Advokát je zvyklý hájit práva druhých. Co se ale stane, když se sám ocitne pod tlakem, čelí zásahu do své nezávislosti nebo potřebuje odbornou podporu? Právě proto před dvaceti lety vznikl jako poradní orgán České advokátní komory Výbor pro odbornou pomoc a ochranu zájmů advokátů – VOPOZA. Za dvě desetiletí své existence pomohl mnoha kolegům v situacích, které často přesahovaly běžnou profesní zkušenost a dotýkaly se samotných principů nezávislé advokacie. O tom, proč je jeho poslání stále aktuální, jsme hovořili s předsedou Výboru JUDr. Markem Nespalou.

 

Pane doktore, letos si VOPOZA připomíná dvacet let své činnosti. Když se vrátíme na začátek, do toho roku 2006 – proč vlastně vznikla potřeba zřídit orgán, který bude chránit samotné advokáty? Jaká situace tehdy vedla k jeho založení?

Bylo, nebylo. Divoká léta devadesátá, v nichž ekonomové museli být dle tehdejší politiky vždy o krok před právníky, nemohla vyústit než v makroekonomickou finanční krizi v květnu 1997, po níž následoval řetězový pád prakticky všech malých a středních bank, družstevních záložen, většiny investičních fondů a bývalých státních podniků, čerstvě privatizovaných právě za zdrojů z bank v potížích. Jelikož náš národ je proslulý svou dovedností hledačů děr v zákonech, objektivní situace se namnoze stala příležitostí pro tzv. tunelování, pro mladší generaci: šedého až černého vyvádění aktiv z jinak celkem prosperujících entit a korporátů.

Nuže, vláda roku 1998 vyhlásila jako volební slib a vládní program na očištění české privatizace a ekonomiky akci tzv. Čisté ruce, jejíž základní metodou měla být spása české ekonomiky klackem trestní represe a veřejným pranýřováním mediálně známých boháčů, ať již darebných, či poctivých, co na tom rozdílu, když se tato společenská vrstva měla okázale lépe než zbytek národa. Byla to prostě válka proti nové vrstvě – ať už z jakéhokoli důvodu ekonomicky úspěšné – společnosti a jak známo, inter arma silent leges. A tomu určitá skupina advokátů srdnatě a úspěšně bránila.

Potud jsme o této situaci měli, jakožto zakládající členové Výboru, ještě dávno před jeho vznikem jasno, avšak až s odstupem mnoha let vyšlo najevo, že podstatnou část tohoto revolučního hnutí si sofistikovaně zprivatizovala, nadneseně řečeno, tehdejší mafie, která dílem kauzy s reálným základem přes orgány činné v trestním řízení začala ovládat a dílem sama uměle vytvářela, a to za aktivní účasti řady elitních detektivů, státních zástupců, a dokonce i soudců. Tato dobrodružná situace byla popsána v několika svěžích dílkách dobových (a i do současnosti tvořících) investigativních romanopisců.

Suma sumárum, akce Čisté ruce skončila fiaskem, na konci dne vedla k minimu konečných odsuzujících soudních rozhodnutí, v roce 2003 byl nechvalně známý Výbor na ochranu ekonomických zájmů rozpuštěn, ale produkt podsvětí – obchod se „zájmovými“ kauzami – kvetl dále. Jedinou významnou překážkou mu byli právě někteří advokáti, a tak se začalo konstruovat i na ně. Situace se už dostávala z individuální problematiky do ohrožení zájmu advokacie jakožto celku. Tehdejší předseda ČAK JUDr. Vladimír Jirousek společně s osobně kampaní postiženým JUDr. Tomášem Sokolem pojali renesanční myšlenku poskládat „zasvěcené“ advokáty do poradního orgánu představenstva ČAK, jehož předmětem byla a je podpora a pomoc advokátům, kteří měli a mají závažné problémy vyplývající z poskytování právní služby. Vezmeme-li si i dnes seznam zakládajících třinácti členů (pardon, a také jedné členky, paní JUDr. Marie Cilínkové, která reprezentovala civilněprávní prvek mezi jinak především „trestňáky“), jedná se o třináct již v té době velmi zajímavých životopisů a zkušeností se státně zločinnou mašinérií. A tak byl VOPOZA na základě rozhodnutí nejdříve sněmu a následně představenstva ČAK ke dni 13. 12. 2005 na světě a dnem 1. 4. 2006 zahájil svou činnost.

 

Veřejnost často vnímá advokáty jako ty, kteří poskytují právní pomoc druhým. Méně už se ví, že i advokát se může dostat do situace, kdy potřebuje ochranu. V čem spočívá jedinečnost poslání VOPOZA?

V údernosti. VOPOZA svojí činnost vykonává zejména formou předkládání kolektivních stanovisek nebo doporučení představenstvu ČAK s tzv. iniciací, aby se obrátilo na základě odborné analýzy na příslušného nejvyššího resortního představitele, popř. s žádostí o osobní projednání věci, věc náležitě mediálně „vyřvalo“, a to včetně svolání tiskové konference a ultima ratio podalo trestní oznámení, např. pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, popřípadě podnět zahájení kárného řízení, jak je tomu v těchto dnech ve vztahu k šikanóznímu postupu předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Miklové vůči obhájcům a jejímu disciplinárnímu krytí ze strany předsedkyně Městského soudu v Praze a jejího náměstka.

 

Vy jste u VOPOZA prakticky od jeho počátků a dnes mu předsedáte. Co Vás tehdy přivedlo k rozhodnutí stát se jeho členem? Byla za tím konkrétní zkušenost, nebo přesvědčení, že advokacie takový orgán potřebuje?

Oboje. Díky své specializaci na oblast trestního práva, bankovnictví a financí jsem se již v devadesátých letech díky své klientele pohyboval v samém jícnu sopky tzv. Čistých rukou, jak jsem popsal výše. Když mi bylo v Dlážděné ulici na tehdejším ÚOKFK (Útvar odhalování korupce a finanční kriminality) nezakrytě jistým kapitánem vyhrožováno, že pokud budu hájit zároveň členy představenstva a i středního a nižšího managementu jisté banky v největším bankovním podvodu tehdejší doby, půjdu na vazbu pro nějaký smyšlený skutek, došlo mi, že situace je už přes čáru.

Musím poněkud jízlivě zavzpomínat, že když jsem tento svůj zážitek – samozřejmě pečlivě zdokumentovaný a zargumentovaný – tehdy rozhořčen sděloval kolegovi JUDr. Tomáši Sokolovi, ten se bojovně usmál a řekl mi, že toto je ten pravý advokátní adrenalin a jaké to bylo dobrodružné, když StB lovila advokáty na 24 hodin do CPZ, aby nemohli vést obhajobu disidentů. Jeho úsměv se změnil v bojový škleb v okamžiku, když několik týdnů poté se vedlejší chapadlo téhož hlavonožce snažilo hrábnout i po něm, rovněž z vykonstruovaného mocenského důvodu. A přesvědčení, že advokacie takový orgán potřebuje, bylo na světě, když jsme těchto advokátních příběhů poměrně rychle sesbírali téměř co do počtu zakládajících členů.

 

Za dvacet let prošly Výborem stovky podnětů. Jak rozsáhlá je jeho agenda a co čísla vypovídají o tom, s čím se advokáti při výkonu profese potýkají?

K dnešnímu dni bylo založeno 193 spisů a bezpočet tzv. DPO neboli drobné právní ochrany, poskytované přímo mnou, a to spíše jako odborná pomoc operativní radou, jak se bezprostředně při zásahu veřejnou mocí, proradným klientem či úskočnou protistranou ubránit.

Struktura útoků na advokáty se za oněch dvacet let průběžně měnila, od omezování na osobní svobodě, tedy zadržením či vazbou, osobních prohlídek, zajišťování věcí, nezákonných prohlídek advokátních kanceláří, přes masivní nasazování operativně pátracích prostředků, leckdy nezakrytě a nestoudně porušujících privilegovanou komunikaci mezi advokátem a klientem, až po kriminalizaci poskytování právní služby, naprosto šikanózní metody vyhladovění advokacie krácením či nehrazením odměn ex offo, až po hrubé útoky úředních osob a vyhrožování osob soukromých advokátům pro výkon jejich právní služby. Vějíř útoků na advokáty je pochopitelně rozsáhlejší a za dvacet let opravdu košatý.

 

S jakými problémy se na Vás advokáti nejčastěji obracejí? Přibývá například zásahů orgánů veřejné moci, sporů o profesní nezávislost, nebo jiných typů případů? Jak se agenda za těch dvacet let proměnila?

Agenda VOPOZA se proměňuje s politikou každé vlády. Na samém počátku to byla ochrana před individuální osobní likvidací jednotlivých advokátů vedoucích efektivní obhajoby v zájmových kauzách. Následně – díky soudružnosti advokátního stavu a až na výjimky bezvýhradné vzájemné podpory advokátů – se stala advokacie terčem a trnem v oku různých politických proudů jakožto celek s cílem jejího zlehčování, dehonestace, a dokonce i kriminalizace (asi vrcholem byla nedávná snaha trestně stíhat ČAK jakožto právnickou osobu).

Z in concreto katalogu lze vyjmenovat s postupně proměnlivou intenzitou např. ponižující prohlídky při vstupech do soudních budov a věznic, odmítání odročování kolizních jednání, urážky a šikany advokátů ze strany orgánů veřejné moci, nucení k porušování advokátní mlčenlivosti, únik informací z trestních spisů a v neposlední řadě snahy o již uvedené vyhladovění advokacie v podobě krácení či nevyplácení odměn ustanoveným advokátům.

Jako relativně nové, samostatné, široké a závažné téma se v poslední době vrací a intenzitou potřeby výkladu jest nadána sistace obhajoby a právního zastoupení vůbec. Tento nepsaný institut, praktikovaný již za Rakouska-Uherska a První republiky, se nám objevil jako možné řešení ve dvou závažných případech v loňském roce, a sice nuceného výkonu obhajoby ustanoveného obhájce soudem při existenci všech předpokladů pro ukončení klientského vztahu z důvodu absolutní ztráty důvěry a osočování advokáta klientem, včetně podávaných žalob a podnětů na ČAK, a dále nucení advokáta vykonávat obhajobu v hlavním líčení za účasti prokazatelně významně infekční osoby. Sistace neboli důvodné přerušení poskytování právní pomoci z důvodu nevytvoření alespoň uspokojivých pracovních podmínek je odůvodněna přímo článkem 28 Listiny. Tuto problematiku jsme řešili i na úrovni Kontrolní rady ČAK, která dle svého zaměření přijala moudré stanovisko, že závazný výklad poskytne průběžně vznikající judikatura Kárné komise. Nicméně veškeré podněty advokátů, nucených vykonávat právní pomoc v nepřijatelných podmínkách, jsou ze strany VOPOZA vítány a rádi bychom je do budoucna zařadili do dalšího Vademeca advokáta, o jehož původním vydání z roku 2017 má advokátní veřejnost již povědomí.

 

Je mezi případy, které VOPOZA řešil, některý, na který dodnes vzpomínáte? Ať už proto, že byl mimořádně složitý, precedenční, nebo naopak ukazoval, jak snadno se může advokát dostat do velmi obtížné situace?

Každý advokát, který se na VOPOZA obrátí, tak činí v jistém silném negativním duševním rozpoložení až šoku, takže každý případ, který je řešen na úrovni založení a projednání spisu, je zároveň i silným profesním a lidským příběhem. Asi nejkřiklavějším byl příběh kolegy Mgr. Michala Halvy, který se obrátil na Výbor s žádostí doručenou dne 10. 9. 2018, neboť byl v jednací síni při vazebním zasedání jeho klientky před Okresním soudem v Kroměříži doslova fyzicky a před svědky přepaden státní zástupkyní, která mu s výkřikem citace ust. § 79 tr. řádu vytrhla klientský spis, několik minut si jej četla a následně jej advokátovi vrátila se slovy, že se nejedná o listiny, které by nebyly známé orgánům činným v trestním řízení, případně se samotnou trestní věcí přímo nesouvisejí.

Věc byla velmi podrobně projednávána na úrovni celé soustavy státního zastupitelství, když oproti původním entuziasmu nejvyššího státního zástupce JUDr. Pavla Zemana, který mi osobně sděloval, že z takového případu musí vyplynout exemplární precedent v podobě kárného výstupu, se postupně zákonem padajícího listu stala bagatelní záležitost, vnímaná jakožto „unáhlený postup“ státní zástupkyně Mgr. Duškové, a nyní si již ani nevzpomínám, zda jí byla uložena alespoň důtka ve smyslu ust. § 30 odst. 3 lit. a) zákona o státním zastupitelství. Nicméně věc byla velmi mediálně populární a dlužno dodat, že k násilí na advokátech v jednací síni ze strany státních zástupců již, alespoň podle našich informací, nedochází…

 

Když se na Vás advokát obrátí, co může reálně očekávat? Jaké nástroje má VOPOZA k dispozici a v čem spočívá jeho pomoc?

Jak jsem již uvedl v úvodní části rozhovoru, může očekávat především radu. Pokud se jedná o úmyslné zneužití práva v neprospěch advokáta či přímo postup protiprávní, je již na plenární úrovni VOPOZA nejprve řešeno, zda se jedná o individuální potíže advokáta (např. jeho obhajobu v souvislosti s konkrétním činem), anebo systémově nebezpečný zásah přesahující individuální zájem advokáta a zasahující do zájmů advokátního stavu co celku. Ve druhém případě přistoupíme k vyhodnocení věci a dle závažnosti zásahu doporučíme představenstvu ČAK postup dle katalogu uvedeného výše, v mé odpovědi na otázku druhou.

 

Za dvacet let se ve VOPOZA nashromáždilo množství jedinečných zkušeností. Ty jste se rozhodli zachytit i ve dvou sbornících vybraných případů, které vznikly ve spolupráci s redakcí advokátních médií ČAK. Co v nich čtenáři najdou? Jsou spíše kronikou činnosti Výboru, nebo praktickým průvodcem pro advokáty, kteří se mohou ocitnout v podobné situaci?

Sborník VOPOZA se před deseti lety osvědčil jako výkladní skříň útoků a útočníků na advokáty řádně poskytující právní pomoc. Nutno dodat, že následně bylo v Bulletinu advokacie č. 4/2017 vydáno i Vademecum advokáta, kde jsme s kolegy zpracovali obecná nejzávažnější témata a z nich vyplývající rady, jak má advokát postupovat v nesnázích. Za stěžejní považuji „kuchařku“ jak postupovat při pokusech o výslech advokáta jakožto svědka či podezřelého, co dělat v případě objektivně neřešitelné kolize nařízených soudních jednání či jak postupovat v případě zastoupení klienta s vytrácející se svéprávností.

Aktuálně publikovaný Sborník vybraných případů VOPOZA, vzniknuvší ve skvělé spolupráci s vašimi redakcemi, potom analyzuje vývoj druhé dekády činnosti VOPOZA a vybírá nejpalčivější případy, které nejsou jen kronikou a sentimentem, ale stále žhavou současností a návodem pro advokáty, jak se v kritických chvílích výkonu své profese chovat. Výhledově – vzhledem k neutuchajícím pokusům o eliminaci svobodného poskytování právních služeb – uvažujeme o aktualizaci Vademeca, a to zejména v souvislosti s doposud neratifikovanou Úmluvou Rady Evropy o ochraně povolání advokáta, která konstituuje právo každého advokáta na ochranu svého povolání tak, aby jej bylo možné vykonávat nezávisle, bez diskriminace, nepřiměřených překážek, nepatřičného zasahování či jakýchkoli útoků či zastrašování.

 

Je podle Vaší zkušenosti mezi advokáty dostatečné povědomí o tom, že se na VOPOZA mohou obrátit? Co byste vzkázal kolegům, kteří váhají, zda jejich problém už spadá do působnosti Výboru?

V našem užším kruhu osobních kontaktů je samozřejmě povědomost o VOPOZA velmi vysoká a efektivně využívaná, ale v rámci společenského působení celé české advokacie mnohdy narážíme na neskutečné příběhy bez jejich reminiscence v naší agendě. A to je škoda. Celá dlouhá řada advokátů o VOPOZA nemá tušení a pokud ano, chybí dostatek odvahy se s případem obrátit, snad z důvodu vrozené plachosti některých kolegů a kolegyň a snad i z důvodu nejistoty, zda jejich šikana nemá nějaký zákonný podklad.

Vzkaz váhajícím kolegům je velmi strohý a jasný: Všichni z VOPOZA jsme advokáti a máme velké pochopení pro košatý strom života právní pomoci, tak i stud není rozhodně na místě a s ohledem na rutinu dvaceti let a stovek případů dokážeme jednat velmi rychle a efektivně, tedy i doporučit obrátit se na jiný orgán Komory či státu, anebo kultivovaně vysvětlit, že dotčenému kolegovi či dotčené kolegyni prostě pomoci nemůžeme.

 

A pokud advokát skutečně potřebuje pomoc – jaký je nejrychlejší a nejvhodnější způsob, jak VOPOZA kontaktovat?

Má vrozená skromnost, ale zejména struktura jednacího řádu VOPOZA mi velí neatrahovat bezprostřední kontakt na sebe sama, takže nejjednodušší je se obrátit přímo na ústředí ČAK, kde jsou fungující mechanismy k prvotnímu vyhodnocení napadlých podání a jejich transfer k našim rukám. Zkrátka, dobře a nakonec: Nebojte se, obraťte se.

 

Děkuji za rozhovor!

Hana Rýdlová, šéfredaktorka Bulletinu advokacie a Advokátního deníku

Foto: archiv M. Nespaly