Příspěvek se zabývá vztahem civilní a trestní judikatury při výkladu trestného činu zpronevěry. Upozorňuje na paradox vzniklý po změně § 206 trestního zákoníku: zatímco trestní praxe nadále připouští zpronevěru peněžních prostředků na bankovním účtu, civilní judikatura Nejvyššího soudu dovozuje, že pohledávka majitele účtu vůči bance není „věcí“ v právním smyslu. Autor proto otevírá otázku, zda lze neoprávněné nakládání s prostředky na účtu nadále podřazovat pod zpronevěru, jejímž předmětem musí být právě cizí svěřená věc, a poukazuje na nutnost systémově respektovat judikaturu napříč jednotlivými právními odvětvími.

 

Podle § 5 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, (dále „o. z.“ či „občanský zákoník“) kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena (a jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži), přičemž citované ustanovení samozřejmě dopadá na advokáty. Mluví-li se ovšem o tom, že právních norem (obecně závazných pravidel chování) u nás platí ke dvěma milionům,^[1] nezbývá opravdu než maximální specializace.

Jejím rubem však logicky je, že nám uniká v lepším případě judikatura v oblastech, na něž se nesoustředíme a tedy nespecializujeme (v horším někdy i samotná právní úprava), a to včetně těch rozhodnutí, jež oblast, na kterou se soustředíme, často velmi zásadně ovlivňují. Dovolím si to demonstrovat na příkladu zpronevěry, trestné coby delikt zvaný peculatus už za časů starého Říma,^[2] kde se ukazuje, zda a jak může civilní judikatura měnit samotné podmínky trestnosti.

Pokud jde o posouzení viny obviněného, může sice trestní soud samostatně posuzovat vše kromě otázek osobního stavu [což plyne z ust. § 9 odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb, trestní řád, v platném znění (dále „tr. řád“)]; jenže vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou (podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) závazná pro všechny, tedy i pro trestní soud při rozhodování otázky viny. A protože účelem trestního řízení není jenom spravedlivé (či „spravedlivé“) potrestání pachatele, nýbrž i fair proces, který je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/03 a ještě dříve jeho nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94), nemůže ani trestní soud například vydat překvapivé rozhodnutí, ale jeho rozhodnutí musí být předvídatelná a tudíž respektující princip legitimního očekávání účastníků či právní jistoty, takže každý výsledek řízení před ve věci rozhodujícími soudy musí vyhovovat kritériím spravedlivého procesu (jak konstatoval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 560/20).

Jak Ústavní, tak i Nejvyšší soud proto judikovaly, že s ohledem na tato hlediska judikaturu nelze ignorovat, tedy že to soud (ani v trestním řízení) nesmí (srov. např. již nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05, podle něhož „dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů“; srov. například také nálezy sp. zn. IV. ÚS 611/05, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 anebo sp. zn. I. ÚS 3168/09).

 

O nehmotné věci v právním smyslu

 

Pojem věc, jeden ze základních pojmů soukromého práva, se logicky často objevuje i v právních normách veřejnoprávních. Je tomu tak už proto, že (jak dovodil Ústavní soud například v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/00 a také v celé řadě dalších) veřejné a soukromé právo nejsou odděleny žádnou „čínskou zdí“, ale naopak, dochází „k častějšímu a užšímu prolínání prvků soukromoprávních a veřejnoprávních“. K jejich sbližování dochází dokonce i v rámci jednoho a téhož právního předpisu (jak judikoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/17, takže potom například ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 117/14 konstatoval, že ustanovení druhé věty § 1 odst. 1 o. z. přirozeně nelze vykládat tak, že znemožňuje ingerenci veřejnoprávních norem do soukromoprávní oblasti).

Není tedy nijak překvapivé, že s pojmem věc pracuje třeba i tak par excelence veřejnoprávní norma, jakou je zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění (dále „tr. zákoník“). Tak třeba ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, se dopustí krádeže (podle § 205 tr. zákoníku), zatímco ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, zase zpronevěry (podle § 206 tr. zákoníku). Když se zamyslíme právě nad zpronevěrou, musíme si připomenout, že původní znění § 206 odst. 1 tr. zákoníku znělo jinak: podle něj se totiž zpronevěry dopustil ten, kdo si přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena.

Jenže přišel zákon č. 86/2015 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, jehož čl. V bod 1 se s jinou majetkovou hodnotou rozloučil (stanovil totiž, mimo jiné, že v § 206 odst. 1 1 tr. zákoníku se slova „nebo jiné majetkové hodnoty“ zrušují). Podobný osud potkal i výkladové ustanovení § 134 tr. zákoníku, které původně znělo tak, že ustanovení o věcech se vztahují i na živá zvířata, zpracované oddělené části lidského těla, peněžní prostředky na účtu a na cenné papíry, Jenže již citovaným čl. V (tentokrát bodem 15) zák. č. 86/2015 Sb. bylo stanoveno, že v § 134 odst. 1 se slova „peněžní prostředky na účtu a na cenné papíry“ zrušují (a čl. V bodem 16 pak byl zrušen odst. 2 a také číslování odstavců). V případě dotyčných změn podle důvodové zprávy k zákonu č. 86/2015 Sb. šlo o to, že terminologie v trestním zákoníku se přizpůsobuje nové terminologii v občanském zákoníku, který opouští pojem „jiná majetková hodnota“ a nově užívá pouze pojem „věc“, přičemž věci dělí podle povahy na hmotné a nehmotné a movité či nemovité.^[3]

Důvodová zpráva k citovanému zákonu také dále konstatuje, že již není zapotřebí uvádět, že ustanovení o věcech se vztahuje i na peněžní prostředky na účtu a na cenné papíry, neboť podle občanského zákoníku jsou jedny i druhé považovány za věc. Dále též není zapotřebí vymezovat pojem „jiná majetková hodnota“, neboť občanský zákoník tento pojem opustil a nově spadají tyto hodnoty do kategorie věcí nehmotných ve smyslu § 496 odst. 2 o. z. Jinak řečeno, to, co bylo před účinností občanského zákoníku jinou majetkovou hodnotou, je po jeho účinnosti v právním smyslu věcí, samozřejmě věcí nehmotnou. Podle posledně citovaného ustanovení totiž nehmotné věci jsou práva, jejichž povaha to připouští (a případně i jiné věci bez hmotné podstaty).

Literatura tedy rychle dovodila, že práva, jejichž povaha to připouští (a jež tedy jsou nehmotnými věcmi), jsou výhradně majetková práva, nikoli však práva, jejichž základ je osobnostní.^[4] Navíc věcmi v právním smyslu mohou být jen ta z majetkových práv, jež připouštějí trvalý nebo opakovaný výkon a nadto ještě jsou převoditelná na další osobu. Opírala se přitom zejména o ust. § 988 odst. 1 o. z., podle něhož držet lze taková práva, která umožňují trvalý nebo opakovaný výkon a jež lze právním jednáním převést na jiného, ledaže by zákon umožňoval držbu práva i bez toho. Občanský zákoník totiž sice v § 1265 odst. 2 zakazoval převod osobní služebnosti a v odst. 1 citovaného ustanovení stanovil, že pozemkovou služebnost nelze spojit s jiným panujícím pozemkem, což znamená, že práva spojená s pozemkovou služebností nelze převést na vlastníka jiného pozemku (takže je lze převádět jen převodem panujícího pozemku), na druhé straně však v § 1260 odst. 1 připouštěl nabytí služebnosti vydržením (jehož nutným předpokladem je právě držba takového práva).

Doktrína se proto shodla na názoru, že nestanoví-li zákon něco jiného, držet lze pouze převoditelná závazková práva na opakující se či trvající plnění, například nájem či pacht, takže tato práva lze považovat za věci v právním smyslu, samozřejmě nehmotné.^[5] Jen na okraj, nejde o žádnou novinku, ke stejným závěrům dospěla právní věda již za časů obecného zákoníku občanského (vyhlášeného patentem č. 946/1811 Sbírky zákonů soudních),^[6] což ostatně nepřekvapuje, protože obecný zákoník občanský, zejména pokud jde o úpravu věcných práv, byl pro autory nynějšího občanského zákoníku velkou inspirací.

 

Zpronevěra

 

Připomeňme ještě, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 690/2018 „podstatou trestného činu zpronevěry je to, že pachatel s jemu svěřenou věcí naloží způsobem odporujícím podmínkám, za nichž mu do jeho dispozice byla svěřena, přičemž – a to je nezbytné zdůraznit – takto s ní naloží s jistým časovým odstupem od okamžiku, kdy ji nabyl do své dispozice. Ještě konkrétněji (z časového hlediska spáchání činu) uvedeno, o uvedený trestný čin se jedná tehdy, pokud pachatel pojme svůj úmysl přisvojit si mu do dispozice danou (cizí) věc až později (tedy nikoli v okamžiku jejího převzetí, příp. již v období tomu předcházejícím). Vyjádřeno ještě jinak, v okamžiku převzetí věci nejedná daná osoba ve zlovolném úmyslu, přejímá na sebe závazek, který posléze – v důsledku změny svého postoje, zakládající trestnost jednání – nesplní.“

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 605/2024 přisvojení si cizí věci znamená nakládání s cizí věcí jako kdyby šlo o věc vlastní. K přisvojení si cizí věci u trestného činu zpronevěry tedy dochází tehdy, pokud pachatel se svěřenou věcí nakládá v rozporu s účelem jejího svěření. Vzhledem k tomu, že i na peněžní prostředky na účtě se podle původního znění § 134 odst. 1 vztahovala ustanovení o věcech, bylo jen logické, že i odborná literatura dovodila, že také peněžní prostředky vložené na účet u peněžního ústavu lze zpronevěřit.^[7]

Kdo byl jejich vlastníkem, nehrálo žádnou roli, protože skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, jež věc (a původně též jinou majetkovou hodnotu) pachateli svěřila, byla také jejím vlastníkem.^[8]

Nejvyšší soud přitom již v rozsudku sp. zn. 35 Odo 801/2002 vyslovil a odůvodnil závěr, že „peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, jakož i osob majících k účtu dispoziční oprávnění, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje proto pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1036/2020, od těchto právních závěrů není žádný důvod se odchýlit ani po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti nynějšího občanského zákoníku.

Ještě v rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1369/2020 Nejvyšší soud judikoval, že z hlediska trestného činu zpronevěry věci svěřené jsou tedy jak hotové cizí peníze, tak i cizí peněžní prostředky na účtu, přičemž cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Znak svěření lze dovodit i za situace, kdy měl pachatel přístup k bankovnímu účtu a financím zde uloženým a současně měl i dispoziční právo k těmto prostředkům.

Jenže se závěrem, že například peněžní prostředky na účtu spadají (coby pohledávka za bankou) do kategorie nehmotných věcí, to nakonec dopadlo docela jinak.

V rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3320/2020, zveřejněném pod č. 49/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud judikoval, že peníze na bankovním účtu jsou pouze pohledávkou majitele účtu za bankou (vůči bance) a že taková pohledávka je svojí povahou relativním (obligačním) právem a zásah do takového práva je tím pádem zásahem do práva relativního (obligačního), takže nejde o absolutní majetkové právo a nejde ani o zásah do něj. Rozhodnutí bylo publikováno s právní větou, že „peněžitá pohledávka není absolutním právem (…)“, ze které plyne, že pohledávka tím pádem nemůže být ani věcí.

V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3720/2020 potom Nejvyšší soud tento závěr konstatoval výslovně, když dovodil, že „relativní majetková práva upravená v části IV. občanského zákoníku, a tedy ani závazkové právní vztahy definované poměrem věřitele a dlužníka, nejsou věcmi v právním smyslu (§ 489, § 1721 a násl. o. z.). Ze systematiky zákona vyplývá, že právo na plnění (pohledávka) není nehmotnou věcí, neboť to jeho povaha nepřipouští (§ 496 odst. 2, § 979 o. z.).“ Nálezem sp. zn. IV. ÚS 638/22 sice Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil, avšak citovaný závěr nezpochybnil a důvodem kasace byly jiné důvody. Nejvyšší soud proto svůj závěr (tedy závěr, že pohledávka není věcí v právním smyslu, protože to její povaha nepřipouští) pod sp. zn. 33 Cdo 2489/2022 zopakoval (a tedy stvrdil).

Pro úplnost lze poukázat na to, že rozhodně nejde o nějaké vybočení z jinak odlišné rozhodovací praxe soudů, ale o explicitní vyjádření principu, že pohledávka není nehmotnou věcí, ze kterého soudní praxe vychází konstantně. Například Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí sp. zn. 4 VSOL 522/2021 konstatoval, že „pohledávka na náhradu nemajetkové újmy (…) není věcí, ale tzv. relativním majetkovým právem“, Nejvyšší soud zase v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2957/2020, zveřejněném pod č. 92/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že právo ke vkladu nepřipouští trvalý či opakovaný výkon, neboť jediným výkonem může dojít k jeho zániku, přičemž na takovém závěru nic nemění ani skutečnost, že závazky ze smlouvy o vkladu mají zpravidla dlouhodobější charakter. Bez ohledu na to, jak dlouho daná obligace existuje, však stále zaniká či může zaniknout jejím jediným výkonem, takže není rozhodné, zda dojde pouze k zániku částečnému (tj. k částečné výplatě vkladu), jelikož stále jde o jednotný dluh (jen pro úplnost, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud pod sp. zn. II. ÚS 1632/21 odmítl). Právo ke vkladu tedy není způsobilé být předmětem držby, a proto ani vydržení, protože nejde o věc.

Tyto závěry de lege lata nejsou nijak dotčeny ani výkladovým ustanovením § 134 tr. zákoníku (podle kterého věcí se rozumí i ovladatelná přírodní síla, přičemž ustanovení o věcech se vztahují i na živá zvířata a zpracované oddělené části lidského těla, nevyplývá-li z jednotlivých ustanovení trestního zákona něco jiného, ale od účinnosti zák. č. 86/2015 Sb. už sem nespadají peněžní prostředky vložené na účet u peněžního ústavu).

 

Závěr

 

Z výše uvedeného tak lze dojít k poněkud paradoxnímu závěru: Pachatelem trestného činu zpronevěry podle zákona může být jen ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena. Pokud si ale přisvojil pohledávku za bankou, která podle citované judikatury není absolutním právem a není tudíž v právním smyslu věcí, zjevně o přisvojení věci nejde. To ovšem znamená, že neoprávněné naložení například se zůstatkem na bankovním účtu nebo s jinou pohledávkou není možné pojmově považovat za zpronevěru.

Jen na okraj, v systémech informací o právu lze dohledat, že ještě pod sp. zn. 3 Tdo 605/2024 Nejvyšší soud odmítl dovolání odsouzeného, který byl uznán vinným trestným činem zpronevěry spočívajícím v tom, že z bankovního účtu poškozeného zasílal na své účty různé finanční částky, aniž by se zabýval tím, zda pohledávka za bankou je či není věcí.

Je tedy otázkou, zda už trestněprávní praxe zachytila, že podle judikatury ve věcech občanskoprávních pohledávka za bankou, stejně jako jakákoli jiná peněžitá pohledávka, v právním smyslu vůbec není věcí, a jak si s tím do budoucna poradí, když takový postup nezbytně vyžaduje, aby dotyčná rozhodnutí nebyla ignorována, ale naopak aby se s nimi soud argumentačně vypořádal.

Už proto, že „dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů“ (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05). Neboť, navzdory autonomii odvětví, přece jen právní řád České republiky tvoří jednotný celek, jehož jednotlivé části musí být spolu ve vzájemných systémových souvislostech (jak judikoval například Nejvyšší správní soud již v rozhodnutí sp. zn. 1 As 9/2003).

 

Autor: JUDr. Tomáš Kindl je advokátem v Chomutově.

Ilustrační foto: archiv AD

 

[1] Srov. https://hlidacipes.org/neznalost-neomlouva-ale-cesky-pravni-rad-aktualne-obsahuje-kolem-2-milionu-pravnich-norem/.

[2] M. Bartošek: Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994, str. 144.145

[3] Dostupné na adrese https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=110891.

[4] J. Petrov, M. Výtisk, K. Beran. a kol.: Občanský zákoník, Komentář, C. H. Beck, Praha 2017, str. 528.

[5] Tamtéž, str. 986; J. Spáčil a kol.: Občanský zákon III, C. H. Beck, Praha 2013, str. 74; M. Kindl: Právo nemovitostí, C. H. Beck, Praha 2015, str. 349.

[6]F. Rouček, J. Sedláček et al.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, díl II., Linhart, Praha 1935, str. 79, uvádí, že mezi práva, jež lze převádět na jiného a jež „dopouštějí trvalý nebo opětovaný výkon“ patří nájemní a pachtovní právo, právo na plnění rent a na jiná periodická plnění, zejména periodické dodávky zboží.

[7] Srov. P. Šámal a kol.: Trestní zákoník II, C. H. Beck, Praha 2010, str. 1811.

[8] Tamtéž, str. 1812.