Tento příspěvek, který vychází z aplikační praxe, se zabývá trestem vyhoštění v určité specifické situaci, konkrétně v případě, kdy bylo u vyhoštěného upuštěno od výkonu zbytku trestu odnětí svobody a ten se chce vrátit do České republiky. Identifikuje přitom zjevnou mezeru v zákoně a navrhuje, jak ji řešit.

Tureckému občanovi byl v proběhlém trestním řízení uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 11 let a dále trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle ust. § 327 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále „tr. řád“), účinného v předmětné době, platilo, že „ministr spravedlnosti může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být vydán do ciziny nebo vyhoštěn. Nedojde-li k vydání do ciziny nebo k vyhoštění, anebo vrátí-li se vydaný nebo vyhoštěný, rozhodne soud, že se trest odnětí svobody nebo jeho zbytek vykoná.“
Dnes zní toto ustanovení následovně: „Předseda senátu může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být vydán do cizího státu nebo předán cizímu státu, nebo vyhoštěn. Nedojde-li k vydání odsouzeného do cizího státu, k jeho předání nebo k vyhoštění, anebo vrátí-li se v těchto případech vydaný, předaný nebo vyhoštěný, rozhodne předseda senátu, že se trest odnětí svobody nebo jeho zbytek vykoná.“
K tomuto ustanovení pak uvádí komentářová literatura následující: „K rozhodnutí o výkonu trestu je příslušný soud uvedený v § 315 odst. 2 trestního řádu a k rozhodnutí o výkonu zbytku trestu soud uvedený v § 320 odst. 2 trestního řádu. Důvodem k takovému rozhodnutí, které je vždy obligatorní povahy, je skutečnost, že k vydání, předání nebo vyhoštění z jakéhokoli důvodu nedošlo, nebo že se odsouzený vrátil na území republiky. Rozhodnutí lze učinit kdykoli, dokud výkon trestu není promlčen.“ Jiný komentář uvádí shodně: „Při rozhodování o tom, že trest odnětí svobody nebo jeho zbytek se vykoná, je třeba přihlížet k tomu, zda takovému rozhodnutí nebrání překážka v podobě promlčení výkonu trestu. Soud se jinak ve svém rozhodnutí omezí na výrok, že trest nebo jeho zbytek se vykoná; o způsobu výkonu trestu nerozhoduje, vychází se z toho, že odsouzený jej bude vykonávat v původně určeném typu věznice.“
Odsouzený se nyní chce po letech vrátit do České republiky. Od výkonu trestu vyhoštění, resp. jeho zbytku, bylo již pravomocně upuštěno. Problém je v tom, že mu v tom může bránit dříve citované ustanovení trestního řádu o tom, že pokud bylo upuštěno od výkonu zbytku trestu odnětí svobody u vyhoštěného a ten se vrátí do ČR, zbytek trestu odnětí svobody se vykoná. Ledaže by byl tedy výkon tohoto trestu již promlčen.
V našem případě postupujeme ve vztahu k promlčení podle starého trestního zákona, tedy podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále „tr. zákon“. K tomu srov. např.: „Otázkou spíše teoretickou, nikoli však virtuální, je vliv nového trestního zákoníku na promlčecí dobu výkonu trestu a její přerušení z hlediska časové působnosti trestních zákonů. Promlčení výkonu trestu bylo a nadále je pokládáno za institut hmotněprávní, kdy délka promlčecí doby se odvíjí od druhu a výměry uloženého trestu. Promlčení výkonu trestu je nutno chápat jako obsahovou složku pojmu trestnost činu ve smyslu § 2 odst. 1 trestního zákoníku, proto se podmínky promlčení výkonu trestu posuzují zásadně podle trestního zákona účinného v době spáchání činu, a podle pozdějšího zákona jen tehdy, jestliže by to bylo pro odsouzeného příznivější.“
Starý trestní zákon (účinný v námi sledovaném období, tj. v letech 1995 až 2009) stanovoval následovně: „Uložený trest nelze vykonat po uplynutí promlčecí doby, jež činí patnáct let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícímu deset let. Promlčecí doba počíná právní mocí rozsudku a při podmíněném odsouzení nebo podmíněném propuštění právní mocí rozhodnutí, že se trest vykoná. Do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou nebylo možno trest vykonat proto, že se odsouzený zdržoval v cizině, nebo byl na něm vykonáván jiný trest odnětí svobody. Pokud jde o zákaz činnosti, peněžitý trest, trest zákazu pobytu a vyhoštění, do promlčecí doby se nezapočítává též doba, po kterou byl na odsouzeném vykonáván trest odnětí svobody.“
Aplikujeme-li uvedené na náš případ, rozsudek nabyl v tomto případě právní moci roku 1999, promlčecí doba činila 15 let. Podle mého je na tomto místě dále zjevná mezera v zákoně, protože vedle právní moci uváděl (a i nyní uvádí) trestní zákon podmíněné odsouzení a podmíněné propuštění. Nevykládá však výslovně o upuštění od výkonu zbytku trestu, jak tomu bylo právě v analyzovaném případě. Rozsudek nabyl právní moci, počala běžet promlčecí doba, poté odsouzený nastoupil výkon trestu (…). Promlčení výkonu trestu není možné počítat v souvislosti s pravomocným rozhodnutím o upuštění od výkonu zbytku trestu, resp., jak bylo uvedeno, s tímto zákon nepočítá, zmiňuje jen případy podmíněného odsouzení a podmíněného propuštění.
Každopádně, pokud bychom aplikovali jisté analogie ve prospěch pachatele, výkon trestu by byl již promlčen (k upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody v tomto případě došlo v roce 2004 + 15 let promlčecí doba = promlčeno by bylo v roce 2019).
Mohli bychom si tak pomyslet, že je vše v pořádku, výkon (zbytku) trestu odnětí svobody byl promlčen a odsouzený se může vrátit z ciziny do ČR. Teoreticky ale nastává další problém v tom, že se „odsouzený zdržoval v cizině“.
K tomu uvádí komentářová literatura následující: „(…) První okolností způsobující stavení promlčecí doby je pobyt odsouzeného v cizině, respektive skutečnost, že se odsouzený zdržoval v cizině, a nemohl tedy trest vykonat“ – v našem případě ale podle mého názoru nejde o to, že kvůli tomu, že se odsouzený zdržoval v cizině, nemohl být trest vykonán. Jde o to, že bylo upuštěno od výkonu zbytku trestu, proto se trest nevykonával. A odsouzený za uloženého trestu vyhoštění do ciziny samozřejmě vycestovat musel. To je tedy úplně jiná situace. Tak nebo tak nelze bohužel vyloučit i výklad jiný, opačný.
Dále komentářová literatura uvádí: „Cizinou se rozumí jakýkoli jiný stát než Česká republika.“ A co je podstatné – „zákon nijak nevymezuje důvody zdržování se v cizině. Nemusí se tedy jednat jen o neoprávněné vyhýbání se nástupu výkonu trestu pobytem v cizině. Podle některých názorů není rozumný důvod pro to, aby se do promlčecí doby nezapočítávala doba, po kterou se odsouzený zdržoval v cizině oprávněně z důvodu rekreace nebo plnění služebních nebo pracovních povinností, pokud jinak byl kontaktní na adrese evidovaného místa bydliště v České republice. S tímto názorem lze souhlasit, pokud jde o krátkodobý pobyt v cizině. Pokud by však odsouzený pobýval například pracovně v cizině po dobu několika měsíců či let, tato doba by se do promlčecí doby výkonu trestu započítat neměla, tj. takový pobyt v cizině by již bylo nezbytné považovat za důvod stavení promlčecí doby. Ve vykonávacím řízení musí být existence pobytu odsouzeného v cizině včetně vymezení doby této stavící překážky spolehlivě prokázána opatřenými důkazy. Na tom nic nemohou měnit ani případné obtíže spojené se zjištěním přesné doby pobytu odsouzeného v cizině, které mohou vzniknout zejména v případě, kdy odsouzený pobýval na území jiného členského státu Evropské unie, resp. státu náležejícího do Schengenského prostoru, takže v důsledku volného pohybu osob je přesná evidence překročení státní hranice prakticky nemožná. Pobyt odsouzeného v cizině nezpůsobuje stavení promlčecí doby u trestů, které lze vykonat i v jeho nepřítomnosti, což je typicky trest vyhoštění.“
Dále vykládá komentářová literatura následovně: „(…) Prvním z důvodů je nemožnost vykonat trest proto, že se odsouzený zdržoval v cizině. Zákon zde nerozlišuje, z jakého důvodu ani po jak dlouhou dobu se odsouzený zdržoval v cizině, přičemž cizinou je třeba rozumět jakýkoli jiný stát než Českou republiku; cizinou jsou tedy i ostatní státy Evropské unie, ale též další státy celého světa. Problémem ovšem může být zjištění přesné doby pobytu odsouzeného v cizině, protože současné možnosti pohybu osob přes hranice různých států a volného vstupu na jejich území nedovolují přesnou evidenci překročení státních hranic České republiky ani pobytu osob v cizině (zejména jde-li o volný pohyb osob v rámci Evropské unie). Ostatně vzhledem k těmto skutečnostem nebyla podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku stanovena stejná překážka pro stavení promlčecí doby trestní odpovědnosti podle § 34 odst. 3 [na rozdíl od dřívější úpravy podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákona]. Proto bude na orgánech činných v trestním řízení, aby opatřily spolehlivé důkazy k doložení doby pobytu pachatele v cizině, a tedy doby stavení promlčení výkonu trestu, bude-li to důležité pro zjištění, zda již byl výkon uloženého trestu promlčen, či nikoli. Pobyt odsouzeného v cizině nezpůsobuje stavení promlčení u trestů, které lze vykonat i v jeho nepřítomnosti (např. trest vyhoštění).“
To, že se odsouzený zdržoval v cizině, by tedy mohlo představovat problém – započítat či nezapočítat tuto dobu do promlčecí doby? A proč? Já osobně bych se, i selským rozumem posuzováno, přikláněla k tomu, že promlčeno je. Snad každý rozumný soudce by měl konkludovat tak, že je kromě dříve uvedeného nutné přihlížet mj. také k účelu, funkci, smyslu samotného institutu promlčení výkonu trestu – a odsouzený je dnes, po tolika letech, už někým úplně jiným. Velkou část svého trestu vykonal, jak pokud jde o nepodmíněný trest odnětí svobody, tak pokud jde o vyhoštění. Navíc celé ty roky vedl řádný život – tedy podle mého názoru netřeba pokračovat ve výkonu trestu.
Případně by bylo možné na věc nahlížet tím způsobem anebo za užití jazykového výkladu tak, že pokud bylo upuštěno od výkonu zbytku trestu vyhoštění, v takovém případě se již ve smyslu předmětného ust. § 327 tr. řádu nejedná o osobu „vyhoštěnou“. A tedy se odsouzený může vrátit do ČR a výkon zbytku trestu odnětí svobody nebude nařízen. S tím by ale odsouzený podle mého názoru spíše neuspěl.
Dodávám přitom, že judikaturu k analyzovanému ustanovení, resp. judikaturu ve vztahu k pro nás podstatnému ustanovení o promlčení výkonu trestu, jsem bohužel nenalezla absolutně žádnou.
Dotčená právní úprava možného upuštění od výkonu zbytku trestu by pak přece navíc nedávala smysl. Navíc, komentáře uvádějí „pokud není výkon promlčen“. Jestliže by byl běh promlčecí doby stavěn pobytem odsouzeného v cizině, nedošlo by k promlčení nikdy. Odsouzený by se pak nemohl fakticky nikdy vrátit do ČR a vlastní institut upuštění od výkonu zbytku trestu podle ust. § 327 tr. řádu by nemusel ani existovat. Resp. za opačného výkladu anebo přístupu k věci by byly následně vzniklé situace podle mého názoru ve zjevném rozporu s judikaturou Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva, Soudního dvora Evropské unie (a to přinejmenším např. k volnému pohybu, resp. pobytu, osob ). Vyhoštění odsouzeného by bylo v takovém případě uloženo reálně nikoli na dobu neurčitou, ale navždy, napořád. Odsouzený by se pak obával vrátit do ČR právě kvůli pokračování ve výkonu trestu, byť bylo od výkonu jeho zbytku jednoduše (navíc ani ne „podmíněně“) upuštěno, když odsouzený měl být vyhoštěn. Právní úprava není v těchto místech dobře provázána.

Závěrem

Podle mého názoru je jedinou prakticky možnou, alespoň trochu „jistou“ variantou v tomto případě požádat soud, aby s přihlédnutím ke všem dříve uvedeným argumentům rozhodl o tom, že byl výkon (zbytku) nepodmíněného trestu odnětí svobody již promlčen, a to ve smyslu ust. § 350m tr. řádu, které uvádí následující: „O promlčení výkonu trestu rozhoduje na návrh odsouzeného nebo i bez takového návrhu předseda senátu. Proti tomuto rozhodnutí může státní zástupce podat stížnost, která má odkladný účinek; proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu může podat stížnost též odsouzený.“
Poté se bude moci odsouzený do ČR snad bez obav vrátit. Jen je to, především pro odsouzeného, laika, pokud by k tomuto postupu v řízení musel dospět a ten následně řešit sám, samozřejmě poněkud zbytečně (právně) komplikované.

JUDr. Alena Tibitanzlová, Ph.D., působí jako advokátka a na Katedře trestního práva Fakulty bezpečnostně právní Policejní akademie ČR v Praze.

Ilustrační foto: Pixabay.com