Následující příspěvek se zabývá dvěma aktuálními návrhy – senátním a z dílny Ministerstva spravedlnosti, které novelizují teprve půl roku účinnou tzv. rozvodovou novelu (zákon č. 268/2025 Sb.) a jejichž deklarovaným cílem je posílení ochrany dítěte v rodičovském konfliktu. Autoři, experti na rodinné právo, nejprve stručně shrnují východiska rozvodové novely, poté východiska senátního návrhu a následně rozebírají jednotlivá ustanovení senátního návrhu spolu se stručným komentářem k návrhu ministerskému.[1]

 Tzv. rozvodová novela[2] zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), účinná od 1. ledna 2026, je zřejmě nejzásadnější změnou podoby rodinného práva od roku 2014. Těžiště provedených změn neleží v rozvodu, který novela liberalizuje a posouvá do roviny soukromé záležitosti manželů, ale především v úpravě rodičovské odpovědnosti. Provedené změny (zejména § 888 odst. 1, § 907 o. z.) promítly do právní úpravy myšlenku práva dítěte a obou rodičů na rovnocennou péči odstraněním rozlišování mezi rodičem, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, a rodičem, který se s dítětem „jen“ stýká. Záměrem zákonodárce bylo odstranit nálepkování péče, stigmatizaci rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, a s ní spojené schéma vítěze a poraženého, které vyhrocuje rodičovský konflikt. Z týchž důvodů novela v procesní rovině zavedla nový nástroj – prozatímní rozhodnutí, které se v některých mechanismech odlišuje od běžných předběžných opatření.

Novela vyvolala po svém přijetí vlnu pozornosti, přičemž veřejnou debatu rámují za prvé některé medializované případy, mající však svůj původ zjevně v právní úpravě před novelizací, a za druhé obava, že dítě skončí v péči násilného, závislého či jinak nekompetentního rodiče.[3]

Nedávno byl představen senátní návrh novely občanského zákoníku, který je zřejmě vyústěním výše naznačených obav.[4]

Předkladatelé navrhují vložit do o. z. revidovaný výčet hledisek nejlepšího zájmu dítěte pro rozhodování o péči a jiných záležitostech dítěte (§ 907 odst. 3 až 6, § 866 o. z.), zavést některá nová pravidla pro omezení rodičovské odpovědnosti (§ 870 odst. 2 a 3 o. z.), výslovně normovat variantu úpravy péče o dítě jedním rodičem, se kterou spojují potřebu úpravy styku s druhým rodičem (§ 907a o. z.), a pojmenovat povinnosti kolizního opatrovníka (§ 892 odst. 3 o. z.). V procesní rovině zamýšlí zkrátit nejzazší lhůtu pro vydání prozatímního rozhodnutí ze tří měsíců na třicet dnů a připustit odvolání.

Předkladatelé tvrdí, že tyto návrhy motivuje fakt, že rozvodová novela vychýlila rovnováhu ve prospěch rodičovských práv na úkor práv a bezpečí dítěte. Pro podporu takových tvrzení však v současné době nejsou k dispozici, pokud víme, žádná empirická data, která by systematicky dopady novely zmapovala a případně porovnala s předchozí úpravou. Taková data ostatně nenabízí ani důvodová zpráva senátního návrhu.

Také Ministerstvo spravedlnosti připravilo návrh novelizace o. z. a dalších souvisejících předpisů.[5] Ten se pohybuje v rámci modelu nastaveného novelou, nenavrhuje opuštění principu péče obou rodičů ani návrat k výlučné péči s úpravou styku. Namísto toho navrhuje normovat možnost „neurčit rozsah péče jednoho rodiče“ (§ 907 odst. 4 o. z.) při zachování rodičovské odpovědnosti a úpravě nepřímého styku. Vedle toho doplňuje stručné vymezení pojmu „zájem dítěte“ zavedením nového odst. 3 do § 906 o. z., váže obligatorní posouzení důvodů pro zbavení rodičovské odpovědnosti na domácí násilí (§ 871 odst. 2 o. z.) a navrhuje některé dílčí změny v z. ř. s. a zákoně o soudních poplatcích.

Odborná literatura je oproti tomu prozatím v hodnocení důsledků rozvodové novely spíše zdrženlivá až pozitivní.[6] Dílčí výhrady zaznívají ve vztahu k procesní úpravě lhůt či soudních poplatků.[7] Případná rizika identifikuje převážně v rovině možných, nikoli již zjištěných aplikačních postupů soudní praxe.[8]

Cílem tohoto textu je posoudit, zda senátní návrh a ministerský návrh představují adekvátní normativní odpověď na obavy popsané jejich předkladateli a zda jsou způsobilé naplnit deklarovaný cíl posílení ochrany dítěte v rodičovském konfliktu.

Klademe si proto tři konkrétní otázky:

1. zda navrhovaná ustanovení skutečně řeší rizika spojovaná s aplikací rozvodové novely,
2. zda jsou systémově kompatibilní s dosavadní úpravou občanského zákoníku, a
3. jaké aplikační důsledky lze od navrhované úpravy očekávat.

Metodologicky se opíráme převážně o doktrinální analýzu navrhovaných ustanovení v kontextu platné úpravy, důvodových zpráv a relevantní judikatury, doplněnou o reflexi odborné literatury k dopadům rozvodové novely.

V české právní úpravě i v praxi jistě chybí řada nástrojů, které by ochranu dětí v rodičovském konfliktu i mimo něj zajistily.[9] Předesíláme ale rovnou, že předložené návrhy nejsou systematickým řešením takových nedostatků. V následujícím textu nejprve stručně shrneme východiska rozvodové novely, poté východiska senátního návrhu a následně kriticky rozebereme jednotlivá ustanovení senátního návrhu spolu se stručným komentářem k návrhu ministerskému.

Těžiště našeho rozboru leží v hmotněprávní úpravě o. z. a procesní úpravě z. ř. s., změny plánované ministerským návrhem v zákoně o soudních poplatcích ponecháváme bez komentáře.

K rozvodové novele

Teorie i praxe volaly po liberalizaci právní úpravy rozvodu manželství již delší dobu.[10] Odborná veřejnost zejména upozorňovala na potřebu posílit autonomii vůle manželů usilujících o smluvený rozvod, včetně těch manželů, kteří jsou současně rodiči nezletilých ne plně svéprávných dětí. Argumentace vycházela ze životní zkušenosti, že rodiče znají své děti nejlépe a že jim jde především o nejlepší zájem a blaho dětí, ať už se jedná o podobu péče, výkon různých složek rodičovské odpovědnosti, anebo o realizaci vyživovací povinnosti k dětem pro dobu po rozvodu manželství.

Zároveň připomeňme, že téměř polovina dětí se u nás rodí mimo manželství a že, na rozdíl od dětí rozvádějících se rodičů, u těchto dětí není rozhodování o úpravě jejich poměrů v případě rodičovské dohody obligatorní. Ve snaze o liberalizaci rozvodového práva u nás vznikly legislativní návrhy směřující ke zjednodušení právní úpravy rozvodu manželství obecně i rozvodu manželství „dohodnutých rodičů“ nezletilých ne plně svéprávných dětí. Některé koncepty, např. možnost rozvodu u notáře, zákonodárce zcela odmítl, jiné se staly inspirací pro další legislativní práci.[11]

Rozvodová novela navazuje na předchozí legislativní návrhy i podněty z odborné literatury, mj. ke konceptu „spojení“ řízení o rozvod manželství s řízením ve věci péče o nezletilé děti.[12] Rodičům nezletilých ne plně svéprávných dětí poskytla prostor pro vytvoření rodičovské dohody a rodičovského plánu s minimální ingerencí státu do nejsoukromějších rodinných poměrů.

Právo rodičů na plnohodnotný výkon rodičovské odpovědnosti i po jejich rozchodu, resp. rozvodu manželství, novela vyjádřila pravidlem o právu rodičů na rovnocennou péči o jejich dítě a o právu dítěte na rovnocennou péči obou rodičů (zejména § 888 odst. 1, § 907 o. z.). Novela zrušila nejen „formy“ péče o dítě, ale vypustila i dříve zakotvená zákonná kritéria pro rozhodování o péči, která lze nyní čerpat z ustálené judikatury, především Ústavního soudu.[13] Rozvodová novela vychází z premisy rovnocenného postavení obou rodičů, z níž jsou výjimky přípustné, musí však být odůvodněny okolnostmi na straně dítěte nebo nezpůsobilostí rodiče.[14]

Umožňuje tak řešit standardní situaci rozvodu a poměrů k dítěti (§ 757 ve spojení s § 888 a § 907 odst. 1 o. z.) v jednom spojeném řízení (viz § 398a, § 468a odst. 4 z. ř. s.) bez obligatorního zastoupení dítěte kolizním opatrovníkem (viz § 469 odst. 4 z. ř. s.).

Je třeba zdůraznit, že novela zavedla také zvláštní pravidla pro vysoce konfliktní, patologické a dítě ohrožující situace (např. § 906 odst. 2 a § 907 odst. 2 a 3, § 869 odst. 2 o. z.). V procesní rovině především tím, že zakotvila možnost vydání prozatímního rozhodnutí s některými mechanismy odlišnými od běžných předběžných opatření (viz § 465a a násl. z. ř. s.). Dále bylo stanoveno, že pokud by spojení řízení o rozvod manželství s řízením o úpravu poměrů dítěte pro dobu po rozvodu nebylo vhodné, např. z důvodu domácího násilí, byla soudu dána možnost některou věc vyloučit k samostatnému řízení (§ 398a odst. 1 in fine z. ř. s.). K tomu je třeba dodat, že právě v těchto věcech by soud i nadále obligatorně jmenoval dítěti kolizního opatrovníka pro účely zastoupení v příslušných řízeních. Jednalo by se o věci, ve kterých by potenciálně hrozil střet zájmů mezi rodičem a dítětem anebo mezi dětmi týchž rodičů anebo pokud by o to dítě samo požádalo s tím, že o tomto právu dítěte musí být dítě rodiči poučeno (§ 469 odst. 1 ve spojení s odst. 4 větou třetí z. ř. s.).

Východiska senátního návrhu

Navrhovatelé opírají svůj záměr o tezi, že „při rozhodování o poměrech dítěte v praxi převažují rodičovská práva nad právy a zájmy dítěte samotného“.[15] Tento deficit měla podle navrhovatelů rozvodová novela prohloubit tím, že „zrušila střídavou a společnou péči i péči jednoho rodiče a vypustila podrobnější kritéria, na která by soud měl brát ohled“ při svěřování dítěte do péče.[16] Těžištěm této výtky je navrhovateli tvrzený sklon opatrovnických soudů „mechanicky presumovat, že péče obou rodičů je vždy v nejlepším zájmu dítěte“, a to i tam, kde na straně některého z rodičů stojí domácí násilí, závažná trestní minulost, závislost na návykových látkách nebo vysoký rodičovský konflikt.[17] Připomínáme však, že takové tvrzení, minimálně prozatím, nemá oporu v empirických datech.

Hmotněprávní jádro návrhu navrhovatelé shrnují v této pasáži důvodové zprávy: „cílem návrhu není paušální upřednostnění jednoho modelu péče před druhým, nýbrž návrat k materiálnímu chápání nejlepšího zájmu dítěte jakožto individualizovaného standardu“, založeného na okolnostech každého případu, a nikoli na „abstraktní presumpci ‚správného‘ uspořádání péče“.[18] Jak jsme vysvětlili výše, stávající úprava o. z. předpokládá potřebu ochrany dítěte „před“ péčí některého rodiče prostřednictvím zásahů do rodičovské odpovědnosti. Senátní návrh naproti tomu zamýšlí dítě chránit prostřednictvím svěření do péče druhého rodiče.

Jak vysvětlíme dále, k ochraně dítěte vyloučením rodiče z péče o ně však senátní návrh nepřistupuje důsledně jako k výjimce z pravidla rovnocennosti, nýbrž se v řadě dílčích aspektů vrací ke stanovení kritérií, která mohou vést k poměřování, kdo z rodičů je „lepší“, které novela cíleně opustila. Přitom podle dostupných dat se převážná většina rodičů na péči dokáže dohodnout, aniž by takové poměřování bylo vůbec namístě.[19] V dalším výkladu ukazujeme, že právě toto sklouznutí od korekce nezpůsobilého rodiče k revizi obecného východiska je zdrojem většiny slabin návrhu v rovině hmotného práva.

K navrhovaným změnám v občanském zákoníku 

• Obnovení rozlišení péče jednoho rodiče a styku druhého rodiče[20] 

Cílem tvůrců senátního návrhu je tedy obnovit rozlišování mezi výlučnou péčí jednoho rodiče o dítě, tj. péčí tzv. primárního pečovatele, a stykem druhého rodiče, kterému dítě nebylo svěřeno do péče.

Senátní návrh zamýšlí opět zakotvit možnost soudu svěřit dítě do výlučné péče jednoho rodiče, tedy zavést formu péče, kterou rozvodová novela jako výslovně pojmenovanou kategorii opustila. Ovšem plánuje ji zavést v odlišné podobě, než znala dřívější úprava. Podle § 907a o. z. senátního návrhu by soud mohl dítě svěřit do péče jednoho rodiče, jsou-li dány závažné důvody, pro které by péče obou rodičů nebyla v jeho zájmu. Uvádí pak demonstrativní výčet takových důvodů, který zahrnuje specifické potřeby či zdravotní stav dítěte, jeho přání, důvody pro zásah do rodičovské odpovědnosti, které nedosahují potřebné intenzity, a vedení rodiče v evidenci skutečností důležitých pro práci s dětmi. V případě svěření dítěte do péče jednoho z rodičů by také měl dle návrhu soud vždy rozhodnout o styku s druhým rodičem (odst. 2) a pečujícímu rodiči by ex lege náleželo v takovém případě právo rozhodovat o významných záležitostech dítěte (odst. 3).

Ve vazbě na výše uvedené znovuzavedení výlučné péče jednoho z rodičů přináší senátní návrh nové znění § 888 odst. 1 o. z., které vrací terminologii „práva styku“ dítěte s oběma rodiči a „práva styku“ rodičů s dítětem namísto „práva na péči obou rodičů“ a znovu připojuje korektiv „ledaže by to bylo v rozporu se zájmem dítěte“.

Předkladatelé obě změny odůvodňují tím, že novela ponechala soudům jen dvě krajní možnosti, tj. rovnocennou péči obou rodičů bez výslovného vymezení rozsahu péče podle § 907 o. z. (zejména v případě smluveného rozvodu manželů, resp. nekonfliktní situace) a zásah do rodičovské odpovědnosti podle § 869 až 871 o. z. (pokud jde o konfliktní rodinné poměry), což považují za nedostatečné. Takový pohled však není správný.

Koncepce „péče obou rodičů“ zakotvená ve smyslu současného § 907 odst. 2 o. z. umožňuje soudu určit rozsah péče o dítě každého z rodičů. Základním vodítkem pro stanovení rozsahu je přitom zájem dítěte. Okolnosti konkrétní věci pak budou ovlivňovat, zda taková péče bude rovnoměrná nebo nerovnoměrná, jde-li kupř. o hledisko času apod. Navíc soud může, je-li to nutné v zájmu dítěte, určit nejen rozsah péče, ale i podmínky péče o dítě, např. místo a okruh osob, které smí nebo nesmí být při péči o dítě přítomny (viz § 907 odst. 3 o. z.). Taková úprava poměrů dítěte dle současné právní úpravy je podobná koncepci, která byla za dřívější úpravy označována jako asistovaný styk.[21] Zatímco rozvodová novela tedy v tomto ohledu pouze změnila „nálepku“, tj. označení času, který rodič s dítětem tráví, senátní návrh zamýšlí vytvořit zcela nový demonstrativní katalog situací, kdy by mělo být dítě zásadně svěřeno do péče jednoho rodiče (§ 907a o. z. senátního návrhu), a s tím spojuje některé nové zvláštní následky (§ 907a odst. 3 o. z. senátního návrhu), které dřívější úprava se svěřením do péče jednoho rodiče nespojovala.

Novým následkem svěření dítěte do péče jednoho rodiče by totiž mělo být dle § 907a odst. 3 o. z. senátního návrhu, že „má tento rodič právo rozhodovat nejen o běžných záležitostech dítěte, ale i o záležitostech pro dítě významných“. Přestože jazykové vyjádření není jednoznačné, z důvodové zprávy jasně plyne, že o těchto záležitostech bude rozhodovat pečující rodič samostatně.[22] Druhý, nepečující rodič by tím byl fakticky vyloučen z výkonu rodičovské odpovědnosti, neboť ta se realizuje právě prostřednictvím péče o dítě (a možnosti na ně tak výchovně působit) a rozhodování o záležitostech, které se dítěte týkají. Jen připomínáme, že do rodičovské odpovědnosti ex lege náleží vedle práva péče o dítě v nejširším slova smyslu a jeho ochrany i zajišťování výchovy a vzdělání dítěte a volba jeho pracovního uplatnění, určení místa bydliště dítěte, zastupování dítěte a správa jeho jmění (viz § 858 o. z.), což je třeba doplnit i o další významnou věc, tj. rozhodování o nikoli běžných léčebných a obdobných zákrocích (§ 877 odst. 2 o. z.).[23]

Výkladem dospíváme k závěru, že se záměr tvůrců senátního návrhu zavést výlučnou péči jen jednoho z rodičů v kontextu výše uvedeného svou podstatou a důsledky blíží pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti (§ 869 o. z.) nebo jejímu zbavení (§ 871 o. z.). Tato opatření však mají normovány odlišné předpoklady a je s nimi v procesní rovině spojena vyšší míra ochrany rodiče, do jehož práv je tím zasaženo (přípustnost dovolání dle § 30 odst. 1 z. ř. s.).

Navrhovateli zvolený demonstrativní katalog kritérií pro svěření do výlučné péče je navíc v řadě ohledů problematický, jak nyní vysvětlíme blíže.

V bodě a) se hovoří o specifické potřebě dítěte vyžadující stabilitu jednoho výchovného prostředí, což považujeme za velmi vágní. Použité kritérium neposkytuje žádnou použitelnou hranici a dalo by se jím odůvodnit svěření do péče jednoho rodiče prakticky vždy s ohledem na to, že každý případ dítěte má svá specifika.

V bodě b) zakotvený důvod spočívající v přání dítěte (ve zkratce přiměřeného věku) může vést ke zcela schematickému a zkratkovitému rozhodování soudu bez zkoumání důvodů, které dítě vedly k formulaci jeho přání. Takto výslovně formulované kritérium navíc může podpořit snahu některého nebo obou rodičů o manipulaci dítěte.

V bodě c) uvedené důvody pro pozastavení nebo omezení rodičovské odpovědnosti, které „nedosahují intenzity pro zásah do rodičovské odpovědnosti“, jsou protimluv. Pokud nedosahují intenzity pro zásah do rodičovské odpovědnosti, pak nejsou takovými důvody. Snad by bylo možné tuto formulaci chápat tak, že má vyplnit prostor pro situace, kdy rodič nevykonává svoji rodičovskou odpovědnost řádně, a přitom to není důvod pro omezení rodičovské odpovědnosti. Ovšem tím se oklikou opět dostáváme k tomu, že pokud existují důvody pro zásah do práva rodiče o dítě pečovat nebo do některých jiných práv (např. rozhodovat o významných záležitostech), mají být důvodem k zásahu do rodičovské odpovědnosti (především ve smyslu § 870 o. z.) a není dán ani praktický, ani teoretický důvod či výhoda ve vytváření takového nového právního prostředku.

V bodě d) předkladateli navrhovaný důvod „vedení rodiče v evidenci skutečností důležitých pro práci s dětmi“ trpí obdobným problémem. Sami navrhovatelé zcela stejnou skutečnost uvádějí výslovně jako situaci, kdy má soud zvážit omezení rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu (§ 870 odst. 3 o. z. senátního návrhu).

Senátní návrh tak namísto deklarovaného „vyplnění prostoru“ vytváří obtížně předvídatelnou kategorii zvláštního zásahu do rodičovské odpovědnosti svěřením dítěte do péče jednoho rodiče s dříve neupravenými zásadními následky ex lege do rodičovské odpovědnosti. Děje se tak navíc bez zřetelné hranice mezi situací, kdy by mělo být rozhodnuto některým z opatření dle § 869 a násl. o. z., a tímto novým specifickým zásahem. Nekoncepčnost takového přístupu můžeme ilustrovat právě na příkladu evidence skutečností důležitých pro práci s dětmi. Budou-li okolnosti na straně rodiče, pro které by byl veden v evidenci skutečností důležitých pro práci s dětmi, natolik závažné, že je nutné, aby o dítě nepečoval a případně nevykonával ani (některá) jiná práva a povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti, pak budou splněny zákonné podmínky pro omezení rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu (§ 870 odst. 3 o. z. dle senátního návrhu, případně § 870 odst. 1 o. z. v současném znění), přičemž má soud možnost velmi flexibilně dle okolností případů rozsah zásahu specifikovat.[24]

Z textu senátního návrhu zákona či důvodové zprávy nelze, podle našeho názoru, ani s pomocí standardních výkladových metod dovodit, pro jaké skutkové situace by pak měl soud zvolit tento zásah a za jaké skutkové situace zásah formálně jiný, ale materiálně prakticky stejně intenzivní, tj. svěření do péče jednoho rodiče s vyloučením druhého rodiče z rozhodování o významných záležitostech (§ 907a odst. 3 o. z. senátního návrhu). Předpokládáme, že tvůrci zamýšleli, aby byl § 907a aplikovatelný nejen na děti rozvádějících se rodičů, ale také na situace dětí odděleně žijících nesezdaných rodičů, avšak (zřejmě) opomněli navrhnout novelizaci (vložení reference na toto nové ustanovení) do § 908 o. z.

Ministerský návrh namísto výše uvedených variant zamýšlí zakotvení pravidla, které soudu umožní z důvodu na straně dítěte (typicky jeho přání) rozsah péče jednoho rodiče o dítě vůbec neurčit a případně pouze upravit nepřímý styk a právo rodiče na informace (§ 907 odst. 4 o. z. dle ministerského návrhu). Tím má být nahrazeno novelou zakotvené zvláštní pravidlo pro pozastavení rodičovské odpovědnosti z důvodu na straně dítěte (§ 869 odst. 2 o. z.). Důvodová zpráva k návrhu tento postup odůvodňuje tím, že považuje výslovný zásah do rodičovské odpovědnosti za „příliš tvrdé opatření“, protože k němu dochází z důvodu nikoli na straně daného rodiče.[25] Z pohledu celkové koncepce rodičovské odpovědnosti a ochrany procesních práv rodiče, kterému je do rodičovské odpovědnosti zasaženo (opět přípustnost dovolání dle § 30 z. ř. s.), považujeme za vhodnější řešení zvolené novelou. Ministerský návrh, na rozdíl od senátního návrhu, však alespoň nevytváří nejistotu pro aplikační praxi. 

 

• Zavedení kritérií definujících „zájem dítěte“ pro rozhodování o péči a související změny[26]

Před rozborem obou návrhů je namístě připomenout obecné východisko. Každý má svá specifika, děti se liší svými potřebami, přáními i představami o plnohodnotném rodinném životě a odlišné názory nebo kompetence mají také jejich rodiče. Je věcí soudu, aby věc vyhodnotil právě s přihlédnutím ke specifikům každého konkrétního případu a své rozhodnutí s ohledem na zájem dítěte zdůvodnil tak, aby bylo přezkoumatelné.[27] Odůvodnění nesmí být formální jen s odkazem na zájem dítěte, resp. nejlepší zájem dítěte. Právě proto, jak rozvedeme níže, považujeme snahu kodifikovat hlediska nejlepšího zájmu dítěte – ať již v senátním, či ministerském návrhu – za nadbytečnou.

Senátní návrh zamýšlí revidovat podobu § 907 o. z. výslovným zakotvením zájmu dítěte jako předního hlediska při rozhodování o péči (vložení odst. 3) a demonstrativním výčtem toho, čím je zájem dítěte v těchto případech formován (vložení odst. 4 a 5) a příkazem k analogii pro všechna rozhodování o péči (vložení odst. 6).

Z těchto změn nejprve upozorníme na ty, které jsou nadbytečné. Výslovné zakotvení zájmu dítěte jako předního hlediska pro rozhodování o péči v zásadě opakuje pravidlo již nyní obsažené v § 888 o. z. a především v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, aniž by byl zřejmý důvod takové repetice. Povinnost přihlédnout k názoru dítěte je již nyní jasně formulována jak v rovině hmotného (zejména § 867 o. z.), tak procesního (§ 100 odst. 4 o. s. ř.) práva a pevně ukotvena v bohaté judikatuře zejména Ústavního soudu. Příkaz k použití hledisek určujících zájem dítěte při každém rozhodování o péči je nadbytečný především proto, že pro děti rodičů nežijících spolu je již nyní obsažen příkaz k obdobnému užití celého § 907 v § 908 o. z.

Skutečnou novinkou je tak pouze demonstrativní katalog hledisek v odst. 4. Právě ten ovšem nese riziko, jež se rozvodová novela cíleně pokusila eliminovat. Hrozí totiž návratem k poměřování, který z rodičů je „lepší“, a to i v případě plně kompetentních rodičů.[28] Upozorníme na dva v tomto ohledu nejflagrantnější body:

Prvním z těchto příkladů je kritérium výchovného prostředí s důrazem na to, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval [navrhované písm. c)]. Důvodová zpráva se při odůvodnění selektivně opírá o některé nálezy Ústavního soudu, zároveň však přehlíží, že novější judikatura nad dosavadním uspořádáním péče zcela jasně akcentuje potřebu dítěte rozvíjet vztah s oběma rodiči.[29] Kritérium dosavadní péče posílí postavení primárního pečovatele na úkor možnosti druhého rodiče se do péče vůbec zapojit, zejména v kontextu dětí útlého věku nebo dětí, jejichž rodiče spolu od narození nežijí, je tedy ve svém důsledku kritériem ve prospěch primárního pečujícího, nikoli dítěte.

Druhým příkladem je hledisko vzájemné spolupráce rodičů [písm. d)], které se přitom zcela míjí s judikaturou Ústavního soudu, podle níž soudy nesmějí podmiňovat péči obou rodičů požadavkem jejich harmonické komunikace.[30]

Senátní návrh dále zamýšlí doplnit § 866 o. z. Vedle pravidla, podle něhož jsou pro rozhodnutí o rozsahu rodičovské odpovědnosti a o způsobu jejího výkonu určující zájmy dítěte, vkládá slova „nebo pro jakékoli rozhodnutí soudu týkající se péče o dítě“ a připojuje příkaz obdobného použití nově vkládaných odst. 3 až 6 do § 907 o. z. Toto doplnění je nadbytečné a zároveň riskantní. V odborné literatuře není pochyb o tom, že povinnost soudu řídit se při každém rozhodování o dítěti jeho nejlepším zájmem se uplatní i u faktických zásahů do rodičovské odpovědnosti, mezi něž patří i rozhodnutí o osobní péči.[31] Výslovné zdůraznění rozhodování o péči v tomto ustanovení, které dopadá na rodičovskou odpovědnost jako celek, by pak otevřelo prostor pro výklad a contrario, podle něhož by se snad u zastoupení dítěte nebo u správy jeho jmění či u jiných situací zájmem dítěte soud řídit neměl.

Ministerský návrh usiluje o doplnění demonstrativního výčtu skutečností, které by měl soud vyhodnotit při rozhodování ve věci výkonu rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství ve vazbě na zájem dítěte (§ 906 odst. 3 o. z. ministerského návrhu). Obdobně jako v případě senátního návrhu považujeme tuto specifikaci za zbytečnou. K jednotlivým bodům lze mít tyto výhrady:

V bodě a) se hovoří o nutnosti zohlednit „ochranu rodinného prostředí, udržování vztahů a zachování totožnosti dítěte“. Pokud by mělo být toto kritérium vůbec použito, navrhujeme nahradit slova „udržování vztahů“ slovy „vytváření, rozvíjení a ochranu rodinných pout“ a zcela vypustit slova „zachování totožnosti dítěte“, neboť v případě rozhodování o péči rodičů o dítě nejde nikdy o „změnu totožnosti dítěte“ tak, jak je tomu u osvojení.

V bodě b) se uvádí „zajištění vývoje dítěte a jeho tělesných, citových, vzdělávacích, hmotných a jiných potřeb a bezpečí dítěte“. Jestliže by jeden z rodičů anebo oba dva nebyli schopni či ochotni zajistit základní potřeby dítěte v takové intenzitě, která by dítě ohrožovala, byl by dán důvod pro zásahy do rodičovské odpovědnosti a v této návaznosti by pak rodič o dítě případně pečovat nesměl.

V bodě c) je opět zmiňován názor dítěte, což je hledisko, které jsme již rozebrali výše v rámci senátního návrhu.

 

• Omezení rodičovské odpovědnosti[32]

Předkladatelé navrhují vložit nově kazuisticky formulované kvalifikované důvody pro omezení rodičovské odpovědnosti do § 870 o. z. Návrh formulace odst. 2 má dle senátního návrhu směřovat k obligatornímu omezení rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu v případě, kdy se rodič dopustil domácího nebo sexuálního násilí nebo činu povahy úmyslného násilného trestného činu (u těchto tří důvodů s korekcí intenzity a zájmu dítěte) a těžké závislosti rodiče na návykových látkách.[33] V návrhu odst. 3 je nově formulovaný prostor pro fakultativní omezení rodičovské odpovědnosti, pokud se rodič stane osobou vedenou v evidenci skutečností důležitých pro práci s dětmi.[34]

Návrh trpí několika nedostatky. Zdůrazníme nejprve, že již za současné úpravy by páchání domácího násilí rodičem dítěte mělo být okolností, pro kterou soud omezení, nebo dokonce zbavení rodičovské odpovědnosti bude v závislosti na okolnostech případu zvažovat. Výslovný příkaz k tomu, aby tak soud činil vždy, považujeme za rozumný, nicméně ale pouze za předpokladu, že pravidlo bude dostatečně jasné a určité. Takový požadavek je pro právní normu v odst. 2, která je zamýšlena jako podklad pro obligatorní zásah do rodičovské odpovědnosti, jistě namístě. Senátní návrh tomuto požadavku zatím nedostojí.

Předně není zřejmé, vůči komu by se rodič měl dopustit domácího nebo sexuálního násilí nebo činu povahy úmyslného násilného trestného činu, aby byla naplněna hypotéza právní normy. Minimálně v případě trestného činu to zřejmě nebude proti dítěti samotnému, neboť takový trestný čin (spolu s jinými) by měl být zásadně důvodem pro posouzení ještě intenzivnějšího zásahu do rodičovské odpovědnosti, a to jejího zbavení dle § 871 odst. 2 o. z. Pak by tedy zřejmě ve vztahu k dítěti měl zahrnovat tento odstavec „zbytkovou kategorii“ chování naplňujícího znaky domácího násilí, které ale nebude trestným činem. Není však zřejmé, zda by důvodem mělo být takové chování i vůči např. druhému rodiči, členu domácnosti apod. Zpřesnění v kategoriích, se kterými občanský zákoník standardně pracuje, by tak mohlo být např. doplnění textu „dítěti“, „rodiči“ nebo „osobě dítěti blízké“ v závislosti na tom, jak široký by měl být dosah případné nové právní normy.

S toutéž částí navrhovaného textu se pojí další interpretační potíž, a to otázka, co je třeba rozumět činem povahy úmyslného násilného trestného činu. Trestní zákoník neposkytuje katalog násilných trestných činů a občanský zákoník samozřejmě také ne. Pokud předkladatelé mířili na jakékoli užití násilí ve smyslu § 119 a dalších ustanovení tr. zákoníku vůči jakékoli osobě, jde o nepřiměřeně široké vymezení okruhu situací, ve kterých by mělo docházet k omezení rodičovské odpovědnosti.

Ministerský návrh namísto výše uvedených variant rozšiřuje okruh situací vymezených v § 871 odst. 2 o. z., u kterých má soud zvážit zbavení rodiče rodičovské odpovědnosti, o situace „kdy se rodič dopustil vůči druhému rodiči či vůči svému dítěti domácího násilí“. To považujeme za koncepčnější řešení. Za prvé, povaha takového jednání je svou závažností blízká nyní vymezenému okruhu situací upravených v tomto ustanovení. Za druhé, nabízí jasné vodítko soudu, že má v zájmu ochrany dítěte zvážit nejprve nejintenzivnější z možných variant zásahů a zároveň samozřejmě ponechává možnost zásahu méně intenzivního (omezení rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu ve smyslu § 870 o. z.), pokud by bylo k ochraně dítěte dostačující. Řešení senátního návrhu by naopak mohlo svádět k závěru, že pokud jsou naplněny podmínky pro omezení rodičovské odpovědnosti (navržené k výslovné úpravě § 870 o. z.), nebude možné o intenzivnějším zásahu (tj. zbavení rodičovské odpovědnosti) uvažovat.

Smyslem tohoto textu není systematicky představit, co vše by bylo možné ke zlepšení ochrany dětí v této oblasti učinit, přesto alespoň zdůrazníme, že ani jeden z návrhů neřeší dva deficity současné úpravy a praxe.

Za prvé, domníváme se, že by bylo vhodné jednoznačně zakotvit (např. v § 866 o. z.), že cílem všech zásahů do rodičovské odpovědnosti je prevence a ochrana dítěte, nikoli sankce rodiče.[35] Nejvyšší soud přitom opakovaně ve vztahu k omezení rodičovské odpovědnosti zdůrazňuje vedle preventivní také sankční povahu tohoto opatření,[36] a v případě zbavení dokonce sankční povahu považuje za primární.[37] Takové pojetí zásahů do rodičovské odpovědnosti vychází přitom z kontinuity s právní úpravou založenou na zcela odlišném hodnotovém základu a je v evropském kontextu opouštěno.[38]

Za druhé, považujeme za vhodné jednoznačné zakotvení procesních mechanismů, které zajistí, že se soud péče o nezletilé vždy dozví o skutečnostech, pro které má zbavení rodičovské odpovědnosti ve smyslu § 871 odst. 2 o. z. posoudit. Právní předpisy informační mechanismus vůči soudu výslovně neupravují a komentářová literatura se již za současného stavu neshoduje na tom, jakým způsobem má soud informaci o odsouzení rodiče ve vztahu ke konkrétnímu dítěti získat.[39] V případě domácího násilí, které je pro účely občanského zákoníku definováno „jen“ jeho znaky v § 3021 o. z., by tento deficit nabyl ještě na významu. Domníváme se proto, že k posílení ochrany dítěte by posloužilo např. výslovné zakotvení povinnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) předat soudu neprodleně jakékoli informace, které nasvědčují tomu, že by soud měl posoudit, nejsou-li zde důvody pro zbavení rodičovské odpovědnosti.

Za současného legislativního stavu je nutné, aby OSPOD vycházel z účelu, cílů a úkolů stanovených zákonem o sociálně-právní ochraně dětí (zákon č. 359/1999 Sb., dále jen „ZSPOD“). OSPOD má povinnost poskytovat sociálně-právní ochranu dětí v nejširším slova smyslu, tj. chránit děti ohrožené domácím násilím, popř. násilím mezi dalšími osobami, anebo na kterých byl spáchán trestný čin ohrožující život, zdraví, svobodu nebo lidskou důstojnost, mravní vývoj nebo jmění, nebo je podezření ze spáchání takového trestného činu (viz § 6 ZSPOD).

Ochrana dětí spočívá jak v preventivní a poradenské činnosti, tak v celém spektru dalších opatření a povinnosti OSPOD podat soudu návrh na omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti, resp. omezení či pozastavení jejího výkonu (§ 14 ZSPOD). Také je třeba, aby orgány činné v trestním řízení ve věcech, které se jakkoli dotýkají dětí, informovaly bezprostředně kupř. intervenční centra tak, jak je obvyklé v případech domácího násilí.

 

• Povinnosti opatrovníka[40]

Dle senátního návrhu by měl být do § 892 odst. 3 o. z. doplněn text „Opatrovník má povinnost jednat nestranně v zájmu dítěte, uplatňovat jeho práva a chránit jeho zájmy.“ Předkladatelé formulují tři cíle: normativní zakotvení práv a povinností, zajištění souladu s mezinárodními a ústavními standardy a praktické dopady. Navrhovaná změna však tyto problémy vyřešit nemůže.

Pokud jde o normativní zakotvení, premisou předkladatelů pro změnu je, že „práva a povinnosti kolizního opatrovníka tak v českém právu nejsou zákonem vymezena vůbec“.[41] Tento předpoklad však neobstojí. Práva a povinnosti kolizního opatrovníka dítěte zvlášť neupravené se totiž řídí obecnou úpravou § 436 až 440 a především § 457 a násl. o. z. Právě z § 457 o. z. pak vyplývá zcela jasná povinnost opatrovníka jednat v zájmu zastoupeného (dítěte) a naplňovat jeho práva. A dále § 466 odst. 1 o. z. zakotvuje povinnost opatrovníka starat se o naplnění práv a chránit zájmy opatrovance. Povinnost opatrovníka jednat nestranně pak vyplývá z § 437 a 460 o. z.

Z toho plyne, že senátní návrh neodstraňuje nesoulad s mezinárodními a ústavními standardy. Senátní návrh totiž nic nemění ani nenapravuje, pouze by zdvojoval normy, které práva a povinnosti kolizního opatrovníka upravují už nyní.

V zásadě stejná výhrada směřuje i k praktickým dopadům. Předkladatelé kritizují současnou praxi, vedoucí k „časté pasivitě opatrovníků, kteří se řízení účastní pouze formálně, a k případům faktické podjatosti, kdy opatrovník zjevně podporuje stanovisko jednoho z rodičů nebo postup soudu, místo aby samostatně a nezávisle posuzoval zájem dítěte“.[42] Dle předkladatelů má navrhované ustanovení nabídnout soudům jasné kritérium hodnocení činnosti opatrovníka, včetně možnosti „jeho výměny, vyžadovat po opatrovnících konkrétní aktivitu a odbornost“.[43] Je třeba zdůraznit, že i současná právní úprava soudu umožňuje odvolání opatrovníka, pokud opatrovník neplní své povinnosti (§ 463 odst. 2 o. z.). Doktrinální literatura i judikatura navíc upozorňují, že praktický problém leží jinde. OSPOD ve vztahu k dítěti pravidelně plní v rámci sociálně-právní ochrany dětí také jiné role, které mohou kolidovat s rolí procesního zástupce.[44]

Navržené doplnění zákona to však nevyřeší; zapotřebí je zásadní systémová změna spočívající v zavedení zvláštního procesního zástupce dítěte, postavená např. na podobných základech jako současná německá[45] a rakouská úprava[46] a promítnutá také v rovině norem veřejného práva.

Ministerský návrh obdobnou úpravu nezakotvuje.

K navrhovaným změnám v zákoně o zvláštních řízeních soudních

Jak již bylo uvedeno, rozvodová novela měnila poměrně významně i procesní normy. Především byl zakotven zvláštní nástroj prozatímní úpravy poměrů dítěte pomocí prozatímního rozhodnutí (viz § 465a z. ř. s.). Z textu rozvodové novely i důvodové zprávy se jasně podává účel nového procesního nástroje a pravidla pro jeho uplatnění. Z. ř. s. se dotýkají oba zde posuzované návrhy, avšak v různém rozsahu.

Senátní návrh zasahuje výlučně do § 465g z. ř. s., a to v otázce lhůty pro rozhodnutí, přípustnosti odvolání a procesních lhůt odvolacího řízení (čl. II, body 1 až 3). Ministerský návrh ponechává tyto záležitosti bez reakce, naproti tomu řeší maximální dobu trvání a zánik účinků prozatímního rozhodnutí (§ 465g odst. 3 z. ř. s.), a vedle toho upravuje další procesní otázky spojené s rozvodem a se spojením řízení o péči a výživě. V dalším textu se proto vyjadřujeme k návrhům odděleně.

 

• Zkrácení lhůty 3 měsíců na 30 dnů (bod 1)

Byť současná úprava § 465g z. ř. s. ukládá soudu povinnost rozhodnout o prozatímní úpravě poměrů dítěte bez zbytečného odkladu po zahájení řízení o vydání prozatímního rozhodnutí, zároveň se tak má stát nejpozději do tří měsíců. Zcela jistě „bez zbytečného odkladu“ znamená „bezodkladně, neprodleně, bezprostředně“.[47] Vždy bude záležet na okolnostech příslušné věci s tím, že lhůta tří měsíců je nejzazší termín.

Není nám známo, že by byla statisticky zpracována data, v jakých lhůtách soudy o prozatímní úpravě skutečně rozhodují. Z praxe zaznívají informace, že průměrně se doba rozhodování pohybuje mezi šesti až osmi týdny, což bychom za bezodkladné rozhodnutí mohli považovat ve většině případů jen stěží.

Je třeba mít na paměti, že navrhovaná změna přichází dříve, než mohla být ověřena aplikace stávajícího znění v praxi, takže efektivitu dosavadní úpravy zatím nelze odpovědně vyhodnotit. Přesto zkrácení považujeme za obhajitelné, a to právě jako opatření proti chybnému čtení tříměsíční hranice jako lhůty primární, na něž jsme upozornili výše.

 

• Připuštění odvolání (body 2 a 3)

Senátní návrh požaduje připuštění odvolání proti rozhodnutí o návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí (§ 465g odst. 4 z. ř. s.). Provádí to však způsobem, který je legislativně vadný. V § 465g odst. 4 větě první nahrazuje slovo „není“ slovem „je“, tedy pozitivně normuje, že odvolání je přípustné. Přípustnost odvolání přitom plyne již z obecné úpravy: podle § 201 o. s. ř. lze rozhodnutí soudu prvního stupně napadnout odvoláním, nevylučuje-li to zákon (výčet vyloučení obsahuje § 202 o. s. ř.). Má-li být odvolání proti rozhodnutí o návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí připuštěno, není proto namístě zakotvovat právo, které z obecné úpravy bez dalšího plyne, nýbrž zrušit jeho dosavadní zvláštní vyloučení obsažené právě v § 465g odst. 4 z. ř. s.

Vedle techniky je sporná i samotná věcná potřeba zásahu. Stávající úprava, nastavená rozvodovou novelou a vylučující rozhodování ex parte, je k realizaci procesních práv účastníků vstřícnější než obecná úprava předběžných opatření, která umožňuje rozhodnout dle stavu ke dni podání návrhu i bez vyjádření účastníků řízení. Dle konstantní judikatury dvojinstančnost není obecně ústavně garantována,[48] a absence možnosti podání odvolání v tomto případě proto nevede k rozporu s ústavním pořádkem. 

 

• Vyjasnění maximální doby trvání a zániku účinků prozatímního rozhodnutí[49]

Ministerský návrh reaguje na výkladovou nejasnost spojenou s dosavadním odkazem § 465g odst. 3 z. ř. s. na § 460 z. ř. s. – nejistotu, zda se odkaz vztahuje na celé ustanovení, tedy i na zánik účinků, anebo pouze na prodlužování doby trvání. Prakticky je tedy otázkou, zda lze dobu trvání prozatímního rozhodnutí prodlužovat vždy o tři měsíce bez jakéhokoli horního limitu. Ministerský návrh rozšiřuje odkaz na § 460 z. ř. s. výslovně i na zánik účinků prozatímního rozhodnutí; účinky tak zaniknou „nejpozději uplynutím jednoho roku od jeho vykonatelnosti“, obdobně jako u speciálního předběžného opatření podle § 452 a násl. z. ř. s.

Řešení ministerského návrhu považujeme za rozumné. Naplňuje totiž tutéž logiku, na níž je vystavěn celý institut prozatímního rozhodnutí. Jeho dočasnost musí být reálná, nemá-li se prozatímní úprava plynutím času fakticky petrifikovat. Limitace účinků na jeden rok přitom koresponduje s § 471 odst. 2 z. ř. s., podle něhož má soud ve věcech péče o nezletilé rozhodovat s největším urychlením, zpravidla do šesti měsíců od zahájení řízení.

Závěr

Nedomníváme se, že by bylo v tuto chvíli možné učinit závěr, že rozvodová novela zhoršila postavení dětí v rodičovském konfliktu; pro takové tvrzení ostatně chybí jakákoli empirická opora. Zároveň je však zjevné, že česká úprava i praxe trpí řadou nedostatků, na které ani jeden z posuzovaných návrhů uspokojivě nere­aguje a nemají potenciál posílit ochranu dětí. Senátní návrh navíc volí řešení vysloveně nevhodná, ministerský návrh je řešením zdařilejším, a to jak z pohledu zvolené koncepce, tak z hlediska legislativní techniky.

Na tři otázky vymezené v úvodu lze po provedené analýze odpovědět následovně:

• Za prvé, navrhovaná ustanovení rizika spojovaná s aplikací rozvodové novely neřeší. Obavy, z nichž senátní návrh vychází, tedy že soudy mechanicky presumují péči obou rodičů a že dítě může skončit v péči násilného či závislého rodiče nemají, alespoň prozatím, oporu v žádných systematicky zpracovaných datech a nenabízí je ani důvodová zpráva návrhu. Nástroje ochrany dítěte přitom platná úprava obsahuje již dnes: situace násilí, závislosti či jiného ohrožení lze řešit zásahem do rodičovské odpovědnosti podle § 869 až 871 o. z. Senátní návrh však namísto zacílené korekce nezpůsobilého rodiče vrší ustanovení, která jsou převážně nadbytečná, ať již jde o opětovné zakotvení zájmu dítěte jako předního hlediska (srov. § 888 o. z.), o zdvojení povinnosti přihlížet k názoru dítěte (§ 867 o. z., § 100 odst. 4 o. s. ř.), či o duplicitní vymezení povinností kolizního opatrovníka, které plynou již z § 457 a násl. o. z. Ministerský návrh je v tomto ohledu zdrženlivější a koncepčně bližší logice novely, avšak ani on nepřináší nástroje, jež by skutečné deficity ochrany dětí odstranily.
• Za druhé, senátní návrh není systémově kompatibilní s dosavadní úpravou občanského zákoníku. Navrhované svěření dítěte do výlučné péče jednoho rodiče spojené s vyloučením druhého rodiče z rozhodování o významných záležitostech (§ 907a odst. 3 o. z. senátního návrhu) se svou podstatou i důsledky blíží pozastavení či zbavení rodičovské odpovědnosti (§ 869, 871 o. z.), avšak za mírnějších předpokladů a bez odpovídající procesní ochrany dotčeného rodiče, zejména přípustnosti dovolání podle § 30 z. ř. s. Mezi tímto novým zásahem a stávajícími instituty přitom chybí zřetelná hranice.

Demonstrativní katalogy hledisek (§ 907a a § 907 odst. 4 o. z. senátního návrhu) navíc znovu otevírají poměřování, který z rodičů je „lepší“, jemuž se novela cíleně vyhnula, a v dílčích bodech se dostávají do rozporu s judikaturou Ústavního soudu – ať jde o akcent na dosavadního pečovatele, či o podmiňování péče harmonickou komunikací rodičů. Doplnění § 866 o. z. je pak nejen nadbytečné, ale otevírá i riziko nežádoucího výkladu, návrh současně opomíjí provázat nové ust. § 907a o. z. se situací odděleně žijících nesezdaných rodičů (§ 908 o. z.).

Ministerský návrh se naproti tomu pohybuje uvnitř modelu nastaveného novelou a působí koherentněji, byť definici zájmu dítěte pro účely rozhodování o péči nepovažujeme za potřebnou.

• Za třetí, od senátního návrhu lze v aplikační rovině očekávat spíše vznik nových výkladových problémů než posílení ochrany dětí. Použitá kritéria jsou zčásti vágní (specifické potřeby dítěte vyžadující stabilitu jednoho výchovného prostředí), zčásti vnitřně rozporná (důvody „nedosahující intenzity“ pro zásah do rodičovské odpovědnosti) a zčásti otevírají prostor pro schematické rozhodování či manipulaci dítěte (kritérium jeho přání). Pojem „čin povahy úmyslného násilného trestného činu“ nemá oporu v zákonném katalogu trestního ani občanského práva a vede k nepřiměřeně širokému vymezení; nejasné zůstává i to, vůči komu se má rodič takového jednání dopustit.

V procesní rovině je zkrácení nejzazší lhůty pro vydání prozatímního rozhodnutí ze tří měsíců na třicet dnů obhajitelné jako opatření proti chápání tříměsíční hranice jako lhůty primární, byť přichází dříve, než bylo možné dosavadní úpravu v praxi ověřit; připuštění odvolání je věcí politického rozhodnutí, je jistě možné, byť ne obecně nezbytné. Naproti tomu ministerský návrh nejistotu pro praxi nevytváří a jeho vyjasnění maximální doby trvání a zániku účinků prozatímního rozhodnutí (§ 465g odst. 3 ve spojení s § 460 z. ř. s.) považujeme za rozumné.

Domníváme se, že v rovině hmotného práva přitom neleží prostor ke zlepšení v návratu k výlučné péči, nýbrž jinde: v jednoznačném zakotvení preventivní, nikoli sankční povahy zásahů do rodičovské odpovědnosti, v procesním mechanismu, který soudu zajistí včasnou informaci o důvodech pro zbavení rodičovské odpovědnosti, a v systémové úpravě zvláštního procesního zástupce dítěte, u nějž je třeba vyřešit i stávající střet rolí OSPOD.

 

Mgr. Martin Kornel, Ph.D., působí jako advokát v AK Frank Bold Advokáti s. r. o., a odborný asistent na Katedře občanského práva PF MU v Brně, je členem výboru Společnosti rodinného práva.

Prof. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D., působí na Katedře občanského práva PF MU v Brně, je předsedkyní Společnosti rodinného práva.

Doc. JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., působí jako counsel v AK Havel & Partners a na Katedře soukromého práva a civilního procesu PF UP v Olomouci, je místopředsedkyní Společnosti rodinného práva.

Ilustrační foto: Pixabay.com

---

[1] Před vydáním tohoto příspěvku registrujeme diskuse o možném spojení obou návrhů, prozatím však není zřejmé, zda k tomu skutečně dojde.

[2] Zákon č. 268/2025 Sb. Dále „novela“.

[3] TN.cz (Nova): Odložte rozvodovou novelu, žádají odborníci. Poslali vládě otevřený dopis [online], 29. 11. 2025, dostupné z:https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/635176-odlozte-rozvodovou-novelu-zadaji-odbornici-poslali-vlade-otevreny-dopis [cit. 28. 6. 2026]; Echo24: Rozvodová novela bez pojistek. Děti mohou skončit v rukou násilníků [online], 10. 2. 2026, dostupné z: https://www.echo24.cz/a/HWTeT/zpravy-domov-rozvodova-novela-bez-pojistky-deti-mohou-skoncit-v-rukou-nasilniku [cit. 28. 6. 2026].

[4] Senátní tisk č. 242, 15. funkční období, dostupné z: https://www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/119888/100690 [cit. 28. 6. 2026]. Navrhovaná účinnost od 1. ledna 2027. Dále „senátní návrh“.

[5] Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, PID KORNDUGFTG75, dostupné z: https://www.odok.gov.cz/portal/veklep/material/KORNDUGFTG75/ [cit. 28. 6. 2026]. Dále „ministerský návrh“.

[6] Např. K. Tachecí: Rozvodová novela: spojení rozvodového řízení s řízením o úpravě poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu, Právo a rodina č. 5/2026, str. 2 a násl.; nebo R. Rogalewiczová: Zásahy do rodičovské odpovědnosti u dětí svěřených mimo péči rodičů, Právo a rodina č. 4/2026, str. 8 a násl.

[7] Blíže R. Šínová: Nové rodinné právo a jeho procesní reflexe: Část první: rozvod manželství a výživné, Bulletin advokacie č. 3/2026, str. 7-13 R. Šínová: Nové rodinné právo a jeho procesní reflexe: Část druhá: změny v rodičovské odpovědnosti, Bulletin advokacie č. 4/2026, str. 9-15; a R. Šínová: Nové rodinné právo a jeho procesní reflexe: Část třetí: změny v procesním právu, Bulletin advokacie č. 5/2026, str. 7 a násl.

[8] L. Westphalová, M. Špringer: K tzv. rozvodové novele a jejím možným dopadům, Právní rozhledy č. 7-8/2026, str. 216.

[9] Např. R. Ragoviczová, op. cit. sub 6, str. 8 a násl.

[10] K tomu viz Z. Králíčková, L. Zatloukalová: Dokud nás smrt nerozdělí: úvahy nad právem na rozvod, Právní rozhledy č. 17/2019, str. 573-580; Z. Králíčková, M. Kornel: Liberalizace právní úpravy rozvodu manželství a její limity, Právní rozhledy č. 15-16/2022, str. 537; nebo E. Decroix: Nesporný rozvod bez uvozovek, aneb úvaha o reformě rozvodového procesu, Bulletin advokacie č. 10/2022, str. 19-23; D. Frintová: Rozvod, řízení o něm a jejich očekávaný legislativní vývoj, Jurisprudence č. 2/2025, str. 2 a násl.

[11] Viz Parlament ČR, Poslanecká sněmovna, 8. volební období, sněmovní tisk č. 899/0; obdobně 9. volební období, sněmovní tisk č. 40/0.

[12] Např. E. Decroix: Jak přispět k porozvodovému míru právními prostředky? Právní rozhledy č. 13-14/2023, str. 475-476; nebo M. Kornel, N. Ženatá Pecháčková: Spojení věcí souvisejících s rozvodem manželství ke společnému řízení, Bulletin advokacie č. 3/2022, str. 33 a násl.

[13] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. II. ÚS 2469/25, podle něhož mají práva obou rodičů na péči o dítě stejnou váhu a při naplnění kritérií oběma rodiči vzniká presumpce ve prospěch střídavé péče; dále rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 2006, Dostál proti České republice, č. 26739/04, a ze dne 4. 4. 2006, Maršálek proti České republice, č. 8153/04; k judikatuře ÚS v této oblasti a jejímu vývoji zejména M. Kornel: Střídavá péče a měnící se pohled Ústavního soudu, Social Pathology and Prevention č. 1/2024, str. 45 a násl.

[14] Důvodová zpráva k zákonu č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, obecná část.

[15] Op. cit. sub 4, obecná část, bod 1, str. 6.

[16] Tamtéž.

[17] Tamtéž.

[18] Tamtéž, obecná část, bod 3, str. 7.

[19] Dle důvodové zprávy k zákonu č. 268/2025 Sb.: „Převažujícím způsobem řešení péče a výživy jsou dohody, jejichž počet se v průběhu let 2020 až 2022 pohyboval v průměru okolo 85 %.“

[20] Op. cit. sub 4, část první, Čl. I, bod 9, § 907a o. z., vložení nového paragrafu; bod 4, § 888 o. z., nové znění odstavce 1.

[21] L. Westphalová: § 888 [Právo dítěte stýkat se s rodičem, právo rodiče stýkat se s dítětem], in Z. Králíčková, M. Hrušáková, L. Westphalová a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975), 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2020, marg. č. 8 a násl.

[22] Op. cit. sub 4, zvláštní část, k čl. I bodu 9 (§ 907a odst. 3), str. 33.

[23] K tomuto tématu blíže viz též R. Šínová, L. Westphalová, Z. Králíčková a kol.: Rodičovská odpovědnost, Leges, Praha 2017.

[24] Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2025, sp. zn. 24 Cdo 2921/2025.

[25] Op. cit. sub 5, str. 10.

[26] Op. cit. sub 4, část první, Čl. I, bod 8, § 907 o. z., vložení odstavců  3 až 6; bod 7, zrušení korektivu v odstavci 2; body 1 a 2, § 866 o. z.

[27] Committee on the Rights of the Child, General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, paragraph 1), UN Doc. CRC/C/GC/14, 29 May 2013, str. 4, § 6 c); nebo L. Westphalová, R. Šínová: Nejlepší zájem dítěte, Právník č. 12/2019, str. 1102 a násl.

[28] Srov. 9. rodinněprávní sympozium – Interpretace a aplikace zásadních ustanovení rozvodové novely, 10. a 11. 11. 2025 v Kroměříži, Justiční akademie, dostupné z: https://ja.gov.cz/images/rodinnepravni_sympozium/9._rodinn%C4%9Bpr%C3%A1vn%C3%AD_sympozium_Justi%C4%8Dn%C3%AD_akademie_-_Interpretace_a_aplikace_z%C3%A1sadn%C3%ADch_ustanoven%C3%AD_rozvodov%C3%A9_novely.pdf [cit. 1. 3. 2026].

[29] Např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 212/25, podle něhož je nad dosavadním výchovným prostředím třeba akcentovat potřebu dítěte rozvíjet vztah s oběma rodiči.

[30] Nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 3065/21, podle kterého soudy nemohou podmiňovat střídavou péči požadavkem harmonické komunikace rodičů.

[31] Shodně H. Nová: § 866, in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník. Komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2024, marg. č. 1; L. Westphalová: § 866, in Z. Králíčková, M. Hrušáková, L. Westphalová a kol., op. cit. sub 21, str. 782.

[32] Op. cit. sub 4, část první, Čl. I, bod 3, § 870 o. z., doplnění odstavců 2 a 3.

[33] Tamtéž: „(2) Soud omezí rodičovskou odpovědnost rodiče, nebo omezí její výkon, vyžaduje-li to zájem dítěte, v případě, kdy se rodič dopustil domácího nebo sexuálního násilí nebo činu povahy úmyslného násilného trestného činu, přičemž přihlédne u těchto jednání zejména k jejich povaze, závažnosti, době trvání a okolnostem spáchání, nebo v případě těžké závislosti rodiče na návykových látkách.“

[34] Tamtéž: „(3) Soud může omezit rodičovskou odpovědnost rodiče i tehdy, stane-li se rodič osobou vedenou v evidenci skutečností důležitých pro práci s dětmi.“

[35] Shodně L. Westphalová: § 871, in Z. Králíčková, M. Hrušáková, L. Westphalová a kol., op. cit. sub 21, str. 807.

[36] Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1825/2023, ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3460/2018.

[37] Např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, nebo ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1173/2023.

[38] Blíže V. Kissová: Povaha opatření zasahujících do rodičovské odpovědnosti, Právník č. 8/2026, str. 831 a násl.

[39] L. Westphalová: § 871, in Z. Králíčková, M. Hrušáková, L. Westphalová a kol., op. cit. sub 21, str. 809; M. Zuklínová: § 871, in M. Zuklínová a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek II (§ 655-975), Wolters Kluwer [Systém ASPI]; H. Nová in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol, op. cit. sub 31, marg. č. 11.

[40] Op. cit. sub 4, část první, Čl. I, bod 6, § 892 o. z., doplnění třetí věty.

[41] Tamtéž, důvodová zpráva, zvláštní část, k bodu 6, str. 17.

[42] Tamtéž.

[43] Tamtéž, důvodová zpráva, zvláštní část, k bodu 6, str. 19.

[44] „Přitom některé úkoly, které ZSPOD orgánům sociálně-právní ochrany dětí ukládá, jsou i protichůdné.“ Viz R. Rogalewiczová: § 1 [Předmět úpravy], in R. Rogalewiczová, K. Cilečková, Z. Kapitán, M. Doležal a kol.: Zákon o sociálně-právní ochraně dětí, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2025, str. 3, marg. č. 5; usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 3883/16: „Na straně jedné vystupuje v pozici správního úřadu, jehož činnost je upravena citovaným ZSPOD a jehož úkolem je mj. (v nejlepším zájmu nezletilého dítěte) kontrolovat, zda jsou řádně vykonávána, a nikoli zneužívána práva plynoucí z rodičovské odpovědnosti (§ 6), na straně druhé vystupuje v pozici ustanoveného kolizního opatrovníka, tj. jako zástupce účastníka řízení se stejnými právy a povinnostmi jako mají ostatní účastníci řízení.“

[45] Verfahrensbeistand (§ 158-158c FamFG).

[46] Kinderbeistand (§ 104a AußStrG).

[47] Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05.

[48] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 33/09.

[49] Návrh zákona, op. cit. sub 5, část třetí, bod 4, § 465g odst. 3 z. ř. s., rozšíření odkazu na § 460 z. ř. s.