Je tomu 88 let, co byla 29. září 1938 dojednána a krátce po půlnoci 30. září podepsána Mnichovská dohoda, která vedla ke vzniku okleštěné druhé Československé republiky. Během pouhých několika dnů se z demokratického právního státu stala země s autoritativními rysy, omezeným politickým systémem a štvavými kampaněmi. V atmosféře vyhrocené obrany národních zájmů začaly zaznívat návrhy, jež byly ještě krátce předtím zcela nepředstavitelné. Součástí tohoto temného vývoje bylo také tažení proti židům, včetně židovských advokátů, přestože nikdy nezískalo oficiální podporu vedení tehdejších advokátních komor.

 

Mnichovská dohoda a okleštění Československa měly závažné hospodářské důsledky. Na zmenšené území republiky se zároveň přesunulo kolem dvou set tisíc uprchlíků z pohraničí. Jednou z prvních reakcí na zcela novou a šokující situaci byla snaha chránit ekonomické zájmy „starousedlíků“ před konkurencí nově příchozích.

Již 5. října 1938 tak asi tři sta advokátů podepsalo memorandum české vládě, pravděpodobně koncipované Jednotou československých advokátů, tedy dobrovolným advokátním spolkem, podle něhož „zmenšením území československého státu se zhorší hospodářská situace všech vrstev obyvatelstva, zejména advokátů, lékařů a jiných svobodných povolání. Restrikcí státní agendy a omezením hospodářských možností obyvatelstva se tento stav ještě zhorší. Je proto vyloučeno, aby bylo dovoleno advokátům z území postoupeného Německu se usaditi na zmenšeném území našeho státu, a to zejména advokátů, kteří se 1. ledna 1938 hlásili k jiné národnosti než české. Přílivem takových advokátů by byla ohrožena česká národní věc.“ Výjimky se měly vztahovat na ty, kteří prokázali „naprostou národní a státní spolehlivost“. Jak bylo v textu uvedeno, důvodem k memorandu bylo mj. hromadné přihlašování se k výkonu povolání advokáty německé a židovské národnosti.

Memorandum za zavedení „principu proporcionality“

Velmi brzy se ale objevil názor, že by jednotlivé menšiny měly být zastoupeny v advokacii pouze do té míry, ve které jsou zastoupeny v populaci. V říjnu 1938 bylo v obvodu Advokátní komory pro Čechy odhadem 1 178 českých advokátů a 537 českých advokátů židů (679 a 367 v Praze), německých advokátů pak bylo 35, německých advokátů židů bylo 160 (32 a 143 v Praze). Podle sčítání lidu z roku 1930 tvořili židé 1,3 procenta obyvatel.

Hned počátkem října neformálně vzniklo hnutí českých arijských advokátů, jehož duší byl pražský advokát Emanuel Slabý, dalšími advokáty, kteří se za hnutí podepisovali, byli Čeněk Brune, Oldřich Čihák a František Vítek. Právě Emanuel Slabý již na jednání výboru Jednoty československých advokátů dne 14. října 1938 navrhl rezoluci, která byla po následné debatě přijata většinou hlasů, a která zněla: „Zájem státu a národa vyžaduje, aby práva nearijských skupin a jiných národnostních menšin byla omezena na míru, která odpovídá poměru nearijských skupin a národních menšin k celkovému počtu obyvatelstva. Jednota československých advokátů proto žádá v zájmu advokátního stavu, aby podle této zásady byly upraveny poměry československé advokacie.“

Koncem října 1938 pak vláda obdržela memorandum českých advokátů, lékařů, notářů a inženýrů, kteří žádali ve svých profesích zavedení principu proporcionality a vyloučení těch neárijců, kteří se před rokem 1910 hlásili k německé či maďarské obcovací řeči. Stejný přístup byl i k ostatním menšinám, než byli Češi, Slováci a Rusíni. Je otázkou, koho signatáři memoranda reprezentovali. Podle poválečného rozsudku Nejvyššího soudu toto memorandum nevzešlo z porad či usnesení stavovských advokátních organizací, zejména Jednoty advokátů československých či advokátních komor.

To dokládá i průběh zasedání Stálé delegace advokátních komor republiky Česko-slovenské, které se konalo 21. ledna 1939 v Brně. Hlavním tématem zasedání byly poměry v advokacii, až na konci schůze „jednala Stálá delegace o neúměrném počtu advokátů cizonárodního původu v celkovém počtu advokátů a bude se domáhati toho, aby počet ten odpovídal národnímu složení obyvatelstva“. Ze zprávy o tomto zasedání je patrná zdrženlivost Stálé delegace k této otázce i to, že se na pořad jednání dostala i k nevůli některých účastníků zasedání.

Hlavním oponentem protižidovských opatření byl na zasedání Stálé delegace bývalý prezident Moravské advokátní komory, téměř sedmdesátiletý Hynek Bulín. Ten ve svém vystoupení poukázal na to, že „bojovati za právo nesmí znamenati pomáhati špatnosti k vítězství proti právu. Poukázal na význam hesla „confraternité“ a „concurece“. Advokát nesmí býti nepřítelem lidu, advokát dovede pracovati nezištně. Všechna moc pochází z lidu, avšak z lidu uvědomělého, nikoliv zfanatizovaného.“

Mimořádná valná hromada komory

Čtrnáct dní poté, 5. února 1939, se v budově pražské Plodinové burzy konala již od listopadu 1938 připravovaná mimořádná valná hromada Advokátní komory v Čechách. Hlavním bodem programu bylo řešení židovské otázky v advokacii. Referent, člen komorního výboru, již výše zmíněný Emanuel Slabý, popisoval neutěšené poměry v advokacii a z jeho pohledu neúměrný počet advokátů. Ze statistických údajů dovodil, že „židovští advokáti jsou účastni na celkovém počtu advokátů v Praze 42 %, kdežto advokáti árijští mají 58 %“. Na venkově byl poměr necelých 30 % židovských advokátů ku cca 70 % árijských advokátů. „Obyvatelstva židovského původu je v Čechách něco přes 1 %. Jestliže by se měl zmenšiti počet advokátů židovského původu na tuto účast, tu by klesl počet advokátů v Čechách nejvýše na 1300 a v Praze asi na 750, tedy na výši, která by byla přiměřená a při níž by všichni advokáti mohli počítati s existencí stavu svému úměrnou.“

Návrh předpokládal, že by advokátského oprávnění byli zbaveni židovští advokáti německé národnosti, ti, kteří se hlásili k židovské národnosti, by byli oprávněni zastupovat pouze židovské obyvatele a jejich počet by byl odpovídající počtu židovského obyvatelstva, a konečně židovští advokáti, hlásící se od roku 1910 trvale k českému jazyku, by mohli zastupovat ve všech věcech. Jejich počet by byl snížen v poměru k židovskému obyvatelstvu.

Nelze přehlédnout, že „referát ten byl přijat s hlučným potleskem přítomných“, posléze „podle předchozí dohody bylo stanoveno, aby k věci promluvili generální řečníci jednotlivých skupin“. Jediným řečníkem, který „ujal se slova – jak pravil – proto, aby byl slyšen hlas těch nežidů, kteří s postupem proti židům nesouhlasí, kteří chtějí věc řešiti podle hlasu svědomí,“ byl pražský advokát Jaroslav Nebesář, který varoval, že „advokacie nemůže dáti špatný příklad jiným. Navrhované řešení před kritikou neobstojí.“

Mimořádná valná hromada dne 5. února 1939 nakonec o židovské otázce nehlasovala. Tehdejší nový prezident Advokátní komory v Čechách Theodor Kopecký, nástupce Antonína Kloudy, který se funkce prezidenta Advokátní komory i členství ve Výboru komory na protest proti nastupujícím nedemokratickým poměrům vzdal, za souhlasu valné hromady prohlásil, že výsledek diskuse bude sloužit jako podklad pro další jednání v této věci.

Na pokyn ministra spravedlnosti

V dopoledních hodinách 15. března 1939 byla Praha obsazena německými vojsky a 16. března byl vydán výnos o vytvoření Protektorátu Čechy a Morava. V těch samých dnech se rozhodovalo o budoucnosti židovských advokátů.

Ústřední roli ve vyloučení advokátů židovského původu hrál německý advokát dr. Antonín Hübschmann. Z jeho iniciativy byli židovští advokáti vyloučeni Advokátní komorou, která spíše než, že by aktivně konala, tak nejednala.

To platí jak pro schůzi výboru Advokátní komory pro Čechy z 15. března, tak i z 16. března 1939, které byly pro vyloučení klíčové.

Dne 15. března 1939 se k tehdejšímu prezidentovi Advokátní komory pro Čechy Kopeckému dostavila delegace německých advokátů. Ti se domáhali, aby byli do výboru okamžitě kooptováni němečtí advokáti a aby se vyřešila otázka židovských advokátů. Dr. Kopecký se tomuto bránil, poukazoval na právní předpisy, které mu to neumožňovaly, a následně telefonoval s tehdejším ministrem spravedlnosti (a zároveň předsedou Ústavního soudu) Jaroslavem Krejčím. Od něj dostal pokyn, aby německým advokátům ihned vyhověl, i když se to mělo stát nelegální cestou.

Ten samý den byl svolán Výbor Advokátní komory. O účelu schůze prý členové nebyli informováni, takže se nemohli nedostavit. Na schůzi se také jednalo o židovské otázce. Někteří z členů byli názoru, že židovská otázka se bude obecně řešit v blízké budoucnosti a nebylo tedy důvodu, aby byla ihned upravena zvláštním způsobem. Výbor, dle některých, nebyl dostatečně legitimován a dle prezidenta Kopeckého by k případnému opatření mohlo dojít jen se souhlasem ministerstva spravedlnosti.

Dr. Hübschmann přišel s návrhem, aby výbor uložil advokátům s židovským původem zastavení advokátní praxe a aby jim jmenoval substituta, přičemž žid měl být definován norimberskými zákony. Člen výboru doktor Švehla navrhl, aby komora musela jmenovat toho substituta, kterého navrhne židovský advokát. Všechny tyto názory byly jednoznačně schváleny. O závěrech schůze byla informována vláda a opatření výboru jí bylo schváleno a publikováno v rozhlase.

Komisař a německá garda

Dne 16. března 1939 vešel do budovy Advokátní komory pro Čechy (dnešní sídlo ČAK na pražské Národní třídě) dr. Hübschmann společně s hlídkami nacistické gardy a předal prezidentovi potvrzení od generála Gajdy, že byl ustanoven komisařem advokátní komory. Prezident Kopecký ihned volal tehdejšímu ministrovi spravedlnosti Krejčímu s otázkou, jak se má vůči Hübschmannovi chovat. Ten mu odvětil, že Gajda je vlastenec a že má Hübschmannovi vyhovět.

Antonín Hübschmann požádal prezidenta Kopeckého, aby svolal další schůzi výboru, čemuž Kopecký odporoval s tím, že nebudou přítomni venkovští kolegové. To Hübschmannovi nevadilo a prohlásil, že toto bere na svoji odpovědnost. Ze strachu o svoji osobu a o zaměstnance komory Kopecký poslechl. Německé hlídky však v budově zůstaly a v průběhu schůze přicházely do místnosti, podávaly hlášení dr. Hübschmannovi a i členům výboru zabraňovaly ve volném pohybu po budově.

Podle Hübschmannových návrhů, který se schůze účastnil jako komisař, bylo prvním úkolem výboru rychlé rozřešení židovské otázky. Usnesení z předchozího dne o zastavení činnosti židovských advokátů navrhoval doplnit v tom smyslu, že zastavení činnosti má být trvalé a židovské advokátní kanceláře mají být zlikvidovány. „Hlasovalo se takovým způsobem, že předseda se zeptal, zda někdo nesouhlasí, a když se nikdo neozval, tak bylo zapsáno, že usnesení bylo jednohlasně přijato.“ Skutečnost, že po formální stránce výbor nebyl usnášeníschopný (byla potřeba 2/3 většina z 23 členů výboru, tedy 16, ale přítomných jich bylo jen 15), byla irelevantní. Členové výboru nesouhlasili s návrhy dr. Hübschmanna, ale ze strachu nijak se jim nevzepřeli, pouze pasivně přihlíželi jejich přijetí a aplikaci.

Členům komory byl pak zaslán oběžník, který podepsal jak dr. Hübschmann, tak prezident Kopecký, kterým uvědomovali všechny členy komory o přijatých usneseních.

Ve stejný den, tedy16. března 1939, se na stejných závěrech – tedy na zastavení advokátní praxe židovským advokátům a ustanovení substituta, usnesla v Brně i Moravsko-slezská advokátní komora.

Co říká kárný nález

Jednání výboru bylo podle poválečného kárného nálezu ze dne 24. 10. 1946, č. j. 81/45, ve zjevném rozporu s právními předpisy a s § 128 ústavní listiny a znamenalo „nedemokratický a nekolegiální zásah do nabytých práv kolegů Toto porušení platného právního řádu bylo způsobilé vzbuditi pohoršení u veřejnosti a zakládá tudíž jednání obviněných objektivně i kárný přečin zlehčení cti a vážnosti stavu“. Po odvolání členů výboru toto hodnocení následně potvrdil i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. DS I 22/46.

Je asi na místě poznamenat, že ne všichni advokáti se dali takto zlomit. Nelze tak opomenout JUDr. Kamilla Reslera, který byl po válce obhájcem ex offo K. H. Franka, a který z pozice náměstka žalobce Advokátní komory pro Čechy v Praze stíhal protižidovské výstřelky skupiny tzv. árijských advokátů, mj. právě Antonína Hübschmanna, a pokračoval v tom i po německé okupaci.

Ve dnech následujících po 16. březnu 1939 židovští advokáti začali dobrovolně kontaktovat Advokátní komoru a vzdávali se výkonu advokacie. Protože však ve dvou březnových dnech nebylo dostatek času, aby byly sepsané detailní pokyny, výkon substituce byl různý. Zatímco někteří židovští advokáti předali své spisy klientům a ukončili zastupování, jiní spolupracovali se svými substituty ještě několik měsíců i přijímali nové případy.

Tragický osud většiny

Absolutní většinu židovských advokátů čekal tragický osud. Na první poválečné valné hromadě Advokátní komory v Čechách konané dne 17. června 1945 bylo konstatováno, že jen v Čechách se z celkového počtu 642 advokátů, „postižených persekucí rasovou“ do dne konání valné hromady „přihlásilo pouhých 21 kolegů, tedy necelá čtyři procenta“. Většina z nich byla zavražděna v nacistických koncentračních táborech a nemá ani hrob.

O to překvapivější je informace, že ještě dnes, tolik let od konce 2. světové války, se složitým pátráním spolku Matana podařilo odhalit místa posledního odpočinku zatím více než tisícovky zemřelých, kteří byli v době v letech 1938-1945 pochováni v neoznačených hrobech na pražském Novém židovském hřbitově. Z dosavadních pátrání spolku Matana vyplývá, že mnozí z pohřbených zemřeli opuštění v židovském domově Hagibor či sanatoriích, některé z nich přiměla těžká doba i k dobrovolnému odchodu ze života. V letech 1941-42 pak zde bylo dokonce pochováno minimálně 17 osob zemřelých ve věznici gestapa v Terezíně.

Mezi těmi, kteří zemřeli ještě před transportem do Terezína, a mají alespoň hrob, byť dosud neoznačený, jsou i advokáti – mezi nimi také JUDr. Ervín Gehorsam (*21. 12. 1895 +15. 10. 1941), JUDr. David Wolf (*8. 5. 1863 +24. 9. 1941) JUDr. Ludvík Bullatý (*23. 2. 1869 +17. 9. 1941) či Dr. Mořic Műhlstein (*16. 12. 1866 +9. 7. 1942).

JUDr. Ervín Gehorsam se narodil 21. prosince 1895 v obci Hříškov u Loun rodičům Herrmannovi a Idě Gehorsamovým. Po studiu práv na Německé univerzitě v Praze zahájil právní praxi u Okresního soudu v Lounech a následně působil také u Zemského soudu civilního v Praze. Advokátní koncipientskou praxi vykonával v několika významných pražských advokátních kancelářích. Po úspěšném složení advokátní zkoušky v roce 1925 byl zapsán jako samostatný advokát se sídlem na Václavském náměstí 66 v Praze. Od roku 1928 působil na Vinohradech, roku 1936 kancelář přestěhoval na Národní třídu 10 (dnešní palác Dunaj a sídlo několika odborů ČAK), naposledy sídlil v ulici Ve Smečkách 30.

Po okupaci Československa a zavedení protižidovských opatření byl jako advokát židovského původu nucen ukončit svou profesní činnost. Dne 16. března 1939 požádal, aby jeho kancelář převzal substitut Josef Šnorek, který následně provedl její likvidaci.

JUDr. Ervín Gehorsam zemřel 15. října 1941 v Praze následkem srdečních komplikací a byl pohřben na Novém židovském hřbitově v hrobovém místě 031-005-003. Jeho manželka Edith byla roku 1942 zavražděna v estonském Raasiku. Stejně tragický osud postihl i jeho sourozence. Sestra Marta zahynula v Sobiboru, bratr Leo v Treblince a nejmladší sestra Helena v Ujazdówě.

JUDr. David Wolf se narodil 8. května 1863 v Podbořanech. Působil jako advokát v Teplicích. Zemřel 24. září 1941 v Praze a byl pohřben na Novém židovském hřbitově v hrobovém místě 031-005-004. Jeho manželka Vilemína Wolfová (*1871) byla roku 1942 deportována z Prahy do ghetta Terezín, kde 15. března 1943 zemřela.

JUDr. Ludvík Bullaty se narodil 23. února 1869 v Jindřichově Hradci. Působil jako advokát v Českých Budějovicích a vedle své právnické činnosti se zapojoval také do veřejného života. Byl členem kuratoria Obchodní akademie v Českých Budějovicích. Zemřel 17. září 1941 v Praze na bronchopneumonii a další zdravotní komplikace. Pohřben byl na Novém židovském hřbitově v Praze v hrobovém místě 031-006-003. JUDr. Ludvík Bullaty byl rozvedený a podle dostupných pramenů neměl potomky. Jeho sestra Kamila provdaná Reichnerová (*1875), byla po deportaci z Terezína zavražděna 14. července 1942 v Malém Trostinci. Část rodiny emigrovala, další zahynuli během nacistické perzekuce.

JUDr. Mořic Mühlstein se narodil 16. prosince 1866 v Podbořanech do rodiny Benjamina Mühlsteina a Sáry Mühlsteinové, rozené Kohnové. Zemřel 9. července 1942 v Praze a byl pohřben na Novém židovském hřbitově v hrobovém místě 032-013-031.

Jeho bratr Julius (*1869) byl 13. července 1942 deportován z Prahy do Terezína, kde 19. října 1942 zemřel. Další bratr Vítězslav (*1871) byl deportován stejným transportem do Terezína a následně 15. října 1942 odvezen do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde byl zavražděn. Bratr Hugo (*1877) prošel rovněž internací v terezínském ghettu a následně byl 28. října 1944 posledním vyhlazovacím transportem z Terezína deportován do Osvětimi, kde zahynul. Sestra Elsa (*1883) byla deportována 24. října 1942 z Prahy do Terezína, kde 8. června 1943 zemřela.

Příběh židovských advokátů není jen příběhem jejich vyloučení z advokacie. Je také příběhem těch, kteří se proti nastupující diskriminaci ozvali, těch, kteří jí podlehli, i těch, kteří se jí pod tlakem okolností nedokázali postavit. Události let 1938 a 1939 tak ukazují, jak složitá byla v době postupného rozkladu demokratických poměrů role Advokátní komory i jednotlivých advokátů. A také jak tenká může být hranice mezi přijetím prvního „výjimečného“ opatření a úplným popřením práv, která měla být samozřejmá.

K této kapitole svých dějin se Česká advokátní komora již v roce 2009, při příležitosti 70. výročí okupace českých zemí, veřejně přihlásila. Představenstvo České advokátní komory tehdy vyslovilo politování nad postupem protektorární samosprávy i některých jednotlivých advokátů vůči židovským advokátům v letech 1938–1945. Zároveň ocenilo čestnost a statečnost těch, kteří se k protižidovské kampani nepřipojili nebo perzekuovaným kolegům poskytli pomoc, a připomnělo nenahraditelné ztráty, které česká advokacie v době nesvobody utrpěla.

 

 

Redakce AD

za využití eseje Jakuba Drápala: Postup advokacie proti židovským advokátům za 2. republiky a textu Jáchyma Pešaty: Neoznačené hroby advokátů na Novém židovském hřbitově v Praze.

Foto: ilustrační, redakce AD