Tragická smrt malé Viktorky po jejím svěření do péče biologických rodičů se stala jedním z nejotřesnějších případů, které česká justice v posledních letech řešila. Kárný návrh ministra spravedlnosti proti soudkyni Okresního soudu v Benešově však přesahuje hranice této jediné tragédie.

 

Ve skutečnosti otevírá jednu z nejobtížnějších otázek soudního práva: za jakých okolností může být soudce kárně odpovědný za svou rozhodovací činnost, aniž by tím byla narušena jeho ústavně zaručená nezávislost.

Na první pohled se může zdát odpověď jednoduchá. Pokud soudce rozhodne nesprávně a následkem jeho rozhodnutí dojde k tragédii, měl by nést odpovědnost. Právě tato intuitivní představa je však v demokratickém právním státě nebezpečná.

Každé soudní rozhodnutí může být později zrušeno odvolacím nebo dovolacím soudem. To však samo o sobě nikdy nemůže zakládat kárnou odpovědnost soudce. Pokud by každý nesprávný právní názor mohl vést ke kárnému řízení, soudce by přestal být nezávislým nositelem soudní moci a stal by se úředníkem, který bude především přemýšlet nad tím, jaké rozhodnutí je pro něj osobně nejbezpečnější.

Právě proto české i evropské pojetí soudcovské nezávislosti dlouhodobě odmítá spojovat nesprávnost rozhodnutí s profesní odpovědností soudce. Omyl není selháním systému, ale jeho nevyhnutelnou součástí. Každý opravný systém stojí na předpokladu, že soudce může věc právně posoudit odlišně a že správnost jeho úvah bude přezkoumána soudem vyššího stupně.

Stejně nepřijatelný by byl ale opačný extrém. Nezávislost nemůže znamenat, že soudce nenese žádnou odpovědnost za způsob, jakým ke svému rozhodnutí dospěl.

Soudce vykonává jednu z nejvýznamnějších forem státní moci. Rozhoduje o majetku, rodičovských právech, osobní svobodě a někdy nepřímo i o lidském životě. Jestliže by mohl bez jakýchkoli následků ignorovat podstatné důkazy, rezignovat na zjištění skutkového stavu nebo rozhodovat svévolně, institut kárné odpovědnosti by zcela ztratil svůj smysl.

Právě zde leží skutečné jádro nynějšího kárného řízení. Ministr spravedlnosti nestaví svůj návrh na tvrzení, že soudkyně dospěla k nesprávnému právnímu závěru. Taková argumentace by byla předem odsouzena k neúspěchu. Podstatou návrhu je něco jiného.

Ministr tvrdí, že soudkyně nedostatečně zjistila skutkový stav věci, neopatřila důležité důkazy, nevyžádala další soudní spisy, nevěnovala dostatečnou pozornost podmínkám, za nichž znalec hodnotil schopnost biologického otce pečovat o dítě, a rezignovala na kritické hodnocení některých důkazů.

Rozdíl mezi těmito dvěma přístupy je zásadní. Jedna věc je nesprávně vyhodnotit důkaz. Druhá věc je důkaz vůbec neopatřit. Jedna věc je učinit právní závěr, který se později ukáže jako chybný. Jiná věc je rezignovat na samotný proces hledání pravdy.

Právě tato hranice bude předmětem rozhodování kárného senátu. Ve skutečnosti nepůjde o hodnocení výsledku soudního řízení, ale o hodnocení procesu, kterým soudkyně ke svému rozhodnutí dospěla.

Soudcovská nezávislost bývá zpravidla chápána jako svoboda rozhodnout podle vlastního právního názoru. Jenže tato definice je neúplná. Rozhodnutí nevzniká samo od sebe. Předchází mu zjišťování skutkového stavu, provádění důkazů, jejich kritické hodnocení a vytváření skutkových závěrů. Teprve na tomto základě může soudce aplikovat právo.

Nezávislost proto nemůže chránit pouze konečný právní názor. Musí chránit celý proces soudního uvažování. Současně však právě tento proces podléhá určitým minimálním požadavkům odborné pečlivosti.

Jestliže soudce po pečlivé úvaze rozhodne, že určitý důkaz je nadbytečný, jde stále o výkon nezávislé soudní úvahy. Jestliže však významný důkaz vůbec nehledá, přestože jeho existence vyplývá přímo ze spisu a jeho význam musí být každému zkušenému soudci zřejmý, začíná být otázkou, zda ještě vykonává nezávislou soudní činnost, nebo zda již rezignoval na základní profesní povinnosti.

Tento rozdíl je mimořádně jemný. Současně je však zcela zásadní.

Kárný senát nebude rozhodovat, zda bylo možné provést ještě více důkazů. Taková úvaha by byla nekonečná. Bude však muset určit, zda neprovedení právě těch důkazů, které ministr označuje za klíčové, představovalo natolik závažné porušení povinností soudce, že již překročilo ústavně chráněnou sféru soudcovské nezávislosti.

Při tomto hodnocení bude třeba vyhnout se ještě jednomu nebezpečí. Lidská psychika přirozeně hodnotí minulá rozhodnutí podle toho, co ví dnes. Po tragické smrti dítěte se mnohé skutečnosti jeví jako samozřejmé. Jenže soudkyně nerozhodovala se znalostí budoucnosti. Rozhodovala v okamžiku, kdy tragický následek ještě nenastal.

Právě proto nebude rozhodující, zda se biologický otec později skutečně ukázal jako nebezpečný. Rozhodující bude, zda soudkyně měla při tehdejším stavu poznání k dispozici informace, které by při odborně pečlivém postupu musela zjistit a které mohly její rozhodnutí ovlivnit.

Celá kauza tak přesahuje hranice jediného případu. Ve skutečnosti jde o spor o samotnou podstatu soudcovské odpovědnosti. Demokratický právní stát totiž stojí na dvou hodnotách, které jsou do jisté míry v rozporu. Na jedné straně je nezávislost soudce. Na druhé straně odpovědnost za výkon státní moci. Ani jedna z těchto hodnot nesmí zvítězit absolutně.

Absolutní nezávislost by znamenala faktickou neodpovědnost. Absolutní odpovědnost by naopak vedla k tomu, že soudci začnou rozhodovat pod hrozbou kárného postihu. Ani jedna z těchto cest není slučitelná s představou nezávislé justice.

Tím se však dostáváme k možná nejproblematičtější části celé otázky. Co se stane v situaci, kdy soudce formálně dodrží všechna procesní pravidla, provede potřebné důkazy, své rozhodnutí odůvodní, nejedná svévolně ani nedbale, a přesto dospěje k závěru, který je věcně zcela chybný. Odpověď je pro veřejnost často obtížně přijatelná: zpravidla se nestane nic.

Právní stát totiž nezná odpovědnost soudce za „špatné rozhodnutí“ jako takové. Neexistuje kárný postih za nedostatek přesvědčivosti, za slabší úsudek nebo za to, že jiný soudce by stejnou věc rozhodl lépe. Neexistuje však kárný postih ani za nedostatek erudice, empatie či logického uvažování. Systém vychází z předpokladu, že náprava chybných rozhodnutí patří opravným prostředkům, nikoli kárnému řízení.

To ovšem vytváří zvláštní paradox soudcovské funkce. Na jedné straně klademe na soudce mimořádné požadavky, svěřujeme jim rozhodování o nejdůležitějších otázkách lidského života a očekáváme od nich nejen znalost práva, ale také úsudek, zkušenost a schopnost rozlišovat. Na druhé straně samotná absence těchto kvalit nemusí být kárným proviněním.

Cena za soudcovskou nezávislost je proto vysoká. Právní stát musí někdy snést i špatné rozhodnutí nezávislého soudce, protože alternativa, že soudce rozhodující pod hrozbou osobního postihu za výsledek, je ještě horší.

Kárné řízení nemůže garantovat eliminaci špatných soudců. Může pouze bránit tomu, aby soudili soudci, kteří rezignovali na procesní povinnosti soudce.

A právě v tom spočívá význam nynějšího kárného řízení. Nepůjde v něm pouze o odpovědnost jedné soudkyně. Půjde o vymezení hranice, za níž již soudcovská nezávislost nekryje rezignaci na základní profesní povinnosti.

Možná právě proto nebude nejdůležitější otázkou, zda soudkyně rozhodla správně. Tou skutečně podstatnou otázkou bude, zda lze ještě hovořit o nezávislém výkonu soudní moci tam, kde soudce nerezignoval na svůj právní názor, ale na samotný proces poctivého hledání pravdy. Právě odpověď na tuto otázku může významně ovlivnit podobu českého kárného soudnictví na mnoho dalších let.

Smyslem kárné odpovědnosti proto není trestat soudce za obsah jejich rozhodnutí. Jejím smyslem je chránit důvěru veřejnosti v to, že soudce dospěl ke svému rozhodnutí poctivým, svědomitým a odborně odpovědným procesem hledání pravdy.

 

doc. JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D., advokát

Ilustrační foto: pexels.com