Ust. § 171 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) (dále jen „ins. zák.“ nebo „insolvenční zákon“), stanovuje pravidla úročení zajištěných pohledávek. Jedná se o výjimku z obecného pravidla neuspokojování příslušenství dle § 170 ins. zák., které kompenzuje zajištěným věřitelům omezení individuální realizace zajištění v insolvenčním řízení. Navzdory shodě na účelu § 171 ins. zák. zůstávají v doktrinální i aplikační rovině otevřeny některé otázky. Tento článek se věnuje dvěma z nich. První se týká určení úrokové sazby, kterou se má zajištěná pohledávka úročit při sjednání pohyblivé sazby, druhá spočívá v určení okamžiku, ke kterému má být úročení zajištěné pohledávky ukončeno.

Zákonná pravidla úročení zajištěných pohledávek

Podle § 171 ins. zák. se zajištěná pohledávka po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku úročí v rozsahu zajištění úrokovou sazbou dohodnutou před prodlením.

Při řešení úpadku konkursem se zajištěná pohledávka úročí pouze při prodeji závodu jedinou smlouvou dle § 290 ins. zák.[1] Z judikatury Nejvyššího soudu lze dovodit, že za určitých okolností může přicházet v úvahu úročení i při prodeji části závodu dle § 292 ins. zák.[2] Je-li majetková podstata rozprodána po jednotlivých aktivech, včetně předmětu zajištění, nebo předmět zajištění není součástí prodávaného závodu, úročení dle § 171 ins. zák. se neuplatní.[3]

V reorganizaci se uplatní zvláštní úprava, kdy jsou úroky dle § 171 ins. zák. splatné měsíčně, jakmile znalec ocení hodnotu zajištění, přičemž úroky zde představují přednostní pohledávku dle § 168 odst. 2 písm. i) ins. zák.

Problematika úrokové sazby dohodnuté před prodlením

Ust. § 171 odst. 1 ins. zák. váže úročení zajištěné pohledávky na úrokovou sazbu dohodnutou před prodlením. U pohyblivých sazeb proto vyvstává otázka, co přesně znamená dohodnutá úroková sazba, tj. zda se v případě pohyblivé sazby úroků (typicky navázané na referenční sazby EURIBOR či PRIBOR) jedná o konkrétní výši úroků platnou před prodlením, anebo jde o mechanismus výpočtu.

Dikce § 171 ins. zák. sama o sobě nevede k závěru, že dohodnutá sazba musí být vyjádřena fixním číslem. U pohyblivých sazeb proto přichází v úvahu, že rozhodný je sjednaný mechanismus určení sazby.[4] Jazyková vazba na okamžik prodlení obsažená v § 171 odst. 1 ins. zák. míří především na vyloučení navýšení úroků z důvodu prodlení, nikoli na popření povahy pohyblivé sazby jako ceny peněz. Současně z hypotézy § 171 ins. zák. nelze dovodit ani požadavek na fixaci změn referenční složky.

Nelze opomenout, že dohodnutá sazba nemusí být vždy vyjádřena explicitní dohodou o konkrétním procentu. Odborná literatura dovozuje, že i v situacích, kdy se výše úroku určí podle dispozitivní úpravy obvyklých úroků, lze takto určenou sazbu pro účely § 171 ins. zák. považovat za dohodnutou.[5] Tím spíše nelze pojem dohodnutá sazba redukovat na jednorázovou fixní hodnotu.

Systematicky je § 171 ins. zák. výjimkou z § 170 ins. zák. Ust. § 171 ins. zák. se vztahuje toliko na běžné úroky, nikoli již na úroky z prodlení (srov. níže), tudíž lze dovodit, že sazba před prodlením plní funkci oddělení úroků jako ceny peněz od sankčního příslušenství.[6] Jinými slovy, ustanovení sleduje především rozlišení běžného úročení od sankčního navýšení navázaného na prodlení, nikoli požadavek fixace sazby jako takové.

Pokud by se pohyblivá sazba pro účely § 171 ins. zák. zafixovala na historické hodnotě, došlo by fakticky k nahrazení smluvně sjednané pohyblivé sazby sazbou pevnou. Takový zásah do smluvně ujednaného způsobu určení úroku nelze opřít o text zákona a znamenal by extenzivní výklad § 171 ins. zák. jako výjimky z § 170 ins. zák. Automatická fixace by proto byla obtížně slučitelná s tím, že smluvní režim pohyblivých sazeb je založen na pravidelném propočtu ceny peněz dle referenční sazby.

Teleologicky je § 171 ins. zák. chápán jako kompenzace časové hodnoty peněz zajištěného věřitele, který je omezen v individuální realizaci zajištění. Tento účel spíše podporuje zachování ekonomické podstaty sjednané ceny peněz než její fixaci. U pohyblivých sazeb je totiž podstatou ujednání právě proměnlivost ceny peněz dle objektivně zjistitelného ukazatele. Pokud by se místo mechanismu použila poslední hodnota před prodlením, kompenzace by se mohla v čase významně odchýlit od ceny peněz, jejíž určení si strany sjednaly.

Přijetí výkladu, dle něhož se u pohyblivých sazeb uplatní sjednaný mechanismus určení úrokové sazby, však samo o sobě neznamená, že se v insolvenčním řízení uplatní i navýšení úrokové sazby sjednané pro případ porušení smluvních povinností dlužníka. Právě zde by bylo namístě uplatnit korektiv § 171 ins. zák., který odkazuje na sazbu dohodnutou před prodlením a současně vylučuje úrok z prodlení.[7]

Výluka úroku z prodlení dle § 171 ins. zák. má zásadní význam v případě úvěrových smluv, v nichž je běžný úrok sjednán do určitého dne (termination date nebo den konečné splatnosti) a od tohoto dne se pohledávka úročí (jen) vyšším úrokem z prodlení. Popsaná konstrukce je obvyklá v některých běžně užívaných vzorech smluvní dokumentace.

Nastane-li tzv. termination date před zahájením insolvenčního řízení, případně před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, nabízí se legitimní otázka, zda lze vůbec aplikovat § 171 ins. zák., který dopadá pouze na běžné úroky.

První interpretace vychází z formálnějšího výkladu § 171 ins. zák. Zákon pracuje s úrokovou sazbou dohodnutou před prodlením a úrok z prodlení z režimu § 171 vylučuje. Počítá-li proto úvěrová smlouva po termination date pouze s úrokem z prodlení, pak po tomto dni k pohledávce přirůstá pouze sankční příslušenství, které se neuspokojuje. Tento závěr podporuje i to, že § 171 ins. zák. je výjimkou z § 170 ins. zák., a tudíž je namístě jej vykládat restriktivně. Pokud si strany sjednaly, že k pohledávce nepřirůstá běžný úrok, nelze dle tohoto výkladu sankční režim změnit zpět do režimu uspokojitelného příslušenství. Výsledek tohoto výkladu by však byl zjevně nezamýšlený a nerespektující účel § 171 ins. zák.

Druhá možnost výkladu vychází z teleologického účelu § 171 ins. zák. jako kompenzace ceny peněz zajištěného věřitele v situaci, kdy nemůže individuálně realizovat zajištění.[8] Z tohoto hlediska lze dovodit, že smyslem je upravit vztah mezi běžným a sankčním úročením, nikoli vyloučit kompenzační působení § 171 ins. zák. Stanoví-li smlouva po termination date úročení pouze úrokem z prodlení, z ekonomického hlediska takový úrok zahrnuje jak úrok běžný (komerční), tak úrok sankční (z prodlení). Smyslem tedy není opomenout dříve sjednanou cenu peněz, ale promítnout ji společně se sankční složkou úročení do jediné smluvní konstrukce.

Posléze popsaná varianta výkladu vychází z toho, že § 171 ins. zák. má zachovat běžnou cenu peněz sjednanou před prodlením bez sankčního navýšení. U uvedené smluvní konstrukce by se proto pro účely § 171 ins. zák. odhlédlo od formálního označení úroku po termination date jako úroku z prodlení a aplikovala by se složka úročení, která odpovídá ceně peněz, tedy typicky sazba či její mechanismus před prodlením, zatímco skutečně sankční složky by zůstaly vyloučeny. Tím by se zachoval korektiv § 171 ins. zák., aniž by se popřel jeho kompenzační účel. V opačném případě by došlo k faktickému vyprázdnění kompenzační funkce.

Tento přístup, ke kterému se kloní též autoři tohoto článku, odpovídá i doktrinálním závěrům, dle nichž je rozhodnou úrokovou sazbou sazba před prodlením nenavýšená o jakékoli sankční složky (srov. výše).

Konec doby úročení zajištěné pohledávky

Druhá sporná otázka výkladu § 171 ins. zák. souvisí s tím, že insolvenční zákon výslovně stanoví počátek úročení, nikoli již jeho konec. V úvahu přichází více rozhodných okamžiků, k nimž lze vztáhnout konec doby úročení. Jakkoli si lze představit i další časové okamžiky, nejlogičtěji se nabízí konec úročení buďto ke dni zpeněžení zajištění, nebo ke dni vydání výtěžku zajištěnému věřiteli.

Ukončení úročení dnem zpeněžení předmětu zajištění

Tato varianta vychází ze systematiky § 171 ins. zák., který výslovně konstruuje úročení jako úročení v rozsahu zajištění, tedy jako institut spjatý s existencí zajištění k určité majetkové hodnotě. Zpeněžením předmětu zajištění dochází k realizaci zajištění a zajištění k tomuto majetku ex lege zaniká dle § 167 odst. 4 ins. zák.

Na tento výklad navazuje úvaha, že po zpeněžení se řízení dostává do fáze nakládání s výtěžkem dle § 298 ins. zák. Úročení zajištěné pohledávky proto v této variantě umožňuje stanovit částku určenou k vydání předvídatelně, aniž by se její výše průběžně měnila.

Tento argument přitom není samoúčelný.[9] Konkrétně jde o to, že pokud by zajištěná pohledávka byla úročena i po zpeněžení, bude uspokojení zajištěného věřitele závislé na rychlosti, s jakou bude o vydání výtěžku rozhodnuto. Jinými slovy, otázkou je, zda má délka rozhodování o vydání výtěžku či incidenční spory vedené o zajištěné pohledávce jít k tíži majetkové podstaty a zda lze toto dovodit výkladem současného textu insolvenčního zákona.[10]

Pro období mezi zpeněžením a vydáním výtěžku je nadto potřeba zohlednit, že insolvenční zákon k zajištění plynulosti a hospodárnosti řízení již obsahuje použitelné procesní nástroje, a to zejména dohlédací činnost insolvenčního soudu, resp. že § 298 ins. zák. vytváří kontrolní rámec transparentního a přezkoumatelného postupu při vydání výtěžku. Tyto instituty jsou právně relevantní při úvaze, zda případné delší mezidobí do vydání výtěžku řešit primárně těmito procesními prostředky, anebo zda a v jakém rozsahu má být tato doba zohledněna i při určení konce úročení dle § 171 ins. zák. V posléze uvedeném případě by úročení neplnilo kompenzační funkci ve vztahu k omezení realizace zajištění, ale fakticky by kompenzovalo i délku incidenčního sporu či dobu rozhodování o vydání výtěžku. To otevírá otázku, zda má být kompenzace zajištěného věřitele poskytnuta z majetkové podstaty ve formě úroků dle § 171 ins. zák., anebo zda mají být případné průtahy řešeny prostředky směřujícími vůči subjektu, který je způsobil.

K uvedenému směru úvahy lze připojit i argumentaci a contrario vycházející z toho, že § 171 ins. zák. je výjimkou z § 170 ins. zák., tudíž je nutné jej vykládat spíše restriktivně. Ačkoli § 171 ins. zák. konec doby úročení výslovně neurčuje, systematické vyjádření úročení v rozsahu zajištění lze chápat jako vodítko, že úročení je vázáno na existenci zajištění, a tedy na dobu do jeho realizace. Extenzivní výklad prodlužující úročení i po zániku zajištění by mohl znamenat rozšíření výjimky z § 170 ins. zák. nad rámec toho, co lze dovozovat z textu a systematiky zákona.

Teleologická argumentace kompenzačním účelem § 171 ins. zák. je sice v literatuře i judikatuře přítomná, zároveň však tento záměr již zákon promítá do konstrukce úročení v rozsahu zajištění. Je proto namístě uvažovat, že racionální zákonodárce by neponechal konec doby úročení bez vodítek a navázal úročení na existenci zajištění, tudíž konec doby úročení odvodil od zániku zajištění jeho realizací, nikoli od pozdějších procesních úkonů spojených s vydáním výtěžku. Z tohoto hlediska se proto nabízí závěr, že kompenzační účel se zpravidla vyčerpává v okamžiku, kdy je zajištění realizováno právě zpeněžením předmětu zajištění.

Ukončení úročení ke dni vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli

Varianta navazující konec doby úročení dle § 171 ins. zák. na okamžik vydání výtěžku zpeněžení vychází z teleologického pojetí tohoto ustanovení jako protihodnoty za to, že zajištěný věřitel nemůže realizovat zajištění mimo insolvenční řízení.

Z uvedeného hlediska je podstatné, že zajištěný věřitel je fakticky uspokojen teprve výplatou výtěžku. Samotné zpeněžení tedy ještě neznamená, že věřitel získal ekvivalent realizovaného zajištění, přičemž je obtížné odůvodnit rozlišování podle toho, zda zajištění již zaniklo, pokud v obou situacích věřitel s výtěžkem stejně nemůže disponovat.

Teleologické pojetí lze dále opřít o konstrukci vydání výtěžku dle § 298 ins. zák., které je vázáno na návrh insolvenčního správce. Dokud není tento proces dokončen, zajištěný věřitel nemá možnost učinit jiný úkon, který by bezprostředně vedl k výplatě výtěžku. Kompenzační účel § 171 ins. zák. je proto vyčerpán až reálným poskytnutím výtěžku.

Výše popsané podporují i obecná hmotněprávní východiska úroku jako příslušenství jistiny a doktrinální závěr, že úrok typicky přirůstá do okamžiku uspokojení jistiny.[11] Významným argumentem je i spravedlivé rozložení nákladů časového odkladu uspokojení. Zajištěný věřitel může být uspokojen pouze v mezích insolven­čního zákona a po relevantní dobu nese náklad nemožnosti disponovat s prostředky odpovídajícími hodnotě zajištění. Má-li § 171 ins. zák. kompenzační účel, je metodicky obhajitelné vymezit dobu úročení až do skutečného uspokojení.

Uvedený výklad nachází oporu i v rozhodovací praxi vrchních soudů. Vrchní soud v Praze i Vrchní soud v Olomouci dovodily právo zajištěného věřitele na úrok běžící až do skutečného uspokojení;[12] Nejvyšší soud se k věci, pokud je autorům známo, dosud nevyjádřil. V souhrnu tedy varianta ukončení doby úročení ke dni vydání výtěžku stojí na teleologické argumentaci, v níž úročení plní kompenzační funkci až do okamžiku, kdy je zajištěnému věřiteli plnění reálně poskytnuto.

Závěr

Závěrem lze shrnout, že v případě pohyblivé úrokové sazby se pro účely § 171 odst. 1 ins. zák. aplikuje sjednaný mechanismus určení sazby, nikoli historická výše platná před prodlením.

Vymezení konce doby úročení zajištěné pohledávky insolven­ční zákon výslovně nestanoví, přičemž v praxi přicházejí v úvahu zejména dvě koncepce, a to ukončení úročení zpeněžením předmětu zajištění, nebo až vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, přičemž první vychází především ze systematické vazby úročení na existenci zajištění, zatímco druhá akcentuje kompenzační účel § 171 ins. zák. až do faktického uspokojení zajištěného věřitele. Vrchní soudy se v rozhodnutích citovaných výše přiklonily k posledně uvedenému závěru.

 

JUDr. Eva Bistárová je vedoucí advokátkou v Linkers, advokátní kancelář, se specializací na insolvenční právo a doktorandkou na Katedře občanského práva PF UK v Praze.

JUDr. Ing. Šimon Peták, PhD., LL.M., působí jako advokát, insolvenční správce se zvláštním povolením a rozhodce Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR.

Ilustrační foto: Canva.com

---

[1] Nejvyšší soud dovodil obdobný závěr i ve vztahu k oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (viz usnesení NS ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 29 NSČR 175/2016, publikováno pod sp. zn. R 118/2019 civ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9/2019).

[2] Srov. teleologické úvahy prezentované v usnesení NS ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 29 NSČR 124/2018.

[3] K úročení zajištěné pohledávky dle § 171 ins. zák. nedojde ani v situaci, kdy majetkovou podstatu tvoří pouze předmět zajištění. V takovémto případě se totiž nejedná o zpeněžení jedinou smlouvou dle § 290 ins. zák. (srov. usnesení NS ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 29 NSČR 124/2018).

[4] Srov. P. Sprinz, T. Jirmásek, O. Řeháček, M. Vrba, H. Zoubek a kol.: Insolvenční zákon, 1. vyd. (4. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2023, marg. č. 2, dostupné na beck-online.cz. Komentářová literatura dále dovozuje, že úroková sazba má vyplývat především z přihlášky pohledávky (J. Kozák, J. Brož, A. Stanislav, Z. Strnad, L. Zrůst, M. Žižlavský a kol.: Insolvenční zákon: Komentář [systém ASPI], Wolters Kluwer, komentář k § 171 ins. zák.). To je však třeba chápat jako požadavek určitosti a přezkoumatelnosti přihlášky, nikoli jako závěr, že se v případě pohyblivé sazby aplikuje poslední výše úroku před prodlením.

[5] Viz závěry prezentované in O. Řeháček, M. Vrba: Pohledávky neuspokojované v insolvenčním řízení, Právní rozhledy č. 3/2013, str. 77-85, učiněné v souvislosti s výkladem § 502 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (srov. § 1802 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).

[6] Srov. usnesení VS v Olomouci ze dne 21. 7. 2017, č. j. 3 VSOL 92/2017-B-23.

[7] Odborná literatura připouští navýšení úroku z důvodu porušení smluvních povinností, nicméně zároveň nevylučuje, že pojem prodlení může být v některých souvislostech chápán i šířeji jako případ porušení povinnosti. (Viz P. Sprinz, T. Jirmásek, O. Řeháček, M. Vrba, H. Zoubek a kol., op. cit. sub 4.) Jako klíčové se jeví vycházet z funkce konkrétní složky úročení, tj. zda je marže konstruována jako sankce za porušení povinnosti, anebo zda představuje složku úroku, která odráží cenu peněz v průběhu trvání smluvního vztahu.

[8] Viz op. cit. sub 1.

[9] Argument předvídatelnosti nesměřuje k otázce vykonatelnosti návrhu insolvenčního správce. Zřejmě bez dalšího si lze představit návrh insolvenčního správce, jenž bude formulován jako návrh na vydání konkrétní částky spolu s úroky počítanými do určitého budoucího okamžiku, jak je ostatně zcela běžné v případě rozsudků na peněžité plnění, kde přirůstá úrok z prodlení. S argumentem předvídatelnosti pracuje část odborné literatury, která konec úročení váže na den podání návrhu na vydání výtěžku zpeněžení. (Viz J. Kozák, J. Brož, A. Stanislav, Z. Strnad, L. Zrůst, M. Žižlavský a kol., op. cit. sub 4.)

[10] V praktické rovině se k tomu přidává i otázka, v jakém rozsahu má insolvenční správce s ohledem na denní přirůstání úroků průběžně vyčleňovat prostředky k budoucímu vydání výtěžku zpeněžení.

[11] T. Richter: Insolvenční právo, 1. vyd., ASPI, Praha 2008.

[12] Usnesení VS v Praze ze dne 29. 12. 2016, č. j. 3 VSPH 2355/2016-B-27, a usnesení VS v Olomouci ze dne 21. 7. 2017, č. j. 3 VSOL 92/2017-B-23.