Tento článek si klade za cíl podrobit kritické analýze tři klíčové aspekty judikatury Nejvyššího soudu k mimořádnému vydržení. Za prvé, jde o standard nepoctivého úmyslu, který Nejvyšší soud vymezil tak nízko, že prakticky splývá s prostou absencí záměrného protiprávního jednání. Za druhé, jde o otázku okamžiku, k němuž se nepoctivý úmysl posuzuje (Nejvyšší soud jej omezil výlučně na moment uchopení držby, čímž zbavil normativního významu vývoj držitelovy vědomosti v průběhu vydržecí doby). Za třetí, jde o analogickou aplikaci § 995 o. z. jako nástroje, jímž vlastník může mimořádnému vydržení zabránit (tato analogie trpí zásadní vadou, která je přehlížena).

I. Úvod

Institut mimořádného vydržení upravený v § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), patří k těm ustanovením nového soukromého práva, která vyvolávají trvalé interpretační napětí. Na první pohled jde o relativně jednoduché pravidlo: uplyne-li dvojnásobná vydržecí doba a neprokáže-li se držiteli nepoctivý úmysl, vydrží vlastnické právo i bez prokázání právního důvodu, na němž se držba zakládá. Za touto zdánlivou jednoduchostí se však skrývá celá řada otázek, které dosavadní judikatura Nejvyššího soudu zodpovídá způsobem, jenž je v několika ohledech problematický – a to jak z hlediska právní metodologie, tak z hlediska ústavní ochrany vlastnického práva.

Analýza je v následujícím příspěvku vedena na třech rovinách. Na rovině právně-metodologické je zkoumáno, zda argumentační postupy, jimiž Nejvyšší soud dospěl ke svým závěrům, obstojí z hlediska standardní právní interpretace – a to jak co do koherence použitých metod, tak co do vnitřní konzistence výsledného závěru. Na rovině systematické je sledováno, zda judikatura k mimořádnému vydržení tvoří koherentní celek s obecnými ustanoveními o držbě a vydržení. Na rovině ústavněprávní je pak zkoumáno, zda výsledná interpretace obstojí z hlediska požadavků čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) na přiměřenost omezení vlastnického práva.

II. Judikatorní vývoj – co Nejvyšší soud dovodil

1. Rozhodnutí NS 22 Cdo 3387/2021: položení základů

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, publikovaný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, představuje základní pilíř judikatury k mimořádnému vydržení. Šlo o věc, v níž se žalobkyně domáhaly určení vlastnického práva k pozemkům s tím, že vlastnické právo nabývají mimořádným vydržením se započtením vydržecí doby svých právních předchůdců. Ačkoliv rozhodnutí primárně řeší otázku zápočtu vydržecí doby předchůdce, jeho nejvýznamnějším přínosem je komplexní vymezení podmínek mimořádného vydržení a pojmu nepoctivý úmysl.

Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí v první řadě precizně odlišil mimořádné vydržení od vydržení řádného. K řádnému vydržení je vedle uplynutí vydržecí doby třeba poctivá a pravá držba opřená o právní důvod způsobilý ke vzniku vlastnického práva (§ 1089 a § 1090 odst. 1 o. z.). K mimořádnému vydržení naproti tomu zákon vyžaduje toliko uplynutí dvojnásobné vydržecí doby a absenci nepoctivého úmyslu. Podmínkou mimořádného vydržení tedy není poctivá držba ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. ani – pro dobu před 1. 1. 2014 – držba oprávněná ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb.

Klíčovou pasáží rozhodnutí je vymezení pojmu nepoctivý úmysl. Soud dovozuje, že pojem „nepoctivý úmysl“ v § 1095 o. z. není totožný s pojmem „nepoctivá držba“ v § 992 odst. 1 o. z. K nepoctivé držbě postačí, že držiteli „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“ – tedy postačí i nevědomá nedbalost. Naproti tomu nepoctivý úmysl podle § 1095 o. z. vyžaduje volní složku: jde o úmyslné jednání, jímž držitel působí jinému bezdůvodně újmu. Soud tento závěr opírá o obecný princip poctivosti vyjádřený v § 6 odst. 1 o. z. a o srovnání s úpravou v obecném zákoníku občanském z roku 1811 (dále „OZO“), přičemž konstatuje, že v nepoctivém úmyslu jedná především ten, kdo ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu.

Dále soud výslovně uvádí, že samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný. Pokud jde o zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, soud konstatuje, že je třeba analogicky aplikovat § 995 větu první o. z., podle níž se poctivý držitel považuje za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba napadající držbu nebo její poctivost. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu soud přikládá tomu, kdo vydržení popírá.

 

2. Rozhodnutí 22 Cdo 2307/2022: okamžik posuzování nepoctivého úmyslu

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, na předchozí rozhodnutí navazuje a přináší zásadní upřesnění ohledně časové dimenze nepoctivého úmyslu. Věc se týkala situace, v níž nabyvatel koupil nemovitost, aniž by věděl, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidována jiná osoba, a poté, co tuto skutečnost zjistil, pokračoval v držbě.

Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí formuloval závěr, že zákon v § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění svého práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Z toho dovodil, že by se zákonodárce, kdyby tuto otázku výslovně upravil, přidržel méně přísného pojetí: držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ musí být přítomna v době, kdy se jí držitel chopil. To, že se později dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik podmínek mimořádného vydržení.

Soud dále upřesnil podmínky, za nichž může vlastník mimořádnému vydržení zabránit. Pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi věc vydat, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“ – tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva nebo žalobou určovací. V takovém případě se s analogickým použitím § 995 o. z. považuje držitel za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.

Závěr o nepoctivém úmyslu je třeba dle soudu učinit nejen tehdy, pokud držitel věděl o skutečnostech zakládajících jeho nepoctivost, ale i tehdy, musel-li o nich jako průměrně rozumný člověk vědět. Toto tvrzení je však akceptovatelné pouze jako důkazní pravidlo: z okolností případu lze usoudit, že držitel o rozhodných skutečnostech ve skutečnosti věděl, protože byly natolik zjevné, že jeho tvrzená nevědomost nemůže obstát. Nelze je však chápat tak, že pouhá možnost či povinnost vědět nahrazuje úmysl. Jestliže držitel skutečně nevěděl, může jít o nedbalost, nikoliv o úmysl, a tím méně o nepoctivý úmysl ve smyslu § 1095 o. z.

 

3. Rozhodnutí 22 Cdo 3044/2025: procesní konkretizace 

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 22 Cdo 3044/2025, představuje dosud nejpodrobnější procesní konkretizaci podmínek, za nichž může vlastník plynutí vydržecí doby zamezit. V posuzované věci se vlastník hájil tím, že svá práva zpochybnil procesním vyjádřením k žalobě, kterou podal držitel – tedy nikoliv vlastní aktivní žalobou.

Nejvyšší soud tento postup odmítl jako nedostatečný. Konstatoval, že otázka zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ je pro posouzení mimořádného vydržení vázána na analogickou aplikaci § 995 věty první o. z., pojící změnu poctivého držitele na nepoctivého v zásadě až s doručením žaloby napadající držbu nebo její poctivost. Samotná skutečnost, že je držitel pozemku vyrozuměn o absenci jeho vlastnického práva, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Vyjádření vlastníka k žalobě držitele – byť v něm vlastník popírá vlastnické právo držitele – tyto účinky nevyvolá.

Soud dále odmítl i argument, že by mimořádnému vydržení mělo zabránit samotné podání určovací žaloby držitelem. Konstatoval, že podání žaloby držitelem je projevem jeho přesvědčení o existenci vlastnického práva, nikoliv důkazem jeho nepoctivého úmyslu, a že pokud by pouhé podání určovací žaloby držitelem vedlo k jeho kvalifikaci jako držitele v nepoctivém úmyslu, vznikl by paradox, kdy by si držitel mohl sám sobě zhoršit postavení tím, že se domáhá svého práva.

III. Standard nepoctivého úmyslu 

1. Jazykový argument a jeho limity

Rozlišení mezi „nepoctivou držbou“ (§ 992 odst. 1 o. z.) a „nepoctivým úmyslem“ (§ 1095 o. z.) jako dvěma odlišnými normativními kategoriemi je jazykově obhajitelné a soud je odůvodňuje korektně.[1] Je pravda, že zákonodárce použil v obou ustanoveních odlišné pojmy, a výkladové pravidlo, podle nějž různá slova mají různý normativní obsah, je standardní součástí výkladu. Ostatně je to závěr, který panuje i v doktríně.[2]

Problém nastává v okamžiku, když soud z tohoto jazykového výchozího bodu přechází bez jakéhokoliv argumentu k hodnotovému závěru, totiž k tomu, jak nízký práh nepoctivého úmyslu je z normativního hlediska přijatelný. Jazykový argument sám o sobě říká pouze to, že nepoctivý úmysl je něco jiného a méně než nepoctivá držba. Neříká nic o tom, kde přesně leží spodní hranice nepoctivého úmyslu – zda je jím pouze lest a svémoc, nebo zda sem patří i vědomá a záměrná držba cizí věci bez aktivní snahy poškodit vlastníka. Tento hodnotový skok soud dostatečně nezdůvodňuje; pouze konstatuje, že nepoctivý úmysl předpokládá záměrné působení újmy, ale neargumentuje, proč by vědomá držba cizí věci takovým záměrným působením újmy nebyla.

Toto vymezení nacházíme u Spáčila,[3] z něhož Nejvyšší soud vychází: „Vylučuje-li totiž mimořádné vydržení nepoctivý úmysl držitele, lze se domnívat, že k němu postačí držba bez takového úmyslu, tedy držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma. Ustanovení § 1095 se sice o dobré víře nezmiňuje, nicméně vychází ze stavu, který lze označit jako ‚neprokázaný nepoctivý úmysl‘, jde tu patrně o něco podobného jako u dobré víry v nejméně přísném pojetí.“ Vidíme, že Spáčil svoji domněnku nepodkládá argumentem, který by ji podpořil, spíše ji ponechává další diskusi.[4]

Nejvyšší soud však následně ze Spáčilovy domněnky bez dalšího vychází, a navíc ji doplňuje o další dvě tvrzení, k nimž opět nedává žádný argument, že totiž jde o římskoprávní pojetí dobré víry vymezené negativně a že nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou.[5]

Tato formule („držba v přesvědčení, že se jí nikomu nepůsobí újma“) však nemá přímou oporu v klasických pramenech o římskoprávním vydržení (usucapio). Z klasických textů vyplývá něco jiného: že nabyvatel měl za to, že převodce je vlastníkem, že věc patří prodávajícímu, že neznal okolnost blokující okamžité nabytí. To je užší a přesnější.[6]

Ani v moderních rekonstrukcích nenacházíme přímo oporu pro takto širokou etickou parafrázi. Kaser popisuje bona fides negativně jako absenci „Unredlichkeit“ při nabytí.[7] Valsan rozlišuje obecnější subjektivní pojetí bona fides, kterou chápe jako víru jednajícího, že jeho jednání je spravedlivé, zákonné a nezasahuje do legitimních zájmů jiného, od užšího majetkoprávního pojetí. V oblasti majetkového práva, zejména u usucapio, podle něj bona fides spočívá v přesvědčení držitele, že jeho držba vychází z řádného titulu, tedy že převodce byl vlastníkem převáděné věci.[8] Jolowicz a Nicholas shrnují nejjednodušší model vydržení takto: u koupě od nevlastníka je požadována dobrá víra – „belief that the seller was qualified to transfer ownership in the thing“.[9] To je velmi přesná formulace a v podstatě nejjasnější dostupné moderní shrnutí klasického stavu. Nejde o pouhé „myslím, že neškodím“, nýbrž o konkrétní omyl ohledně převodní způsobilosti prodávajícího.

Proto je přesnější říci: formule „nikomu nepůsobí újmu“ může fungovat jako volná, moderní, velmi obecná parafráze subjektivní dobré víry v širokém smyslu, ale nikoliv jako přesná rekonstrukce klasické bona fides vyžadované pro usucapio. Přesnější je vyjádření, že nabyvatel byl při nabytí v omylu, že převodce je vlastníkem nebo že může vlastnictví převést.[10]

Rovněž propojit „nepoctivost“ u usucapio především s nepravou držbou typu vi, clam, precario je z klasického hlediska nepřesné. Důvod je dvojí. Za prvé, klasické prameny o bona fides pro usucapio operují především s vědomostí o cizím vlastnictví nebo o nedostatku oprávnění převodce. Za druhé, vi, clam, precario fungují v jiné dogmatické rovině římského práva: označují vady držby pro interdiktní a posesorní ochranu, případně vylučují possessio civilis nebo činí věc nevydržitelnou z jiného důvodu.

To je dobře vidět na několika klasických textech. Gaius ukazuje, že zlá víra původního držitele a zvláštní vada věci jsou dvě odlišné otázky. Původní držitel nevydrží, protože ví, že drží cizí věc; předá-li ji však osobě, která ji přijme v dobré víře, tato osoba vydržet může právě proto, že nejde ani o věc drženou násilím, ani o věc kradenou. Dobrá víra tedy působí jen tam, kde současně neexistuje samostatná zákonná překážka vydržení.[11] Paulus uvádí, že věc přijatou do zástavy nelze vydržet, protože je držena pro alieno. Překážkou vydržení zde tedy není subjektivní mala fides, nýbrž druh držby: zástavní věřitel nedrží věc jako svou.[12] A konečně Ulpianus uvádí, že ten, kdo drží otroka vi, clam aut precario, nemůže jeho prostřednictvím nabývat. Fragment tak nepracuje s obecnou definicí mala fides, ale se samostatnou vadou držby, která brání právním účinkům jinak spojeným s držením otroka.[13]

Výrok, že nepoctivý úmysl lze z římskoprávního hlediska spojovat především s vi, clam, precario, je tedy jako obecná teze o klasickém usucapio zjevně nepřesný. Nanejvýš lze říci, že násilné či tajné uchopení držby a užívání z výprosy jsou v římském právu zjevně vadné modality držby a mohou být významnou indicií nepoctivého postupu; nejsou však klasickou definicí mala fides u usucapio.[14]

 

2. Historický argument a jeho limity

Nejvyšší soud se v rozhodnutí 22 Cdo 3387/2021 opírá o srovnání s OZO a o rekonstrukci legislativního vývoje návrhu občanského zákoníku. Konstatuje, že zatímco OZO vylučoval mimořádné vydržení při prokázané nepoctivosti držení, nový zákoník jako vylučující kritérium stanoví nikoliv nepoctivost držby, ale nepoctivý úmysl. Dále přebírá z odborné literatury[15] argument o nezamýšleném nedostatku zákoníku: v dřívější verzi návrhu se pro mimořádné vydržení vyžadovala poctivá držba, v pozdější verzi byla nahrazena absencí nepoctivého úmyslu, avšak tato změna se nepromítla do § 1096 o. z.

Historický argument je použit korektně jako doložení toho, že zákonodárce vědomě zvolil méně přísný standard. Avšak z tohoto zjištění opět nelze bez dalšího dovozovat, jak nízký standard byl záměrně zvolen. Skutečnost, že zákonodárce snížil laťku oproti OZO, nevypovídá nic o tom, kam přesně tuto laťku umístil. Navíc rekonstrukce legislativního vývoje doložená v citované literatuře slouží primárně k vysvětlení nesouladu mezi § 1095 a 1096 o. z. – tedy k ospravedlnění korekce textu § 1096 interpretací. Tento specifický argument nemůže nést celkovou interpretační strategii pojmu nepoctivý úmysl v § 1095 o. z.

Z nezamýšleného legislativního nedostatku, jímž bylo opomenutí promítnout změnu standardu do § 1096 o. z., tedy nelze dovozovat, jak nízký standard byl pro § 1095 o. z. záměrně zvolen. Jde o dva odlišné interpretační problémy, které soud nesprávně propojuje do jediného závěru o výši standardu nepoctivého úmyslu.

Důvodová zpráva uvádí, že mimořádné vydržení má sloužit k ochraně faktických stavů, jejichž základ je sice pochybný nebo sporný, avšak kde tvrzené nebo domnělé vlastnictví trvá značně dlouhou dobu. Jako příklady chráněných situací výslovně uvádí: osobu, která drží věc, ale není s to dokázat svůj vlastnický titul, a situaci, kdy byl převeden pozemek o chybně stanovené výměře nebo pozemek chybně označený parcelním číslem, takže nabyvatel v dobré víře drží něco jiného, než pro co mu svědčí vlastnický titul.

Z pečlivého čtení důvodové zprávy plyne, že zákonodárce jako chráněné situace výslovně předvídal případy faktické nejistoty, nedohledatelnosti titulu a omluvitelného omylu – nikoliv případy vědomé záměrné držby cizí věci při vědomosti o vlastnickém titulu jiného. Výluka pro zjevnou lest a podvod pak nevymezuje celé spektrum nechráněných situací, ale pojmenovává pouze krajní případy. Vědomá a záměrná setrvávající držba cizí věci po zjištění cizího vlastnictví nestojí mezi zákonodárcem chráněnými příklady ani mezi jeho výslovnými příklady výluky – zákonodárce se k ní nevyjádřil ani kladně, ani záporně.

Navíc, konkrétní normativní představy zákonodárce obsažené v důvodové zprávě jsou relevantním, avšak nikoliv závazným interpretačním argumentem.[16] Jsou hodnotné jako doklad záměru právní úpravy v obecném smyslu, avšak nevyčerpávají výklad normy pro situace, které zákonodárce výslovně nepředvídal. Tam, kde konkrétní normativní představy zákonodárce mlčí – a v případě vědomé záměrné setrvávající držby důvodová zpráva skutečně mlčí, musí interpretace postupovat objektivně teleologicky a hledat výsledek souladný s hodnotami a principy právního řádu jako celku. Odvolání na historický výklad nemůže zaplnit mezeru, na jejíž existenci samo historické zkoumání poukazuje.

 

3. Teleologický argument a jeho vnitřní napětí

Teleologický argument Nejvyššího soudu je formulován takto: mimořádné vydržení slouží k řešení dlouhodobých držebních stavů, kde titul je prakticky nedohledatelný, a proto zákon vědomě zvolil mírnější standard. Vlastník má po celou dvacetiletou dobu prostředky k ochraně svého práva.

Tento argument je co do první části přesvědčivý: smysl mimořádného vydržení skutečně spočívá v konsolidaci faktických stavů, kde právní nejistota přetrvává extrémně dlouho. Avšak z tohoto teleo­logického základu soud neoprávněně dovozuje závěr, který jím není implikován, totiž že standard má být posuzován výlučně k okamžiku nabytí držby.

Teleologický argument ospravedlňuje mírnější standard kvality přesvědčení držitele – tedy to, že se nevyžaduje omluvitelný omyl v plném smyslu. Neospravedlňuje však časové omezení posuzování tohoto standardu výlučně na okamžik nabytí. Mírnější standard kvality a kratší časový rozsah jeho posuzování jsou dvě nezávislé otázky, které soud nesprávně spojuje v jediný závěr. Existuje dobře myslitelná a vnitřně koherentní varianta, podle níž se vyžaduje absence nepoctivého úmyslu po celou vydržecí dobu – avšak nepoctivý úmysl je i v průběhu vydržecí doby posuzován mírněji než poctivost držby u vydržení řádného. Tuto variantu soud odmítl, aniž by podal přesvědčivé zdůvodnění, proč je vyloučena.

Obranu časového omezení zkoumání nepoctivého úmyslu nalezneme též u Holubáře a Petříkové, kteří dovozují, že limit posesorní ochrany držitele při plynutí vydržecí doby spočívající v námitce nepravé držby vlastníka podle § 1007 o. z. má odpovídat limitu možnosti věc mimořádně vydržet podle § 1095 o. z.[17] Tato kores­pondence je systematicky elegantní: pokud je nepoctivý úmysl ekvivalentem nepravé držby a nepravá držba se posuzuje výlučně k okamžiku nabytí, pak je časové omezení na okamžik uchopení logickým důsledkem. Avšak jak bylo ukázáno v části III. 1., samotné ztotožnění nepoctivého úmyslu s nepravou držbou je vadné: pokud toto ztotožnění neobstojí, odpadá i argumentační opora pro korespondenci limitů posesorní ochrany a vydržení.

 

4. Omisivní delikt a jeho zavinění při výkonu držby

Nejvyšší soud odůvodňuje časové omezení nepoctivého úmyslu na okamžik uchopení držby teleologickým argumentem: zákon vychází z toho, že vlastník má v průběhu dvacetileté vydržecí doby dost prostoru pro uplatnění svého práva, a proto není třeba klást na držbu přísnější nároky. Holubář s Holasem pak tuto judikaturu dodatečně podpírají odkazem na obecnou teorii zavinění, přičemž dovozují, že úmysl se posuzuje k okamžiku jednání, jímž je uchopení držby, a že nedbalost k závěru o nepoctivém úmyslu nepostačuje.[18] S tímto závěrem si však nelze vystačit a je třeba prověřit, zda se držitel poté, co zjistí, že vlastníkem držené věci je jiná osoba, přičemž jí věc nevydá, nedopouští deliktu, který samozřejmě může být též úmyslný.

Prvním argumentem může být právní úprava nálezu. Ust. § 1051 o. z. stanoví domněnku, že si každý chce podržet vlastnictví, a nálezce nesmí věc bez dalšího považovat za opuštěnou a přivlastnit si ji. Ust. § 1052 odst. 1 o. z. pak stanoví, že ztracenou věc vrátí nálezce tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi; teprve nelze-li poznat, komu má být vrácena, oznamuje se nález obci. Jakmile tedy osoba ví, že má u sebe cizí věc, a ví, komu patří, nemůže pasivně čekat a dál ji držet jako vlastní. Nález sice řeší specifickou situaci, když vlastník neví, kde věc je a kdo ji má, zatímco nálezce ví, že má u sebe věc, která mu nepatří. Jeho smyslem je překlenout informační asymetrii: vlastník nemůže účinně uplatnit vindikaci, protože často neví, proti komu; proto zákon „aktivuje“ nálezce. Tato informační asymetrie může vzniknout i při mimořádném vydržení.

Dalším a dle mého velmi silným argumentem je existence trestného činu zatajení věci, viz § 219 odst. 1 tr. zákoníku: „Kdo si přisvojí cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.“ Púry uvádí, že u zatajení věci může být úmysl dán i tehdy, pojme-li pachatel úmysl přisvojit si věc teprve později, poté, co se věc dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení oprávněné osoby. U věci získané omylem dále výslovně uvádí, že pachatel spáchá trestný čin zatajení věci v době, kdy pozná, že jde o věc, která mu nepatří, a rozhodne se přisvojit si ji.[19] Držitel nemůže zůstat pasivní a čekat, zda bude vlastník věc vindikovat, ale musí aktivně konat, aby nespáchal trestný čin.

Důležitá je tu normativní koherence právního řádu. Zákonodárce v § 219 odst. 1 tr. zákoníku kriminalizoval jednání spočívající v přisvojení si cizí věci, která se dostala do pachatelovy moci bez přivolení oprávněné osoby – a to i tehdy, pojme-li pachatel úmysl si věc ponechat teprve poté, co se mu dostala do moci. Trestní právo tak normativně hodnotí vědomé setrvávající zadržení cizí věci jako protiprávní jednání hodné sankce. Jde o signál hodnotové orientace zákonodárce: pokud tentýž zákonodárce, který v § 1095 o. z. konstruuje mimořádné vydržení, v § 219 tr. zákoníku sankcionuje vědomé zadržení cizí věci jako trestný čin, je obtížné přijmout výklad, podle nějž by tentýž faktický stav – vědomá a záměrná setrvávající držba cizí věci po zjištění cizího vlastnictví – byl v rovině civilního práva zcela bez normativních důsledků. Hodnotová inkonzistence právního řádu jako celku je přitom jedním z kritérií, jimž se metodologicky korektní výklad má vyhýbat.[20] Trestněprávní kriminalizace vědomého zadržení cizí věci tedy posiluje interpretaci, podle níž vědomé setrvávající zadržení cizí věci po zjištění cizího vlastnictví naplňuje negativní hodnotový standard obsažený v pojmu nepoctivý úmysl ve smyslu § 1095 o. z.

Spojíme-li tyto argumenty s obecným zákazem těžit z vlastní nepoctivosti (§ 6 odst. 2 o. z.), dojdeme k tomuto závěru: držitel, který se dozví, že věc, kterou drží, náleží jinému, přičemž se rozhodne tuto skutečnost zatajit, se dopouští civilního omisivního deliktu, který, je-li úmyslný, je třeba považovat za překážku mimořádného vydržení ve smyslu přítomnosti nepoctivého úmyslu dle § 1095 o. z.

Tato linie argumentace přitom není v rozporu s tezí, že k nepoctivé držbě postačuje pouhá nedbalost. Výtka nepoctivosti při vědomé setrvávající držbě cizí věci nesměřuje k nedbalostnímu opomenutí – směřuje ke kvalifikovaně úmyslnému jednání: držitel vědomě a záměrně ponechává vlastníka bez věci, ač věděl, že věc mu nenáleží, a věděl, komu náleží. To odpovídá přímému úmyslu v podobě, na kterou soud poukázal jako na paradigmatický případ nepoctivého úmyslu.

Paradox judikatorního řešení se zde projevuje nejostřeji. Vědomá a záměrná setrvávající držba cizí věci po zjištění cizího vlastnictví naplňuje znaky přímého úmyslu přesněji než mnohé situace, které by soud pod nepoctivý úmysl při uchopení podřadil: držitel ví o cizím vlastnictví, chce v držbě setrvat a je si vědom, že tím vlastníkovi způsobuje újmu. Přesto judikatura tuto situaci z normativního hodnocení kategoricky vylučuje s odkazem na to, že rozhodný je pouze okamžik uchopení držby.

Ústavně konformní výklad by proto měl akceptovat, že výkon držby je trvajícím stavem, při němž může omisivní delikt ve formě vědomého nepřevedení věci zpět vzniknout kdykoliv v průběhu vydržecí doby, jakmile vydržitel nabude vědomost o cizím vlastnictví. Mírnější standard nepoctivého úmyslu by se přitom projevil v tom, že pouhá nevědomost nebo omluvitelný omyl v průběhu vydržecí doby – na rozdíl od řádného vydržení – vydržení nepřerušuje. Přerušuje je teprve vědomá, záměrná a přetrvávající neochota věc vrátit po zjištění cizího vlastnictví.

IV. Kritika analogie § 995 o. z. 

1. Jazykový argument: slovo „nejpozději“

Analogická aplikace § 995 věty první o. z. na zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ je v judikatuře Nejvyššího soudu – jak v rozhodnutí 22 Cdo 3387/2021, tak v navazujících rozhodnutích – podávána jako přirozené a nutné řešení legislativní mezery. Avšak text § 995 o. z. sám o sobě tuto interpretaci nesnese bez výhrad.

Ust. § 995 věta první o. z. zní: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba.“ Klíčovým normativním pojmem je slovo „nejpozději“. Toto slovo stanoví horní časovou hranici změny – určuje nejzazší možný okamžik, od nějž se změna kvality držby považuje za nastalou. Nestanoví nic o tom, zda tato změna nemohla nastat dříve, přesněji řečeno – nechává otevřené, že ke změně kvality držby mohlo dojít již dříve (před podáním žaloby) na základě jiné skutečnosti.

Ust. § 995 věta první o. z. je normou ve prospěch držitele, nikoliv normou vymezující katalog nástrojů vlastníka. Chrání držitele před tím, aby byl retroaktivně zbaven výsledku vydržecí doby, která uplynula do podání žaloby – neznamená však, že zánik kvalifikované držby může způsobit výlučně žaloba vlastníka a nic jiného. Nejvyšší soud z ustanovení, jehož normativní funkcí je ochrana držitele před retroaktivitou, vyvodil závěr o výlučnosti tohoto nástroje pro vlastníka, aniž by takový závěr z pravidla vyplýval.

 

2. Systematický argument

K jazykovému argumentu přistupuje argument ze systematického začlenění normy. Každá norma musí být chápána jako součást regulace, jejíž celkový smysl od ní nelze odloučit.[21] Ust. § 995 o. z. je součástí regulace vydržení (§ 1089-1096 o. z.), v níž plní specifickou, funkčně ohraničenou roli: chrání držitele před retroaktivním odnětím právního postavení vydržitele poté, co vydržecí doba uplynula.

Výklad, podle něhož § 995 o. z. představuje taxativní výčet způsobů, jimiž zaniká způsobilost držby vést k vydržení, přisuzuje tomuto ustanovení funkci, která z jeho systematického zařazení nevyplývá a která neodpovídá významové souvislosti celé právní úpravy.

 

3. Argument typové nepřiléhavosti

Analogie je podle obecně přijímaných interpretačních pravidel přípustná tehdy, existuje-li dostatečná podobnost mezi upravenou situací a situací neupravenou – tedy je-li přítomno tertium comparationis, společný hodnotový základ obou situací, který analogické použití pravidla odůvodňuje.

Ust. § 995 věta první o. z. upravuje přechod poctivého držitele na nepoctivého. Poctivý držitel je vymezen v § 992 odst. 1 o. z. jako ten, kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává. Přechod z poctivé na nepoctivou držbu je změna v rámci kategoriální dvojice, která je relevantní pro řádné vydržení – kde poctivost musí trvat po celou vydržecí dobu a kde zánik poctivé držby přerušuje vydržecí dobu.

Avšak Nejvyšší soud sám v rozhodnutí 22 Cdo 3387/2021 výslovně dovodil, že u mimořádného vydržení kategorie poctivé a nepoctivé držby ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. nehraje roli. Relevantní je podle soudu absence nepoctivého úmyslu při uchopení držby – což je zcela odlišná kategorie, pojmově i normativně. Jde o „jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“, jak formuluje navazující judikatura.

Analogická aplikace § 995 o. z. tedy v poměrech mimořádného vydržení postrádá tertium comparationis: ustanovení upravuje přechod z kategorie poctivé držby do kategorie nepoctivé držby, avšak u mimořádného vydržení ani jedna z těchto kategorií normativně neexistuje. Analogie aplikuje pravidlo řešící přechod kategoriální dvojice, která v dané situaci vůbec nenastává. Jde o zásadní metodologický deficit, neboť základní podmínka analogie – dostatečná podobnost situací – není splněna.[22]

 

4. Vnitřní rozpor judikatury jako důsledek kombinace obou tezí

Z předchozích argumentačních linií vyplývá, že judikatura Nejvyššího soudu k mimořádnému vydržení trpí vnitřním rozporem, který není náhodný, ale strukturální.

Nejvyšší soud kombinuje dvě teze, které jsou vzájemně neslučitelné. První teze zní: nepoctivý úmysl je pro účely mimořádného vydržení relevantní výlučně při uchopení držby; to, co se děje potom, je bez dalšího normativně irelevantní. Druhá teze zní: ust. § 995 věta první o. z. se analogicky použije, takže zánik podmínek mimořádného vydržení nastane doručením žaloby vlastníka napadající držbu nebo její poctivost.

Tyto teze jsou neslučitelné proto, že druhá teze je vnitřně prázdná, pokud platí teze první. Pokud je nepoctivý úmysl relevantní jen při uchopení držby, pak žádná pozdější událost – ani doručení žaloby – nemůže změnit podmínky mimořádného vydržení. Analogická aplikace § 995 o. z. by dávala smysl pouze tehdy, pokud by průběh držby po jejím nabytí byl pro mimořádné vydržení normativně relevantní – tedy pokud by pozdější vývoj vědomosti držitele mohl mít vliv na posouzení podmínek vydržení. To je však přesně to, co první teze vylučuje.

Tuto neslučitelnost lze vyjádřit jako logickou disjunkci: buď platí, že nepoctivý úmysl je relevantní výlučně při nabytí, pak analogie § 995 o. z. nemá předmět, neboť neexistuje kategorie, jejíž zánik by žaloba způsobovala. Nebo platí, že § 995 o. z. je relevantně analogicky použitelný, pak musí být průběh držby po nabytí normativně relevantní, a tedy vědomost nabytá v průběhu vydržecí doby musí mít potenciálně normativní důsledky pro posouzení nepoctivého úmyslu. Judikatura Nejvyššího soudu zvolila z každé z těchto dvou vnitřně konzistentních pozic jednu část a sloučila je způsobem, který koherentní není.

V. Ústavněprávní kritika 

1. Ústavní rámec a podmínky přípustného omezení vlastnického práva

Vlastnické právo je chráněno čl. 11 Listiny. Jeho ochrana není absolutní – čl. 11 odst. 3 Listiny připouští omezení zákonem, avšak výlučně za splnění podmínek zákonnosti, legitimního cíle a přiměřenosti. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že zákonné omezení vlastnického práva musí sledovat legitimní cíl a prostředky použité k jeho dosažení musejí být přiměřené – tedy způsobilé k dosažení cíle, nezbytné a proporcionální ve vztahu k tíži zásahu do chráněného práva.

Díváme-li se na institut vydržení prizmatem ústavního práva, můžeme jej akceptovat jako legitimní způsob omezení vlastnického práva odůvodněný principy právní jistoty, ochrany fakticky stabilizovaných stavů a bdělostí vlastníka. Ratio legis vydržení spočívá v tom, že právo nemůže neomezeně konzervovat právní stav, který po velmi dlouhou dobu neodpovídá stavu faktickému, a to zvláště tehdy, když vlastník mohl, ale neučinil kroky k nápravě.

Otázka však stojí diferenciovaněji u mimořádného vydržení v podobě, jakou mu vtiskla judikatura Nejvyššího soudu. Pro účely ústavního přezkumu je klíčové, co přesně stojí na vahách oproti vlastnickému právu – jaká hodnota nebo zájem odůvodňují tak závažný zásah, jakým je zánik vlastnického práva.

 

2. Strukturální asymetrie: proč řádné vydržení testem přiměřenosti prochází

U řádného vydržení lze popsat ústavní ospravedlnění ztráty vlastnického práva relativně přesně. Vlastník přichází o vlastnictví pouze tehdy, jsou-li kumulativně splněny dvě podmínky: za prvé, jeho vlastní pasivita po zákonem stanovenou dobu, za druhé, omluvitelný omyl držitele trvající po celou tuto dobu. Omluvitelný omyl – tedy objektivně odůvodněné přesvědčení, že věc náleží držiteli – představuje hodnotu samu o sobě: právo nepožaduje po držiteli aktivní pátrání po vadách jeho titulu tehdy, když z okolností nevyplývají žádné pochybnosti.

V české judikatuře je dobrá víra výslovně uznána jako ústavně významná hodnota. Ústavní soud ji chápe jako projev právní jistoty a materiálního právního státu; v případech nabytí nemovitosti od nevlastníka ji dokonce staví do kolize s vlastnickým právem původního vlastníka a požaduje vážení obou ústavně chráněných pozic.[23]

Z pohledu testu přiměřenosti tak u řádného vydržení existuje symetrie: vlastník přichází o právo ve prospěch osoby, na jejíž straně je omluvitelný omyl, tedy hodnota, která má morální i právní váhu. Navíc tato hodnota musí trvat nepřetržitě po celou vydržecí dobu – jakmile držitel dobrou víru ztratí, vydržecí doba se přerušuje. Zákon tak chráněnou hodnotu aktivně hlídá: bez dobré víry vydržení neprobíhá. Tato konstrukce je vnitřně symetrická a z pohledu přiměřenosti obhajitelná.

 

3. Strukturální asymetrie u mimořádného vydržení v interpretaci Nejvyššího soudu

U mimořádného vydržení v interpretaci Nejvyššího soudu se symetrie popsaná výše rozpadá, a to zásadním způsobem, který má přímé ústavní důsledky.

Na straně držitele se nevyžaduje omluvitelný omyl ani poctivost v celé vydržecí době. Vyžaduje se pouze absence aktivní nepoctivosti při uchopení držby. Po celou zbývající část dvacetileté vydržecí doby je situace držitele z hlediska podmínek mimořádného vydržení v zásadě imunní vůči vývoji jeho vědomosti o cizím vlastnictví. Držitel může po většinu vydržecí doby vědět, že drží cizí věc, a přesto vydrží, pokud při nabytí držby nejednal aktivně nepoctivě.

Na straně vlastníka pak judikatura konstruuje povinnost aktivní procesní bdělosti prostřednictvím přísně pojímané analogie § 995 o. z. Vlastník, aby zabránil vydržení, musí podat žalobu napadající držbu nebo její poctivost – procesní vyjádření k žalobě držitele nestačí. Tato povinnost by sama o sobě nebyla ústavně problematická, pokud by na druhé straně stála hodnota srovnatelná s hodnotou, která ospravedlňuje tuto povinnost u vydržení řádného. Avšak tam, kde u řádného vydržení stojí omluvitelný omyl trvající po celou dobu, stojí u mimořádného vydržení – v interpretaci Nejvyššího soudu – pouhopouhá absence aktivní nepoctivosti v jediném okamžiku nabytí.

Tato asymetrie je z hlediska testu přiměřenosti kritická, neboť povinnost vlastníka je konstruována jako přísná – aktivní žaloba jako podmínka sine qua non – zatímco protiváha na straně držitele je zredukována na minimum. Obecný princip proporcionality vyžaduje, aby tíže zásahu do chráněného práva byla vyvážena sílou hodnoty, jež zásah odůvodňuje. Pokud je tíže zásahu pro vlastníka neměnná (zánik vlastnického práva), ale hodnota na druhé straně je výrazně oslabena oproti řádnému vydržení, měly by odpovídajícím způsobem posílit buď požadavky kladené na držitele, nebo nástroje dostupné vlastníkovi. Judikatura Nejvyššího soudu jde přesně opačným směrem: oslabuje požadavky na držitele a zároveň omezuje nástroje vlastníka. Tento přístup je hodnotově neudržitelný.[24]

Tento závěr je třeba konfrontovat s rozsudkem velkého senátu ESLP ve věci J. A. Pye.[25] Velký senát v něm shledal anglické adverse possession – vydržení bez jakékoliv podmínky poctivosti na straně vydržitele po 12 letech bez náhrady – souladné s čl. 1 Protokolu č. 1. Při důkladné analýze rozsudku jsou však patrné dvě skutkové distinkce, které závěr velkého senátu činí pro českou diskusi málo použitelným.

Za prvé, z hlediska subjektivního postavení vydržitele: vydržitelé po celou dobu projevovali ochotu platit, opakovaně žádali o uzavření smlouvy a jednali způsobem, o němž soud výslovně uvádí, že šlo o jednání čestné a bezúhonné. Velký senát ESLP tak neaproboval vydržení osoby vědomě a záměrně pokračující v držbě cizí věci navzdory vědomosti o cizím vlastnictví, ale vydržení nájemce, který pokračoval v užívání poté, co vlastník přestal komunikovat a jehož ochotu platit vlastník ignoroval. Česká judikatura – vydržitel, který v průběhu vydržecí doby vědomost o cizím vlastnictví nabyl a záměrně v držbě pokračoval – je od anglické faktické situace strukturálně odlišná.

Za druhé, z hlediska procesních možností vlastníka: velký senát akcentoval, že vlastník mohl situaci zastavit naprosto minimálním úsilím – pouhou žádostí o platbu, na niž by vydržitelé okamžitě přistoupili. Šlo tedy o případ naprosté, snadno zhojitelné procesní pasivity vlastníka. To je opět zásadní rozdíl od požadavku Nejvyššího soudu na podání žaloby.

Z těchto dvou důvodů je J. A. Pye slabým protiargumentem: neříká, že jakékoliv vydržení bez přísných podmínek poctivosti obstojí vždy a za jakýchkoliv okolností, ale že konkrétní anglická úprava obstála při konkrétních faktických okolnostech, které se od české judikatury podstatně liší. Potvrzením limitované přenositelnosti tohoto závěru je i skutečnost, že velký senát rozhodl poměrem deseti ku sedmi a pět soudců v disentu výslovně zpochybnilo jak klasifikaci zásahu, tak závěr o spravedlivé rovnováze, přičemž stěžejní výtka disentu – absence efektivních procesních záruk pro vlastníka – je přesně tou dimenzí, v níž česká judikatura vykazuje nejvýraznější ústavní deficit.

 

4. Kritický případ pro ústavní přezkum

Nejzřetelnějším způsobem se ústavní deficit projevuje v konstelaci, která je v praxi mimořádného vydržení zřejmě nejčastější: vlastník po dlouhou dobu neví o tom, že držitel fakticky vykonává vlastnická oprávnění k části jeho pozemku – typicky proto, že jde o drobný hraniční pozemek připlocený k sousedově zahradě. V průběhu vydržecí doby se buď vlastník o držbě dozví, nebo se o ní nedozví vůbec. Zároveň platí, že držitel v průběhu dvacetileté vydržecí doby vědomost o cizím vlastnictví nabyl – např. z nesouladu katastrálního stavu se skutečností, z komunikace s vlastníkem nebo z jiných okolností.

V takové konstelaci chybí obě podmínky, které by omezení vlastnického práva ústavně ospravedlnily. Vlastníka nelze označit za pasivního ve smyslu, který by odůvodňoval sankci ztráty vlastnictví – nevěděl a vědět nemusel. A na straně držitele nelze hovořit o omluvitelném omylu – věděl nebo mohl vědět, že drží cizí věc. Přesto by za podmínek interpretace Nejvyššího soudu vydržení nastalo.

Právě zde je ústavní argument nejsilnější. Ústavní přezkum institutu vydržení dosud vycházel z předpokladu, že vydržení chrání situace, kde faktický stav byl v dobré víře udržován po zákonem stanovenou dobu. Pokud se tento předpoklad rozpadne – pokud lze vydržet i bez dobré víry, bez omluvitelného omylu a při vědomém setrvávání v držbě cizí věci –, pak schází ospravedlnění dostatečné síly, jež by obstálo v testu přiměřenosti.

Nejsilnější ústavněprávní argument pro korekci stávající judikatury přitom nestojí na odmítnutí mimořádného vydržení jako takového. Stojí na požadavku ústavně konformní interpretace standardu nepoctivého úmyslu. Konkrétně: vědomá a trvající držba cizí věci při vědomosti o cizím vlastnictví získané v průběhu vydržecí doby se od nepoctivého úmyslu v morálním smyslu liší toliko formálně – a formální rozdíl nemůže ospravedlnit tak závažný zásah do ústavně chráněného práva. Ústavně konformní výklad § 1095 o. z. by proto měl zahrnout takovou vědomou držbu pod pojem nepoctivý úmysl – byť s vědomím, že jde o nepoctivý úmysl vzniklý nikoliv při nabytí, ale v průběhu vydržecí doby. Taková interpretace nevyžaduje odmítnutí institutu mimořádného vydržení ani popření judikatorně dovozeného mírnějšího standardu kvality přesvědčení, ale pouze jeho časové rozšíření způsobem souladným s čl. 11 Listiny.

Je mi známo, že v dosavadní praxi došlo k opakovanému odmítnutí ústavních stížností napadajících mimořádné vydržení.[26] Je však nutné rozlišit, co ústavní přezkum skutečně potvrdil. Ústavní soud odmítl stížnosti v konkrétních případech – tedy potvrdil, že aplikace přístupu Nejvyššího soudu v těchto konkrétních věcech nezasáhla do ústavně zaručených práv stěžovatelů. To je metodologicky odlišné od závěru, že přístup Nejvyššího soudu jako takový je ústavně konformní pro všechny myslitelné konstelace. Z usnesení Ústavního soudu lze vyčíst, že především přijímá rozdíl mezi poctivou držbou a absencí nepoctivého úmyslu, což ale není problematický bod judikatury Nejvyššího soudu; soud se však doposud nezabýval případem, který by kombinoval skutečnosti, jež v tomto příspěvku kritizuji.

V. Závěr 

Judikatura Nejvyššího soudu k mimořádnému vydržení – budovaná od rozhodnutí 22 Cdo 3387/2021 přes rozhodnutí 22 Cdo 2307/2022 až k rozhodnutí 22 Cdo 3044/2025 – tvoří na první pohled konzistentní celek. Při bližší analýze však vykazuje tři vzájemně propojené deficity, které z pohledu právní metodologie i ústavního práva nelze přehlédnout.

• Za prvé, jde o extrémně nízký standard nepoctivého úmyslu. Jazykový argument pro distinkci mezi nepoctivou držbou a nepoctivým úmyslem je sám o sobě korektní, avšak soud jej zatěžuje hodnotovým závěrem, který z jazykové distinkce sám o sobě neplyne. Z toho, že nepoctivý úmysl je méně přísný než nepoctivá držba, nelze dovozovat, kde přesně leží jeho spodní hranice – a soud tuto hranici stanovuje tak nízko, že prakticky pozbývá normativního obsahu. Historický argument ze srovnání s OZO a z rekonstrukce legislativního vývoje je platný pro vysvětlení nesouladu § 1095 a 1096 o. z., avšak přesahuje-li tento specifický účel, stává se přetíženým. Teleologický argument ze smyslu mimořádného vydržení ospravedlňuje méně přísnou kvalitu přesvědčení, nikoliv však jeho časové omezení výlučně na okamžik nabytí.
• Za druhé, jde o vnitřně rozpornou analogii § 995 o. z. Jazykový výklad ukazuje, že slovo „nejpozději“ v textu § 995 věty první o. z. činí z žaloby nejzazší, nikoliv výlučný nástroj zániku kvalifikované držby. Zásadnější je však argument typové nepřiléhavosti: ust. § 995 o. z. upravuje přechod poctivého držitele na nepoctivého, tedy kategorii relevantní pro řádné vydržení. Soud sám přitom dovodil, že u mimořádného vydržení tato kategoriální dvojice normativně neexistuje. Analogie proto postrádá tertium comparationis a je metodologicky vadná. Výsledkem je strukturální rozpor: soud kombinuje tezi o relevanci nepoctivého úmyslu výlučně při nabytí s analogií § 995 o. z., jejíž smysl předpokládá normativní relevanci průběhu držby po nabytí. Tyto dvě teze jsou vzájemně neslučitelné.
• Za třetí, jde o ústavněprávní deficit spočívající v absenci symetrie, která by omezení vlastnického práva ospravedlnila. U řádného vydržení stojí proti ztrátě vlastnictví omluvitelný omyl trvající po celou vydržecí dobu – hodnota dostatečné síly. U mimořádného vydržení v interpretaci Nejvyššího soudu stojí na místě této hodnoty toliko absence aktivní nepoctivosti v jediném okamžiku nabytí, která poté přestává být normativně relevantní. Tato asymetrie je zvláště zřetelná v konstelacích, kde vlastník o držbě nevěděl, zatímco držitel vědomost o cizím vlastnictví v průběhu vydržecí doby nabyl a vědomě v držbě pokračoval. V takových případech chybí jak bdělost vlastníka jako ospravedlnění jeho pasivity, tak omluvitelný omyl držitele jako hodnota stojící na druhé straně vah. Přesto by za stávající interpretace vydržení nastalo.

Ústavně konformní odpovědí na tyto deficity by bylo rozšíření pojmu nepoctivý úmysl tak, aby zahrnoval vědomou a trvající držbu cizí věci při vědomosti o cizím vlastnictví získané v průběhu vydržecí doby.

Taková interpretace by nevyžadovala odmítnutí mimořádného vydržení jako institutu, ani popření judikatorně dovozeného, méně přísného standardu kvality přesvědčení. Vyžadovala by pouze korekci jeho časové dimenze způsobem souladným s čl. 11 Listiny: nepoctivý úmysl by byl – v souladu s mírnějším, avšak časově ne­omezeným standardem – posuzován po celou vydržecí dobu, nikoliv výlučně k jejímu počátku. Tím by byla obnovena symetrie, která ústavní přijatelnost vydržení jako způsobu zániku vlastnického práva zakládá: zánik vlastnického práva by byl podmíněn nejen pasivitou vlastníka, ale i přinejmenším absencí vědomé a záměrné držby cizí věci na straně vydržitele.

 

JUDr. Petr Bezouška, Ph.D., je členem Katedry soukromého práva a civilního procesu PF UP v Olomouci.

---

[1] Jazykový smysl má dvojí funkci: je výchozím bodem interpretace a současně vymezuje prostor možných výkladů, aniž by tento prostor sám vyplňoval (viz K. Larenz, C.-W. Canaris: Methodenlehre der Rechtswissenschaft, 3. Auf., Springer, Berlin 1995, str. 141-143). Z toho plyne, že jazykový argument Nejvyššího soudu správně identifikuje odlišnost pojmů, avšak nevyplývá z něj žádný závěr o výši standardu, který má být těmito pojmy vyjádřen.

[2] Např. J. Petrov: Komentář k § 1095, in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran et al.: Občanský zákoník. Komentář, 2 vyd. (3. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2024, m. č. 9; P. Bělovský: Komentář k § 1095, in J. Spáčil, M. Králík et al.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474), 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2021, m. č. 6-8.

[3] Viz J. Spáčil: Poctivá držba v novém občanském zákoníku, Právní rozhledy č. 2/2013, str. 63 a násl. Jiří Spáčil byl zřejmě první, který obrat o přesvědčení, že se držbou nikomu nepůsobí újma v kontextu § 1095 o. z., použil.

[4] K této diskusi však nedošlo, např. v pozdějším textu jiného člena senátu Nejvyššího soudu 22 Cdo se opět tato myšlenka opakuje bez kritické reflexe – srov. M. Králík: Mimořádné vydržení v aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky (část II), Soukromé právo č. 5/2024, str. 16 a násl.

[5] Srov. NS 22 Cdo 2307/2022; tezi naplňující absenci nepoctivého úmyslu předpoklady pro nepravou držbu v odborné literatuře rozpracovávají Holubář s Petříkovou (Mertelovou), kteří toho času působí jako asistenti v senátu Nejvyššího soudu 22 Cdo – viz A. Holubář, P. Petříková: Nepoctivý úmysl – držba spíše nepravá, nikoli nepoctivá, in E. Dobrovolná, D. Havlík, M. Králík (eds.): Pocta Jiřímu Spáčilovi, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2023, str. 137 a násl.

[6] Gai. Inst. 2,43; D. 41,1,48,1 (Paul. 7 ad Plaut); Inst. Iust. 2,6 pr. a 2,6,11-12.

[7] M. Kaser: Das römische Privatrecht, Erster Abschnitt: Das altrömische, das vorklassische und klassische Recht, C. H. Beck, München 1955, str. 355-357.

[8] R. Valsan: Fides, bona fides, and bonus vir: Relations of Trust and Confidence in Roman Antiquity, Journal of Law, Religion and State č. 1/2017, str. 48-85 (citováno dle autorského rukopisu, str. 22, pozn. 126-127).

[9] H. F. Jolowicz, B. Nicholas: Historical Introduction to the Study of Roman Law, 3rd ed., Cambridge University Press, Cambridge 1972, str. 152.

[10] K obdobnému závěru docházejí též Melzer s Téglem s odkazem na další romanistickou literaturu – srov. F. Melzer, P. Tégl: Mimořádné vydržení – příspěvek k diskusi, in B. Havel, L. Vostrá (eds.): Pocta Karlu Eliášovi k 70. narozeninám, Ústav státu a práva ČR AV – Wolters Kluwer ČR, Praha 2025, str. 437.

[11] D. 41,3,38 (Gai. 2 rer. cott.).

[12] D. 41,3,13 pr. (Paul. 5 ad Plaut.).

[13] D. 41,1,22 (Ulp. 40 ad Sab.).

[14] Na neudržitelnost ztotožnění držby v nepoctivém úmyslu a nepravé držby upozorňují též Melzer s Téglem, když píší: „Dle takového názoru by totiž mimořádné vydržení nebylo přípustné, pokud by někdo vědomě nabýval od osoby, o které ví, že není vlastníkem (lest, tj. civilistický podvod). Přípustné by naopak bylo tam, kde by někdo nabýval od neoprávněného při vědomí obou stran o tom, že převodce není vlastníkem. Jaký rozumný důvod hovoří pro to, aby ve druhém případě, kdy jde o nepoctivou součinnost obou stran, měl mít nabyvatel ohledně možného vydržení lepší postavení než v prvním případě?“ – srov. op. cit. sub 10, str. 438.

[15] Viz J. Petrov: Komentář k § 1096, in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran et al., op. cit. sub 2, m. č. 10.

[16] Historický argument, o nějž se Nejvyšší soud opírá, dokládá pouze konkrétní normativní představu zákonodárce v okamžiku přijetí zákona, nikoliv obecně závazný záměr právní úpravy. Tyto dvě kategorie se liší: konkrétní normativní představa zákonodárce je relevantní pomůckou, avšak pro vykladatele nezávaznou, pokud teleologie normy a hodnotová souladnost s celkem právního řádu vedou jiným směrem (viz op. cit. sub 1, str. 149-151).

[17] Viz op. cit sub 5, str. 137 a násl.

[18] A. Holubář, J. Holas: Mimořádné vydržení: vědomost o připloceném pozemku a nepoctivý úmysl, Právní rozhledy č. 4/2025, str. 97 a násl.

[19] F. Púry: Komentář k § 219, in P. Šámal et al.: Trestní zákoník. Komentář, 3. vyd., C. H. Beck, Praha 2023, str. 2804.

[20] Srov. op. cit. sub 1, str. 163-165.

[21] Tamtéž, str. 85-89.

[22] Podmínkou analogie je hodnotová srovnatelnost obou situací, zakládající se na shodné ratio legis (viz op. cit. sub 1, str. 202-205). Ratio legis § 995 o. z. – zabránění retroaktivnímu přičítání ztráty poctivosti – logicky předpokládá kategorii poctivé/nepoctivé držby jako normativně relevantní. Nejvyšší soud sám dovodil, že u mimořádného vydržení tato kategoriální dvojice normativně neexistuje. Tím je vyloučena hodnotová srovnatelnost, a analogie proto nemá metodologicky přijatelný základ.

[23] K dobré víře jako klíčové ústavní hodnotě srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 nebo I. ÚS 2219/12.

[24] Přitom požadavek hodnotové soudržnosti výsledku výkladu s celkem právního řádu patří mezi základní metodologické imperativy: výkladový výsledek vedoucí k hodnotové nesoudržnosti je metodologicky nepřijatelný (viz op. cit. sub 1, str. 164-165). Asymetrie identifikovaná výše – přísná procesní povinnost vlastníka při současně minimalizovaném standardu vydržitele – je přesně takovým hodnotovým rozporem: čím méně se od vydržitele vyžaduje hodnotově, tím více musí být ospravedlnění zásahu do vlastnického práva, nikoliv méně.

[25] Rozsudek ESLP ze dne 30. 8. 2007, č. 44302/02, ve věci J. A. Pye (Oxford) Ltd a J. A. Pye (Oxford) Land Ltd v. the United Kingdom.

[26] Např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3472/22, III. ÚS 476/24, II. ÚS 3019/23.