Autor ve svém příspěvku kriticky hodnotí – jako relikt komunistického práva – možnost odvolacího či dovolacího soudu nařídit změnu složení soudu nižší instance a jako rozporné s platným trestním řádem pak takový postup odvolacího či dovolacího soudu, který si v rámci vrácení věci nižšímu soudu vynucuje jiné hodnocení důkazů, které on sám neprovedl. Poukazuje přitom na většinovou judikaturu Ústavního soudu i právo Evropské unie.

 Trestní řízení i občanské soudní řízení umožňují odvolacímu soudu změnit složení nalézacího soudu první instance.[1] Obdobně tak může postupovat i dovolací Nejvyšší soud.[2] Důvody mohou být různé, ale někdy se tak děje, když nadřízený soud není spokojen s tím, jak rozhoduje nižší soud, když ten nechce akceptovat právní či skutkové závěry nadřízeného soudu. Je to významný nástroj, který vyšší soudy ve spojení se závazností svých rozhodnutí využívají k tomu, aby nalézací soudy uznaly obžalovaného vinným, byť s tím nesouhlasí. Hrozba změny soudce i celého soudu je důvodem, proč se vyšším soudům podvolí.

Pakliže se nepodvolí, nadřízený soud vyřeší tuto názorovou vzpouru změnou soudce a očekává, že nový soudce či soudní senát již bude poslušnější. Přitom však nemůže nařídit, který senát má o věci rozhodnout, a nástup nového soudce či senátu musí vycházet z rozvrhu práce příslušného soudu. I tak však jde o závažný zásah do práva na zákonného soudce a dalších principů soudního řízení – dvojinstančnosti trestního řízení a zásady volného hodnocení důkazů.

Soudci na vyšších soudech mají oproti soudcům na nižších soudech vyšší plat, vyšší společenské postavení, méně práce a více moci. Nic to však neříká o tom, zda při svém rozhodnutí, které se odchýlí od soudu nalézacího, mají pravdu. Nelze ani říci, že na vyšších soudech jsou lepší soudci, ať již z pohledu právního, či obecně lidského. Pro soudnictví platí to, co obecně pro lidskou společnost, včetně Murphyho zákonů, přičemž jeden z nich říká, že pracovník je povyšován, až zaujme úroveň, na kterou nestačí, ale přesto ve funkci setrvá. A i zde platí, že někde si na nižším soudu oddechnou, když odejde neoblíbený a někdy i méně schopný kolega na vyšší soud – rádi mu v takovém postupu pomáhají a doporučí jej.

Centralismus soudní moci jako pozůstatek totality

Za rakousko-uherské monarchie byl přijat trestní řád,[3] který pro vážnější trestné činy zaváděl laické poroty, přičemž hlavnímu líčení předsedal senát tří soudců. Dvanáct porotců rozhodovalo o vině a přitěžujících okolnostech dvoutřetinovou většinou hlasů, pokud jí nebylo dosaženo, platil opak. Jejich výrok o nevině nemohl v neprospěch obžalovaného nikdo zvrátit. Porotní výrok o vině mohl ve prospěch obžalovaného zvrátit soudní senát jednomyslným rozhodnutím tak, že se věc předloží nové porotě.

Odvolání mohlo směřovat do výroku o trestu a soukromých nárocích, tedy ne do odpovědí poroty na položené otázky. Zmateční stížnost k říšskému Nejvyššímu soudu se týkala otázek právních a procesních, ne skutkových. Porotní výrok mohl být zrušen jen z procesních a formálních důvodů – např. porota byla nesprávně obsazena, nebyl přítomen obhájce. V takovém případě se však věc vracela k novému rozhodnutí témuž porotnímu soudu, přičemž porotci nebyli zavázáni, jak mají odpovídat na položené otázky. Jinému soudu mohla být věc přikázána, jen pokud Nejvyšší soud shledal věcnou nepříslušnost původního soudu. Úprava za monarchie byla jednoznačně ve prospěch obžalovaného podle zásad presum­pce neviny, v pochybnostech ve prospěch a respektovala zásadu zákonného soudu, soudce a porotce.

Možnost měnit příslušnost soudu nadřízeným soudem za účelem vynucení změny rozhodnutí nižšího soudu byla jedním z opatření komunistické reformy justice po únoru 1948. Únorový převrat vedl k převzetí moci komunisty v centrálních státních orgánech, přičemž se uplatňovala zásada centralismu při řízení podřízených subjektů. Nižší orgán byl povinen respektovat a provádět rozhodnutí vyššího.

V rámci trestního soudnictví tento centralizační přístup uzákonil zákon o zlidovění soudnictví z roku 1948. Nejvyšší soud byl oprávněn v rámci stížnosti pro porušení zákona přikázat věc jinému soudu.[4] Následně v roce 1950 byl zrušen v zásadě ještě prvorepublikový československý Nejvyšší soud v Brně, byť doplněný o komunistickým režimem vybranými soudci z lidu, a vytvořen nový v Praze.[5] Změnu sídla soudu totalitní režim využil k jeho novému obsazení komunistickými soudci z povolání. Tomuto novému Nejvyššímu soudu, ideově věrnému komunismu, dal nový trestní řád pravomoc v rámci stížnosti pro porušení zákona, která mohla směřovat proti jakémukoli rozhodnutí prokurátora či soudu, aby nařídil projednání věci týmž soudem či jiným soudem, přičemž byly vázány právním názorem Nejvyššího soudu.[6]

V roce 1956 trestní řád umožnil, aby pravomoc, kterou dosud disponoval Nejvyšší soud, měl každý odvolací krajský soud. Ten mohl v rámci odvolání vrátit věc zpět nalézacímu soudu, přičemž mohl nařídit, že bude jednat v jiném složení, nebo dokonce jiný nalézací (okresní) soud, přičemž nebyl omezen žádnými konkrétními důvody a jeho názor byl závazný pro nalézací soud.[7] Tuto úpravu převzal i trestní řád z roku 1961 a platí dosud. Jen byl doplněn apel, aby přikázání jinému soudu bylo z důležitého důvodu. Důležitý důvod nebyl a není zákonem ani požadován při nařízení projednání v jiném složení senátu či samosoudce téhož soudu.[8] Obdobně má toto právo Nejvyšší soud v rámci dovolání[9] a měl i má v rámci rozhodování o stížnosti pro porušení zákona.[10] Tento relikt komunistického trestního práva přitom zasahuje do práva na zákonného soudce zakotveného na ústavní úrovni Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“).[11]

Uveďme příklad, kdy se na rozhodování postupně účastní soud nalézací (1. instance), odvolací (2. instance) a dovolací Nejvyšší soud (3. instance). Každý rozhoduje v tříčlenných senátech. Nalézací a odvolací soud jednomyslně zprostí obžalovaného obžaloby. U Nejvyššího soudu dopadne hlasování 1:2, dva soudci si myslí, že má být odsouzen. Z celkem devíti budou vynucovat odsouzení dva soudci proti sedmi, protože mají větší moc. Názor předešlých šesti z předchozích dvou instancí je bezcenný. Zásada v pochybnostech ve prospěch dostává na frak, protože Nejvyšší soud vidí většinu jen v posledním senátu, kde dva soudci porazili jednoho. Pokud však člověk vnímá trojinstanční řízení jako celek, dochází k děsivému důsledku, že dva porážejí sedm.

Vypořádat se s totalitním přežitkem centralizované moci v soudnictví je součástí připravované novely trestního řádu. Smyslem návrhu je omezit porušování práva na zákonného soudce, vynucování odsouzení ze strany odvolacího (dovolacího) soudu vůči nalézacímu soudu a posílit dvojinstančnost řízení v materiálním slova smyslu.

Judikatura

Připravovaná novela trestního řádu odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), Soudního dvora Evropské unie (dále „SD EU“) i Ústavního soudu. Postup Vrchního soudu v Praze, kdy si proti vůli nalézacího soudu vynutil odsouzení, již vedl ke křiklavému porušení práva, když si takto vynutil odsouzení Roberta Templa na doživotí, přestože ten byl celkem 4x Krajským soudem v Plzni zproštěn. Dokonce vrchní soud nařídil změnu soudního senátu v Plzni, a když i ten jej opakovaně zprostil, nařídil změnu soudu z Plzně do Prahy. ESLP rozsudkem konstatoval, že tímto postupem Česká republika porušila Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.[12] Za tuto chybu, kdy Vrchní soud v Praze si na základě ustanovení zavedeného v období totality v 50. letech 20. století vynutil odsouzení opakovaně zproštěného obžalovaného i za cenu změny původního zákonného soudce a soudu, musel náš stát zaplatit odškodné přesahující 12 milionů korun.

Obdobně si Vrchní soud v Praze vynucoval odsouzení za pokus vraždy v případě Lukáše Nečesaného i za cenu změny senátu. Ústavní soud to vrchnímu soudu znemožnil nálezem ze dne 5. 2. 2018, IV. ÚS 4091/2018. Navíc zde Ústavní soud zasáhl ještě předtím, než bylo vydáno konečné rozhodnutí ve věci, což jinak zpravidla nečiní. Porušení práva na zákonného soudce odejmutím věci původnímu senátu jen proto, aby si odvolací soud prosadil svůj názor na vinu obžalovaného, považoval Ústavní soud za tak hrubé narušení ústavnosti, že zasáhl přímo proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým byl změněn senát. Za vynucování si odsouzení i za cenu změny senátu ze strany vrchního soudu následně musel stát zaplatit škodu obviněnému podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, asi 4,5 milionu korun.

Právo na zákonného soudce

Nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci. Obecně by měl být činný orgán příslušný podle zákonných pravidel, a ne dle libovůle držitelů moci, což platí i pro soudnictví. Ústavní soud k tomu dříve uvedl: „Dospěl-li Ústavní soud ve své judikatuře k závěru, dle něhož princip obecnosti je jedním z klíčových požadavků stanovení příslušnosti soudu, pak pod rámec ochrany základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny nutně podřazuje i dodržení zákonných podmínek vymezujících příslušnost soudů.“[13] Již dříve Ústavní soud uvedl: „Jak Ústavní soud konstatoval ve své předchozí judikatuře v souvislosti s § 146a odst. 2 tr. řádu, ‚každé procesní ustanovení je … nutné vykládat tak, aby nedávalo orgánům veřejné moci prostor pro libovůli a chránilo předvídatelnost výkonu státní moci jako důležitý prvek výše zmíněného principu právní jistoty‘.“[14] Tento princip, který v daném nálezu byl užit vůči postupu státního zástupce při výběru soudce, platí i pro nadřízený soud, pokud přikazuje věc do jiného složení soudu.

Ústavní soud jednoznačně zohlednil i historickou zkušenost s totalitním režimem na území Čech, Moravy a Slezska právě při výběru poslušných a ochotných soudců k souzení politicky zájmových věcí, když uvedl: „Ústavní princip zákonného soudce nelze proto obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli; tím méně jej nelze zakrývat poukazem na ,jinak věcnou správnost‘ rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s ním, neboť – mj. – nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu, přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru.“[15]

Ústavní soud k možnosti změny soudce nalézacího soudu rozhodnutím odvolacího soudu také uvedl: „Při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 tr. řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný. Uplatní se zde závěr, že takovýto krok musí být odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jejž by mohl odvolací soud aprobovat [nález ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09 (N 225/55 SbNU 105), bod 32]. Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně [srov. usnesení ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98 (U 45/11 SbNU 335)]. Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout, nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy [§ 2 odst. 6, § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu], dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 (viz výše); nález ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11 (N 72/61 SbNU 105)].“[16]

Ústavní soud již zrušil odnětí trestní věci původnímu soudci a přikázání jinému odvolacím soudem, když soud 1. stupně dvakrát po sobě vydal zprošťující rozsudek, se kterým nesouhlasil odvolací soud. Ústavní soud uvedl: „Odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl. Ústavně neakceptovatelné zasahování do skutkových zjištění nalézacího soudu nelze označit za závazný právní názor ve smyslu ust. § 264 odst. 1 tr. řádu a následné nerespektování tohoto právního názoru ze strany nalézacího soudu označit za dostatečný důvod přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci podle ust. § 262 tr. řádu. Je totiž v rozporu s právem na zákonného soudce (a tedy s čl. 38 odst. 1 Listiny), pokud závěr odvolacího soudu o nutnosti postupu podle § 262 tr. řádu spočívá na důvodech nepřípustných nebo není náležitě odůvodněn.“[17]

Rozdílné rozhodování Ústavního soudu (kauza Nagyová-Nečasová)

Judikatura Ústavního soudu není jednotná a Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 564/17, akceptoval i změnu soudkyně nalézacího soudu, když odvolací Městský soud v Praze si chtěl vynutit jiné hodnocení důkazů. V usnesení odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2016, sp. zn. 7 To 411/2016 (kauza Nagyová-Nečasová), které Ústavní soud přezkoumával, Městský soud v Praze výslovně uvedl: „Podle odvolacího soudu lze mít v této trestní věci pochybnosti o nepodjatosti soudkyně, a to na základě způsobu, jakým hodnotila důkazy.“[18] Tedy je zřejmé, že jediným důvodem pro změnu soudkyně bylo právě jen její hodnocení důkazů.

Přitom však samotný fakt vynucené změny soudce je mimořádný a závažný a vyžaduje podrobné a přesvědčivé odůvodnění, což je dlouhodobě akceptováno odbornou právní literaturou i judikaturou.[19] Odvolací soud fakticky přiznal, proč mění soudce nalézacího soudu, když uvedl, že podjatost v rozhodování soudkyně nalézacího soudu odvolací soud spatřuje v tom, že by zřejmě i potřetí rozhodla tak jako dosud.[20]

Ovšem dříve pouhé odlišné hodnocení důkazů soudu nalézacího, který je provedl, a odvolacího, který je neprovedl, nemohlo být důvodem pro osočení soudce nalézacího soudu z podjatosti a jeho výměnu. Jelikož by dovedeno do absurdna mohl každý soudce, který zhodnotí jinak důkazy v hlavním líčení, než je v podané obžalobě zhodnotil státní zástupce na základě přípravného řízení trestního, prohlásit daného státního zástupce za podjatého. Takový stav je absurdní a v praxi se s výjimkou daného usnesení Městského soudu v Praze neuplatňuje, byť není vzácné, že určitý důkaz si jinak vyhodnotí státní zástupce a odůvodní jím podanou obžalobou a jinak jej zhodnotí soudce. Takový absurdní přístup nelze akceptovat ani mezi soudy první a druhé instance.

Městský soud sice tvrdil podjatost soudkyně, což však Ústavní soud neakceptoval.[21] Podjatost soudce totiž může být dána např. poměrem k osobám účastníků nebo právním zájmem na výsledku rozhodnutí. To však musí být konkrétně tvrzeno a také dokázáno. Městský soud v Praze však vůbec neudal ani jedno tvrzení, z jakých důvodů by měla být dána podjatost – např. zda je soudkyně osobou blízkou někoho z obžalovaných, nebo má právní zájem na výsledném rozhodnutí. A samozřejmě nebyly ani žádné důkazy v tomto směru provedeny či uvedena jiná skutková zjištění a fakta, o něž se tento závěr odvolacího soudu opírá.

Dvojinstančnost trestního řízení

Ze zákonné úpravy plyne, že rozhodování o vině za trestný čin je dvojinstančním soudním řízením ve fázi před nabytím právní moci rozhodnutí o vině, pakliže jedna ze stran využije možnost řádného opravného prostředku – odvolání. Tím je tato zásada chráněna i ústavně. Ústava sice nestanoví, že trestní soudní řízení musí být víceinstanční, ale pokud tak stanoví trestní řád, je chráněno toto pravidlo ústavní normou o vázanosti státní moci zákonem dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a dále, že soud postupuje podle stanoveného postupu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čímž se především myslí postup stanovený zákonem. Dvojinstančnost soudního řízení chrání mezinárodní závazek dle čl. 2 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který má přednost před zákonem.

Princip nejméně dvojinstančnosti trestního soudnictví je jedním z nástrojů snahy v evropském právu nastavit trestní proces tak, aby byla snížena možnost zneužití státní moci i justičního omylu. V trestním právu má věcně nesprávné či, jinak řečeno, nespravedlivé rozhodnutí státu závažné důsledky pro život dotčeného člověka. Může být odsouzen k odnětí svobody na mnoho let, což radikálně rozvrátí jeho život. Při zjištění chyby žádná finanční náhrada a omluva státu nemůže napravit tyto zničené hodnoty.

Proto se v evropské právní kultuře vyvinuly požadavky na trestní proces vycházející ze zásady, že je lepší pustit více vinných než nespravedlivě odsoudit jednoho nevinného. Toto vnímání omezenosti moci státu a preference ochrany jedince i na úkor potrestání pachatelů všech trestných činů je součástí hodnotové orientace evropské civilizace. Protože si stát nemůže být jist, zda nepáchá justiční křivdu, raději postupuje tak, aby toto riziko omezil i za cenu toho, že část pachatelů trestné činnosti díky tomuto přístupu státu zůstane nepotrestána. Tento hodnotový postup je v souladu se základy evropské právní kultury, byl motivem pro zakotvení dvojinstančnosti soudního trestního řízení v našem právu i v rámci mezinárodních smluvních závazků.

V právu dochází k rozdílnému hodnocení formálního a materiálního naplnění právních norem, přičemž tyto přístupy mohou vést k odlišným závěrům. Pokud má být dvojinstančnost skutečnou zárukou ochrany před justiční křivdou, pak je motivována tím, že dva soudy mají dojít ke shodnému přesvědčení, že obžalovaný je pachatelem trestného činu. Přesvědčení jednoho soudu nestačí. Aby však mohla být materiálně zajištěna tato záruka proti justiční křivdě, musí oba soudy dojít ke shodnému výsledku svobodně a nezávisle. Pakliže by odvolací soud jako soud druhé instance měl právo si vynucovat určitý výrok soudu prvního stupně v neprospěch obžalovaného z hlediska hodnocení důkazů, je porušena nejen zásada volného hodnocení důkazů, ale i zásada dvojinstan­čnosti z hlediska materiálního pohledu na věc. Formálně sice zůstává řízení dvojinstanční, ale odvolací soud zbavuje prvostupňový soud svobodného uvážení tím, že si fakticky vynucuje určité hodnocení důkazů, a i cestou změny soudce si vynucuje uznání viny nalézacím soudem. Tím se však materiálně stává řízení jednoinstančním soudním řízením, byť formálně zůstává dvojinstančním.

Zvláště při zproštění obžaloby nalézacím soudem nemá odvolací soud jinou možnost než si vynutit změnu rozhodnutí nalézacího soudu, protože sám nemůže v takovém případě uznat vinu. Ovšem to, že odvolací soud nemůže uznat vinu obžalovaného sám, je rozhodnutí zákonodárce. Jako takové musí být respektováno a odvolací soud, který si vynucuje svůj názor na hodnocení důkazů u soudu první instance, narušuje tuto vůli zákonodárce a snaží na sebe atrahovat působnost, kterou ze zákona nemá.

Instanční posloupnost v soudním řízení se radikálně odlišuje od hierarchického vnímání nadřízenosti a podřízenosti v armádě či jiných přísně hierarchicky uspořádaných institucích, kde se rozhoduje formou závazného rozkazu. Nalézací soud však není podřízenou jednotkou odvolacího soudu při svobodném zvažování důkazů. Proto je nutné odmítnout a prohlásit za ústavně nekonformní takový výklad trestního řádu, který odvolací soud formou změny soudce a nařízeným hodnocením důkazů fakticky využívá k autoritativnímu stanovení či i jen návodnému podnětu nalézacímu soudu, jak věc rozhodnout. Přitom je nutné zachovávat presumpci neviny a nutnost shody na vině mezi nalézacím a odvolacím soudem. Tedy odvolací soud může někoho v rozporu s názorem nalézacího soudu zprostit obžaloby, ale nemůže sám někoho v rozporu s názorem nalézacího soudu uznat vinným. Takovou pravomoc nemá a nemůže si ji ani vynucovat nátlakem na nalézací soud, to by bylo obcházení zákona a popření vůle zákonodárce.

Protokol č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod sice umožňuje uznat někoho vinným v rámci odvolání i u odvolacího soudu, ale v případě střetu mezinárodní smlouvy a zákona se pravidlo přednosti mezinárodní smlouvy užije v oblasti lidských práv a základních svobod, pokud je pro osoby výhodnější. Pakliže je výhodnější vnitrostátní zákon, použije se zákon. Smluvní mezinárodní úroveň práv a svobod lidí je minimem, stát však může uznat a zabezpečit více práv a základních svobod. Jestliže náš trestní řád neumožňuje, aby odvolací soud sám někoho uznal vinným, pakliže tak neučinil nalézací soud,[22] je nutné toto pravidlo jako rozhodnutí zákonodárce respektovat a odvolací soud si nemůže vynucovat využíváním všelijakých procesních postupů faktický výkon pravomoci uznat obžalovaného vinným, když tak neučinil nalézací soud. Pakliže by zákonodárce chtěl, aby mohl nadřízený soud uznat obžalovaného vinným v rozporu s rozhodnutím nalézacího soudu, pak by to v trestním řádu výslovně uznal.

Volné hodnocení důkazů

Jednou ze základních zásad soudního řízení u nás je zásada volného hodnocení důkazů[23] jakožto opak dříve užívaného zákonného hodnocení důkazů, kdy právní předpis předepisoval důkazní hodnotu (váhu) jednotlivým důkazům. Soudce je oprávněn posoudit, které důkazy provede a jak je zhodnotí z pohledu konečného výroku. I když je zásada volného hodnocení důkazů výslovně uvedena v trestním řádu jako obyčejném zákoně, je pro svoji důležitost v rámci trestního řízení součástí interpretace pojmu spravedlivý proces, který má ústavní hodnotu. Materiální podstatou této zásady je, že soudce důkazy provádí a své úvahy o nich uvede v odůvodnění rozhodnutí. Provádění důkazů o vině v hlavním líčení je spojeno se zásadou veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti jednání soudu. V opačném případě by šlo o projev kabinetní justice, která již byla kritizována ve středověku a důsledně odmítnuta v rámci osvícenství a následných měšťanských revolucí.

Zásada volného hodnocení důkazů v sobě obsahuje pravidlo, že důkaz hodnotí ten orgán, který jej provedl. To je výslovně vyjádřeno tím, že se stanoví vázanost odvolacího soudu hodnocením důkazů, které provedl nalézací soud.[24] Judikatura toto zákonné pravidlo běžně aplikuje s tím, že odvolací soud nemůže zrušit přezkoumávané rozhodnutí jen proto, že sám hodnotí tytéž důkazy s jiným výsledkem.[25] Zcela jednoznačně to vyjádřil Vrchní soud v Olomouci, když uvedl: „… nadřízený soud nemůže prostřednictvím ust. § 264 tr. řádu soudu prvního stupně nařizovat, k jakým závěrům má po provedení důkazů dospět“.[26]

Je nesprávné, pokud si určité hodnocení důkazů vynucuje odvolací soud, aniž dané důkazy provedl za přítomnosti stran soudního řízení, za přítomnosti veřejnosti a formou veřejného zasedání – ústního jednání. Pokud odvolací soud dojde mimo veřejné jednání k závěru, že mají být nějak hodnoceny důkazy, které neprovedl, a vynucuje si převzetí tohoto svého názoru nalézacím soudem, zavádí kabinetní justici, která byla typická pro některé zvláštní panovnické soudy za feudalismu nebo pro stanné soudy v době nacismu, ale v demokratickém právním státě je nepřípustná.

Ústavní soud omezení odvolacího soudu dávat pokyny, jak hodnotit provedené důkazy, judikoval v nálezu ze dne 29. 4. 2008: „13. Krajský soud v napadeném rozsudku výslovně uvedl, že věrohodnost svědka K. hodnotí dle příkazu odvolacího soudu. Taktéž Ústavní soud po prostudování obsahu kasačního usnesení odvolacího soudu konstatuje, že pokyn odvolacího soudu byl v tomto směru jasný [viz výše bod 6b)].

14. Oprávnění soudu vyššího stupně dávat soudu nižšího stupně závazné pokyny vyplývá z instanční koncepce soudního řízení, která sama o sobě neodporuje zásadám ústavnosti [srov. nález ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01 (N 35/25 SbNU 273)]. Nařizovací oprávnění soudu vyššího stupně však má stanoveny jasné meze již na úrovni podústavního práva (srov. § 264 odst. 1, § 263 odst. 7, § 265s odst. 1 a § 270 odst. 4 tr. řádu, jakož i § 110 odst. 3 s. ř. s. či § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř.). Soud vyššího stupně může vyslovit právní názor, který je pro nižší soud závazný, avšak nesmí jej zavazovat k určitému hodnocení důkazů. V případě trestního řízení je odvolací soud výslovně vázán hodnocením důkazů, jež provedl soud prvního stupně (§ 263 odst. 7 tr. řádu). Ústavní soud konstatuje, že z hlediska kautel spravedlivého procesu a práva na obhajobu nelze považovat přečtení výpovědi nepřítomného svědka za provedení důkazu, které by mohlo mít relevanci z hlediska změněného hodnocení věrohodnosti svědka.
15. Z hlediska ústavních záruk nesmí uplatnění instanční pravomoci kolidovat s žádnou ze zásad spravedlivého procesu a odvolací soud není oprávněn nařizovat změnu v hodnocení důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03 (N 32/32 SbNU 293), a přiměřeně i nález ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. II. ÚS 282/97 (N 5/13 SbNU 33)]. Instanční cestou nelze vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů. Stěžovatel tuto vadu namítal a argumentoval i názory odborné literatury, avšak tyto námitky nebyly v rozporu s pravidly spravedlivého procesu vypořádány [srov. nález ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03 (N 160/38 SbNU 277)].“[27]

Obdobný je i nález soudce zpravodaje Jana Filipa ze dne 12. 5. 2020: „26. Odvolací soud nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede, a nemůže si ani na soudech nižších stupňů jiné konkrétní hodnocení důkazů vynucovat [srov. např. nálezy ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23), nebo ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833)]. Jak vyplývá rovněž z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nesmí odvolací soud sám nahrazovat hodnocení důkazů, které provedl pouze soud nalézací, a tím své vlastní hodnocení, skrze zákonem danou závaznost názorů vyššího soudu, prosazovat navzdory zásadě ústnosti a přímosti trestního řízení (srov. např. usnesení ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 623/16). Naproti tomu může odvolací soud rozvést, proč jsou skutková zjištění nalézacího soudu vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je třeba ještě přihlédnout (viz zejména bod 46 nálezu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. např. nálezy ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09 (N 196/54 SbNU 411), a ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391); dále nálezy ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11 (N 72/61 SbNU 105), či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833)].

27. Uvedené ústavní kautely řádně vedeného trestního řízení jsou jednak projevem ústavní ochrany zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení, ale rovněž tak neméně ochranou soudcovské nezávislosti a s ní spojené odpovědnosti každého jednotlivého soudu. Jen trestní řízení, v němž je odsuzující rozsudek vynesen soudcem, který na základě vlastních (autonomních) hodnotících úvah podle svého nejlepšího vědomí a svědomí dospěje k závěru o vině, lze označit za ústavně konformní (srov. čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny).
28. Aby však mohl Ústavní soud v tomto směru kasačně zasáhnout, musí být zároveň prokázáno, že nezávislé rozhodování soudce bylo v dané věci nepřípustně potlačeno. K takovému závěru lze dospět zejména při výše popsaném postupu nařízení jiného složení rozhodujícího senátu podle § 262 tr. řádu. Dochází-li však k nepřípustnému zasahování odvolacího soudu pouhým rušením rozhodnutí (bez personálního zásahu podle § 262 tr. řádu), nemůže Ústavní soud obvykle zasáhnout dříve, než je daná věc pravomocně skončena (a contrario § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V ten okamžik může pak přistoupit ke kasačnímu zásahu pouze tehdy, je-li z rozhodnutí údajně potlačovaného soudce (případně z jiných důkazů) dostatečně zřejmé, že k takovému nepřípustnému zásahu došlo. Samotná skutečnost, že nalézací soud změní svůj názor, pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu nepostačuje. Projevem nezávislosti nalézacího soudu je rovněž možnost, aby změnil své původní hodnotící úvahy, a to dokonce i po nezákonném příkazu nadřízeného soudu, ztotožní-li se soudce s jeho obsahem. Upíráním mu takové možnosti by se sám Ústavní soud dopouštěl zásahů do jeho nezávislého rozhodování nepřípustným přesvědčováním, že změna názorů mu byla vnucena, aniž by tomu jasné důkazy nasvědčovaly. Stručně řečeno, dospěje-li po protiprávním příkazu odvolacího soudu sám (autonomně) nalézací soud k závěru o vině, který následně ústavně konformním způsobem odůvodní (včetně změny svého názoru), není možné takové rozhodnutí považovat za neústavní, neboť je výsledkem nezávislého projevu vůle a zjištění nalézacího soudu, nikoli důsledkem nepřípustného ovlivňování vyšší soudní instancí. …
29. Odvolací soud dále nepřípustně přehodnocuje skutkové závěry nalézacího soudu (bez toho, že by sám prováděl hodnocené důkazy). K tomuto vlastnímu hodnocení přistupuje jak u závěrů obecnějších (shrnujících), dospívá-li např. k tomu, že obhajoba stěžovatelky je ‚zcela neuvěřitelná‘, a to navzdory tomu, že senát okresního soudu stěžovatelce v tomto bodě opakovaně (dvakrát) uvěřil. Nakonec je ovšem sám okresní soud nekriticky převzal (viz bod 16 na str. 6 napadeného rozsudku), stejně jako v případě závěrů dílčích, hodnotí-li kupř. jako nepravdivou svědeckou výpověď učiněnou ústně ve veřejném hlavním líčení před okresním soudem, který postupoval podle pravidla in dubio pro reo a v tomto bodě vydal osvobozující výrok. Následně krajský soud přikročil k ústavně problematickému zcela autonomnímu hodnocení stěžovatelčina úmyslu (‚spoléhala zjevně na to, že se u vážně nemocné a staré klientky po uplynutí řady měsíců na převzetí platby zapomene‘).
30. … Z postupu krajského soudu je zjevné, že je přesvědčen o vině stěžovatelky. Svůj závěr o vině v rozporu s úlohou odvolacího (nikoli nalézacího) soudu nepřípustně ‚vnucuje‘ soudu okresnímu, který své zprošťující rozsudky srozumitelně odůvodnil, přičemž vysvětlil, proč je nutné stěžovatelku podle pravidla in dubio pro reo plynoucího z čl. 40 odst. 2 Listiny zprostit v tomto bodě obžaloby.“[28]

 Nálezy 1. senátu ÚS 2022-23

Velmi diskutovanými jsou nálezy 1. senátu Ústavního soudu soudce-zpravodaje Jaroslava Fenyka ze dne 22. 2. 2022 a 21. 3. 2023.[29] Oba jsou si velmi podobné, proto je odkazováno na mladší z nich. Vznikly v situaci, kdy nalézací okresní soud opakovaně odmítl uznat obžalovaného vinným a k odsuzujícímu rozsudku přistoupil až na nátlak odvolacího Krajského soudu v Praze. V obou případech Ústavní soud postup odvolacího soudu, který nutil okresní soud přejmout jeho skutkové závěry a hodnocení důkazů, aniž by je sám provedl, označil za protiústavní.

Na druhé straně však otevřel dveře k závaznosti názorů odvolacího soudu, pokud odvolací soud sám důkazy provede, přestože zákon hovoří o závaznosti právních názorů vyššího soudu, ne skutkových závěrů. Závaznost hodnocení skutkových názorů, hodnocení a zjištění je mimo zákonnou pravomoc odvolacích (dovolacích) soudů, když trestní řád stanoví jen závaznost právních názorů. Právním názorem je, jestli určitý důkaz je zákonný a procesně použitelný, nikoli to, zda z něj plyne, že obviněný byl na místě činu, apod.

Otázku závaznosti je nutné vykládat s ohledem na pravomoc odvolacích soudů, které mají možnost zprostit obžaloby, tedy rozhodnout ve prospěch obžalovaného, ale nemají pravomoc uznat někoho vinným. Proto je nucení k uznání viny odvolacím soudem vůči nalézacímu soudu navíc obcházením nedostatku pravomoci odvolacího soudu, které ignoruje vůli zákonodárce.

Nález ze dne 21. 3. 2023 vznikl z případu, kdy odvolací krajský soud nutil k odsouzení nalézací okresní soud, přestože ten to třikrát odmítl, z toho dvakrát trestní stíhání zastavil a jednou obžalovanou obžaloby zprostil, a kapituloval před nátlakem krajského soudu až napočtvrté. Přičemž odvolací soud žádné dokazování neprováděl. Tento tlak krajského soudu zhodnotil Ústavní soud jako protiústavní a napadená odsuzující rozhodnutí zrušil. Výslovně Ústavní soud uvedl: „Zejména je třeba zdůraznit, že neústavní ve shora nastíněném smyslu není jen takový pokyn odvolacího soudu, jímž je soudu prvního stupně výslovně uložen určitý výsledek hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně (tj. aniž by dokazování sám doplnil či částečně zopakoval odvolací soud), či vyvození z nich konkrétního skutkového zjištění, nýbrž i takový pokyn, kterým odvolací soud usiluje o takový cíl zastřeně, zejména tím, že:

– mu ukládá nekonzistentní pokyny;

– po splnění předchozích pokynů přichází s novými, které se týkají skutečností či důkazů, ohledně nichž se od prvního rozhodnutí nic nezměnilo;

– mu nepřímo naznačuje, jaká skutková zjištění či způsob hodnocení konkrétních důkazů by před odvolacím soudem obstály;

– mu opakovaně ukládá hodnotit důkaz z různých hledisek, ačkoli tak mohl učinit již napoprvé a od prvního provedení důkazu se podstatně nezměnila situace;

– mu uloží pokyn, který považuje za nezbytný pro objektivní objasnění věci, avšak poté, co jej soud prvního stupně nesplní, ale změní svá skutková zjištění ke spokojenosti odvolacího soudu, na jeho splnění netrvá;

– mu ukládá opakovaně neurčité a obecné pokyny (např. důkladněji zvážit, pečlivěji odůvodnit, více se zabývat) ohledně stejné skutečnosti či důkazu, bez ohledu na to, že soud prvního stupně v tomto směru vynaložil zvláštní úsilí a opakovaně se danou otázkou zabýval, byť pokaždé dospěl ke stejnému výsledku;

– vyjadřuje přímo či nepřímo svůj názor na spolehlivost důkazu (zejména na věrohodnost svědka, obviněného, spoluobviněného či znalce);

– operuje bez vlastního provedení dokazování otevřeně či implicitně se skutkovým zjištěním, které soud prvního stupně v dané věci vůbec neučinil, či je dokonce vyloučil;

– uplatňuje rozdílný standard přísnosti ve vztahu k argumentaci soudu prvního stupně podle toho, zda se týká skutkových závěrů, s nimiž sám souhlasí, či nikoli;

– slevuje ze svých původně vysokých požadavků na odůvodnění, jakmile soud prvního stupně přijme jím preferované závěry, případně změní-li soud prvního stupně svůj závěr, který původně logicky a přesvědčivým způsobem odůvodnil, akceptuje změnu takového závěru, která konvenuje jeho vlastnímu názoru, aniž by se soud prvního stupně vypořádal se svou původní argumentací a vysvětlil, proč se od ní nově odchýlil, atd. (viz nález 21 ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 1365/).“[30]

Kriticky Ústavní soud situaci zhodnotil tak, že „Je tedy nepochybné, že krajský soud si učinil na věc vlastní názor a že samostatně vyvozoval vlastní skutková zjištění z důkazů, které sám nikdy neprovedl, a své skutkové závěry se snažil prosadit proti závěrům, k nimž dospěl okresní soud“,[31] a dále uvedl: „Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že za těchto okolností je jediným smysluplným vysvětlením, že okresní soud rezignoval na zjištění skutkového stavu podle vlastního vnitřního přesvědčení, ale že se podvolil neústavnímu tlaku krajského soudu. To ostatně ve vyjádření okresního soudu k ústavní stížnosti výslovně potvrdila ve věci činná samosoudkyně.[32] … Věc stěžovatelky se tak nyní vrátí k dalšímu řízení před okresní soud. V tomto řízení bude úkolem okresního soudu nyní znovu zhodnotit důkazy toliko v souladu se všemi relevantními zásadami dokazování v trestním řízení, zejména se zásadami volného hodnocení důkazů, materiální pravdy, bezprostřednosti a ústnosti, a na základě toho dospět ke skutkovým závěrům, které budou odrážet jeho vnitřní přesvědčení. Předchozími pokyny krajského soudu, které v tomto nálezu Ústavní soud shledal neústavními, není vázán.“[33]

V tomto nálezu Ústavní soud připustil závaznost pokynů pro skutková zjištění a jejich hodnocení pro nalézací soud, pakliže vychází z důkazů, které sám odvolací soud provedl. Nevyloučil však i jejich opakované provedení nalézacím soudem a jiné zhodnocení tímto soudem. Proto o tento nález opírají odvolací soudy své oprávnění za určitých podmínek zavazovat nalézací soudy v oblasti skutkových zjištění.

Je však otázkou, nakolik skutková zjištění lze podřadit pod zákonné ustanovení, že nalézací soudy jsou vázány právními názory. Právní názor není posuzování toho, zda se skutek stal a jak se stal. Ústavní soud uvedl: „81. Pokud však odvolací soud shora uvedeným způsobem sám doplní dokazování a změní skutková zjištění, ale uloží při vrácení věci soudu prvního stupně zopakování či doplnění dokazování či mu uloží takový pokyn, který předpokládá vyhledání a provedení dalších důkazů, nesmí soudu prvního stupně zakázat přehodnocení svých skutkových zjištění či zopakování důkazů, na jejichž základě k nim dospěl, neboť proces dokazování v takovém případě není ještě ukončen a soud prvního stupně je povinen jej řádně dokončit a hodnotit důkazy v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Závěr uvedený shora v bodě 78 se tedy uplatní jen tehdy, pokud je skutkový stav po doplnění či zopakování důkazů odvolacím soudem definitivně ustálen a vrácení věci soudu prvního stupně nepředpokládá žádné další dokazování.

82. Ústavní soud tedy shrnuje, že má-li odvolací soud důvodné pochybnosti o určitých skutkových zjištěních soudu prvního stupně, z ústavněprávního hlediska mu nic nebrání v tom, aby ve veřejném zasedání o odvolání při zachování všech garancí kontradiktornosti řízení a práva na obhajobu zopakoval důkaz či důkazy, z nichž soud prvního stupně tato skutková zjištění učinil, případně i další důkazy, které k nim měly být provedeny již v hlavním líčení, sám změnil skutkové závěry a na jejich podkladě v kombinaci se skutkovými závěry soudu prvního stupně, k nimž dokazování neprováděl, a tedy je ohledně nich vázán podle § 263 odst. 7 tr. řádu závěry soudu prvního stupně, dosáhl nového skutkového stavu a sám vydal rozhodnutí, které mu odpovídá.
83. V případě, že po takovéto změně skutkového stavu dospěje odvolací soud k závěru, že možnosti dokazování již byly vyčerpány, skutkový stav byl v rozsahu nutném pro rozhodnutí zjištěn bez důvodných pochybností a je namístě vydat takové rozhodnutí, které sám vydat nemůže z důvodu zákonné překážky podle § 259 odst. 5 tr. řádu, ústavní pořádek nebrání tomu, aby věc vrátil soudu prvního stupně a zavázal jej k tomu, aby obžalovaného uznal vinným určitým trestným činem.“[34]

Právo Evropské unie

Evropská unie přijala v roce 2016 směrnici o podpoře presum­pce neviny.[35] Její čl. 3 nazvaný Presumpce neviny uvádí: „Členské státy zajistí, aby podezřelé a obviněné osoby byly považovány za nevinné, dokud jejich vina nebude prokázána zákonem.“ Toto ustanovení využil nalézací prvoinstanční Městský soud Bratislava 1 k zahájení řízení o předběžné otázce u SD EU, zda s odvoláním na přednost práva EU může odmítnout názory odvolacího krajského soudu o vině, byť je podle slovenské vnitrostátní úpravy vázán právními názory odvolacího soudu.

V konkrétním případě byl obviněný obžalován pro pomluvu. Nalézací soud však jeho stíhání usnesením zrušil, protože dospěl k závěru, že skutek není trestným činem. Proti tomu podal odvolání prokurátor. Odvolací krajský soud rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a uvedl: „Nepravdivé informace výlučně intimního charakteru, které obviněný prostřednictvím svého příspěvku zpřístupnil velkému množství sledovatelů, jsou vzhledem k jejich obsahu způsobilé vážně zasáhnout do partnerských, rodinných a přátelských vztahů a narušit důvěru v osobu poškozené.“ Nalézací soud však neustoupil a znovu trestní stíhání zastavil a znovu se odvolal prokurátor a znovu odvolací krajský soud zrušil zastavení trestního stíhání a věc vrátil nalézacímu soudu, přitom uvedl: „Z důkazů, které byly v přípravném řízení provedeny a ze kterých vycházel i soud, nepochybně vyplývá, že obviněný ve vztahu k poškozené používá lži, útočí na ni, v důsledku čehož se v okruhu své rodiny a lidí v jejím okolí dostala do velmi nepříjemných situací. Intimní poměr mezi ní a S. B. je výmyslem obviněného a nikdy se nestalo to, co obviněný ve svých vystoupeních uváděl… Co se týče vymezení, který ze zveřejněných údajů měl být nepravdivý, nepochybně jde o údaj, kterého pravdivost byla v přípravném řízení provedenými důkazy prověřena a týkala se intimního vztahu mezi poškozenou a svědkem S. B. a sexuálních praktik, jejichž provedení obviněný jednoznačně v příspěvku popsal.“ Podle slovenské úpravy je nalézací soud vázán právním názorem odvolacího soudu.[36] Proti tomu, že byl nalézací soud nucen odvolacím soudem k rozhodnutí, s nimž nesouhlasil, využil nalézací soud směrnici EU o posílení presumpce neviny a podal ve věci žádost o předběžnou otázku, kde upozornil na možnou kolizi slovenské vnitrostátní úpravy s právem EU.

SD EU rozhodl takto: „Čl. 3 směrnice 2016/343 ve spojení se zásadou přednosti práva Unie se má vykládat tak, že soud prvního stupně je povinen neuplatnit názory odvolacího soudu, který zrušil usnesení o zastavení trestního stíhání a vrátil věc tomuto soudu prvního stupně, jestliže jsou tyto názory neslučitelné s presumpcí neviny, i když vnitrostátní právní úprava ukládá soudu prvního stupně povinnost řídit se uvedenými názory, přitom však čl. 3 nebrání tomu, aby byl ten samý soud prvního stupně povinen učinit procesní opatření, které nařídil odvolací soud.“[37]

Nalézací soudci zvedají hlavu

Nalézací soudci nesou nelibě, pokud vyšší soud po nich vynucuje odsouzení, přestože s tím nesouhlasí. Soudce Okresního soudu v Teplicích Miroslav Čapek přímo v odsuzujícím rozsudku uvedl: „156. V závěru však považuje soud za nutné uvést, že ve věci již rozhodoval podruhé, poté, když první, zprošťující rozsudek byl zrušen odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. řádu vrácena soudu I. stupně k novému rozhodnutí, kdy odvolací soud explicitně nařídil a zdůraznil nalézacímu soudu, že je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, které odvolací soud nařídil s odkazem na ust. § 264 odst. 1 tr. řádu.

157. K tomu třeba uvést, že odvolací soud sám uvádí, že v dané věci nevyvstává potřeba provádění dalších důkazů. De facto tak nalézací soud nemůže ani splnit povinnost uloženou mu odvolacím soudem tak, aby provedl úkony a doplnění, jež odvolací soud nařídil. Odvolací soud totiž ve svém usnesení žádné doplnění a provedení nalézacímu soudu nenařídil. Odvolací soud toliko nalézacímu soudu nařídil, aby zhodnotil důkazy v duchu, který naznačil a vyslovil odvolací soud, tedy, aby důkazy zhodnotil tak, jak si přeje odvolací soud, čímž pro nalézací soud vytvořil schizofrenní situaci, neboť jeho hodnocení prováděné ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu je tak zcela odlišné, než jak je zhodnotil odvolací soud. Nalézací soud tedy zhodnotil provedené důkazy zcela obráceně, než učinil ve svém zprošťujícím rozsudku.
158. Zde však nalézací soud poukazuje na problém (který u nalézacího soudu svým rozhodnutím odvolací soud vytvořil), neboť nalézací soud se tak dostává do vnitřního konfliktu se soudcovským slibem, který zní tak, že soudce ‚Slibuje, na svou čest a svědomí, že se bude řídit právním řádem České republiky, že jej bude vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním bude rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.‘
159. Na jedné straně tak musel zhodnotit provedené důkazy podle pokynu odvolacího soudu (když jeho nerespektování může být i předmětem kárného postihu), při respektování právního řádu České republiky, tak vytvořil pro soud vnitřní dilema, zda se tak děje podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí, zda tak jde skutečně o nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodnutí, zvláště když nebylo prováděno jakékoli jiné další, doplňující dokazování a šlo toliko o změnu hodnocení provedených důkazů, což soud vnímá za systémový problém příslušného ustanovení trestního řádu.“[38]

Známý je i výrok senátu soudce Městského soudu v Praze Jana Šotta, který odsoudil europoslankyni Janu Nagyovou na základě pokynu odvolacího Vrchního soudu v Praze, přestože jeho senát měl za to, že měla být žaloby zproštěna, což také původně dvakrát nalézací soud učinil. Soud uvedl: „Městský soud v Praze rozhodl tímto odsuzujícím rozsudkem, neboť jej odvolací soud zavázal uznat obžalovanou vinnou. Důvody, jež Městský soud v Praze po provedeném rozsáhlém dokazování a pečlivém zhodnocení provedených důkazů vedly k předchozím zprošťujícím rozsudkům, byly podrobně vyloženy v odůvodnění těchto rozsudků a znovu byly stručně připomenuty v odst. 678 tohoto odůvodnění. Tyto důvody považuje Městský soud v Praze i se znalostí odůvodnění posledního zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu nadále za relevantní a závažné a setrvává na svém stanovisku, že důkazní situace neumožňuje, při korektním a komplexním zhodnocení důkazů a při respektování principu presum­pce neviny a pravidla in dubio pro reo, rozhodnout o vině obžalované, a tedy že obžalovaná paní Nagyová měla být obžaloby zproštěna. Neslučitelnost závěrů obou soudů, jakkoli zásadní, však soud I. stupně nemůže řešit nerespektováním závazných pokynů odvolacího soudu; takový postup by představoval vědomé porušení povinnosti soudu, navíc by vzhledem k jednoznačně vyjádřenému postoji Vrchního soudu v Praze …. vedl pouze k dalšímu neúčelnému prodlužování řízení.“[39]

Závěr

Možnost odvolacího či dovolacího soudu nařídit změnu složení soudu nižší instance má být užívána jen ojediněle z důvodu podjatosti soudce či nepříslušnosti soudu. V případě trestního řízení, jestliže rozhoduje odvolací či dovolací soud v neprospěch obžalovaného, je narušen ústavní princip na zákonného soudce. Je porušením zásady dvojinstančnosti a volného hodnocení důkazů soudem, pokud vyšší soud v rámci vrácení věci nižšímu soudu vynucuje jiné hodnocení důkazů, které sám neprovedl. Z hlediska práv obžalovaného nelze takové postupy akceptovat v případě, že je změněn soudce, který u nalézacího soudu zhodnotil důkazy pro obžalovaného příznivěji, za soudce, který je bude hodnotit nepříznivě. Judikatura Ústavního soudu není jednotná. Většinově lze vysledovat linii omezující nadměrné používání práva nadřízených soudů nařídit jiné složení soudu nalézacího.

Nelze ani tolerovat situaci, kdy si vyšší soud vynucuje po nalézacím soudu uznání viny, přestože sám takovou pravomoc nemá, byť by provedl důkazy. Je opožděnou reakcí právního státu, přesto však nutnou, pakliže se teprve dnes formou novely trestního řádu vypořádává s podstatou totalitní úpravy trestní justice u nás. Při určité akceptaci závaznosti názorů odvolacího soudu lze dvoj­instančnost materiálně zachovat tak, že když odvolací soud zaváže nalézací soud, jak má ve věci rozhodnout, o příštím odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu, kterého bylo dosaženo podrobením se názorům odvolacího soudu, by rozhodoval jiný senát odvolacího soudu, obdobně jak je tomu v případě obnovy řízení nebo v rámci státního zastupitelství, pakliže dozorující státní zástupce vydá závazný pokyn pro policejní orgán.

 

Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D., je náměstkem ministra spravedlnosti pro legislativu; do konce roku 2025 byl advokát, vyučuje na Právnické fakultě MU v Brně a Ambis Univerzitě.

Ilustrační foto: archiv AD

---

[1] § 262 zákona č. 141/1961 Sb., tr. řádu (dále jen „tr. řád“); § 221 odst. 2 a § 263e odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.

[2] § 265l odst. 3 tr. řádu.

[3] Trestní řád č. 119/1873 ř. z., jímž se zavádí nový řád soudu trestního, zejména § 344 a 348.

[4] § 105 odst. 4 zák. č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví.

[5] Zákon č. 267/1949 Sb., o úpravě některých organizačních otázek v oboru soudnictví.

[6] § 218 odst. 1 b) trestního řádu č. 87/1950 Sb.

[7] § 288-289 trestního řádu č. 64/1956 Sb.

[8] § 262 a 264 tr. řádu.

[9] § 265l odst. 3 a 265s odst. 2 tr. řádu, ve znění zák. č. 265/2001 Sb.

[10] § 270 odst. 3 tr. řádu.

[11] Čl. 40 odst. 2 Listiny.

[12] Rozsudek ESLP ze dne 25. 6. 2020, č. 44151/12, dostupné na: https://www.trestonline.cz/judikatura)evropskeho-soudu-pro-lidska-prava/rozsudek-evropskeho-soudu-pro-lidska-prava-ve-veci-tempel-proti-cr/.

[13] Nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 133/04. Obdobně nález ÚS ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 132/04.

[14] Nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 1518/15.

[15] Nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95.

[16] Bod 19 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12.

[17] Bod 56 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16.

[18] Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2016, sp. zn. 7 To 411/2016, str. 56.

[19] P. Šámal a kol.: Trestní řád. Komentář, 7. vyd., Praha 2013, komentář k § 262; usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98.

[20] Op. cit. sub 18, str. 56.

[21] Bod 43 a 47 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 564/17.

[22] § 259 odst. 5 tr. řádu.

[23] § 2 odst. 6 tr. řádu.

[24] § 263 odst. 7 tr. řádu.

[25] Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 53/91, 1 Tzn 7/97, a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 58/2016.

[26] Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 90/98.

[27] Nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06.

[28] Body 26-28, 31, 35 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1327/19.

[29] Nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, a ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22.

[30] Odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22, bod 57.

[31] Tamtéž, bod 65.

[32] Tamtéž, bod 67.

[33] Tamtéž, bod 87.

[34] Body 81-83 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne  22. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22.

[35] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem.

[36] § 327 odst. 1 tr. řádu Slovenska č. 301/2005 Z. z.

[37] Rozsudek SD EU ze dne 30. 4. 2026, C-748/24, Městský soud Bratislava 1, Krajský soud Bratislava, bod 2 výroku.

[38] Body 156-159 rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 2 T 42/2023-2788.

[39] Bod 695 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2026, sp. zn. 56 T 7/2022 (obžalovaná Jana Nagyová, kauza Čapí hnízdo); J. Chýla: Vrchní soud v Praze proti Ústavnímu soudu v Brně. Jak nakonec skončí sen o Babišovi v teplákách, Lidovky.cz, 23. 5. 2026, dostupné na: https://www.lidovky.cz/nazory/kauza-capi-hnizdo-andrej-babis-jana-nagyova-soudce-jan-sott-ustavni-soud.A260519_175740_ln_nazory_lgs.