Ve stínu velkých politických procesů 50. let zůstávají často pozapomenuté osobnosti české advokacie a veřejného života, jejichž osudy byly podobně více či méně dramatické jako třeba osud Milady Horákové, jejíž úmrtí si v těchto dnech připomínáme. Jednou z takových osobností byla i Helena Koželuhová provdaná Procházková – brněnská advokátka, publicistka, politička a mj. neteř bratří Čapků, která po únoru 1948 pochopila, že v komunistickém Československu pro svobodně smýšlející lidi nezůstává místo.

Helena Koželuhová se narodila roku 1907 v Brně do významné advokátní a intelektuální rodiny. Jejím otcem byl známý brněnský advokát JUDr. František Koželuha, matkou Helena Čapková Koželuhová, sestra Karla a Josefa Čapkových. Prostředí, v němž vyrůstala, bylo silně ovlivněno demokratickými ideály, kulturním rozhledem i důrazem na občanskou odpovědnost. Po studiích práv na Masarykově univerzitě se vydala na dráhu advokátky a současně se intenzivně věnovala publicistice. Už v období první republiky patřila k výrazným ženám veřejného života, které se aktivně vyjadřovaly k politickému i společenskému dění.

Během studií práv se seznámila s advokátem Adolfem Procházkou, za něhož se roku 1930 provdala. Manželé brzy založili rodinu. Narodila se jim dcera Marta a o pět let později Helena. Přestože se věnovala mateřství, Helena Koželuhová Procházková nepřerušila svou profesní dráhu. Po dokončení studií nastoupila jako koncipientka do manželovy advokátní kanceláře a postupně se vypracovala v samostatnou a respektovanou advokátku.

Dramatické události let 1938 a 1939 zasáhly i jejich rodinu. Adolf Procházka se zapojil do protinacistického odboje. Byl však prozrazen, ale naštěstí se mu podařilo uprchnout do londýnského exilu. Helena Koželuhová Procházková byla na jaře 1940 zatčena gestapem a dva měsíce vězněna. Ve snaze ochránit sebe i své děti přesvědčila gestapo, že ji manžel opustil kvůli osobním rozepřím, a tak se jí podařilo dostat se na svobodu. Byla propuštěna a oficiálně rozvedena, ovšem i nadále byla sledována. Za heydrichiády ji nacisté znovu zatkli a deportovali do Terezína, odkud se dostala pod podmínkou, že se provdá. Vzala si dlouholetého rodinného přítele Jiřího Wilda. Spolu s ním a svými dcerami přesídlila na jaře 1943 do Bratislavy. Jiří Wild na Slovensku působil jako odborník na ministerstvu dopravy a veřejných prací. I on byl v kontaktu s odbojem. Když vypuklo Slovenské národní povstání na konci léta 1944, odešel s rodinou do Banské Bystrice. Po porážce povstání se manželé uchýlili zpět do Bratislavy, kde zůstali do konce války. V květnu 1945 se z exilu vrátil Adolf Procházka a obnovili s Helenou manželský svazek hned poté, co fiktivní manželství s Jiřím Wildem uznal soud za neplatné.

Helena se jako pravá neteř svých strýců, bratří Čapků, po roce 1945 výrazně prosadila jako publicistka. Stala se hlavní vnitropolitickou komentátorkou Lidové demokracie a patřila k nejvýraznějším hlasům poválečné demokratické publicistiky. Ve svých textech otevřeně a ostře kritizovala sílící vliv komunistů, fungování Národní fronty i atmosféru nastupující politické nesvobody. Své politické přesvědčení se rozhodla prosazovat i v parlamentu, kam byla ve volbách v roce 1946 zvolena za lidovce. Po volbách se ale nevyhýbala kritice vedení strany, a tak není divu, že poslanecký slib už nesložila a mandát nepřevzala. Nakonec byla pro své pravicově orientované názory vyloučena i z lidové strany.

Na rozdíl od mnoha jiných však nehodlala mlčet, a to dokonce ani během únorového převratu v roce 1948. Právě tehdy se její život začal nebezpečně přibližovat osudům demokratických političek a právniček, jakou byla Milada Horáková. Komunistický režim začal systematicky likvidovat elity první republiky – advokáty, soudce, novináře i politiky. Milada Horáková zůstala, byla zatčena a po vykonstruovaném procesu popravena v pankrácké věznici 27. června 1950.

Helena zvolila jinou cestu. Společně s manželem Adolfem Procházkou uprchla již v březnu 1948 do exilu. Útěk byl dramatický a provázely jej zásahy StB i zatýkání členů rodiny. Nakonec se jí však podařilo dostat na Západ. V exilu se jí záhy rozpadlo manželství. O to více se věnovala práci a pokračovala v publicistické i posléze i pedagogické činnosti. Psala o české kultuře, o odkazu rodiny Čapků i o tragédii ztracené demokracie ve střední Evropě. V prosinci 1948 se stala předsedkyní Sdružení československých žen v exilu. Od roku 1949 byla členkou Rady svobodného Československa. Zemřela v roce 1967 v USA a v roce 1992 jí byl propůjčen Řád T.G.M.

Dnes připomínám její mnohým neznámé či již pozapomenuté jméno jako jednu z výrazných představitelek generace demokraticky smýšlejících advokátů, kteří po únoru 1948 stáli před zásadní volbou: podřídit se nastupujícímu režimu, nebo riskovat vězení či oprátku, nebo odejít do exilu.

Životní osud Heleny Koželuhové Procházkové, tak jak jej aspoň v hrubých rysech výše naznačuji, připomíná, jak dramaticky komunistická totalita zasáhla českou společnost i advokacii, která po převzetí moci v roce 1948 přišla nejen o řadu významných osobností, ale i o svou dosavadní samostatnost a nezávislost.

Hana Rýdlová, šéfredaktorka Bulletinu advokacie a Advokátního deníku

Foto: ilustrační dtto