Jsou odchody, které se vzpírají přirozenému řádu věcí. Člověk je nedokáže přijmout bez pocitu, že něco bylo přerušeno příliš brzy… uprostřed věty, někde uprostřed cesty, právě ve chvíli, kdy život začínal mít formu, po které dotyčný dlouho toužil.

Adam Volf zemřel ve věku šestatřiceti let.

V březnu roku 2015 vstoupil do advokacie jako advokátní koncipient a od 1. června 2024 se stal advokátem. Cesta k tomuto okamžiku pro něj nebyla snadná. Advokátních zkoušek se dlouho obával, snad až tak dlouho, že málem zapomněl všechno ostatní kromě své koncipientské agendy. První pokus nevyšel. Adam se však nevzdal. Na druhý pokus zkoušky zdolal, a právě tehdy se nejlépe ukázala jedna z jeho podstatných vlastností: houževnatost.

Uměl mít pochybnosti, ale uměl také pokračovat.

Nikdy jsem neviděl tak šťastného „mladoadvokáta“, jako byl Adam po svém zápisu do seznamu advokátů. Nebyla to jen radost z profesního titulu, razítka nebo vlastní kancelářské samostatnosti. Splnil se mu sen. Byl hrdý na příslušnost k advokátnímu stavu, na příslušnost ke Komoře a na to, že se stal součástí našeho starého, a poněkud i neklidného cechu.

Především však byl konečně pánem své práce.

A tu práci miloval a zamiloval si hlavně takříkajíc „tresta“.

Trestní právo pro něj nebylo jen souborem paragrafů, lhůt, důkazů a pouček. Stalo se pro něj zvonivou polnicí v bitvách, v nichž my advokáti někdy bojujeme za ideály, jindy za jednotlivce stojícího proti moci — a hlavně, pokud to má advokát opravdu rád, pro samotnou radost z boje.

Adam tuto radost znal. Nešlo o lehkomyslnost ani o zálibu ve sporu pro spor samotný. Bylo v tom přesvědčení, že advokát nemá být pouhým úředníkem na dvorečku cizího neštěstí. Že musí mít dost tvrdohlavosti, aby kladl otázky tam, kde už ostatní považují věc za uzavřenou, a dost odvahy, aby zůstal na místě, odkud druzí ustupují.

Vedle práva měl Adam hluboké znalosti historie, že i já jsem často smekal klobouk, ba spíš vzhledem k mému účesu spíše uznale načechral ofinu. Nešlo jen o schopnost pamatovat si jména, letopočty a dějinné události. Uměl minulost vztahovat k přítomnosti a dnešní svět číst jako pokračování dávných sporů, idejí, vítězství, omylů a vin.

O tom jsme mnohdy rozprávěli v naší hospodě U Kocoura v Nerudově ulici. Rozpustile jsme pili a vedli hovory vážné i pošetilé, učené i docela zbytečné — tedy přesně takové, jaké mají být hovory mezi přáteli. Podobné řeči zde měli Hrabal a Boudník, Karel Pecka s Františkem Smejkalem. Lidé slova, obrazu, vzdoru i hospodského mudrování. My jsme po nich na krátkou chvíli převzali tutéž štafetu: stůl, pivo, rozhovor, Nerudovu ulici stoupající k Hradu a zvláštní malostranský pocit, že minulost není uzavřena v knihách, ale občas usedá přímo vedle vás. Tak jsme činili my, činili tak lidé před námi a budou tak činit i další, až i naše hlasy doznějí a zmizí z Malé Strany.

Adamovy proplétané kroky však utichly příliš brzy.

Smrt neodnáší jen člověka. Odnáší také způsob, jakým vstupoval do místnosti, jak se hihňal, jak zvedal sklenici, jak se, občas cikcak, vracel domů. Odnáší věty, které měly být ještě proneseny, spory, které měly být dobojovány, a večery, jež se zdály být samozřejmou součástí budoucnosti.

Místo u stolu zůstane prázdné, ale tím to nekončí. Smrtí přítele se promění mapa našeho známého světa. Ulice zůstávají stejné, domy stojí na svých místech, hospoda znovu otevře a večer přijde jako vždy. Přesto je všechno o něco méně úplné.

Smrtí přítele se stává i samotný domov pustším.

Jednoho dne utichne také moje klátivá chůze a zmizí z Malé Strany stejně jako kroky těch, kteří tudy kráčeli před námi. Přijdou jiní, usednou ke stejným stolům, budou se hádat o právo, dějiny, politiku i smysl světa a budou si myslet, že večer patří jim.

A budou mít pravdu.

Tak jako na chvíli patřil nám.

Dnes však patří Adamovi.

Adamovi Volfovi, advokátovi, jenž svého cíle dosáhl s houževnatostí a s radostí, která byla o to čistší, oč delší byla cesta k ní. Člověku, který miloval právo, dějiny, rozhovory a svobodu své práce. Příteli, jehož kroky utichly, ale jehož místo v našich vzpomínkách zůstává.

Adame, čest Tvé památce.

Tvůj kamarád a kolega
Mgr. Martin Horčic