Ochrana nezávislosti advokacie, advokátní mlčenlivosti a práva na právní pomoc patří mezi témata, kterým se Lukáš Trojan v České advokátní komoře intenzivně věnuje. Vedle funkce místopředsedy představenstva ČAK stojí v čele Výboru pro advokátní etiku a Koordinačního výboru pro legislativu a působí také v dalších odborných orgánech Komory.

Uplynulý rok přinesl řadu zásadních legislativních témat – od zákona o ekonomické ochraně státu a odčerpávání majetku až po evropskou debatu o tzv. Chat Control. Významným momentem byl také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Černý a ostatní proti České republice, který znovu otevřel otázku ochrany důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem.

V rozhovoru jsme se ohlédli za prvním rokem Lukášova působení ve vedení Komory po posledním sněmu loni na podzim. Mluvili jsme nejen o legislativních bitvách, ale také o profesní etice, důvěře veřejnosti v advokacii a výzvách, které Komoru čekají v digitální době.

 

Od Vašeho zvolení místopředsedou České advokátní komory uplynul téměř rok. Vedle práce v představenstvu působíte v řadě poradních orgánů Komory a významně se podílíte na její legislativní činnosti. Když se za prvním rokem ohlédnete, co považujete za nejdůležitější výsledek práce těchto orgánů? A co Vás zaměstnalo více, než jste očekával?

Legislativa je v posledních letech jednou z priorit, kterým se Česká advokátní komora musí intenzivně věnovat. Její legislativní aktivity lze v zásadě rozdělit do tří oblastí. První představují vnitřní předpisy Komory. Druhou je národní legislativa, tedy zejména návrhy nových zákonů a jejich změn, které se přímo či nepřímo dotýkají výkonu advokacie, práce advokátů nebo základních práv a svobod, především práva na spravedlivý proces. Třetí oblastí je evropská legislativa a formulování pozic české advokacie k návrhům vznikajícím na úrovni Evropské unie.

Je evidentní, že práce ČAK v této oblasti v posledních letech dramaticky přibývá. I proto současné představenstvo zřídilo Koordinační výbor pro legislativu. Ten se pravidelně schází před jednáním představenstva a podrobně se zabývá všemi zmíněnými oblastmi. Jeho členy jsou předsedové odborných sekcí, jednání se ale mohou účastnit také členové a náhradníci představenstva, předsedové dalších orgánů ČAK a naše zástupkyně v Bruselu. Podle potřeby zveme i další kolegy, kteří se věnují konkrétním legislativním projektům.

Po necelém roce fungování mám za to, že se tento model osvědčil. Volení zástupci Komory mají díky němu lepší, strukturovanější a včasnější informace a ČAK je schopna na legislativní návrhy reagovat koordinovaněji.

Z konkrétních témat bych zmínil především velmi důrazné vystoupení Komory proti některým částem návrhu zákona o ekonomické ochraně státu, tedy ZEOS. Zde je namístě poděkovat týmu vedenému Adamem Felixem, který připravil několik set připomínek. Výsledkem dosavadního jednání je, že se podařilo významně omezit rizika, která návrh představoval pro nezávislost a samosprávu advokacie v oblasti AML.

Obdobně byla ČAK aktivním účastníkem debaty o zákonu o odčerpávání majetku. V diskusi s předkladatelem se podařilo nalézt kompromisy, které by měly vést k racionálnějšímu provedení evropské legislativy a současně zachovat nezbytné procesní garance. Aktivně se podílíme také na přípravě změn trestních procesních předpisů, které, jak věřím, mohou přispět ke zkvalitnění a alespoň částečné modernizaci trestního řízení.

Na evropské úrovni považuji za důležité, že je ČAK jedním z aktivních hlasů evropské advokacie v debatě o tzv. Chat Control. A to je jen několik příkladů. Asi právě rozsah legislativní agendy je tím, co mě v prvním roce zaměstnalo více, než jsem původně očekával.

 

Ve své práci se dlouhodobě věnujete legislativě, ochraně advokátní mlčenlivosti i profesní etice. Změnil se za poslední rok podle Vás způsob, jakým stát nahlíží na roli advokacie?

Nemyslím si, že bychom mohli hovořit o jedné zásadní změně v přístupu státu. Spíše stále znovu narážíme na určité pnutí mezi požadavky veřejné moci na efektivitu, kontrolu či bezpečnost a rolí advokacie jako nezávislé profese chránící práva jednotlivce.

Důvěrný vztah advokáta a klienta je přitom jedním ze základních kamenů právního státu. Advokátní mlčenlivost není privilegiem advokáta. Je především právem klienta a podmínkou toho, aby mohl advokátovi sdělit všechny skutečnosti potřebné k poskytnutí právní pomoci bez obavy, že se jejich komunikace dostane k orgánům veřejné moci či třetím osobám.

Přesto jsme svědky opakovaných pokusů tento princip oslabovat, a to zdaleka nejen v České republice. Aktuálně se intenzivně zabýváme úpravou trestního řádu a dalších právních předpisů v návaznosti na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Černý a ostatní proti České republice. Soud v něm identifikoval závažné nedostatky české právní úpravy právě z hlediska ochrany důvěrné komunikace advokáta s klientem.

Dosavadní návrhy předkládané Ministerstvem spravedlnosti podle mého názoru závěry rozsudku dosud nereflektují v potřebném rozsahu a z pohledu advokacie neposkytují dostatečné záruky ochrany důvěrnosti. Věřím ale, že Ministerstvo spravedlnosti argumentaci advokacie vyslyší a výsledkem bude taková změna procesních předpisů, která bude skutečným naplněním ochrany důvěrné komunikace, nikoli pouze formální reakcí na rozhodnutí štrasburského soudu.

 

Jako předseda Koordinačního výboru pro legislativu jste se podílel na připomínkování celé řady právních předpisů. Která legislativní bitva byla za poslední rok podle Vás nejtěžší? Byl to návrh zákona o ekonomické ochraně státu (ZEOS), zákon o odčerpávání majetku, nebo něco jiného?

Nepochybně ZEOS. Z pohledu ČAK představoval bezprostřední riziko, které se mohlo zásadním způsobem dotknout samosprávy a nezávislosti advokacie. Nešlo tedy o nějaký dílčí profesní zájem, ale o samotný princip nezávislé advokacie.

Jsem proto rád, že Komora reagovala velmi rychle a důrazně a že se podařilo hlavní rizika v průběhu legislativního procesu významně omezit. Zároveň se podle mě ukázalo, jak důležité je, aby ČAK disponovala odborným zázemím, které dokáže podobné návrhy včas identifikovat, detailně analyzovat a následně své argumenty přesvědčivě komunikovat vůči předkladatelům i dalším aktérům legislativního procesu.

 

Česká advokátní komora se velmi důrazně postavila proti některým ustanovením návrhu zákona o ekonomické ochraně státu. Jak se nyní vyvíjí další projednávání návrhu? Máte pocit, že se podařilo vysvětlit navrhovatelům hlavní obavy advokacie a prosadit některé zásadní připomínky?

Mám za to, že ano. ČAK k návrhu uplatnila velmi rozsáhlé a detailně odůvodněné připomínky. Celkem jich bylo kolem 500. Od počátku jsme zdůrazňovali, že naším cílem není zpochybňovat legitimní zájem státu na boji proti praní špinavých peněz nebo na ochraně jeho ekonomických zájmů. Problém nastává tam, kde se prostředky zvolené k dosažení těchto cílů začnou dotýkat nezávislosti advokacie a její samosprávy.

Právě tuto hranici bylo nutné velmi důsledně hájit. Dosavadní vývoj ukazuje, že se podařilo naše základní argumenty vysvětlit a původní rizika podstatně redukovat. Pokud bude legislativní proces pokračovat tímto směrem, měla by ČAK i nadále vykonávat své povinnosti v oblasti AML nezávisle na státu a bez nepřiměřených zásahů do své samosprávy. To považuji za velmi důležitý výsledek.

 

Podobně kritické stanovisko jako k ZEOS Komora zaujala i k návrhu zákona o odčerpávání majetku. Nejde už podle Vás o širší trend, kdy se ve jménu bezpečnosti postupně oslabují procesní garance a práva jednotlivce?

Určité riziko tohoto trendu bezpochyby existuje. Bezpečnost, boj proti organizovanému zločinu nebo efektivní odčerpávání výnosů z trestné činnosti jsou samozřejmě legitimní cíle. Problém nastává ve chvíli, kdy se z legitimního cíle stane argument, který má automaticky ospravedlnit oslabování procesních práv.

Právní stát se přitom nepozná podle toho, jak zachází s právy jednotlivce v jednoduchých situacích, ale právě podle toho, zda je dokáže chránit i tehdy, když je zde silný veřejný zájem na rychlém a efektivním zásahu. Procesní garance nejsou překážkou spravedlnosti. Jsou její podmínkou.

U zákona o odčerpávání majetku se podle mého názoru podařilo vést s předkladatelem věcnou diskusi a nalézt kompromisy, které umožňují sledovat legitimní účel evropské úpravy a zároveň zachovat nezbytné záruky ochrany práv jednotlivce. Právě tak by podle mě měl legislativní dialog fungovat.

 

Významným momentem byl také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Černý a ostatní proti České republice. Jak důležitý je tento rozsudek pro ochranu advokátní mlčenlivosti a co z něj plyne pro českou právní úpravu? Jak se k němu postavila ČAK?

Je to velmi významný rozsudek, protože znovu potvrzuje, že důvěrnost komunikace mezi advokátem a klientem není nějakou profesní výsadou, kterou si advokáti hájí sami pro sebe. Je součástí práva jednotlivce na právní pomoc a spravedlivý proces.

Rozsudek ukázal závažné nedostatky české právní úpravy při ochraně důvěrné komunikace. Nestačí přitom pouze deklarovat, že advokátní mlčenlivost existuje. Právní řád musí obsahovat skutečně účinné procesní mechanismy, které zabrání tomu, aby se orgány veřejné moci seznamovaly s chráněnou komunikací bez odpovídající kontroly a dostatečných záruk.

ČAK proto usiluje o to, aby reakce českého zákonodárce nebyla pouze kosmetická. Potřebujeme úpravu, která bude odpovídat nejen závěrům tohoto konkrétního rozsudku, ale především smyslu ochrany advokátního tajemství. V tomto směru vedeme intenzivní debatu s Ministerstvem spravedlnosti a věřím, že se podaří dospět k řešení, které obstojí i z hlediska evropských standardů ochrany základních práv.

 

Na evropské úrovni zároveň pokračují debaty o návrhu Chat Control. Často opakujete, a to zcela správně, že advokátní mlčenlivost není výsadou advokátů, ale právem klientů. Je právě tento návrh příkladem toho, jak obtížné je dnes hledat rovnováhu mezi bezpečností a ochranou základních práv?

Ano, a je to podle mě jeden z nejvýraznějších příkladů současného střetu mezi legitimním bezpečnostním cílem a ochranou základních práv. Nikdo nezpochybňuje nutnost účinně bojovat proti závažné kriminalitě, zejména pokud jsou jejími oběťmi děti. Ani mimořádně závažný a legitimní cíl ale nemůže vést k tomu, že rezignujeme na základní principy právního státu a na důvěrnost komunikace jako takovou.

Pro advokacii je zásadní, aby jakákoli evropská úprava respektovala privilegovanou komunikaci advokáta s klientem. Klient musí mít jistotu, že informace, které svému advokátovi svěří, nebudou předmětem plošného monitorování. Bez této důvěry nelze poskytovat skutečně nezávislou a efektivní právní pomoc.

Jsem proto rád, že ČAK v této debatě není pasivní a že se aktivně podílí na formulování pozice evropské advokacie. Nejde přitom jen o advokáty. Debata o Chat Control je ve skutečnosti debatou o tom, jakou míru zásahů do soukromí jsme jako společnost ochotni připustit a jaké pojistky chceme zachovat i v digitálním prostředí.

 

Vedle legislativních témat se věnujete také profesní etice. Advokacie dnes čelí novým výzvám – umělé inteligenci, sociálním sítím i proměně očekávání klientů. Jsou podle Vás současná etická pravidla dostatečná, nebo bude potřeba jejich další úprava?

Základní etické principy advokacie jsou podle mě dostatečně robustní na to, aby obstály i v době technologických změn. Povinnost mlčenlivosti, nezávislost, loajalita vůči klientovi, zákaz střetu zájmů, odborná péče či důstojnost advokátního stavu nejsou principy závislé na konkrétní technologii.

To ale neznamená, že nemusíme přemýšlet o jejich aplikaci v novém prostředí. Umělá inteligence například otevírá otázky ochrany klientských dat, kontroly výstupů, odpovědnosti advokáta nebo transparentnosti při používání těchto nástrojů. Advokát nemůže přenést svou profesní odpovědnost na algoritmus. Pokud nástroj umělé inteligence použije, musí být stále schopen za výslednou právní službu převzít plnou odpovědnost.

Podobné je to u sociálních sítí. Hranice mezi soukromým a profesním vystupováním se zde stírá, ale povinnost zachovávat důstojnost advokátního stavu nebo mlčenlivost tím samozřejmě nezaniká.

Spíše než vytvářet pro každou novou technologii zcela nový soubor pravidel proto považuji za rozumné stávající etické principy průběžně vykládat a tam, kde je to skutečně potřeba, je zpřesňovat. Technologie se mění rychle. Hodnoty, na nichž advokacie stojí, by měly být podstatně trvalejší.

 

Jako místopředseda Sekce pro právo trestní se dlouhodobě věnujete také postavení obhájce v trestním řízení. V posledních měsících ČAK řešila mimo jiné otázku tzv. nuceného výkonu advokacie a připojila se k řízení před Evropským soudem pro lidská práva. Proč je podle Vás důležité, aby měl advokát možnost odmítnout zastupování v situaci, kdy je zásadně narušena důvěra mezi ním a klientem?

Důvěra mezi advokátem a klientem není jen příjemným doplňkem jejich vztahu. Je základní podmínkou řádného poskytování právní pomoci, a v trestním řízení to platí dvojnásob.

Obhájce musí být schopen jednat nezávisle, v nejlepším zájmu klienta a současně v mezích zákona a profesních pravidel. Klient mu naopak musí být schopen otevřeně sdělit informace, které mohou být pro jeho obhajobu zásadní. Pokud je tento vztah důvěry objektivně a zásadním způsobem narušen, může další nucené pokračování zastoupení poškodit nejen advokáta, ale především samotného klienta a kvalitu jeho obhajoby.

Samozřejmě je nutné zabránit tomu, aby se možnost ukončit zastoupení zneužívala k obstrukcím nebo k maření trestního řízení. To však nelze řešit tím, že budeme advokáta nutit pokračovat v zastoupení za všech okolností. Je třeba hledat spravedlivou rovnováhu mezi zájmem na řádném průběhu řízení a právem na skutečně efektivní obhajobu.

Právě proto považuji za důležité, že se ČAK této otázce věnuje i na evropské úrovni. Výsledek takového řízení může mít význam nejen pro konkrétní případ, ale obecně pro vymezení postavení nezávislého advokáta v systému trestní justice.

 

ČAK v poslední době řešila také případy, kdy orgány veřejné moci neakceptovaly advokátní či koncipientské průkazy jako dostatečný doklad profesního postavení. Co podle Vás tyto situace ukazují o tom, jak je v praxi vnímána role advokacie a jejích zástupců?

Na první pohled se může zdát, že jde o drobný administrativní problém. Ve skutečnosti ale podobné případy ukazují něco podstatnějšího – že role advokáta a advokátního koncipienta není ve všech částech veřejné správy dostatečně chápána.

Advokátní průkaz není nějaká klubová legitimace. Je to doklad vydávaný profesní samosprávou zřízenou zákonem, který osvědčuje profesní postavení svého držitele. Pokud orgán veřejné moci takový doklad bez relevantního důvodu odmítá akceptovat, může tím v konkrétních případech komplikovat či dokonce omezovat poskytování právní pomoci.

Úkolem Komory je na takové situace upozorňovat a komunikovat s příslušnými orgány tak, aby se neopakovaly. Současně je to připomínka, že postavení advokacie a význam její nezávislosti musíme průběžně vysvětlovat nejen veřejnosti, ale někdy bohužel i samotným orgánům veřejné moci.

 

Co považujete za nejdůležitější výsledek dosavadní práce současného vedení Komory a jaké další kroky podle Vás ještě bude třeba udělat?

Za nejdůležitější nepovažuji jeden konkrétní výsledek, ale spíše způsob, jakým se Komora snaží pracovat. V legislativní oblasti jsme vytvořili strukturovanější systém, který umožňuje rychleji identifikovat rizika, zapojovat odborné sekce a koordinovat postoje Komory. Výsledky jsme viděli například u ZEOS, zákona o odčerpávání majetku nebo při debatách o ochraně advokátní mlčenlivosti.

Před námi je ale stále mnoho práce. Musíme pokračovat v obraně nezávislosti advokacie a advokátní mlčenlivosti, protože tlak na tyto principy podle mého názoru nebude slábnout. Současně se musíme připravit na technologickou proměnu právních služeb. Digitalizace a umělá inteligence změní způsob práce advokátů, komunikaci s klienty i fungování samotné Komory. ČAK by v této oblasti neměla pouze reagovat na vývoj, ale měla by být schopna pomáhat nastavovat pravidla.

Za stejně důležité považuji posilování důvěry veřejnosti v advokacii. Nezávislost advokacie nemůže dlouhodobě stát pouze na zákonných garancích. Musí být podpořena důvěrou, že advokáti svou nezávislost využívají k ochraně práv klientů a právního státu a že jsou současně schopni důsledné profesní seberegulace.

Pokud se nám podaří tyto tři věci – chránit nezávislost, zvládnout technologickou proměnu a posilovat důvěru v profesi –, bude podle mě Komora dobře připravena na výzvy příštích let.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Hana Rýdlová, šéfredaktorka BA a AD
Foto: archiv ČAK