Na Karlovarských právnických dnech (KJT), které se konaly 11. až 13. června v hotelu Thermal, vystoupily na téma „Krása a složitost reparace škody a újmy ze všech stran a ve všech souvislostech“ bezmála tři desítky významných řečníků, mezi nimi také advokát a místopředseda ČAK Lukáš Trojan, jehož příspěvek Odpovědnostní nároky ke škodě či újmě ve vazbě na zajištění majetkových hodnot v trestním řízení Vám Advokátní deník přináší: 

 

Odpovědnostní nároky ke škodě či újmě ve vazbě na zajištění majetkových hodnot v trestním řízení

Zajištění majetku v trestním řízení je legitimním nástrojem k ochraně účelu trestního řízení. Slouží k zajištění restitučních práv poškozených, k zajištění majetkových hodnot pro potenciálně ukládaný peněžitý trest, a především k zajištění budoucího výkonu rozhodnutí (trest propadnutí majetku a trest propadnutí věci). Zároveň tento institut představuje intenzivní zásah do vlastnických práv, především do dispoziční sféry dotčených fyzických i právnických osob. Omezení dispozičních práv k zajištěným majetkovým hodnotám sebou přirozeně přináší bezprostřední dopady do života osob, které jsou nuceny se tomuto institutu podrobit a má vliv na správu, investici majetkových hodnot, může mít přímé dopady do podnikání, cash flow, úvěrové kázně i reputace.

Klíčovou otázkou je, za jakých podmínek má zásah do dispozičních práv potenciál proměnit se v nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy. Základní zákonné parametry takový potenciál vymezují dvěma instituty. Prvním je nezákonné rozhodnutí ve vztahu k zajištění majetkových hodnot a druhým je nesprávný úřední postup.^[1]). Svojí povahou může jít o zásah procesně vadný, případně excesivní svou délkou či rozsahem. Těžiště problému spočívá ve vztahu mezi zajišťovacími instituty trestního řádu a režimem odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb.

Vymezení problému a základní systematika

Termín „zajištění“ v trestním řízení definuje více typově odlišných institutů. Liší se účelem (např. zajištění k ochraně nároku poškozeného, zajištění pro výkon peněžitého trestu či propadnutí majetku či věci), mírou zásahu i procesními prostředky kontroly. Druh a účel zajištění definuje následnou odpovědnostní kvalifikaci. Totožné dispoziční omezení (např. blokace účtu či omezení nakládání s věcí) může vzniknout na základě odlišného procesního titulu a odlišně se následně promítat do úvahy, zda jde o nezákonné rozhodnutí, nebo o nesprávný úřední postup.

Stejně důležité je rozlišit, co má být v odpovědnostní rovině nahrazováno. Typicky se nahrazuje skutečná škoda, ušlý zisk a nemajetková újma. Nejedná se pouze o pojmové rozlišení, ale každá kategorie nároku klade odlišné nároky na tvrzení a dokazování. Zejména je nutné prokazovat přesvědčivou konstrukci příčinné souvislosti mezi zajištěním a tvrzeným následkem.

Trestní řád upravuje více způsobů, jimiž může být majetková sféra dotčena. Patří sem zejména:

– zajištění nároku poškozeného na majetku obviněného podle § 47 až 49 trestního řádu,

– vydání a odnětí věci podle § 78 a 79 trestního řádu,

– zajištění věcí důležitých pro trestní řízení a zajištění dalších majetkových hodnot § 77b a § 79a až 79h trestního řádu,

– zajištění výkonu peněžitého trestu § 344a a § 344b trestního řádu,

– zajištění výkonu trestu propadnutí majetku § 347 až 349 trestního řádu,

– zajištění výkonu zabrání části majetku § 358b trestního řádu.

Společným jmenovatelem všech zajišťovacích institutů je zpravidla plné omezení dispozičního práva. V praxi se zajištění zpravidla projeví omezením dispozice se zůstatkem bankovního účtu, omezením dispozice s nemovitým majetkem omezením nakládání s movitou věcí, ale také omezením provozování a financování podnikatelské činnosti.

Z perspektivy zásahu do majetkové sféry je tak zásadní délka trvání zajištění. Zajištění představuje omezení dispozičních oprávnění pouze po zákoně definovanou dobu. Ačkoliv se nejedná o odejmutí vlastnického práva je právě doba trvání zajištění určujícím faktorem. Zákon č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů proto umožňuje ve vymezených případech^[2] majetkové hodnoty zpeněžit. Právě v těchto případech se omezení dispozičního práva transformuje do faktického odejmutí vlastnického práva k zajištěnému majetku, byť formou transformace majetkové hodnoty do peněžních prostředků.

Časové hledisko je však v případě zajištění určující, kdy i formálně „standardní“ omezení se může v čase proměnit v nepřiměřený zásah. Taková situace nastává, pokud orgány veřejné moci, zejména orgány činné v trestním řízení nereagují na změnu okolností, neprovádějí průběžný přezkum nebo nerozhodují o žádostech na zrušení či omezení zajištění včas. Délka zajištění se tak může stát samostatným problémem proporcionality a následně i samostatným zdrojem tvrzené nemajetkové újmy.

Odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb.: nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup

Režim odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup je upraven zákonem č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Z hlediska kvalifikace odpovědnostního titulu je rozhodující rozlišení mezi nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Právě nesprávný úřední postup jako odpovědnostní institut v praxi koncentruje podstatnou část sporů. V případě, že k zajištění majetkových hodnot dojde dle ustanovení trestního řádu a jedná se o primární zásah obstojí obvykle takové rozhodnutí v testu zákonnosti. Je však namístě hodnotit jeho další trvání, způsob správy případnou procesní nečinnost z hlediska testu správnosti úředního postupu. V čase se tedy může posouvat „těžiště protiprávnosti“ od zákonnosti rozhodnutí k nesprávnému úřednímu postupu, který neobstojí v kvalitě či rychlosti dalšího rozhodování orgánů.

Zákon č. 82/1998 Sb. obsahuje procesně významná ustanovení pro „předběžné“ uplatnění nároku dle § 14 a § 15 zákona 82/1998 Sb., úpravu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a zákona 82/1998 Sb. i podmínky za kterých se nároky promlčí dle § 32 až § 35 zákona 82/1998 Sb. Pro rozhodovací praxi je zásadní správná právní kvalifikace titulu uplatňovaného právního nároku tedy zda je namítáno nezákonné rozhodnutí anebo/i nesprávný úřední postup.

Zvláštní váhu má ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. v situaci, kdy zajištění je sice legální, ale excesivní. Takové případy jsou v praxi nejvíce frekventované a mohou představovat velmi intenzivní zásah do majetkové sféry, typicky nepřiměřeným rozsahem, délkou nebo absencí průběžného přezkumu.

Zajištění jako východisko pro odpovědnostní nárok

První kategorií jsou případy, kdy dochází ke zrušení rozhodnutí o zajištění pro nezákonnost. Druhou skupiny reprezentují situace, kdy zajištění skončí pro odpadnutí jeho zákonných důvodů, případně je omezeno jako nadbytečné, aniž by bylo výslovně deklarováno, že původní rozhodnutí bylo nezákonné. Třetí kategorií jsou excesy v rozsahu (zajištění je příliš široké) a v délce (zajištění je nepřiměřeně dlouhé), včetně případů, kdy orgány nereagují na změny okolností nebo rozhodují o omezení či zrušení zajištění opožděně.

V praxi se jako zvlášť významné ukazují situace, kdy trestní řád předpokládá průběžné rušení nebo omezování zajištění, není-li již třeba nebo není-li třeba v daném rozsahu. Jedná se o situace definované v § 48, § 79f, § 344b a § 349 trestního řádu.

Dle ustanovení:

• 48 trestního řádu předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce zajištění zruší pomine-li důvod, pro který bylo nařízené, nebo bylo-li trestní stíhání pravomocně zastaveno nebo skončilo-li pravomocným zprošťujícím rozsudkem, nebo uplynuly-li čtyři měsíce ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž byl obžalovaný uznán vinným, nebo ode dne, kdy nabylo právní moci usnesení, jímž byla věc postoupena jinému orgánu.

• 79f trestního řádu se zruší nebo omezí zajištění věcí důležitých pro trestní řízení, není-li jej již třeba nebo jej není třeba ve stanoveném rozsahu.

• 344a trestního řádu předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce zruší nebo omezí zajištění výkonu peněžitého trestu, pomine-li důvod, pro který byla určená část majetku zajištěna, nebo není-li zajištění třeba v rozsahu, v němž bylo nařízeno.

V případě zajištění výkonu trestu propadnutí majetku trestní řád v § 349 stanoví, že pokud pomine důvod, pro který byly majetek nebo jeho určená část zajištěny, nebo není-li zajištění třeba v rozsahu, v němž bylo nařízeno, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce zajištění zruší nebo omezí. Pokud orgány tuto korekční povinnost nevykonávají řádně a včas, otevírá se prostor pro odpovědnostní titul založený na nesprávném úředním postupu.

Specifickou intenzitu má zejména délka zajištění jako zdroj nemajetkové újmy tam, kde orgány nerozhodují o žádostech na zrušení nebo omezení zajištění bezodkladně, příp. neprodleně, ačkoliv to trestní řád výslovně požaduje např. v § 79f odst. 2, § 344b odst. 3 a § 349 odst. 3 trestního řádu.  Osoba, jíž byla zajištěna věc důležitá pro trestní řízení, má podle § 79f odst. 2 trestního řádu právo kdykoliv po právní moci usnesení o zajištění žádat o zrušení nebo omezení zajištění. O takové žádosti je třeba neodkladně rozhodnout. V případě zajištění výkonu peněžitého trestu má obviněný podle § 344b odst. 3 trestního řádu právo kdykoliv po právní moci usnesení o zajištění žádat o zrušení nebo omezení zajištění. O takové žádosti musí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce neprodleně rozhodnout. I v případě zajištění výkonu trestu propadnutí majetku má obviněný podle § 349 odst. 3 trestního řádu právo kdykoliv po právní moci usnesení o zajištění žádat o zrušení nebo omezení zajištění. I o této žádosti musí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce neprodleně rozhodnout. V takových případech je namístě uvažovat o přiměřeném zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Délka trvání zajištění se v takových případech nevyčerpává jako „kvantitativní“ údaj, ale stává se kvalitativním faktorem intenzity zásahu.

Správa zajištěného majetku a odpovědnost při výkonu zajištění (zákon č. 279/2003 Sb. o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení)

Pro odpovědnostní rovinu není rozhodné pouze samotné rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot, ale i jeho výkon a správa zajištěného majetku. Trestní řád u některých zajišťovacích institutů výslovně odkazuje na „zvláštní právní předpis“ pro výkon zajištění a správu majetku, (srovnej např.  § 47 odst. 8 trestního řádu). Obdobně se tento režim uplatní i u dalších typů majetkových zajištění. Zvláštním předpisem se rozumí zákon č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení (dále také jako „zákon č. 279/2003 Sb.“).

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 279/2003 Sb. se tento zákon vztahuje na výkon rozhodnutí o zajištění majetku nebo jeho části pro účely výkonu trestu, zabrání části majetku nebo uspokojení nároku poškozeného, a současně i na správu věcí a náhradních hodnot vydaných, odňatých nebo jinak zajištěných v trestním řízení. Účel správy je přitom vymezen velmi ambiciózně. Podle § 8a odst. 1 zákona č. 279/2003 Sb. se majetek spravuje tak, aby „nedošlo bezdůvodně k snížení hodnoty zajištěného majetku nebo k jeho zmenšení, popřípadě aby se majetek očekávaným způsobem zvýšil“. Tento zákonný standard zdůrazňuje, že správa není pouze pasivním opatrováním, nicméně lze konstatovat, že současně nejde o volné podnikatelské nakládání se zajištěným majetkem.

Z hlediska potenciální odpovědnosti státu je významné hodnocení případných pochybení a vad spojených se správou zajištěného majetku. V případech, kdy správa zajištěného majetku neplní zákonný účel a vede k bezdůvodnému snižování hodnoty či ke zmenšení majetku, promítá se tento deficit do způsobené škody i do úvahy o příčinné souvislosti. Zákon č. 279/2003 Sb. zároveň vymezuje, kdo může správu vykonávat. Dle § 9 zákona může správu vykonávat soud, na základě jeho pověření Ministerstvo vnitra, jiná organizační složka státu nebo státní organizace, soudní exekutor, smluvní správce, a u některých druhů majetku zvláštní správce podle § 9c zákona č. 279/2003 Sb. Zákon tedy předjímá, že pro specifické typy správy majetku je časová a zejména odborná kompetence soudu, který primárně odpovídá za správu majetku, nedostatečná a umožňuje pověření subjektů, které jsou schopny zajistit odbornou správu majetku v kontextu podmínek definovaných § 8a odst. 1 zákona č. 279/2003 Sb., tedy zajistit, aby nedocházelo k bezdůvodnému snižování hodnoty zajištěného majetku, jeho zmenšování, případně, aby se majetek očekávaným způsobem zvýšil. Zákonný předpoklad řádné majetkové správy tak v sobě obsahuje i řádnou úvahu soudu kdy je sám soud ještě schopen zajistit řádnou správu majetku dle definovaných zákonných kritérií a kdy již je namístě pověřit třetí subjekt.

U nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. není tzv. „předběžné“ uplatnění nároku pouze formálním krokem, ale procesní podmínkou soudního uplatnění nároku. Podle § 14 odst. 1 až 3 zákona 82/1998 Sb. musí být nárok nejprve uplatněn u příslušného úřadu. Teprve není-li v šestiměsíční lhůtě uplatněný nárok plně uspokojen, lze se obrátit na soud podle § 15 odst. 2 zákona 82/1998 Sb. Tato fáze má v kontextu zajištění dvojí význam. Jednak jde o procesní filtr, který může umožnit mimosoudní vyřízení zjevně důvodných nároků. Jednak se zde často formuje jádro budoucího sporu o posouzení, zda jde o nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona 82/1998 Sb., nebo o nesprávný úřední postup podle § 13 zákona 82/1998 Sb. Pro poškozeného je zásadní již v této fázi přesně vymezit, které rozhodnutí či který postup považuje za protiprávní, v čem nezákonnost či nesprávnost spočívá, jaká škoda nebo újma vznikla a jaká je příčinná souvislost mezi zajištěním a tvrzeným následkem.

Důkazní břemeno tíží poškozeného i přes objektivní povahu odpovědnosti státu. Poškozený musí prokázat všechny rozhodné předpoklady odpovědnosti, tedy existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody či nemajetkové újmy a příčinnou souvislost. V případech nezákonného rozhodnutí se navíc uplatní procesní předpoklady dle § 8 zákona 82/1998 Sb., tedy zda rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušných orgánem. Předpokladem přiznání nároku je navíc využití všech opravných prostředků, včetně mimořádných.

U majetkových zajištění bývá důkazní situace navíc specifická tím, že ekonomické následky jsou rozprostřeny v čase a nelze je vždy snadno oddělit od dalších faktorů. Nestačí tedy prokázat pouze skutečnost, že majetek byl zajištěn. Je třeba unést důkaz k tomu, že zajištění vedlo k tvrzenému hospodářskému propadu, ztrátě obchodní příležitosti případně reputační či jiné újmě.

Rozhodujícím prvkem je prokazování vzniku škody a příčinné souvislosti. U skutečné škody lze typicky uvažovat o nákladech vyvolaných blokací majetku, nákladech financování, sankcích za nesplnění smluv, nákladech náhradních provozních řešení či o znehodnocení majetku. U ušlého zisku je situace výrazně obtížnější poškozený musí doložit, že nebýt zajištění, bylo by dosažení zisku reálně a dostatečně pravděpodobné, nikoli pouze hypotetické. Přesvědčivou kauzální konstrukci nelze opřít o obecná tvrzení, ale je nezbytné tvrdit a prokazovat konkrétní řetězec následků.

Příklad řetězení následků:

(blokace účtu – nemožnost plnit splatné závazky – ztráta konkrétní zakázky – vyčíslitelný výpadek marže).

V těchto případech má zpravidla klíčovou váhu kvalita smluvní dokumentace, účetních podkladů, cash-flow analýz a případně znaleckého posouzení.

Specifický je význam zrušujícího rozhodnutí v původním trestním řízení. Pro konstrukci nároku z nezákonného rozhodnutí je klíčový § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. podle kterého lze nárok uplatnit zásadně jen tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, přičemž soud rozhodující o náhradě škody je tímto zrušujícím či měnícím rozhodnutím vázán. U zajišťovacích institutů se zde však objevuje praktický problém. V řadě případů rozhodnutí o zajištění není zrušeno výslovně pro nezákonnost, nýbrž je následně zrušeno nebo omezeno proto, že pominuly jeho důvody; např.  § 48, § 79f, § 344b a § 349 trestního řádu.

Samotné odpadnutí důvodů však nemusí znamenat, že původní rozhodnutí bylo nezákonné. Úspěch nároku tak může záviset na tom, zda se poškozenému podaří opatřit podklad prokazující nezákonnost původního rozhodnutí, nebo zda bude muset nárok vystavět na konstrukci nesprávného úředního postupu.

Vedle právního základu a dokazování se opakovaně ukazuje jako slabé místo pro prokázání nároku i vyčíslení újmy. To platí zejména u ušlého zisku, ztráty podnikatelských příležitostí, reputační újmy a sekundárních ekonomických dopadů dlouhodobé blokace majetku. U nemajetkové újmy poskytuje § 31a zákona č. 82/1998 Sb. rámec pro přiměřené zadostiučinění, avšak bez pevnějších tarifních vodítek právě pro majetková zajištění. O to větší význam má argumentace intenzitou zásahu, délkou jeho trvání, významem zajištěného majetku pro osobní či podnikatelskou sféru poškozeného a konkrétními dopady do jeho života či činnosti.

Kritická místa aplikační praxe

Z hlediska aplikační praxe je zásadní definice titulu pro uplatnění nároku, tedy skutečnosti, zda nárok plyne z nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Toto rozlišení přitom rozhoduje o procesní strategii i důkazní situaci. U nezákonného rozhodnutí je poškozený limitován § 8 zákona č. 82/1998 Sb., tedy potřebou zrušení nebo změny rozhodnutí pro nezákonnost. U nesprávného úředního postupu se sice tento formální předpoklad nevyžaduje, avšak je obtížnější přesně vymezit, v čem nesprávnost spočívala. V oblasti zajištění je navíc časté, že počáteční zásah může být zákonný, avšak jeho další trvání, nedostatečný přezkum či opožděné rozhodování již zákonné být nemusí a odpovědnostní titul se tak může v čase proměňovat.

Zvláštní kapitolu tvoří ušlý zisk. Patří k nejčastěji tvrzeným, ale zároveň nejproblematičtěji prokazovaným položkám. Blokace účtu, nemovitosti nebo jiné hodnoty sama o sobě ještě nedokládá, že poškozený přišel o konkrétní zisk. Je třeba doložit, že zisk by s vysokou mírou pravděpodobnosti skutečně vznikl a že právě zajištění bylo rozhodující překážkou. V podnikatelské praxi naráží tento nárok na to, že podnikání je vystaveno řadě ekonomických vlivů a budoucí zisk je vždy ze své povahy hypotetický. Argumentačně se proto uplatní přístup založený na konkrétních smlouvách, objednávkách, plánovaných transakcích, historických ekonomických trendech a datech, nikoli na abstraktní představě „běžného chodu věcí“.

Mimořádně senzitivní je postavení třetích osob, které nejsou obviněny, avšak jejichž majetek byl zajištěn nebo jejichž majetková sféra je zajištěním fakticky dotčena. Trestní řád s právy třetích osob počítá jen dílčím způsobem (srovnej např. na § 47 odst. 6 a § 79a odst. 3 trestního řádu). V odpovědnostní rovině vyvstává otázka, zda a za jakých podmínek mají tyto subjekty dostatečně pevné postavení podle § 7 zákona č. 82/1998 Sb., tedy právo na uplatňovat svoje nároky na náhradu škody. Režim nezákonného rozhodnutí je totiž tradičně vázán na účastníka řízení, popř. na toho, s nímž mělo být jako s účastníkem jednáno. U třetích osob proto může být složitější vymezit procesní titul. Z tohoto důvodu se v praxi nabízí, že významnější roli v případě těchto osob hraje konstrukce nesprávného úředního postupu.

Zajištění majetkových hodnot a časová hodnota peněz

Zákon č. 279/2003 Sb. předpokládá řádnou správu majetku tak, aby „nedošlo bezdůvodně k snížení hodnoty zajištěného majetku nebo k jeho zmenšení, popřípadě aby se majetek očekávaným způsobem zvýšil“. V praxi je pro stát mimořádně obtížné této zákonné povinnosti dostát. Ačkoliv zákon předpokládá přenesení řádné správy zajištěných majetkových hodnot ze soudu na třetí subjekty, které mají lépe zajistit správu majetku v intencích citovaných podmínek zákona č. 279/2003 Sb., je nesporným faktem, že v případech větších majetkových hodnot řádná správa selhává.

Výmluvně neschopnost plnit zákonné povinnosti uložené správcům zákonem č. 279/2003 Sb. ilustruje rozhodnutí „Lex Ferrari“

Žalobkyně se domáhala náhrady škody představující pokles ceny hodnoty vozu značky Ferrari z důvodu nesprávného úředního postupu.   Soud prvního stupně po právní stránce dospěl k závěru, že žalobkyni vznikla škoda v důsledku nesprávného úředního postupu dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. spočívajícího v tom, že předmětné vozidlo nebylo náležitě udržováno. Újmu vztahující se k hodnotě vozidla při údržbě, která byla na vozidle prováděna, oproti správné údržbě, vyčíslil znalec na 337 000 Kč. Doba zajištění činila 8 let a dle soudu prvního stupně byla přiměřená. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž dospěl ke zjištěním, že v rámci údržby vozidla prováděné podle interního pokynu Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, nebyly realizovány servisní prohlídky v autorizovaném servisu, nebyla prováděna STK, měněna autobaterie, svíčky, olej, brzdové kapaliny apod. Nejvyšší soud pak na základě dovolání žalované rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) v jeho výroku I. co do částky 337 000 Kč s příslušenstvím zrušil a věc vrátil zpět odvolacímu soudu.  Nejvyšší soud přitom konstatoval, že správce nemá povinnost postupovat při své činnosti obdobně, jako by o svůj majetek pečoval sám jeho majitel. To se týká nejen celkové správy, ale i výkonu určitých dílčích úkonů správy. Při správě majetku tak správce respektuje pouze požadavky, které jsou výslovně předpokládány zákonem. Správce nemůže vykonávat více práv ani povinností, než kolik mu přiznává zákon. Otázka, které konkrétní úkony byl povinen správce v případě v této věci zajištěného vozidla Ferrari provádět, aby došlo k uchování hodnoty tohoto vozidla ve smyslu zachování jeho kvality, a které lze zároveň důvodně na správci požadovat, a které úkony jsou již nad rámec těchto povinností a nahrazují péči majitele či zvyšují nebo udržují případnou tržní cenu ojetého vozidla, zůstala odvolacím soudem nevyjasněna. Podle Nejvyššího soudu provozování vozidla, úkony provádění pravidelných technických kontrol STK či servisování v autorizovaném servisu přitom mohou spadat mezi povinnosti správce dle zákona o výkonu zajištění za situace, jedná-li se prokazatelně o úkony nezbytné pro uchování hodnoty konkrétního zajištěného vozidla. Bez jasného vymezení potřebných úkonů k uchování hodnoty konkrétního zajištěného vozidla a následného posouzení jejich splnění správcem není možné učinit závěr, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu žalované dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (k tomu viz).^[3] Citované rozhodnutí ilustruje nikoliv pouze selhání při správě svěřených majetkových hodnot ze strany státu, ale také určitou právní bezradnost na straně soudů jak se právní situací, která je v civilněprávních sporech standardně řešena vypořádat za situace kdy škůdcem je stát.

Pokud je správa majetkových hodnot, v případě jejich většího rozsahu, vykonávána s obtížemi, pak v případě zajištěných finančních prostředků, ať již na běžných účtech či v hotovosti, lze hovořit o systémovém selhávání. Soudy v praxi rezignují na snahu o jakékoliv, byť elementární zhodnocování takto zajištěných finančních prostředků a ponechávají je ležet v nominální výši na bankovních účtech či v hotovosti.

V rámci uplatňování nároků dle zákona č. 82/1998 Sb. se logicky majitelé takových finančních prostředků snaží uplatňovat újmu způsobenou devalvací takto uložených finančních prostředků v důsledku běhu času.

Otázka, zda má být při zajištění peněžních prostředků v trestním řízení kompenzováno „znehodnocení v čase“, však tvrdě naráží v české rozhodovací praxi na konzistentní rozhodovací praxi vycházející z teze, že samotná „časová hodnota peněz“ nepředstavuje obecný, samostatný odškodňovací titul. Soudy připouští ekonomickou relevanci času, avšak odmítají z ní bez dalšího dovozovat vymahatelný nárok. Jádro problému proto nespočívá v popření ekonomické reality, nýbrž v rozhraní mezi teorií a pozitivním právem kdy se z ekonomického východiska stává právně přičitatelná škoda či jiný satisfakční titul.

Čas jako východisko, nikoli právní nárok

V českém právu se „časová hodnota peněz“ prosazuje především tam, kde jí právní řád dává konkrétní normativní podobu, tedy typicky v úroku z prodlení (např. § 1970 občanského zákoníku nebo např. některé zvláštní úpravy jako např. § 252 zákona č. 280/2009 Sb. daňový řád). Z toho však neplyne obecné pravidlo, že kdykoli je někdo dočasně omezen v dispozici s finančními prostředky, vzniká mu automaticky nárok na peněžitou kompenzaci odpovídající „ceně času“.

Rozhodující je převod ekonomické teze do konkrétního nárokového institutu. Časová hodnota peněz je právně relevantní pouze tehdy, pokud ji právní řád promítá do konkrétního nároku. Tomu odpovídá i doktrinální teze, že české vnitrostátní právo časovou hodnotu peněz zpravidla samostatně neodškodňuje, není-li pro to zvláštní právní základ. České právo však již umí i pracovat s časovou hodnotou peněz; tak tomu je například v zákoně č. 262/2017 Sb., o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže a o změně zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže) (dále také jako „zákon č. 262/2017 Sb.“).

Podle § 4 odst. 1 zákona č. 262/2017 Sb., se škoda nahrazuje v plné výši; ustanovení § 2953 občanského zákoníku se nepoužije. Škoda je nahrazena v plné výši, jestliže je poškozenému nahrazeno také znehodnocení peněz, ke kterému došlo s ohledem na plynutí času od vzniku škody. Náhrada škody nesmí vést k nadměrnému odškodnění. Podle § 4 odst. 2 zákona č. 262/2017 Sb. pak je-li to potřeba k náhradě škody v plné výši, může poškozený požadovat po škůdci také zaplacení úroku, aby výše náhrady zohledňovala znehodnocení peněz, ke kterému došlo od vzniku škody do splatnosti její náhrady. Podle § 4 odst. 3 zákona č. 262/2017 Sb., pokud by zaplacení úroku z prodlení nevedlo k náhradě škody v plné výši pro dobu po splatnosti její náhrady, může poškozený po škůdci vedle úroku z prodlení požadovat v odpovídající výši také úrok zohledňující znehodnocení peněz. Poškozený však nemůže požadovat zaplacení úroku zohledňujícího znehodnocení peněz za dobu, po kterou poškozený nemůže po škůdci požadovat úrok z prodlení. A konečně podle § 4 odst. 4 tohoto zákona nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu soud.

 „nahrazení škody v plné výši“ znamená nahrazení skutečné škody a ušlého zisku a zároveň se vyžaduje zohlednění znehodnocení peněz v čase. Plná kompenzace podle této odborné literatury zároveň znamená, že cílem náhrady škody je uvést poškozeného do takové finanční situace, v níž by se nyní nacházel, kdyby k porušení práva hospodářské soutěže nikdy nedošlo. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 262/2017 je tedy v případě náhrady škody způsobené porušením soutěžního práva třeba hradit kompenzaci i za znehodnocení peněz v čase a pro ty případy, kdy by takové znehodnocení nebylo kompenzováno již v rámci náhrady skutečné škody či ušlého zisku, stanoví toto ustanovení v odstavci 2 další kategorii náhrady, a tou je úhrada (kompenzačních) úroků.  Tyto kompenzační úroky pak mají zohlednit časovou hodnotu peněz, přičemž tento přístup vychází podle této odborné literatury z předpokladu, že mezi porušením soutěžního práva a vznesením nároku na náhradu škody může uplynout poměrně dlouhá doba, během níž poškozený nemůže disponovat částkou, která odpovídá protisoutěžnímu navýšení ceny.^[4] V této souvislosti nelze pominout, že Soudní dvůr Evropské unie ve své judikatuře uvedl, že přiznání úroků, které zohledňují znehodnocení peněz v čase, je nezbytnou složkou odškodnění.^[5]

Rozhodovací praxe v případech zajištění majetkových hodnot v trestním řízení východiska plynoucí ze zákona č. 262/2017 Sb. nezohledňuje a vychází z několika navazujících premis, které ve výsledku vedou k odmítnutí abstraktní kompenzace.

Za prvé, zajištění samo o sobě není ztotožňováno s odnětím finančních prostředků. Soudy v těchto situacích vycházejí z toho, že blokací účtu dochází primárně k omezení dispozičního oprávnění, nikoli nutně k odnětí samotné majetkové hodnoty. Ústavní soud v této souvislosti výslovně akcentuje, že samotná blokace účtu zbavuje sice majitele účtu dispozičního oprávnění k zajištěným peněžním prostředkům, s nimiž po dobu jeho trvání majitel účtu nemůže nakládat, nikoliv ale oprávnění nabývat plodů tohoto majetku a užívat jich, byť s odkladem a podmínkou, pokud a teprve až dojde k uvolnění peněžních prostředků v důsledku odblokování účtu. ^[6]

Za druhé, inflace či obecná změna kupní síly peněz je v rozhodovací praxi soudů pojímána jako obecný ekonomický jev, nikoli jako konkrétní skutečnost bezprostředně působící újmu ve formě snížení hodnoty zajištěného majetku a tím škodu způsobenou státem.^[7] Soudy zde rozlišují mezi obecným znehodnocením a právně přičitatelnou škodou. Obecný odkaz na snížení hodnoty peněz v čase je v kontextu rozhodovací praxe soudů nedostačující. Nárokově relevantní je teprve to, co lze subsumovat pod skutečnou škodu, konkrétní ušlý zisk, případně jiný zákonem uznaný titul satisfakce.

Za třetí, soudy také v rozhodovací praxi odmítají přenášení úroku z prodlení (a to i zákonného) do odpovědnosti státu. Úrok z prodlení je institucionálně vázán na situaci, kdy existuje peněžitý dluh a dlužník jej nezaplatil včas (§ 1970 občanského zákoníku). U zajištění majetkových hodnot však soudy typicky neshledávají, že by stát „bez dalšího“ vystupoval v postavení dlužníka peněžité částky. Soudy tak v rozhodovací praxi nepřipouští závěr, že kompenzace má automaticky odpovídat zákonnému úroku z prodlení po dobu blokace, a to ani per analogiam.

Tento přístup je zřetelný i v rozhodnutí Ústavního soudu, kde stěžovatelka vystavěla uplatněný nárok na ušlém výnosu vyjádřeném znalcem pomocí zákonného úroku z prodlení za dobu trvání zajištění. Obecné soudy uzavřely, že samotným zajištěním škoda nevznikla, neboť výše zajištěné peněžní částky zůstala neměnná, a stěžovatelka nedoložila vznik škody, domáhá-li se náhrady ušlého zisku ve výši zákonného úroku z prodlení, ani neuvedla konkrétní skutečnosti prokazující ušlý zisk, jehož by při běžném nakládání se zajištěnými prostředky za normálního běhu okolností dosáhla.^[8] Ústavní soud přitom aproboval obecnou tezi, že ušlý zisk je nenastalé zvětšení majetku, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. ^[9]

Tvrzení, že peníze mají časovou hodnotu, a současné odmítnutí „časové kompenzace“ jsou v logickém rozporu. V rozhodovací praxi soudy tento rozpor řeší typovým rozlišením dvou rovin. Roviny teoretické a roviny nárokové. V rovině teoretické je čas plně relevantní a jeho běh devalvuje zajištěné peněžité hodnoty. V rovině nárokové však z této teze bez dalšího neplyne samostatný nárok na peněžitou kompenzaci.

Lze konstatovat s ohledem na rozhodovací praxi soudů, že české právo nepracuje s časovou hodnotou peněz jako s univerzálním principem plné monetární revalorizace každého odloženého plnění, nýbrž jako s dílčím hodnotovým východiskem, které nabývá nárokové relevance až prostřednictvím konkrétního institutu pozitivního práva. Rozhodovací praxe u zajištění majetkových hodnot tento koncept důsledně promítá do požadavku, aby žalobce unesl tvrzení a důkazní břemeno ve vztahu ke konkrétnímu typu škody či újmy, nikoli pouze k ekonomickému „znehodnocení“.

Praktické dopady a interpretační rizika

Z uvedeného plyne, že kompenzace není vyloučena absolutně není však automatická a nelze ji opírat o abstraktní vyčíslení „ceny času“ peněz.

Předpokladem úspěšného nároku je prokázání konkrétního ušlého zisku. Typicky se jedná o situace, kdy poškozený doloží připravenou konkrétní investici či jinak určitý a doložitelný výnos, který mu zajištění zmařilo. Zároveň však platí, že soudy jsou v tomto ohledu velmi přísné a odmítají hypotetické či spekulativní konstrukce. V intencích vyjádřených v usnesení Ústavního soudu ze dne 7.5.2024, sp.zn.  IV. ÚS 321/24 je slabinou nároků založených pouze na ekonomické teorii a znaleckém „přepočtu“ do úroku z prodlení právě absence konkrétních skutkových tvrzení a důkazů o tom, jakého ušlého zisku by poškozený při „běžném nakládání“ za „normálního běhu okolností“ dosáhl. Tomu odpovídá i obecné vymezení, že ušlý zisk je ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení majetku, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.

Škoda nebo újma plyne z nesprávného úředního postupu. Předpoklad nároku neplyne ze samotné existence zajištění, nýbrž v jeho provádění či udržování. Primárně jde o nepřiměřenou délku zajištění, nečinnost při rozhodování o návrzích na zrušení zajištění, nedostatečné odůvodnění dalšího trvání zajištění, případně nesprávná správa zajištěné věci. Tím se těžiště přesouvá z abstraktní „ceny času“ k právně uchopitelné vadě výkonu veřejné moci, která může založit odpovědnostní titul.

Argumentace založená pouze na „časové hodnotě peněz“ jako takové, jakkoliv ekonomicky přesvědčivá, je procesně i hmotněprávně křehká, pokud se netransformuje do tvrzení o konkrétní škodě či konkrétním ušlém zisku. Recentní judikatura dokazuje, že nelze vést spor o to, zda čas „něco stojí“, nýbrž o to, zda je „stát povinen platit cenu času“ bez opory v institutu pozitivního práva.

Závěr

Rozhodovací praxi, která v případech zajištění majetkových hodnot odmítá kompenzaci vycházející pouze z teze snížení majetkové hodnoty v čase, lze označit jako vysoce protektivní ve vztahu k majetkovým zájmům státu. Základní premisa, že časová hodnota peněz není univerzální odškodňovací titul, nýbrž ekonomické východisko, jež nabývá právního významu teprve prostřednictvím konkrétního nárokového institutu uplatňovaná vůči subjektům, kterým byla za strany státu způsobena majetková újma, staví takové subjekty do slabšího postavení, než mají věřitelé v civilněprávních vztazích. Zákonodárce se s časovým vymezením hodnoty peněz dokáže vyrovnat v zákonné úpravě kdy ilustrativním příkladem je náhrada škody způsobené porušením pravidel o hospodářské soutěži dohodou soutěžitelů nebo zneužitím dominančního postavení soutěžitelů (tj. omezením hospodářské soutěže.^[10] Soudní praxe v řízeních, kdy poškození uplatňují své zákonné nároky vůči států plynoucí ze zajištění majetkových hodnot v trestním řízení, výkladem který při akceptaci významu běhu času, avšak absenci pozitivně právní úpravy, takové nároky (založené výlučně na devalvaci finančních prostředků v důsledku běhu času), odmítá.

Soudy navíc odmítají rozšiřování odpovědnosti státu analogií úroku z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku) s argumentací, že stát nevystupuje jako dlužník peněžité částky. Praktický dopad této fiskálně protektivní rozhodovací praxe bývá pro poškozené tvrdý. Poškozený, který chce uspět, musí, ačkoliv došlo k nesporné ekonomické devalvaci majetkových hodnot o inflaci, prokazovat ušlý zisk včetně jeho výše podle pravidelného běhu věcí. Bez tohoto argumentačního posunu zůstává osamocená argumentace časovou hodnotou peněz ve světle rozhodovací praxe pouhým vysvětlením vnímané nespravedlnosti než cestou k vymahatelné kompenzaci.

Mgr. Lukáš Trojan, místopředseda ČAK

---

[1] (§7, § 8 a § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále také jako zákon č. 82/1998 Sb.

[2] (§ 12 zákona 279/2003 Sb. lze-li důvodně předpokládat, že zajištěný majetek podlehne rychlé zkáze nebo jiné těžko odvratitelné škodě, nebo lze-li předpokládat, že zajištěný majetek bude rychle ztrácet na tržní hodnotě, zejména jde-li o motorová vozidla a elektrozařízení,

lze-li důvodně předpokládat, že s výkonem správy budou spojeny nepřiměřené náklady, nebo lze-li předpokládat, že výkon správy bude vyžadovat zvláštní podmínky nakládání nebo zvláštní odbornou způsobilost, které lze zajistit jen s nepřiměřenými obtížemi)

[3] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2025, sp.zn. 30 Cdo 633/2025

[4] (HUBKOVÁ, Pavlína, KINDL, Jiří. § 4 [Rozsah a způsob náhrady škody]. In: KINDL, Jiří, PAVELKA, Tomáš, HUBKOVÁ, Pavlína. Zákon o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019)

[5] rozsudek SDEU ve věci C-271/91, Marshall; rozsudek SDEU ve věci C-295/04, Manfredi

[6] usnesení Ústavního soudu ze dne 24.2.2016, sp. zn. II. ÚS 1400/15

[7] např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2001, sp.zn. 25 Cdo 38/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.4.2015, sp.zn. 30 Cdo 4338/2014

[8] usnesení Ústavního soudu ze dne 7.5.2024, sp. zn. IV. ÚS 321/24

[9] Nález Ústavního soudu ze dne 30.11.2020, sp.zn. I. ÚS 922/18

[10] § 4 zákona č. 262/2017 Sb.