Přiznám se bez mučení. Nikdy mě nenapadlo, že jednou budu číst novinové články, jejichž hlavním tématem nebude obsah rozhodnutí Ústavního soudu, ale počet dnů, za které bylo vydáno.

Zdá se však, že jsme se této doby dočkali.

 

Ústavní soud rozhodl ve věci prezidenta republiky Petra Pavla rychle. Velmi rychle. Tak rychle, že část veřejnosti začala pochybovat, zda to vůbec může být správně. Jako by snad mezi rychlostí a kvalitou existovala přímá úměra. Čím déle soud přemýšlí, tím lépe rozhodne.

Přiznejme si ale jednu věc.

Pokud bychom tuto logiku dovedli do důsledku, nejlepší soudní rozhodnutí bychom měli očekávat přibližně po patnácti letech řízení.

Právníkům se při této představě jistě vybaví nejeden klient, který by z takové úvahy příliš velkou radost neměl.

Veřejná debata přitom trochu zapomíná, že Ústavní soud není akademickým seminářem. Jeho úkolem není psát právně nejkrásnější texty. Jeho úkolem je poskytovat účinnou ochranu ústavnosti. A někdy je právě čas tím nejcennějším, co může chránit.

Pavel Rychetský v této souvislosti připomněl, že existují situace, kdy je rychlé rozhodnutí nejen možné, ale dokonce nezbytné. Profesor Jan Kysela obdobně upozornil, že mimořádná situace může odůvodnit mimořádný procesní postup. Lze s jejich názory polemizovat. Jen těžko však lze tvrdit, že by rychlost sama o sobě byla něčím protiústavním.

Dovolím si drobnou osobní poznámku.

Před několika lety jsem podával návrh na odklad vykonatelnosti výzvy k nástupu výkonu trestu[1]. Ústavní soud rozhodl ještě rychleji než nyní v mediálně sledované věci prezidenta republiky. Ano, čtete správně. V nadsázce můžeme říci, že Ronald Němec porazil Petra Pavla .

Kupodivu tehdy nikdo nepsal o „expresním Ústavním soudu“. Žádný komentátor nevytahoval stopky. Nikdo nepočítal hodiny ani dny. A bylo to dobře.

Důvod byl prostý.

Pokud by Ústavní soud rozhodoval týdny nebo měsíce, můj klient by mezitím nastoupil výkon trestu. Případné pozdější vyhovění ústavní stížnosti by mělo asi stejný praktický význam, jako kdyby hasiči přijeli hasit dům týden po požáru.

Ústavní soud tehdy udělal přesně to, co se od něj očekává. Rozhodl včas.

A právě slovo „včas“ podle mého názoru v celé současné debatě poněkud mizí.

To ovšem neznamená, že bych Ústavní soud nekritizoval.

Právě naopak.

Domnívám se, že odůvodnění aktuálního rozhodnutí mohlo být podstatně podrobnější. Čím významnější ústavní otázku soud řeší, tím méně by měl spoléhat na autoritu své instituce a tím více na autoritu svých argumentů.

Této problematice se dlouhodobě věnuji i ve své odborné přednášce Důvěryhodnost v rozhodování, kterou jsem měl možnost představit na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Dlouhodobě zastávám názor, že důvěra v rozhodující instituci nevzniká tím, že má poslední slovo. Vzniká tím, že dokáže přesvědčit i toho, kdo s výsledkem nesouhlasí.

Autoritu soudu totiž nevytváří talár. Autoritu soudu vytváří argument. Právě proto bych dnešní debatu vedl úplně jinak. Neměřil bych Ústavní soud stopkami. Měřil bych kvalitu jeho odůvodnění.

Rychlost totiž za několik měsíců přestane kohokoli zajímat. Argumentace zůstane součástí českého ústavního práva možná dalších padesát let.

A pokud někdo přesto trvá na tom, že chce pořádat mistrovství republiky v rychlosti rozhodování Ústavního soudu, navrhuji jedinou změnu pravidel.

Nejdříve ať si prohlédne starší judikaturu.

Mohlo by se totiž ukázat, že letošním vítězem není prezident republiky, ale úplně jiný účastník řízení.

 

JUDr. Ronald Němec, advokát

Ilustrační foto: redakce AD

 

---

[1] https://advokatnidenik.cz/2023/11/30/ustavni-soud-k-odkladu-vykonatelnosti-vyzvy-k-nastoupeni-trestu/