Soudní dvůr zveřejnil rozsudek ve věci C-147/24 | [Safi]1, podle kterého matka nezletilého dítěte, které je občanem Unie, může mít odvozené právo pobytu v členském státě, v němž bydlí se svým synem a jehož je tento syn státním příslušníkem, i když již má právo pobytu v jiném členském státě.

Marocká státní příslušnice, v letech 1999 až 2014 legálně pobývala a pracovala ve Španělsku. Od svého sňatku v roce 2014 žije v Nizozemsku se svým manželem, který se tam narodil a má nizozemské a marocké státní občanství. Jejich manželství bylo zapsáno do matriky nizozemské obce, ve které mají bydliště. Není však držitelkou povolení k pobytu na území Nizozemska. V roce 2015 se jim narodil syn, který má nizozemské státní občanství a o něhož manželé společně pečují. Manžel nemá žádný příjem z výdělečné činnosti z důvodu svého zdravotního stavu, a je proto částečně osvobozen od povinnosti pracovat. Pobírá ovšem dávky sociálního zabezpečení.

V roce 2020 podala matka žádost o odvozené právo pobytu v Nizozemsku. V roce 2021 nizozemské orgány její žádost zamítly s tím, že má právo pobytu ve Španělsku. Kromě toho jí tyto orgány nařídily, aby se tam neprodleně odebrala, a tedy opustila území Nizozemska. Poté se obrátila na soud v Haagu (Nizozemsko), který konstatoval, že mezi matkou a jejím nezletilým dítětem, občanem Unie, existuje vztah závislosti, a rozhodl se obrátit na Soudní dvůr.

Soudní dvůr ve svém rozsudku nejprve připomněl, že v případě, že by matka již neměla právo pobytu ve Španělsku, byly by nizozemské orgány s ohledem na tento vztah závislosti povinny přiznat jí odvozené právo pobytu v Nizozemsku. Pokud by totiž bylo matce takové právo pobytu odepřeno, její nezletilé dítě, které je občanem Unie, by bylo nuceno doprovázet svou matku a opustit území Unie. Takový odchod by toto dítě zbavil možnosti skutečně využívat podstatné části jeho práv občana Unie.

Soudní dvůr dále uvedl, že v případě, že matka má stále právo pobytu ve Španělsku, nemůže tato okolnost sama o sobě vyloučit možnost, aby požívala odvozeného práva pobytu v Nizozemsku. V případě, že by jí bylo takové právo pobytu odepřeno, bylo by totiž její dítě nuceno doprovázet svou matku do Španělska, a tedy opustit Nizozemsko, členský stát svého bydliště, jehož je státním příslušníkem, což by mohlo porušit některá z jeho základních práv.

V této souvislosti zdůraznil Soudní dvůr význam respektování rodinného života, který toto dítě v současné době vede s oběma svými rodiči, na nichž je závislé, v Nizozemsku. Existuje totiž konkrétní riziko, že tento rodinný život nebude moci ve Španělsku pokračovat a dítě bude odloučeno od svého otce, pokud ten nezíská právo tam trvale pobývat. Za těchto okolností, a s výhradou ověření nizozemským soudem, Soudní dvůr konstatoval, že by mělo být přiznáno odvozené právo pobytu v Nizozemsku, jelikož odepření tohoto práva by narušilo celistvost rodiny a zbavilo by toto dítě možnosti udržovat pravidelné osobní vztahy a styk s oběma rodiči, kterou má od narození.

Nizozemský soud musí rovněž ověřit, zda by nucené přemístění dítěte do Španělska nebylo v rozporu s jeho nejvlastnějším zájmem. V daném případě dítě nemluví španělsky, nýbrž nizozemsky. Začalo nadto mluvit až v pěti letech a má problémy s řečí a vyjadřováním, kvůli kterým navštěvuje v Nizozemsku speciální školu určenou pro žáky, kteří potřebují zvláštní asistenci. Pokud by tento soud shledal, že takové přemístění do Španělska je v rozporu s nejvlastnějším zájmem dítěte, mělo by i z tohoto důvodu být matce přiznáno odvozené právo pobytu v Nizozemsku.

Úplné znění rozsudku, a případně jeho shrnutí jsou zveřejněny na internetové stránce CURIA v den vyhlášení.

Zdroj a foto: SDEU