Policie loni z českých domácností vykázala 1640 násilných osob, nejvíc od roku 2007. Šlo o 922 rodin a 1743 dětí, které v nich vyrůstaly. Nová data ukazují, že část dětí byla v systému viditelná už před zásahem policie, ne vždy se ale dostala k odborné pomoci. Asociace pracovníků intervenčních center ČR na to upozornila u příležitosti dvaceti let fungování intervenčních center.

Právě u dětí je nejvíc vidět, kde systém ochrany před domácím násilím potřebuje posílit návaznost pomoci. Podle nové evidence intervenčních center bylo v roce 2025 v rámci násilných soužití ohroženo celkem 3251 dětí, z toho 728 bylo vystaveno přímému násilí a 78 bylo zraněno. Zhruba třetina dětí byla v evidenci OSPOD už před vykázáním a odborná pomoc se dostala pouze k 37 procentům dětí z ohrožených rodin.

Dlouhodobá data intervenčních center potvrzují, že rostoucí počet vykázání není ojedinělým výkyvem, ale dlouhodobým trendem. V roce 2007, kdy začala intervenční centra fungovat v návaznosti na tehdy nový zákon na ochranu před domácím násilím, bylo v Česku evidováno 884 vykázání, v roce 2015 jich bylo 1317 a v roce 2025 už 1640.

Nové statistiky za rok 2025 tak navazují na výzkum SocioFactoru pro APIC z roku 2024 zaměřený na transgenerační přenos násilí. Ten upozornil, že děti vystavené domácímu násilí – ať už jako svědci, nebo jako přímo zasažené – jsou ve vyšším riziku, že si násilné vzorce přenesou do vlastních vztahů v dospělosti.

„Systém ochrany umí v akutní fázi domácího násilí rychle a efektivně zasáhnout,“ uvádí Martina Vojtíšková z Asociace pracovníků intervenčních center ČR. Data o dětech podle ní ale připomínají, že nestačí zasáhnout až ve chvíli, kdy dojde na policejní vykázání. „Potřebujeme, aby se oběti a rodiny dokázaly ozvat dřív a aby lidé, kterým se dítě svěří – například učitelé, školní psychologové nebo sociální pracovníci – uměli reagovat citlivě, bezpečně a bez bagatelizace,“ dodává.

Podle APIC zůstávají bílými místy pomoci dětem především slabé propojení mezi zapojenými institucemi, nízké kapacity odborných služeb pro děti a nejednotná praxe napříč regiony i rozdíly ve financování. „Žádné ohrožené dítě se nesmí ztratit mezi místem prvního kontaktu a následnou pomocí,“ zdůrazňuje Vojtíšková. 

Potřebu intervenčních center a dostatečné dostupnosti služeb pomoci obětem domácího násilí dokresluje i následují příběh, který je jen jeden z mnohých jemu podobných.

Eva vyrůstala v domácím násilí. Později hledala pomoc kvůli sobě i vlastnímu synovi

Eva (24) vyrůstala v domácnosti, kde otec dlouhodobě týral její matku. Ta se na intervenční centrum obrátila až po patnácti letech násilného manželství, ve chvíli, kdy se bála o život svůj i svých dětí.

Násilí ale nedopadalo jen na dospělou oběť. Eva začala utíkat z domova, zhoršila se ve škole a měla výchovné problémy. Když jednou ze strachu o život matky i svůj přivolala policii, otec ji poté zbil. Už se neodvážila pomoc znovu zavolat. Mladší bratr se začal pomočovat, měl z otce velký strach a sebepoškozoval se.

„Teď si zpětně uvědomuju, jak špatný vliv to mělo na děti,“ popsala později matka pracovníkům intervenčního centra.

Po kontaktu s intervenčním centrem matka odešla s dětmi do bezpečí, obrátila se na OSPOD, odešla do azylového domu a podala oznámení na policii. Muž byl později odsouzen za týrání osoby žijící ve společném obydlí k tříletému nepodmíněnému trestu.

Chtěla rodinu, kterou sama nezažila

Později přišla do intervenčního centra i Eva. Už jako dospělá žena a matka čtyřměsíčního syna. Partner ji podle její výpovědi poprvé fyzicky napadl v těhotenství. Tehdy na něj zavolala policii. Když se později omlouval a sliboval, že se násilí nebude opakovat, uvěřila mu.

„Chtěla jsem mít normální rodinu, kterou jsem jako dítě nezažila, protože jsem taky vyrůstala v domácím násilí,“ popsala pracovníkům centra.

Násilí ale pokračovalo. Partner jí vyhrožoval zabitím, únosem syna i útokem na byt její matky. Naposledy ji napadl ve chvíli, kdy držela dítě v náručí. Poté odešla s malým synem k matce, protože se bála vrátit k partnerovi.

K intervenčnímu centru ji nasměrovala matka, která stejnou pomoc využila už dříve. Eva tentokrát nepřišla jen kvůli sobě. Potřebovala vědět, jak bezpečně odejít a jak ochránit syna.

Do případu se zapojila policie a OSPOD. Partner byl obviněn z týrání osoby žijící ve společném obydlí a ze znásilnění. OSPOD podpořil matku při návrhu na svěření syna do péče a při nastavení nulového kontaktu otce se synem kvůli aktuálně hrozícímu nebezpečí.

Pro dítě násilí nekončí odchodem z domácnosti

Eva jako dítě zažila, že pokus přivolat pomoc skončil dalším násilím. U jejího syna se ale situace začala řešit dřív — už ve chvíli, kdy byl ještě malé dítě.

Příběh tak ukazuje, proč je důležité myslet v případech domácího násilí i na děti samotné. Nejen na jejich bezpečí v dané chvíli, ale také na to, aby jejich zkušenost nezůstala bez další pozornosti a nezačala se ozývat až v dospělosti.

Jméno klientky bylo z důvodu ochrany soukromí změněno.

Zdroj: Asociace pracovníků intervenčních center
Foto: freepik.com