Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 946/2024 nově vyložil podmínku „zvlášť závažného ublížení na zdraví“, která dosud představovala jednu z hlavních překážek úspěšného odškodňování újmy po očkování. Přináší tento rozsudek skutečný průlom v postavení poškozených, nebo pouze dílčí korekci dosavadní praxe?

 

Vývoj odškodňování újmy po očkování proti covidu-19

Odškodňování újmy na zdraví vzniklé v důsledku očkování je citlivou společenskou otázkou. Dá se říci, že již od okamžiku přijetí zákona č. 569/2020 Sb., jehož § 2 upravuje odškodnění újmy způsobené očkováním proti covidu-19, bylo poměrně zřejmé, že požadavek kvalifikované újmy dosahující intenzity „zvlášť závažného ublížení na zdraví“ coby podmínky odškodnění újmy na zdraví bude činit značné výkladové problémy, a nakonec povede k tomu, že řada případů závažného poškození zdraví zůstane neodškodněna^[1].

Záhy se ukázalo, že Ministerstvo zdravotnictví (dále jen „MZd“), které bylo zákonem povoláno k vyřizování žádostí o odškodnění újmy způsobené povinným očkováním a očkováním proti covidu-19, nebude odškodňovat nejen osoby se zdravotními problémy po očkování proti covidu-19, ale ani po povinném očkování^[2]. Převažujícím důvodem odmítnutí žádostí o odškodnění byla právě neschopnost poškozených prokázat zvlášť závažné ublížení na zdraví. Vzhledem k tomu, že ani zákon č. 569/2020 Sb., ani zákon č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním (dále společně jen „odškodňovací zákony“), neobsahoval definici pojmu „zvlášť závažné ublížení na zdraví“, MZd při posuzování žádostí vycházelo z výkladu pojmu „zvlášť závažné ublížení na zdraví“, který v souvislosti s jiným právním institutem – odškodněním duševních útrap tzv. sekundárních obětí ve smyslu § 2959 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) podal Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. června 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018 zjednodušeně takto: „Zvlášť závažným ublížením na zdraví ve smyslu § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se rozumí ta nejtěžší zdravotní poškození mající následky srovnatelné svou závažností s usmrcením blízké osoby, popřípadě velmi těžká zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem…“

MZd ke dni sepisu tohoto textu neodškodnilo žádného žadatele o odškodnění újmy způsobené očkováním proti covidu-19. Satisfakci poskytlo pouze v jediném případě, a to v případě úmrtí batolete známého jako Anežka po podání kombinace hexavakcíny a vakcíny proti pneumokokům^[3].

Jak šel čas, někteří poškození se se svým nárokem obrátili na soud. Většina obecných soudů se přiklonila k výkladu MZd a jelikož u poškozených neshledala naplnění podmínky kvalifikované újmy, rozhodla v jejich neprospěch. Překvapivým se pak stal rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2025, č. j. 68 Co 300/2024-161, v němž soud zohlednil vůli zákonodárce a požadavek na spravedlivou náhradu dle čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (dále jen „Úmluva“), přičemž podle jeho názoru má stát odškodňovat újmu na zdraví vyvolanou povinným očkováním a očkováním proti covidu-19 vyjma zanedbatelných, přechodných a běžných následků s očkováním spojených na úrovni např. zvýšené teploty po očkování nebo otoku místa vpichu očkovací látky. Jak dopadne odškodnění tohoto poškozeného, se teprve ukáže – MZd v této věci podalo dovolání.

 

Řízení předcházející přelomovému rozsudku

Věc pana Jana, který po očkování proti covidu utrpěl myokarditidu, měla zpočátku poměrně standardní průběh – MZd jeho žádost odmítlo. Nalézací soud jeho žalobu zamítl, neboť podle názoru soudu nedošlo u poškozeného ke zvlášť závažnému ublížení na zdraví, a odvolací soud, který se s názorem nalézacího soudu ztotožnil, prvostupňový rozsudek potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu pak podal poškozený rozsáhlé dovolání.

Ze čtyř okruhů námitek vznesených v dovolání se Nejvyšší soud nejprve zaměřil na restriktivní formulaci podmínky pro odškodnění a dospěl k závěru, že takto pojaté omezení nároku požadavkem zvláštní závažnosti ublížení na zdraví je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Řízení o dovolání přerušil a podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení části ustanovení § 2 zákona č. 569/2020 Sb. a části § 2 odst. 1 zákona č. 116/2020 Sb.^[4].

Ústavní soud usnesením ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. Pl. ÚS 13/25 návrhu Nejvyššího soudu nevyhověl a uložil Nejvyššímu soudu vyložit nejasné a nelogické pasáže odškodňovacích zákonů za pomoci hledání smyslu a účelu interpretovaných zákonů. Současně však poskytl Nejvyššímu soudu názor, že ústavně konformní výklad § 2 zákona č. 569/2020 Sb. možný je. Podle názoru Ústavního soudu „…v souladu s obecným smyslem odpovědnosti státu za újmu způsobenou očkováním, kterým je zvýšení důvěry veřejnosti v očkování a s tím ruku v ruce jdoucí ochrana veřejného zájmu na zdraví populace, může být předpoklad pro její přiznání konstruován benevolentněji, než je tomu v případě obecné náhrady újmy či náhrady újmy sekundárních obětí (§ 2959 o. z.).“

 

Lze tentýž právní pojem vykládat rozdílně?

Ústavní soud tak uložil Nejvyššímu soudu opravdu obtížný úkol. Pojem „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ je právní termín, který by měl mít v rámci právního řádu pokud možno jednotný obsah. Jestliže je tentýž pojem v jedné oblasti vykládán restriktivně a v jiné extenzivně, vzniká stav, kdy význam pojmu není určován jeho obsahem, ale pouze kontextem konkrétní normy. Dospěl-li však Ústavní soud k závěru, že příliš restriktivní výklad vylučuje osoby, které by měly mít podle ústavních principů nárok na odškodnění, pak problém spočívá v samotném omezení vyjádřeném slovy „zvlášť závažné“.

Podle názoru autorky je nepřípustné, aby zákon obsahoval termín „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ a Nejvyšší soud zároveň musel tento pojem vyložit tak, jako by slova „zvlášť závažné“ chyběla. Ústavní soud tím přenesl řešení problému na Nejvyšší soud, který byl nucen nalézt takový výklad, jenž zachová ústavní konformitu právní úpravy. Jeho úvahy se tak pohybovaly na samé hranici mezi interpretací a dotvářením práva.

Jinými slovy, pokud Ústavní soud považoval podmínku „zvlášť závažného ublížení na zdraví“ tak, jak byla dosud vykládána, za překážku plné ochrany základních práv, měl podle názoru autorky tuto podmínku v rámci kontroly ústavnosti z napadených zákonů, resp. ze zákona, který se na danou věc vztahoval, odstranit. Tím by zachoval jednotný význam právních pojmů a předešel situaci, kdy je Nejvyšší soud nucen přisuzovat stejnému zákonnému výrazu odlišný obsah podle účelu jednotlivých právních úprav.

Slovo „zvlášť“ vyjadřuje v jazyce určitou mimořádnost. Odlišný výklad téhož pojmu v různých právních předpisech vytváří významové napětí mezi právním a jazykovým chápáním tohoto termínu. Pokud se bude řešit dopravní nehoda a odškodnění duševních útrap osoby blízké poškozenému, určitý zdravotní stav (např. paraplegie) nebude považován za zvlášť závažnou újmu na zdraví; ovšem ten samý zdravotní stav vzniklý po očkování může být považován za zvlášť závažnou újmu na zdraví, protože v tomto případě budeme pojem „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ vykládat, jak navrhoval Ústavní soud, benevolentněji. Je zřejmé, že takovým přístupem ztrácí právo pro běžného člověka srozumitelnost a popírá základní logiku jazyka.

 

Nový výklad podmínky zvlášť závažného ublížení na zdraví

V intencích výše uvedeného usnesení pléna Ústavního soudu přistoupil Nejvyšší soud k výkladu pojmu „zvlášť závažného ublížení na zdraví“ ve výše uvedených odškodňovacích zákonech, a to tak, aby bylo zajištěno poskytnutí spravedlivé náhrady, jak vyžaduje čl. 24 Úmluvy.

Nejvyšší soud tedy uzavřel, že tento pojem je v odškodňovacích zákonech třeba vyložit odlišně, než jak je vykládán judikaturou pro účely náhrady duševních útrap sekundárních obětí (osob blízkých) ve smyslu § 2959 o. z., a to zejména proto, že účelem výše uvedených odškodňovacích zákonů je odškodnění primárního poškozeného – očkovaného – za přímý zásah do jeho zdraví. Naproti tomu účelem § 2959 o. z. je nahradit nemajetkovou újmu sekundárních obětí za zásah do jejich základního práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů.  Tuto myšlenku pak na jiném místě rozsudku konkretizoval takto: „Podmínka povahy újem vzniklých z negativních projevů očkování na zdravotní stav očkovaného nemůže být pro účely odčinění chápána natolik přísně, že by ji naplňovaly jen případy trvalých stavů blížících se usmrcení, tedy například jen jako komatické stavy, či jiné stavy spojené se ztrátou sebeobsluhy.“

Nejvyšší soud v citovaném rozsudku používá i teleologický výklad, když vychází zejména z důvodové zprávy k zákonu č. 569/2020 Sb. Podle ní je cílem § 2 tohoto zákona ulehčit osobám, které se nechají očkovat, cestu k odškodnění, byla-li by těmto osobám způsobena daným očkováním újma, čímž se také chce nepřímo docílit zvýšení zájmu o očkování proti onemocnění covid-19. Dále Nejvyšší soud vychází z popisu zákonodárného procesu, z něhož je zřejmé, že kritérium „zvlášť závažného ublížení na zdraví“ mělo být pojistkou pro to, aby se podle daného zákona nemusely řešit lehké komplikace po očkování, tedy zvýšená teplota či otoky atd.

Co se týče toho, jak konkrétně by měl být vykládán pojem „zvlášť závažného ublížení na zdraví“ v uvedených odškodňovacích zákonech, Nejvyšší soud hledal inspiraci v komparativní analýze zpracované oddělením analytiky a srovnávacího práva Nejvyššího soudu. Obecně pak shrnuje, že „většina zemí Evropské unie používá tzv. no-fault kompenzační mechanismy, tedy poškozený nemusí dokazovat zavinění státu, výrobce či lékaře, ale pouze vznik újmy na zdraví a příčinnou souvislost nebo její významnou pravděpodobnost.“ (Podtrženo autorkou) Dále se v rozsudku uvádí, že většina zemí poskytuje různé formy náhrad, které víceméně odpovídají nárokům upraveným českým právem, za podmínky významnější míry újmy (závažnějšího poškození zdraví), aniž by předpisy stanovily přesnou definici. „Kritéria se liší stát od státu, nicméně se v zásadě shodují na tom, že programy náhrad vyžadují závažnou zdravotní újmu, zejména trvalé následky, pracovní neschopnost, invaliditu, úmrtí, tedy významnou, trvalou či dlouhodobou újmu na zdraví. Náhrada se neposkytuje při běžných krátkodobých nežádoucích účincích očkování.“ Nejvyšší soud poznamenává i to, že žádná z evropských zemí uvedených v Oxford NFCS (Covid-19 Vaccine No Fault Compensation Schemes) reportu neuvádí fixní částky.

V citovaném rozsudku Nejvyšší soud nepřímo vyslovuje, že očkování populace je vedeno prospěšnou snahou vymýtit nebezpečné nakažlivé choroby, a zajistit tak zdravé životní prostředí společnosti jako celku, jakož i lepší zdravotní stav každého očkovaného. Stát proto od každého jednotlivce očekává určitou míru spoluúčasti, která zahrnuje i nutnost snést určitou míru nepohodlí spojeného s očkováním, včetně méně významných obtíží, které se mohou projevit jako vedlejší účinky vakcinace. Podle názoru Nejvyššího soudu náhrada nenáleží očkovaným v případech, kdy reakce organismu

• byla krátkodobá,
• neohrožovala život

či

• neznamenala obtíže vyřazující je podstatným způsobem z běžných životních činností.

Formulace použitá Nejvyšším soudem však může do budoucna vyvolat interpretační nejasnosti.

Spojka „či“ totiž může mít jak slučovací, tak vylučovací význam. Ze skutečnosti, že před „či“ není čárka, lze soudit na význam slučovací. Podle názoru autorky je tedy tuto větu vykládat tak, že náhrada nenáleží očkovaným jen tehdy, pokud jsou splněny všechny tři uvedené podmínky současně. Naproti tomu pokud by „či“ v této větě mělo mít význam vylučovací, mohlo by například dojít k tomu, že by reakce organismu na očkování sice byla krátkodobá, avšak ohrožovala by život (typicky anafylaktický šok), a odškodné by přiznáno být nemuselo.

Společenská solidarita však není bezbřehá. Nejvyšší soud konstatuje, že kompenzační povinnost státu podle příslušných ustanovení citovaných odškodňovacích zákonů nastupuje tehdy, pokud reakce organismu na očkování přeroste v reálnou, lékařsky diagnostikovatelnou újmu na zdraví, která splňuje alespoň jedno z následujících kritérií:

• intenzivnější vytrpěná bolest,
• závažnější trvalé následky v podobě ztížení společenského uplatnění,
• delší pracovní neschopnost,
• nezanedbatelné náklady léčení.

Současně Nejvyšší soud zdůraznil nutnost individuálního odborně podloženého posuzovaní každé věci.

 

Výkladové problémy § 2 zákona č. 569/2020 Sb.

Nejvyšší soud ve svém derogačním návrhu podaném Ústavnímu soudu rozebírá rozpor mezi dikcí § 2 zákona č. 569/2020 Sb. („Stát nahradí osobě, která se nechala očkovat léčivým přípravkem podle § 1 odst. 1, újmu způsobenou očkováním léčivým přípravkem podle § 1 odst. 1, došlo-li následkem tohoto očkování k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného, vytrpění bolesti, ztrátě na výdělku nebo ztížení společenského uplatnění…“) a § 2 odst. 1 zákona č. 116/2020 Sb. („Stát nahradí osobě, která se podrobila povinnému očkování, jež provedl poskytovatel zdravotních služeb, /dále jen „očkovaný“/, dojde-li následkem povinného očkování k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného, vytrpěné bolesti, ztrátu na výdělku a ztížení společenského uplatnění způsobené povinným očkováním…“). Tento rozpor komentuje slovy, že uvedené nedostatky jsou v rozporu s požadavkem určitosti, srozumitelnosti a adekvátní interpretovatelnosti právních předpisů. Pro část poškozených může být zklamáním, že Nejvyšší soud nově dospěl k závěru, že ustanovení § 2 zákona č. 569/2020 Sb. je třeba vyložit shodně s doslovným zněním § 2 odst. 1 zákona č. 116/2020 Sb., protože uvedený rozpor by šel vykládat i ve prospěch poškozených.

 

Dopad rozsudku na projednávanou věc

V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud se nezabýval zkoumáním míry obtíží poškozeného, přestože jeho obtíže nejsou natolik bagatelní, aby bylo možno bez dalšího uzavřít, že podmínky pro odškodnění nesplňuje. Odvolací soud navíc vyložil příslušná ustanovení očkovacích zákonů nesprávně, proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. A protože důvody, pro které se tak stalo, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil i toto rozhodnutí a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. I když je právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v citovaném rozsudku závazný, vrácením věci soudu prvního stupně řízení nekončí a nárok poškozeného bude předmětem dalšího dokazování.

 

Dopady rozsudku na případy poškozených povinným očkováním

Velmi stručně lze shrnout, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 946/2024 se vztahují i na odškodnění újmy po povinném očkování, neboť obě právní úpravy sdílejí totožný legislativní princip a shodnou podmínku „zvlášť závažného ublížení na zdraví“. Nejvyšší soud stanovil, že tento pojem má být v obou odškodňovacích zákonech vykládán shodně, avšak nikoli restriktivně ve smyslu výkladu tohoto pojmu ve vztahu k § 2959 o. z.

 

Otázka příčinné souvislosti

Nejvyšší soud v tomto konkrétním rozsudku otázku příčinné souvislosti jako takovou neřeší, takže v tomto smyslu není pro poškozené tento rozsudek jednoznačným vítězstvím. Za interpretačně přínosný je třeba považovat názor Nejvyššího soudu ohledně možnosti použít vyhlášku č. 483/2021 Sb., o následcích povinného očkování pro posouzení vyvratitelné domněnky příčinné souvislosti i v případech očkování proti covidu-19. V § 1 této vyhlášky se totiž uvádí: „Následky povinného očkování spočívající v újmě na zdraví, u kterých je na základě odborného medicínského poznání pravděpodobné, že nastanou, a doba, ve které tyto následky po provedení daného povinného očkování nastanou, jsou uvedeny v příloze k této vyhlášce.“ Ačkoli je onemocnění covid-19 uvedeno v příloze této vyhlášky, očkování proti covidu-19 není povinným očkováním ve smyslu § 46 (pravidelné a zvláštní očkování) a § 69 (mimořádné očkování) zákona č. 258/2020 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a nebylo tedy zřejmé, zda je možné domněnku příčinné souvislosti danou v § 3 zákona č. 116/2020 Sb. vztáhnout i na odškodnění újmy po očkování proti covidu-19.

Uvidíme, jak s tímto názorem bude v daném případě pracovat soud prvního stupně. Podle citované vyhlášky je jedním z presumovaných následků po očkování proti covidu-19 též myokarditida, kterou utrpěl poškozený pan Jan. Podle vyhlášky je třeba, aby následky nastaly do 14 dnů po provedení očkování. V daném případě se však podle rozsudku zdravotní potíže pana Jana projevily od 15. dne po očkování. Právě tento detail jasně ilustruje, že prováděcí vyhláška je vůči poškozeným nastavena velmi rigidně a nevstřícně. Striktní nastavení časových lhůt nerespektuje individuální průběh zdravotních komplikací a staví poškozené do nevýhodné pozice. V dané věci by mohl poškozený přijít o výhodu domněnky příčinné souvislosti, což popírá smysl odškodňovacího mechanismu. Vyhláška by si zasloužila zásadní přepracování, které by reflektovalo reálné potřeby obětí a zmírnilo jejich důkazní břemeno.

 

Důsledky rozsudku pro nároky již zamítnuté ze strany MZd

Nárok na odškodnění je třeba u soudu uplatnit ve tříleté promlčecí lhůtě (§ 629 odst. 1 o. z.). Ta počne běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o újmě a osobě povinné k její náhradě. (§ 620 ods.t 1 o. z.). V případě nezletilého počne promlčecí lhůta běžet nejdříve v okamžiku, kdy se nezletilý stane plně svéprávným, tedy zpravidla dosažením zletilosti (§ 622 o. z.) Po dobu, kdy MZd projednává žádost poškozeného o odškodnění, resp. ode dne, kdy byla ministerstvu doručena žádost, do dne, kdy ministerstvo vyrozumělo očkovaného o tom, že mu požadovanou náhradu újmy zcela nebo zčásti nepřiznalo, se promlčecí lhůta staví; nejdéle však po dobu 6 měsíců (§ 5 odst. 5 ve spojení s odst. 2 zák. č. 116/2020 Sb.).

Skutečnost, že Nejvyšší soud přijal nový, spravedlivější výklad pojmu „zvlášť závažné ublížení na zdraví“, neodstraňuje právní účinky promlčení. Pokud poškozený, jehož žádost o odškodnění MZd před lety zamítlo, nepodal včas žalobu k soudu, jeho nárok se promlčel. Pokud poškozený podá žalobu na odškodnění po uplynutí promlčecí lhůty, lze důvodně očekávat, že stát vznese námitku promlčení. Soud pak musí žalobu zamítnout, aniž by vůbec zkoumal věcnou podstatu žaloby.

I v takovém případě by však asi stálo za to se bránit a argumentovat, že námitka promlčení vznesená státem je v rozporu s dobrými mravy. MZd jako ústřední orgán státní správy aplikovalo vědomě nesprávný, restriktivní výklad práva, čímž občana – laika uvedlo v omyl, že na odškodnění nemá nárok. Poškozený v těžkém zdravotním stavu po očkování neměl prostředky na nejistý, finančně nákladný spor se státem, který v té době nižší soudy paušálně zamítaly. Pokud tedy stát nejprve nezákonnou správní praxí občana odradí od žaloby a následně se brání tím, že občan žalobu nepodal včas, mohlo by se jednat o zneužití práva, kterému by soudy neměly přiznávat ochranu.

Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu jasně ukázal, že stát přenesl riziko očkování na jednotlivce. V současné situaci by bylo dle názoru autorky spravedlivé, kdyby MZd navrhlo speciální odškodňovací zákon s retroaktivním účinkem, který by otevřel novou lhůtu pro podání žádostí pro ty, kteří byli dříve nespravedlivě odmítnuti – analogicky k zákonu o odškodnění protiprávních sterilizací^[5].

 

Poškození, kteří o odškodnění dosud MZd nepožádali

Podle výše uvedených odškodňovacích zákonů je předchozí uplatnění nároku u MZd obligatorní podmínkou. Bez splnění této podmínky nelze žalobu u soudu projednat. Pokud poškozený v minulosti žádost o odškodnění u MZd nepodal, nachází se v nelehké situaci. Podat žádost o odškodnění lze jistě i po promlčecí lhůtě. Promlčením právo nezaniká (jako u prekluze), pouze slábne jeho vymahatelnost. Je vysoce pravděpodobné, že MZd, vázáno zásadou hospodárnosti, takovou opožděnou žádost zamítne. Je otázka, jak by se soud vypořádal s námitkou jednání v rozporu s dobrými mravy v tomto případě.

Jiná situace by byla, pokud by poškozený vědomost o tom, že konkrétní zdravotní následek je v příčinné souvislosti s očkováním, získal až nyní. Příkladem budiž onemocnění, u něhož se nevědělo, že by mohlo být způsobeno očkováním, ale nyní to vešlo ve známost a poškozenému souvislost s očkováním navíc potvrdil znalec.

 

Nepovinná očkování mimo rámec odškodňovacích zákonů

Citovaný rozsudek se vztahuje výhradně k újmě způsobené povinným očkováním a očkováním proti covidu-19. Na ostatní nepovinná očkování nemá žádný přímý vliv. Stát za újmu po běžném nepovinném očkování neodpovídá a poškození musí postupovat podle obecných zákonných ustanovení.

 

Závěr

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 946/2024 představuje významný posun v oblasti odškodňování újmy způsobené očkováním. Odmítá dosavadní mimořádně restriktivní výklad podmínky „zvlášť závažného ublížení na zdraví“ a otevírá prostor pro spravedlivější posuzování nároků osob poškozených povinným očkováním i očkováním proti covidu-19.

Citovaný rozsudek současně ukazuje limity současné právní úpravy. Pokud je třeba pojem „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ vykládat odlišně od jeho dosud ustáleného významu, aby bylo dosaženo ústavně konformního výsledku, je namístě otázka, zda problém nespočívá spíše v samotném znění odškodňovacích zákonů než jen v jejich dosavadní interpretaci.

 

JUDr. Vladana Vališová, LL.M., působí jako advokátka a rozhodce PRIAC – Mezinárodního rozhodčího soudu při ČMKBK

Foto: redakce AD

 

---

[1] Vališová V. Současný stav náhrady újmy způsobené očkováním proti onemocnění covid-19. Advokátní deník. 27. 1. 2021. Dostupné z https://advokatnidenik.cz/2021/01/27/soucasny-stav-nahrady-ujmy-zpusobene-ockovanim-proti-onemocneni-covid-19/

[2] Vališová V. Odškodnění újmy po očkování proti onemocnění covid-19 v praxi. Advokátní deník. 29. 4. 2022. dostupné z https://advokatnidenik.cz/2022/04/29/odskodneni-ujmy-po-ockovani-proti-onemocneni-covid-19-v-praxi/

[3] Stát poprvé v historii přiznal odškodné rodičům dítěte, které zemřelo po očkování. Aktuálně. 27. 2. 2025. https://zpravy.aktualne.cz/domaci/ockovani-odskodne/r~e556e200f50411ef9af20cc47ab5f122/

[4] Vališová V. Chystá se rozuzlení ve věci odškodňování újmy po očkování? Advokátní deník. 9. 4. 2025. Dostupné z https://advokatnidenik.cz/2025/04/09/chysta-se-rozuzleni-ve-veci-odskodnovani-ujmy-po-ockovani/

[5] zákon č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem a o změně některých souvisejících zákonů