K 1. lednu letošního roku nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), a další související zákony (dále jen „novela“), která přináší významné změny v rodinném právu. Tento příspěvek, který navazuje na autorčiny články publikované v BA č. 3/2026,[1] a v BA č. 4/2026,[2] se věnuje změnám v procesním právu.

Prozatímní rozhodnutí jako nový institut řízení ve věcech péče o nezletilé

K důvodům změny

První zásadní změnou, kterou novela přinesla v procesních souvislostech, je zavedení institutu tzv. prozatímních rozhodnutí v rámci právní úpravy soudního řízení ve věcech péče o nezletilé.

Tato právní úprava nahradila v tomto řízení institut obecného předběžného opatření upravený v ust. § 74 a násl. zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), jejichž aplikace je nadále s účinností od 1. 1. 2026 pro úpravu poměrů spadajících do péče soudu o nezletilé vyloučena.

Podle důvodové zprávy se zákonodárce při přípravě novely rozhodl podrobit stav před novelou, a především předběžnou úpravu poměrů dítěte, analýze, zejména se zaměřit na to, jak se předběžná opatření používají a jak je právní úprava v o. s. ř. pro prozatímní úpravu poměrů nezletilého skutečně efektivně aplikovatelná.[3] Nejen důvodová zpráva k novele, ale především poznatky z praxe k tzv. obecným či pomalým předběžným opatřením podle § 74 a násl. o. s. ř. poukazovaly na to, že rozhodovací praxe soudů k těmto institutům je výrazně problematická.

Rozhodovací praxe především odmítala předběžná opatření vydávat s odůvodněním, že hrozí riziko, že je jimi předjímáno rozhodnutí ve věci samé, což bylo všeobecně vnímáno jako překážka pro to, aby byla situace dítěte předběžným opatřením upravena. Ačkoli odborná literatura i judikatura již jasně stanovovaly, že uvedené je nezbytné prověřovat,[4] neboť okolnost nemožnosti rozhodovat předběžným opatřením o tomtéž, o čem bude soud rozhodovat v meritu, není bezvýjimečná, praxe ve směru k předběžné úpravě poměrů spíše stagnovala.

Uvedený výklad zastávaný praxí nerozlišoval mezi jednotlivými druhy předběžných opatření tak, jak tomu činí například zahraniční doktrína. Pro českou praxi je charakteristický náhled na předběžná opatření jako na zajišťovací předběžná opatření, tj. jako na institut, jehož cílem je zajistit ochranu práv před tím, aby jejich další případná ochrana byla zmařena. Pro tato předběžná opatření je charakteristické, že jimi skutečně nesmí být předjímáno meritorní rozhodnutí (jejich smyslem a účelem je např. zajistit majetek žalovaného tak, aby jej bylo možné použít pro uspokojení nároku žalobce), a současně mají smysl zpravidla tehdy, pokud o návrhu na jejich vydání není žalovaný informován, neboť jeho informováním by se snaha žalobce o zajištění jeho práv zmařila.[5]

Vedle zajišťovacích předběžných opatření však např. německá doktrína typicky rozlišuje tzv. regulující předběžná opatření. Jejich účelem je v podstatě prozatímní regulace práv a povinností tvořících právě předmět řízení. Z tohoto důvodu je v německé doktríně používán pro tato předběžná opatření i jiný pojem, a to einstweilige Anordnung, tj. dočasné uspořádání.[6] Základem právní úpravy je ust. § 49 německého FamFG,[7] podle kterého soud může předběžným opatřením nařídit prozatímní opatření, je-li to odůvodněno ustanoveními upravujícími právní vztah a je-li třeba neodkladně jednat.[8] Podstatou zásahu v rámci těchto opatření je nastolit v právních poměrech, které jsou předmětem řízení, určitý pořádek, a to do doby meritorního vyřízení věci.[9]^,[10] Využití těchto předběžných opatření podle § 49 FamFG je pro rodinněprávní poměry typické.[11]

Tj. pokud česká praxe návrhy na předběžná opatření v minulosti zamítala z důvodu, že je jimi předjímáno rozhodnutí ve věci samé, pak s přihlédnutím k jejich povaze ve vztahu k úpravě poměrů dítěte jednoznačně chybovala. Úprava poměrů dítěte nemá charakter zajištění majetku, stejně tak ve většině případů u ní nejde o to někoho překvapit, nebo mu zabránit, aby „s dítětem nakládal“. Její podstatou je prozatímní, tj. časově omezená (do doby meritorního rozhodnutí) úprava téhož poměru, který je předmětem řízení, a to z důvodu, že není možné s přihlédnutím k tomu, jaké by takové čekání mělo důsledky na poměry nezletilého, do meritorního rozhodnutí vyčkat.[12] Avšak i přes jasně existující indicie o nesprávnosti postupu byla praxe spíše konstantní a změně paradigmatu, tj. pojetí zatímní úpravy poměrů nezletilého jako regulující zatímní úpravě, nebyla otevřená.[13]

Zřejmě těmito úvahami se zákonodárce řídil, pokud přijal novou právní úpravu, která aplikaci ustanovení upravujících obecná předběžná opatření podle o. s. ř. v péči soudu o nezletilé vyloučila. Důvodem bylo zajistit, aby do budoucna nesprávný výklad neodlišující regulující a zajišťovací předběžná opatření nepřetrval. Pro dosažení tohoto cíle byl též zvolen název nového institutu prozatímní rozhodnutí, aby bylo zřejmé, že jde o odlišný institut a nauka o předběžných opatřeních v jejich zajišťovací podobě nemá být aplikována. Principiálně se však v případě prozatímních rozhodnutí nejedná o nic jiného než o předběžná opatření, avšak o předběžná opatření regulující povahy, jejichž povaha je od zajišťovacích předběžných opatření skutečně odlišná.

Vedle nutnosti změnit výklad vztahu předběžného opatření o úpravě poměrů dítěte a meritorního rozhodnutí tak, že výrokem předběžného opatření mohou být upraveny tytéž poměry, které budou upraveny budoucím meritorním rozhodnutím, bylo třeba též vyřešit některé další praktické problémy, kterými praxe trpěla. Jedním z nich byl samotný výklad § 74 o. s. ř., kterým byly vymezeny předpoklady nařízení předběžného opatření. Praxe se totiž stavěla k interpretaci § 74 o. s. ř. tak, že zatímní úprava musí být úpravou pouze v situaci, která je akutní ve smyslu lhůty pro rozhodnutí, tj. často byla potřeba zatímní úpravy vykládána tak, že je třeba, aby byla věc do sedmi dnů[14] vyřešena. Bylo tedy především posuzováno, zda je nutné do poměrů během sedmi dnů zasahovat. Soud s ohledem na velmi krátkou lhůtu pro rozhodnutí často poměřoval, zda případným nařízením předběžného opatření nezpůsobí větší škody, než pokud předběžné opatření nevydá.[15] Svá rozhodnutí soudy proto často odůvodňovaly tak, že pokud má dítě pomyslně kde bydlet, je o něj postaráno, má co jíst, pít a co na sebe, a případně je s navrhovatelem předběžného opatření zajištěn alespoň nějaký (byť minimální) kontakt, tak není důvodu do meritorního rozhodnutí nevyčkat.

Dopady absence jakékoli úpravy do doby meritorního rozhodnutí však byly v konečném důsledku fatální, neboť byl dlouhodobě udržován stav, který minimálně jednomu z účastníků nevyhovoval, avšak jeho změna nebyla reálně pro restriktivní výklad možná. Paradoxně tak nevyhovění návrhu předběžného řešení rodinné situace rozhodnutí ve věci samé de facto často předjímalo, neboť docházelo k zafixování k danému rozvržení péče o dítě, které se následně do rozsudku přejalo jako pro dítě „zažité“ (s vysvětlením, že změna je pro dítě nevhodná).

Správným výkladem zatímnosti je však v kontextu obecných předběžných opatření[16] výklad, který zatímnost poměřuje vždy ve vztahu k meritornímu rozhodnutí. Tj. je třeba posoudit, zda je či není možné vyčkat do meritorního vyřízení věci a co vydání, resp. nevydání předběžného opatření s poměry, které tvoří předmět řízení, případně udělá.[17] Úvaha, kterou se měl soud řídit, proto neměla spočívat v tom, zda je nutné se věcí zabývat nyní v rámci sedmi dnů, ale v tom, jaké důsledky bude např. minimální kontakt s dítětem mít, pokud setrvá dlouhé měsíce či roky, pro jejich budoucí vztah. Ne vždy se tato úvaha ale v soudních rozhodnutích o obecném předběžném opatření objevovala.

Dalšími neuralgickými problémy praxe předběžných opatření byl rozsah péče, která byla předběžným opatřením přiznávána, a délka jejího trvání. Soudy s ohledem na obavu předjímání rozhodnutí ve věci samé přistupovaly k tomu, že případnou péči jednoho z rodičů fakticky snížily na minimum, aby bylo pomyslně v meritu „ještě o čem rozhodovat“.[18] Podíl jednoho z rodičů na péči nebo styku tak mohl být i z důvodu pouhého odkazu na výklad procesního práva, který byl nesprávný, snížen bezdůvodně na nejnižší rozsah, který však z důvodu neomezení trvání doby předběžného opatření trval nejen dlouhé měsíce, ale v extrémních případech i léta. I přes kritiku, již daným situacím poskytoval Ústavní soud,[19] si s nimi praxe příliš neporadila.

Konečně byla významným problémem obecných předběžných opatření, jimiž byly upravovány poměry dítěte, samotná skutečnost, že tato předběžná opatření byla s odkazem na § 75c odst. 3 o. s. ř. vydávána bez slyšení ostatních účastníků řízení.[20] Jedinými skutečnostmi, z nichž soud zpravidla vycházel, byly ty tvrzené navrhovatelem řízení. Ne vždy tak bylo možné seznat, zda jsou jeho tvrzení pravdivá. Současně byla taková praxe, byť podložená právní normou, pro úpravu poměrů dítěte s ohledem na povahu věci zcela nevhodná. Chyběl teleologický výklad zabývající se smyslem a účelem ust. § 75c odst. 3 o. s. ř., neboť právní úprava založená na absenci slyšení všech stran jako atributu práva na spravedlivý proces byla odůvodnitelná pouze pro zajišťovací předběžná opatření výše popsaná.[21]

Pro úpravu poměrů dítěte nemá moment překvapení význam, který má pro zajišťovací předběžná opatření. I s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu k tomu, co mohl zohledňovat odvolací soud, pokud rozhodnutí o předběžném opatření přezkoumával, byla situace pro toho, kdo nebyl navrhovatelem předběžného opatření, v případě, že soud návrhu vyhověl, mimořádně problematická. Tento další účastník řízení neměl možnost se vyjádřit k návrhu, a i v odvolacím řízení byla jeho možnost uvádět rozhodné skutečnosti fakticky omezená.[22] Logicky bylo dané vnímáno jako nespravedlnost, neboť se často jednalo o rodiče dítěte, který měl pocit, že ačkoli je rozhodováno o něm a o jeho dítěti, nikomu nemá možnost sdělit svá skutková tvrzení a svá stanoviska.

Všechny výše uvedené problémy praxe vedly zákonodárce k tomu, že v novele přistoupil ke komplexní úpravě prozatímních rozhodnutí.

Zatímní úprava poměrů dítěte po novele (přehled institutů)

Je-li nyní třeba do poměrů dítěte zatímně zasáhnout, tj. není-li možné vyčkat do meritorního rozhodnutí ve věci, jsou k dispozici v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních („z. ř. s.“), dva upravené nástroje. Pokud se jedná o situaci, v níž se „dítě ocitne ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to, zda tu je či není osoba, která má právo o dítě pečovat, nebo je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen“, lze na návrh OSPOD vydat tzv. speciální předběžné opatření podle § 452 z. ř. s. Předběžné opatření, jímž má být nařízeno umístění dítěte do péče rodičů nebo do péče osoby dítěti příbuzné nebo blízké, může soud nařídit i bez návrhu (srov. § 454 odst. 1 z. ř. s.).

Pro speciální předběžné opatření je signifikantní závažnost a akutnost celé situace. Lhůta pro vydání předběžného opatření je stanovena jako bezodkladná. Pokud soud rozhodne po uplynutí 24 hodin od zahájení řízení, uvede v odůvodnění rozhodnutí skutečnosti, pro které nebylo možné rozhodnout dříve (srov. § 456 z. ř. s.).

Speciální předběžné opatření vždy představovalo výjimečný nástroj, kterým je možné k návrhu OSPOD zasáhnout do poměrů nezletilého dítěte. Na této jeho povaze se ani po novele nic nezměnilo. Naopak je možné konstatovat, že novelou byla více zdůrazněna jeho zvláštní povaha, neboť prozatímní rozhodnutí představuje institut odlišný, použitelný tam, kde není nutné zasáhnout do poměrů dítěte akutně podle § 452 z. ř. s., tj. je použitelné tehdy, pokud nejsou předpoklady pro nařízení speciálního předběžného opatření naplněny.[23]

Ve vztahu ke zvláštnímu předběžnému opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. novela vedle upřesnění aktivní legitimace k podání návrhu na jeho vydání,[24] tj. jasného vymezení, že opatření je možné vydat pouze k návrhu OSPOD a ve výše uvedených případech (umístění dítěte do péče rodiče nebo osoby dítěti příbuzné nebo blízké) bez návrhu, též specifikovala, že i v případě změny nebo zrušení předběžného opatření, jímž bude dítě umístěno mimo péči osoby dítěti příbuzné nebo blízké, je třeba návrhu OSPOD.[25]

Je-li třeba poměry dítěte upravit, avšak situace nenaplňuje skutkovou podstatu § 452 z. ř. s., lze poměry upravit prozatímním rozhodnutím. Prozatímní rozhodnutí může být vydáno jak na návrh, tak bez návrhu, před zahájením řízení nebo i po jeho zahájení. Prozatímní rozhodnutí je, jak bylo výše uvedeno, svou povahou regulujícím předběžným opatřením, proto jeho vydáním se věc nevyčerpává. Z těchto důvodů stanoví nová právní úprava v § 465b odst. 1 z. ř. s., že „je-li vydáno prozatímní rozhodnutí před zahájením řízení, stanoví soud navrhovateli lhůtu k podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé nebo toto zahájí i bez návrhu“.

Návrh na prozatímní rozhodnutí a jeho náležitosti

Z praktického hlediska není důvod, aby byl návrh na nařízení prozatímního rozhodnutí podán v případě, že navrhovatel podává též návrh na zahájení řízení, samostatně, resp. v samostatném dokumentu, návrh na prozatímní rozhodnutí může být stejně jako návrh na předběžné opatření vtělen přímo do textu návrhu na zahájení řízení ve věci samé.

Návrh na vydání prozatímního rozhodnutí musí obsahovat kromě obecných náležitostí návrhu (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) též e-mailo­vou adresu a telefonní číslo všech účastníků, jsou-li navrhovateli známy. Dále musí obsahovat důvody, pro které má navrhovatel za to, že je dána potřeba zatímní úpravy poměrů, informaci o tom, zda rodiče nebo jiní účastníci řízení vedli o věci, která má být předmětem rozhodnutí, komunikaci, nebo důvody, pro které takovou komunikaci nevedli, jakož i informaci o tom, zda byli ostatní účastníci na podání návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí upozorněni, či nikoli, a z jakých důvodů se takové upozornění neudálo (srov. § 465c z. ř. s.).

Uvedené náležitosti návrhu logicky směřují k podpoření odpovědnosti rodičů, případně i jiných osob, které řeší úpravu poměrů dítěte, za řešení poměrů dítěte. Neukládají povinnost komunikace s dalšími účastníky řízení, jak je ust. § 465c z. ř. s. nyní někdy mylně vykládáno, ale ukládají povinnost sdělit soudu případně důvody, pro které taková komunikace neproběhla. Takovými důvody bude především absence kompetentnosti druhého rodiče nebo jiných účastníků řízení (násilné chování, abusus alkoholu či drog, duševní onemocnění), jakož i případně dlouhodobě existující rodičovský konflikt, jehož charakteristikou je velmi útočná komunikace mezi rodiči, jež např. i podle odborných organizací konflikt spíše prohlubuje, a proto bylo doporučeno ji spíše minimalizovat. Totéž pak platí i pro povinnost sdělit důvody, pro které nebyla okolnost podání návrhu na prozatímní rozhodnutí ostatním účastníkům sdělena. Navrhovatel nemusí tedy s ostatními účastníky povinně komunikovat a sdělit jim, že návrh podává, ale musí soudu sdělit, z jakých důvodů nebyla informace podána.

Pokud návrh na vydání prozatímního rozhodnutí neobsahuje všechny náležitosti, je neurčitý nebo nesrozumitelný a pro dané nedostatky není možné v řízení pokračovat, soud návrh odmítne. Ust. § 43 o. s. ř. o opravě podání se nep­oužije. Z těchto důvodů je třeba naplnění náležitostí návrhu věnovat zvláštní pozornost; je však logické, že nedostatkem návrhu, pro který by nebylo možné v řízení pokračovat, zpravidla nebude absence uvedení e-mailu či telefonního spojení účastníka, jakož ani neuvedení toho, zda probíhala či neprobíhala komunikace mezi účastníky nebo zda byli účastníci o podání návrhu informováni.

Procesní postup po podání návrhu na prozatímní rozhodnutí 

Pro další postup v řízení stanoví právní úprava soudu několik možností. Závazně je stanovena povinnost umožnit všem účastníkům řízení se k návrhu vyjádřit. Tím je posílen regulující charakter prozatímního rozhodnutí, posílena rovnost stran a podpořeno rozhodování na základě okolností zjištěných od všech účastníků řízení. Současně jsou tím nepochybně podpořena i participační práva dítěte, neboť právo vyjádřit se bez pochybností přísluší i dítěti samotnému, nebo alespoň jeho zástupci, pokud není dítě schopné se samo vyjadřovat.

Je proto zjevné, že pokud by se mělo v případě řešení poměrů dítěte jednat o zcela výjimečnou záležitost, v níž by případné zjištění názoru dalších účastníků řízení mělo vést ke zmaření účelu zatímní úpravy, je výrazně vhodněji použitelná úprava v § 452 z. ř. s. V praktických souvislostech se jeví, že taková situace může nastat v případě zjištěného pokusu o mezinárodní únos dítěte, má-li např. rodič, který se chce pokusit dítě unést, již zakoupenu např. letenku. Máme za to, že takové jednání rodiče naplňuje předpoklad ohrožení nebo narušení důležitého zájmu nezletilého podle § 452 z. ř. s., a je tedy namístě akutně do poměrů dítěte zasáhnout. Proto je pro akutní řešení takové situace namístě podat podnět k OSPOD, aby podal návrh na speciální předběžné opatření podle § 452 z. ř. s., případně takový podnět směřovat přímo k soudu, pokud by řešením situace mělo být např. umístění dítěte do péče obou rodičů na území České republiky, ke kterému není návrhu OSPOD třeba.

Při posouzení důvodnosti návrhu na prozatímní rozhodnutí soud nejprve posoudí, zda návrh nepředstavuje svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování práva. O takový případ se může jednat např. v situaci, v níž se jedná o opakovaný návrh na vydání prozatímního rozhodnutí v téže věci, postavený fakticky na týchž okolnostech, avšak soud dospěl k závěru, že není možné řízení zastavit pro překážku věci rozsouzené (res iudicata), protože byly v návrhu uvedeny nové skutečnosti, které návrh od původních odlišují, současně však zásah ze stejných důvodů, pro které soud již dříve zásah odmítl, neodůvodňují. S přihlédnutím k níže uvedenému půjde o situaci, v níž byl takový opakovaný návrh podán po uplynutí tří měsíců od původního návrhu (k tomu viz níže).

Svévolný či zjevně bezúspěšný návrh může být např. i návrhem, ve kterém se navrhovatel domáhá vydání rozhodnutí, které právní úprava ani neumožňuje.[26] Odmítne-li soud návrh na prozatímní rozhodnutí z důvodu zjevné bezúspěšnosti, případně jej ze stejného důvodu zamítne, může navrhovatel podat další návrh, kterým by požadoval stejnou nebo obdobnou úpravu nejdříve po uplynutí tří měsíců od právní moci zamítavého nebo odmítavého rozhodnutí o původním návrhu.

Uvedená právní úprava je zjevně odůvodněna snahou o nezatěžování řízení ve věcech péče o nezletilé bezdůvodnými opakovanými návrhy na prozatímní rozhodnutí, pokud jde principiálně o stejnou věc, ke které se již soud ve svém rozhodnutí vyjádřil. Je nutné ji současně zasadit do kontextu procesního práva tak, jak již bylo naznačeno výše. I v řízení o prozatímním rozhodnutí je soud povinen zkoumat procesní podmínky (srov. § 103 o. s. ř.). Překážka věci rozhodnuté vytváří nedostatek procesní podmínky, který je neodstranitelný. Proto v případě, že by byl podán návrh na prozatímní rozhodnutí, který soud vyhodnotí jako návrh na rozhodnutí o věci totožné, tj. věci, o které již bylo rozhodnuto, je namístě řízení podle § 104 o. s. ř. zastavit. Kloníme se přitom k závěru, že proti takovému rozhodnutí bude odvolání spíše přípustné, neboť jde o rozhodnutí podle § 104 o. s. ř. Tj. i když soud vyřeší situaci stejného návrhu správným postupem podle procesního práva, hrozí riziko, že se věc dostane před odvolací soud, a bude tedy nadále prodlužována.[27] Aby bylo takovému postupu zabráněno, resp. aby byl minimalizován, zakotvuje právní úprava v podstatě automatický důsledek odmítnutí nebo zamítnutí návrhu pro zjevnou bezdůvodnost, a to v podobě omezení aktivní legitimace navrhovatele po dobu tří měsíců. Pokud se navrhovatel v této lhůtě pokusí na soud s návrhem obrátit, soud k takovému návrhu nepřihlíží, o čemž rozhodne usnesením, proti kterému není odvolání přípustné. Tím je fakticky zabráněno tomu, aby se věc dostala před odvolací soud a byla dále prodlužována.

Jakkoli může být smysl a účel této právní úpravy pochopitelný, máme za to, že je třeba k případnému odmítnutí pro zjevnou bezdůvodnost přistupovat s mimořádnou obezřetností. Soud by podle našeho názoru měl návrh na prozatímní rozhodnutí z těchto důvodů odmítat pouze v případech, v nichž je bezdůvodnost návrhu zcela zjevná. Bezdůvodnost nemůže být založena sama o sobě tím, že je návrhem požadováno to, co má být upraveno ve věci samé, neboť jak bude uvedeno níže, právní úprava takovou úpravu prozatímním rozhodnutím nyní výslovně připouští. Odmítnutí nebo zamítnutí návrhu pro zjevnou bezdůvodnost nesmí představovat odmítnutí spravedlnosti, denegatio iustitiae, proto musí být odůvodnění takových rozhodnutí zcela přesvědčivá. Proti rozhodnutí se může účastník bránit ústavní stížností, pokud by měl za to, že byla případným nesprávným odmítnutím nebo zamítnutím jeho návrhu pro svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva poškozena jeho ústavně zaručená práva.

Pokud soud neshledá návrh zjevně bezdůvodným nebo svévolným uplatňováním práva, posoudí, zda bude ve věci dále postupovat s ústním projednáním návrhu, nebo zda o návrhu rozhodne na základě písemných vyjádření účastníků (srov. § 465d odst. 3 z. ř. s.). Zákon k danému postupu soudu více indicií neposkytuje, proto je konkrétní postup toliko na uvážení soudu. Limitací je zákonem stanovená lhůta, v níž má soud o návrhu rozhodnout, té bude pozornost věnována níže.

Máme však za to, že pokud jde o návrh ve věci, v níž nemá soud s účastníky žádnou zkušenost, je vhodnější věc vždy ústně projednat. Ústní projednání může být realizováno jak na jednání, tak na jiném soudním roku, který soud za účelem projednání návrhu svolá. „Má-li být vydání prozatímního rozhodnutí projednáno na jiném soudním roku, nebo při jednání, při kterém má být projednána i věc sama, soud při určení data jeho konání, nebylo-li jednání před zahájením řízení o vydání prozatímního rozhodnutí již nařízeno, vychází z údajů získaných od účastníků řízení“ (§ 465 odst. 1 z. ř. s.).

Z praktického hlediska lze proto doporučit, aby byla případná data, v nichž má účastník nebo i jeho právní zástupce kolizi, uvedena přímo v návrhu nebo ve vyjádření k němu, za účelem zjištění možných dat jednání může soud účastníka nebo jeho zástupce kontaktovat i e-mailem nebo telefonicky.[28] Předvolání k jinému soudnímu roku má být učiněno nejméně pět dnů předem, informaci o jiném soudním roku lze poskytnout i e-mailem či telefonicky (§ 465e odst. 2 z. ř. s.). Odročit jiný soudní rok je možné pouze z důvodů na straně soudu nebo z důvodů na straně účastníka, které mu brání nejen v účasti, ale též v písemném vyjádření. Pokud se účastník nedostaví, je možné jednat v jeho nepřítomnosti. Soud též může již nařízený jiný soudní rok zrušit, pokud vyhodnotí, že je možné rozhodnout na základě písemných vyjádření a obsahu spisu (§ 465e odst. 5 z. ř. s.). Na jiném soudním roku lze provádět důkazy k prokázání rozhodných skutečností. Vedle případných listinných důkazů tak půjde zpravidla o výslech účastníků řízení.

I pro řízení o prozatímním rozhodnutí platí potřeba zajistit dítěti řádné zastoupení. Z důvodu, že budou zpravidla naplněny podmínky postupu podle § 892 odst. 3 o. z.,[29] bude dítěti jmenován kolizní opatrovník podle § 469 z. ř. s., tj. tímto bude jmenován zpravidla OSPOD. Rovněž pak pro řízení v plném rozsahu platí participační práva dítěte vymezená Úmluvou o právech dítěte v čl. 12,[30] v rovině procesní národní právní úpravy v § 100 odst. 4 o. s. ř.[31] a v § 20 odst. 4 z. ř. s.[32]

Lhůta pro rozhodnutí 

Lhůta pro rozhodnutí o návrhu na prozatímní rozhodnutí je vymezena v ust. § 465g z. ř. s. V souladu s tímto ustanovením je soud povinen o návrhu rozhodnout bez zbytečného odkladu, nejpozději do tří měsíců od podání návrhu na zahájení řízení. Vymezení lhůty vyvolalo poměrně rozsáhlou kritiku zejména v kontextu toho, že o návrhu na předběžné opatření mělo být, jak bylo uvedeno výše, rozhodováno v pořádkové lhůtě sedmi dnů od podání návrhu. Kritické ohlasy proto poukazují na výrazné prodloužení časového limitu pro návrh s tím, že doba tří měsíců může být poměrně dlouhou dobou, která může mít na případné poměry dítěte zásadní vliv.

Kritické ohlasy tak zpochybňují efektivitu prozatímní ochrany práv nezletilého účastníka, pokud má být poskytnuta až za tři měsíce. Je nutné podotknout, že pokud jde o konečnou časovou limitaci pro vyřízení návrhu na prozatímní rozhodnutí, tj. tři měsíce od zahájení řízení, jde skutečně o výrazné prodloužení. K tomuto bylo přistoupeno dle dostupných informací v rámci připomínkového řízení na popud připomínek ze strany justice, s cílem možnosti řádného zjištění všech rozhodných skutečností. Vymezení lhůty tak přímo souvisí nejen s fungováním justice jako takové, ale i s reálným odhadem možnosti získat všechny potřebné důkazy např. dotazem u třetích subjektů. Argumentace případnými aspekty vnitřního fungování justice by neměla být, jde-li o ochranu práv účastníka, bez dalšího nosná, proto o tom, že konečný časový limit mohl být kratší, nelze pochybovat.

Avšak k uvedenému je třeba též poznamenat, že kritická interpretace ust. § 465g z. ř. s. není dle našeho názoru částečně právně správná, neboť lhůta tří měsíců není, jak již bylo výše naznačeno, primární lhůtou pro rozhodnutí o návrhu, tou je lhůta bez zbytečného odkladu. Není proto správné uvádět, že lhůta je tříměsíční, neboť takový výklad znění právní úpravy neodpovídá. Jako základní je nastavena lhůta bez zbytečného odkladu, a právě jejím výkladem je třeba se zabývat.

S přihlédnutím k tomu, že rodinněprávní otázky jsou velmi citlivé, vyvolává celkové znepokojení zřejmě právě skutečnost, že jako základní lhůta pro rozhodnutí je zvolena právě lhůta „neurčitá“. Je však nutné uvést na pravou míru, že se v případě lhůty bez zbytečného odkladu jedná o naprosto běžné stanovení lhůty, která má oporu v celé řadě dalších ustanovení. Jen obecně lze připomenout, že při fulltextovém vyhledání obsahuje toto spojení o. z. celkem 203krát, k výkladu daného slovního spojení existuje přitom poměrně rozsáhlý výklad jak publikační, tak judikatorní.[33] Jak odborná literatura, tak judikatura se shodují, že lhůta bez zbytečného odkladu je závislá na posouzení konkrétního případu.[34] Současně je však konstantní judikaturou potvrzeno, že se jedná o lhůtu krátkou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, které je v kontextu výkladu lhůty bez zbytečného odkladu velmi často citováno, jasně vymezil, že z „časového určení ,bez zbytečného odkladu‘ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu… jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutné tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy ad hoc) v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout“.[35]

Z uvedeného je zřejmé, že pokud aplikujeme ust. § 465g z. ř. s. v souladu nejen s jeho zněním, ale též i smyslem a účelem, tak výklad, který prezentuje lhůtu pro rozhodnutí o návrhu na prozatímní rozhodnutí jako tříměsíční, nemůže v kontextu judikatury i odborné literatury obstát. Naopak plně v souladu se zněním § 465g z. ř. s., jakož i účelem daného ustanovení je výklad, který klade na bedra soudu povinnost v každém konkrétním případě vyhodnotit akutnost věci, resp. konkrétní naléhavost případu, a poté zhodnotit, kdy je potřeba pro naplnění litery zákona ve věci rozhodnout. Pořádková lhůta tří měsíců by proto měla, bude-li ust. § 465g z. ř. s. použito správně, být pouze výjimečná a měla by být aplikována pouze tam, kde soud vyhodnotí, že věc skutečně může do uplynutí této lhůty vyčkat.[36]

Případná argumentace, na níž je kritika novely ve vztahu ke lhůtě pro prozatímní rozhodnutí stavěna, spočívající v tvrzení, že „pokud má soud na rozhodnutí lhůtu tři měsíce, tak jí vždy využije“, je tak založena toliko na selhání lidského prvku, nikoli na reálné nesprávnosti znění právní úpravy. Jakkoli je možné, že se uvedené v praxi může stát, nepovažujeme tuto argumentaci za opodstatněnou, neboť takto je jednak možné argumentovat u každé právní úpravy (tvrdit, že nebude správně aplikována), jednak tato argumentace popírá konstantní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu spojení „bez zbytečného odkladu“, a tedy fakticky tvrdí, že žádný ze soudů nebude judikaturu Nejvyššího soudu automaticky používat. Jedná se tak reálně o právně-politickou argumentaci, nikoli argumentaci právnědogmatickou. Právně-politicky však podle našeho názoru není možné zhodnotit, že soudy nebudou aplikovat ust. § 465g z. ř. s. správně, pokud k tomu pomyslně ani nedostaly šanci. Navíc je nutné k tomuto poznamenat, že se soudy k danému v rámci rodinněprávního sympozia jednoznačně nepřihlásily, a naopak zcela otevřeně podpořily to, že je třeba v těchto záležitostech postupovat s největším urychlením.[37]

Je proto zcela zřejmé, že soud pochybí, pokud mu přijde např. dne 20. 5. příslušného kalendářního roku návrh na prozatímní rozhodnutí směřující k úpravě letních prázdnin, a soud bude dané rozhodovat k datu 20. 8. daného roku, neboť je naprosto jednoznačné, že bez zbytečného odkladu je v daném případě nejpozději do 30. 6. daného kalendářního roku. Totéž platí i o návrhu podaném např. 15. 12. ve vztahu k Vánocům apod. Naproti tomu, bude-li podán návrh na prozatímní rozhodnutí, ve kterém navrhovatel uvede, že podstatou je rozšíření jeho péče probíhající doposud v rozsahu pět dnů o dalších 12 hodin, je zřejmé, že soud může vyhodnotit, že věc může vyčkat v řádu týdnů, neboť je péče rodiče o dítě zajištěna, navrhována je nikoli zásadní změna a nehrozí zde nebezpečí z prodlení. Právě takto by měla být dle našeho názoru úprava v § 465g z. ř. s. interpretována.

Rozhodnutí a opravné prostředky

K tomu, co soud může v prozatímním rozhodnutí upravit, se vyjadřuje ust. § 465f z. ř. s. Z této právní normy se výslovně podává, že výrok prozatímního rozhodnutí může být zcela shodný s výrokem ve věci samé, úprava poměrů je však vždy časově omezená. Soud musí dobu, na kterou je prozatímní rozhodnutí vydáno, vždy označit ve výroku, nejdéle může být prozatímní rozhodnutí vydáno na dobu tří měsíců od jeho vykonatelnosti. S ohledem na možnost shodnosti výroku s rozhodnutím ve věci samé je odstraněna původní praxí odůvodňovaná potřeba „minimalistické úpravy“. Výslovně je v § 465f z. ř. s. stanoveno, že „je-li předmětem řízení o vydání prozatímního rozhodnutí úprava péče rodičů o nezletilé dítě nebo styk s dítětem, rozhodne soud tak, aby byl s přihlédnutím k okolnostem případu zachován v nejvyšší možné míře kontakt nezletilého dítěte s oběma rodiči“.

V prozatímním rozhodnutí proto soud rozhoduje podle stavu ke dni jeho vyhlášení nebo vydání posouzením situace „tady a teď“ tak, že vůbec nereflektuje, jak bude vypadat rozhodnutí ve věci samé. Poměry dítěte upraví tak, jak bude odpovídat v době rozhodování jeho nejlepšímu zájmu, žádná zvláštní pravidla pro úpravu poměrů nejsou vymezena, rozhodující je proto zjištěný skutkový stav a odpovídající hmotněprávní úprava. Prozatímní rozhodnutí je vykonatelné vyhlášením, nebylo-li vyhlášeno, vydáním, soud může stanovit i okamžik pozdější (§ 465 odst. 2 z. ř. s.).

Proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na prozatímní rozhodnutí, není odvolání přípustné. V případě, že soud vydá prozatímní rozhodnutí bez návrhu, odvolání přípustné je. Stejně tak je přípustné odvolání proti rozhodnutí, kterým bylo prozatímní rozhodnutí změněno nebo zrušeno, případně byla prodloužena doba jeho trvání. Odvolací soud rozhoduje podle stavu ke dni vyhlášení nebo vydání jeho rozhodnutí, právní úprava tak jednoznačně překonává výše zmíněné výkladové stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. Cpjn 202/2016.

Absenci odvolání proti rozhodnutí o návrhu na prozatímní rozhodnutí odůvodňuje důvodová zpráva tím, že je zachována rovnost stran možností vyjádřit se k návrhu, jakož i dočasností trvání prozatímního rozhodnutí.[38] Proto byla v zájmu efektivity řízení zvolena možnost právo podat odvolání nepřiznat s tím, že Ústavní soud opakovaně deklaroval, že dvojinstančnost v soukromém právu není zaručena.[39]

Máme však za to, že zákonodárce v tomto ohledu spíše nedohlédl všechny důsledky rozhodnutí právo na podání odvolání účastníku nepřiznat. I z důvodové zprávy totiž vyplývá, že se zákonodárce zamýšlel nad situací, v níž bylo prozatímní rozhodnutí vydáno, tj. v níž byly poměry dítěte upraveny.[40] Zákonodárce si však zjevně neuvědomil, že pokud je návrh na prozatímní rozhodnutí odmítnut nebo zamítnut, pak je navrhovatel takového prozatímního rozhodnutí reálně vždy odkázán pouze na toto prvostupňové rozhodnutí a nemůže jakkoli žádat, aby soud vyššího stupně rozhodnutí přezkoumal. Pokud je přitom návrh odmítnut nebo zamítnut pro zjevnou bezdůvodnost, pak ani navrhovatel nemůže podat návrh znovu, jeho situace v řízení je tak v podstatě procesními pravidly velmi svázána a lze tak polemizovat s tím, zda se nejedná o opatření v kontextu práva na soudní ochranu až přehnaně přísná. Neboť pokud bude řízení probíhat dlouhé měsíce či i roky, navrhovatel se nemusí dočkat žádné prozatímní ochrany, ledaže se jí domůže u Ústavního soudu, který jediný může rozhodnutí soudu 1. stupně o návrhu na prozatímní rozhodnutí přezkoumat.

Povinnost soudu zkoumat potřebu zatímní úpravy poměrů

U prozatímních rozhodnutí je konečně namístě upozornit i na úpravu v § 468b odst. 5 z. ř. s. Byť je tato právní úprava obsažena v rámci právní úpravy řízení ve věci samé, je pro prozatímní úpravu poměrů mimořádně důležitá. Podle tohoto ustanovení „není-li věc možné rozhodnout při prvním jednání nebo jiném soudním roku postupem podle § 471 odst. 3, zjistí soud při jednání, zda je třeba poměry nezletilého dítěte na dobu nezbytně nutnou, nejdéle do vykonatelnosti rozhodnutí ve věci samé, upravit prozatímním rozhodnutím. Na potřebu prozatímního rozhodnutí poukazuje, je-li o úpravě poměrů nezletilého dítěte do doby rozhodnutí ve věci samé výslovná neshoda jeho rodičů.“

Uvedené reaguje na problematickou situaci vznikající v praxi, v níž účastníci opouštěli jednací síň za stavu, v němž nebyla dána výslovná shoda rodičů o tom, jak budou nyní poměry dítěte upraveny, přesto však nebyla dána jistota, že bude soud danou skutečnost reflektovat. Nyní má soud povinnost se danou situací zabývat, a pokud zde není dohoda rodičů, poměry nezletilého upravit prozatímním rozhodnutím. Nadále by proto nemělo být možné, aby soud neshodu rodičů na dalším vývoji poměrů nezletilého nereflektoval a věc vždy směřoval až k meritornímu vyřízení věci, ačkoli to může přijít v řádech měsíců či i let. Povinností soudu je vždy postupovat v souladu s nejlepším zájmem nezletilého, a právě v jeho kontextu je povinností soudu potřebu prozatímního rozhodnutí vyhodnocovat.[41]

Změny v řízení ve věci samé

V řízení ve věci samé přinesla novela drobné změny směřující k podpoře zvláštní povahy těchto řízení. Kromě stanovení náležitostí návrhu na zahájení řízení již výše zmíněných, tj.  e-mailové adresy a telefonního čísla účastníka, je zdůrazněno, že soud vychází při stanovení data jednání z údajů od účastníků. Obdobně jako v případě návrhu na prozatímní rozhodnutí je proto vhodné uvádět případné kolize ihned v návrhu na zahájení řízení nebo ve vyjádření k němu, případně je i sdělit mimo procesní podání tak, aby soud nemožnost účastníka účastnit se jednání mohl při nařízení jednání reflektovat (srov. § 468b z. ř. s.). Odročit jednání k žádosti účastníka je možné pouze jednou, a to zejména ze závažných zdravotních důvodů na straně účastníka (srov. § 468b z. ř. s.).

Případnou odbornou pomoc, jejímž cílem má být mimosoudní řešení sporu, resp. nalezení řešení s pomocí mimosoudních organizací, je možné předtím, než soud začal ve věci jednat, nově pouze doporučit. Využití v zákoně vymezené odborné pomoci, tj. vy­užití odborného poradenství, účasti na prvním setkání se zapsaným mediátorem, rodinné terapii nebo setkání s poskytovatelem odborné pomoci, zejména s odborníkem v oboru pedopsychologie, je možné uložit až poté, co soud ve věci jednal. Povinnosti soudem takto uložené však není možné vůči účastníkovi vynucovat uložením pořádkové pokuty (srov. § 468b odst. 6 z. ř. s.).[42]

Novela se touto právní úpravou zjevně snaží alespoň částečně poskytnout právní rámec využití odborné pomoci v soudním řízení ve věci péče soudu o nezletilé. Postavení tzv. pomáhajících profesí, resp. organizací mimosoudní odborné pomoci, je součástí tzv. interdisciplinární spolupráce. Ta se ukázala pro řadu rodinněprávních věcí jako velmi užitečná, a proto ji v obecném kontextu lze doporučovat. Specifičnost praxe však prokazuje, že v těchto otázkách není namístě paušalizovat, zvláštní pozornosti je třeba dbát u obětí domácího násilí, kde může být např. mediace velmi nevhodná,[43] stejně jako u tzv. vysoce konfliktních rodičovských sporů.

Jakkoli je interdisciplinární spolupráce velmi užitečná a řadě rodin pomáhá, je bezesporu z právního hlediska velmi problematickou otázkou,[44] neboť současná právní úprava řadu pravidel jasně stanovujících postavení pomáhajících profesí postrádá. S ohledem na složitost celé situace se jí však novela blíže nevěnuje.[45] Toliko se snaží alespoň o transparentnost, tj. o vymezení pravidel tak, aby bylo účastníkům zřejmé, v jaké fázi řízení lze spolupráci s mimosoudními organizacemi doporučit a v jaké nařídit.

Případná praxe soudů, které ihned po zahájení řízení ukládají účastníkům řízení povinnost účastnit se různých edukačních seminářů pro rodiče, tak není s novou právní úpravou souladná. Takové edukační semináře nebo i jiné formy mimosoudní odborné pomoci lze rodičům podle právní úpravy po novele pouze doporučit. Důvodem je především snaha nezvolit případnou mimosoudní pomoc nevhodně před podrobnější znalostí věci. Právě proto, aby bylo vyloučeno, že soud, byť motivován dobrými úmysly, ukládáním povinnosti využít pomoci pomáhajících organizací věc pomyslně ještě zhorší, stanoví novela, že předtím, než se soudce setká s účastníky v jednací síni, lze jakékoli mimosoudní aktivity pouze doporučit, nikdy však obligatorně nařizovat. Jejich nařízení je namístě až tehdy, pokud se soudce s účastníky měl možnost seznámit a měl možnost vyhodnotit, zda ve věci nejsou dány důvody, které by využití odborné mimosoudní pomoci eliminovaly.

Novela dále v ust. § 468b odst. 4 z. ř. s. fakticky zavádí ve věci péče soudu o nezletilé právo na předběžný názor soudce. Lze konstatovat, že dané ustanovení též jednoznačně představuje lex specialis k ust. § 5 o. s. ř., podle kterého poskytuje soud poučení o procesních právech a povinnostech. O hmotném právu soud v řízení poučovat nemá, ledaže mu to ukládá právní norma.[46] Ust. § 468b odst. 4 z. ř. s. se tak vedle dalších ustanovení mezi takové právní normy zařazuje[47] a jasně vymezuje, že soudce upozorní účastníky na právní úpravu, rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího a Ústavního soudu. Máme za to, že pokusit se o smírné řešení a za tímto účelem s účastníky probrat celou záležitost, včetně vyjevení předběžného názoru podle § 468b odst. 4 z. ř. s., je povinností soudu, a pokud není soudem předběžný názor sdělen, je oprávněním účastníka o něj požádat. I dané ustanovení pak stejně jako celá řada dalších ustanovení, např. povinnost respektovat vyjádření účastníka o jeho kolizích, klade na soudy nové zákonem vymezené povinnosti, které mají směřovat k tomu, aby bylo rozhodování o úpravě poměrů dětí efektivní a transparentní.

Ve vztahu k řízení ve věci samé je nutné konečně upozornit na nové ust. § 469 odst. 4 z. ř. s., podle kterého se nepoužije ustanovení o jmenování kolizního opatrovníka pro „řízení, která byla rodiči zahájena podle obsahu návrhu a k němu přiloženého stanoviska druhého rodiče ve vzájemné shodě o obsahu dohody o úpravě poměrů nezletilého. V těchto řízeních je dítě zastoupeno zákonným zástupcem, a jsou-li jimi rodiče, pak oběma rodiči nebo podle jejich volby jedním z nich. Soud však jmenuje dítěti opatrovníka, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodičem a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů, anebo pokud o to dítě požádá; o právu jmenovat dítěti opatrovníka musí být dítě rodiči poučeno.“

Je nutné podotknout, že citované ustanovení je prozatím spíše kontroverzní. Je zcela zjevné, že jeho cílem bylo reflektovat dosavadní praxi, při které, pokud byli rodiče dohodnuti, byla úloha OSPOD jako kolizního opatrovníka fakticky minimální až zcela formální, spočívající buď v naprosté absenci role kolizního opatrovníka, nebo toliko ve formálním potvrzení rodiči uzavřené dohody.

Máme však za to, že zvolený postup zákonodárce je v tomto směru spíše nekoncepční. Sama důvodová zpráva přitom správně uvádí, že nesouhlasí s praxí, která kolizního opatrovníka jmenuje nezletilému s odkazem na § 469 z. ř. s. vždy,[48] aniž by byly posuzovány konkrétní okolnosti případu, tj. aby bylo vůbec prověřeno, zda zde je alespoň hrozící kolize zájmů mezi účastníky. Podle našeho názoru je rozhodující pro posouzení povinnosti jmenovat kolizního opatrovníka v řízení ust. § 892 odst. 3 o. z., a neztotožňujeme se s výkladem, podle kterého má být § 469 z. ř. s. k tomuto ustanovení lex specialis ukládající povinnost jmenovat opatrovníka vždy.[49] Důvodem pro tento náš názor je především úloha procesního práva, které je funkčně závislé na právu hmotném, a podle našeho názoru nemá procesní norma normu hmotného práva v podstatě z hlediska jejího účelu zcela pozměňovat, neboť to procesnímu právu s přihlédnutím k jeho smyslu a účelu, jímž je stanovit procesní postup pro realizaci práv hmotné povahy, nepřísluší.

Proto výklad, který stanovuje nezletilému povinnost mít „kolizního opatrovníka“ tam, kde žádná kolize není, postrádá smysl. Stejně tak není souladný ani se situací, v níž jde v řízení o věc, ve které by nezletilý mohl s ohledem na jeho rozumovou a volní vyspělost a úpravu procesní způsobilosti v § 20 o. s. ř. jednat samostatně. Neboť pak je v důsledku výkladu samostatné povahy § 469 z. ř. s. zastoupení nezletilému, který jej nepotřebuje, v podstatě vnuceno a fakticky je nezletilý ve svém procesním postavení omezen tam, kde jiným procesní práva v plné hodnotě přísluší.

Z těchto důvodů se proto dle našeho názoru neměl zákonodárce uchylovat k právní úpravě, která v podstatě kazuisticky v § 469 odst. 4 z. ř. s. stanoví, kdy soud nemá opatrovníka jmenovat, ale měl spíše novelizovat ust. § 469 odst. 1 z. ř. s. tak, aby byl výklad tohoto ustanovení jasný. Tj., aby bylo nadále zřejmé, že jde pouze o procesní odraz ust. § 892 odst. 3 o. z., a není-li zde dána kolize, není rovněž třeba, aby byl jmenován kolizní opatrovník.

K novému ust. § 469 odst. 4 z. ř. s. lze tak jen poznamenat, že zejména s ohledem na zcela ustálenou praxi automatického jmenování opatrovníka v každém řízení ve věcech péče o nezletilé si s ním praxe prozatím spíše pomyslně neví rady. Je zjevné, že hledá správné situace, v nichž bude zřejmé, že jsou rodiče ve vzájemné shodě, stejně tak tápe, jak v tomto případě dále procesně postupovat a jak především realizovat participační práva nezletilého. Určitým vodítkem mohou být závěry 9. rodinněprávního sympozia, které stanoví, že pokud není avizována dohoda mezi rodiči, soud opatrovníka ustanoví. Ve výjimečných případech může před jmenováním opatrovníka krátce oslovit druhého rodiče a jeho stanovisko k dohodě získat a následně věc posoudit a zhodnotit, zda je opatrovníka třeba.[50]

Změny ve výkonu rozhodnutí 

Posledními změnami v procesním právu jsou změny v rámci právní úpravy výkonu rozhodnutí. Cílem těchto změn bylo posílit efektivitu výkonu rozhodnutí, která je v české praxi mimořádně problematická. Praxe vykazuje ve vztahu k výkonu rozhodnutí poměrně zásadní nedostatky, jichž se soudy při aplikaci norem o výkonu rozhodnutí o péči o děti dopouštějí.[51]

Pro sjednocení praxe proto novela zavedla nejen v § 502 jasná pravidla pro to, kdy může soud rozhodnout bez jednání (neprovádí-li dokazování),[52] ale i pro to, v jakém časovém rámci mají soudy návrh na výkon rozhodnutí vyřídit. Podle § 502 odst. 5 z. ř. s. je soud povinen věc vyřídit bezodkladně, nejpozději do dvou měsíců od zahájení řízení. Konečně poslední drobnou změnou je stanovení spodní hranice výše pokuty, která může být udělena za porušování soudního rozhodnutí. Nejnižší možná výše pokuty je 5 000 Kč a její případné opakování není též nově podmíněno účelností takového opětovného uložení pokuty.[53]

Dané změny výkonu rozhodnutí považujeme za pozitivní. Právní úprava je podle našeho názoru jasná a srozumitelná, případné problémy mohou být dány výše analyzovaným selháním lidského prvku při její aplikaci.[54] Zjistí-li soud při projednávání návrhu na výkon rozhodnutí, že jde o návrh důvodný, tj. návrh nikoli šikanózní či právně neobhajitelný z nejrůznějších důvodů, je v souladu s novou právní úpravou namístě, aby k nařízení výkonu rozhodnutí přistoupil.

Za nadějné pro praxi lze pak považovat zavedení zcela nového způsobu výkonu rozhodnutí, kterým je možnost uložení náhradní péče nebo náhradního styku[55] v rozsahu, kterým byly zmařeny, a to právě v usnesení, kterým se nařizuje výkon rozhodnutí. V souladu s § 503 odst. 1 písm. e) lze „tomu, kdo dobrovolně neplní soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě, popřípadě o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, nařídit, aby umožnil oprávněnému náhradní péči o dítě nebo styk s ním ve zmařeném rozsahu v důsledku neplnění soudního rozhodnutí nebo soudem schválené dohody nebo aby uhradil účelně vynaložené náklady spojené s takto zmařenou péčí nebo stykem“.

V praktických souvislostech je nutné danou snahu zákonodárce vyzdvihnout, neboť může dopadat zejména na případy, pro které nebylo možné využít možnosti výkonu rozhodnutí uložením pokuty. Podle konstantní judikatury nesmí mít totiž pokuta sankční charakter, ale jejím účelem je pouze motivace.[56] V případech, v nichž rodič nebo jiná osoba porušili exekuční titul toliko částečně, např. na několik dní, a následně opět začali povinnosti z exekučního titulu plnit, byl návrh na uložení pokuty právě s ohledem na to, že již není třeba k plnění dále motivovat, v podstatě zbytečný. Podle nové právní úpravy však bude nyní platit, že co bylo zmařeno, může být též nahrazeno, a i to může mít pro povinného z exekučního titulu motivační účinky.

Devizou nového způsobu výkonu rozhodnutí je též i to, jaké důsledky má rozhodnutí o náhradní péči nebo styku právě formou výkonu rozhodnutí. Máme totiž za to, že případné neplnění takového rozhodnutí může, na rozdíl od neplnění rozsudku, následně vést k možnosti aplikace ust. § 337 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, podle kterého je možné spáchat trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Pro oprávněného není bez významu ani okolnost možnosti přímého přiznání nákladů spojených se zmařenou péčí a stykem, které by jinak musel oprávněný požadovat v klasickém nalézacím sporném řízení. K těm v praxi zpravidla nedocházelo nejen pro nízkou výši nákladů, ale i pro apatii oprávněných, kteří vědouce, že případné ojedinělé porušení jejich práv následované opětovným plněním uložených povinností nepovede ani k uložení pokuty, již na snahu o náhradu případné vzniklé škody rezignovali, a povinnému tak jeho postup spočívající v neplnění rozhodnutí vlastně procházel a veřejnost byla neefektivitou výkonu rozhodnutí spíše frustrovaná.

Je zjevné, že nyní ještě není možné hodnotit efektivitu těchto nástrojů pro výkon rozhodnutí o péči a o styku, je však dle našeho názoru zcela nepochybné, že se těmito změnami zákonodárce o pozitivní změnu skutečně snažil, a podle našeho názoru mají uvedené legislativní změny potenciál k tomu, aby výkon rozhodnutí začal lépe fungovat.

K nově zavedené poplatkové povinnosti

Kromě výše popsaných změn z. ř. s. přinesla novela též změny v poplatkové povinnosti. Podle § 11 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, se nově osvobození od soudního poplatku ve věcech péče o nezletilé nevztahuje na odvolatele, který není dítětem, pokud jde o odvolání ve věci péče, výživy, styku, předání dítěte, pro dítě významné záležitosti nebo ve věci určení rodiče, který bude dítě zastupovat. Výše soudního poplatku je stanovena na částku 3 000 Kč.

Ačkoli sazebník poplatků jasně stanovuje, že „za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věcech výživy nezletilého dítěte, péče o nezletilé dítě, styku s nezletilým dítětem, předání nezletilého dítěte mezi rodiči navzájem, pro nezletilé dítě významných, na nichž se rodiče nemohou dohodnout, a určení rodiče, který bude nezletilé dítě zastupovat při právním jednání, se vybere poplatek podle položky 7 písmene a)“ (srov. položku 22 Sazebníku soudních poplatků), tj. evokuje „jedno vybrání poplatku“, přistoupily soudy k interpretaci nové právní úpravy podle našeho názoru v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy tak, že vybírají soudní poplatek za každý předmět řízení, který je napadeným rozhodnutím upraven. Tj. např. při odvolání proti rozsudku o péči, výživě a určení školy, kterou bude nezletilý navštěvovat, činí konečná částka 9 000 Kč.

Uvedený výklad považujeme za zcela nesprávný a praktický postup soudů za formalistický. Toliko jazykový výklad, o který se soudy opírají, považujeme za neopodstatněný a v konečném důsledku vůči účastníkům nespravedlivý, neboť je zřejmé, a to i s ohledem na citovanou položku 22 Sazebníku soudních poplatků, že cílem právní úpravy bylo za odvolání stanovit poplatek ve výši 3 000 Kč, nikoli stanovit např. za odvolání proti rozsudku ve věci péče a výživy pro dobu po rozvodu poplatek vyšší, než je stanoven např. v řízení týkajícím se nepeněžité záležitosti ve vztahu k nemovitosti, kde je i přes její případné milionové hodnoty stanoven poplatek ve výši 5 000 Kč, a to právě proto, aby byl vždy účastníkům zajištěn přístup k justici. V tomto ohledu lze proto souhlasit s tím, že je pro zákonodárce reálné uchopení jeho změn mimořádně nešťastné a již v tuto chvíli uvažuje o změnách.

Závěrem k novele a budoucí aplikační praxi

Novela je výjimečná nejen svou rozsáhlostí, ale i tím, jak závažné změny se pokusila do praxe zavést. Pro zhodnocení jejich skutečné efektivity a úspěšnosti je podle našeho názoru příliš brzy, neboť prozatím nebyl dán dostatečný aplikační prostor k tomu, aby se praxe se změnami vypořádala a zhodnotila, zda se cíle novelou předpokládané naplnily.

Četné diskuse poukazují na to, že existuje řada odpůrců změn novelou zavedených.[57] Je nepochybné, že zákonodárcem připravený text není dokonalý. Na interpretační obtíže poukázala první část pojednání o novele, týkající se např. právní moci výroku o rozvodu při zpětvzetí odvolání proti výroku o úpravě poměrů dětí, další vyplynuly i z druhé části ve vztahu k rodičovské odpovědnosti, jakož i z této části věnované procesním souvislostem.

Bude-li zákonodárce do věci znovu zasahovat, měl by tak činit s mimořádnou opatrností, neboť se jedná o novelizaci občanského zákoníku, a k té má být zákonodárce vždy zdrženlivý. Není možné stavět podle našeho názoru pouze na právně-politických aspektech bez důkladného zhodnocení právnědogmatických souvislostí. Důležité je věnovat změnám odpovídající prostor pro diskusi. Je-li pak vyčítáno, že této diskusi nebyla podrobena novela, byť se k ní konaly kulaté stoly a jejímu projednání byli přítomni jak legislativní subjekty, tak zástupci justice, advokacie, akademické půdy či odborné a laické veřejnosti, je namístě, aby byly diskuse o případné další novelizaci o to bohatší, otevřenější a umožňující vyjádřit názory co nejširší veřejnosti. Pro jakoukoli legislativní změnu by mělo platit, že má být především argumentačně podložena a hodnocena komplexně, nikoli pouze na základě ojedinělých kazuistických zkušeností, v nichž významnou roli může hrát selhání lidského prvku, kterému nelze v justici zabránit.

Pokud se zákonodárce rozhodne přistoupit k okamžité novelizaci provedených změn tak, jak je prezentováno na sociálních sítích, lze doporučit, aby byly zváženy především otázky výše uvedeného problematického výkladu poplatkové povinnosti, dále zavedení odvolání proti rozhodnutí o návrhu na prozatímní rozhodnutí tam, kde soud návrhu nevyhověl, neboť zde se právní úprava jeví jako pomyslně nedomyšlená do všech souvislostí. Revizi si pak bez pochybností zaslouží i kolizní opatrovnictví v § 469 z. ř. s., které problém existence kolize spíše odsouvá, než řeší, a praxe si tak dle našeho názoru se současným zněním § 469 odst. 4 z. ř. s. spíše neporadí. Naproti tomu lhůtě pro vydání prozatímního rozhodnutí, stejně jako rozhodování o rodičovské odpovědnosti rodičů je podle našeho názoru třeba nechat v aplikační praxi dostatečný prostor pro to, aby se buď osvědčily, nebo se jejich skutečné nedostatky reálně projevily a více konkretizovaly, neboť se jeví, že současná kritika je spíše právně-politická a obecná, bez konkrétního argumentačního podložení.

Je-li pak v aplikační praxi zájem hledat konkrétní další procesní pravidla pro řešení ochrany proti domácímu násilí, jakož i vysoce konfliktních rodičovských sporů, jsou takové snahy s cílem ochrany dítěte více než vítány. I tato pravidla by měla být projednána a analyzována do všech souvislostí především s respektem toho, že přibližně 85 % soudních řízení o úpravě poměrů dítěte charakter vysoce konfliktních rodičovských sporů nenaplňuje, a proto by pravidla pro vysoce konfliktní rodiče měla být právě z těchto důvodů vždy koncipována jako speciální, a nikoli jako obecná (výjimky z běžného pravidla).

Rovněž je třeba hledat takovou právní úpravu, která bude pro oběti domácího násilí i děti ohrožené konfliktem skutečně funkční, k čemuž zřejmě změny občanského zákoníku nebudou dostačující, ale je třeba se zabývat též postavením OSPOD a dalších subjektů, které se na řešení případů domácího násilí podílejí. Jakýmkoli snahám o posílení ochrany obětí domácího násilí a dětí sužovaných rodičovským konfliktem je tak třeba přisvědčit. V kontextu novely je však nutné poměřovat, zda se případné její konkrétní právní normy postavení těchto cca 15 % rodičů skutečně dotýkají, tj. zda má být skutečně těmito 15 % rodičů odůvodněna jejich změna.

 

Tento výstup/článek vznikl za podpory projektu ReDiKid: Odolné dítě v digitálním světě, reg. č. CZ.02.01.01/00/23_025/0008686 spolufinancovaného EU. 

 

Doc. JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., působí jako counsel v AK Havel & Partners a na Katedře soukromého práva a civilního procesu PF UP v Olomouci, je místopředsedkyní Společnosti pro rodinné právo.

Ilustrační foto: Freepik.com

---

[1] R. Šínová: Nové rodinné právo a jeho procesní reflexe: Část první: rozvod manželství a výživné, Bulletin advokacie č. 3/2026, str. 7-13.

[2] R. Šínová: Nové rodinné právo a jeho procesní reflexe: Část druhá: změny v rodičovské odpovědnosti, Bulletin advokacie č. 4/2026, str. 9-15.

[3] Srov. „Ve vztahu k obecným předběžným opatřením je třeba se zamyslet nad jejich všeobecnou využitelností ve vztahu k oblasti péče soudu o nezletilé děti.“ Viz důvodová zpráva k zákonu č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dostupné z www.beckonline.cz [cit. 3. 4. 2026].

[4] K tomuto srov. např. „S ohledem na dočasnou (předběžnou) úpravu provedenou předběžným opatřením se sice v soudní praxi uplatňuje obecná zásada, že není přípustné, aby navrhovatel již předběžným opatřením dosáhl toho, čeho chce dosáhnout až pravomocným rozhodnutím ve věci samé, ale tato zásada neplatí bezvýjimečně, neboť v praxi dochází k situacím, kdy ochranu oprávněných zájmů účastníka nelze jiným způsobem poskytnout.“ Viz J. Levý in K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, J. Doležílek a kol.: Občanský soudní řád, 3. vyd. (3. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2024, dostupné na beck-online.cz [cit. 3. 4. 2026]. Dále srov. např. „Při rozhodování o návrhu na předběžné opatření zásadně nelze předjímat rozhodnutí ve věci samé…“ Viz J. Jirsa in J. Jirsa a kol.: Občanský soudní řád, 1. část, Soudcovský komentář, stav k 1. 1. 2023, Wolters Kluwer, dostupné na www. aspi.cz [cit. 3. 4. 2026]. Rovněž např. J. Havlénová: Může se předběžné opatření svým obsahem krýt s rozsudkem ve věci samé?, kde jsou popsány příklady judikatorní praxe, která již připustila shodnost výroku ve věci samé a výroku předběžného opatření. K dispozici na https://www.epravo.cz/top/clanky/muze-se-predbezne-opatreni-svym-obsahem-kryt-s-rozsudkem-ve-veci-same-117572.html#_ftn6 [cit. 3. 4. 2026].

[5] Např. informováním o tom, že bude zablokován účet žalovaného s cílem zajistit možnost použít z tohoto účtu prostředky pro budoucí uspokojení žalobce, by spíše logicky vedlo k tomu, že by žalovaný prostředky z účtu před jejich blokací vybral.

[6] Zajišťovací předběžná opatření jsou označována jako vorläufige Verfügung.

[7] Gesetz über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit vom 17. Dezember 2008 (BGBl. I S. 2586, 2587), tj. zákon o řízení v rodinných věcech a ve věcech nesporných ze dne 17. 12. 2008.

[8] „Das Gericht kann durch einstweilige Anordnung eine vorläufige Maßnahme treffen, soweit dies nach den für das Rechtsverhältnis maßgebenden Vorschriften gerechtfertigt ist und ein dringendes Bedürfnis für ein sofortiges Tätigwerden besteht.“

[9] Nastolení tohoto právního pořádku, tj. Rechtsfrieden, je přitom primárním cílem civilního soudního řízení, srov. L. Rosenberg, K. H. Schwab, P. Gottwald: Zivilprozessrecht, 17. auflage, C. H. Beck, Mnichov 2010, str. 3. Hrnčiřík však upozorňuje, že nastolení tohoto pořádku může být právě účelem regulujících předběžných opatření. Srov. V. Hrnčiřík: Předběžná opatření v civilním řízení, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2016, str. 39.

[10] Tato pasáž byla též publikována jako R. Šínová: Předběžná úprava poměrů dítěte, Právník č. 11/2025, str. 1090 a násl.

[11] Tomu odpovídá to, že je upraveno právě v předpise, který upravuje v Německu rodinněprávní řízení.

[12] To, že praxe chybovala, vymezoval jednoznačně též Křístek. Srov. A. Křístek: Stručně o soudních předběžných opatřeních v oblasti péče soudu o nezletilé, Právo a rodina č. 1/2017, str. 9 a násl., dostupné z www.aspi.cz [cit. 3. 4. 2026]. S Křístkem však nelze souhlasit v tom, že důvodem nesprávného výkladu bylo to, že z. ř. s. označoval jako lex specialis a podle jeho názoru tím bylo použití o. s. ř. derogováno. Podstata byla totiž dána nerozlišováním druhů předběžných opatření tak, jak jsou definovány výše.

[13] Zde vycházíme i z naší každodenní advokátní praxe, neboť soudní rozhodnutí zamítající návrh na předběžné opatření z důvodu, že předjímá rozhodnutí ve věci samé, byla více než četná.

[14] Pořádková lhůta pro rozhodnutí soudu o návrhu na nařízení předběžného opatření podle § 75c odst. 2 o. s. ř.

[15] Srov. usnesení MěS v Praze ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 39 Co 231/2022: „Má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků prokázána. Nelze se podrobněji zabývat hmotněprávní stránkou věci, ale zásadně tím, zda je třeba zatímně upravit poměry účastníků. Vždy je třeba pečlivě zvážit, zda je splněna podmínka naléhavé potřeby předběžného opatření. Z povahy předběžných opatření pak rovněž vyplývá, že nebudou zjišťovány všechny rozhodné skutečnosti, které by soud musel mít zjištěny, pokud by vydával konečné rozhodnutí, ale i tak musí mít soud za osvědčené alespoň základní skutečnosti, aby posoudil, zda je skutečně dána naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků. Zatímní úprava poměrů předběžným opatřením přichází v úvahu tam, kde soud dospěje k závěru, že v důsledku jeho rychlého autoritativního zásahu vznikne méně škod, než když nezasáhne.“

[16] Ke speciálnímu předběžnému opatření podle § 452 z. ř. s. viz níže.

[17] Srov. např. „Smyslem předběžného opatření je zajistit prozatímní úpravu právních poměrů účastníků zpravidla tam, kde vzhledem k okolnostem případu nelze vyčkávat s úpravou poměrů až do rozhodnutí ve věci samé.“ Viz usnesení OS v Trutnově ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 10 Nc 2688/2017.

[18] Srov. např. „Nařízením předběžného opatření nelze předjímat konečné rozhodnutí ve věci; předběžné opatření nemůže být zásadně vydáno tehdy, jestliže by byl jeho obsah totožný s rozhodnutím ve věci samé.“ Viz usnesení KS v Praze ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 101 Co 376/2020.

[19] Srov. „Není žádoucí, aby předběžné opatření trvalo několik let. S přibývající délkou vzrůstá i kritičnost Ústavního soudu ke splnění podmínek pro jeho další existenci. Samotná délka trvání předběžného opatření však sama o sobě nezpůsobuje jeho protiústavnost. Zrušení předběžného opatření pouze pro dobu jeho trvání, ačkoli důvody pro jeho nařízení ani po letech nepominuly, by popřelo jeho hlavní cíl, kterým je ochrana práv toho, v jehož prospěch bylo vydáno.“ Viz nález ÚS ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 1538/23.

[20] Dané pravidlo bylo přitom opakovaně podrobováno přezkumu ze strany Ústavního soudu. Např. v nálezu ÚS ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 1931/17, se Ústavní soud vymezil tak, že soudy pochybily, pokud si nezajistily před vydáním předběžného opatření názor nezletilého. „Vzhledem k tomu, že v tomto zvláštním řízení soudním platí zásada vyšetřovací, může si soud opatřit při nařizování předběžného opatření i jiné důkazy, jestliže tak stihne učinit před uplynutím lhůty dle § 75c odst. 2 o. s. ř. [srov. K. Čuhelová, T. Pondikasová: K § 75c odst. 3, in Občanský soudní řád. Praktický komentář, Wolters Kluwer, Praha 2016. Citováno dle ASPI (právní informační systém), bod 18]. Ústavní soud zdůrazňuje, že povinnost soudu zjistit si názor nezletilých před vydáním předběžného opatření o péči o ně či styku s nimi neplatí absolutně. Je však třeba vycházet z toho, že práva nezletilých dle čl. 12 Úmluvy platí v jakémkoliv právním řízení, které se jich týká (srov. k tomu rozsudky ESLP ze dne 3. 9. 2015 ve věci M. a M. proti Chorvatsku, č. stížnosti 10161/13, § 181; ze dne 2. 2. 2016 ve věci N. TS. proti Gruzii, č. stížnosti 71776/12, § 72; ze dne 27. 7. 2010 ve věci Gineitiene proti Litvě, č. stížnosti 20739/05, § 47), čemuž ostatně plně odpovídá i formulace § 867 o. z. Tato množina právních řízení přitom má být vykládána spíše extenzivně (srov. souhlasně např. Obecný komentář k Úmluvě o právech dítěte č. 12. Právo dítěte být slyšeno. Výbor pro práva dítěte, Organizace spojených národů. Ženeva 2009, str. 11, bod 32. Dostupný z: http://www.refworld.org/docid)4ae562c52.html).“

[21] K nesprávnému nastavení právní úpravy omezující právo žalovaného být slyšen blíže viz Věcný záměr civilního řádu soudního, dostupné z: https://msp.gov.cz/documents/12681/2872506/V%C4%9Bcn%C3%BD+z%C3%A1m%C4%9Br_final_2017.pdf/7d99428a-ea94-4b54-8bc8-7e64b22eb4ca.

[22] Podle § 75c odst. 4 o. s. ř. „pro předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně“. Podle stanoviska NS ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. Cpjn 202/2016, bylo toto ustanovení použitelné i na rozhodování o předběžných opatřeních podle z. ř. s. [Srov. „Pro rozhodování odvolacího soudu o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ve věci předběžného opatření je rozhodující stav, který tu byl v době vyhlášení (vydání) napadeného usnesení; to platí i pro řízení ve věcech předběžných opatření upravených zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.“]

[23] Snahu o odlišení zvláštního předběžného opatření podle § 452 z. ř. s. a obecného předběžného opatření podle § 74 a násl. o. s. ř. vyvinul v minulosti Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3200/20. V tom vymezil, že „rozhodne-li soud ‚obecným‘ předběžným opatřením podle § 76 a násl. o. s. ř. i za situace, kdy jsou naplněny podmínky pro vydání předběžného opatření podle § 452 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, aniž jsou však dodrženy kogentní podmínky pro vydání takového zvláštního předběžného opatření podle § 459 odst. 1 a § 460 odst. 1 z. ř. s., jde o procesní postup neslučitelný s ústavními kautelami řízení ve věcech péče o dítě a zasahující práva dotčeného rodiče na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte“. Současně konstatoval, že „‚speciální‘ předběžné opatření podle § 452 z. ř. s je institut výjimečný, spíše ‚krajní‘, určený k řešení těch nejvážnějších situací týkajících se dítěte. Obecné soudy tedy samozřejmě mohou vydávat i tzv. ‚běžná‘ předběžná opatření (podle § 76 a násl. o. s. ř.), což znamená mj. i to, že při rozhodování o návrzích na předběžné opatření ve věcech péče o nezletilé děti postupují obecné soudy jak podle občanského soudního řádu, tak i podle zákona o zvláštních řízeních soudních podle konkrétních okolností jimi posuzované věci… Jak Ústavní soud uvedl výše, tak ‚speciální‘ předběžné opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. je institut výjimečný. Předpoklady pro nařízení tohoto předběžného opatření jsou následující (nemusí být splněny kumulativně; stačí naplnění byť i jediného z nich): dítě se ocitlo ve stavu nedostatku řádné péče; dítě je ohroženo na životě; je ohrožen (či již byl narušen) normální vývoj dítěte či je ohrožen (či již byl narušen) jiný důležitý zájem dítěte. První dva předpoklady nečiní větší výkladové problémy. U ostatních dvou případů Ústavní soud v souladu s doktrínou (srov. J. Jirsa: Komentář k § 452, in J. Jirsa a kol.: Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář, Kniha III., 3. vyd., Wolters Kluwer, a. s., Praha 2019, ISBN 978-80-7598-372-5) konstatuje, že ohrožení a již existující narušení normálního vývoje dítěte může nastat např. v situaci, kdy rodiče nejsou schopni zajistit, aby dítě plnilo povinnou školní docházku, nebo jde o dítě rodičů, kteří jej nutí k drobné pouliční kriminalitě či prostituci. Výjimečně by mohlo jít i o děti, u nichž rodiče rezignovali na výchovu, tolerují jejich naprostou závislost na počítačích, působí katastrofálními stravovacími návyky abnormální obezitu dítěte ohrožující jeho zdraví apod. Do kategorie ohrožení a již existujícího narušení důležitého zájmu dítěte mohou spadat (nebudou-li již spadat do kategorie předchozí) případy, kdy např. rezidentní rodič úmyslně izoluje dítě od rodiče nerezidentního, vyvolává v dítěti úzkostné stavy před stykem s druhým rodičem vedoucí až k duševní poruše. Může to být i případ dítěte, které již v útlém věku projevuje virtuózní nadání ke hře na hudební nástroj nebo jiný mimořádný (sportovní či umělecký) talent, který jeho rodiče, na rozdíl od prarodičů, odmítají jakkoli podporovat. Ústavní soud pak opakovaně konstatoval, že pouze akutní ohrožení života, zdraví nebo příznivého vývoje dítěte může být důvodem pro nařízení tohoto ‚speciálního‘ předběžného opatření [srov. např. nález ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2244/09 (N 146/58 SbNU 227)].“

[24] Tyto okolnosti nebyly ve vztahu k předcházející právní úpravě vyjasněny, neboť znění § 454 z. ř. s. před novelou působilo výkladové obtíže. Např. Jirsa jasně konstatoval, že je možné, aby byl návrh podán i jiným subjektem, než je OSPOD. (Srov. „Další koncepční změna účinná od 1. 1. 2022 spočívá v tom, že návrh na vydání speciálního předběžného opatření může podat i navrhovatel odlišný od OSPOD (typicky rodič, prarodič), avšak pouze za situace, kdy se nenavrhuje umístění dítěte mimo péči osoby příbuzné či blízké.“) Viz J. Jirsa in J. Jirsa a kol., op. cit. sub 4. Praxe však i přes publikované názory, jako byl např. Jirsův výše, v rámci aktivní legitimace a jejího výkladu nebyla jednotná. To, že byla právní úprava nejasná a problematická, ostatně konstatovala např. Rýdlová. Srov. A. Rýdlová: Zamyšlení se nad novelou aktivní legitimace u předběžného opatření dle § 452 z. ř. s. z pohledu historického záměru zákonodárce, Rodinné listy č. 6/2025, str. 4 a násl., dostupné z www.aspi.cz [cit. 4. 4. 2026].

[25] Důvodová zpráva se k této změně staví pouze lakonicky a uvádí, že cílem je nastavit stejná pravidla pro zahájení, změnu i zrušení předběžného opatření. Viz op. cit. sub 4. Současně se lze domnívat, že změna byla motivována též snahou o podporu činnosti OSPOD, resp. o to, aby v tak závažných případech, jakými jsou odnětí dítěte z péče osoby příbuzné nebo blízké, stále zůstávala zachována kontrola v podobě shody soudu a OSPOD na tom, že mají být poměry dítěte takto upraveny. Uvedené pak může vést i k případnému pochybení, které je pak vyvoláno právě absencí činnosti OSPOD, to je však dáno spíše případným selháním lidského prvku. O správnosti nastavení celé koncepce, tj. svěření primární pravomoci posoudit, zda má být zasaženo, do rukou OSPOD, existují pochybnosti, ty však přesahují nyní účel tohoto článku.

[26] Srov. „O zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva se jedná zejména tehdy, jestliže již z obsahu podání (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že jeho návrhu nemůže být vyhověno.“ Viz usnesení NS ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 218/2005.

[27] Z důvodu, že proti rozhodnutí o návrhu na prozatímní rozhodnutí není odvolání přípustné, tak lze spíše očekávat, že soudy nebudou preferovat správné procesní rozhodnutí o překážce res iudicata, neboť proti zastavení řízení bude spíše odvolání přípustné, a raději zvolí cestu odmítnutí nebo zamítnutí návrhu pro jeho bezdůvodnost.

[28] Právě z těchto důvodů jsou tyto náležitosti součástí návrhu.

[29] „Rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka.“

[30] 1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.

2. Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.“

[31] „V řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte. Názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor; přítomnost důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným zástupcem a o jehož účast u výslechu dítě požádá, může soud vyloučit jen tehdy, je-li jeho přítomností mařen účel výslechu. K názoru dítěte soud přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti.“

[32] „V řízení, jehož účastníkem je nezletilý, který je schopen pochopit situaci, soud postupuje tak, aby nezletilý dostal potřebné informace o soudním řízení a byl informován o možných důsledcích vyhovění svému názoru i důsledcích soudního rozhodnutí. Obdobnou povinnost vůči nezletilému má i jeho zákonný zástupce nebo opatrovník.“

[33] Např. lze poukázat na komentář k § 1958 o. z., který se týká času plnění u závazků. Srov. J. Šilhán in M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2014, str. 1008, dostupné z: www.beckonline.cz [cit. 4. 4. 2026].

[34] Srov. např. tamtéž: „Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění.“ Dále pak např. „… přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy ad hoc) v závislosti na účelu, kterého chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout“. Viz P. Horák in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník. 2. vyd. (3. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2024, dostupné na beck-online.cz [cit. 4. 4. 2026]. Z judikatury lze citovat např.: „Pojem ‚bez zbytečného odkladu‘ užitý v ust. § 529 odst. 2 o. z. je pojmem vágním a je třeba jej vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. V každém konkrétním případě je však vždy třeba zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily.“ Viz nález ÚS ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05.

[35] Kompletní citace pasáží z daného ustanovení zní: „Lhůtu ‚bez zbytečného odkladu‘ používá zákonodárce často nejen v obchodním zákoníku, ale i v dalších předpisech soukromého práva a ve veřejném právu, přičemž většinou je tato lhůta určena ke splnění povinnosti nebo k uskutečnění právního úkonu či jiného projevu vůle. Takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat. Jde tak o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení ‚bez zbytečného odkladu‘ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu. Takové posouzení lhůty ‚bez zbytečného odkladu‘ zcela koresponduje s právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře při řešení konkrétních případů (srov. např. rozsudky ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, dále též usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012, jež jsou veřejnosti dostupné in www.nsoud.cz). Rovněž tak Ústavní soud (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod č. 159) vysvětlil, že ‚vágní‘ pojem ‚bez zbytečného odkladu‘ je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Rovněž tak podle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho rozsudky ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 6 As 1/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 20/2010, a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010, jež jsou veřejnosti dostupné in www.nssoud.cz) jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutné tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy ad hoc) v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout.“ Viz rozsudek NS ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012.

[36] Přesně takto vymezuje výklad ust. § 465g z. ř. s. ostatně i důvodová zpráva k novele. Srov. „Pro soud by tak měla být lhůta bez zbytečného odkladu stěžejní s tím, že si v každém jednotlivém případě vyhodnotí naléhavost dané věci a dopady dané situace na dítě a podle toho bude postupovat s maximálním úsilím tak, aby dopady na dítě byly co nejmenší. Soud by tak měl zohlednit, že některé věci mohou být z pohledu zájmů dítěte naléhavější než jiné, a tomu přizpůsobit další postup, resp. rychlost řízení (např. v záležitosti přestěhování dítěte může být dána velká naléhavost potřeby řešení zatímní úpravy poměrů dítěte a zde by měl soud vyvinout veškeré úsilí pro zajištění bezodkladného vydání prozatímního rozhodnutí). Pořádková lhůta pro rozhodnutí by měla být stanovena na 3 měsíce s tím, že by se mělo jednat spíše o výjimečné případy, kdy soud plně využije tuto lhůtu.“ Viz op. cit. sub 3.

[37] Srov. „O návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí musí soud rozhodnout bez zbytečného odkladu, tedy s největším urychlením.“ Viz 9. rodinněprávní sympozium – Interpretace a aplikace zásadních ustanovení rozvodové novely, 10. a 11. 11. 2025 v Kroměříži, Justiční akademie, dostupné z: https://ja.gov.cz/images/rodinnepravni_sympozium/9._rodinn%C4%9Bpr%C3%A1vn%C3%AD_sympozium_Justi%C4%8Dn%C3%AD_akademie_-_Interpretace_a_aplikace_z%C3%A1sadn%C3%ADch_ustanoven%C3%AD_rozvodov%C3%A9_novely.pdf [cit. 4. 4. 2026].

[38] Op. cit. sub 3.

[39] Srov. „Ústavní soud též připomíná, že právo na dvojinstančnost řízení v ústavní rovině zakotveno není, s výjimkou některých trestněprávních věcí (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).“ Viz usnesení ÚS ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. III. ÚS 1652/23.

[40] Op. cit. sub 3.

[41] K danému je třeba též poznamenat, že pokud by vznikla situace, v níž soud zjistí, že je zde o budoucích poměrech nezletilého neshoda, a je tedy dán důvod pro vydání prozatímního rozhodnutí, měl by soud prozatímní rozhodnutí vydat z úřední povinnosti, tj. návrhu není třeba. S přihlédnutím k tomu, že proti prozatímnímu rozhodnutí, které soud nařídil bez návrhu, je přípustné odvolání, lze očekávat, že soud bude spíše předpokládat, že v případě pasivity rodičů, kteří nevznesou návrh na prozatímní rozhodnutí, ačkoli mezi nimi bude dána neshoda, podá návrh na prozatímní rozhodnutí kolizní opatrovník dítěte, neboť taková situace je pro soud lépe procesně akceptovatelná (proti tomuto rozhodnutí se opět nebude možné odvolat).

[42] Zde se novela jasně inspirovala judikatorní praxí, srov. např. „Okresní soud rozhodl o uložení povinností výše uvedených s odkazem na § 474 odst. 1 z. ř. s., tedy uložil jim touto formou účast na smírném řešení jejich problémových vztahů… Aktivitu rodiče takto uloženou nelze navíc nijak vynucovat, lze ji ovšem zhodnotit při rozhodování ve věci samé, jak již připomněl okresní soud.“ Srov. usnesení KS v Hradci Králové ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 20 Co 283/2016.

[43] K tomu srov. např. právní úpravu v § 100 odst. 3 o. s. ř., avšak ani ta není zcela správná, neboť nemožnost nařízení prvního setkání s mediátorem spojuje pouze s institucionální ochranou proti domácímu násilí a nezohledňuje takové formy násilí, na které institucionální ochrana nedopadá.

[44] Kritika nejasnosti právní úpravy v této souvislosti se objevila např. v recentní judikatuře Ústavního soudu. V nálezu ÚS ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. III. ÚS 2271/25, bylo v rámci stížnosti konstatováno, že „otec zpochybňuje i zvolené pracoviště, neboť to neposkytuje služby ani podle zákona o sociálních službách, ani nemá pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí, tedy nenabízí rodinnou terapii, kterou rodičům uložil soud. Pracovištěm vypracované a matkou poskytnuté zprávy pro soud obsahují závěry jiné osoby, než která byla styku přítomna (studentka psychologie). Otec proto odkazuje na judikaturu Ústavního soudu ke znaleckým posudkům a kritickému hodnocení celého procesu utváření posudků, jsa si vědom, že Area fausta ani znaleckým ústavem není, tedy nelze ani jeho zprávám přikládat stejnou důkazní sílu jako posudku znalce. Podivuje se, že znalec nebyl soudem v souzené věci ani ustanoven.“

[45] Z rozsahových důvodů se jí pak blíže nemůže věnovat ani tato stať.

[46] Srov. „Hmotněprávní poučení účastníků je soud povinen poskytnout jen tam, kde mu to zákon výslovně ukládá [srov. např. § 336b odst. 2 písm. j)].“ J. Bureš, in J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář a kol.: Občanský soudní řád, 7. vyd., C. H. Beck, Praha 2006, str. 9.

[47] Srov. např. § 118a o. s. ř. Viz K. Svoboda in K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, J. Doležílek a kol., op. cit. sub 4.

[48] Srov. „Současná právní úprava naproti tomu v ust. § 469 odst. 1 z. ř. s. automaticky presumuje existenci možného střetu zájmů, aniž by bylo přihlíženo ke konkrétním okolnostem. Tím může být do výkonu rodičovské odpovědnosti naopak nepřípadně zasahováno (čl. 5 Úmluvy o právech dítěte).“ Viz op. cit. sub 3.

[49] Srov. např. „Ve věcech péče soudu o nezletilé jmenuje pro řízení dítěti opatrovníka soud, který řízení vede. Jmenuje jej proto, že tak stanoví zákon (v tomto případě jde tedy o speciální úpravu ve vztahu k § 23 o. s. ř.); nezabývá se přitom otázkou, zda hrozí střet zájmů mezi dítětem a jeho zákonným zástupcem. Není významná ani úvaha, zda dítě, byť nezletilé, by mohlo s ohledem na svoji vyspělost činit procesní úkony samo.“ M. Hromada in K. Svoboda, Š. Tlášková, D. Vláčil, J. Levý, M. Hromada a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2020, str. 1033.

[50] Srov. op. cit. sub 37.

[51] Ve vztahu ke zhodnocení výkonu rozhodnutí je možné odkázat např. na veřejného ochránce práv. Výkon dohledu nad plynulostí řízení o návrzích na výkon rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé, Výzkumná zpráva 2024, eso.ochrance.cz, VOP 2180/2023/VOP, dostupné z www.beckonline.cz [online, cit. 5. 4. 2026].

[52] O tomto existovaly spory, judikatura se přitom klonila k povinnosti jednání nařídit, srov. rozhodnutí KS v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2020, č. j. 20 Co 154/2020-768.

[53] Tímto je reagováno na praxi, která často ukládá pokuty pouze ve výši několika set korun, což se jeví jako neefektivní. K tomu viz též op. cit. sub 3.

[54] To, že pro českou praxi je bohužel typické výkony rozhodnutí nařizovat málo a nechat se ovládat i případnými emocemi, bohužel prokazuje recentní rozhodnutí Ústavního soudu, a to nález ÚS ze dne 26. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 1938/25. V rámci projednávané věci se Ústavní soud zabýval situací, v níž obecné soudy fakticky nenařídily žádný výkon rozhodnutí, ačkoli nebylo realizováno 51 styků dle exekučního titulu. Ústavní soud proto konstatoval, že „obecné soudy v rozporu s požadavky plynoucími z čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy nesplnily svou pozitivní povinnost zajistit efektivní výkon vykonatelných rozhodnutí (exekučních titulů), přestože ke kontaktu stěžovatele s dětmi dlouhodobě nedochází, čímž bylo v důsledku porušeno i jeho právo na péči a výchovu dítěte zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny. Obecné soudy svá rozhodnutí založily na paušálních závěrech a nepodložených či souhrnných skutkových zjištěních, čímž porušily také právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.“

[55] Právo styku se bude ve věcech rozhodovaných po 1. 1. 2026 týkat pouze rodičů, kterým bylo zasaženo do rodičovské odpovědnosti. Rozhodnutí vydaná do 31. 12. 2025 však zůstávají v platnosti, tj. u těchto rodičů půjde o styk týkající se rodičů, jimž nebylo zasaženo do rodičovské odpovědnosti.

[56] Srov. „Uložení pokuty (§ 502 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) je jedním z opatření aktivně chránících právo na nerušený rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy). Jeho účelem je vynucení splnění povinnosti uložené povinnému soudem ve prospěch oprávněného, založené vykonávaným titulem, tzn. nikoliv jeho sankcionování. Pokud však ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné.“ Viz nález ÚS ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 3573/18.

[57] Srov. např. Z. Hronová: Rozvodová novela: Ohrožuje děti, varují odborníci. Ministerstvo mírní obavy, denik.cz, 15. 2. 2026, dostupné z: Rozvodová novela: Ohrožuje děti, varují odborníci. Ministerstvo mírní obavy – Deník.cz [cit. 5. 4. 2026].