů moderního mezinárodního trestního práva. Dnes už jeho jméno zná jen málokdo.

 

Bohuslav Ečer se narodil 31. července 1893 v Hranicích na Moravě. Práva studoval nejprve ve Vídni a po první světové válce dokončil studia na Univerzitě Karlově v Praze. Od roku 1924 působil jako advokát v Brně. Vedle advokacie se věnoval veřejnému životu a politice. Roku 1921 vstoupil do KSČ, ale kvůli odporu k prosovětskému vedení byl roku 1929 vyloučen. Poté vstoupil do sociální demokracie a ve 30. letech vystupoval ostře proti nacismu. Podporoval veřejně československou brannost a během krize roku 1938 byl pozván do Velké Británie, kde opakovaně vystupoval proti appeasementu a hájil československé zájmy.

 

Advokacie jako základ pozdější kariéry

Advokacie tvořila po celé období první republiky základ Ečerova profesního působení. V Brně pracoval od roku 1921 až do roku 1939. Nešlo tedy o krátkou zastávku před pozdější akademickou, politickou či mezinárodní kariérou. Téměř dvě desetiletí byla jeho kancelář místem každodenní práce, setkávání s klienty a řešení konfliktů, v nichž se právní otázky bezprostředně dotýkaly lidských osudů.

Bohuslav Ečer se zaměřoval především na trestní agendu. Právě tato zkušenost je důležitá pro pochopení jeho pozdějšího směřování. Každý, kdo se zabývá obhajobou v konkrétních kauzách, se setkává nejen s literou zákonů a procesními pravidly, ale také s otázkami viny, motivu, odpovědnosti a možnosti nápravy. Rozhodnutí soudu zde není abstraktní úvahou. Zasahuje do života obžalovaného, jeho rodiny i celého okolí.

Ečerův zájem však zdaleka nekončil u soudní síně. V roce 1924 publikoval práci Vina a mravnost, věnovanou procesu s Hildou Hanikovou, která si najala vraha na svého manžela. Nezabýval se v ní pouze skutkovým dějem a právním posouzením případu. Zkoumal také širší souvislosti: co znamená osobní vina, jakou roli hraje mravní odpovědnost a kde se nachází hranice mezi lidským selháním a vědomým zločinem.

Právě v těchto úvahách lze spatřovat jeden z kořenů jeho pozdějšího odborného směřování. Bohuslav Ečer nevnímal trestní oblast jako mechanický systém zákazů a sankcí. Zajímalo ho, jak má společnost reagovat na jednání, které svou závažností překračuje běžný rámec kriminality a kdo za takové jednání skutečně odpovídá.

 

Útěk před gestapem a cesta do exilu

Po okupaci Československa se o Bohuslava Ečera začalo okamžitě zajímat gestapo, proto již v dubnu 1939 uprchl s rodinou do Jugoslávie a následně do Francie. Zde se zapojil do činnosti Československého národního výboru, a právě z jeho iniciativy vzniklo mezinárodněprávní oddělení, které shromažďovalo důkazy o nelegitimitě Mnichovské dohody a nacistických válečných zločinech. Po pádu Francie působil v Marseille a později v Nice, kde získal diplom z mezinárodního práva.

V roce 1942 odešel přes Španělsko a Portugalsko do Velké Británie. Tam po setkání s prezidentem Benešem nastoupil na exilové ministerstvo spravedlnosti a také se stal československým zástupcem v Londýnském mezinárodním shromáždění, které připravovalo poválečné potrestání válečných zločinů. Bohuslav Ečer se tak zabýval otázkou, která byla tehdy z hlediska mezinárodního práva mimořádně obtížná: jak potrestat pachatele válečných zločinů, pokud se jejich jednání odehrávalo v rámci státní moci a pokud dosavadní mezinárodní právo neposkytovalo dostatečně pevný rámec pro jejich stíhání.

 

Na cestě ke stíhání nacistických zločinců

Od září 1943 působil jako reprezentant ČSR v Komisi Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů. Právě zde se s mimořádnou intenzitou věnoval otázce poválečného stíhání nacistických představitelů. Prosazoval ideu potrestání původců války a válečných zločinců a podílel se také na formulování konceptu zločinů proti míru a proti lidskosti. Z dnešního pohledu jde o samozřejmý princip. Tehdy však samozřejmý nebyl.

Do právních dějin se Bohuslav Ečer zapsal především tím, že prosazoval označení NSDAP, SS, SA a gestapa za zločinecké organizace a trestní odpovědnost představitelů států Osy za nařizování či tolerování válečných zločinů. Prosazoval princip, že pachatelé válečných zločinů nemohou svou odpovědnost odmítnout pouhým odkazem na to, že jednali na rozkaz nadřízených. Tím přispěl k formování principu individuální trestní odpovědnosti v mezinárodním právu a k rozvoji mezinárodního trestního práva i pozdějšího mezinárodního soudnictví v Haagu.

Nebylo tedy překvapením, že po válce vedl československou delegaci u Norimberského soudu a získal hodnost generála justiční služby. Současně byl jmenován náčelníkem československé pátrací služby v Německu. Jejím úkolem bylo vyhledávat německé válečné zločince, kteří měli být předáni československé spravedlnosti. Ve Wiesbadenu vypátral K. H. Franka a vyslýchal ho jako úplně první a zároveň se mu podařilo zajistit jeho vydání z amerického zajetí do rukou československé justice. Frankovi hned na úvod řekl: „Nepoužil jsem a nepoužiji vašich metod. Těch se bát nemusíte. Nejsme Němci, nemstíme se. Budeme jen trestat.“ Kromě K. H. Franka vyslýchal také další významné představitele nacistického Německa, například říšského protektora Kurta Daluegeho, ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa, polního maršála Wilhelma Keitela, generála SS Bernharda Vosse nebo ministra a šéfa říšské kanceláře Hanse Lammersa.

Právě z této doby pochází označení „lovec nacistů“, které se s Ečerovým jménem později spojilo. Nebyl ovšem lovcem v dobrodružném smyslu slova. Jeho hlavní zbraní nebyla pistole či luk a šípy, ale spis, výslech, právní argument a schopnost propojit informace z různých částí Evropy tak, aby mohly vést k zatčení a následnému soudnímu řízení. Své zkušenosti z tohoto období později zachytil v několika populárně-naučných knihách. Mezi ně patří například Norimberský soud, Jak jsem je stíhal, Právo v boji s nacismem a Poučení norimberského soudu pro Slovany.

 

Norimberk: individuální odpovědnost za mezinárodní zločiny

Norimberský proces probíhal od 20. listopadu 1945 a po téměř jednom roce, dne 1. října 1946, vynesl Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku rozsudky. Proces se stal do jisté míry laboratoří kombinující prvky anglosaského a kontinentálního práva. Zatímco obžaloba předložila obrovské množství materiálních důkazů, obhajoba často argumentovala neznalostí, poslušností rozkazů nebo tím, že šlo o akty státní politiky. Tribunál však tyto námitky neuznal jako automatickou ochranu před trestní odpovědností a potvrdil zásadní princip, že „zločiny páchají jednotlivci, nikoli abstraktní státní či jiné entity.“ Na prosazování tohoto principu se ještě před zahájením procesu významně podílel, jak je již zmíněno výše, také Bohuslav Ečer.

Dne 1. října 1946 bylo dvanáct obžalovaných odsouzeno k trestu smrti, tři k doživotnímu trestu odnětí svobody a další k vysokým trestům odnětí svobody; tři obžalovaní byli zproštěni viny. Norimberský proces tak vytvořil významný precedens pro individuální trestní odpovědnost za mezinárodní zločiny a potvrdil, že skutečnost, že pachatel jednal jménem státu nebo na rozkaz nadřízeného, sama o sobě nemůže představovat automatickou ochranu před trestním postihem. Odpovědnost za zločiny mezinárodního charakteru tak mohla dopadat přímo na jednotlivce bez ohledu na jejich státní, politické či vojenské postavení.

 

Poválečná kariéra

Pro Bohuslava Ečera však skončením procesu práce neskončila. Stal se jedním z patnácti soudců Mezinárodního trestního soudu v Haagu a také pedagogem na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde roku 1948 získal akademický titul profesora. O dva roky později ale byla po mnoha politických čistkách Právnická fakulta Masarykovy univerzity zrušena a profesor Ečer odešel do invalidního důchodu.

V následujících letech se jako bývalý sociální demokrat, účastník „západního“ válečného odboje a zastánce Milady Horákové dostal do hledáčku StB. Podle pozdějších svědectví měl být zatčen a stát se jednou z obětí politických procesů. K jeho zatčení však nakonec nedošlo. Dne 14. března 1954 zemřel náhle na infarkt. StB si pro něj přišla až den po jeho smrti.

Lze se jen domnívat, zda a do jaké míry k jeho srdečnímu selhání přispěl dlouhodobý strach z pronásledování a vědomí, že jeho zatčení může být otázkou času. Jisté však je, že byl v posledních letech života vystaven silnému tlaku tehdejšího režimu a že StB o jeho zatčení skutečně usilovala. Jeho manželka Ludmila se perzekuci vyhnula ukrytím v psychiatrické léčebně, jejich dcera Jarmila však byla odsouzena k dvanácti letům vězení a propuštěna až po amnestii v roce 1960.

V roce 2012 mu byla in memoriam udělena Cena Václava Bendy a v roce 2019 mu byl prezidentem republiky propůjčen Řád Bílého lva.

 

Bohuslav Ečer se z brněnské advokátní kanceláře dostal až k otázkám, které po válce řešil celý svět. Jeho jméno je spojeno s norimberským procesem, stíháním válečných zločinců a s počátky moderního mezinárodního trestního práva. Dnes už ho ale zná jen málokdo. O to víc stojí za to si ho připomínat. Nejen jako „lovce nacistů“, ale především jako advokáta a právníka, který pomohl utvářet moderní podobu mezinárodního trestního práva.

I proto ho dnes v Advokátním deníku představuji jako dalšího z advokátů, jejichž příběh stojí za připomenutí. Protože za historií české advokacie nejsou jen známá jména, ale i osobnosti, na které se postupem času zapomnělo. Bohuslav Ečer je jedním z nich.

 

Hana Rýdlová, šéfredaktorka Bulletinu advokacie a Advokátního deníku

Foto: ilustrační dtto