K okamžiku zániku zastupování advokáta ex offo v detenčním řízení
Tento článek upozorňuje na nesprávný postup některých tuzemských soudů spočívající v přehlížení okamžiku, v němž soudem ustanovenému advokátovi zaniká funkce procesního opatrovníka v civilním (detenčním) řízení, čímž nepřípustně deklarují „nucenou práci advokáta“ a poškozují samotné účastníky na jejich právu na spravedlivý proces.
Každé zdravotnické zařízení v České republice, které hospitalizuje člověka bez jeho písemného souhlasu z důvodu, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud tuto hrozbu nelze odvrátit jinak (kumulativní podmínka), je takovou skutečnost povinno oznámit soudu, v jehož obvodu se nachází;[1] stejně tak je zdravotnické zařízení povinno postupovat v případech, když pacient dodatečně svůj písemný souhlas odvolá nebo dojde k omezení jeho osobní svobody v průběhu léčby.[2]
Soud zahájí řízení o vyslovení přípustnosti převzetí umístěného člověka (první fáze řízení – rozhodnutí – se uskutečňuje v režimu „předběžné úpravy poměrů“ sui generis a v řízení se neprokazují, ale jen osvědčují rozhodné skutečnosti pro převzetí) a souběžně i řízení o dalším držení ve zdravotnickém zařízení, v němž již musí dojít k dokazování v pravém slova smyslu (zejména znaleckým posudkem – na základě zdravotní dokumentace), obé ohledně existence důvodu k nedobrovolné hospitalizaci a její nezbytné délky;[3] takový typ soudního řízení se zkráceně nazývá detenčním.
Pro účely detenčního řízení pak soud jmenuje umístěnému člověku, současně s jeho zahájením, opatrovníka pro řízení z řad advokátů, nezvolí-li si tato osoba později jiného právního zástupce.[4]
Žádné rozhodnutí soudu nebrání tomu, aby zdravotnické zařízení umístěného člověka kdykoliv propustilo z nedobrovolné hospitalizace;[5] nenařídil-li soud propuštění, tak k propuštění dojde především za situace, kdy lékař rozhodne o ukončení léčby formou hospitalizace (z rozhodnutí lékaře), nebo umístěný člověk podepíše zdravotnickému zařízení písemné prohlášení o odmítnutí zdravotních služeb (negativní revers).
V každém případě skutečnost, že dojde k propuštění umístěného člověka z léčby (nařízením soudu, z rozhodnutí lékaře nebo negativním reversem pacienta) nebo umístěný člověk dodatečně podepíše souhlas s léčbou, je důvodem k zastavení detenčního řízení soudem z úřední povinnosti, jelikož odpadl důvod pro vedení řízení (nedobrovolná léčba).[6]
Důvodem pro vedení detenčního řízení je mezinárodní požadavek na každý právní stát, aby k omezení osobní svobody člověka docházelo jen zákonně; v českém prostředí – ve vztahu k omezení osobní svobody nedobrovolnou léčbou ve zdravotnickém zařízení – je takové pravidlo, zůstaneme-li jen v rovině právních předpisů národního práva, zakotveno v ústavním pořádku,[7] zákoně o zvláštních řízeních soudních a zákoně o zdravotních službách,[8] ale i občanském zákoníku.[9] Výstižně řečeno, odpadne-li omezení osobní svobody, soud detenční řízení zastaví i bez návrhu.
A jak je tomu ohledně skončení právního zastoupení? Procesní opatrovnictví umístěného člověka advokátem, tj. vzniklého jmenováním soudu, bylo založeno rozhodnutím soudu právě z důvodu, že umístěný člověk byl nedobrovolnou hospitalizací omezen na osobní svobodě; takové omezení se pak ve vztahu k detenčnímu řízení projevuje zejména tím, že umístěný člověk se nemůže účastnit řízení.[10] Protože skončením omezení osobní svobody umístěného člověka (tj. odpadnutím důvodu pro vedení řízení) dochází k zastavení detenčního řízení, zaniká ve stejný okamžik (tj. odpadnutím důvodu pro vedení řízení) i právní zastoupení ustanoveného advokáta, nikoliv až právní mocí zastavení detenčního řízení. Pro úplnost, rozhodnutí o zproštění procesního opatrovníka funkce soudy, až na ojedinělé výjimky, nevydávají, v souladu s běžnou praxí, doktrínou a judikaturou Nejvyššího soudu.[11]
Na tomto závěru, že právní zastoupení advokáta jmenovaného procesním opatrovníkem pro detenční řízení končí odpadnutím důvodu pro něj, tj. ukončením omezení osobní svobody umístěného člověka (tzn. skončením nedobrovolné léčby – propuštěním či dodatečným souhlasem s ní), nemůže nic změnit ani případně využité zákonné právo dříve umístěného prohlásit do dvou týdnů od doručení usnesení o zastavení řízení, že na projednání detenčního řízení trvá.[12]
Takové právo je ryze subjektivním právem umístěného člověka, které realizuje – právě proto, že procesní opatrovnictví advokáta ustanoveného soudem zaniká již skončením nedobrovolné léčby, nikoliv až zastavením detenčního řízení – již výlučně sám a podle svých vlastních představ, tj. bez vlivu (limitace) dřívějšího advokátova hodnocení, jaký je skutečný zájem exklienta (co je podle přesvědčení advokáta exklientovi prospěšné).[13] Nelze v této souvislosti nezmínit, že exklient má samozřejmě – po celou dobu detenčního řízení, včetně fakultativní části pokračování v řízení k jeho následné žádosti – právo si zvolit právního zástupce odlišného, jestliže jeho představy o způsobu právního zastupování se dostávají do střetu s hodnocením skutečného zájmu klienta advokátem ustanoveným.
V dobrovolné pokračující části řízení, nakolik neexistuje omezení osobní svobody nedobrovolnou léčbou, není zákonem vyžadováno právní zastoupení (sic!); v případě pokračování v detenčním řízení i přes jeho předchozí zastavení, nemůže-li exklient pro své představy (např. způsobené duševní poruchou) nalézt žádného právního zástupce z řad advokacie, má právo požádat soud, resp. soud je z úřední povinnosti povinen (je-li to třeba k ochraně zájmů), mu pro takovou, dříve umístěným vyžádanou pokračující část detenčního řízení, jmenovat opatrovníka pro řízení z řad advokátů.[14]
Konečně i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu potvrdila ustálený doktrinální právní názor, že procesní opatrovník vykonává svou funkci vždy jen po takovou dobu, po niž trvá důvod, pro který byl do funkce ustanoven. Jestliže takový důvod v průběhu řízení odpadne, funkce opatrovníka bez dalšího zaniká, jeho oprávnění zastupovat účastníka tím končí a soud nadále jedná s účastníkem.[15]
Pokud soud poté, co advokátovi zanikla funkce procesního opatrovníka, s ním dále jedná, zbavuje účastníka osobní možnosti výkonu jeho procesních práv (dříve umístěný člověk ztratí možnost samostatného postupu v řízení),[16] a jedná-li pouze s ním, tj. nejedná napřímo s účastníkem či jím zmocněným právním zástupcem, jde o případ, kdy účastníku byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem, a takové řízení je zatíženo zmatečností vadou.[17]
Stručně řečeno, je naprosto nezbytné, jakožto základní podmínka pro umožnění řádného výkonu advokacie každým ustanoveným advokátem (při zastupování klienta, s nímž se advokát nedohodl na zastoupení), aby každý subjekt trestního i civilního řízení (detenční nevyjímaje) vnímal a dodržoval limity právního zastoupení, jak je advokátovi stanoví zákon. Neděje-li se tak v některých případech, tedy soud nerespektuje, kdy zaniká ustanovení či jmenování advokáta právním zástupcem účastníku řízení (obhájce či procesního opatrovníka), dochází tím k porušování základních práv a svobod advokáta a stejně tak porušení práva na spravedlivý proces exklienta. Advokát je tak – i přes zákaz ústavního práva – nucen činit, co mu zákon neukládá.
Závěr
Procesní opatrovnictví klienta umístěného ve zdravotnickém zařízení zaniká advokátovi ex offo odpadnutím důvodu k němu. Důvodem existence takového zastoupení (ustanovení soudem) je omezení osobní svobody klienta jeho umístěním do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu. Jakmile tedy takové omezení pomine, tak povinnost advokáta, který byl soudem jmenován procesním opatrovníkem, zaniká bez dalšího. Jestliže je následně, tzn. po skončení nedobrovolné léčby – omezení osobní svobody pacienta (a tím po zániku procesního opatrovnictví a zastavení detenčního řízení), podán exklientem fakultativní návrh na pokračování v dřívějším detenčním řízení, nemění tato skutečnost nic na zániku právního zastoupení advokátem jmenovaným soudem, jelikož již neexistuje zákonný důvod k takovému zastoupení (není nedobrovolné léčby – omezením osobní svobody, tj. není naplněna hypotéza právní normy zákona ohledně převzetí a dalšího držení ve zdravotnickém zařízení).
JUDr. Tomáš Rydval je advokátem v Praze.
Ilustrační foto: Pexels.com
[1] § 75 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále „z. ř. s.“), ve spojení s § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.
[2] § 75 odst. 2 z. ř. s.
[3] § 76 odst. 1 a § 83 z. ř. s.
[4] Poslední věta § 29 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), ve spojení s § 1 odst. 3 a § 69 z. ř. s.
[5] § 71 z. ř. s.
[6] § 16 z. ř. s.
[7] Čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
[8] Viz op. cit. sub 1.
[9] § 13 a 104 o. z.
[10] Srov. § 29 odst. 3 o. s. ř.
[11] Viz bod č. 24 rozhodnutí NS sp. zn. 27 Cdo 616/2019 a další tam uvedené.
[12] § 72 z. ř. s.
[13] § 16 zákona o advokacii; k tomu srov. např. dále Vademecum advokáta, Bulletin advokacie č. 4/2017, str. 58, nebo bod 83 nálezu ÚS sp. zn. I. ÚS 1974/14.
[14] § 69 odst. 2 z. ř. s. Srov. k tomu také § 29 odst. 3 o. s. ř a bod 30 nálezu ÚS sp. zn. II. ÚS 82/23 za limitace plenárního nálezu ÚS sp. zn. Pl. ÚS 43/10.
[15] Srov. op. cit. sub 11.
[16] Srov. nosné důvody nálezu ÚS sp. zn. II. ÚS 82/23.
[17] Srov. bod 27 rozhodnutí NS sp. zn. 27 Cdo 1617/2019.
