Cílem tohoto článku není zpochybňovat možnost soukromých vysokých škol uzavírat smlouvy se studenty, ani polemizovat s dosavadní judikaturou v otázce soukromoprávní povahy některých nároků. Cílem je upozornit na právní otázku, která podle názoru autora dosud nebyla v české právní teorii ani judikatuře výslovně zodpovězena, a to zda zákon o vysokých školách poskytuje dostatečný právní základ pro to, aby uzavření soukromoprávní smlouvy bylo podmínkou zápisu do studia, a jakou právní funkci taková smlouva v systému vysokoškolského práva vlastně plní.

 

Nejde o přímý spor mezi veřejným a soukromým právem, jde o vymezení hranice mezi veřejnoprávní regulací a soukromoprávní autonomií. Jde o otázku, zda lze prostřednictvím soukromoprávního institutu modifikovat podmínky vzniku právního statusu, jehož základ je vymezen kogentní veřejnoprávní úpravou,  a jaké jsou vlastně meze smluvní autonomie tam, kde soukromý subjekt vykonává zákonem regulovanou činnost mající statusové důsledky. Veřejné právo upravuje vznik statusového vztahu studenta. Soukromé právo může upravovat pouze to, co mu veřejné právo ponechává, nikoli měnit podmínky samotného vzniku tohoto statusu.

Byť jsou soukromé vysoké školy právnickými osobami soukromého práva, působí v oblasti, jejíž základní parametry jsou podrobně regulovány kogentními ustanoveními zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách (dále jen ZVŠ). Dosavadní judikatura věnovala značnou pozornost otázce povahy vztahu mezi soukromou vysokou školou a studentem zejména ve vazbě na spotřebitelsko-právní ochranu a soukromoprávní povahu některých nároků v souvislosti se studiem, kdy podstatně menší, či vlastně žádná pozornost je věnována otázce, která těmto úvahám zcela logicky předchází.

Jakou právní funkci vlastně plní smlouva uzavíraná mezi soukromou vysokou školou a uchazečem o studium, jestliže vznik, obsah i zánik studijního vztahu upravuje zákon o vysokých školách a vnitřní předpisy vysoké školy?

S touto otázkou úzce souvisí i otázka další:

Může být uzavření takové smlouvy podmínkou zápisu do studia, pokud ZVŠ takovou podmínku nestanoví?

A právě těmto otázkám je věnován následující text.

1. Veřejnoprávní rámec studijního vztahu

Vysokoškolské vzdělávání představuje oblast, která je v českém právním řádu podrobena rozsáhlé veřejnoprávní regulaci. Článek 33 Listiny základních práv a svobod garantuje právo na vzdělání. Zákonodárce následně prostřednictvím ZVŠ upravuje podmínky vzniku a fungování vysokých škol, podmínky přijetí ke studiu, vznik a zánik studia, postavení studentů, práva a povinnosti jednotlivých subjektů i mechanismy rozhodování o právech a povinnostech studentů.

ZVŠ současně vytváří prostor pro novotvorbu vysokých škol prostřednictvím jejich vnitřních předpisů. Tyto předpisy však nepředstavují projev neomezené autonomie, nýbrž normativní nástroje vydávané na základě zákonného zmocnění a podléhající zákonem předpokládané veřejnoprávní kontrole. Studijní vztah tak nevzniká primárně na základě smlouvy, nýbrž na základě zákonem předvídaného procesu, jehož jednotlivé fáze jsou normativně upraveny.

2. Přijetí ke studiu a zápis do studia

Uchazeč o studium musí splnit podmínky stanovené zákonem a vnitřními předpisy vysoké školy. Splní-li tyto podmínky, rozhodne příslušný orgán vysoké školy o jeho přijetí. Tím se postavení uchazeče zásadně mění. Uchazeč nevstupuje do přijímacího řízení proto, aby získal smluvního partnera. Vstupuje do něj proto, aby při splnění zákonných podmínek mohl nabýt veřejnoprávně regulovaný status studenta. Jde o osobu, která splnila podmínky přijetí stanovené právním řádem a jíž bylo příslušným orgánem vysoké školy přiznáno právo pokračovat v procesu vedoucího ke vzniku statusu studenta.

Podle § 51 ZVŠ se uchazeč stává studentem dnem zápisu do studia. Zákon tak vytváří jasnou posloupnost:

• splnění podmínek přijímacího řízení
• rozhodnutí o přijetí
• zápis do studia
• vznik statusu studenta

Právě v této fázi vzniká otázka, zda může soukromá vysoká škola mezi rozhodnutí o přijetí a zápis vložit další podmínku, kterou zákon nezná. 

3. Smlouva jako podmínka zápisu

V praxi některé soukromé vysoké školy uzavírají s uchazeči smlouvy upravující zejména finanční aspekty studia. Soukromá vysoká škola je nepochybně nositelem soukromoprávní subjektivity a může vstupovat do smluvních vztahů. Otázkou však není možnost uzavírat smlouvy jako taková.

Otázkou je, zda může být uzavření smlouvy podmínkou zápisu do studia, respektive zda lze vznik statusu studenta podmínit uzavřením soukromoprávní smlouvy, aniž by zákon takovou podmínku stanovil.

Pokud uchazeč splnil podmínky přijímacího řízení a byl rozhodnutím vysoké školy přijat, vzniká otázka, z jakého právního důvodu lze po něm požadovat splnění další podmínky, která není obsažena ani v ZVŠ, ani v systému zákonem předpokládaných podmínek přijetí. Tato otázka není otázkou platnosti smlouvy. Je otázkou zákonného požadavku na její uzavření.

4. Autonomie vůle a její meze

Argumentace založená na smluvní autonomii zpravidla vychází z předpokladu, že uchazeč smlouvou uzavírá dobrovolně. Autonomie vůle však předpokládá existenci reálné možnosti volby. Jestliže uchazeč stojí před situací, kdy po úspěšném absolvování přijímacího řízení a vydání rozhodnutí o přijetí nemůže realizovat zápis bez uzavření předložené smlouvy, nelze bez dalšího pominout otázku, zda se stále pohybujeme v rovině běžného soukromoprávního vyjednávání. Nejde přitom o otázku intenzity nátlaku ani o zpochybňování právní způsobilosti účastníků. Podstatné je něco jiného.

Pokud je určitý právní institut předpokladem přístupu ke studiu, je třeba nejprve objasnit, z jakého právního titulu se tento institut součástí procesu vzniku studijního vztahu stal.

Studijní vztah je totiž ve své podstatě již upraven zákonem o vysokých školách, vnitřními předpisy vysoké školy a rozhodnutím orgánů vysoké školy vydanými v mezích zákona.  Status studenta nevzniká smlouvu. Práva a povinnosti studenta nejsou primárně odvozovány od smlouvy. Podmínky studia nejsou primárně odvozovány od smlouvy.

Vyvstává proto legitimní otázka jaký právní problém má smlouva řešit. Je-li například výše školného stanovena postupem předvídaným právním řádem, je-li povinnost jeho úhrady spojena se samotným studijním vztahem, je na místě zkoumat, zda

smlouva skutečně zakládá nový právní vztah a, nebo zda pouze vytváří další právní titul vedle již existujícího normativního rámce, a pak se je třeba ptát proč?

5. Ekonomická racionalita a její právní limity

Diskuse o smluvních vtazích mezi soukromými vysokými školami a studenty nemůže zcela pominout ani ekonomický kontext fungování soukromého vysokého školství.

Je pravdou, že na rozdíl od veřejných vysokých škol nesou soukromé vysoké školy primární odpovědnost za zajištění finančních zdrojů potřebných pro jejich činnost. Stabilita příjmů, předvídatelnost financování i omezení rizika neuhrazených plateb mohou představovat legitimní cíle jejich činnosti.

Samotná existence ekonomického zájmu však neřeší otázku právního základu zvoleného mechanismu. Je totiž třeba důsledně odlišovat racionalitu určitého ekonomického postupu a možného přenášení svého podnikatelského rizika na „třetí osoby“ ve vazbě na jeho právní přípustnost.

Skutečnost, že určitý mechanismus přispívá ke snížení podnikatelského rizika, sama o sobě ještě neznamená, že jej lze použít jako podmínku přístupu ke studiu. Právní stát je založen na principu, podle něhož ani legitimní cíl nemůže bez dalšího rozšiřovat oprávnění subjektu nad rámec toho, co připouští právní řád.

Otázka proto nestojí, zda mají soukromé vysoké školy oprávněný zájem na zajištění úhrady školného. Existence takového zájmu je nepochybná. Otázkou je, zda potřeba ekonomického zabezpečení vzdělávací činnosti představuje dostatečný právní důvod pro vytváření dalších podmínek vzniku studijního vztahu, které zákon o vysokých školách výslovně nepředpokládá.

Právě v tomto bodě se ekonomická racionalita střetává s požadavkem legality výkonu práv a povinností v oblasti vysokoškolského vzdělávání.

6. Dosavadní judikatura a otevřené otázky

Náš právní řád je založen na principech kontinentálního právního systému, a tudíž základním pramenem práva je právní předpis, respektive zákon. Judikatura nemůže nahradit zákonnou úpravu ani vytvářet právní instituty, které zákon nezná, jejím úkolem je především zákon vykládat a aplikovat

I právě proto by otázky uvedené v tomto článku neměli zůstat otevřené. Judikatura se totiž až doposavad soustředila na následky již existujícího smluvního vztahu, či na povahu jednotlivých nároků z něj vyplývajícího, tedy na otázky typu např. je student spotřebitel nebo je smluvní pokuta přiměřená.

Bohužel zatím laická ani odborná veřejnost neobdržela odpověď na otázku, z jakého právního titulu může být uzavření smlouvy učiněno podmínkou zápisu do studia a jakou právní funkci taková smlouva v systému zákona o vysokých školách vlastně plní.

Závěr

Pokud zákon o vysokých školách komplexně upravuje proces přijetí ke studiu, vznik statusu studenta, základní práva a povinnosti účastníků i normativní rámec studia, je na místě položit si otázku, jaký zákonný základ a jakou právní funkci má smlouva, jejíž uzavření je vyžadováno jako podmínka zápisu do studia.

Současně je třeba odlišovat legitimní ekonomický zájem soukromé vysoké školy na stabilním financování její činnosti od otázky právní přípustnosti prostředků, jimiž je tohoto cíle dosahováno.

Potřeba ekonomického zabezpečení vzdělávací činnosti sama o sobě totiž neodpovídá na otázku, zda lze prostřednictvím smluvní autonomie vytvářet podmínky přístupu ke studiu, které zákon o vysokých školách nestanoví.

Právě vyjasnění vztahu mezi ekonomickou racionalitou soukromého vysokého školství, smluvní autonomií soukromých vysokých škol a veřejnoprávní úpravou vzniku studijního vztahu představuje podle názoru autora jednu z dosud nezodpovězených otázek českého vysokoškolského práva.

Dokud nebude na výše uvedené poskytnuta přesvědčivá odpověď, budou všechny debaty o povaze vztahu mezi soukromými vysokými školami a jejich studenty neúplné.  

 

Mgr. Petr Doležal,  advokát   

Foto: canva.com