Korporátní rozhodování je jednou ze stěžejních činností obchodní korporace a jsou na ně navázány významné mezníky v jejím chodu, které mají mnohdy dalekosáhlé důsledky pro její ekonomiku. Cílem tohoto článku je představit právní úpravu, která reguluje korporátní rozhodování; vzhledem k tomu, že dnešní korporátní praxe klade čím dál tím víc důraz na časovou a prostorovou úspornost řízení korporace, se příspěvek zaměřuje na distanční způsoby rozhodování, které právní řád umožňuje, případně které by měl umožňovat.

Právní úprava de lege lata

Způsoby rozhodování právnické osoby obecně upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Speciální právní úpravu, kterou se řídí způsoby rozhodování obchodních korporací, obsahuje zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále jen „z. o. k.“). Ten upravuje způsoby rozhodování pro jednotlivé typy obchodních korporací (a pro družstva) separátně.

Pravidla pro rozhodování s využitím technických prostředků nejvyššího orgánu – valné hromady, upravuje z. o. k. stejně pro společnost s ručením omezeným, akciovou společnost i družstva.[1] Tato právní úprava platí také pro evropské formy obchodních korporací (analogie legis).

Na rozdíl od kapitálových obchodních korporací a družstev úprava pravidel pro rozhodování s využitím technických prostředků u osobních společností (veřejná obchodní společnost a komanditní společnost) ve speciálních ustanoveních týkajících se právě tohoto typu společností chybí. Lze však dovodit, že tato absentující ustanovení, podobně jako v případě evropských forem obchodních korporací, se podle analogie legis budou nahrazovat ustanoveními o rozhodování s využitím technických prostředků, jež se vztahují na kapitálové obchodní korporace.

Podstata rozhodování orgánů obchodních korporací a družstev s využitím technických prostředků tak bude záležet zejména na judikatorním a akademickém výkladu ustanovení z. o. k. upravujících tento postup rozhodování, protože limity, které mohou být maximálně přípustné pro způsob tohoto rozhodování, je možné co nejextenzivněji vyložit pouze výkladem soudu nebo názory odborníků, které vycházejí převážně z praxe a praktických zkušeností při aplikaci těchto pravidel.

Mluví-li se výše o způsobu rozhodování nejvyššího orgánu, je možné tím nepochybně také myslet jiné orgány obchodních korporací nebo družstva, ať už orgány obligatorní, nebo fakultativní, neboť z. o. k. nestanoví konkrétní úpravu pro rozhodování statutárních, dozorčích nebo jiných orgánů s využitím technických prostředků.

Využitím technických prostředků v návaznosti na rozhodování orgánů právnické osoby se při konkrétnějším výkladu má na mysli nejčastěji videokonference,[2] tedy prostředky komunikace na dálku. Akademický výklad obecné právní úpravy, stanovující vůbec možnost využití více způsobů rozhodování orgánů právnické osoby, tak příliš nerozšiřuje jeho význam. Relevantní judikatorní výklad tohoto pravidla o. z. neexistuje.

Speciální právní úprava obsažená v z. o. k. je již o něco sdílnější a připouští, že prostředků komunikace na dálku, prostřednictvím kterých lze přijímat rozhodnutí v rámci orgánů obchodní korporace, je více. Akademický výklad se však shoduje v tom, že pokud bude tzv. „distanční rozhodování“ možné, bude to tak pouze na základě znění zakladatelského právního jednání.[3] Samotnou možnost distančního rozhodování jako takového sice musí stanovit zakladatelské právní jednání, nicméně odborná komentářová literatura se shoduje, že konkrétní pravidla a způsoby takového distančního rozhodování může, vedle společenské smlouvy nebo stanov, obsahovat také rozhodnutí statutárního orgánu právnické osoby. Což ale nic nemění na skutečnosti, že v každém konkrétním případě se musí brát ohled na zákonné podmínky realizace takové digitalizace procesu korporátního rozhodování.

Rozsah tohoto typu korporátního rozhodování je, jistě toliko demonstrativně, vymezen jako již zmíněné videokonference nebo audiokonference. Dále pak prostřednictvím e-mailu, použití elektronického podpisu platného podle příslušných právních předpisů, nebo i datové schránky.[4]

Akademický výklad přináší i mnohem sofistikovanější způsoby distančního korporátního rozhodování: využívání veřejné sítě, popř. vlastního vnitřního informačního systému nebo elektronických off- nebo online platforem.

Je záhodno však připomenout, že vědecký (akademický) výklad rozlišuje dva směry distančního rozhodování, a to hlasování na valné hromadě s využitím technických prostředků a rozhodování mimo valnou hromadu s využitím technických prostředků.

V obou případech se ale jedná o hlasování či o rozhodování digitálními (elektronickými, dálkovými) prostředky. Tzn., že vůle členů takových orgánů je v obou případech projevena stejnými nástroji a pro jejich posouzení tak budou platit stejná kritéria.

Všechny tyto typy prostředků samozřejmě musejí splňovat kritéria pro přípustnost těchto způsobů rozhodování. Těmito kritérii jsou z dikce z. o. k. možnost společnosti ověřit totožnost osoby oprávněné vykonávat hlasovací právo a určit podíly, s nimiž je spojeno vykonávané hlasovací právo.[5] Pokud tyto podmínky nejsou splněny, zákon toto nesplnění poměrně přísně sankcionuje tím, že se k hlasům odevzdaným takovým postupem ani k účasti takto hlasujících členů voleného orgánu nepřihlíží.

Pokud již tedy lze v rámci obchodní korporace realizovat jeden z výše uvedených typů distančního rozhodování, je zcela v zájmu té které obchodní společnosti zajistit dostatečně průkazným způsobem ověření těchto zákonem požadovaných informací, neboť se v rámci těchto rozhodovacích procesů mnohdy přijímají ekonomicky, strategicky, investičně a inovačně zásadní rozhodnutí, která mají pro obchodní korporaci mnohdy zásadní, někdy až existenční význam.

Z toho plyne, že je potřeba rozsah těchto výše uvedených podmínek poměrně přesně analyzovat a analogicky dovodit, která opatření přijmout, aby se co nejvíc eliminovala možnost nesouhlasu člena toho kterého orgánu a jeho případný protest či podání společnické (akcionářské) nebo jiné relevantní žaloby.

V tomto ohledu by se jako první nabízelo bližší vymezení naplnění těchto podmínek judikatorním výkladem, ale bohužel judikatura k tématu tohoto článku neexistuje. Je tak potřeba respektovat limity, které je možné dovodit v rámci analogie zákona, a také prostřednictvím analogie iuris, a které je potřeba v co možná největší míře dodržet tak, aby byl zajištěn soulad se zákonem.

Prvním z nich je limit jistoty cílící právě na identifikaci a autentizaci ve vztahu k jednoznačnému určení osoby, která projevuje vůli, velmi explicitně zmíněnou v zákoně. Lze dovodit, že digitální forma nesmí snížit standard ochrany před falšováním hlasů, a pokud stanovy nebo jiné zakladatelské právní jednání umožňují rozhodování per rollam pomocí technických prostředků, musí být tyto prostředky nastaveny tak, aby byla zajištěna integrita obsahu a autenticita odesílatele hlasování. Pokud systém neumožňuje zpětně ověřit, kdo skutečně klikl na „souhlasím“, může být rozhodnutí prohlášeno za neplatné.

Druhým limitem je limit autonomie vůle, který se týká souladu korporátního rozhodování se zakladatelským jednáním. Digitalizace není automatickým právem, nýbrž je nutné respektovat zakladatelské právní jednání dané společnosti. Pokud toto zakladatelské právní jednání výslovně neurčí pravidla pro využití technických prostředků (např. videokonference), nelze k nim přistoupit jen na základě rozhodnutí statutárního orgánu, pokud by to omezovalo právo člena orgánu se účastnit. Digitalizace nesmí být překvapivá a člen orgánu musí dopředu vědět, jaké technické vybavení bude potřebovat.

Dalším limitem je tzv. limit interaktivity neboli podmínka zachování práva na vysvětlení a diskusi. Jde o to, že dálkové audio- a vizuální připojení by mohlo zvyšovat riziko omezení práva na informace člena rozhodujícího orgánu, neboť míra rizika ztráty tohoto dálkového připojení v rámci zasedání orgánu nebo porušení, poškození, nebo dokonce nedoručení elektronického hlasování (per rollam) je přeci jen vysoká.

Je tedy možné dojít k závěru, že proces musí být nastaven tak, aby nebyla potlačena informační povinnost vůči členům orgánu. I při digitálním hlasování musí mít tento člen možnost klást dotazy (např. skrze dedikovaný portál nebo e-mail) a dostat na ně odpověď dříve, než uplyne lhůta pro hlasování.

Posledním z exponovaných limitů, který je dovozen z dikce z. o. k., je limit formy, jinak řečeno, limit osvědčení veřejnou listinou. Vychází z premisy, že specifickým limitem v českém prostředí je nutnost notářského zápisu u zásadních rozhodnutí (např. změna stanov).

I když členové orgánu hlasují digitálně, pokud zákon vyžaduje pro rozhodnutí formu notářského zápisu, musí být i tento digitální proces „přetaven“ do veřejné listiny. Notáři dnes využívají videokonference a elektronické podpisy, ale nutná je přítomnost (alespoň ta virtuální) notáře u systému, který proces generuje, a přímá vizuální identifikace účastníků.

Vezmeme-li všechny tyto limity v potaz s tím, že musejí být dodrženy, aby rozhodnutí orgánu obchodní korporace bylo platné, a tím tak v souladu se zákonem, a aby se neuplatnily sankce spojené s jejich nedodržením, je zapotřebí u každého výše uvedeného limitu stanovit, jaký způsob respektování podmínek tohoto limitu obchodní korporace zvolí, aby v případě přezkumu rozhodnutí učiněného takovýmto distančním způsobem bylo toto rozhodnutí shledáno v souladu s právním řádem.

V rámci prvního limitu – jistoty související s identifikací a autentizací osoby, která se účastní zasedání orgánu a na něm také má právo hlasovat a hlasuje, lze jako prostředek, který zaručí nejvyšší míru transparentnosti identifikace účastníků, použít právní řád, typicky právní předpisy upravující identifikaci osob. Takovým právním předpisem je v tuzemské právní úpravě zákon č. 250/2017 Sb., o elektronické identifikaci (dále jen „zákon o elektronické identifikaci“), a zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen „zákon o službách vytvářejících důvěru“).

Je důležité zmínit, že tyto zákony zpracovávají pravidla Evropské unie stanovená komunitárním právem, která právě upravují elektronickou identifikaci a důvěryhodné služby.[6]

Jsou tím myšleny zejména elektronické podpisy, elektronická časová razítka a časové pečetě. Právní předpisy napříč právními odvětvími pro určitá vymezená právní jednání stanovují konkrétní formu a typ takové elektronické identifikace osob. Jedná se např. o požadavek kvalifikovaného elektronického podpisu jako prostředku nejvyšší míry důvěryhodnosti akceptovaného ve všech zemích EU při podávání elektronického platebního rozkazu.

Pro distanční formu korporátního rozhodování však zákon žádnou takovou specifickou formu nestanoví. Lze tak vycházet z analogie při konání zasedání a rozhodování orgánu právnické osoby prezenčním způsobem. V takovém případě se prokazuje identita prostými podpisy na papírové prezenční litině a předložením občanského průkazu nebo jiného dokladu totožnosti. Je tedy možné usuzovat, že při distanční formě se lze spokojit třeba i s videozáznamem z jednání takového orgánu a připojením elektronické verze tohoto dokladu totožnosti (např. e-občanka). Obrazový a zvukový záznam se dá při tomto stupni způsobu prokázání považovat za dostatečný. Veškeré další způsoby identifikace a prokázání by tak měly být v souladu s požadavkem na tento limit. Tzn. podepisování prezenční listiny jakýmkoli stupněm elektronického podpisu, její zaslání datovou schránkou, e-mailem, v prostém skenu, nebo zkonvertované do elektronické podoby by mělo dostačovat.

V rámci limitu autonomie vůle (požadavek vědomosti typu technického prostředku) je třeba pamatovat na dva směry této podmínky. Tou první z nich je dostatečné vyjádření přípustnosti tohoto způsobu zasedání a rozhodování v rámci zakladatelského právního jednání. Podle výše uvedeného nemusí být nutně uveden konkrétní typ technického prostředku, ale mělo by v základním dokumentu být alespoň zmocňovací ustanovení k tomu, aby konkrétní technické prostředí pro distanční rozhodování určil jiný orgán. To zajistí dostatečnou variabilitu při procesu svolávání daného orgánu.

Druhou z těchto podmínek je vhodný a dostatečně obezřetný výběr prostředí pro distanční rozhodování. Předmětem přezkumu by mohlo být rozhraní, prostřednictvím kterého by bylo zasedání a rozhodování učiněno. Proto je více než účelné vybrat takové elektronické rozhraní, které splňuje objektivní kritéria pro bezpečnost, důvěryhodnost a ochranu informací, které jsou skrze tuto platformu sdělovány. Lze tak vyloučit všechny typy online platforem, jako jsou Google Meet, Zoom apod. v rámci poskytování služeb hosting, protože jejich poskytovatelé mají poměrně nízkou odpovědnost za data a informace, které přes jejich platformy procházejí,[7] a raději zvolit uzavřenou platformu od poskytovatelů „na míru“ vytvořených aplikací a softwarových modelů pro tyto účely.

Z hlediska limitu interaktivity neboli podmínky zachování práva na vysvětlení a diskusi je potřeba, aby distanční prostředek neumožňoval tomu, kdo řídí zasedání, nebo jakémukoli jinému členu orgánu, aby svévolně mohl odjímat jinému členovi slovo nebo mu neumožnil vyjádřit se k předkládaným návrhům. Což je samo o sobě velmi obtížné v takovém aplikačním/webovém rozhraní zajistit, když tato prostředí bývají poměrně interaktivní a možností, jak členům zamezit nebo je omezit v tom, aby z takového prostředí během průběhu jednání virtuálně odešli, nebo vytvořit situaci, která jednání naruší, není málo.

Jednou z možností, jak těmto situacím zabránit, je využít umělou inteligenci. Její využití by mohlo teoreticky spočívat v tom, že by byla uzpůsobena k tomu, aby automaticky zablokovala některé funkce směřující ke znemožnění reakce, účelovému opuštění virtuálního prostoru nebo jinému jednání, které by mohlo ovlivnit a narušit právo členů orgánu na informace nebo vysvětlení, popř. na vyjádření se k projednávanému návrhu.

Otázkou ovšem zůstává, jak by taková metoda obstála třeba u přeshraničních jednání v rámci nadnárodních forem právnických osob. Pakliže dojde opět na přezkum takového rozhodnutí, třeba i v jiném státě EU, může být regulace umělé inteligence poněkud odlišná napříč státy, neboť byť základ této regulace na evropské úrovni existuje, určité dílčí rozdíly se v jednotlivých státech vyskytovat mohou, a to může činit obtíže při rozhodování soudů právě v návaznosti na nepříliš koordinovanou regulaci umělé inteligence při její aplikaci napříč různými jurisdikcemi. Jak je známo, právo je konzervativní a není schopné držet krok s inovacemi v rámci informačních technologií.[8]

K poslednímu limitu, tedy limitu formy, je velmi podstatné dodat, že právě tento limit se jeví již v dnešní době jako nejvíce dodržovaný. A to proto, že stanoví-li zákon povinnost některý z typů rozhodnutí orgánu právnické osoby osvědčit veřejnou listinou, notáři, kteří toto rozhodnutí tímto způsobem osvědčují, již běžně používají distanční způsoby připojení k těmto zasedáním a provádějí takové osvědčení posléze na dálku.

Ani tento způsob však není bez obtíží. Jak již bylo zmíněno, je rozdíl, zda se zasedání orgánu právnické osoby za účasti notáře koná prostřednictvím online webového rozhraní, nebo prostřednictvím zabezpečeného rozhraní. Souvisí to totiž s předchozími limity. Tím hlavním aspektem ale nejspíše bude bezpečnost a ochrana informací a údajů. Opět to může působit problémy zejména na poli nadnárodní úpravy, protože např. úmluv, které regulují bezpečnost a ochranu informací a údajů, je vícero, a v rámci ratifikace těchto úmluv na tom nejsou všechny státy stejně.[9] Nicméně v rámci národní právní úpravy lze říct, že judikatura se zatím nevymezila proti jakémukoli typu distanční účasti notářů při osvědčování rozhodnutí orgánu, které je činěno jakýmikoli prostředky komunikace na dálku.

Návrhy de lege ferenda

Současná právní úprava v souvislosti s celkem široce dovoditelnými limity způsobů digitalizace dává dostatečný prostor pro vymezení rámce limitů digitalizace korporátních rozhodování. Nevymezuje striktně určité způsoby nebo přesněji typy způsobů, jak by se tato rozhodování měla činit, nicméně poskytuje velmi přesný a ucelený rámec, který představuje pomyslné hranice toho, v jakých mezích by se měla činit korporátní rozhodování učiněná prostřednictvím digitálního prostředí.

Přesto je možné si představit určité problémy spočívající v tom, že důvody přezkumu takového korporátního rozhodnutí mohou stát na velmi rozličných, a hlavně nepatrných důvodech nedodržení zde uvedených forem, které ale při kumulaci důvodů mohou být považovány za opodstatněné, a nelze se tak úplně vyhnout komplikacím při přijímání takových rozhodnutí, když člen využije svého práva na přezkum.

Unijní právní úprava, na kterou reaguje a navazuje právní úprava tuzemská, je, co se týče obecných specifik požadavků na digitální rozhodování právnických osob dostačující, ovšem česká právní úprava je v tomto ohledu příliš opisná. Měla by zřetelněji a přesněji stanovit konkrétní pravidla pro taková digitální rozhodování, aby se co nejvíce eliminovaly případné důvody pro neplatnost takového rozhodnutí nebo zasedání ve světle výše zmíněných limitů.

Určitý problém tedy tkví v českém právním řádu. Tím, že je ve smyslu přesných a jasných pravidel pro konání a činění korporátních rozhodnutí a rozhodování v jistém smyslu neurčitý, může působit při výkladu dodržení limitů digitálního korporátního rozhodování jistá úskalí, která ani nemusejí být na první pohled zřejmá a dovoditelná.

Je více než žádoucí tedy navrhnout změnu české korporátní právní úpravy tak, že limity digitalizace korporátního rozhodování budou konkrétně vymezeny, bude stanovena forma všech práv a povinnosti členů orgánů, přesný způsob identifikace a autentifikace členů orgánu, bude zakázáno svévolné porušování autonomie vůle a limitu interaktivity. Je legitimní se domnívat, že pokud budou pravidla stanovena zákonem dostatečně striktně a přesně, může jen v ojedinělých případech docházet k nesrovnalostem, rozporům a řízením o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu obchodní korporace u soudu z důvodů nedodržení zákonných pravidel a limitů. Je tak na vůli zákonodárce, zda právní úpravu zpřesní, nebo ji ponechá napospas detailnějšímu rozboru v judikatuře českých soudů.

Závěr

Limity digitalizace korporátního rozhodování se odrážejí zejména v právní úpravě unijního a tuzemského práva. Právní úprava představuje pouze obecné předpoklady pro proces digitálního korporátního rozhodování a neurčuje jeho obligatorní pravidla. Tím může docházet k výkladovým nejasnostem a rozporům.

Tato obecná pravidla lze rozvést na základě principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá z. o. k., tak, aby se dospělo se zřetelem ke zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím ke stavu právní nauky (event. v budoucnu i k ustálené rozhodovací praxi soudů) k dobrému uspořádání práv a povinností (analogie iuris), které představují v návaznosti na evropskou a českou právní úpravu limity, jež je třeba dodržet při činění korporátního rozhodování pomocí digitálních prostředků.

Jedná se o limit dostatečné identifikace a autentizace ve vztahu k jednoznačnému určení osoby, která v rámci orgánu právnické osoby je oprávněna hlasovat, a podílet se tak neboli spoluutvářet rozhodnutí toho kterého orgánu, což znamená, že digitální forma nesmí snížit standard ochrany před falšováním hlasů.

Dále se jedná o limit autonomie vůle, podle kterého digitalizace nesmí být překvapivá a člen orgánu musí dopředu vědět, jaké technické vybavení bude potřebovat.

Dalším limitem je limit interaktivity, na jehož základě musí být proces digitálního rozhodování nastaven tak, aby nebyla potlačena informační povinnost vůči členům orgánu, který činí rozhodnutí.

A jako poslední je limit formy, tedy limit osvědčení veřejnou listinou, podle kterého je potřeba přítomnost notáře u systému, který proces generuje, nebo přímá vizuální identifikace účastníků, pokud zákon o takovém rozhodnutí stanoví, že je potřeba ho osvědčit veřejnou listinou (u zásadních rozhodnutí, např. změny stanov apod.).

Tyto limity jsou sice konkrétnější nežli ustanovení zákona, ale stále nedostačují na to, aby vymezily přesná a striktní pravidla tohoto typu rozhodování. Judikatura nevymezuje žádné určité okruhy limitů, které by se měly dodržovat. Tyto okruhy lze odvodit při použití analogie iuris, ale už v rámci těchto limitů není možné specifikovat konkrétní postupy pro tato dodržování. To může činit určité obtíže v rámci posouzení souladu procesu takového rozhodování se zákonem.

Je tak žádoucí, aby tato pravidla český zákonodárce ještě více konkretizoval, aby bylo v co největší míře zamezeno výkladovým problémům a pochybnostem o zákonnosti daného rozhodnutí. Nicméně stávající právní úpravu lze považovat za celkem dostačující, a případné spory o platnost korporátních rozhodování učiněných prostřednictvím digitalizované formy se tak musejí vždy posuzovat individuálně a v rámci konkrétního případu.

 

Mgr. Nicolas Roman Fabián, LL.M., působí v AK JUDr. Jarmila Fabiánová, advokát.

Ilustrační foto: Freepik.com

---

[1] Srov. ust. § 167 odst. 2 a násl., § 398 odst. 2 a násl. a § 652 odst. 1 větu před čárkou z. o. k.

[2] T. Dvořák: § 158, in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek I (§ 1-654) [systém ASPI], Wolters Kluwer [cit. 2026-2-4]. [online], ASPI_ID KO89_a2012CZ, dostupné z: https://www.aspi.cz/products/lawText/13/11656/1/2.

[3] J. Pokorná: § 167, in J. Lasák, J. Dědič, J. Pokorná, Z. Čáp, J. Skálová a kol.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář [systém ASPI], Wolters Kluwer [cit. 2026-2-4], [online], ASPI_ID KO90_2012CZ, dostupné z: https://www.aspi.cz/products/lawText/13/32968/1/2.

[4] Tamtéž.

[5] Srov. např. ust. § 167 odst. 2 ve spojení s ust. § 398 odst. 2 z. o. k.

[6] Srov. ust. § 1 písm. a) zákona o elektronické identifikaci a ust. § 1 písm. a) a b) zákona o službách vytvářejících důvěru.

[7] R. Polčák, P. Loutocký, F. Kasl, J. Míšek, P. Hostaš et al.: Právo informačních technologií, 2. vyd., Wolters Kluwer, Praha 2024, str. 81, 87 a 90.

[8] J. Andraško, M. Daňko, P. Dražová, Z. Gyurász, M. Mesarčík et al.: Právo informačných a komunikačných technológií 2, Tinct, Bratislava 2021, str. 287.

[9] Srov. např. H. W. Kaspersen: Data Protection And E-Commerce, in H. W. Kaspersen, A. R. E. Lodder: Directives: Guide to European Union Law on E-Commerce: Commentary on the Directives on Distance Selling, Electronic Signatures, Electronic Commerce, Copyright in the Information Society, and Data Protection. Law and Electronic Commerce, Kluwer Law International, The Hague 2002, str. 119.