„Důvěra se v mezinárodním prostředí buduje roky,“ říká Alžběta Recová, stálá zástupkyně ČAK v Bruselu, se kterou jsme si povídali o tom, jaký přínos toto zastoupení má, jaké možnosti a výhody to otevírá, jak důležité je umět se naučit spolupracovat, vzájemně si předávat zkušenosti, ale také si být schopni naslouchat, dobře argumentovat a zasazovat se o nezávislou advokacii, protože nic není dáno jednou provždy, vše se mění, vše je v procesu a péče o demokracii a svobodu nikdy nekončí.

 

Co vše má zástupce České advokátní komory v Bruselu na starosti? Čeho se například účastní a jak spolupracuje s dalšími zástupci advokátních komor?

Myslím, že si pod touto funkcí většina lidí představí především účast na jednáních evropských institucí, sledování evropské legislativy nebo reprezentaci Komory. To všechno je samozřejmě součástí mé práce. Kdyby ale spočívala jen v tom, přišla by mi vlastně poměrně vyprázdněná.

Od začátku jsem měla pocit, že stálé zastoupení České advokátní komory nemá být jen diplomatickou adresou v Bruselu. Komora je ve srovnání s řadou jiných institucí relativně malá organizace, a právě proto si podle mě může dovolit být flexibilní, reagovat rychle a aktivně vstupovat do témat, která budou mít skutečný dopad na výkon advokacie.

Často dostávám otázku, proč vlastně Česká advokátní komora své zastoupení v Bruselu potřebuje. Podle mě je odpověď poměrně jednoduchá. Pokud chceme nést odpovědnost za prostředí, ve kterém budou čeští advokáti vykonávat svou profesi, nemůžeme čekat, až pravidla vytvoří někdo jiný a my je budeme pouze dodatečně vysvětlovat nebo implementovat.

V praxi je tato práce mnohem pestřejší, než se může zdát. Každý den sleduji připravované evropské iniciativy a vyhodnocuji, které z nich mohou mít skutečný dopad na výkon advokacie. Účastním se jednání Evropské komise, Evropského parlamentu, Rady Evropské unie, Rady Evropy, Soudního dvora Evropské unie, CCBE, Evropské trestní advokátní komory i dalších odborných platforem. Připravuji stanoviska a připomínky k evropským legislativním návrhům, zapojuji se do veřejných konzultací, jednám se zástupci evropských institucí, advokátních komor i dalších partnerů a současně připravuji podklady pro představenstvo České advokátní komory, legislativní odbor nebo odborné sekce. Součástí mé práce jsou také odborné články, semináře, webináře, studijní cesty nebo kulaté stoly.

To všechno ale vnímám spíše jako prostředky než jako cíl. Informace jsou dnes dostupné téměř každému. Mnohem větší hodnotu má podle mě porozumět souvislostem, propojit správné lidi a vytvořit prostor pro to, aby se české zkušenosti dostaly k evropským institucím ve chvíli, kdy mohou skutečně ovlivnit podobu připravovaných pravidel.

Stejně důležitá je ale cesta opačným směrem. Evropské instituce přirozeně nemohou detailně znát fungování všech národních právních systémů ani každodenní realitu výkonu advokacie. Mou prací je proto vysvětlovat českou zkušenost v okamžiku, kdy může ovlivnit podobu připravovaných návrhů. A současně pomáhat doma pochopit, proč určitá evropská iniciativa vzniká, jaké cíle sleduje a jaké může mít důsledky pro české advokáty.

Vždy jsem měla za to, že největší přidanou hodnotou této funkce je zmenšovat prostor mezi národní a evropskou debatou. Ne proto, že by evropský pohled byl automaticky správnější. Naopak. Evropská pravidla jsou kvalitní jen tehdy, pokud vycházejí ze zkušeností členských států, a národní debata je kvalitní jen tehdy, pokud rozumí evropskému kontextu.

To je také důvod, proč svou práci nevnímám jako pouhý přenos informací z Bruselu do Prahy. Základem je porozumění. Právu, institucím, lidem i tomu, proč jednotliví aktéři přemýšlejí právě tak, jak přemýšlejí. Každá evropská instituce má své priority, svou kulturu i svůj způsob práce. Pokud chce být člověk skutečně slyšet, nestačí mít dobré argumenty. Musí nejprve pochopit prostředí, ve kterém je předkládá. Teprve potom mohou vznikat vztahy založené na důvěře a z nich následně každodenní odborná práce – připomínkování legislativy, společné projekty, hledání partnerů nebo lobbying.

To slovo používám záměrně, protože si myslím, že se mu advokacie nemá vyhýbat. Jen je potřeba vysvětlit, co znamená. Jsem vlastně ráda, že se jedná o lobbying za stav, nikoli za soukromé zájmy. Nesnažíme se prosazovat obchodní zájmy konkrétních subjektů. Snažíme se vytvářet podmínky pro to, aby advokacie mohla i nadále plnit svou roli jako jedna z pojistek právního státu. Myslím, že právě to dává této práci legitimitu.

Část této práce se odehrává prostřednictvím Rady evropských advokátních komor, tedy CCBE. Česká republika je z evropského pohledu menší členský stát, to je prostě realita. O to důležitější je hledat spojence a podílet se na vytváření společných evropských stanovisek. Právě v tom je podle mě CCBE naprosto unikátní. Umožňuje hledat odborný konsenzus evropské advokacie a prosazovat české zkušenosti v rozsahu, který by samostatně byl jen velmi obtížně dosažitelný.

Mám radost, že se to České advokátní komoře dlouhodobě daří. Nejen prostřednictvím mé práce, ale díky celé řadě kolegů, kteří působí v evropských výborech a pracovních skupinách. Důvěra se v mezinárodním prostředí buduje roky, a právě ve chvíli, kdy potřebujeme otevřít citlivé téma, získat podporu pro české stanovisko nebo přesvědčit ostatní komory o našich argumentech, se ukáže, jak velkou hodnotu tyto vztahy mají.

Současně si velmi dobře uvědomuji, že naše kapacity nejsou neomezené. Nemůžeme být u všech témat ani mít specialistu na každou oblast práva. O to důležitější je správně určovat priority a opírat se o odborné zázemí doma. Bruselské zastoupení podle mě nemá nahrazovat práci odborných sekcí ani jednotlivých advokátů. Má zachytit důležité téma, vysvětlit evropský kontext, propojit správné lidi a pomoci tomu, aby česká odbornost zazněla tam, kde může skutečně ovlivnit výsledek.

 

Jak dlouho jsi v této funkci a jaké zkušenosti jsi za tu dobu získala? Jaká pozitiva to pro tebe má? Změnilo to například tvůj pohled na nějaké zásadní věci nebo události?

V Bruselu působím sedm let a kdybych měla říct jednu věc, kterou mi tato zkušenost dosud dala, pak je to změna způsobu uvažování.

Na začátku jsem měla pocit, že nejdůležitější je znát právo a mít dobré argumenty. Dnes si myslím, že je to jen začátek. Právo totiž nevzniká z paragrafů. Vzniká z lidí. Z jejich zkušeností, priorit, hodnot, ale i obav. Pokud člověk nerozumí tomu, proč druhá strana určitý návrh prosazuje, jen velmi těžko ji přesvědčí o svém vlastním pohledu.

Brusel mě naučil, že porozumění není totéž, co souhlas. Naopak. Čím lépe rozumím argumentům druhé strany, tím lépe mohu obhajovat vlastní stanovisko. To podle mě platí stejně při evropských jednáních jako při výkonu advokacie.

Druhou věcí je určitá pokora. Když člověk přijede do Bruselu, může mít pocit, že existuje nějaký ustálený systém, do kterého stačí proniknout. Ve skutečnosti se prostředí neustále mění. Přicházejí noví eurokomisaři, europoslanci, mění se vedení jednotlivých institucí, priority i lidé, se kterými jednáte. Nic není nastaveno jednou provždy. Každou spolupráci je potřeba znovu budovat a každému partnerovi znovu vysvětlovat, proč jsou určité hodnoty pro advokacii důležité. Vlastně mě to naučilo, že důvěra není něco, co člověk jednou získá. Je to dlouhodobý proces.

Velmi se změnil i můj pohled na společnost. Dnes často rozdělujeme svět na liberály a konzervativce, na proevropské a protievropské nebo na zastánce a odpůrce nových technologií. Čím déle ale pracuji v mezinárodním prostředí, tím méně mi tato rozdělení dávají smysl, jakkoliv chápu, že existují. Paradoxně právě v Bruselu člověk zjistí, že s lidmi z úplně jiných zemí, právních kultur nebo životních zkušeností sdílí velmi podobné hodnoty. Jinakost člověka nenutí vzdát se vlastních názorů. Nutí ho o nich přemýšlet.

Pro mě osobně je ale možná největší inspirací něco ještě jiného. Mezinárodní prostředí člověka neustále nutí obhajovat vlastní názory před lidmi, kteří vyrůstali v úplně jiných právních kulturách. Sedíte u jednoho stolu s advokáty, soudci a akademiky z celé Evropy, často s lidmi, kteří působí na špičkových světových univerzitách nebo je sami vystudovali. Překvapivé ale je, že po několika minutách odborné diskuse přestanou být důležité tituly, funkce nebo země, ze které člověk přijel. Rozhoduje kvalita argumentů a připravenost. To je prostředí, které člověka profesně i lidsky posouvá možná nejvíce.

Je tu i jedna nevýhoda. V Bruselu se pracuje nonstop.

 

Jaké jsou výhody zastoupení České advokátní komory v Bruselu? Co to Komoře přináší a proč je to důležité?

Když se ohlédnu za posledními lety, nemyslím si, že největším přínosem jsou jednotlivá jednání nebo připomínky k evropským návrhům, i když zde se toho podařilo opravdu mnoho. Za největší hodnotu považuji změnu v tom, jak Česká advokátní komora o evropských tématech přemýšlí.

Evropská agenda už není vnímána jako něco, co se Komory dotkne až ve chvíli, kdy se evropská legislativa začne implementovat do českého právního řádu. Stále častěji se snažíme kolektivně přemýšlet o iniciativách už v době jejich vzniku a hledat odpověď na otázku, zda mohou mít dopad na výkon advokacie nebo na postavení klientů. To považuji za zásadní posun.

Podle mě by profesní samospráva neměla být pouze institucí, která vysvětluje již přijaté změny. Měla by být také schopna včas upozorňovat na jejich možné důsledky a přispívat k odborné diskusi o jejich podobě. Stejně jako advokát nepřemýšlí jen o tom, co dnes říká zákon, ale hledá jeho smysl, upozorňuje na jeho nedostatky a usiluje o lepší řešení pro klienta, měla by podobně přemýšlet i Komora.

To je podle mě zvlášť důležité dnes, kdy se stále větší část pravidel ovlivňujících výkon advokacie připravuje na evropské úrovni. Otázky, jako je ochrana advokátní mlčenlivosti v rámci opatření proti praní peněz, právo na obhajobu při přípravě pravidel pro elektronické důkazy, využívání umělé inteligence v justici nebo důvěrnost komunikace mezi advokátem a klientem, nejsou jen technické legislativní detaily. Jsou to témata, která dlouhodobě ovlivňují samotné podmínky výkonu advokacie. Pokud se k nim advokacie nebude vyjadřovat sama, nikdo jiný to za ni neudělá.

Když se mě někdo zeptá, co stálé zastoupení Komoře skutečně přináší, odpovídám, že především vytváří možnosti, které by jinak Česká advokátní komora jednoduše neměla.

Za posledních několik let se podařilo vybudovat postavení, díky němuž je Česká advokátní komora v evropském prostředí považována za odborného, spolehlivého a věrohodného partnera. To není otázka prestiže. Je to praktický nástroj. Pokud evropské instituce, další advokátní komory nebo mezinárodní organizace vědí, že připravujeme kvalitní odborná stanoviska a dlouhodobě přispíváme věcnými argumenty, obracejí se na nás samy. Jsme zváni do odborných diskusí, konzultací i pracovních skupin a často máme možnost vyjádřit se ještě předtím, než se návrhy dostanou do širší veřejné debaty.

Stejně důležité jsou kontakty, které se podařilo během let vybudovat. Víme, na koho se obrátit, když potřebujeme rychle ověřit informace, pochopit souvislosti. Takové vztahy se budují dlouhodobě a ve chvíli, kdy je potřebujete, je už nelze vytvořit ze dne na den.

Významným přínosem je také přístup k informacím a zkušenostem, které se běžně nedostanou do veřejného prostoru. Díky tomu nemusíme čekat, až se určitá otázka objeví v českém právním prostředí. Často o ní víme s velkým předstihem a můžeme se připravit nebo se poučit z řešení, která už jinde fungovala – nebo naopak nefungovala.

Velkou hodnotu má i možnost sdílet práci. Evropská advokacie dnes řeší obrovské množství odborných témat – od digitalizace justice přes umělou inteligenci, AML, ochranu profesní mlčenlivosti až po trestní právo, daňové, migrační právo nebo civilní proces. Bylo by nereálné, aby každá národní komora vše analyzovala sama. Právě mezinárodní spolupráce umožňuje využívat kvalitní práci ostatních, navazovat na ni a současně přispívat vlastními zkušenostmi. Nemusíme znovu objevovat kolo.

Současně si ale myslím, že přínosy stálého zastoupení nelze hodnotit bez toho, aniž bychom si nejprve řekli, jaké od něj vlastně očekáváme cíle. Pokud bychom jeho úlohu chápali pouze jako sledování evropské legislativy, pak už dnes existuje řada nástrojů, které tuto funkci zvládnou. Pokud ale chceme, aby Česká advokátní komora byla respektovaným partnerem evropských institucí, aby dokázala včas hájit podmínky výkonu advokacie, zapojovat české odborníky do evropské debaty, přinášet zkušenosti ze zahraničí a současně dostávat českou zkušenost do Evropy, pak je přínos mnohem širší.

Právě v definování těchto dlouhodobých cílů podle mě existuje ještě značný prostor pro další rozvoj. Čím jasněji si Komora vymezí priority, tím lépe bude možné využít potenciál, který dnes díky vybudovaným vztahům, důvěře a mezinárodnímu postavení má.

 

Jaký přínos má zastoupení Komory v Bruselu pro samotné advokáty? Z čeho mohou čerpat informace, co mohou využít?

Bruselské zastoupení je jedním z odborných nástrojů České advokátní komory. Stejně jako má Komora legislativní odbor nebo odborné sekce pro jednotlivé oblasti práva, má i své zastoupení tam, kde vzniká významná část pravidel ovlivňujících výkon advokacie.

Hlavním partnerem bruselského zastoupení je na národní úrovni vedení Komory, představenstvo, legislativní odbor a odborné sekce, protože právě tam vznikají stanoviska, formulují se priority a přijímají rozhodnutí. Zastoupení proto není servisním pracovištěm pro individuální dotazy jednotlivých advokátů, i když i ty mezinárodní odbor vyřizuje. Jeho úkolem je umožnit Komoře, aby mohla kvalifikovaně hájit společné zájmy advokacie na evropské úrovni.

To ale rozhodně neznamená, že bychom na jednotlivé advokáty zapomínali. Naopak. Považuji za důležité, aby měli přehled o tom, co se na evropské úrovni děje. Nejen proto, že mnohá evropská pravidla budou v budoucnu ovlivňovat jejich každodenní praxi, ale také proto, že právě z řad advokátů přicházejí zkušenosti, bez kterých nemůže Komora vytvářet kvalitní stanoviska. Čím více budou advokáti evropským tématům rozumět a budou ochotni se do nich zapojovat, tím silnější bude i hlas české advokacie.

Proto se dlouhodobě snažíme evropskou agendu přibližovat prostřednictvím odborných článků, seminářů, webinářů, studijních cest a projektů, do nichž se advokáti mohou zapojit, pravidelných přehledů evropské legislativy a judikatury nebo odborných analýz. Smyslem není advokáty zahltit informacemi. Těch máme dnes všichni více než dost. Smyslem je pomoci rozlišit, které iniciativy budou mít skutečný dopad na výkon profese, vysvětlit jejich souvislosti a vytvořit prostor pro odbornou diskusi.

Současně jsem přesvědčená, že evropská agenda už dávno nemůže stát na jednom člověku nebo jednom oddělení Komory. Do budoucna bych proto byla ráda, kdyby se podařilo ještě více rozvíjet síť expertů, kteří budou podle své specializace přirozeně zapojováni do evropských témat. Pokud je větší profesní viditelnost přirozeným důsledkem dobře odvedené práce, je to příjemné, neměla by ale být jedinou motivací. Smyslem je přispět svými zkušenostmi tam, kde mohou být užitečné, a současně využít zkušenosti ostatních. Ostatní benefity se přirozeně dostaví.

Právě v tom podle mě spočívá skutečná hodnota mezinárodní spolupráce. Často se říká, že je o sdílení zkušeností. Já ji vnímám především jako reality check. Velmi rychle zjistíte, že problémy, které považujeme za specificky české, řeší obdobným způsobem kolegové v dalších evropských zemích. Některé cesty už někdo před námi vyzkoušel a ukázalo se, že nefungují. Jiné mohou být inspirací pro nás.

Pokud bych tedy měla říct, co mohou jednotliví advokáti ze zastoupení Komory v Bruselu získat, pak možnost být součástí odborné debaty, která ovlivní podmínky výkonu advokacie v příštích letech. A současně možnost využívat zkušenosti celé evropské advokacie, aniž bychom museli každou cestu prošlapávat sami. Ty může následně každý uplatnit i ve své praxi.

 

V poslední době je stále aktuálnější téma potřeby nezávislosti advokacie. Je to téma, které je v Bruselu také důležité?

Myslím, že dnes patří mezi vůbec nejdůležitější témata evropské advokacie. Určitě ale nepatří mezi nejviditelnější témata Evropské unie jako celku, a právě proto jej musíme neustále zdůrazňovat. Zároveň se výrazně změnil způsob, jakým o něm přemýšlíme.

Ještě před několika lety jsme měli tendenci spojovat ohrožení nezávislosti advokacie především se státy, kde jsou problémy s právním státem dlouhodobé a zjevné. Takové případy samozřejmě stále existují a evropská advokacie na ně reaguje velmi intenzivně. Sledujeme situaci v zemích, kde jsou advokáti vystaveni politickému tlaku, vězněni či mučeni za výkon profese nebo kde dochází k oslabování nezávislosti nejen advokacie, ale justice jako celku. Dnes ale vidíme, že podobné otázky se stále častěji objevují i v Evropě a že někdy mohou být mnohem méně nápadné.

Je potřeba rozlišovat mezi vědomou snahou oslabovat demokratické instituce na jedné straně a legitimní činností veřejných institucí na straně druhé. Evropské instituce často řeší legitimní veřejné cíle – boj proti praní peněz, ochranu dětí před závažnou kriminalitou, efektivnější trestní řízení, bezpečnost, digitalizaci veřejné správy nebo rozvoj umělé inteligence.

Současně ale platí, že každá instituce přirozeně prosazuje především cíl, který jí byl svěřen. Orgány činné v trestním řízení budou usilovat o co nejúčinnější vyšetřování. Finanční správa bude zdůrazňovat efektivní výběr daní. Bezpečnostní složky budou hledat širší přístup k informacím. Technologické společnosti budou podporovat rychlejší zavádění nových technologií. To je přirozené.

Právě proto je ale nezbytné, aby u těchto debat seděla i advokacie. Ne proto, aby změny blokovala, ale aby připomínala, že vedle efektivity, bezpečnosti nebo technologického pokroku existují také hodnoty, které nejsou méně důležité – právo na obhajobu, advokátní mlčenlivost, důvěrnost komunikace mezi advokátem a klientem, přístup ke spravedlnosti a nezávislost advokacie.

V praxi je přitom často velmi obtížné rozlišit, kde končí legitimní sledování veřejného zájmu a kde už dochází k postupnému oslabování demokratických pojistek. Oba procesy mohou probíhat současně a navenek mohou vypadat velmi podobně. Právě proto je dnešní doba podle mě mnohem složitější než dříve. Všechno se navíc děje velmi rychle.

Nezávislost advokacie se totiž zpravidla neoslabuje jedním dramatickým rozhodnutím. Mnohem častěji dochází k postupnému posouvání hranic. Jednotlivá opatření mohou být sama o sobě rozumná, legitimní a dobře míněná. Teprve když se začnou sčítat, zjistíme, že se postupně mění prostředí, ve kterém advokacie vykonává svou ústavní roli.

To dnes vidíme prakticky ve všech významných evropských debatách. Každá z těchto iniciativ sleduje legitimní veřejný zájem. Současně ale každá může zasáhnout do důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem, do práva na obhajobu nebo do samotných podmínek výkonu advokacie.

Úkolem advokacie proto není zpochybňovat jejich cíle, ale upozorňovat na jejich vedlejší důsledky a hledat řešení, která zachovají potřebnou rovnováhu. Nestačí říct, že chceme bezpečnější společnost nebo efektivnější justici. Je potřeba se ptát, jakými prostředky toho chceme dosáhnout, jaké budou praktické dopady navrhovaných opatření a které hodnoty jsme ochotni při tom oslabit – a proč.

Mám někdy pocit, že jsme si zvykli považovat efektivitu téměř za cíl sám o sobě. Technologie nám umožňují dělat věci, které byly ještě před několika lety nepředstavitelné, a snadno podléháme dojmu, že všechno, co je technicky možné, bychom měli také využít. Jenže právě advokacie by měla připomínat, že mezi tím, co udělat můžeme, a tím, co bychom udělat měli, není automatické rovnítko.

Proto dnes podle mě ochrana nezávislosti advokacie není otázkou profesních privilegií. Advokát není chráněn kvůli sobě. Advokátní mlčenlivost není výsadou advokáta. Nezávislost advokacie není privilegiem profesní skupiny. Všechny tyto instituty existují proto, aby každý člověk měl jistotu, že se může svému advokátovi plně svěřit a získat právní pomoc bez obavy, že se tato důvěra stane prostředkem k dosažení jiného veřejného cíle. Pokud bychom tuto důvěru postupně oslabovali, neoslabujeme jen advokacii. Oslabujeme jeden ze základních předpokladů fungování demokratického právního státu.

Právě proto je toto téma dnes v Bruselu tak důležité. Ne proto, že bychom vedli spor mezi bezpečností a svobodou nebo mezi Evropou a členskými státy. Ve skutečnosti hledáme rovnováhu mezi legitimními cíli jednotlivých institucí a hodnotami, bez nichž by demokratický právní stát přestal fungovat. A myslím, že právě tuto rovnováhu má advokacie povinnost do evropské debaty přinášet.

 

Zkušenosti s postupným, často zdánlivě nenápadným, omezováním nezávislosti advokacie má v poslední době stále více zemí. Diskutuje se na mezinárodní úrovni o tom, jak zachovat nezávislost advokacie a jak ji bránit?

Velmi intenzivně. A myslím, že právě tady se nejvíce ukazuje význam mezinárodní spolupráce advokátních komor.

Advokacie je zvláštní profese v tom, že problémy většinou nepřicházejí najednou. Mnohem častěji se objevují postupně a v různých podobách. Někde se otevře otázka advokátní mlčenlivosti, jinde přístupu k elektronickým důkazům, jinde disciplinární nezávislosti nebo využívání nových technologií. Každá z těchto debat vypadá na první pohled jinak, ale velmi často se dotýká stejných základních principů.

Právě proto je tak důležité sledovat zkušenosti ostatních států. Ne proto, abychom je jednoduše přebírali. Každá země má vlastní právní tradici i institucionální uspořádání. Zkušenosti ostatních nám ale často umožní rozpoznat souvislosti mnohem dříve, než bychom je viděli sami. Někdy také ukazují, že řešení, které v jedné oblasti působí jako technická změna, může mít v praxi mnohem širší dopady.

Současně si myslím, že máme jako společnost určitou tendenci podobné změny podceňovat ve chvíli, kdy se odehrávají jinde, a začít je velmi intenzivně řešit až tehdy, když se dotknou nás samotných. Právě proto považuji mezinárodní spolupráci za nutnou. Umožňuje nám učit se nejen z vlastních zkušeností, ale i ze zkušeností ostatních států – a ideálně reagovat dříve, než se z jednotlivých problémů stanou problémy systémové a žádat o podporu partnery, když se tak stane.

Stejně jako u jiných ústavních principů podle mě platí, že postavení advokacie velmi věrně odráží stav společnosti. Nezávislost advokacie nelze oddělit od nezávislosti soudů, kvality legislativního procesu, úcty k základním právům nebo celkové politické kultury. Pokud některá z těchto oblastí dlouhodobě oslabuje, dříve či později se to projeví i na podmínkách výkonu advokacie.

A naopak – silná, nezávislá a sebevědomá advokacie bývá jedním z ukazatelů zdravého demokratického právního státu. Proto je podle mě důležité, aby advokacie nebyla pouze objektem změn, ale aktivním účastníkem debaty o tom, jaké podmínky jsou nezbytné pro spravedlivý proces, ochranu základních práv a fungování právního státu.

 

Děkujeme za rozhovor!

Ivana Sýkorová
Foto: archiv A. Recové