Tři měsíce v Německu, 45 dní ve Francii. V Česku až pět let. Firmy v úpadku u nás často vstupují do insolvenčního řízení až ve chvíli, kdy nemají žádný majetek. Proč to tak je? Co se s tím dá dělat? To bylo tématem kulatého stolu, který uspořádala Česká advokátní komora. 

 

Diskuse svedla dohromady představitele trestní a insolvenční justice, státního zastupitelství, finanční správy, ministerstva spravedlnosti, bankovního sektoru, akademické sféry, mezinárodního poradenství a advokacie. Experti se zabývali otázkou, zda problém spočívá ve špatné právní úpravě, nebo ve způsobu, jak ji praxe využívá.

Účastníky kulatého stolu přivítal v historické budově Kaňkova paláce na Národní třídě v Praze člen představenstva České advokátní komory a předseda Sekce ČAK pro insolvenční právo Michal Žižlavský. Otevřel debatu tím, proč opožděné insolvenční návrhy zatěžují nejen věřitele, ale celé hospodářství:

„Stát přichází o daně. Doplácí zaměstnancům mzdy. Vyplácí podpory. To vše přesouvá daňovou zátěž na aktivní zaměstnance, podnikatele a firmy. Je to nemoc systému, která poškozuje nejen věřitele, ale i státní rozpočet. Proto je rozumné hledat řešení společně, napříč odbornými profesemi a institucemi státu,“ zahájil diskusi Žižlavský.

Když je řešení výhodné, lidé si k němu cestu najdou

Prezident Soudcovské unie Libor Vávra zdůraznil, že řešení systémových problémů vyžaduje nejen kvalitní legislativu, ale také správné nastavení motivace. Přiblížil to na zkušenostech trestní justice s dohodami o vině a trestu, které se rychle ujaly: „Jakmile lidé pochopí, že určitý institut je pro ně výhodný, velmi rychle se naučí jej využívat. Nejde ani tak o výši sankcí, ale o předvídatelnost a funkčnost systému,“ a pokračoval poznámkou o časovém aspektu trestního řízení ve složitějších věcech: „Nesehnal jsem například znalce, který by mi zpracoval znalecký posudek dříve než za rok.“

Prezident Unie státních zástupců Tomáš Foldyna potvrdil, že důležitou roli hraje čas: „Prověřování úpadkových deliktů trvá neuvěřitelně dlouho. Hraje v tom roli chybějící účetnictví a složité znalecké posudky. Prověřování trvá léta. Poté, co dojde na zahájení trestního řízení, je už vyšetřování rychlejší. Následuje ale opět časově náročné dokazování před soudem. Takže pachatelé bývají odsuzováni po 7, 8 nebo 9 letech od spáchání skutku. To nemá odstrašující, a tedy preventivní účinek.“

Co se týče civilní agendy státního zastupitelství, tedy vstupů státních zástupců do insolvenčních řízení, Foldyna připustil, že se zástupci státu zaměřují spíše na využití informací pro trestní řízení. Žižlavský v této souvislosti poukázal na něco, čemu se v praxi říká „delfíní efekt“: „Státní zástupce do řízení vstoupí, pak tam nějakou dobu je, pak z něj vystoupí, a nikdo neví, co tam dělal,“ popsal situaci. To podle něj neodpovídá roli státního zastupitelství v insolvencích, která je jiná než v trestním řízení. „Podle insolvenčního zákona je to role nezávislého procesního subjektu, který má transparentně a pod vlastní odpovědností vnášet do insolvenčního řízení nezaujatý právní pohled.

Má má využívat svá procesní práva a plnit své povinnosti k naplnění účelu insolvenčního zákona všude tam, kde je na tom veřejný zájem. A to není jen zájem definovaný normami trestního práva,“ uzavřel Žižlavský. Foldyna potvrdil zájem se tomuto tématu dále věnovat.

Vedoucí Katedry obchodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Bohumil Havel pokračoval tím, že každý funkční systém vyžaduje rozumné a jasné nastavení pravidel: „Některé severské státy nové právní instituty nejprve testují v omezeném rozsahu a teprve když fungují, zavádějí je plošně do praxe. Je to, jako když u nové výstavby nejprve chodíte po pozemku, vyšlapete cestičky a podle toho stavíte chodníky. Možná nám takové chodníky chybí.“

Česko hledá cestu, kterou jinde našli 

Proč bychom se ale nemohli inspirovat tam, kde už znají cesty, které vedou k cíli. Advokát a insolvenční správce Jiří Voda se podíval za naše hranice k blízkým sousedům:

„V Německu se podává přibližně čtyřikrát více insolvenčních návrhů než v České republice, když to přepočteme na počet obyvatel,“ zmínil statistiky a pokračoval: „Přispívá k tomu přísnější systém odpovědnosti managementu. Německé právo ukládá statutárním orgánům povinnost podat insolvenční návrh do tří měsíců od vzniku platební neschopnosti. Jinak nastupuje jasná civilní odpovědnost a trestní postih. Německé finanční úřady jsou aktivní a podávají věřitelské insolvenční návrhy.“

Na ještě výraznější rozdíly francouzské reality oproti české upozornil místopředseda Sekce pro insolvenční právo ČAK Jan Mašek: „Ve Francii se při přepočtu na počet obyvatel podává dokonce až čtrnáctkrát více insolvenčních návrhů než v České republice. Každý rok jsou za pozdní podání insolvenčního návrhu postiženy stovky až tisíce podnikatelů,“ uvedl a dodal: „Francouzské právo ukládá statutárním orgánům povinnost podat návrh do 45 dnů od vzniku platební neschopnosti, pokud nevyužijí alternativu v podobě některého z restrukturalizačních nástrojů.“

Na Maškovo vystoupení navázal advokát a insolvenční správce Adam Sigmund, který upozornil na další zásadní rozdíl v přístupu Francouzů oproti české praxi: „Francouzská státní správa, zejména správa sociálního zabezpečení a finanční úřady, průběžně sleduje ekonomickou kondici podniků a podává aktivně insolvenční návrhy. Právě včasná identifikace problémů z jejich strany je jedním z důvodů, proč francouzský systém funguje výrazně lépe než český.“

Firmy řeší insolvenci o tři až pět let později

Zajímavou informací přispěl do diskuse předseda Komise pro workout České bankovní asociace Jaroslav Schönfeld: „K podání insolvenčního návrhu v České republice dochází podle statistik Centra restrukturalizace a insolvence na Vysoké škole ekonomické tři až pět let poté, kdy nastane faktický ekonomický úpadek společnosti. Samozřejmě druhou otázkou je, v kolika případech by bylo možné sanační řešení, kdyby byl insolvenční návrh podán dříve.“

To, že české firmy podávají insolvenční návrhy extrémně pozdě, potvrdil také Roman Lux, partner společnosti Deloitte, která dlouhodobě pracuje s daty o podnikových krizích: „Okamžik ekonomického kolapsu bývá ve firmách zřejmý dlouhou dobu předtím, než zahajují proces, ve kterém své potíže řeší.“

Finanční správa si hledí svého

David Hozman z Generálního finančního ředitelství zdůraznil, že finanční správa postupuje podle daňového řádu: „Znamená to, že zajišťujeme efektivní správu a výběr daní. Naším primárním cílem není podávat insolvenční návrhy,“ a pokračoval: „Využíváme přednostně vlastní nástroje vymáhání, protože jsou efektivnější. Uspokojení pohledávek v insolvenčním řízení je velmi nízké. Objem pohledávek, které ročně přihlašujeme do insolvenčních řízení, je v řádu miliard, uspokojení je ovšem jen v řádu stamilionů.“

Sabina Harvišová ze Specializovaného finančního úřadu potvrdila slova svého kolegy, že využívají vlastní mechanismy vymáhání daňových nedoplatků: „Firmy nad dvě miliardy, které řešíme, zpravidla platí daně až do zahájení insolvenčního řízení. Takže nezjistíme, že jsou v úpadku. Co si pamatuji, zvažovali jsme jen jednou podání insolvenčního návrhu, když jsme k tomu měli potřebné informace. Je to ale spojeno s poplatkovou povinností. Nakonec na sebe podala dlužnický návrh sama firma. Žádnou zkušenost s tím tedy nemáme.“

Harvišová ještě zmínila, co považuje za problém: „Když je zahájeno insolvenční řízení, insolvenční správci chtějí vracet daně rok zpětně. Když jim soud vyhoví, znamená to, že daně, které již byly jednou odvedeny do státního rozpočtu, se vrací a rozdělují se mezi všechny věřitele.“

Oba zástupci finanční správy závěrem potvrdili, že přes současný přístup finanční správy, který popsali, vítají diskusi o systémové roli státu při včasném řešení podnikových krizí.

Majetek mizí, účetní výkazy nejsou, finančním úřadům chybí pokyny

Svůj pohled na opožděné insolvenční návrhy přinesla Petra Vlčková, místopředsedkyně Městského soudu v Praze. Soud, na kterém působí, má výjimečné postavení v tom, že zatímco ostatní insolvenční soudy řeší korporátní úpadky jen v jednotkách procent své agendy, u jejího soudu je to až čtvrtina věcí. Takže bylo zajímavé sledovat, kde vidí právě ona možnosti řešení:

„Chybějící účetní výkazy, které již byly zmíněny, jsou skutečně součástí problému opožděných insolvenčních návrhů. K řešení tohoto problému může přispět důslednější postup rejstříkového soudu vůči společnostem, které nezakládají účetní závěrky a finanční výkazy do Sbírky listin. Hrozba výmazu firem z obchodního rejstříku může představovat silnější motiv k tomu, aby své povinnosti plnili.“

Petra Vlčková ještě zmínila, že zatímco jejich soud eviduje jen jednotky žalob na náhradu škody pro pozdní podání insolvenčního návrhu, nových žalob na doplnění pasiv, které podávají insolvenční správci, je desetkrát více. Judikatura ohledně těchto žalob se teprve formuje, takže se teprve ukáže, zda zesílí tlak na manažery, kteří neřeší úpadek své firmy včas. Pokud odpovědné osoby nevedou řádně účetnictví, jisté je, že porušují povinnost péče řádného hospodáře.

To, že chybějící účetnictví hraje roli také z pohledu trestního práva, potvrdil vedle Tomáše Foldyny také prezident Soudcovské unie Libor Vávra, zkušený trestní soudce: „Pokud jde o firmy, tak nejde o intuitivně motivovanou protiprávní činnost. Bavíme se o lidech, kteří nad svojí prací přemýšlejí a umí pracovat s informacemi. To znamená, že tam určitý kalkul z hrozby trestu může fungovat jako prevence. Aby ale policie měla co šetřit, musí se o tom od někoho dozvědět. Z vlastní činnosti se dozvídá spíše o pouliční kriminalitě.“ 

Zdeněk Strnad, insolvenční soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích potvrdil, že opožděné insolvenční návrhy mají za následek až nulovou hodnotu majetku firem, které do insolvenčního řízení vstupují. Dokumentoval to na vzorku 20 korporátních úpadků v souvislé řadě, které řešil jejich soud: „Ukončeno jich bylo 12, v 8 případech zde bylo nulové uspokojení a ve zbývajících 4 případech se uspokojení věřitelů pohybovalo do 5 procent.“ 

Strnad zdůraznil roli insolvenčního správce, který může jít do minulosti a dovodit odpovědnost statutárních orgánů. Také on potvrdil, že to často komplikuje špatně vedené účetnictví nebo jeho absence. Zmínil kuriozitu: „Jedna firma ukončila činnost v roce 2009, ale insolvenční návrh podala až v roce 2024. Co asi dělala mezi tím?“  Pokračoval: „Když se ptám zástupců finanční správy, proč nepodávají insolvenční návrhy, dozvídám se, že k tomu nemají pokyn. Podle mě se ale mají chovat jako dobrý hospodář a návrhy by podávat měli. Podnikatelé neplatí zdravotní, sociální pojištění a daně. Stát je jako institucionální věřitel přítomný téměř ve všech řízeních. Má informace jako první,“ uzavřel své vystoupení soudce.

Ministerstvo spravedlnosti: debata bude pokračovat

Náměstek ministra spravedlnosti Adam Šimice a zástupkyně insolvenčního odboru ministerstva spravedlnosti Tereza Lázňovská potvrdili, že téma odpovědnosti managementu za pozdní podání insolvenčního návrhu je natolik důležité, že se nyní nově objevuje také v evropské legislativě. Jde o Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2026/799, kterou musíme transponovat.

Lázňovská zmínila, že ministerstvo spravedlnosti v souvislosti s transpozicí evropské směrnice otevírá prostor případným legislativním změnám. Věnuje se tomu nyní poradní skupina ministra spravedlnosti, ve které má Česká advokátní komora jako svého zástupce Michala Žižlavského. Přivítala pokračování odborné debaty na toto téma.

Kde je problém a jak ho řešit

Jak vyplynulo z debaty, hlavní problém českých insolvencí spočívá v extrémně dlouhém časovém úseku mezi faktickým úpadkem a zahájením insolvenčního řízení. Je to čas, který se v Česku počítá v letech, zatímco v Německu nebo ve Francii jde pouze o měsíce nebo dokonce týdny. Právě v tomto extrémně dlouhém časovém období, kdy statutární zástupci neřeší úpadek firem tak, jak by měli, postupně mizí majetek firem, na což doplácí věřitelé, zaměstnanci a státní rozpočet.

Michal Žižlavský naznačil možná řešení: „Naše právo se od jiných evropských úprav až tolik neliší. Třeba Německo a Francie mají ovšem aktivnější stát. Tady se můžeme inspirovat. Ukazuje se, že pomáhá, když finanční úřady podávají insolvenční návrhy. Dobrý nápad je využívat více tlaku rejstříkových soudů na publikaci finančních výkazů. Státní zastupitelství by mohla v insolvenčních řízeních více přispívat k reálnému naplnění jejich účelu, protože zde mají roli samostatných procesních subjektů. A co se týče trestní justice, stojí za to zvážit, zda neobnovit trestní postih přímo za nepodání insolvenčního návrhu. Jinde to funguje.“

Žižlavský závěrem poděkoval všem účastníkům kulatého stolu za jejich vstřícný postoj ke společné debatě o systémových problémech českých insolvencí: „Rádi budeme v této debatě pokračovat v rámci projektu vyvážené komunikace dluhové problematiky, který schválilo představenstvo ČAK.“

 

Redakce AD

Foto: ČAK