Osudy advokátní rodiny Valinových byly tématem květnové přednášky v mělnické Vinárně Kraus. Vila Valinových v mělnické Vodárenské ulici je dlouhodobě spojena s výkonem práva. Místo, kde stojí, se kdysi nazývalo „Na spravedlnosti“, protože ve středověku se tu nacházelo popraviště. Rodina se do vily nastěhovala roku 1914 a od té doby až do konce roku 1949 se zde nacházela advokátní kancelář JUDr. Františka Valiny a jeho syna JUDr. Jiřího Valiny. Jaký byl osud této advokátní rodiny za 2. světové války a později za komunismu?

 

Přednáška konaná ve čtvrtek 21. května byla první ze série přednášek o rodinách stavebníků mělnických vil architekta Bohumila Hübschmanna pořádaných Spolkem pro Mělnické vily. Ačkoli je vila rodiny Valinových již od konce 50. let 20. století památkově chráněná, nepodařilo se zabránit necitlivým úpravám jejího interiéru v 90. letech. Původní majitelé by tak vnitřek vily nejspíše už ani nepoznali. Přesto vila slouží právu dodnes – je nyní sídlem Okresního státního zastupitelství v Mělníku.

Stavebníkem vily byl advokát a mělnický starosta JUDr. František Valina (1873-1941). Jeho předci pocházeli z Francie a do Čech přišli až počátkem 19. století za Napoleonova tažení. Až Františkův otec Josef si nechal úředně změnit příjmení z francouzského Valleuin na české Valina. František Valina byl tak teprve druhou generací nesoucí toto jméno.

Po studiích práv v Praze působil jako koncipient v advokátní kanceláři JUDr. Aloise Balíka na Mělníku. Advokátem se stal roku 1907. Mezi jeho klienty náležely všechny společenské vrstvy – drobní řemeslníci, podnikatelé, ale i velkostatkářské a šlechtické rody (Špačkové, Lobkowiczové, Thun-Hohensteinové). Advokacii vykonával František Valina do konce roku 1939, kdy musel z profese odejít z důvodu tehdejších opatření reagujících na kritické poměry v advokacii po mnichovských událostech, mezi něž náleželo i povinné penzionování advokátů starších 65 let.

 

Jako starosta se František Valina zasloužil o založení mělnického gymnázia

Krátce po otevření advokátní kanceláře byl František Valina zvolen za mladočechy do mělnického zastupitelstva, a přestože byl v politice nováčkem, byl na ustavující schůzi nově zvoleného zastupitelstva dne 28. 10. 1908 zvolen starostou města. V té době mu bylo pouhých 35 let.

Město se pod jeho vedením začalo po letech stagnace navazujících na krach místní záložny na konci 19. století rozvíjet – byl přijat územní plán, zavedeno elektrické veřejné osvětlení, rekultivovány městské sady, silnice i kanalizace. Jako starosta se však František Valina zasloužil zejména o založení mělnického obecního gymnázia v roce 1911.

Za první světové války dbal dr. Valina jako starosta např. o zajištění nouzových dodávek elektřiny a se svojí manželkou se hojně zapojovali do charitativní činnosti spolku České srdce pomáhajícího strádajícím obyvatelům (zejména ženám s dětmi a nemajetným studentům).

Na konci října 1918 to byl František Valina, kdo z balkonu mělnické radnice přednesl davu shromážděnému na náměstí prohlášení o vyhlášení Československa a vyzval přítomné ke složení věrnosti novému státu. V nadcházejících obecních volbách pak sice obhájil křeslo zastupitele, ale v důsledku vítězství levice neobhájil starostenský mandát. Přesto se do čela města ještě načas vrátil.

Když se totiž Mělník roku 1923 spojil s okolními obcemi Pšovkou, Rousovicemi a Mlazicemi, byla obecní samospráva těchto obcí rozpuštěna a na její místo byla instalována obecní správní komise, do jejíhož čela byl dr. Valina jmenován, což v sobě neslo jistou symboliku, neboť právě autorství myšlenky spojení Mělníka s okolními obcemi bylo Valinovi připisováno. Správní komise tzv. Velký Mělník řídila až do jara roku 1925, kdy proběhly další volby, po kterých se František Valina z politického života stáhl.

František Valina působil ve značném množství spolků (Sokol, Klub českých turistů, Zemský vinařský spolek, Rotary Club a další). Řadě z nich také předsedal. Angažoval se zejména v Elektrárenském svazu okresů středočeských, který sdružoval zdejší elektrárny a ve své době byl významným dodavatelem elektřiny ve středních Čechách. František Valina byl jedním ze spoluzakladatelů elektrárenského svazu, několik let mu předsedal a zastupoval ho i jako advokát. Dokládá to, že právě elektrifikaci se dr. Valina opravdu usilovně věnoval.

 

Otcovské advokátní řemeslo převzal Františkův nejstarší syn Jiří

S manželkou Annou, dcerou mělnického měšťana JUDr. Václava Neumanna (po jehož smrti se o ni jako poručník staral advokát a pražský primátor JUDr. Tomáš Černý), měl pět dětí. Nejstarší syn Jiří se stal advokátem. Prostřední Miroslav byl ředitelem tiskárny bankovek Národní banky Československé. Nejmladší František byl profesorem národního hospodářství na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a prvním vedoucím mělnického skautského oddílu. Dcera Anna se provdala za ředitele Národohospodářského ústavu Aloise Krále, dcera Dagmar za úředníka ministerstva financí JUDr. Slavomíra Pavelku. Rozvětvená rodina podle vzpomínek vnučky dr. Valiny držela pospolu. V létě se setkávali na Kokořínsku, kde si dr. Valina zakoupil letní vilku.

Otcovské řemeslo převzal Františkův nejstarší syn Jiří (1901-1976). V mládí byl nadšeným sportovcem – byl cvičitelem v Sokole, patřil mezi nejlepší hráče mělnického tenisového oddílu, jemuž jeho otec také nějaký čas předsedal, jezdil na koních, věnoval se – tak, jako jeho otec – také lyžování.

Jiřího teta Marie Neumannová, nevlastní sestra jeho matky Anny, manželka významného prvorepublikového teologa Františka Žilky, byla blízkou přítelkyní Milana Rastislava Štefánika, jak dokládá jejich bohatá korespondence objevená v archivech.

Štefánik rodinu Valinových navštívil i na Mělníku a strávil s nimi dvoje Vánoce. Jiřímu daroval pistoli Browning na slepé náboje. Podle vzpomínek své dcery Jiří také doprovázel Marii Neumannovou v květnu 1919 na Slovensko, kde očekávali Štefánikův návrat. Ze známých důvodů se ho však nikdy nedočkali. Marie Neumannová pak Jiřímu věnovala černou perlu, kterou jí Štefánik přivezl ze své výpravy na Tahiti, již Marie jako jeho mecenáška financovala. Jiří Valina si podle vzpomínek své dcery nechal perlu vsadit do spony na kravatu, kterou nosil.

Po návratu ze Slovenska, kde Jiří Valina po vyhlášení republiky bojoval se sokolským plukem Stráže svobody, do kterého se dobrovolně přihlásil ve svých 17 letech, odmaturoval na mělnickém gymnáziu a nastoupil na pražskou právnickou fakultu. Jeden semestr strávil v Paříži studiem mezinárodního práva, jemuž se původně chtěl věnovat. Nakonec ho ale osud zavál do otcovy advokátní kanceláře, ve které působil jako koncipient, později jako otcův společník a nakonec kancelář po nuceném odchodu Františka Valiny převzal.

Za druhé světové války byl Jiří Valina mj. pro svoji činnost v Sokole zatčen, a to jen měsíc po smrti svého otce. Při domovní prohlídce přišel o jediné fotografie svého zemřelého prvorozeného syna, které příslušníci gestapa před jeho očima zničili. Při výslechu na mladoboleslavské úřadovně gestapa utrpěl zlomeninu obratle, proto byl hospitalizován. Po propuštění zjistil, že pražský dům a kokořínský domek jeho otce byly přiděleny říšskému Němci. Od dalších represí ho nejspíš uchránil úředník jeho kanceláře, který s Němci kolaboroval a po válce byl odsouzen v retribučním procesu k 20 letům těžkého žaláře. Jiří Valina se údajně hodlal ujmout jeho obhajoby, ale nakonec ji pro nesouhlas své rodiny nepřevzal přesto, že jim dal přečíst koncept závěrečné řeči, ve které údajně zdůraznil, že podobné činy by měl soudit jen Bůh.

 

Advokacii byl nucen opustit, prošel dělnickými profesemi

Po komunistickém převratu byl Jiří Valina jedním z prvních advokátů na Mělníku, kteří byli nuceni advokacii opustit. Rozhodnuto o tom bylo již koncem prosince roku 1949, ačkoli v případě ostatních mělnických advokátů byla rozhodnutí vydána až v průběhu jara a léta roku 1951.

Jiří Valina poté prošel několika dělnickými profesemi, později pracoval jako úředník ve znárodněné Pragovce a poté v Technických službách hl. m. Prahy. Rodinnou vilu byl nucen prodat městu. Její první patro mu ale bylo umožněno s rodinou i nadále obývat v nájmu. Jiří Valina z vily odcházel každý den ve čtyři hodiny ráno, aby stihl vlak do Prahy a začátek pracovní doby v šest hodin.

S PhDr. Miladou Tadrovou, profesorkou mělnického gymnázia a dcerou mělnického advokáta JUDr. Vendelína Tadry, který byl blízkým přítelem jeho otce, měl Jiří Valina tři děti (syna Jiřího, který zemřel ve druhém roce svého života, a dcery Miladu a Zoru).

O vlivech na aktuální podobu Valinovy vily promluvil zakládající člen Spolku pro Mělnické vily, architekt Pavel Prouza. Tu a další dvě vily se Spolek pro Mělnické vily snaží propagovat. Zda se mu to daří, můžete posoudit sami. Do budoucna připravuje také přednášku o rodině stavebníka jiné z nich, mělnického advokáta JUDr. Aloise Balíka, u kterého působil právě František Valina jako koncipient.

Spolek se totiž nezabývá jenom vilami po stránce architektonické, ale i rodinami, které je obývaly. Bádání po jejich osudech přináší zjištění sloužící jako poučení i pro dnešní dobu, a to dokonce i pro dnešního advokáta, neboť jednotlivá zjištění zapadají jako dílky do skládačky v podobě komplexního obrazu života osobností, jejich práce a jejich doby tak, že před námi nestojí jen na piedestal povýšené modly, ale skuteční lidé z masa o kostí, kteří museli čelit nejrůznějším životním peripetiím a jejichž jednání nutí přemýšlet také dnešního čtenáře, posluchače či diváka. A ve čtvrtek večer bylo radostné zjistit, že mělnická veřejnost se takovým příležitostem nevyhýbá.

Další zajímavosti o vybraných mělnických vilách můžete sledovat na facebookovém profilu Mělnické vily ZDE.

 

JUDr. Tomáš Danihlík, advokát v Mělníku a zakládající člen Spolku pro Mělnické vily

Foto: archiv rodiny Valinovy, Státní okresní archiv v Mělníku, Karel Lojka, Ondřej Tichota