Jak známo za poslední čtvrtstoletí se informační právo v Česku rozrostlo do gigantických rozměrů. Včetně jeho jedné ze zásadních složek – práva na svobodný přístup k informacím od veřejné správy. Ne nadarmo se mu věnuje i řada advokátních kanceláří v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Proto by následující text mohl zaujmout i advokátní či koncipientskou veřejnost.

 

Právo na informace představuje jeden ze základních nástrojů veřejné kontroly výkonu veřejné správy. Současně však platí, že ani toto právo není bezbřehé a nesmí být vykonáváno způsobem, který by vedl ke zneužívání veřejnoprávních institutů.

Právě na tento problém reagovala novela zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále též InfZ), která do právního řádu relativně nedávno zavedla ustanovení § 11a InfZ.

Zákonodárce zavedl § 11a do InfZ novelou zákona č. 241/2022 Sb. s účinností od 1. 1. 2023. Podle jeho znění povinný subjekt může odmítnout žádost nebo její část do sedmi dnů ode dne jejího přijetí, jestliže je jejím cílem zneužití práva. Eventualita odmítnutí žádosti pro zneužití práva tedy váže výslovně na dobu „do sedmi dnů ode dne jejího přijetí“. Dodejme pro informační komplexnost, že její počátek je navíc jednoznačně stanoven v § 14 odst. 1 InfZ, podle něhož žadatel podal žádost dnem, kdy ji povinný subjekt obdržel.

Citované ustanovení InfZ tedy umožňuje povinnému subjektu odmítnout žádost o informace ve dvou typových situacích, které lze souhrnně označit jako zneužití práva na informace. První představuje tzv. stalkingová neboli nátlaková žádost podle § 11a odst. 1 písm. a), druhou pak (nepřiměřeně) zatěžovací žádost podle § 11a odst. 1 písm. b).

Stalkingová žádost směřuje typicky k šikanóznímu nebo nátlakovému jednání vůči povinnému subjektu či jeho zaměstnancům. Nejde zde primárně o získání informace, ale o zneužití informačního zákona k jiným účelům. Zatěžovací žádost naopak představuje takovou žádost, jejímž cílem je nepřiměřeně zatížit chod úřadu, zpravidla enormním rozsahem nebo množstvím požadovaných údajů.

 

Sedm dnů na odmítnutí

V praxi (i na obecních a krajských úřadech) se úředníci potýkají s praktickým problémem.

Zákonodárce současně stanovil významné procesní omezení. V obou uvedených případech může povinný subjekt žádost odmítnout pouze a jen do sedmi (kalendářních ne pracovních) dnů ode dne jejího přijetí. Na první pohled se může jednat o technické ustanovení, v praxi však vyvolávalo zásadní otázku: jde o lhůtu pořádkovou, nebo propadnou?

Jinými slovy – může povinný subjekt aplikovat § 11a zákona č. 106/1999 Sb., i po uplynutí sedmi kalendářních dnů, nebo tato možnost definitivně zaniká?

Hlavní česká komentářová literatura (např. Furek a kol.)  se dlouhodobě přikláněla k názoru, že jde o lhůtu propadnou. Po jejím marném uplynutí by tedy již nebylo možné žádost z důvodu zneužití práva odmítnout. Chyběla však soudní judikatura, která by tento výklad jednoznačně potvrdila.

 

Nový rozsudek Městského soudu v Praze

Významný posun přinesl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2026, č. j. 10 A 10/2026. Pražský městský soud se v bodech 14 a následujících výslovně zabýval charakterem sedmidenní lhůty podle § 11a informačního zákona.

Městský soud dospěl k závěru, že se skutečně jedná o lhůtu propadnou. Pokud povinný subjekt v této době žádost neodmítne, ztrácí možnost využít mechanismus § 11a. INfZ. Takový výklad odpovídá požadavku právní jistoty žadatelů i zásadě rychlosti informačního řízení.

Pro obce, kraje a další povinné subjekty je tento závěr přísný a poměrně náročný. Jakmile vznikne podezření, že jde o stalkingovou či zatěžovací žádost, musí být situace vyhodnocena bezodkladně. Odkládání rozhodnutí může vést, po marném uplynutí výše zmíněných sedmi kalendářních dnů, ke ztrátě možnosti § 11a vůbec použít. Povinný subjekt tak de facto přijde o jeden legitimní prostředek obrany.

K relativní krátkosti lhůty dodejme spolu s Adamem Furkem: „Zneužití práva na informace může být zřejmé na první pohled, bez nutnosti nějakého složitého zkoumání, odůvodňování, analyzování apod. V takové situaci je 7 dní sice poněkud málo, na druhou stranu by pro sepsání krátkého rozhodnutí o odmítnutí žádosti z důvodu zjevného zneužití práva na informace mělo postačovat. V případě sofistikovaného zneužití práva pak obvykle závěr o tom, že žadatel právo na informace zneužívá, stejně nebude možné učinit již při první, druhé či třetí žádosti. Zneužívající úmysl žadatele se obvykle „vyjeví“ až po více podaných žádostech a plynutím doby. V takovém případě bude mít povinný subjekt reálně dostatek času, aby v pořadí x-tou žádost již odmítl s ohledem na předchozí přístup žadatele podle § 11a, tedy aby se vhodně předpřipravil.“ [1]

K obdobné interpretaci se kloní také Ministerstvo vnitra ve svém zásadním metodickém materiálu – „Informace ke změně zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, provedené zákonem č. 241/2022 Sb.“ In medias res – Ministerstvo vnitra ČR shledalo, že lhůta má prekluzivní (!) povahu a že povinný subjekt může dovozovat zneužití práva žadatelem jedině při prvním (!) vyřizování žádosti, nikoli až v „druhém kole“ (tj. až v závislosti na průběhu a výsledku např. odvolacího řízení u nadřízeného správního orgánu). Takže i z citovaného ministerského metodického návodu plyne, že obecní nebo krajský úřad nesmí „promeškat“ prvních sedm dnů, tak jak jsme o tom psali instruktivně výše.

 

Lze § 11a využít i v dalších kolech řízení?

Rozsudek váženého Městského soudu v Praze řešil ještě jednu zajímavou otázku. V posuzované věci byla žádost nejprve odmítnuta z věcného důvodu podle ustanovení § 11 odst. 6 písm. a) informačního zákona. Nadřízený orgán však toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání. Teprve v následném řízení se povinný subjekt pokusil aplikovat § 11a.

Ani zde soud takový postup nepřipustil.

Podle Městského soudu je možnost odmítnout žádost z důvodu zneužití práva spojena výlučně s počáteční fází vyřizování žádosti. Jestliže povinný subjekt v zákonné sedmidenní lhůtě § 11a nevyužije, nemůže se k němu vracet v dalších etapách řízení ani po zrušení původního rozhodnutí nadřízeným orgánem. V tom se soud zcela shodnul s předchozím právním názorem Ministerstva vnitra ČR.

 

Praktické dopady (nejen) pro samosprávu

Rozsudek představuje důležité metodické vodítko pro obce, města, městské části a obvody, městyse, kraje a další povinné subjekty. Potvrzuje, že institut zneužití práva na informace je výjimečným nástrojem, jehož použití podléhá relativně přísným procesním podmínkám. Které nemožno přemostit nějakým kreativním obrušujícím způsobem.

Z pohledu obecní praxe lze doporučit, aby každá nově doručená žádost byla již v prvních dnech posouzena nejen z hlediska věcných výjimek podle informačního zákona, ale také z hlediska případného zneužití práva. Pokud městský nebo krajský úřad [2] dospěje k závěru, že jsou splněny podmínky § 11a InfZ, musí reagovat rychle a kvalitně. Samozřejmě nemožno vyloučit, že komunální politikové budou tlačit na své parlamentní kolegy, aby v budoucnu lhůtu novelizací zákona trochu prodloužili. V tom jim nemožno bránit. Panta rhei.  

Sečteno – citovaná přísná sedmidenní lhůta podle aktuální judikatury nepředstavuje pouhé doporučení, nýbrž hranici, po jejímž překročení možnost odmítnutí z důvodu zneužití práva definitivně zaniká.

Rozhodnutí Městského soudu v Praze tak posiluje právní jistotu žadatelů a současně stanoví jasná (byť poměrně přísná) pravidla pro aplikaci relativně stále nového institutu informačního práva.

 

JUDr. Petr Kolman, Ph.D., VŠ pedagog

Foto: canva.com

 

---

Prameny a další informace:

Furek, A., Rothanzl, L., Míšek, J., Ludvík, O. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025,

Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.

Rozsudek Městský soud Praha 10 A 10/2026 (pro neprávníky: Městský soud Praha je zde v pozici krajského soudu)

Jelínková, J., Tuháček, M. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Praktický komentář. Dostupný v systému ASPI, 2026

 

---

[1] Furek, A., Rothanzl, L., Míšek, J., Ludvík, O. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, komentář k § 11a odst. 1, body 7-11.

[2] Nebo jiný povinný informační subjekt