Jednou z méně reflektovaných mezer insolvenční legislativy je úprava obsažená v § 109 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 6 ins. zák. Ta totiž v současném znění neumožňuje insolvenčnímu soudu rozhodnout o pozastavení vykonatelnosti exekučního příkazu k pozastavení řidičského oprávnění. Autoři tohoto příspěvku na tuto skutečnost upozorňují a zároveň navrhují možné řešení daného problému.

Insolvenční soud při schvalování oddlužení posuzuje, zda jsou splněny zákonné podmínky pro jeho schválení, zejména zda lze důvodně očekávat, že dlužník bude schopen dosahovat dostatečného příjmu a řádně plnit své povinnosti. S tím souvisí i předpokládaná míra uspokojení, kterou insolvenční soud na základě zprávy pro oddlužení určuje v usnesení o schválení oddlužení a která reflektuje reálné schopnosti a možnosti dlužníka generovat příjem.

V praxi přitom není výjimečné, že dosažení stabilního a postižitelného příjmu je podmíněno výkonem zaměstnání, k němuž je nezbytné užívání motorového vozidla.

Problém však nastává ve chvíli, kdy je dlužníkovi v exekučním řízení ještě před zahájením insolvenčního řízení pozastaveno řidičské oprávnění z důvodu neplnění vyživovací povinnosti. Dlužník se tak ocitá v paradoxní situaci: aby mu mohlo být oddlužení schváleno, musí pracovat, avšak výkon této práce je mu fakticky znemožněn.

Nabízí se proto otázka, za jakých podmínek lze exekuční příkaz k pozastavení řidičského oprávnění zrušit či pozastavit jeho vykonatelnost tak, aby mohlo být oddlužení dlužníka schváleno, a zda by k takovému postupu neměl disponovat pravomocí insolvenční soud.

Speciální pravomoc insolvenčního soudu dle § 109 odst. 6 ins. zák.

V souladu s § 109 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) (dále jen „ins. zák.“), patří mezi účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení to, že „výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. …“[1]

Smyslem této úpravy je zabránit individuálnímu uspokojování pohledávek věřitelů mimo rámec insolvenčního řízení a zajistit zachování principu jejich poměrného uspokojení.[2]

Na uvedené ustanovení navazuje § 109 odst. 6 věta druhá před středníkem ins. zák., podle něhož je insolvenční soud oprávněn „kdykoli i bez návrhu pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc rozhodnutí nebo opatření přijatých při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c)“, je-li to nezbytné k naplnění účelu insolvenčního řízení. Doplnění tohoto ustanovení reflektuje potřebu jednoznačně vymezit vztah insolvenčního a exekučního práva a současně potvrdit prioritu insolvenčních řešení, tedy přednost kolektivního řízení před řízením individuálním.[3]

Tato ustanovení tak zakládají pravomoc insolvenčního soudu zasáhnout do exekučních řízení, která směřují vůči majetku ve vlastnictví dlužníka nebo jiného majetku náležejícího do majetkové podstaty.

Exekuce pozastavením řidičského oprávnění

Specifickým způsobem provedení exekuce je exekuce spočívající v pozastavení řidičského oprávnění, upravená v § 71a zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále jen „ex. řád“). Tento způsob exekuce neslouží k přímému vymožení nedoplatku výživného, nýbrž jeho účelem je vyvinout tlak na povinného, aby svou vyživovací povinnost plnil dobrovolně. Tento závažný zásah do práv povinného je odůvodněn významem zájmu dítěte, k jehož ochraně tento institut slouží.[4]

Řidičské oprávnění přitom „opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla zařazeného do skupiny vozidel, pro kterou mu bylo řidičské oprávnění uděleno“.[5] Jedná se tak o veřejnoprávní oprávnění sui generis, které nemá fyzickou podstatu, a je tedy nehmotné.[6] Z povahy věci se proto nejedná o (faktický) majetek dlužníka, který by byl způsobilý tvořit součást majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení.

Z výše uvedeného vyplývá, že účinky insolvenčního řízení dle § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák. na exekuci spočívající v pozastavení řidičského oprávnění nedopadají, neboť řidičské oprávnění nemá majetkovou povahu. Exekuce pozastavením řidičského oprávnění tak za současné právní úpravy může pokračovat i po zahájení insolvenčního řízení.

Stejný závěr se uplatní i ve vztahu k § 109 odst. 6 větě druhé před středníkem ins. zák., neboť insolvenční soud je oprávněn zasahovat pouze do exekucí, které jsou v rozporu s omezeními podle § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák., tedy exekucí postihujících majetek. Jelikož exekuce spočívající v pozastavení řidičského oprávnění tomuto režimu nepodléhá, není insolvenční soud oprávněn její účinky pozastavit ani jinak omezit.

K uvedenému závěru dospěl rovněž Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 3. 2. 2026, č. j. KSPL 20 INS 9465/2024, 3 VSPH 1502/2025-B-33, podle kterého: „Uvedené ustanovení § 109 odst. 6 větu druhou před středníkem ins. zák. totiž lze aplikovat, tedy lze podle něj pozastavit vykonatelnost (nebo odložit právní moc) rozhodnutí či opatření přijatých při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce jedině v případě, že takové rozhodnutí či opatření bylo přijato v rozporu s omezením podle § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák., tedy jen pokud by postihovalo majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty. Řidičské oprávnění dlužníka však zcela zjevně nepředstavuje jeho majetek, který by ve smyslu § 206 ins. zák. náležel do majetkové podstaty dlužníka, do níž proto také dotyčné řidičské oprávnění nebylo – nemohlo být – insolvenčním správcem sepsáno, a jelikož tak na toto řidičské oprávnění nijak nedopadá – nemůže dopadat – zákaz provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce postihující majetek náležející do majetkové podstaty formulovaný (coby jeden z účinků zahájení insolvenčního řízení) v § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák., nemůže se tu uplatnit ani speciální pravomoc insolvenčního soudu zamezit provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce postupem (rozhodnutím) dle § 109 odst. 6 věty druhé před středníkem ins. zák.“

Praktické dopady současné právní úpravy

Výše uvedený závěr však v praxi vyvolává zásadní otázky. Přestože exekuce spočívající v pozastavení řidičského oprávnění formálně nesměřuje k postižení majetku dlužníka, může mít významný dopad na jeho schopnost dosahovat příjmu, a tím i na míru uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení, včetně věřitelů z titulu výživného, jejichž pohledávky se uspokojují přednostně.

Současná právní úprava sice poskytuje dlužníkovi za trvání insolvenčního řízení prostředky obrany v podobě návrhu na zrušení exekučního příkazu dle § 71a odst. 4 ex. řádu, případně návrhu na zrušení jeho účinků,[7] jakož i návrhu na (částečné) zastavení exekuce ve smyslu § 55 ex. řádu ve spojení s § 268 odst. 1 písm. h) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), avšak všechny tyto instituty jsou koncipovány výlučně pro účely exekučního řízení. Právní úprava přitom neumožňuje, aby o pozastavení vykonatelnosti exekučního příkazu spočívajícího v pozastavení řidičského oprávnění (či jiném způsobu jejího ukončení) rozhodoval insolvenční soud; tato pravomoc je za současného právního stavu svěřena výlučně exekutorovi, případně exekučnímu soudu.[8]

Tento stav ve svém důsledku narušuje systematiku právní úpravy, podle níž má být dohled nad řešením úpadku dlužníka soustředěn do rukou insolvenčního soudu. V případě exekuce vedené pozastavením řidičského oprávnění však o jejím pokračování, omezení či ukončení rozhodují orgány exekučního řízení, což vede k nežádoucímu prolínání obou režimů a oslabuje princip koncentrace rozhodovacích pravomocí v rámci insolvenčního řízení.

Smysl a účel § 109 odst. 1 písm. c) a odst. 6 ins. zák.

Na výše uvedené praktické dopady navazuje otázka smyslu a účelu § 109 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 6 větou druhou před středníkem ins. zák. Vztah exekuce vedené pozastavením řidičského oprávnění a insolvenčního řízení tak otevírá zásadní interpretační problém, zda současná právní úprava skutečně naplňuje svůj deklarovaný účel. Dle důvodové zprávy je tímto účelem zajištění takového právního režimu, který po celou dobu trvání insolvenčního řízení umožňuje co nejefektivnější uspokojení věřitelů.[9]

Tomuto cíli odpovídají i základní zásady insolvenčního řízení vyjádřené v § 5 ins. zák. a dále rozvedené v dalších ustanoveních tohoto zákona. Jejich podstatou je omezení individuálního uspokojování pohledávek věřitelů a jeho nahrazení kolektivním procesem jejich uspokojení v rámci insolvenčního řízení. Smyslem této koncepce je zabránit destrukci majetku dlužníka jako celku, a to jak ze strany jednotlivých věřitelů (§ 109 ins. zák.), tak i samotného dlužníka (§ 111 ins. zák.), a současně posílit princip poměrného uspokojení všech věřitelů bez ohledu na povahu jejich pohledávek.

Teorie insolvenčního práva přitom vychází z důsledného oddělení insolvenčního a exekučního režimu, přičemž insolvenční řízení se v moderním pojetí prosazuje jako svébytný nástroj ochrany před nekoordinovaným („divokým“) výkonem exekuce na majetek dlužníka.[10]

Zákaz provedení výkonu rozhodnutí či exekuce dle § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák. spolu se zvláštní pravomocí insolvenčního soudu dle § 109 odst. 6 věty druhé před středníkem ins. zák. proto systematicky vyjadřují princip, podle něhož účinky insolvenčního práva sistují (překonávají) účinky individuálního vymáhání pohledávek prostředky exekučního práva.[11]

Navzdory této systematice však insolvenční soud nedisponuje pravomocí pozastavit vykonatelnost exekučního příkazu k pozastavení řidičského oprávnění, a to ani v situaci, kdy by takový zásah zjevně vedl k vyšší míře uspokojení všech věřitelů, včetně věřitelů s pohledávkami z titulu dlužného výživného. Tento stav je z hlediska účelu insolvenčního řízení obtížně obhajitelný.

Ponechání možnosti vést exekuci spočívající v pozastavení řidičského oprávnění i po zahájení insolvenčního řízení přitom zřejmě nebylo záměrem zákonodárce. Zákaz provedení výkonu rozhodnutí a exekuce postihující majetek dlužníka, zakotvený v § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák., je součástí právní úpravy již od účinnosti insolvenčního zákona dne 1. 1. 2008.

Exekuce spočívající v pozastavení řidičského oprávnění byla naproti tomu do právního řádu zavedena až novelou exekučního řádu č. 396/2012 Sb., s účinností od 1. 1. 2013. V době přijetí a formování právní úpravy obsažené v § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák. tak tento způsob provedení exekuce neexistoval a nemohl být zákonodárcem reflektován; zákonodárce však na jeho následné zavedení změnou právní úpravy nereagoval.

Ust. § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák. proto operuje výlučně s pojmem „majetek“, aniž by zohledňovalo jinou formu zásahu do právní sféry dlužníka, která sice nemá majetkovou povahu, avšak může mít srovnatelně významný dopad na jeho ekonomickou situaci. Skutečnost, že zákonodárce na zavedení tohoto specifického způsobu exekuce nereagoval, lze proto důvodně považovat za legislativní mezeru.

Pozastavení vykonatelnosti exekuce vedené pozastavením řidičského oprávnění v usnesení o schválení oddlužení

Možným řešením identifikované legislativní mezery by mohlo být zakotvení pravomoci insolvenčního soudu rozhodnout o pozastavení vykonatelnosti exekučního příkazu k pozastavení řidičského oprávnění v rámci usnesení o schválení oddlužení.

Při vstupu dlužníka do oddlužení je jeho příjmový potenciál posuzován insolvenčním správcem, který zohledňuje zejména jeho schopnosti, možnosti a majetkové poměry.[12] Na základě tohoto posouzení insolvenční soud následně určuje předpokládanou míru uspokojení nezajištěných věřitelů a průměrnou výši měsíční splátky potřebnou k jejímu dosažení.[13] Relevantní je přitom nejen aktuální příjem dlužníka, ale i příjmy, kterých dosahoval před zahájením insolvenčního řízení.

Současně je však třeba vycházet z obecné zásady, že soud rozhoduje podle skutkového stavu existujícího v době rozhodování, a nemůže proto bez dalšího zohledňovat nejisté budoucí příjmy, např. podmíněné případným zastavením exekuce spočívající v pozastavení řidičského oprávnění.[14]

Pokud by však insolvenční soud disponoval pravomocí pozastavit vykonatelnost exekučního příkazu tohoto typu, mohl by při určování předpokládané míry uspokojení věřitelů a výše splátky zohlednit i reálně dosažitelný příjmový potenciál dlužníka, včetně příjmů ze zaměstnání vyžadujícího dojíždění motorovým vozidlem. Takové příjmy by již nepředstavovaly pouhou hypotézu, nýbrž reálnou složku ekonomické situace dlužníka.

Insolvenční správce by v takovém případě mohl při hodnocení příjmového potenciálu dlužníka vycházet z jeho nejvyšší ekonomické nabídky, včetně zaměstnání podmíněného možností řídit motorové vozidlo, a tuto skutečnost promítnout do zprávy pro oddlužení. Současně by mohl insolvenčnímu soudu navrhnout, aby v rozhodnutí o schválení oddlužení pozastavil vykonatelnost exekučního příkazu k pozastavení řidičského oprávnění.

Takto koncipovaná právní úprava by byla nejen systematická, ale i teleologicky souladná s cíli insolvenčního řízení, neboť by umožnila komplexní posouzení příjmového potenciálu dlužníka, včetně těch pracovních příležitostí, které jsou podmíněny jeho mobilitou.

Závěr

Na základě výše uvedeného lze dovodit, že by bylo žádoucí, aby insolvenční soud disponoval pravomocí po zahájení insolvenčního řízení, případně v rámci rozhodnutí o schválení oddlužení, pozastavit vykonatelnost exekučního příkazu k pozastavení řidičského oprávnění, obdobně jako je tomu u rozhodnutí a opatření přijatých při provádění výkonu rozhodnutí či exekuce postihujících majetek dlužníka.

Takové řešení by umožnilo dlužníkovi ucházet se i o pracovní příležitosti, jejichž výkon je podmíněn dojížděním motorovým vozidlem. Insolvenční správce by mohl potenciální příjmy z těchto pracovních činností zohlednit při posuzování příjmového potenciálu dlužníka ve zprávě pro oddlužení a insolvenční soud by při stanovení předpokládané míry uspokojení nezajištěných věřitelů a výše měsíčních splátek vycházel z komplexněji posouzené ekonomické situace dlužníka.

Pozastavení vykonatelnosti exekučního příkazu k pozastavení řidičského oprávnění by tak mohlo vést k nabídce vyšší míry uspokojení věřitelů, a to nejen ve vztahu k nepřednostním pohledávkám, ale i k věřitelům s pohledávkami z titulu dlužného výživného jako přednostními pohledávkami, k jejichž ochraně má tento institut sloužit. Takový přístup by byl plně v souladu s účelem a základními zásadami insolvenčního řízení.

 

Mgr. Petr Matějka, Ph.D., působí jako vedoucí právního týmu v AK PORTOS.

JUDr. Dorota Płonková je advokátkou v AK PORTOS.

Petr Klíma pracuje jako právní asistent v AK PORTOS.

Ilustrační foto: Freepik.com

---

[1] Výjimku z tohoto pravidla představují pohledávky podle § 168 a 169 ins. zák., jakož i pohledávky věřitelů na výživném ze zákona vzniklé po zahájení insolvenčního řízení, a to za podmínek stanovených v § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák.

[2] P. Sprinz: § 109 [Automatické moratorium], in P. Sprinz, T. Jirmásek, O. Řeháček, M. Vrba, H. Zoubek a kol.: Insolvenční zákon, 1. vyd. (4. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2023, marg. č. 19, dostupné na beck-online.cz.

[3] Důvodová zpráva k zákonu č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, č. 294/2013 Dz.

[4] Nález ÚS ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 50/18.

[5] § 80 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).

[6] J. Zůbek, M. Dirhan, M. Vrba, T. Bodnar a kol.: § 80 [Základní ustanovení], in J. Zůbek, M. Dirhan, M. Vrba, T. Bodnar a kol.: Zákon o silničním provozu, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2025, str. 457, marg. č. 1.

[7] K. Svoboda: § 71a [Exekuční příkaz k pozastavení řidičského oprávnění], in K. Svoboda, L. Jícha, J. Krejsta, D. Hozman, V. Úšelová, J. Kocinec a kol.: Exekuční řád, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2022, str. 713, marg. č. 24.

[8] Blíže usnesení KS v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 20 Co 319/2015.

[9] Důvodová zpráva k zákonu č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), č. 182/2006 Dz.

[10] Op. cit. sub 3.

[11] Tamtéž; usnesení NS ze dne 13. 10. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1947/2021.

[12] § 398a odst. 2 ins. zák.

[13] § 406 odst. 3 písm. c) ins. zák.

[14] § 154 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.