Jak se daří naplňovat priority nového vedení České advokátní komory a co dnes nejvíce řeší advokáti mimo velká města? S místopředsedou ČAK Ondřejem Trubačem jsme hovořili v bilančním rozhovoru o regionální advokacii, ale také o komunikaci Komory s advokáty a veřejností, vzdělávání či o tom, kam by se měla Komora v dalším období ubírat.

Ondřej Trubač se vedle působení v představenstvu věnuje řadě oblastí, které se bezprostředně dotýkají každodenního fungování advokacie. Stojí v čele Výboru regionálních představitelů a Výboru pro vnější vztahy, předsedá Sekci pro advokátní právo a působí také jako místopředseda Sekce pro právo veřejné a Sekce pro advokátní koncipienty. Je rovněž členem Výboru rozpočtového a hospodářského, Výboru pro výchovu a vzdělávání a Koordinačního výboru pro legislativu.

 

Od Vašeho zvolení do funkce místopředsedy ČAK po loňském sněmu uplynul téměř rok. Je to vlastně už Váš druhý mandát v představenstvu. Když se ohlédnete, co považujete za největší úspěch a kde naopak Komora narazila na překážky, které jste ještě třeba loni před sněmem nečekal?

Ten rok utekl neuvěřitelně rychle. Za největší úspěch asi nepovažuji jednu konkrétní věc, ale to, že se nám daří Komoru postupně více a více otevírat a přibližovat advokátům. Ať už prostřednictvím regionů, komunikace, vzdělávání nebo různých akcí, kde se můžeme potkávat trochu méně formálně. Myslím, že právě tohle je pro fungování stavovské samosprávy velmi důležité – aby advokáti vnímali Komoru jako něco, co je skutečně jejich a co je tu pro ně.

Na druhou stranu mě nepřestává udivovat a překvapovat, kolik energie musíme věnovat obraně věcí, které jsem vlastně považoval za naprosto samozřejmé – zejména nezávislosti advokacie, profesní samosprávy nebo advokátní mlčenlivosti. Ukazuje se, že o tyto principy je potřeba pečovat pořád a že nejsou žádnou samozřejmostí.

Velmi konkrétně se to ukázalo v souvislosti s návrhem zákona o ekonomické ochraně státu, takzvaným ZEOS. Ten podle našeho názoru v některých oblastech představuje zásadní zásah do postavení advokacie, například pokud jde o důvěrnost komunikace mezi advokátem a klientem a o riziko podřízení advokacie státnímu dohledu. Problematické je i to, že některé mechanismy by mohly mít pro advokáta velmi závažné důsledky už na základě podezření, nikoli až na základě pravomocného rozhodnutí o protiprávním jednání.

ČAK proto k návrhu uplatnila rekordních více než 150 stran připomínek. Díky následné medializaci a široké diskuzi, který tento krok vyvolal, se dané téma dostalo i do širšího povědomí veřejnosti a současně se podařilo otevřít prostor pro další jednání s Ministerstvem financí. To vnímám jako určitý pozitivní signál a doufám, že se podaří najít řešení, které bude respektovat specifické postavení advokacie a především princip advokátní mlčenlivosti a nezávislosti.

Pro mě je ZEOS právě příkladem toho, proč má Komora smysl a proč musí být v těchto otázkách aktivní. Nejde přitom jen o hájení profesních zájmů advokátů. Advokátní mlčenlivost a nezávislost advokacie jsou především pojistkou pro klienta a součástí ochrany jeho práva na právní pomoc. Pokud bychom připustili, že do těchto principů lze relativně snadno zasahovat, neoslabujeme tím jen advokacii, ale i důvěru lidí v právní stát.

 

Jako předseda Výboru regionálních zástupců dlouhodobě upozorňujete na situaci v regionech. Statistiky ukazují, že mimo velká města ubývá zejména advokátních koncipientů. Máte dnes již jasnější představu, proč tomu tak je? A existují konkrétní kroky, které by tento trend mohly zvrátit?

Je to podle mě kombinace několika věcí. Mladí právníci přirozeně zůstávají ve městech, kde studovali, kde mají větší výběr zaměstnavatelů a často i lepší odměnu. Přitom advokacie v regionech může nabídnout něco, co ve velké kanceláři člověk možná někdy získává  trochu pomaleji – velmi rychle se dostane ke klientům, k soudům a ke skutečné odpovědnosti za případy.

Nemyslím si, že to vyřeší jedno opatření Komory. Můžeme ale regionální advokacii více představovat studentům, podporovat koncipienty, a hlavně vytvářet podmínky, aby advokát neměl pocit, že tím, že působí mimo Prahu nebo Brno, stojí někde stranou profesního života.

 

Po posledním sněmu se obměnili regionální představitelé. Jak se podle Vás novým týmům podařilo navázat na práci jejich předchůdců? Vidíte už konkrétní výsledky nebo příklady, které by mohly inspirovat i ostatní regiony?

Mám z nových regionálních představitelů opravdu radost. V řadě regionů přišli lidé s velkou energií a vlastními nápady. A je dobře, že každý region je trochu jiný – někde fungují odborné semináře, jinde neformální setkávání, sportovní akce nebo diskuse se soudci.

Mým cílem není, aby všechny regiony dělaly totéž. Spíš, aby si mezi sebou předávaly dobré nápady, inspirovaly se a aby Komora byla schopna ty nejlepší z nich podpořit.

 

Výbor pro vnější vztahy, který vedete, má za sebou rovněž rok intenzivní komunikace – ať už směrem k advokátům, veřejnosti nebo státním institucím. Co se podařilo změnit a jak chcete komunikaci Komory dále rozvíjet?

Myslím, že jsme se posunuli od představy, že Komora komunikuje především prostřednictvím stanovisek a tiskových zpráv. To samozřejmě potřebujeme také, ale dnešní komunikace musí být rychlejší, srozumitelnější a osobnější.

Chtěl bych, aby advokáti věděli, co Komora dělá a proč to dělá. A zároveň aby veřejnost nevnímala advokacii jen ve chvíli, kdy se objeví nějaká mediálně známá kauza. Advokacie má mnohem širší společenskou roli a měli bychom ji umět vysvětlovat.

 

Advokátní komora je dnes mnohem aktivnější také na sociálních sítích a více vstupuje do veřejné debaty. Je to cesta, kterou chcete pokračovat? A kde podle Vás leží hranice mezi odbornou komunikací a popularizací advokacie?

Určitě ano. Nemůžeme chtít, aby lidé rozuměli významu advokacie, a přitom s nimi komunikovat jen prostřednictvím několikastránkových právních stanovisek.

Popularizace pro mě určitě neznamená zjednodušování za každou cenu. Znamená schopnost vysvětlit složitou věc normálním jazykem. Současně ale Komora není politická strana ani influencer. Měla by proto vstupovat do veřejné debaty tam, kde jde o advokacii, právní stát a ochranu práv lidí, a tam být slyšet poměrně výrazně.

 

Vy věnujete velkou pozornost také projektům Advokáti do škol a Advokáti do dětských domovů. Jaké ohlasy za uplynulý rok zaznamenáváte? Překvapilo Vás něco na reakcích škol, dětí nebo samotných advokátů?

Na těch projektech mě baví především jejich bezprostřednost. Člověk na chvíli opustí svět paragrafů, soudních síní a odborných konferencí a začne se bavit s dětmi o tom, co právo znamená v jejich běžném životě.

A často jsou jejich otázky mnohem přímočařejší a nezřídka i těžší než otázky na právnické konferenci. Nejvíc mě ale těší, kolik kolegyň a kolegů je ochotno věnovat svůj čas něčemu, za co nedostanou honorář ani body do vzdělávání, ale prostě jim to dává smysl.

 

Mohou se do těchto projektů stále zapojovat další advokáti? Co byste vzkázal kolegům, kteří zatím váhají?

Rozhodně mohou a budeme za ně rádi. A těm, kteří váhají, bych řekl, ať to prostě jednou zkusí.

Nemusíte být pedagog ani mít připravenou hodinovou přednášku. Právě naopak – často bývá nejlepší normální rozhovor, konkrétní příklady a možnost dětí zeptat se na věci, které je skutečně zajímají. Myslím, že většina kolegů nakonec odchází s pocitem, že sami dostali minimálně tolik, kolik předali.

 

Podporujete také projekt Advokáti proti totalitě, který připomíná odvahu českých advokátů v nesvobodných obdobích našich dějin. Proč je podle Vás důležité tyto příběhy připomínat právě dnes?

Protože nezávislost advokacie není abstraktní heslo. Nejlépe její význam pochopíme právě na příbězích lidí, kteří byli postaveni před rozhodnutí, zda se podřídit režimu, nebo hájit klienta a vlastní profesní svědomí, i když za to mohli velmi tvrdě zaplatit.

Ty příběhy nám zároveň připomínají, že nezávislá advokacie není samozřejmost. A právě proto jsem trochu citlivý na všechny pokusy, byť dnes samozřejmě v úplně jiných poměrech, dostávat advokacii více pod kontrolu státu.

Loni jste inicioval a zorganizoval diskusní večer k výročí 17. listopadu. Jaký měl ohlas a chcete z něj vytvořit pravidelnou tradici?

Ohlas mě velmi potěšil a určitě bych v tom chtěl pokračovat. Sedmnáctý listopad podle mě není jen příležitost položit květinu, zapálit svíčku a připomenout si historii. Je to dobrý moment bavit se o tom, v jakém stavu je dnes právní stát a jakou roli v něm mají advokáti.

Byl bych rád, kdyby se z toho stala tradice – každý rok trochu jiné téma a jiní hosté, ale pořád stejná základní otázka: co můžeme jako právnická profese udělat pro ochranu svobody a právního státu.

 

Jste členem Výboru pro výchovu a vzdělávání. Advokacie se rychle mění – digitalizace, umělá inteligence i nové legislativní povinnosti kladou na advokáty stále vyšší nároky. Jak by na to podle Vás mělo reagovat vzdělávání advokátů a koncipientů?

Musíme podle mě možná trochu změnit představu o tom, co znamená být dobře připraveným advokátem. Samozřejmě musíme znát právo. Ale stále důležitější bude umět pracovat s technologiemi, s informacemi a kriticky hodnotit výstupy umělé inteligence.

U koncipientů bych navíc kladl velký důraz na praktické dovednosti. Jak jednat s klientem, jak vystupovat před soudem, jak vést kancelář, jak pracovat s chybou nebo jak zvládat eticky složité situace. To jsou věci, které se z komentáře k zákonu člověk nenaučí.

A současně bych byl rád, aby Komora, ale i její členové nevnímali vzdělávání jen jako nějakou povinnost, ale příležitost se neustále zdokonalovat v tom, co děláme.

 

Když se podíváte na další tři roky mandátu – podle čeho byste chtěl, aby advokáti hodnotili Vaši práci? Co byste si přál, aby o Vašem působení ve vedení ČAK řekli advokáti na sněmu v roce 2029?

Asi bych nechtěl, aby hodnotili mě osobně, ať už podle počtu projektů, které nesou moje jméno, natož podle nějakých výstupů na sociálních sítích. Spíš bych byl rád, kdyby v roce 2029 měli pocit, že Komora je zase o něco bližší svým členům.

Že je užitečná nejen tehdy, když vybírá příspěvky nebo řeší kárnou agendu, ale že advokátům skutečně pomáhá – vzděláváním, v regionech, komunikací, obranou jejich nezávislosti. A že když se objeví něco, co advokacii nebo její základní principy ohrožuje, Komora se za ně umí jasně a důrazně postavit. Pokud bych měl na konci mandátu pocit, že jsme se v tomhle směru zase o kus posunuli, považoval bych ty čtyři roky za dobře využité.

Děkuji za rozhovor.

Hana Rýdlová, šéfredaktorka BA a AD
Foto: archiv ČAK