Odpovědnost advokáta za újmu způsobenou při výkonu advokacie bylo téma vystoupení Radima Mikety na Karlovarských právnických dnech (KJT), které se konají v hotelu Thermal od 11. do 13. června. Právnické osobnosti z Česka, Slovenska, Německa a Rakouska se letos zaměřili na téma Krása a složitost reparace škody a újmy ze všech stran a ve všech souvislostech. Radim Miketa ve svém příspěvku připomněl, že ačkoli je advokacie samostatnou výdělečnou činností, zůstává především specifickou službou. Zákon o advokacii, stavovské předpisy i soudní judikatura kladou na advokáta vysoké nároky, jejichž plnění vyžaduje neustálou nutnost vzdělávání se a pozornosti při řešení každého případu. Celý příspěvek Radima Mikety přináší exkluzivně Advokátní deník:

 

Odpovědnost advokáta za újmu způsobenou při výkonu advokacie

Advokacie vykazuje veškeré znaky podnikání, tedy samostatnou výdělečnou činnost prováděnou samostatně na vlastní účet a odpovědnost. Advokát tedy je podnikatelem, tak jej definuje § 420 obč. zákoníku. Hned v úvodu je však nutno zdůraznit, že výkon advokacie je především službou, a to službou velmi specifickou. Již spoluzakladatel moderní české advokacie JUDr. Karel Čermák zmiňoval a zdůrazňoval, že advokacie je službou právu, službou klientovi a službou s právem na spravedlivý honorář. Nelze zastírat, že pohled na advokacii zvenčí, ale i pohled samotných advokátů v ranných 90. letech minulého století, je poněkud odlišný od nazírání na advokacii dnes. Pokud v předchozím období bylo stěžejní činností advokátů zastupování klientů před soudy a obhajoba v trestním řízení, v současnosti se přelévá stále větší penzum činností advokátů do oblasti poradenství, sepisu smluv a obdobných činností. Nadále však platí, že příjemcem služeb advokáta je klient, advokát se svému klientovi zodpovídá a poskytování právních služeb je a musí být upraveno specifickým způsobem. S přihlédnutím k charakteru takové služby, musí být odpovědnost advokáta vůči klientovi koncipována relativně přísně. Ochrana klienta je pak dále zvyšována i povinným pojištěním advokáta pro případ vzniku škody na straně klienta.

Ustanovení § 16 odst. 1 zákona o advokacii stanoví, že je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, o čemž je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Advokát tedy není oprávněn a nesmí respektovat a plnit pokyny klienta, které by byly s těmito normami rozporné. Do složité situace se advokát dostává v situaci, pokud mu klient sděluje neúplné a nepravdivé informace, či dokonce předkládá listiny, o kterých se advokát může domnívat, že byly padělány či pozměněny. Na jedné straně tak musí advokát respektovat čl. 6. ods. 3 etického kodexu (pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, usnesení č. 1/1997 Věstníku), který advokátovi bez souhlasu klienta zakazuje ověřovat pravdivost nebo úplnost takto poskytnutých informací. Na straně druhé advokát nepochybně nemůže činit projevy vědomě nepravdivé tak, jak stanoví čl. 4 odst. 3 etického kodexu. Složitost postupu v konkrétní věci je pak zvýrazňována ustanovením § 347a trestního zákoníku, které postihuje jednání, spočívající v předložení věcného nebo listinného důkazního prostředku, o kterém předkladatel ví, že je padělaný nebo pozměněný. V této souvislosti se nelze nevrátit k neformální definici JUDr. Čermáka o tom, že advokacie je mimo jiné službou právu. Advokát tak v dané situaci musí brilantně tančit mezi vejci a pojme-li pochybnost o pravdivosti informací, listin a materiálů předkládaných klientem, musí jej transparentně poučit a otázkami dosáhnout náležitého zjištění skutkového stavu. K uvedené pochybnosti by pak měl získat zcela jednoznačné prohlášení klienta. Pokud advokát od klienta takové prohlášení o korektnosti takto poskytnutých informací a důkazních prostředků získá, pak nepochybně bude jednat v přesvědčení o jejich pravosti a bude je předkládat bona fide. V takovém případě pak nebude možno dovodit úmysl ve vztahu ke shora uvedenému trestnému činu, ale ani odpovědnost za případnou škodu vůči klientovi.

Je-li advokátům uloženo hájit oprávněné zájmy klientů, je nabíledni, že tyto zájmy mohou představovat celou škálu majetkových i nemajetkových práv a nároků a je na advokátovi, aby s vysokou odbornou péčí tyto rozličné zájmy chránil a prosazoval. Některá z těchto práv mohou být finančně obtížně ocenitelná, např. v případě omezení osobní svobody či ztráty jiných nemajetkových statků. Naopak některá práva jsou ocenitelná zcela exaktně. Zákonodárce, vědom si hodnoty takto chráněných a prosazovaných práv prostřednictvím služeb advokáta, konstruoval velmi přísnou odpovědnost za řádné plnění jeho povinností.

S přihlédnutím k tomu, že by majetek advokáta samotného nemusel postačovat k náhradě takovýchto škod, zakotvil též povinnost advokáta být adekvátním způsobem pojištěn pro případ škody vzniklé v souvislosti s výkonem advokacie. Povinnost být při výkonu advokacie pojištěn, tak chrání advokáty, ale současně, a především poskytuje jistotu klientům, že v případě vzniku škody, zaviněné advokátem, jim bude tato škoda nahrazena. Aby situace nevyznívala příliš jednoznačně a prvoplánově příznivě, nutno zdůraznit, že pojištění advokátů, ať již hromadné (zajišťované Komorou) či individuálně sjednávané, obsahuje celou řadu výluk z pojištění a nepochybně advokátům neumožňuje usínat s uspokojením, že se vlastně nic moc ekonomicky nestane, když je pojištěn. Jednou z takových výluk je hrubá nedbalost advokáta. Nejvyšší soud definoval hrubou nedbalost, jako nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění svých povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob. ^[1]Pojistitel takovouto hrubou nedbalostí argumentuje relativně často. Setkal jsem se s případem, kdy za hrubou nedbalost bylo ze strany pojistitele považováno i to, že advokát v trestním řízení v souladu s pokynem klienta, spokojeného s výsledkem řízení, nepodal odvolání proti výroku o vině a trestu, ale ani proti adheznímu výroku. Následně pojistitel považoval výši přiznaného nároku poškozeného za neadekvátní a nepodání odvolání za hrubou nedbalost.

V těchto souvislostech nutno zdůraznit diametrální a institucionální rozdíl mezi poskytováním právních služeb advokáty a situací, kdy je právní služba poskytována jinými subjekty, ať již fyzickými osobami, či jinými společnostmi, neoprávněně poskytujícími právní služby např. v přestupkových řízeních, obětem dopravních nehod apod. Nejenže se odpovědnost za škodu způsobenou těmito subjekty odvíjí od zcela odlišných pravidel, ale tyto subjekty pro takovou škodu nejsou a ani nemohou být pojištěny, neboť k poskytování takových služeb ze zákona nejsou oprávněny.  Absence srovnatelné odpovědnosti a neexistence pojištění však platí i pro poskytování právních služeb neziskovými organizacemi, odborovými organizacemi apod.

Odpovědnost advokáta však nelze zužovat toliko do roviny majetkové, když nikoliv řádné poskytování právních služeb sebou může přinášet i odpovědnost morální, kárnou, či dokonce trestněprávní, které mohou mít ve svých důsledcích následky ještě závažnější. Mnozí z nás advokátů si jistě vybaví probdělé noci s úvahami a černými myšlenkami, zda jsme skutečně pro klienta učinili vše, co bylo možné, a zda případnému neúspěchu klienta můžeme zabránit či mu předejít. Pokud jsem výše zmiňoval službu klientovi, pak není třeba zdůrazňovat, že povinnost poskytnutí takové služby a její rozsah, není bezmezný. Advokát sice je vázán pokyny klienta, je však oprávněn a povinen chránit a prosazovat zájmy oprávněné, a to v limitech stanovených právní úpravou. V tomto směru se, byť ojediněle, stává, že advokát napomáhá zájmům klienta, které nejsou souladné s právem tak vehementně, že se dostává až za hranice práva trestního. S přihlédnutím k tomu, že je v současné aplikační praxi zcela zjevně nadužíváno posuzování některých společných jednání, jako činnost organizované zločinecké skupiny (§ 129 trestního zákoníku), bývá advokát jako člen či pomocník takové skupiny stíhán a je ohrožen trestní sazbou takřka vylučující uložení podmíněného trestu.

Standard péče a charakter odpovědnosti

S přihlédnutím k současnému počtu advokátů a nekonečnému počtu klientských případů, je zcela samozřejmé, že otázky nároků z titulu odpovědnosti advokáta za škodu jsou předmětem soudních sporů a následně i judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Rozhodovací praxe soudů je poměrně konstantní v tom, že úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem, v souvislosti s výkonem advokacie, vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založená na současném splnění 3 předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Doktrína v tomto směru již tak jednotná není, přičemž prof. Tichý považuje odpovědnost advokáta za škodu za subjektivní, tedy za zavinění s objektivizovaným standardem péče.^[2] S těmito závěry se do jisté míry ztotožňuje i doc. Melzer, který shledává též rozdíly v odpovědnosti advokáta při jeho činnosti na základě smlouvy o poskytování právní služby a odpovědnosti v případech, je-li advokát ustanoven.^[3]

V tomto směru nelze přehlédnout, že jádro odpovědnosti advokáta vtělené do ustanovení § 24 zákona o advokacii, bylo přijato za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., přičemž úprava odpovědnosti za škodu stanovená v účinném občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. se do dikce zákona o advokacii v tomto směru nijak nepromítla. Lze souhlasit s citovanými autory v tom směru, že dikce zákona o advokacii stanovená v ustanovení § 24 odst. 4 zaručuje zproštění se odpovědnosti advokáta (advokátní společnosti) při vynaložení veškerého úsilí, které lze na nich požadovat, přičemž tato dikce hovoří ve prospěch klasifikace subjektivní odpovědnosti. Nesplní-li advokát standardizovanou péči, tedy nevynaloží-li veškeré úsilí, které lze na něm požadovat, pak odpovídá za škodu takto vzniklou. Dokonce se jeví, že ono veškeré požadované úsilí, může být u různých advokátů odlišné. Nejvyšší soud dovodil, že v případě, pokud se advokát přihlašuje k vyšší odbornosti, jako specialista na určitou oblast, pak lze po něm vyžadovat i znalost judikatury, na kterou odborná literatura neodkazuje. Rozhoduje stupeň odbornosti, ke kterému se příslušný advokát přihlásil. ^[4] Dalším výkladovým úskalím může být skutečnost, že předchozí obecná úprava odpovědnosti za škodu, na rozdíl od úpravy stávající, nerozlišovala mezi smluvní a deliktní odpovědností. Stávající právní úprava však smluvní odpovědnost konstruuje, jako odpovědnost objektivní s možností liberace (§ 2913 OZ), přičemž deliktní odpovědnost je založena na kritériu zavinění (§ 2909, § 2910 OZ). Při takto rozšířeném pohledu tak lze obecně přijímaný názor, že odpovědnost advokáta je odpovědností objektivní, považovat minimálně za diskutabilní. Porovnáním ustanovení § 24 ZA s úpravou smluvní odpovědnosti dle § 2913 OZ by bylo možné dovodit, že možnosti zproštění odpovědnosti jsou v zákoně o advokacii širší. Pro takový závěr však nelze nalézt žádný hodnotový důvod. Lze tak učinit závěr, že § 24 zákona o advokacii, je jen určitý (byť zásadní) segment odpovědnosti advokáta a lze-li z jiných právních norem dovodit odpovědnost přísnější, odpovídá advokát podle těchto norem.

Na advokáta nutno pohlížet jako na odborníka v intencích § 5 odst. 1 OZ, neboť se nepochybně již členstvím v ČAK a poskytováním právních služeb přihlašuje k odbornému výkonu, jako příslušník určitého stavu a dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho stavem spojena. Postavení advokáta jako odborníka pak nacházejí odraz v ustanovení § 2912 odst. 2 OZ, stanovící nedbalost nevyužije-li odborník svých zvláštních znalostí, dovedností, nebo pečlivostí, které je zapotřebí. Tyto znalosti pak dále definuje § 16 zákona o advokacii ukládající mu povinnost nejen jednat čestně a svědomitě, ale též využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.

Ustanovení občanského zákoníku se pro odpovědnost advokáta dále užijí podpůrně v případech, na něž zvláštní úprava zákona o advokacii nepamatuje. Jedná se o otázky promlčení, rozsahu náhrady škody apod. Pokud občanský zákoník v ustanovení § 2950 upravuje odpovědnost za škodu způsobenou radou odborníka, pak má tato úprava subsidiární charakter a uplatní se jen tam, není-li pro určité profese zvláštní zákonná úprava.

Dlužno doplnit, že pojem újma, zahrnuje jak (majetkovou) škodu, tak nemajetkovou újmu. Podle ustanovení § 2894 odst. 2 ObčZ se nemajetková újma hradí, pokud to bylo ujednáno, nebo v případech stanovených zákonem. V této souvislosti lze zmínit ustanovení § 2971 OZ, které zakládá právo na náhradu nemajetkové újmy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména, porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky, zvlášť zavržení hodné. Byť by se mohlo jevit, že takové jednání je při výkonu advokacie stěží představitelné, nutno konstatovat, že Nejvyšší soud možnost náhrady nemajetkové újmy způsobené advokátem připustil, když dovodil, že porušením povinností advokáta a úmyslným zatajením této skutečnosti před klientem, lze způsobit i nemajetkovou újmu.^[5] V daném případě se advokát nedostavil k jednání, byl vynesen rozsudek pro zmeškání, přičemž advokát klientovi předložil rozsudek pozměněný, z něhož kontumační následek nebyl patrný a dále za klienta činil zjevně bezdůvodné odvolání a dovolání. Soudy dospěly k závěru, že klient by sice v původním řízení stejně neuspěl, avšak škodou jsou následně hrazené náklady řízení a nárok na náhradu nemajetkové újmy zakládají právě ony specifické okolnosti.

Povinnosti advokáta

Jádro odpovědnosti advokáta tak lze nalézt v ustanovení § 24 zákona o advokacii. Předpoklady uvedené odpovědnosti byly zmíněny již výše, přičemž advokát se této odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Abychom mohli požadované veškeré úsilí konkretizovat a stanovit jeho hranice, nutno definovat, jaké povinnosti advokát má. Tyto povinnosti se zpravidla rozdělují do činnosti ověřovací, poučovací, znalostní a aplikační.

Činnost ověřovací

Pod činnost ověřovací nutno podřadit povinnost advokáta zjistit stav věci a získat dostatek informací od klienta. Tato povinnost platí nejen při převzetí věci, ale v celém průběhu jejího vyřizování. Zde je na místě připomenout, že je to advokát, který ve vztahu advokát – klient působí jako odborník a je jeho povinností od klienta všechny potřebné informace získat. Stěží se advokát může vyvinit obranou, že mu klient určitou informaci nesdělil, pokud ji advokát sám aktivně nepožadoval či o její důležitosti klienta řádně nepoučil. Nejvyšší soud tuto povinnost definoval tak, že je cílem vyjasnit všechny otázky, které mohou být relevantní pro právní posouzení případu, a vyjasnit pochybnosti, které musí advokát jako znalec práva identifikovat. Nesmí se spokojit s objemem či rozsahem poskytnutých informací, nýbrž je jeho úkolem zjistit úplný a objektivní stav věci.^[6] Z rozsáhlých ověřovacích povinností advokáta je tak možno zmínit např. i povinnost advokáta průběžně zjišťovat, zda s klientem či protistranou nebylo zahájeno insolvenční řízení a tomu přizpůsobit další postup ve věci.

Povinnost znalostní

Neméně složité je splnění povinnosti označované jako povinnost znalostní. V literatuře i judikatuře je z tohoto pohledu po advokátovi požadována nejen znalost obecně závazných právních předpisů, ale také znalost příslušné judikatury vztahující se ke konkrétní věci. Znalostní povinnost advokáta předpokládá především odpovídající „obecnou“ znalost zejména oboru (oborů), kterého se mandát dotýká. Míra, tj. hloubka a rozsah právních vědomostí, je otázkou standardu péče, tedy objektivizované úrovně, která musí být zachována, aby právní služby byly poskytovány svědomitě ve smyslu § 16 odst. 2 zákona o advokacii.^[7]

V této souvislosti se lze krátce zmínit o trvalé vzdělávací povinnosti advokáta. V některých právních řádech je povinnost dalšího vzdělání advokáta přímo stanovena zákonem či stavovskými předpisy (např. Německo Maďarsko). Zákon o advokacii českým advokátům takovou povinnost neukládá a absentuje-li takové zmocnění v zákoně o advokacii, nemůže takovou povinnost advokátům uložit ani ČAK stavovským předpisem. Byť je vybudován systém dalšího vzdělávání advokátů, zapojení se do něj je svobodným rozhodnutím každého advokáta. Další vzdělávání advokátů tak má nejen svůj nezanedbatelný preventivní význam, ale jeho absolvování či neabsolvování má v jurisdikcích, kde je jako povinnost stanoveno, význam pro hodnocení standardu péče. Jak známo v Německu je vyšší standard péče přímo kategorizován u specializovaných advokátů (tzv. Fachanwalt), přičemž oprávnění užívat takové označení je podmíněno splněním určitých podmínek a udělením práva toto označení užívat představenstvem příslušné advokátní komory. ^[8]

Jak již bylo konstatováno, požadovaná úroveň znalostí advokáta může být pouze zvyšována, nikoliv snižována, a to např. ani smluvním ujednáním s klientem. Tato požadovaná úroveň je zvyšována, pokud se advokát označuje za odborníka v té, které oblasti a v takovém případě na něm lze požadovat vyšší míru odbornosti. V tomto ohledu mohou být relevantní nejen oficiální informace, které o sobě advokát zveřejňuje v seznamu advokátů vedeném ČAK, ale též webové stránky advokáta, inzerce, prezentace na sociálních sítích apod. Nejsem zcela přesvědčen o tom, že všichni advokáti vnímají i tento dopad své sebeprezentace a tímto si sami zvyšují svůj znalostní standard.

Při úvaze o stanovení standardu péče je třeba stanovit jakýsi průměrný model svědomitého a obezřetného advokáta. ^[9] Pokud se jedná o znalost psaného práva, tak nutno akcentovat nejen aktuální znění konkrétního právního předpisu, ale i jeho změny v průběhu času, které mohou být pro posouzení věci významné. Za zvláště složitý lze považovat požadavek na znalost judikatury. Byl-li zmíněn časový vývoj jednotlivých právních předpisů, neméně významnými změnami prochází i judikatura vyšších soudů. V tomto směru nepochybně nabývají na významu elektronické databáze či využití AI, avšak zejména v posléze uvedeném případě je kontrola správnosti těchto závěrů ze strany advokáta nanejvýš důležitá. V tomto směru lze připomenout pokutu udělenou advokátovi Ústavním soudem za odkazy na neexistující judikaturu generované AI, byť lze mít k samotnému postupu Ústavního soudu důvodné výhrady. ^[10] Samotná pochybnost o správnosti uložení pokuty však nic nemění na odpovědnosti advokáta za obsah svých podání, ať je zpracováno jakkoliv. V tomto směru lze zmínit stanovisko ČAK k užívání umělé inteligence, v němž je výslovně konstatováno, že při využití AI, není jakkoliv dotčena odpovědnost advokáta za poskytování právní služby.

Povinnost poučovací

Za jednu ze stěžejních činností advokáta je možno označit jeho povinnost poučovací. Tuto složku standardu péče je advokát povinen plnit po celou dobu svého mandátu, kdy již v okamžiku přebírání věci je povinen klienta poučit o stavu věci, jak z pohledu skutkového, tak právního, poučit jej o běhu lhůt a v neposlední řadě též o nákladech právního zastoupení, případně o rizicích těchto nákladů v případě neúspěchu ve věci. Zákon o advokacii přímo poučovací povinnost neformuluje, přičemž zmínku o určitém segmentu poučovací povinnosti lze nalézt ve Etickém kodexu v čl. 9. odst. 1.^[11] , který stanoví povinnost advokáta klienta informovat a poskytovat mu podklady a vysvětlení pro zvážení dalších pokynů. Samotná povinnost advokáta klienta řádně informovat a poučit však vyplývá ze samotného požadovaného standardu péče. V rámci poučovací povinnosti je advokát povinen reagovat na změnu stavu i v průběhu plnění mandátu tak, aby byl klient vždy řádně informován a mohl advokátovi udělovat pokyny nejen se znalostí věci, ale i se znalostí rizik, která jsou spojena s jednotlivými postupy ve věci. V rámci poučovací povinnosti klienta, je advokát povinen informovat jej o běhu lhůt, veškerých zákonných možnostech dalšího postupu, ale také o nákladech spojených s uplatňováním jeho práv, a to včetně případných nákladů při neúspěchu ve věci.^[12]

Obsah a rozsah poučovací povinnosti se pak v zásadní míře odvíjí od osoby klienta. Nepochybně se obsah a rozsah poučovací povinnosti bude lišit v případě, je-li klientem korporace se svým zvláštním právním oddělením a v případě, půjde-li o fyzickou osobu s minimem právních znalostí. Klient by měl být v každém případě informován a poučen o předpokládaném výsledku při daném stupni znalostí o stavu věci, o rizicích a problematických úskalích dané věci. Nepochybně je advokát povinen klienta informovat o běhu lhůt, jak hmotně právních, tak procesně právních, a to i v případě, je-li lhůta uvedena např. v poučení konkrétního rozhodnutí. I v takovém případě nemusí být klientovi zřejmé, od kdy lhůta běží, jak se počítá apod. Dle mého názoru zvláštní poučení vyžadují náklady, které jsou s uplatněním či bráněním práva klienta spojeny. Klient by již před zahájením vyřizování věci měl být srozuměn, nejen s odměnou, kterou bude advokát požadovat, ale též s náklady, které mohou klientovi vzniknout v důsledku neúspěchu ve věci. Teprve takto informovaný klient může rozhodnout, zda a jakým způsobem hodlá ve věci postupovat a poučeným způsobem zvolit riziko, které hodlá podstoupit.

Advokát však zpravidla nemůže s vyšší mírou jistoty odhadnout výsledek věci, neboť v průběhu vyřizování věci mohou vzniknout nové a neočekávané skutečnosti a prakticky všechna soudní řízení nesou riziko prohry. Pokud advokát zvolí jednu z možných, v úvahu přicházejících variant, na pokyn poučeného klienta, byť v úvahu přicházely i jiné procesní strategie, advokát za škodu neodpovídá.^[13] V dané věci přicházelo v úvahu několik škůdců a advokát řádně poučil klienta nejen o rizicích jednotlivých variant, ale i nákladech, které by mohly vzniknout v případě neúspěchu. Po takovémto poučení klient udělil pokyn k žalobě vůči jednomu z v úvahu připadajících škůdců, přičemž z dokazování následně vyplynulo, že škůdcem není. Klient se svým nárokem na náhradu újmy vůči advokátovi neuspěl, neboť ten splnil požadovaný standard péče, přičemž za samotný výsledek sporu advokát odpovědnost nenese.

O významu a rozsahu poučovací povinnosti advokáta svědčí i další závěry Nejvyššího soudu. V posuzovaném případě byla pravomocně skončena věc, přičemž pro uplatnění dalšího souvisejícího nároku klienta zbýval dostatečný časový prostor, přičemž právní služba advokáta vůči klientovi byla ukončena s pravomocným výsledkem řízení. Klient sám ani prostřednictvím jiného advokáta svůj nárok řádně a včas neuplatnil, přičemž Nejvyšší soud dovodil, že i v takovém případě odpovídá původní advokát za vzniklou škodu, neboť klienta o nutnosti uplatnění nároku v určité lhůtě dostatečně nepoučil.^[14]

Poměrně shrnující pohled Nejvyššího soudu a přehled judikatury k informační a znalostní povinnosti advokáta, obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu 25 Cdo 3770/2023. Uvedené rozhodnutí také zmiňuje, že ani pokyny klienta, který se v problematice velmi dobře orientuje, nic nemění na tom, že je advokát povinen jej poučit a vyžádat si od něj informovaný souhlas tak, aby klient újmu neutrpěl, a to ani jeho nesprávným či opožděným pokynem.

Povinnost aplikační

Další podstatnou povinností, kterou je advokát povinen při poskytování právní služby splnit, je povinnost označovaná jako aplikační. Pod touto povinností je nutno si představit povinnost zvolit pro klienta takové řešení, aby optimálním způsobem vedlo k požadovanému cíli. V tomto směru však nelze na věc pohlížet úzkým vymezením uvedeného cíle, ale pohledem skutečného zájmu klienta. Uvedenou problematiku posuzoval Nejvyšší soud ve věci, ve které byla shledána odpovědnost advokáta v tom, že neučinil opatření k vymáhání nároku ze smlouvy o půjčce, byť byl úspěšný v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem. Klienta však současně nepoučil o tom, že jeho půjčka nemůže být uspokojena z tzv. „propadné zástavy“ a může dojít k promlčení. Je třeba zdůraznit, že se advokát neubránil ani tvrzením, že nebyl autorem smluv a od klienta neměl mandát k vymáhání nároků z půjčky.^[15]

O tom, že je advokát při prosazování zájmů klienta povinen pohlížet na věc klienta z širšího pohledu, svědčí i následující. Jak bylo shora uvedeno, advokát je odborníkem, jehož povinností je zvolit adekvátní právní řešení při ochraně zájmů klienta a v tomto směru si vyžádat patřičné pokyny či zmocnění. Objeví-li se v průběhu vyřizování záležitosti klienta potřeba učinit další např. hmotněprávní jednání, která při převzetí věci nebyla zamýšlena, je advokát povinen o tom nejen klienta poučit, ale případně i taková jednání za něj učinit. Pokud k takovému jednání není vybaven plnou mocí klienta, je povinen si ji vyžádat. Nejvyšší soud například dovodil, že advokát odpovídá za škodu, neuplatnil-li řádně a včas námitku relativní neplatnosti právního úkonu, ačkoliv to bylo pro ochranu zájmů klienta potřebné.^[16] V dané věci se advokát bránil tím, že měl udělenu toliko procesní plnou moc v řízení o vyklizení a ta jej nezmocňovala k tomu, aby námitku relativní neplatnosti uplatnil. Obrana advokáta nebyla shledána důvodnou právě s přihlédnutím k argumentům zmíněným výše.

Omezení odpovědnosti advokáta

Účinnost Občanského zákoníku od 1.1.2014 s posílením smluvní volnosti mnohé z advokátů přiměla k úvaze, zda může svoji širokou odpovědnost vůči klientovi vyloučit či nejméně omezit. Dle ustanovení § 2898 ObčZ nelze takovéto omezení odpovědnosti připustit v případě úmyslu či hrubé nedbalosti. Další kritéria pro posouzení této otázky se odvíjí od osoby klienta. Nepochybně nutno odlišovat situaci, kdy je klientem fyzická osoba, jako nepoučený laik a situaci, kdy je klientem banka, pojišťovna či jiná korporace s vlastním právním oddělením, zastupována jinými advokáty apod. Je-li klientem spotřebitel, je jakékoliv omezení vyloučeno v ustanovení § 814 ObčZ, jimiž jsou zakázána ujednání omezující práva na náhradu újmy. Dále nutno akcentovat § 3 odst. 2 ObčZ, zakotvující princip ochrany slabší smluvní strany a ustanovení § 433 ObčZ, podle kterého odborník nemůže v hospodářském styku využít své postavení k vytváření zřejmé a nedobrovolné rovnováhy v uvedeném vztahu. V těchto souvislostech nelze ani přehlédnout ustanovení čl. 9. odst. 3 etického kodexu, podle kterého je advokát povinen být přiměřeně pojištěn i při rozšíření předmětu právní služby a možnému zvýšení rozsahu odpovědnosti vůči klientovi. Při zohlednění těchto kritérií mám za to, že omezit odpovědnost advokáta vůči klientovi, lze jen zcela výjimečně, a to se subjektem, který nebude spotřebitelem ani slabší smluvní stranou, při respektování svobody rozhodování klienta a dodržení rovných podmínek. Úplné vyloučení odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie i při respektování uvedených limitů, považuji za nepřípustné.

Odpovědnost více advokátů

Zákon o advokacii předpokládá výkon advokacie v několika formách, přičemž z pohledu dnešní materie stojí za zmínku výkon advokacie na základě smlouvy o trvalé spolupráci.

Na základě smlouvy o trvalé spolupráci může advokát trvale poskytovat právní služby pro jiného advokáta či společnost. Tento druh spolupráce se stal mezi advokáty velmi rozšířený a populární. Mnohdy se lze setkat s tím, že více advokátů vykonávající advokacii samostatně, vystupuje pod společným názvem, případně z webových stránek, hlavičkových papírů či jiné prezentace lze domýšlet, že advokáti vystupují společně. V této souvislosti nutno zmínit ustanovení § 2738 odst. 1 obč. z. zakládající solidární závazek, předstírá-li někdo, že je společníkem, ač jím není. V tomto směru bude mít zásadní význam pohled klienta, jako právního laika. Domnívám se tedy, že v případě, vidí-li klient na prezentacích jména několika advokátů, např. i společnou fotografii, může se domnívat, že tyto osoby jsou společníky. Dokonce se domnívám, že pro klienta, jako právního laika, ani nemusí být rozhodující, je-li někde v textu uvedeno, že jde o trvale spolupracující advokáty, neboť tento termín i s přihlédnutím k zásadě rozumu průměrného člověk dle § 4 odst. 1 obč.z. nemusí znamenat, že klient ví (má vědět), co je trvalá spolupráce advokátů a že nejedná se společníkem společnosti uvedených advokátů, kteří mu odpovídají společně a nerozdílně. K tomuto názoru mě vedou i závěry Nejvyššího soudu o tom, že vystupuje-li více advokátů při poskytování právních služeb vůči klientovi pod společným jménem, odpovídají za škodu způsobenou klientovi jedním z nich všichni společně a nerozdílně, i když mezi sebou nemají upraven společný výkon advokacie formou předvídanou zákonem o advokacii.^[17] Ostatně k obdobným závěrům dospěly i německé soudy, přičemž si dovolím citovat: „Advokát, který používá hlavičkový papír s označením xy a partneři, vzbuzuje vnější dojem kanceláře – společnosti, i když se ve skutečnosti v právním slova smyslu o společnost nejedná. I když vzniká dojem, že při uzavírání smlouvy jednal advokát vlastně svým vlastním jménem, je tento projev vůle, respektive vada vůle, spočívající v tom, že jedná jménem ostatních advokátů, nepodstatná.“ ^[18]

 

Odpovědnost advokáta vůči třetím osobám

Advokát se při výkonu advokacie nepochybně nedostává pouze do vztahů se svým klientem, ale i do vztahů s třetími osobami. Jistě si lze představit, že advokát takovou interakcí může těmto třetím osobám způsobit újmu. Odhlédnu-li od situací, kdy se újma způsobena advokátem nebude odlišovat od újmy způsobené jinými osobami, např. škody způsobené na věci, újma na zdraví apod., za pozornost stojí odpovědnost za újmu vzniklou v přímé souvislosti s výkonem advokacie. V tomto směru nutno zdůraznit, že advokát třetí osobě neodpovídá podle zákona o advokacii, ale jeho odpovědnost se řídí obecnou úpravou odpovědnosti za újmu podle občanského zákoníku. V takovém případě může advokát odpovídat i za újmu vzniklou tzv. protistraně, respektive druhé smluvní straně, ačkoliv advokát poskytoval právní službu výlučně svému klientovi, jako jedné ze smluvních stran. Byť byl výše uvedený posuzovaný případ rozhodován dle předchozí právní úpravy v občanském zákoníku, jsou jeho závěry aplikovatelné i v současnosti. Advokát sepsal neplatnou smlouvu, přičemž v důsledku této neplatnosti byla druhé smluvní straně způsobena škoda, přičemž advokátův klient žádnou škodu neutrpěl. Soud pak dovodil, že odpovědnost advokáta za škodu vzniklou v souvislosti s výkonem advokacie jiné osobě než klientovi, se řídí obecnou úpravou odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku. ^[19]

Charakteristické rysy sporů o odpovědnosti advokáta

Spory o nároky z odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie se vyznačují některými specifickými znaky. Velmi častým rysem těchto řízení je skutečnost, že jde o řízení tzv. dva v jednom, kdy v průběhu řízení musí být posouzeno, zda by klient nebýt porušení povinnosti advokáta se svým nárokem uspěl. Zejména jde o situace, kdy advokát nepodal včas žalobu či opravný prostředek a klient tvrdí, že mu z tohoto důvodu vznikla škoda. Soud tak především musí posoudit, jak by dopadl výsledek původního sporu, který zaviněním advokáta ukončen nebyl.

V tomto směru nutno zdůraznit, že se jeví na první pohled jednoduchým, jakou povinnost tvrzení a povinnost důkazní má klient. Ten je povinen tvrdit a prokázat „pouze“ vznik škody, výkon advokacie žalovaným advokátem a příčinou souvislost mezi tímto výkonem a vznikem škody. Pokud advokát hodlá tvrdit, že ke škodě nedošlo, musí tvrdit a prokazovat, že by klient nebyl se svým nárokem úspěšný, ani v případě, pokud by advokát své povinnosti při výkonu advokacie neporušil. Advokát se tak fakticky staví na stranu původního odpůrce svého klienta a tvrdí skutečnosti, případně navrhuje důkazy, které by v původním řízení tvrdil odpůrce. Z pohledu soudu se tak zpravidla jedná o poměrně komplikované soudní spory, a to i ve vztahu k rozložení povinnosti tvrzení a k důkazní povinnosti právě pro účely řádného posouzení předpokládaného výsledku původního sporu. Princip sporu dva v jednom lze nalézt v převážné většině těchto sporů, kdy k jeho učebnicovému vymezení došlo například ve věci posuzované Nejvyšším soudem, který dovodil, že advokát, který opomenul vyjádřit se k žalobě, neodpovídá klientovi za škodu vzniklou zaplacením zažalované pohledávky, jestliže ji klient svému věřiteli skutečně dlužil.^[20] O složitosti rozložení důkazního břemene lze konstatovat jiné závěry Nejvyššího soudu. Z těchto vyplývá, že klient, který nedoloží, že byl schopen v předchozím soudním řízení předložit důkazy potřebné k prokázání skutečnosti, kterou soud považoval za významnou pro rozhodnutí, není neúspěch ve sporu v příčinné souvislosti s opomenutím advokáta, který klienta neupozornil, že byl soudem k předložení takového důkazu vyzván.^[21] Ač by se tedy mohlo jevit, že poškozenému klientovi postačí tvrdit a prokázat ony tři opakovaně zmiňované předpoklady odpovědnosti advokáta za škodu, v konkrétních případech je situace podstatně složitější a prokazování škody a příčinné souvislosti s jejím vznikem klade na poškozeného klienta nemalé nároky. Nemalé nároky jsou však kladeny i na samotný nalézací soud, neboť Nejvyšší soud dovodil, že soud je povinen, jako předběžnou otázku zkoumat, zda by klient se svým nárokem uspěl v řízení dovolacím^[22] a dokonce i v řízení před Ústavním soudem.^[23]

Za zmínku nepochybně stojí, jakým způsobem nutno dojít k výsledku původního sporu. V tomto směru teorie zmiňuje dva přístupy, a to metodu přirozenou a metodu hodnotící. Při přirozené metodě by soud posuzoval původní spor výlučně z pohledu rozhodování původního soudu, tedy jakýsi hypotetický spor, jak by pravděpodobně původní soudní řízení skončilo. Druhou metodou je metoda hodnotící, tedy postup, kdy sám soud rozhodující o náhradě újmy způsobené advokátem, sám objektivně posoudí původní soudní spor za použití platné doktríny a soudní praxe v rozhodném období. Teorie se pak kloní k závěru, že je nutno se přiklonit k hodnotící metodě a pro otázku, zda klient utrpěl škodu v důsledku pochybení advokáta, je rozhodující to, jak by bývalo bylo po právu rozhodnuto v původním řízení z hlediska regresního soudu, a nikoliv, jak by pravděpodobně býval rozhodl soud v samotném původním řízení.^[24]

I k otázce výše škody by bylo možné zmínit celou řadu úskalí a problematických otázek, přičemž jen ilustrativně lze uvést, že za určitých okolností může být škodou i rozdíl mezi tržní cenou majetku a cenou majetku dosaženou v dražbě^[25], přičemž za jiných okolností v daném případě rozhodnutím samotného klienta nerespektovat exekuční titul, tento rozdíl za škodu považovat nelze.^[26]

 

Advokát a klient

Nerad na tomto místě opakuji advokátní klišé o tom, že největším nebezpečím advokáta je jeho klient. S přihlédnutím k tématu tohoto příspěvku mne však nenapadá vhodnější memento k dodržování povinnosti advokátů tak, aby předcházeli škodám způsobeným klientům a potažmo sobě samým. Je zřejmé, že v rámci výkonu advokacie jsou na advokáta kladeny další a další povinnosti, které lze označit za nevýdělečné, s jejichž nesplněním se však často pojí i eventuální drakonické následky. Mám zde na mysli povinnosti na úseku GDPR, AML, ochrany spotřebitelů a celé řady dalších. Agenda, kterou je nutno s klientem sjednat či jej nejméně informovat, neustále narůstá a mnohdy je vůbec obtížné klientům její potřebu odůvodnit a vysvětlit. To však nikterak neumenšuje dlouhodobé a trvalé povinnosti advokáta ve vztahu ke klientovi tak, aby splnil požadovaný standard péče a mohl právní službu poskytnout tak, aby byl klient řádně informován a mohl o svém nároku a dalším postupu informovaně rozhodovat. To, že je zcela nezbytné mít o poskytnutí takových informací a poučení patřičný, nejlépe listinný důkaz není nutno výrazně zdůrazňovat. Ani tato činnost advokátovi nepřináší přímý hmatatelný profit, naopak je s ní spojeno nemalé časové penzum, nepochybně je však elementární součástí výkonu advokacie. Naopak nesplnění těchto povinností významně zvyšuje riziko vzniku škody na straně klienta, jeho následné pravděpodobné a logické nespokojenosti s činností advokáta a dovozování advokátovy odpovědnosti, ať již ve sféře majetkové či kárné. Teprve v této chvíli se může začít projevovat absence poskytnutí dostatečných informací a poučení ze strany advokáta, případně absence prokazatelných záznamů o jejich provedení. S jistou mírou zděšení jsem se na školení koncipientů od jednoho z nich dozvěděl, že se jeho zaměstnavatel specializuje na uplatňování škod způsobených advokátem. Tímto chci jen naznačit, že rozhodně není na místě spoléhat se na jakousi falešnou loajalitu a kolegialitu advokátů. To platí tím spíše, že by advokát, který by takovýto nárok za klienta neuplatňoval, sám popíral základní princip výkonu advokacie, tedy poskytování ochrany práv a zájmů klienta.

Závěr

Zákon o advokacii, stavovské předpisy, ale i soudní judikatura vztahující se k problematice odpovědnosti advokáta za újmu, klade na každého advokáta vysoké nároky. Jejich důsledné plnění vyžaduje trvalou potřebu sebevzdělávání, pozornosti při řešení každého jednotlivého případu, neboť s možností vzniku škody na straně našich klientů pracujeme fakticky každodenně. Byť ne každé pochybení advokáta musí klientovi způsobit vznik škody, je v našem zájmu se takových pochybení vyvarovat a těmto nebezpečím důsledně předcházet.

JUDr. Radim Miketa, advokát

---

[1] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 64/2021 ze dne 15.7.2021

[2] Tichý L. a kol.: Odpovědnost advokáta za škodu (Praha C. H. Beck 2013)

[3] Melzer, F., Civilní odpovědnost advokátů v aktuální judikatuře NS (Bulletin advokacie 11/2018)

[4] Rozsudek NS 23 Cdo 1858/19 ze dne 27.5.2020

[5] Rozsudek NS 25 Cdo 1907/2021 ze dne 17.8.2022

[6] Rozsudek NS 29 Cdo 2797/2019 ze dne 12.11.2021

[7] Rozsudek NS 23 Cdo 1858/2019 ze dne 27.5.2020

[8] § 7, § 43c Bundesrechtsanwaltsordnung

[9] Tichý L. a kol.: Odpovědnost advokáta za škodu (Praha C. H. Beck 2013, str. 126)

[10] Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3004/25 ze dne 1.12.2025

[11] Advokát je povinen klienta informovat, jak vyřizování jeho věci postupuje a poskytovat mu včas vysvětlení a podklady potřebné pro uvážení dalších postupů

[12] Rozsudek NS 29 Cdo 2797/2019 ze dne 12.11.2021

[13] Rozsudek NS 25 Cdo 1734/2016 ze dne 27.9.2017

[14] Rozsudek NS 25 Cdo 1315/2013 ze dne 20.5.2015

[15] Rozsudek NS 25 Cdo 4243/2015 ze dne 6.9.2017

[16] Rozsudek NS 25 Cdo 2679/2006 ze dne 10.1.2007

[17] Rozsudek NS 33 Cdo 1367/2016 ze dne 25.4.2017

[18] OLG Frankfurt/M z 16.3.2000 NJW 2001, 1004, Z214

[19] Rozsudek NS 25 Cdo 1487/2002 ze dne 18.12.2003

[20] Rozsudek NS 25 Cdo 1738/2009 ze dne 12.7.2011

[21] Rozsudek NS 25 Cdo 2533/2007 ze dne 29.9.2009

[22] Usnesení NS 25 Cdo 2213/2005 ze dne 26.7.2007

[23] Usnesení NS 25 Cdo 947/2007 ze dne 12.2.2009

[24] Tichý L. a kol.: Odpovědnost advokáta za škodu (Praha C. H. Beck 2013, str. 147)

[25] Rozsudek NS 23 Cdo 2760/2010 ze dne 26.1.2012

[26] Usnesení NS 25 Cdo 1661/2019 ze dne 27.11.2019