Soudní dvůr EU zveřejnil rozsudek ve věci C-747/22 | INPS (Sociální pomoc a přístup k zaměstnání – Nepřímá diskriminace), podle kterého podmínka desetiletého pobytu představuje nepřímou diskriminaci osob požívajících mezinárodní ochrany.

Osoba požívající doplňkové ochrany, která od roku 2011 oprávněně pobývá v Itálii, pobírala „občanský příjem“, sociální dávku spojenou s opatřeními profesního a sociálního začleňování. Poskytnutí této podpory podléhalo podmínce alespoň desetiletého pobytu na italském území, z toho poslední dva roky nepřetržitého.

Na základě kontroly Národní institut sociálního zabezpečení (INPS) konstatoval, že tato podmínka splněna nebyla. Vyplácení dávky tomuto příjemci tedy ukončil a požadoval vrácení neoprávněně vyplacených částek.

Dotyčný napadl toto rozhodnutí před italským soudem, přičemž tvrdil, že podmínka desetiletého pobytu představuje nepřímou diskriminaci, jelikož pro italské státní příslušníky je snáze splnitelná. INPS zase tvrdil, že tento příjem neslouží ke krytí primárních potřeb, ale spadá do politiky zaměstnanosti a integrace, což odůvodňuje požadavek skutečné vazby na italské území.

Jelikož vnitrostátní soud považoval tuto podmínku za potenciálně diskriminační a nepřiměřenou, obrátil se na Soudní dvůr, aby posoudil její soulad s unijním právem.

Soudní dvůr zaprvé konstatuje, že „občanský příjem“ představuje opatření přístupu k zaměstnání, na které se vztahuje zásada rovnosti mezi osobami požívajícími mezinárodní ochrany a vlastními státními příslušníky, a současně sociální dávku ve formě minimálního příjmu, na kterou se tato zásada rovněž vztahuje.

Zadruhé podmínka desetiletého pobytu, byť uplatňovaná stejným způsobem na občany členského státu a na osoby požívající mezinárodní ochrany, postihuje především cizince a představuje nepřímou diskriminaci těchto osob, která je v zásadě zakázána.

Zatřetí má Soudní dvůr za to, že tato podmínka není objektivně odůvodněna tím, že přiznání „občanského příjmu“ s sebou podle italské vlády nese značnou administrativní a ekonomickou zátěž, což odůvodňuje jeho poskytování pouze osobám řádně integrovaným v národním společenství.

Soudní dvůr v tomto ohledu uvádí, že přiznání sociálních dávek určité osobě představuje pro dotyčnou instituci stejné náklady bez ohledu na to, zda tato osoba požívá mezinárodní ochrany, nebo je státním příslušníkem dotyčného členského státu.

Navíc co se týče opatření přístupu k zaměstnání a základních sociálních dávek, jako je „občanský příjem“, unijní právo přiznává osobám požívajícím mezinárodní ochrany právo na rovné zacházení a neumožňuje členským státům stanovit podmínky nebo omezení jdoucí nad rámec těch stanovených unijním normotvůrcem. Délka pobytu na území členského státu přitom není unijním právem stanovena jako kritérium pro přiznání dotčených výhod těmto osobám.

Kromě toho je podmiňování těchto výhod desetiletým pobytem v dotyčném členském státě v rozporu s cílem unijního práva Unie spočívajícím v zajištění minimální úrovně výhod osobám požívajícím mezinárodní ochrany, jejichž status není ze své podstaty trvalý a může jim být odňat, což má případně za následek navrácení dotyčné osoby do země původu.

Úplné znění rozsudku, a případně jeho shrnutí jsou zveřejněny na internetové stránce CURIA v den vyhlášení.

Zdroj a foto: SDEU