PRO BONO právní pomoci se advokát Martin Bielesz věnuje už deset let, a jak sám říká, uteklo to překvapivě rychle. Za dlouholetou dobrovolnickou činnost v Bezplatné právní poradně Charity Jablunkov, která se snaží aktivně reagovat na potřeby lidí v nouzi, převzal 12. září ocenění Osobnost v sociální oblasti 2026. A ve své dobrovolné bezplatné právní pomoci chce rozhodně pokračovat. „Věnujeme část znalostí a času lidem, pro které mohou mít velkou hodnotu,“ říká mladý advokát trvale spolupracující s Advokátní kanceláří HAJDUK & PARTNERS s tím, že i drobná rada může pro mnohé znamenat zásadní pomoc.

 

 

V polovině září jste převzal ocenění Osobnost v sociální oblasti 2026 za svou dlouholetou dobrovolnickou činnost v Bezplatné právní poradně Charity Jablunkov. Dobrovolníkem jste zde už deset let, co Vás motivovalo k tomu, abyste se aktivně věnoval PRO BONO právní pomoci? Máte, nebo jste měl, nějaké své vzory v této oblasti, kteří vás inspirovali, motivovali?

Říká se, že dobré příklady táhnou. Stejně tomu bylo i u mé cesty k dobrovolnictví a bez váhání se pod to mohu podepsat. Inspirací mi byl můj školitel JUDr. Marek Jakubík. Když jsem se připravoval na advokátní zkoušky, měl už Marek za sebou 14 let služby v Bezplatné právní poradně Charity Jablunkov. Zároveň patřil k lidem, kteří zdejší charitu pomáhali zakládat.

Začátek mého působení v poradně měl vlastně podobu trochu zvláštní smlouvy. Byla v ní vděčnost, předsevzetí a trochu onoho vyjednávání s osudem – nebo spíš s tím, kdo ho má v rukou: když zkoušky dobře dopadnou, měl bych něco vrátit dál. Dohoda tedy zněla, že pokud zkoušky složím, budu jednou měsíčně svého kolegu v poradně zastupovat. S blížícím se termínem nervozita rostla a byl jsem přesvědčený, že jde o odkládací podmínku, která se nikdy nenaplní. Jak tomu v životě bývá, mýlil jsem se.

 

Jaký význam má podle Vás takováto pomoc potřebným pro společnost? Doporučil byste svým kolegům, aby se do PRO BONO právní pomoci také zapojili?

Dávat kolegům v tomto směru nějaká doporučení bych považoval za nepatřičné. Rozumím ale, že takto otázka míněna nebyla. Spíš než doporučovat bych chtěl advokáty, a nejen je, inspirovat. Jako právníci máme znalosti, které nám po letech praxe zevšedněly. Často už je nepovažujeme za nic výjimečného. Pro lidi, kteří přicházejí do pro bono poraden, ale právě tyto znalosti mohou mít obrovskou přidanou hodnotu.

Informace nebo doporučení, které nám jako profesionálům v oboru připadá banální, může klientovi zásadně pomoci. Někdy stačí člověku vysvětlit, jaké má možnosti, kam se obrátit nebo co naopak nedělat. Problém, který se mu do té doby mohl zdát neřešitelný, tím najednou dostane konkrétní obrysy. Právě v tom podle mě spočívá velká hodnota podobné pomoci.

 

Co vám a ostatním, kteří dobrovolně pomáhají, tato zkušenost přináší?

Advokacie je povolání, které příslušníky tohoto stavu zpravidla dokáže dostatečně hmotně zajistit. Je proto dobré nezapomínat, že takové postavení není samozřejmostí a že ze své pozice máme i možnost něco společnosti vracet. Nemusí přitom jít o nic mimořádného nebo hrdinského. Vlastně jen věnujeme část svých znalostí a času lidem, pro které mohou mít v dané chvíli nesrovnatelně větší hodnotu než pro nás.

 

Myslíte si, že bychom měli více podporovat etiku a morálku, aby bylo společensky naprosto přirozené nabízet pomoc potřebným?

Pokud jde o etiku a morálku, byl bych asi opatrný s představou, že je můžeme nějak shora naordinovat. Přirozenější mi připadá vytvářet prostředí, kde je pomoc druhým běžnou a respektovanou součástí profesního i občanského života. A znovu se vrátím k tomu, že dobré příklady táhnou. Když člověk kolem sebe vidí, že ostatní věnují část svého času a schopností ve prospěch druhých, je mnohem pravděpodobnější, že ho napadne udělat totéž.

 

Je podle vašeho názoru důležitá také podpora pro bono aktivit v rámci advokátních kanceláří?

Určitě ano. A myslím, že je to dnes čím dál přirozenější. Důležité podle mě je, aby podpora nevycházela z donucení ani z potřeby vytvořit si dobře vypadající kolonku ve firemní prezentaci. Měla by vycházet z přesvědčení, že podobné aktivity mají smysl.

Pro bono navíc nemusí znamenat jen bezplatné právní poradenství. Může jít o vzdělávání, podporu neziskových organizací nebo řadu dalších aktivit, při kterých advokáti využívají své znalosti a zkušenosti ve veřejně prospěšné oblasti.

Stejně důležité je podle mě i prostředí, které pro tyto aktivity vytváří samotná advokátní kancelář. Někdo se přímo věnuje pro bono případům. Jiný jako majitel nebo vedoucí advokát vytváří podmínky, aby se jim mohli věnovat jeho kolegové. I to je podstatná role. Pokud zaměstnanci cítí, že každá hodina věnovaná podobné činnosti je vnímána jen jako hodina, kterou nebylo možné vyfakturovat, pro bono kultura se bude rozvíjet těžko. Ani největší nadšenec mnoho nezmůže v prostředí, které pro takovou aktivitu nemá pochopení.

Myslím si proto, že v tomto směru mají své místo všichni – jak ti, kdo pomoc přímo poskytují, tak ti, kdo vytvářejí podmínky, aby ji jejich kolegové poskytovat mohli.

 

Jak obtížné je v každodenní advokátní praxi najít prostor pro bezplatnou pomoc potřebným? Vrací se vám například dobrým pocitem, že jste vykonal něco prospěšného, co přesahuje běžnou praxi?

Samozřejmě je v tom i dobrý pocit a určité zadostiučinění. Člověk věnoval svůj čas něčemu, co je pro druhé užitečné. Nerad bych ale vytvářel dojem, že advokát věnující se pro bono aktivitám musí být mimořádně obětavý člověk. Není to nutně někdo, kdo na úkor všeho ostatního hledá v kalendáři poslední volnou hodinu, aby mohl někomu pomoci.

Advokacie je časově náročná. Člověk si ale zpravidla najde čas na věci, které považuje za důležité. V mém případě je poradna už řadu let přirozenou součástí pracovního režimu. Nevnímám ji proto jako něco, co musím pokaždé složitě vtěsnávat mezi ostatní povinnosti. Navíc i relativně malý časový prostor může mít pro člověka, který potřebuje právní pomoc, velký význam. Pro nás může jít o desetiminutový rozhovor, ale pro klienta o radu, která mu pomůže vyřešit problém, s nímž se sám potýkal třeba dlouhé měsíce.

 

Máte čas také na své koníčky, sport a rodinu? Jak nejraději relaxujete?

Tady je odpověď vlastně poměrně jednoduchá. Rodina je pro mě jednoznačně na prvním místě a sport zase dlouhodobě největším koníčkem. Mám štěstí, že se tyto dvě oblasti dají v našem případě velmi dobře spojovat, takže čas věnovaný sportu je zároveň často časem, který trávíme společně.

V zimě je to hlavně lyžování a snowboarding. Zbytek roku si v poslední době prakticky zabral běh a atletika. S manželkou běháme spíš pro radost, jenže děti se atletice věnují závodně, takže velkou část volných víkendů trávíme na stadionech. Bývám tak střídavě běžcem, řidičem, divákem i fanouškem, ale hlavně rodičem.

Právě sport je pro mě asi nejpřirozenější způsob relaxace. Člověk při něm sice fyzicky neodpočívá, ale na chvíli opustí pracovní svět, ve kterém se většina věcí odehrává v hlavě, v dokumentech a před obrazovkou.

 

Jak sám říkáte, deset let uběhlo překvapivě rychle a vaše odhodlání dobrovolně pomáhat bude nadále pokračovat. Je pro vás i ocenění, které jste převzal, určitým motorem jet dál?

Naštěstí si nemyslím, že bych dosud potřeboval nějaký zvláštní motor, abych v poradně pokračoval. Za deset let se z této činnosti stala přirozená součást mého profesního života. Nikdy jsem ji nevnímal jako něco, u čeho bych každý rok znovu zvažoval, jestli má smysl pokračovat.

Samotné ocenění mě ale potěšilo možná jinak, než bych předem čekal. Činnost poradny jsem postupem času začal vnímat jako něco běžného a samozřejmého. Člověk přijde, setká se s klienty, pokusí se jim pomoci a pak pokračuje ve své každodenní práci. Ocenění mi umožnilo podívat se na tuto činnost s odstupem. Uvědomil jsem si, že to, co nám po letech připadá jako rutina, nemusí být pro ostatní vůbec samozřejmé.

Bylo pro mě příjemné zjistit, že práce poradny je v našem městě vidět a že ji lidé považují za užitečnou. Neberu to ale jako ocenění jednoho člověka. Bezplatná právní poradna stojí na práci více lidí a na dlouhodobé podpoře Charity Jablunkov. V tomto smyslu pro mě bylo ocenění hlavně potvrzením, že tato činnost má své místo a smysl.

 

Děkujeme za rozhovor!

 

Ivana Sýkorová

Foto: archiv Martina Bielesze