Úmluva o právech dítěte přiznává každému dítěti, které je schopné vytvořit si vlastní názor, právo vyjadřovat své názory svobodně ve všech záležitostech, které se jej týkají. Dále mu přiznává právo na to, aby byly tyto názory patřičně zohledněny v souladu s jeho věkem a vyspělostí. Evropská úmluva o výkonu práv dětí zavazuje smluvní strany zvážit možnost poskytnout dětem další procesní práva za účelem pomoci jim vyjádřit jejich názor. Tomuto záměru mimo jiné odpovídá právo dítěte, zakotvené v našem právním řádu, na přítomnost důvěrníka při jeho výslechu. Tento článek se zabývá otázkami spojenými s výkonem tohoto práva dítěte.

 

Zákonný podklad institutu důvěrníka v civilním řízení

Smyslem institutu důvěrníka není pouhá emocionální podpora dítěte. Jedná se o procesní nástroj, který má dítě podpořit v uplatnění výkonu jeho práva být slyšeno. Podle § 100 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) platí následující: „V řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte. Názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor; přítomnost důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným zástupcem a o jehož účast u výslechu dítě požádá, může soud vyloučit jen tehdy, je-li jeho přítomností mařen účel výslechu. K názoru dítěte soud přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti.“

Kdo se může stát důvěrníkem nezletilého

Podle úmluvy o právech dítěte (dále jen „Úmluva“) má dítě právo „vyjádřit své názory svobodně“. „Svobodně“ znamená, že dítě může vyjádřit své názory bez nátlaku. „Svobodně“ také znamená, že dítě nesmí být manipulováno ani podrobeno nepřiměřenému ovlivnění nebo nátlaku. „Svobodně“ ze své podstaty dále znamená z „vlastního“ pohledu dítěte: dítě má právo vyjádřit své vlastní názory, a nikoliv názory jiných osob.[1]

Jelikož při výslechu před soudem nejsou ze zákona přítomni zákonní zástupci nezletilého, tedy osoby, k nimž mívá dítě důvěru, ocitá se při výslechu osamocené a v neznámém prostředí. Nic na tom nemění skutečnost, že soudci jsou vedeni k tomu, aby s dítětem výslech nevedli přímo v jednací síni a neměli na sobě talár. Nic na tom nemění ani skutečnost, že je přítomný kolizní opatrovník. Tím bývá zpravidla pracovník Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“), k němuž dítě nemusí mít důvěru, obzvlášť pokud s ním proběhlo jednání, při němž si dítě vytvořilo představu, že tento pracovník nejedná v jeho zájmu. Pocit bezpečí dítěte není něco, co soud může objektivně prohlásit za existující jen proto, že sám vytvořil podle svého mínění neformální atmosféru. Součástí participace dítěte je respekt k tomu, jak prostředí vnímá konkrétní dítě. Pokud se tedy dítě vyjadřuje v tom smyslu, že se bezpečněji cítí s konkrétní podpůrnou osobou, tedy že žádá o přítomnost důvěrníka, je to okolnost, kterou musí soud brát vážně. Lze asi jen obtížně tvrdit, že odstraněním právě této osoby soud vytváří pro dítě bezpečné prostředí. Pro svobodné vyjádření dítěte je tedy třeba umožnit přítomnost osoby, která dítěti dodá odvahu sdělit svůj autentický názor. Význam takové podpory se zvyšuje i tím, že samotný způsob vedení výslechu a formulace otázek mohou – i bez vědomého záměru soudce – ovlivnit směr a obsah sdělení dítěte, zejména má-li již soudce předběžnou představu o tom, jaké skutečnosti jsou pro posouzení věci významné.

Co se týče osoby důvěrníka, zákon nám poskytuje pouze negativní vymezení osoby důvěrníka, a to tak, že jím není zákonný zástupce. Pozitivní vymezení je dáno žádostí nezletilého. Zatímco např. podle § 71 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky může být důvěrníkem osoby přímo postižené spácháním přestupku kterákoli plně svéprávná fyzická osoba, kterou si osoba přímo postižená přestupkem zvolí (pokud se nejedná obviněného, zmocněnce obviněného, svědka, znalce nebo tlumočníka v tomto řízení), o. s. ř. jako podmínku výkonu role důvěrníka zletilost ani plnou svéprávnost nestanoví. Způsobilost konkrétní osoby plnit podpůrnou funkci je proto třeba posuzovat podle skutečného účelu institutu důvěrníka, nikoli podle formálních kritérií či podmínek, které zákon nestanoví. Ani čl. 5 písm a) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí (dále jen „Evropská úmluva“) nestanoví podmínku zletilosti podporující osoby, nýbrž pracuje s právem dítěte požadovat pomoc „vhodné osoby dle jeho volby“. Rozhodující je tedy vhodnost z hlediska dítěte a jeho schopnosti svobodně se vyjádřit, nikoli formální status osoby důvěrníka.

Pokud jde o možnou představu soudu, že důvěrníkem má být „osoba blízká“ či že by mezi důvěrníkem a dítětem měl existoval „úzký citový vztah“, takovou podmínku § 100 odst. 4 o. s. ř. neobsahuje a soud ji nemůže svévolně stanovit. Důvěra a úzký citový vztah nejsou synonyma. Člověk může mít vysokou míru důvěry například k psychologovi, lékaři, advokátovi či jiné osobě – odborníkovi, aniž by k ní měl úzký citový vztah. Podstatné je, zda právě přítomnost této osoby poskytuje nezletilému pocit bezpečí a dovoluje mu svobodněji se vyjádřit. Smyslu tohoto výkladu odpovídá i původ institutu důvěrníka. Při projednávání novely č. 404/2012 Sb., kterou byl tento institut do o. s. ř. zaveden, byl výslovně prezentován jako prostředek posílení procesních práv nezletilých dětí.

Zužující interpretace soudu není možná ani odkazem na některý z komentářů k zákonu a nebyla by možná ani pokud by existoval metodický materiál, který by jako důvěrníka nezletilého uváděl osobu blízkou. Metodický materiál může pomáhat při aplikaci zákona, nemůže však doplňovat zákon o novou podmínku omezující zákonné procesní právo dítěte. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat pouze v případech, v mezích a způsobem stanoveným zákonem; podle čl. 4 odst. 2 Listiny mohou být meze základních práv upraveny pouze zákonem a podle čl. 4 odst. 4 musí být při jejich omezování šetřena jejich podstata a smysl. Příznačný je v této souvislosti i závěr Nejvyššího soudu v usnesení sp. zn. 8 Tdo 290/2015, podle něhož interní či metodická instrukce není sama o sobě „jiným právním předpisem“ ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku; může toliko konkretizovat zákonné povinnosti, pokud je v souladu se zákonem a nestanoví více povinností či omezení, než stanoví zákon samotný.

Pokud tedy dítě požádá, aby u jeho výslechu mohla být přítomna osoba, kterou označí za důvěrníka, není na místě, aby soudce např. zjišťoval, zda se jedná o nějakou „tetu“, zda s ní nezletilý tráví čas, či zda spolu jezdí na dovolenou. Takové otázky by mohly dítě odradit, protože indikují možnou nespokojenost soudce s jeho volbou. Je třeba myslet na to, že dítě si je vědomo moci soudce a že soudce nechce rozhněvat. Pokud by pak negativní odpověď nezletilého na tyto otázky vedla k tomu, že soudce dítětem zvoleného důvěrníka k výslechu nezletilého nepřipustí, dítě by z obav o to, zda již soudce svým požadavkem na přítomnost důvěrníka nerozhněvalo, mohlo svou výpověď značně upravit. Obecný komentář výboru OSN pro práva dítěte č. 12 (2009) Právo dítěte být slyšeno[2] vyžaduje nejen absenci manipulace, ale také vytvoření prostředí, v němž se dítě cítí respektováno a bezpečně. Zastrašující prostředí účinné slyšení znemožňuje.

Zákon nestanoví ani požadavek osobní či profesní neutrality důvěrníka vůči rodičům dítěte. Důvěrník může přirozeně pocházet z okruhu osob, které rodinu znají, a samotná známost, profesní kontakt či jiný vztah k jednomu z rodičů proto nepředstavují zákonný důvod jeho vyloučení. Totéž platí pro advokáta. Samotné povolání advokáta ani skutečnost, že kontakt dítěte s advokátem zprostředkoval nebo jeho právní službu uhradil některý z rodičů, neprokazují, že advokát dítě ovlivňuje nebo že jeho přítomnost maří účel výslechu. Rozhodující je konkrétní dopad přítomnosti této soby na schopnost dítěte vyjádřit vlastní názor svobodně a bez ovlivnění.

Proti paušálním zákazům přítomnosti osob, které jsou nezletilým zvoleny jako jeho důvěrník, míří i bod 58 Pokynů Výboru ministrů Rady Evropy o justici vstřícné k dětem přijaté Výborem ministrů Rady Evropy dne 17. listopadu 2010 (ref.[3]). Podle těchto pokynů by mělo být dětem dovoleno, aby je doprovázeli jejich rodiče, případně dospělá osoba podle jejich výběru, vyjma případů, kdy v souvislosti s touto osobou bylo přijato odůvodněné rozhodnutí v opačném smyslu.

Žádost o přítomnost důvěrníka

Žádost o přítomnost důvěrníka musí pocházet od dítěte. Soudu nepřísluší zjišťovat ani z jakého důvodu si dítě přeje přítomnost tohoto konkrétního důvěrníka, ani proč si jeho přítomnost vůbec přeje. Soud nemůže výkon tohoto práva podmiňovat souhlasem rodiče ani prokazováním určité intenzity vztahu mezi dítětem a jím zvolenou osobou.

Informování dítěte o právu na přítomnost důvěrníka

Podle § 20 odst. 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) musí soud v řízení, jehož účastníkem je nezletilý schopný pochopit situaci, postupovat tak, aby nezletilý dostal potřebné informace o soudním řízení a byl informován o jeho možných důsledcích. Obdobnou povinnost má i zákonný zástupce nebo opatrovník. Podle čl. 6 písm. b) Evropské úmluvy musí soudní orgán u dítěte schopného chápat situaci zabezpečit, aby dítě obdrželo všechny příslušné informace a umožnit mu vyjádřit svůj názor. Obdobně vyznívá text bodu 41 Obecného komentáře výboru OSN pro práva dítěte č. 12 (2009), podle nějž osoby, které jsou odpovědné za slyšení dítěte, musí zajistit, aby bylo dítě informováno o svých procesních právech a subjekt s rozhodovací pravomocí musí dítě na slyšení vhodně připravit. Soud se tak rozhodně nemůže zbavit své odpovědnosti za informování dítěte např. tvrzením, že dítě měl poučit OSPOD či rodiče.

V případě porušení informační povinnosti soudem se podle názoru autorky jedná o porušení základních práv dítěte. Porušení této povinnosti je procesní vadou a může být namítáno v opravných prostředcích. Soudce může být také za závažné zaviněné porušení povinnosti nebo jednání ohrožující důvěru v odborné a spravedlivé rozhodování kárně odpovědný.

Informační povinnost má však i opatrovník. Tento požadavek potvrzuje i čl. 10 odst. 1 Evropské úmluvy, podle nějž je zástupce povinen dítěti poskytovat příslušné informace, vysvětlovat důsledky procesních kroků a zjišťovat jeho názory. Tuto povinnost na národní úrovni stanoví i zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí ve svém § 8 odst. 3, přičemž u dítěte staršího 12 let zákon jeho schopnost přijmout informace presumuje. Pokud opatrovník zamlčí dítěti jeho právo zvolit si důvěrníka, svou povinnost nesplnil řádně. Nesplnění této povinnosti není v zákoně č. 359/1999 Sb. konstruováno jako samostatný přestupek. Z hlediska probíhajícího řízení však může být takové pochybení významným argumentem pro závěr, že dosavadní opatrovník nezajišťuje řádnou ochranu procesních práv dítěte, a tedy i pro jeho změnu.

Povinnost soudu informovat nezletilého o jeho právu zvolit si důvěrníka potvrzují i závěry 5. rodinněprávního sympozia Justiční akademie. Konkrétně se v těchto závěrech uvádí, že dítě by mělo být před příchodem na soud připraveno na otázku, jestli chce nějakého důvěrníka, a mělo by být informováno, že právo dítěte na přítomnost důvěrníka se vztahuje i na situace, kdy se soudce rozhodne s dítětem hovořit tzv. mezi čtyřma očima.

Pokud by se za situace, kdy soudce, který dítě sám neinformoval a nezajistil informaci ani prostřednictvím kolizního opatrovníka, rodič ujal naplnění informační povinnosti a dítěti informaci o jeho participačních právech zajistil například u advokáta, nelze mu takové jednání vytýkat, a nelze tuto skutečnost obrátit ani proti dítěti. Samotný původ kontaktu s advokátem neprokazuje advokátovu loajalitu k rodiči, ovlivňování dítěte ani maření účelu výslechu. Opačný přístup by vedl k paradoxu, že nesplnění informační povinnosti soudu a opatrovníka by se samo stalo předpokladem pro zmaření práva, o němž se dítě dozvědělo teprve díky jiné osobě. Jestliže soud svou informační povinnost nesplní, měl by být o to zdrženlivější při zpochybňování osoby, jejímž prostřednictvím dítě chybějící informaci získalo, jakož i osoby, kterou si zvolilo důvěrníkem.

Nepřipuštění důvěrníka soudem

V praxi se stává, že soudce rozhodne, že důvěrníka nezletilého k jeho výslechu nepřipustí, a to dokonce i bez rozhodnutí, které by obsahovalo přezkoumatelné odůvodnění. Podle názoru autorky se v takovém případě jedná o závažný zásah do práv nezletilého. Už jazyková a syntaktická stavba citovaného ustanovení napovídá, že soud pro nepřipuštění důvěrníka nemá zákonný podklad. „Přítomnost důvěrníka dítěte (…) může soud vyloučit jen tehdy, je-li jeho přítomností mařen účel výslechu.“ Obsahem podmínky je „jeho přítomností je mařen účel výslechu,“ nikoli „jeho přítomností by mohl být mařen účel výslechu“ (pozn. podtržení není součástí ustanovení). Slovesná konstrukce „je mařen“ označuje probíhající stav či proces. Pasivní příčestí „mařen“ předpokládá existenci určitého účinku – účel výslechu je něčím narušován a příčinou toho narušování je přítomnost důvěrníka. Tomu odpovídá i sloveso „vyloučit“, jehož přirozeným významem je odstranit z určitého již existujícího uspořádání. Zákon neuvažuje o tom, že důvěrníka lze „nepřipustit“ či „nepovolit jeho účast“. Nejprve tedy musí existovat přítomnost důvěrníka; následně se projeví, zda právě touto přítomností dochází k maření účelu výslechu. Teprve pak zákon umožňuje vyloučení důvěrníka.

Zákon při stanovení podmínky možného vyloučení důvěrníka používá restriktivní výraz „jen tehdy“, který jasně vymezuje výjimku z pravidla. Pravidlem není, že soud rozhodne, zda důvěrníka připustí. Pravidlem je, že dítě o účast důvěrníka požádá a soud ho akceptuje. Vyloučit ho může pouze při naplnění zákonem stanovené podmínky.

Autorka má zato, že k odmítnutí důvěrníka může v praxi docházet v důsledku chybného smísení obou částí daného ustanovení soudcem, který o vyloučení rozhoduje. Z první části věty vyplývá, že výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, „lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor“. Toto omezení je rozumné, cílem je umožnit dítěti svobodné vyjádření názoru. Je však třeba si povšimnout, že v této části věty zákonodárce pracuje s prognózou za použití jazykových prostředků vyjadřujících hypotetičnost „lze-li očekávat“ a „že by (…) mohla ovlivnit“. V případě běžné další osoby tak soud nemusí čekat, až tato osoba začne dítě ovlivňovat; stačí dostatečně podložené očekávání, že by se tak mohlo stát.

Ačkoli zákonodárce, jak je patrno z první části věty, umí vyjádřit podmínku pro hypotetickou situaci, v případě přítomnosti důvěrníka neříká „lze-li očekávat, že by jeho přítomností mohl být mařen účel výslechu“, „hrozí-li, že jeho přítomností bude mařen účel výslechu“, „je-li důvodná obava, že by mohl mařit účel výslechu“ ani „mohla-li by jeho přítomnost ovlivnit dítě“. Zákonodárce tak evidentně činí rozdíl mezi důvěrníkem a jakoukoli jinou další osobou. Pokud bychom připustili, že i v případě důvěrníka postačí pouhé očekávání možného ovlivnění dítěte k tomu, aby mohl být soudem vyloučen, zvláštní část věty o důvěrníkovi by neměla žádný normativní význam.

Je tedy zřejmé, že odst. 4 o. s. ř. stanoví zvláštní, přísnější test pro vyloučení důvěrníka než pro jiné osoby a tento rozdíl není možné odstranit pouhým výkladem soudu. Na místě by nebylo ani argumentovat odmítacím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 8 Tdo 1139/2025, v němž Nejvyšší soud připomněl možnost vyslýchat dítě bez rodičů a jiných osob podle § 100 odst. 4 o. s. ř., neboť v dané věci nebylo řešeno dítětem uplatněné právo na přítomnost důvěrníka. Rozhodnutí proto nelze používat jako precedent pro volné vylučování důvěrníků; naopak potvrzuje nutnost odlišit běžné třetí osoby od osoby důvěrníka, o jejíž účast dítě samo požádalo.

Argumentem pro vyloučení důvěrníka není ani situace, kdy jeden z rodičů vyjádří nesouhlas s tím, aby se výslechu nezletilého zúčastnil jeho důvěrník. Rodiči zákon žádnou rozhodovací pravomoc ve vztahu k výběru důvěrníka nepřiznává. Nesouhlas rodiče by se mohl stát zdrojem informace pro soud, ale není právním titulem k vyloučení důvěrníka. Podle důvodové zprávy bylo cílem zavedení úpravy institutu důvěrníka posílení procesních práv nezletilých a promítnutí čl. 5 písm. a) Evropské úmluvy, který mluví o volbě vhodné osoby dítětem, do o. s. ř. Kdyby výkon práva dítěte mohl jeden z rodičů jednostranně zmařit pouhým nesouhlasem, velmi významná část procesního práva dítěte by byla fakticky závislá na vůli rodiče. Důvěrník má však největší význam právě v situacích, v nichž je dítě pod silným tlakem, typicky při intenzivním konfliktu rodičů. Podle závěrů 5. rodinněprávního sympozia Justiční akademie na téma Participace dětí v opatrovnickém soudním řízení má soud zajistit participační práva dětí tím intenzivněji, čím méně jsou rodiče schopni či ochotni dítě vyslyšet a respektovat jeho participaci.

Argumentem pro nepřipuštění konkrétního důvěrníka není ani obecné tvrzení, že přítomnost této osoby není v nejlepším zájmu dítěte, který je považovaný za univerzální podmínku výkonu veškeré činnosti týkající se dětí. Nejlepší zájem dítěte však nelze stavět proti jeho participaci jako univerzální důvod omezení. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, nemůže být zásada nejlepšího zájmu dítěte vnímána izolovaně od ostatních obecných zásad Úmluvy. Prvně uvedená zásada stanoví za cíl dosažení nejlepšího zájmu dítěte, zatímco další (stanoví) způsob, jakým jej lze dosáhnout. „Jinak řečeno, nelze usuzovat, že rozhodnutí bude v nejlepším zájmu dítěte, jestliže požadavek čl. 12, objektivně vzato, nebude naplněn.“

Postavení důvěrníka

Zákon otázku postavení důvěrníka neřeší. Jádrem tohoto institutu je právo dítěte mít při výslechu přítomnu jím zvolenou podpůrnou osobu. Postavení důvěrníka lze odvodit od účelu jeho přítomnosti při výslechu nezletilého. Tím není ovlivnit obsah sdělení, ale umožnit dítěti, aby vůbec mohlo svůj vlastní názor svobodně a bezpečně vyjádřit. Jedná se tedy o pocit bezpečí, kterého se má přítomností důvěrníka dosáhnout.

Důvěrník nemá samostatné procesní postavení (není účastníkem řízení, zástupcem ani opatrovníkem), ani nemá oprávnění dítě vyslýchat nebo za něj jednat. Ze znění citovaného § 100 odst. 4 o. s. ř. mu nevyplývá právo klást dítěti otázky, činit za dítě procesní návrhy, přednášet stanoviska, navrhovat důkazy, podávat opravné prostředky, nahlížet do spisu ani přijímat písemnosti. Důvěrník nemá ani automatické právo účastnit se celého soudního jednání. Zvláštní ochrana nezletilého podle § 100 odst. 4 o. s. ř. se vztahuje pouze k jeho přítomnosti u výslechu dítěte.

Ačkoli o. s. ř. výslovně žádné povinnosti důvěrníka nestanoví, z kontextu plyne, že jeho základní povinností je nezasahovat do svobodného projevu dítěte, protože tímto zásahem by byl zmařen účel výslechu. Na základě obsahu participačního práva dítěte lze soudit, že důvěrník například nesmí odpovídat za dítě na položené otázky, nesmí mu napovídat, opravovat jeho odpovědi, gesty či mimikou signalizovat žádoucí obsah odpovědi nebo dítě instruovat, co by mělo říct. Právě takové jednání by mohlo způsobit zmaření účelu výslechu.

To ovšem neznamená absolutní povinnost při výslechu nezletilého mlčet. Podle názoru autorky podpůrná funkce důvěrníka může zahrnovat například upozornění, že by dítě potřebovalo přestávku nebo jinou podporu, kterou soud připustí. Ačkoli zákon k této otázce mlčí, rozhodující by mělo být, zda se v případě projevu důvěrníka jedná či nejedná o pomoc dítěti, aby mohlo svůj názor vyjádřit, či zda se již jedná o ovlivňování toho, jaký názor vyjádří.

Důvěrník by měl respektovat, že výslech řídí soudce. Osoba, která ruší průběh řízení, může čelit pořádkové pokutě a při hrubém rušení průběhu řízení může být vykázána.

Zákon důvěrníkovi z titulu této role rovněž neukládá zvláštní povinnost mlčenlivosti. Taková povinnost mu však může vyplývat z jiného právního důvodu, například z jeho profesního postavení (např. advokáta) nebo z konkrétního procesního režimu (např. podle § 116 odst. 3 o. s. ř.).

Důvěrník nemá povinnost informovat rodiče o tom, že si jej dítě jako důvěrníka zvolilo. A to ani v případě, že jeho kontakt s nezletilým zprostředkoval druhý rodič.

Závěr

Institut důvěrníka je jednou z konkrétních záruk toho, že právo dítěte být slyšeno nebude naplněno pouze formálně. Zákon proto ponechává volbu důvěrníka na dítěti a jeho vyloučení připouští pouze za výslovně stanovené podmínky – je-li jeho přítomností mařen účel výslechu. Soud nemůže toto právo zužovat požadavky, které zákon nezná, například požadavkem blízkého citového vztahu či obecné neutrality vůči rodičům.

Aby však dítě mohlo toto právo skutečně využít, musí o něm především vědět. Primární odpovědnost za to, aby bylo dítě srozumitelným a jeho věku a vyspělosti přiměřeným způsobem informováno o možnosti zvolit si k výslechu důvěrníka, leží na soudu a na opatrovníkovi dítěte. Nelze připustit, aby neplnění této informační povinnosti soudem a opatrovníkem vedlo fakticky k tomu, že dítě své zákonné právo nebude moci uplatnit, případně aby mu byla znemožněna realizace tohoto práva, pokud se o něm dozvědělo jinou cestou.

Smyslem důvěrníka není mluvit za dítě ani ovlivňovat jeho názor, ale vytvořit dítěti podmínky, v nichž dokáže svůj názor vyjádřit samo, svobodně a bez obav. Právě podle tohoto účelu by měl být institut důvěrníka také vykládán a v praxi používán.

 

JUDr. Vladana Vališová, LL.M., působí jako advokátka a rozhodce PRIAC – Mezinárodního rozhodčího soudu při ČMKBK

Foto: pixabay.com

 

---

[1] Obecný komentář výboru OSN pro práva dítěte č. 12 (2009) Právo dítěte být slyšeno. Dostupné z

https://www.refworld.org/legal/general/crc/2009/70207

[2] Obecný komentář výboru OSN pro práva dítěte č. 12 (2009) Právo dítěte být slyšeno. Dostupné z

https://www.refworld.org/legal/general/crc/2009/70207

[3] Guidelines of the Committee of Ministers of the Council of Europe on child-friendly justice. ISBN 978-92-871-7274-7 . Dostupné též z https://rm.coe.int/16806a452e