Tento článek rozebírá některé vybrané oblasti insolvenčních řízení, které bude muset Česká republika harmonizovat vzhledem k nedávnému přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2026/799. Autor v něm upozorňuje zejména na potřebu nově definovat strany úzce spřízněné s dlužníkem, na možné nejasnosti a problémy kolem zamezovacích žalob a stručně rozebírá též zaváděnou novinku – řízení pre-pack.

Okřídlené rčení praví, že kapitalismus bez bankrotů je jako křesťanství bez pekla,[1] což jen podtrhuje potřebu efektivního nástroje, který v rámci tržního prostředí umožní kolektivní řešení situace dlužníka, který není schopen hradit své závazky. V pojetí normotvorby Evropské unie se spíše má jednat o očistec, ve kterém podnikatelé dostanou druhou šanci a životaschopné podniky mají být, pokud možno, zachráněny.[2]

Aktuálně přijatá směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2026/799 ze dne 30. března 2026, kterou se harmonizují některé aspekty insolvenčního práva (dále jen „směrnice“), přitom představuje významný zásah do české úpravy korporátních insolvencí a současně příležitost pro revizi insolvenčního zákona[3] v rámci harmonizační lhůty. Již nyní se jeví, že implementace směrnice bude náročnou výzvou pro zákonodárce, ale zřejmě také následně pro soudní praxi.

Základní tematické okruhy směrnice

Směrnice deklaruje, že za účelem integrace vnitřního trhu EU je nezbytné stanovit minimální požadavky ve vybraných oblastech týkajících se insolvenčních řízení, které mají významný dopad na efektivitu a délku těchto řízení, zejména u přeshraničních případů.[4] Směrnice požaduje, aby členské státy harmonizovaly národní úpravu v několika oblastech:

• definice „stran úzce spřízněných s dlužníkem“;
• „zamezovací žaloby“ (avoidance actions), což je dle názoru autora poněkud nešťastně zvolený zastřešující termín, který odpovídá zejména odpůrčím žalobám insolvenčního správce, společně s žalobami na určení neplatnosti a potenciálně dalšími typy žalob;
• mezinárodní spolupráce při shromažďování informací o majetku patřícím do majetkové podstaty;
• řízení „pre-pack“, které představuje zcela nový typ zkráceného řízení směřujícího k urychlenému prodeji podniku dlužníka nebo jeho části, a to ve dvou fázích;
• povinnost managementu podat včas insolvenční návrh, resp. z toho plynoucí odpovědnost;
• role a postavení věřitelského výboru.

Tento článek se zaměřuje na několik vybraných okruhů, konkrétně na problematiku stran úzce spřízněných s dlužníkem, zamezovacích žalob a stručně také na řízení pre-pack.

V obecné rovině dále platí, že členské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti právní předpisy, které poskytnou vyšší míru ochrany věřitelů, než jak stanoví směrnice, resp. také vyšší míru participace věřitelských orgánů.[5] Z toho vyplývá, že se v případě směrnice nemůže jednat o komplexní harmonizaci insolvenčního práva v EU, když akceptuje zachování v zásadě velmi rozdílných režimů s odlišnou mírou ochrany věřitelů.

Pojem strana úzce spřízněná s dlužníkem

Směrnice zavádí novou definici stran úzce spřízněných s dlužníkem,[6] kam patří u dlužníků – právnických osob – členové správních, řídících nebo dozorčích orgánů dlužníka, držitelé kontrolních majetkových podílů v dlužníkovi, osoby s podobnou působností jako členové orgánů dlužníka (zřejmě tzv. faktičtí vedoucí neboli shadow directors) a zejména sem patří také další skupina osob o jednu „úroveň“ dále, tj. osoby, které jsou samy úzce spřízněné s takto definovaným okruhem osob. Podstatné je, že u další úrovně úzce spřízněných osob se může jednat mimo rodinných příslušníků rovněž o právnické osoby, kde postačuje, aby propojení spočívalo v členství stejné osoby (či člena rodiny) v rámci orgánů dlužníka i druhé právnické osoby, či dokonce o existenci propojení na základě osoby, která má přístup k neveřejným informacím o záležitostech dlužníka.[7] Pro účely úpravy řízení pre-pack jsou navíc mezi úzce spřízněné strany zařazeny jakékoli jiné osoby, včetně právnických osob, s přednostním přístupem k neveřejným informacím o záležitostech dlužníka.[8]

Definice strany úzce spřízněné s dlužníkem má význam jednak v oblasti zamezovacích žalob, kde mají tyto osoby horší právní postavení při obraně vůči takové žalobě.[9] Dále má tento termín význam v případě pre-pack řízení, kde má být zajištěna férovost procesu mezi případnými zájemci o koupi, když účast úzce spřízněných osob na koupi majetku dlužníka není a priori vyloučena.[10]

Insolvenční zákon pracuje s různou mírou spřízněnosti ve vícero ustanoveních, zejména v oblasti odpůrčích žalob (§ 235 až 243). V oblasti odpůrčích žalob, zjednodušeně řečeno, má osoba dlužníkovi blízká (či osoba spadající do stejného koncernu) obrácené důkazní břemeno co do existence úpadku v době, kdy byl určitý úkon dlužníkem činěn, dále je dána delší lhůta pro napadení takového úkonu a rovněž nemůže osoba blízká či člen koncernu využít výjimky pro transakce s přiměřeným protiplněním (prospěchem).[11] Insolvenční zákon nicméně pracuje s negativními následky pro osoby spřízněné s dlužníkem na více místech, jako je zákaz hlasování na schůzi věřitelů,[12] zákaz účastenství ve věřitelském výboru[13] nebo zákaz nabývání majetku z majetkové podstaty.[14] Ne vždy je míra spřízněnosti vyjádřena stejně, když u zákazu členství ve věřitelském výboru se mimo koncernových entit a osob blízkých vylučují z členství i další osoby, u kterých existuje důvod pochybovat o jejich nepodjatosti, přičemž jedním z hraničních určovatelů je účast v rozsahu více než desetiny základního kapitálu na dlužníkovi. U prodeje majetku v konkursu se pak zákaz vztahuje na širší okruh osob, jako např. vedoucí zaměstnance dlužníka, prokuristy, osoby vykonávající vliv na provoz dlužníkova podniku a další.[15]

Výklad termínu osoba blízká (a rovněž pojmu koncern) v insolvenčních souvislostech je přitom předmětem odborné diskuse.[16] V případě výkladu termínu osoba blízká insolvenčními soudy je patrná určitá nejednotnost, když základ pro posouzení je dán v § 22 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), ve spojení s judikaturou Nejvyššího soudu [viz např. rozsudky NS ze dne 30. 4. 2020, sen. zn. 29 ICdo 43/2018, uveřejněný pod č. 100/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (pro poměry vztahu dvou společností ovládaných shodným společníkem a se shodným jednatelem),[17] ze dne 28. 3. 2024, sen. zn. 29 ICdo 162/2023 (pro poměr společnosti s ručením omezeným k synovi své jediné společnice a jednatelky), ze dne 3. 10. 2024, sen. zn. 29 ICdo 136/2023 (pro poměry společnosti s ručením omezeným vůči jiné společnosti, kde je společníkem a jednatelem stejná fyzická osoba, ale v jednom případě korporaci zcela neovládá), nebo ze dne 31. 3. 2025, sen. zn. 29 ICdo 39/2024 (pro společnosti ovládané sourozenci)[18] – přičemž vztah osoby blízké byl mezi korporacemi zjištěn v zásadě pouze v prvním uvedeném rozhodnutí]. Je tedy patrný do jisté míry kazuistický přístup, zejména při hodnocení propojenosti obchodních korporací navzájem.

Lze mít za to, že po implementaci směrnice bude celá výše naznačená výkladová linie překonána a bude muset nastoupit nová definice osoby úzce spřízněné s dlužníkem. Zřejmě není nutné zasahovat do definice koncernu v poměrech insolvenčního zákona[19] (když možný překryv množiny osob blízkých a osob spadajících do koncernu akceptuje i dosavadní judikatura). Okruh osob propojených s dlužníkem bude ale nepochybně tak jako tak výrazně širší než dříve a bude dopadat na více subjektů.

Při implementaci bude potřeba rovněž zvážit, zda novou definici osob úzce spřízněných s dlužníkem promítnout i do jiných ustanovení nežli jen odpůrčích žalob a prodeje majetku (např. také u již zmíněného zákazu hlasování či členství ve věřitelském výboru). Autor tohoto článku se přiklání k variantě, aby byl tento termín po­užit jednotně napříč insolvenčním zákonem, namísto dílčích odlišných definic.

Zamezovací (odpůrčí) žaloby

Směrnice rovněž stanoví minimální úroveň pro zamezovací žaloby (avoidance actions), které mají postihovat právní jednání před zahájením insolvenčního řízení poškozující společný zájem věřitelů. Tato jednání mají být „absolutně nebo relativně neplatná nebo neúčinná“ (void, voidable or unenforceable). Pokud pomineme terminologické nejasnosti a rozdíly,[20] tak směrnice následně upravuje (čl. 7, 8, 9) podobné kategorie odporovatelných jednání jako insolvenční zákon, tj. zvýhodňující jednání, jednání bez (přiměřeného) protiplnění a jednání úmyslně poškozující věřitele (úmyslně zkracující úkony).[21]

Přesto však bude implementace některých dílčích ustanovení směrnice ohledně zamezovacích žalob představovat složitý úkol. Jak si např. vysvětlit požadavek, aby členské státy zajistily, „aby nárok na vrácení skutečného získaného prospěchu nebo na úhradu odpovídající peněžní částky mohl být přiznán věřiteli nebo třetí straně“.[22] Zřejmě se jedná o chybu v překladu a byla tím myšlena možnost postoupení pohledávky správcem na třetí strany (v anglické verzi použitý termín can be assigned to a creditor or a third party), shodně původní návrh Evropské komise hovořil o možnosti postoupení. Podobných problémů ale nastává vícero, např. také u požadavku, aby se za zvýhodňující právní jednání považovalo splnění pohledávky uskutečněné ve lhůtě tří měsíců před podáním insolvenčního návrhu (jak jinak si vysvětlit obrat „pokud byla splatná pohledávka věřitele uspokojena nebo zajištěna tak, jak odpovídá původnímu závazku“, v anglické verzi if a due claim of a creditor was satisfied or secured as owned[23]), pokud bylo protistraně známo, že dlužník „není schopen dostát svým splatným dluhům“. Směrnice poněkud relativizuje tříměsíční lhůtu odporovatelnosti, u které by bylo jinak možné očekávat zpřísněný režim, tím, že vylučuje z dosahu jednání, za které je poskytnuto přiměřené protiplnění [čl. 7 odst. 3 písm. a) směrnice]. Je tak patrné, že se nemá jednat o úpravu obsaženou v právních řádech některých členských států, někdy stanoví v zásadě stanoví automatickou neúčinnost nezávisle na vědomosti protistrany o úpadku dlužníka.[24]

Směrnice jinak připouští uplatnění zamezovací žaloby jak proti univerzálním právním nástupcům protistrany, tak proti singulárním právním nástupcům (pokud singulárnímu právnímu nástupci byly známy okolnosti neúčinnosti, což připouští i česká soudní praxe[25]).

Autor tohoto článku nicméně doufá, že přijaté implementační řešení nebude znamenat zásadní koncepční změny právní úpravy odporovatelných úkonů, neboť v obecné míře jsou požadavky směrnice dle názoru autora již naplněny (např. lhůty pro odporovatelnost jsou v insolvenčním zákoně delší, než je požadováno ve směrnici).

Řízení pre-pack

Směrnice vytváří rámec pro předjednaný prodej podniku dlužníka nebo jeho části, který má umožnit rychlé zpeněžení se zachováním jeho fungování (going concern) a který má probíhat dvoufázově. Podrobný popis a analýza řízení pre-pack by šla nad rámec tohoto článku. V obecné rovině lze uvést, že se má jednat o zrychlený prodejní proces, který bude nejprve rozpracován v rámci přípravné části řízení, která má probíhat pod dohledem předběžného správce[26] (v anglické verzi je tato osoba označována jako monitor) při zachování dispozičních oprávnění dlužníka.[27] Postup jmenování předběžného správce je ponechán na vnitrostátním právu. V přípravné fázi má být dlužníkům k dispozici určitá forma moratoria k obraně proti vymáhání nároků, tak jako v případě preventivní restrukturalizace.[28] Cílem je, aby proces prodeje prováděný během přípravné fáze probíhal na konkuren­čním základě, byl transparentní a spravedlivý a splňoval tržní standardy.[29] Likvidační fáze se již bude realizovat v rámci standardního insolvenčního řízení[30] a předmětem tohoto řízení má být právě schválení prodeje soudem.[31]

Řízení pre-pack tak vykazuje určité shody s českou právní úpravou předbalené reorganizace, a to zejména co do podobnosti přípravné části před zahájením insolvenčního řízení, kdy dochází k vyjednávání reorganizačního plánu, který může být následně prostředkem pro realizaci prodeje, a to jak v případě již proběhlého nabídkového procesu, tak v případech, kdy je nabídkový proces organizován až v rámci insolvenčního řízení. Podobného výsledku jako u zvažovaného pre-pack řízení tak lze dosáhnout v rámci reorganizace, jakkoli se spíše podobá jakémusi „předbalenému konkursu“ s prodejem podniku dlužníka, neboť druhá část pre-pack řízení má mít likvidační charakter, kde proběhne schválení prodeje a distribuce výtěžku.

Platná právní úprava nevylučuje, aby došlo k relativně rychlému konkursnímu prodeji podniku dlužníka – obecně je ale u prodeje majetku dlužníka v konkursu insolvenčním správcem potřeba vyčkat na první schůzi věřitelů, pokud nejde o věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením anebo pokud insolvenční soud nepovolí výjimku,[32] čímž je tento prodej efektivně odsunut cca o tři měsíce po rozhodnutí o konkursu, pokud je vydáno společně s rozhodnutím o úpadku. Soudy výjimku aplikovaly v některých spíše raritních případech, kdy akceptovaly ekonomické důvody, jako např. možnou ztrátu hodnoty majetku nebo vznik dalších nákladů, a to jako základ pro vydání souhlasu s prodejem před první schůzí věřitelů buď na žádost správce,[33] nebo souhlas udělily ještě v rámci potvrzení úkonu dlužníka s dispozičním oprávněním podle § 111 odst. 3 ins. zák.[34]

Není tedy teoreticky vyloučeno, aby „předbalený konkurs“ proběhl již na základě existující právní úpravy, je však zřejmé, že směrnice upravuje řízení pre-pack mnohem podrobněji, a bude tedy potřeba rozsáhlejších úprav, neboť směrnice stanoví i rámcové podmínky samotného prodeje, postoupení nesplněných smluv,[35] možnost uplatnění předkupních práv a možnosti podat nabídku ze strany zajištěných věřitelů[36] či další oblasti.

Samostatnou otázkou je provedení testu nejlepšího zájmu věřitelů prostřednictvím ocenění podniku dlužníka (jako fungujícího – going concern – podniku),[37] o jehož zpracování může rozhodnout soud při nejistotě o výhodnosti prodeje, případně o jeho zpracování mají mít možnost rozhodnout věřitelé, a k jeho zpracování by mělo dojít i v případě, kdy je nabyvatelem podniku nebo jeho části strana úzce spřízněná s dlužníkem, pokud tohoto nabyvatele navrhl předběžný správce.[38] Směrnice nicméně nepředpokládá, že by ocenění muselo nutně být ve formě znaleckého posudku, naopak uvádí, že na proces prodeje nemá být kladena žádná nepřiměřená zátěž, v přípravné fázi procesu by nemělo být vyžadováno „plnohodnotné ocenění“ (ledaže by potenciální kupující byl stranou úzce spřízněnou s dlužníkem, kdy se má uplatnit zvýšená kontrola).[39]

Jako vždy bude při implementaci největší výzvou nalezení rovnováhy mezi zájmy dlužníka a věřitelů,[40] tedy zejména míra ingerence věřitelů do jednotlivých fází řízení pre-pack. Jako potenciálně problematické se jeví, že směrnice v rámci odůvodnění připouští, aby předběžný správce zohlednil při posouzení nabídek i jiné prvky, než je cena, včetně veřejného zájmu nebo životaschopnosti podniku.[41]

Ze směrnice je jednoznačně patrný záměr, aby takové pre-pack řízení probíhalo rychle. V tomto směru je potřeba připomenout iniciativu České advokátní komory, která připravila (prostřednictvím Sekce pro insolvenční právo) pozměňovací návrh insolvenčního zákona, který by směřoval k výraznému odlehčení a urychlení procesu předbalené reorganizace.[42] Tento návrh vychází z představy, že předbalenou reorganizaci lze rovněž významně urychlit, např. zjednodušením hlasování o plánu, přezkumu pohledávek, odstraněním povinnosti zpracovat ve všech případech znalecký posudek k ocenění majetkové podstaty dlužníka, vypuštěním zprávy o reorganizačním plánu či dalšími zjednodušeními jednotlivých procesních kroků. Obsah tohoto návrhu lze nepochybně reflektovat i v rámci úvah o implementaci směrnice, zejména pokud by se v rámci zavedení řízení pre-pack zákonodárce vydal rozšířením aktuální úpravy předbalené reorganizace.

Závěrem 

Směrnice představuje velkou výzvu pro českou korporátní insolvenční praxi, neboť řada institutů je buď zcela nových, či případně zasahuje do existujících a zavedených pojmů. Zároveň některé části textu směrnice vyvolávají otázky ohledně jejich jazykového vyjádření a skutečného významu.

Zásadní bude, jakým způsobem přistoupí zákonodárce k její implementaci do českého právního řádu. Povinnost uvést národní právní řády do souladu se směrnicí je stanovena (mimo některé její dílčí části) do 22. ledna 2029.

 

Mgr. Bc. Jan Králíček, LL.M., působí jako counsel v AK Havel & Partners.

Ilustrační foto: Pixabay.com

---

[1] Tento citát bývá připisován Franku Bormanovi (americkému kosmonautovi a pozdějšímu vrcholnému manažerovi amerických aerolinek Eastern Air Lines).

[2] Recitál 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení (přepracované znění – tzv. recast).

[3] Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění, dále „ins. zák.“.

[4] Recitál 3 směrnice.

[5] Čl. 4 odst. 1, 2 směrnice.

[6] Čl. 3 odst. 1 písm. b) směrnice.

[7] Čl. 3 odst. 1 písm. b) bod iv) ve spojení s písm. a) bod v) a vi) směrnice.

[8] Čl. 3 odst. 2 směrnice.

[9] Např. čl. 7 odst. 2 směrnice.

[10] Čl. 35 směrnice.

[11] § 240, 241 ins. zák.

[12] § 53 odst. 1 ins. zák.

[13] § 59 odst. 2 ins. zák.

[14] § 295 odst. 1, 2 ins. zák.

[15] § 295 odst. 2 písm. a), b), e) ins. zák.

[16] Příkladmo lze uvést aktuální příspěvky prof. JUDr. Karla Berana, Ph.D.: Interpretace pojmu koncern v insolvenčním řízení – Proč by se měl pojem koncernu vykládat na základě (jinak zrušeného) obchodního zákoníku? či JUDr. Miroslava Kalného, Ph.D.: Osoba blízká v insolvenčních souvislostech, oba příspěvky byly prezentovány na odborném semináři organizovaném Vrchním soudem v Praze na téma Interpretace a aplikační úskalí vybraných ustanovení insolvenčního zákona dne 19. 2. 2026.

[17] Se závěrem: „Učinil-li dlužník coby obchodní korporace ovládaná jediným společníkem zvýhodňující právní jednání ve prospěch jiné obchodní korporace ovládané stejným jediným společníkem, jenž byl současně jediným jednatelem obou obchodních korporací, pak šlo ve smyslu ust. § 22 odst. 2 o. z. a § 241 odst. 2 ins. zák. o právní jednání ve prospěch osoby dlužníku blízké.“

[18] Z odůvodnění: „Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že skutečnost, že společnost s ručením omezeným ovládá fyzická osoba, jež je osobou blízkou (sourozencem) fyzické osoby, která ovládá akciovou společnost, nečiní ze společnosti s ručením omezeným toho, kdo akciovou společnost podstatně ovlivňuje; na právní jednání mezi akciovou společností a společností s ručením omezeným nelze jen proto pohlížet jako na právní jednání mezi osobami blízkými (§ 22 odst. 2 o. z.).“

[19] Pro posouzení koncernového propojení je zásadním vodítkem rozsudek NS ze dne 31. 3. 2022, sen. zn. 29 ICdo 14/2020 (R 99/2023), který v zásadě pro účely výkladu převzal definici ze zákona o obchodních korporacích, když uvedl, že podmínkou sine qua non k existenci koncernu je jednotné koncernové řízení, jehož zákonná definice je uvedena v § 79 odst. 2 z. o. k. Tento závěr je z pohledu správců poměrně restriktivní, neboť správce musí dokazovat existenci jednotného řízení dlužníka a další korporace (žalovaného), když lze v tomto směru očekávat výraznou informační asymetrii, kterou správce nemusí být schopen překonat. Tento stav má reálný dopad na úspěšnost odpůrčích žalob, jak je nakonec patrné i z výsledku případu projednávaného ve věci sen. zn. 29 ICdo 14/2020.

[20] Čl. 6 směrnice. Jakkoli směrnice uvádí, že se jedná o jednání, která „poškozují kolektiv věřitelů“, a mají být z tohoto důvodu „absolutně nebo relativně neplatná nebo neúčinná“, není zřejmé, proč došlo ke změně terminologie, neboť čl. 7 odst. 2 písm. m) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení odkazuje na „pravidla týkající se neplatnosti, odporovatelnosti nebo neúčinnosti právních jednání poškozujících společný zájem věřitelů“.

[21] Jakkoli občanský zákoník nahradil s účinností od 1. 1. 2014 pojem „právní úkon“ pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.), není tato změna zatím v textu insolvenčního zákona reflektována.

[22] Čl. 10 odst. 4 směrnice.

[23] Čl. 7 odst. 1, 2 směrnice.

[24] Viz § 131 německého Insolvenzordnung (BGBl. I S. 2866) v platném znění.

[25] Viz rozsudek NS ze dne 29. 11. 2024, sen. zn. 29 ICdo 72/2022.

[26] Čl. 23 odst. 1 směrnice.

[27] Čl. 21 odst. 3 směrnice.

[28] Čl. 25 směrnice.

[29] Čl. 24 odst. 1 směrnice.

[30] Čl. 22 odst. 1 směrnice.

[31] Čl. 29 odst. 1 směrnice.

[32] § 283 odst. 2 ins. zák.

[33] Viz např. usnesení KS v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. KSPA 44 INS 962/2021-B-13, v režimu § 283 odst. 2 ins. zák.

[34] Viz např. usnesení KS v Brně ze dne 13. 11. 2025, č. j. KSBR 54 INS 18864/2025-B-16.

[35] Čl. 30 směrnice.

[36] Čl. 37 směrnice.

[37] Čl. 29 odst. 4 směrnice.

[38] Čl. 35 odst. 1 písm. c) směrnice.

[39] Recitál 38 směrnice.

[40] Když směrnice mimo možnosti schvalování prodeje ze strany věřitelů výslovně akcentuje v zásadě pouze ochranu zajištěných věřitelů dlužníka, viz čl. 38 směrnice.

[41] Recitál 38 směrnice.

[42] Návrh ze dne 4. 6. 2025 je dostupný na stránkách ČAK na odkazu: https://www.cak.cz/cs/download/P%C5%99%C3%ADloha%201-1.pdf.