Následující článek podrobně rozebírá připravovanou novelu občanského zákoníku, zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství, a občanského soudního řádu, která by měla s účinností od 1. ledna 2027 výrazně zlepšit hmotněprávní i procesní rámec ochrany obchodního tajemství v českém právu.

1. Proč se má změnit stávající právní úprava obchodního tajemství?

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/943 ze dne 8. června 2016 o ochraně nezveřejněného know-how a obchodních informací (obchodního tajemství) před jejich neoprávněným získáním, využitím a zpřístupněním (dále rovněž „směrnice 2016/943“)[1] byla do českého právního řádu promítnuta zejména v civilněprávní rovině, konkrétně v občanském zákoníku[2] prostřednictvím definice obchodního tajemství v § 504 o. z.[3] a navazující ochrany v režimu nekalé soutěže, zejména zvláštní skutkové podstaty porušení obchodního tajemství v § 2985 o. z., a dále procesně a prostřednictvím zvláštních prostředků soudní ochrany v zákoně č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství,[4] zejména v § 5a (s návazností na § 4).

Úprava transpoziční novely byla provedena zákonem č. 286/2018 Sb., který (s výjimkou jedné části) nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2019.

Na tuto transpozici nyní navazuje návrh zákona Ministerstva spravedlnosti ze dne 14. ledna 2026, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany obchodního tajemství (dále jen „návrh“).[5] Návrh počítá s účinností od 1. ledna 2027.

Návrh výslovně navazuje na směrnici 2016/943 a jeho deklarovaným účelem je přeformulovat a zpřesnit hmotněprávní i procesní rámec ochrany obchodního tajemství v českém právu, a to tak, aby byl méně závislý na dovozování výkladem, lépe aplikovatelný v praxi (zejména pro malé a střední podniky) a současně vyvážený vůči zákonným výjimkám a legitimním veřejným zájmům.[6]

Z důvodové zprávy[7] vyplývá, že motivace navrhované úpravy je jak hmotněprávní, tak procesní. V rovině hmotného práva návrh reaguje na to, že dosavadní zakotvení porušení obchodního tajemství v režimu nekalé soutěže a jeho vazba na generální klauzuli (§ 2976 odst. 1 o. z.) vede k tomu, že ochrana je podmíněna kumulativním naplněním všech znaků generální klauzule (tj. jednáním v hospodářském styku, rozporem s dobrými mravy soutěže a způsobilostí přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům), ačkoliv zásah do obchodního tajemství může – byť spíše výjimečně – nastat i mimo hospodářský styk. Z tohoto důvodu současná konstrukce v některých typových situacích ochranu zbytečně zužuje a zároveň činí její uplatnění závislejším na interpretačním dovozování; tím se český model odchyluje od směrnice 2016/943, která stanoví minimální standard ochrany a ponechává členským státům prostor pro širší úpravu, nikoliv však pro zúžení pod zákonný základní rámec. Procesně návrh míří na některé nedostatky civilního řízení při práci s chráněnými informacemi; žalobci se v praxi často zdráhají obchodní tajemství před soudem prezentovat z obavy, že v průběhu sporu dojde k jeho dalšímu zpřístupnění prostřednictvím spisu, jednání či uveřejnění rozsudku.

Návrh proto sleduje dvě vzájemně provázané roviny. Za prvé, hmotněprávně zpřesňuje vymezení porušení obchodního tajemství, a to včetně výslovného postihu neoprávněného získání a situací, kdy se porušení projeví na výrobcích, které z obchodního tajemství ve významné míře těží. Za druhé, posiluje procesní a ochranné mechanismy tak, aby uplatnění nároků před soudem nezvyšovalo riziko dalšího zpřístupnění chráněných informací a aby žalobce nebyl vystaven volbě mezi efektivní ochranou a „odhalením“ obchodního tajemství v rámci sporu.

2. Klíčová hmotněprávní změna – ochrana obchodního tajemství i mimo režim nekalé soutěže

Nejpatrnější změnou je koncepční přesun úpravy porušení obchodního tajemství mimo dosavadní právní rámec nekalé soutěže.

Dosavadní § 2985 o. z. (porušení obchodního tajemství jako jedna ze zákonných skutkových podstat nekalé soutěže) má být zrušen a porušení obchodního tajemství má být nově upraveno v samostatném Dílu 3 „Porušení obchodního tajemství“ (nové § 2990a až 2990c).

Současně však návrh novely nekalosoutěžní charakter jednání porušujícího obchodní tajemství nevylučuje. Doplněním nového § 2976 odst. 3 o. z. návrh stanoví, že „nekalou soutěží je porušení obchodního tajemství, pokud k němu dojde v hospodářském styku“.

To způsobí možnost dvojí kvalifikace porušení obchodního tajemství:

• porušení obchodního tajemství jako nekalá soutěž: tam, kde se porušení obchodního tajemství uskuteční v hospodářském styku (typicky mezi konkurenty), zůstává zachována možnost kvalifikace jednání jako nekalé soutěže;
• porušení obchodního tajemství mimo nekalou soutěž: tam, kde k zásahu do obchodního tajemství nedochází v hospodářském styku, nebude poškozený odkázán na splnění všech znaků generální klauzule nekalé soutěže, a přesto se bude moci domoci ochrany obchodního tajemství. Typicky půjde o situace, které se odehrávají mimo rámec hospodářské soutěže, zejména:
• získání či zpřístupnění tajemství v rámci vnitřních poměrů podnikatele (např. zaměstnanec nebo člen orgánu neoprávněně kopíruje či odnáší interní databáze, technologické postupy, cenotvorbu, maržové modely či klientské seznamy, aniž by již šlo o jednání navenek vůči konkurenci),
• porušení povinnosti mlčenlivosti ve vztazích, které nejsou soutěžní, zejména mezi podnikatelem a osobou, která nevystupuje jako soutěžitel (např. externí konzultant, IT dodavatel, účetní, auditor, advokát či jiný profesionální poskytovatel služeb; typicky neoprávněné předání či využití informací získaných při plnění zakázky),
• neoprávněné získání informací při jednáních o smlouvě nebo transakci, kdy protistrana ještě není konkurentem na relevantním trhu (např. due diligence, jednání o investici, fúzi či akvizici, společném projektu nebo licenční spolupráci; typicky využití informací získaných v rámci NDA pro jiný účel),
• protiprávní zpřístupnění tajemství třetí osobě bez hospodářského „styku“, např. z osobních pohnutek (pomsta, spor ve vedení společnosti, interní konflikt), kdy se teprve následně může objevit sekundární hospodářský dopad.

Smyslem této dvojí konstrukce je, že ochrana obchodního tajemství nebude odňata jen proto, že se zásah odehrál v režimu, který nesplňuje podmínky generální klauzule nekalé soutěže, a poškozený nebude nucen uměle konstruovat zdůvodnění jednání v hospodářském styku tam, kde fakticky chybí. Důvodová zpráva[8] tento krok výslovně odůvodňuje tím, že porušení obchodního tajemství může v praxi nastat i mimo hospodářský styk, a v takových situacích dosavadní konstrukce činí ochranu méně dostupnou.

3. Skutková podstata porušení obchodního tajemství a výrobky porušující obchodní tajemství

3.1 Vymezení obchodního tajemství se nemění, mění se „co je porušením“

Jádro pojmu obchodní tajemství vychází i v návrhu novely ze stávající definice obchodního tajemství obsažené v § 504 o. z.[9] Ta vymezuje, že „Obchodní tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení.“ Návrh výslovně stojí na tom, že nedochází ke změně samotné definice obchodního tajemství, nýbrž k přestavbě (a zpřesnění) skutkové podstaty porušení a s tím souvisejících hranic „neoprávněnosti“.

V odborné rovině má uvedené rozlišení zásadní význam: u řady případů se těžiště sporu nepřesune k posouzení, zda informace naplňuje znaky obchodního tajemství (které se i nadále hodnotí podle § 504 o. z.), nýbrž k posouzení, zda jednání žalovaného naplňuje nově vymezené formy porušení obchodního tajemství a zda je současně způsobilé být kvalifikováno jako neoprávněné, včetně zohlednění zákonných výjimek.

Normativní těžiště nové úpravy je koncentrováno do § 2990a a 2990b návrhu. Ust. § 2990a vymezuje, co je porušením, § 2990b potom vymezuje, kdy získání (a nově i využití či zpřístupnění) neoprávněné není – tedy „bezpečné přístavy“ a konfliktové situace, v nichž ochrana obchodního tajemství ustupuje jiným chráněným hodnotám.

 

3.2 Samostatná skutková podstata „získání“ obchodního tajemství 

Základní triáda porušení obchodního tajemství je vyjádřena v § 2990a odst. 1 návrhu: „porušením je neoprávněné získání, zpřístupnění nebo využití obchodního tajemství“.

Zavedení „získání“ má odstranit dosavadní interpretační nejistotu, neboť stávající úprava užívá primárně zpřístupnění/sdělení a využití, což vyvolává pochybnosti, zda ochrana nastupuje už při samotném opatření tajemství.

Doplnění „získání“ není pouhým stylistickým doplňkem. Jde o koncepční posun, který akcentuje ochranu zachování kontroly držitele nad obchodním tajemstvím jako samostatně chráněného zájmu. V řadě situací totiž zásah spočívá právě v tom, že je obchodní tajemství vyňato z kontrolovaného prostředí (fyzického i digitálního) a držitel ztrácí možnost regulovat, kdo a v jakém režimu se s informací seznamuje. Následné využití či předání chráněných informací dalším osobám (zpřístupnění) může být důsledkem, avšak fakticky často nastává se zpožděním a bývá důkazně obtížně zachytitelné. Z hlediska procesní strategie proto získává význam možnost strukturovat žalobní tvrzení a návrhy předběžných opatření již ve fázi, kdy je prokazatelné neoprávněné vyvedení informací (někdy označované jako tzv. exfiltrace) – tj. např. export databází, stažení dokumentace, přístupové logy, přeposlání souborů, ale zatím není zřejmé, v jakém rozsahu došlo k využití informací.

Návrh současně vymezuje, kdy je získání bez souhlasu držitele neoprávněné (§ 2990a odst. 3). Pro přehlednost uvádím relevantní znění:

„Získání obchodního tajemství bez souhlasu jeho držitele je ne­oprávněné, pokud

a) si jednající bez oprávnění přisvojí, okopíruje nebo získá přístup k věci nebo jinému nosiči, jehož řádným držitelem je držitel obchodního tajemství a z nějž je možné obchodní tajemství zjistit, nebo

b) jednající jinak postupuje v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku.“

K tomu se doplňují dvě prakticky významné okolnosti. Za prvé, těžištěm je neoprávněné získání přístupu k věci či jinému nosiči v řádné držbě oprávněné osoby, případně přisvojení či okopírování, přičemž postačí, aby z nosiče bylo možné tajemství zjistit – a to i tehdy, je-li ke zjištění tajemství zapotřebí další činnosti nebo kombinace s dalšími dostupnými informacemi. Za druhé, výčet je koncipován jako uzavřený ve vazbě na směrnici; současně však písm. b) dopad rozšiřuje přes kritérium rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, které ovšem nemůže zahrnovat jednání spadající do § 2990b (tj. do zákonných výjimek).

„Neoprávněnost“ se tak u získání obchodního tajemství staví na dvou pilířích: (i) typizovaný zásah do nosiče/přístupu (materiální nebo digitální vyvedení informací), a (ii) obecný korektiv poctivého obchodního styku, který zachycuje situace, jež se nevměstnají do pouhého „přístupu k nosiči“, ale přesto představují neakceptovatelný způsob opatření tajemství (typicky sofistikovanější způsoby získání informací v rámci smluvních jednání, projektové spolupráce, přístupu přes zprostředkovatele apod.). Současně se tím otevírá prostor pro preciznější vymezení skutkových tvrzení: žalobce bude nucen jasně tvrdit (a následně prokazovat), zda získání informací proběhlo přes nosič/přístup – písm. a), nebo přes nepoctivý postup – písm. b).

 

3.3 Rozšíření ochrany na „výrobky těžící z obchodního tajemství“

Druhou zásadní novinkou v rámci vymezení porušení obchodního tajemství má být zavedení institutu „výrobku porušujícího obchodní tajemství“ a navázání porušení obchodního tajemství na vymezené typy nakládání s takovým výrobkem. Tento krok reaguje na dosavadní absenci definice „zboží“ (výrobků) porušujících obchodní tajemství a absenci úpravy jejich následného využití.

Normativní jádro je v § 2990a odst. 2 návrhu, který stanoví:

„Porušením obchodního tajemství je také

a) výroba, nabídka nebo uvedení na trh výrobku, jehož podoba, vlastnosti, fungování, výrobní proces nebo marketing ve značné míře neoprávněně těží z obchodního tajemství (výrobek porušující obchodní tajemství), nebo

b) dovoz, vývoz či skladování výrobku porušujícího obchodní tajemství za účelem jeho výroby, nabídky nebo uvedení na trh,

pokud jednající věděl o neoprávněném využití obchodního tajemství, nebo o něm vědět měl a mohl.“

Ustanovení zavádí několik podstatných prvků, které budou v praxi determinovat jak právní kvalifikaci jednání, tak i vedení dokazování:

• a) Koncept „těžení“ namísto přímé identifikace tajemství ve výrobku. Výrobek je vymezen nikoliv tím, že by „obsahoval“ obchodní tajemství, ale tím, že z něj neoprávněně těží. Tím se otevírá prostor pro ekonomicko-funkční argumentaci: v praxi často nebude možné (ani účelné) „vypreparovat“ tajemství jako konkrétní data či dokument, ale bude možné doložit, že výsledný produkt/proces je v relevantní míře „zrychlen“, „zlevněn“ či „vylepšen“ právě díky neoprávněně opatřenému know-how.
• b) Prahový standard „ve značné míře“. Záměrem zákonodárce je zjevně vyloučit, aby se tento institut uplatnil již při zanedbatelném či pouze okrajovém vlivu obchodního tajemství na výrobek. Tím se těžiště sporu posune k vymezení rozhodné intenzity („prahu“) těžení: žalobce bude zpravidla muset předložit konkrétní argumentaci – často podloženou odborným posouzením – k tomu, jak se obchodní tajemství promítlo do parametrů výrobku, do nákladové struktury a do časového průběhu jeho vývoje.
• c) „Marketing“ jako relevantní rovina těžení. Zvlášť praktické je, že zákonný text zahrnuje vedle podoby, vlastností, fungování a výrobního procesu také marketing. To je významné zejména u obchodních tajemství, která nejsou čistě technologická (např. zákaznická data, obchodní strategie, cenotvorba, plán uvedení produktu na trh), protože „těžení“ se může projevit právě v obchodní komunikaci, nikoliv jen v technických parametrech výrobku.
• d) Prvek vědomosti („věděl/měl a mohl vědět“) a ochrana dobré víry v distribučním řetězci. Odst. 2 výslovně podmiňuje odpovědnost za jednání s výrobkem tím, že jednající o neoprávněném vy­užití tajemství věděl, nebo o něm vědět měl a mohl. V praxi to zvýší význam compliance adue diligence v dodavatelském řetězci a současně posílí roli notifikace držitele tajemství jako nástroje k prokázání, že určitý subjekt minimálně měl a mohl vědět.

Z hlediska koncepce ochrany je institut výrobku logickým doplněním: umožňuje mířit na tržní realizaci protiprávně získaného know-how a poskytuje oporu pro nápravná opatření, která jsou v realitě klíčová (zákaz uvádění na trh, stažení výrobků, omezení distribuce), aniž by bylo nutné dokazovat každou jednotlivou „instanci“ využití tajemství.

 

3.4 Neoprávněnost: kritéria posouzení a vazby na závazkové povinnosti a sekundární nabyvatele

Vedle rozšíření skutkové podstaty je neméně významné, že návrh systematicky vymezuje, kdy jsou zpřístupnění nebo vy­užití bez souhlasu držitele neoprávněné (§ 2990a odst. 4), a doplňuje i pravidlo pro tzv. sekundární nabyvatele (§ 2990a odst. 5). Text odst. 4 stanoví, že zpřístupnění nebo využití bez souhlasu je neoprávněné, pokud jednající:

a) získal obchodní tajemství neoprávněně, nebo

b) porušuje povinnost plynoucí ze závazku k mlčenlivosti o obchodním tajemství, nebo

c) porušuje povinnost nezpřístupnit obchodní tajemství jiné osobě nebo omezit jeho využití.

Z hlediska praxe má tento výčet několik důsledků:

Vazba na „primární“ neoprávněné získání. Pokud žalobce prokáže neoprávněné získání (odst. 3), otevírá se relativně přímá cesta k závěru o neoprávněnosti následného zpřístupnění či využití [odst. 4 písm. a)].

Smluvní povinnosti (NDA, mlčenlivost, purpose limitation) jako samostatný základ neoprávněnosti. Odst. 4 písm. b) a c) výslovně pracují s porušením povinností ze závazku – typicky NDA, doložek o mlčenlivosti, licenčních a projektových ujednání, případně s povinností omezit využití informací na sjednaný účel. To je prakticky zásadní zejména v situacích, kdy k získání došlo legálně (např. v rámci due diligence nebo plnění zakázky), ale následné využití vybočí ze sjednaných mezí: zde bude možné neoprávněnost opřít přímo o porušení závazkové povinnosti bez toho, aby žalobce musel dokazovat „nepoctivý“ způsob získání.

Sekundární nabyvatelé: standard „věděl nebo vědět měl a mohl“. Odst. 5 dopadá na situace, kdy se subjekt dostane k tajemství „z druhé ruky“. Návrh stanoví, že získání, zpřístupnění nebo využití je neoprávněné i tehdy, pokud jednající v okamžiku získání/zpřístupnění/využití věděl nebo vědět měl a mohl, že tajemství opatřil přímo či nepřímo od osoby, která jej neoprávněně zpřístupnila nebo využila. Tento prvek je pro praxi důležitý, protože umožňuje cílit odpovědnost i na subjekty, které nebyly „primárním exfiltrátorem“, ale stavějí svůj postup na informaci pocházející z porušení – současně však opět zavádí korektiv dobré víry, který bude v řízení typicky sporný (co měl a mohl vědět v daném postavení).

 

3.5 Výjimky a „bezpečné přístavy“: vyváženost ochrany obchodního tajemství

Návrh posiluje ochranu obchodního tajemství, ale současně systematicky vymezuje hranice, za nimiž se získání (a nově i využití či zpřístupnění) za neoprávněné nepovažuje. Skutečnost, že informace představují obchodní tajemství, nezakládá výhradní právo vlastníka na ně; legitimní je např. nezávislý objev či vytvoření a je možné, že obchodní tajemství bude mít i více držitelů, kteří si nemusí být navzájem známi.

Tomu odpovídá § 2990b odst. 1, který výslovně stanoví, že získání obchodního tajemství není neoprávněné, dojde-li k němu např. nezávislým objevem/vytvořením nebo reverzním inženýrstvím (pozorováním, zkoumáním, rozebráním či zkoušením věci, která je veřejně dostupná, nebo kterou má jednající po právu u sebe, nemá-li povinnost omezit získávání tajemství), dále pro účely výkonu práv zaměstnanců na informování či jiným postupem v souladu se zásadou poctivého obchodního styku. V praxi zde bude klíčové zejména posouzení, zda je věc veřejně dostupná a zda ji má jednající „po právu“ u sebe.

Ust. § 2990b odst. 2 návrhu pak posouvá těžiště ještě dále: výslovně stanoví, že získání, zpřístupnění nebo využití není neoprávněné také tehdy, dojde-li k němu na základě zákona či předpisu EU, nebo za účelem ochrany oprávněného zájmu, zejména při výkonu svobody projevu, při odhalování protiprávního jednání ve veřejném zájmu (whistleblowing) či při nezbytném zpřístupnění zástupcům zaměstnanců. Úprava přitom nemá dopadat na obecnější režim ochrany oznamovatelů; jde o promítnutí zákonných výjimek vyžadovaných evropskou úpravou.

Pro spornou agendu z toho plyne podstatný závěr: novela sice rozšiřuje a zpřesňuje žalobní „základ“ (zejména skrze získání a výrobek), ale současně zvyšuje význam obrany žalovaného postavené na zákonných výjimkách. Tam, kde bylo dříve sporné primárně „zda informace má povahu obchodního tajemství“, bude nyní v nemalé části případů sporné „zda jde o neoprávněné získání/využití/zpřístupnění, nebo o jednání spadající do legitimních způsobů“. Zvláštní citlivost lze očekávat v pracovněprávních a souvisejících situacích spojených s tokem informací (zejména informování zaměstnanců, oznamování protiprávního jednání a uplatnění veřejného zájmu), v nichž bude nezbytné pečlivé poměřování dotčených chráněných zájmů a precizní procesní uchopení skutkového základu.

4. Právní prostředky ochrany při porušení obchodního tajemství podle o. z. a zák. č. 221/2006 Sb. 

Novela v oblasti právních prostředků ochrany obchodního tajemství pracuje se dvěma rovinami.

V občanském zákoníku zavádí jednotný (základní) balík nároků použitelný bez ohledu na to, zda k porušení došlo v hospodářském styku, či mimo něj; tím odstraňuje dosavadní „závislost“ ochrany obchodního tajemství na generální klauzuli nekalé soutěže. Současně však zachovává, že porušení obchodního tajemství může být (vedle deliktní kvalifikace) i nekalou soutěží, pokud se odehraje v hospodářském styku.

Nad rámec této obecné regulace pak zvláštní předpis (zákon č. 221/2006 Sb.) poskytuje konkrétní „nápravná opatření“, která míří zejména na eliminaci následků porušení (typicky zajištění nosičů, stažení či úpravy výrobků apod.), včetně korektivů proporcionality a zvláštních pravidel pro předběžnou ochranu a důvěrnost řízení.

 

4.1 Základní ochrana podle o. z.: § 2990c ve spojení s § 2988

Základním východiskem ochrany obchodního tajemství je § 2990c o. z., podle něhož: „Osobě, jejíž právo k obchodnímu tajemství bylo ohroženo nebo porušeno, náleží práva podle § 2988. Další práva stanoví právní předpis upravující ochranu obchodního tajemství.“

Uvedená koncepce vyjadřuje systematický posun: ochrana obchodního tajemství se nově konstruuje jako samostatný deliktní režim, nezávislý na nekalosoutěžní skutkové podstatě (§ 2985 o. z. se vypouští) a na naplnění podmínek generální klauzule nekalé soutěže. Současně však zákonodárce pro účely nárokové ochrany přejímá strukturu nároků tradičně spojovanou s nekalou soutěží, a to jako základní ochranu poskytovanou bez ohledu na existenci hospodářského styku.

Těžiště ochrany obchodního tajemství se posouvá k „ohrožení“. Nové znění pracuje vedle porušení i s kategorií ohrožení. To v kombinaci s výslovným doplněním „získání“ vytváří konzistentní prostor pro zásah už v okamžiku, kdy se obchodní tajemství dostává mimo kontrolu držitele, aniž by bylo nutné čekat na dokonané tržní dopady. V advokátní praxi to typicky posiluje význam návrhů na předběžnou ochranu a zajištění důkazů: lze lépe „přemostit“ důkazní mezeru mezi exfiltrací a (zatím nedoloženým) využitím.

Odkaz na § 2988 o. z.[10] znamená, že žalobce bude moci požadovat zejména zdržení se porušování obchodního tajemství a odstranění závadného stavu a vedle toho přiměřené zadostiučinění, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. První dva nároky („zdržení“ a „odstranění závadného stavu“) jsou koncipovány jako primární – směřují k ochraně a obnově informačního režimu, nikoliv k „pouhému“ finančnímu vyrovnání. To odpovídá povaze obchodního tajemství: hodnota tajemství je typicky v exkluzivitě a v možnosti řídit přístup; nejistá a těžce vyčíslitelná peněžní náhrada často ex post neodstraní ztrátu konkurenční výhody.

Novela výslovně doplňuje, že „nekalou soutěží je i porušení obchodního tajemství, pokud k němu dojde v hospodářském styku“. To má význam zejména v těch případech, kdy žalobce bude chtít stavět argumentaci i na soutěžním kontextu. Zároveň však tato kvalifikace přestává být předpokladem této ochrany: pokud hospodářský styk chybí (typicky v některých interních či pracovněprávních situacích), základní nároky podle § 2990c a 2988 o. z. zůstávají zachovány.

Zvláštní význam má druhá věta § 2990c („další práva stanoví právní předpis…“), která zakládá systematickou návaznost na zvláštní úpravu. Nejde pouze o legislativně-technický odkaz, nýbrž o koncepční rozvržení ochrany: občanský zákoník vymezuje obecný rámec a základní nárokový základ, zatímco zákon č. 221/2006 Sb. doplňuje specifická nápravná opatření a související procesní záruky.

 

4.2 Zvláštní prostředky ochrany podle zák. č. 221/2006 Sb.

Novela současně výrazně přepracovává část zák. č. 221/2006 Sb.[11] týkající se obchodního tajemství.

Východiskem je posun od dosavadního „analogického přebírání“ instrumentů z vymáhání průmyslových práv k úpravě, která se koncepčně opírá o evropskou úpravu ochrany obchodního tajemství; změny v občanském zákoníku proto vyžadují i odpovídající změny v zákoně č. 221/2006 Sb.

 

4.2.1 Aktivní legitimace a vztah k o. z.: § 5a odst. 1

Návrh má změnit § 5a odst. 1 tak, že osoba, jejíž právo k obchodnímu tajemství podle o. z. bylo ohroženo nebo porušeno, se může domáhat ochrany obchodního tajemství podle tohoto zákona. Koncep­čně jde o návaznost na § 2990c o. z., který má poskytovat základní nároky, a zákon č. 221/2006 Sb. pak přidávat specifická práva.

V systematické rovině je důležité, že tato koncepce umožňuje kumulaci (resp. paralelní uplatnění) nároků: žalobce typicky vystaví petit tak, že bude kombinovat (i) obecné nároky „zdržení/odstranění“ a (ii) konkrétní nápravná opatření směřující k eliminaci následků a minimalizaci sekundárního šíření tajemství.

 

4.2.2 Nápravná opatření vůči rušiteli: katalog opatření podle § 5a odst. 2

Ust. § 5a odst. 2 má poskytovat výslovný katalog opatření, která lze po porušení požadovat. Klíčová jsou zejména tato:

• ukončení a zákaz využívání nebo zpřístupňování obchodního tajemství,
• zákaz nakládání s „výrobkem porušujícím obchodní tajemství“ (výroba, nabídka, uvedení na trh, užití; včetně dovozu/vývozu/ /skladování pro tyto účely),
• stažení, úprava nebo zničení výrobku porušujícího obchodní tajemství,
• zničení nosiče (věci či jiného nosiče, z něhož lze tajemství zjistit) nebo jeho převod na oprávněnou osobu.

Tento katalog poskytuje oporu pro formulaci petitu i pro konkrétní obsah soudního výroku; žalobce není odkázán na to, aby byly specifické povinnosti (např. stažení, úprava či zničení výrobku) dovozovány toliko z obecného nároku na odstranění závadného stavu, nýbrž může se jich domáhat výslovně na základě zákona. Katalog zohledňuje, že spory o obchodní tajemství se v praxi často neomezují na samotnou informaci, nýbrž směřují i k jejím projevům v produktech a výrobních či obchodních procesech, včetně případů výrobků, které z obchodního tajemství neoprávněně těží.

 

4.2.3 Náklady a proporcionalita: pravidla nápravných opatření podle § 5a odst. 3-4 

U opatření vyžadujících aktivní plnění (typicky stažení, úpravy, zničení, převody) platí jako výchozí pravidlo, že je rušitel plní na své náklady, ledaže soud v odůvodněných případech rozhodne jinak. Současně zákon stanoví, že právo na tato opatření nenáleží, je-li „zjevně nepřiměřené k závažnosti porušení obchodního tajemství“.

Tento proporcionalitní korektiv je zásadní: reaguje na riziko, že by katalog opatření mohl v některých případech vést k nepřiměřeným dopadům (včetně dopadů na třetí osoby a veřejný zájem). Zároveň platí, že případná moderace nápravných opatření neeliminuje povinnost rušitele k náhradě škody.

 

4.2.4 Předběžná ochrana: § 5b a složení jistoty 

Nový § 5b umožní, aby soud namísto předběžného opatření zakazujícího využívání tajemství podmínil pokračování v údajně neoprávněném využívání složením jistoty, která má sloužit k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy. Složením jistoty nevzniká údajnému rušiteli právo na zpřístupnění obchodního tajemství.

Z koncepčního hlediska jde o prostředek umožňující vyvažovat protichůdné zájmy v rané fázi řízení: soud může předejít nepřiměřeným hospodářským dopadům bezprostředního zákazu (např. faktickému zastavení výroby či provozu) v situaci, kdy skutkový a právní základ věci dosud nebyl v dokazování spolehlivě ustálen. Současně se tím zachovává ochrana oprávněné osoby, neboť složená jistota slouží k zajištění případné náhrady škody nebo jiné újmy a při úspěchu ve věci se může využít k její kompenzaci.

 

4.2.5 Důvěrnost v řízení: § 5c a ochranná opatření v průběhu soudního řízení 

Zvláštní význam má § 5c, který zavádí zvláštní režim zajištění důvěrnosti obchodního tajemství v soudním řízení. Soud má přijmout vhodná opatření k zachování důvěrnosti na návrh i bez návrhu. Dále je stanovena povinnost osob, které tajemství získají v důsledku účasti na řízení nebo přístupu k podkladům, tajemství dále nezpřístupnit ani nevyužít; tato povinnost trvá i po skončení řízení, s výjimkami, kdy je pravomocně určeno, že nejde o tajemství, nebo kdy se tajemství stane v čase běžně dostupným.

Právě tato rovina je pro vymahatelnost klíčová: bez procesních záruk by žalobce byl v praxi často postaven před dilema „chránit tajemství vs. úspěšně ho prokázat“. Novela tím přímo míří na snížení rizika tzv. sekundárního úniku v rámci sporu.

 

4.2.6 Modifikace nápravných opatření a zánik jejich účinků: § 5d a 5e 

Nový § 5d má umožnit na návrh rušitele nahradit některá opatření podle § 5a odst. 2 uložením povinnosti k náhradě škody v penězích, jsou-li kumulativně splněny tři podmínky: (i) rušitel nevěděl a ani nemohl vědět o protiprávním původu tajemství, (ii) uložené opatření by mu způsobilo nepřiměřenou újmu, a (iii) náhrada škody se jeví dostatečnou. Tento institut funguje jako korektiv nepřiměřené tvrdosti, typicky u „nevědomých“ subjektů v řetězci; současně platí, že soud jej nemůže použít z vlastní iniciativy. Zároveň je stanoven limit výše škody při takové substituci (horní hranice odpovídá obvyklému licenčnímu nebo obdobnému poplatku).

Ust. § 5e pak řeší situace, kdy po uložení opatření přestane rozhodná skutečnost být obchodním tajemstvím bez přičitatelnosti rušiteli (např. nezávislé zveřejnění či nezávislý objev třetí osobou). Rušitel se může domáhat určení, že daná skutečnost již obchodním tajemstvím není; právní mocí takového rozhodnutí pozbývají vykonatelnosti některé dříve uložené povinnosti. Smyslem je zabránit tomu, aby rušitel zůstal omezen i v situaci, kdy se informace stala „volnou“ pro trh a zachování zákazu by jej stavělo do neodůvodněné konkurenční nevýhody.

 

4.2.7 Peněžitá plnění: § 5f a kritéria pro určení náhrady škody, bezdůvodného obohacení a zadostiučinění

Ust. § 5f má upravovat zvláštní pravidla pro stanovení výše náhrady škody, bezdůvodného obohacení a přiměřeného zadostiučinění: soud má přihlédnout ke všem okolnostem, zejména k nežádoucím hospodářským důsledkům (včetně ušlého zisku), k neoprávněným ziskům rušitele a případně i k jiným než hospodářským hlediskům (např. morální újmě). Dále se umožňuje paušální určení plnění, minimálně ve výši „licenčního nebo obdobného poplatku“, resp. v určitých případech ve výši jeho dvojnásobku.

Pro praxi to znamená jednak explicitní oporu pro „licenční analogii“ tam, kde je skutečná škoda obtížně kvantifikovatelná, jednak nástroj pro soudní uvážení v situacích, kdy je potřeba zachytit i nemajetkové aspekty zásahu (zejména reputační, narušení vztahů, ztráta důvěryhodnosti v obchodních vztazích).

5. Procesní ochrana důvěrnosti: o. s. ř. jako pojistka 

Rozšíření hmotněprávní ochrany i katalog nápravných opatření by v praxi nemohly plně obstát, pokud by jejich uplatnění před soudem bylo spojeno s nutností zpřístupnit obchodní tajemství v obsahu soudního spisu, veřejnosti či třetím osobám.

Tento problém je pojmenován výslovně, a právě proto vedle hmotněprávní úpravy přicházejí i změny občanského soudního řádu, které mají učinit vedení sporu o obchodní tajemství procesně „bezpečnější“ a předvídatelné.

 

5.1 Nahlížení do spisu 

Těžiště procesní ochrany se soustřeďuje do novelizace § 44 o. s. ř. Záměr je dvojí: jednak posílit ochranu důvěrnosti v civilním řízení v souladu s evropskými požadavky, jednak sjednotit formulace o. s. ř. se soudním řádem správním tak, aby bylo možné využít existující judikaturu a ustálený výklad správních soudů tam, kde civilní praxe dosud často improvizovala.

Změny současně přinášejí několik prakticky podstatných upřesnění: nahlížení se výslovně vztahuje i na přílohy spisu; vedle protokolu o hlasování se reflektují i další části spisu vyloučené ze zákona či rozhodnutím předsedy senátu; a doplňuje se další důvod, pro který se třetí osobě nahlížení neumožní – pokud by to bylo v rozporu s právy nebo právem chráněnými zájmy některého z účastníků, přičemž jako typový příklad se uvádí mj. právo na ochranu obchodního tajemství.

Z hlediska sporové strategie je zásadní zejména nově formulovaný režim vyloučených částí spisu a s ním spojený „přísnější“ režim přístupu. Části spisu obsahující chráněné skutečnosti se vyloučí z nahlížení a do takových částí smí nahlížet jen účastníci řízení a jejich zástupci; obsah těchto částí spisu je současně zakázáno sdělovat dalším osobám a soud má nahlížející osobu o tomto zákazu poučit. Tomu odpovídá i text návrhu, který výslovně stanoví zákaz sdělovat obsah části spisu vyloučené z nahlížení dalším osobám a povinnost poučení.

V praktické rovině lze očekávat, že se „řízení o režimu spisu“ stane standardní součástí vedení kauzy: žalobce (i žalovaný) bude muset už při procesních podáních aktivně pracovat s tím, které listiny a které pasáže mají být chráněny (např. jako samostatné přílohy, samostatně číslované „důvěrné“ části, případně ve verzi pro spis a ve verzi pro protistranu). Tím se současně snižuje riziko, že ochrana důvěrnosti bude řešena až ex post – tedy ve chvíli, kdy už jsou citlivé informace ve spisu odhaleny a kolují mezi osobami, které k nim neměly mít přístup.

 

5.2 Soudní jednání: nový § 116 odst. 5 o. s. ř. 

Samotné omezení nahlížení do spisu by bylo nedostatečné, pokud by se obchodní tajemství fakticky „vracelo“ do veřejného prostoru při jednání. Proto návrh doplňuje § 116 o. s. ř. o nový odst. 5, který umožňuje vyloučit osoby z jednání pro část jednání, v níž se projednávají skutečnosti obsažené ve vyloučené části spisu; jednání mohou být přítomny pouze osoby, kterým jsou tyto skutečnosti známy, ostatní osoby soud usnesením vyloučí.

Tato změna přímo navazuje na předchozí úpravu nahlížení do spisu: jestliže se umožní vyloučení částí spisu obsahujících obchodní tajemství, je nutné v ochraně důvěrnosti pokračovat i při jednání; přítomny proto mají být jen ty osoby, které mohou do spisu nahlížet, a ostatní soud vyloučí.

Z pohledu praxe to vytváří procesní „most“ mezi (i) ochranou spisu a (ii) ochranou ústního projednání. Jde o důležitý krok zejména u sporů, kde je tajemství dokazováno výslechem osob, demonstrací výrobních postupů, prezentací interních kalkulací či předkládáním technické dokumentace – tedy tam, kde pouhé „zapečetění“ spisu neřeší riziko, že se citlivé informace stanou při jednání fakticky dostupné nepovolaným osobám.

 

5.3 Uveřejnění rozsudku: doplnění § 155 odst. 4 o. s. ř. 

Novela výslovně doplňuje ochranu obchodního tajemství do tohoto ustanovení a současně ukládá účastníkovi, jemuž bylo právo uveřejnit rozsudek přiznáno, povinnost odstranit před zveřejněním všechny údaje umožňující zjištění totožnosti osob odlišných od účastníků řízení; soud ho má o této povinnosti poučit.

Smyslem je jednak promítnout evropské požadavky, jednak odstranit pochybnosti po vyjmutí porušení obchodního tajemství z nekalé soutěže – tedy aby bylo zřejmé, že pravidlo se uplatní i tehdy, dojde-li k porušení mimo hospodářský styk.

V praktické rovině to přináší dvojí „povinnost řízení rizik“: advokát bude muset jednak zvažovat, zda navrhovat (nebo akceptovat) výrok o právu uveřejnění, a jednak počítat s tím, že uveřejnění rozsudku může být citlivé právě u kauz, v nichž podstatnou část skutkového základu tvoří chráněné informace – ať už přímo obchodní tajemství, nebo související interní procesy, seznamy klientů, kalkulace či technická řešení. Zákonná povinnost anonymizace sice míří primárně na identitu osob, nicméně v těchto věcech bude typicky nezbytné pracovat i s faktickou anonymizací „kontextu“, aby zveřejněná verze neumožnila obchodní tajemství dovodit.

 

5.4 Návaznost úpravy o. s. ř. a zvláštního režimu důvěrnosti 

Změny o. s. ř. lze systematicky chápat jako obecný procesní rámec pro ochranu důvěrnosti (spis – jednání – uveřejnění rozhodnutí), jehož účelem je minimalizovat riziko sekundárního zpřístupnění obchodního tajemství. Na tento rámec navazuje zvláštní procesní režim ve věcech obchodního tajemství, zejména institut zajištění důvěrnosti v průběhu soudního řízení, který má zabránit tomu, aby se obchodní tajemství zpřístupněné v rámci řízení stalo následně podkladem pro jeho další využití či šíření.

Pro praxi z toho vyplývá podstatný závěr: po novele nebude zajištění důvěrnosti v řízení otázkou pouhé procesní taktiky, nýbrž standardní součástí vedení sporu o obchodní tajemství. Již při podání žaloby (a obdobně při vyjádření) bude zpravidla namístě (i) oddělit skutková tvrzení a důkazy na část veřejnou a část důvěrnou, (ii) navrhnout vyloučení relevantních částí spisu z nahlížení, (iii) připravit procesní návrh k režimu projednání věci při jednání a (iv) zvážit postup pro případné uveřejnění rozhodnutí. Tomu odpovídá i smysl navržených změn, jímž je vytvořit předvídatelný procesní rámec pro ochranu obchodního tajemství v civilních sporech.

6. Dopady novely a doporučení pro advokátní praxi 

Návrh posiluje vymahatelnost ochrany obchodního tajemství nikoliv jen tím, že rozšiřuje skutkovou podstatu porušení (zejména o „získání“ a o výrobky porušující obchodní tajemství), ale i tím, že doplňuje účinnější nápravné prostředky a procesní mechanismy ochrany důvěrnosti. Tento posun bude mít bezprostřední dopady do advokátní praxe ve dvou rovinách: (i) v oblasti litigací a krizového řízení (odchod klíčových osob, M&A spory, spory se subdodavateli) a (ii) v oblasti prevence, smluvního nastavení a interních režimů (compliance, governance, evidence a důkazní připravenost). Právě proto dává smysl chápat „ochranu obchodního tajemství“ jako průřezové téma, které se nově ještě zřetelněji promítne do pracovního práva, korporátní agendy, IT a kybernetické bezpečnosti i do soutěžněprávních sporů.

Nejviditelnější praktický dopad vyplývá z výslovného zakotvení „získání“. V praxi to umožní posunout těžiště žalobní strategie do dřívější fáze incidentu; žalobce nebude nucen čekat na okamžik, kdy prokáže konkrétní hospodářské využití nebo zpřístupnění třetím osobám, ale může stavět na již prokázané exfiltraci a ztrátě kontroly nad informací. Tomu by měla odpovídat i procesní taktika:

• Rychlá stabilizace skutkového základu (incident response). V okamžiku podezření na získání tajemství bude klíčové okamžitě zajistit auditní stopy (logy přístupů, exporty, e-maily, cloudové sdílení, historii stahování), interní svědecké výpovědi a forenzní dokumentaci. V řadě sporů bude nejvíce „nosná“ právě první časová fáze; pozdější důkazy bývají zranitelné námitkami manipulace či selektivního výběru.
• Kombinace žalobních petitů a nápravných opatření. Tam, kde je relevantní pojem výrobek porušující obchodní tajemství, je vhodné již při formulaci petitů pracovat nejen se zákazem vy­užívání/zpřístupňování, ale i s opatřeními směřujícími k produktu: zákaz uvádění na trh, stažení, úpravy, zničení, případně zákaz distribuce. Současně je třeba od počátku promýšlet proporcionalitu, aby navrhovaná opatření nebyla zjevně nepřiměřená (zejména u komplexních výrobků či u rozsáhlých dodavatelských řetězců).
• Cílená práce se standardem „věděl/měl a mohl vědět“. U sekundárních nabyvatelů (včetně distributorů a obchodních partnerů) bude klíčové vytvořit důkazní stopu o tom, že byli prokazatelně upozorněni (notifikace) a že v daném kontextu měli důvod zpozornět. V praxi může mít zásadní význam dobře strukturovaná předžalobní výzva, která (i) identifikuje dotčené tajemství v nezbytném rozsahu, (ii) popíše způsob porušení, (iii) upozorní na rizika pokračování v nakládání s výrobkem a (iv) vyzve k okamžitým krokům k minimalizaci následků.
• Důkazní strategie pro „těžení ve značné míře“. U výrobků nebude spor často o to, zda tajemství „je“ v produktu „obsaženo“, ale zda produkt z tajemství ve značné míře těží. Z toho plyne potřeba časné přípravy ekonomicko-funkční argumentace: vliv na parametry výrobku, zkrácení vývoje, úspora nákladů, dosažení kvality či funkčnosti, která by jinak nebyla dosažitelná v daném čase a s danými zdroji. V řadě věcí bude užitečné počítat s expertním posouzením (technickým i ekonomickým).

Novinky v o. s. ř. i zvláštní režim důvěrnosti v zákoně č. 221/2006 Sb. posunou ochranu tajemství v průběhu sporu z „ad hoc“ praxe do standardizovatelného postupu. Pro advokátní praxi to znamená, že zajištění důvěrnosti[12] by mělo být připraveno jako samostatná procesní rovina sporu.

• Oddělené důkazy. Již při podání žaloby (a analogicky při vyjádření) je vhodné připravit (i) veřejnou část skutkových tvrzení a důkazů a (ii) důvěrnou část, která bude předložena v odděleném režimu (oddělené přílohy, jasné označení, návrh na vyloučení z nahlížení).
• Minimalizace odhalení při zachování projednatelnosti. V praxi se osvědčuje postup, kdy se obchodní tajemství v textu podání popisuje v míře nezbytné pro projednatelnost a určitelnost, zatímco konkrétní obsah je předložen v důvěrném režimu (např. jako příloha s omezeným přístupem). Cílem je předejít situaci, kdy je tajemství fakticky „zveřejněno“ už samotnou žalobou.
• Režim jednání a protokolace. Pokud má být při jednání projednáván obsah vyloučených částí spisu, je namístě předem navrhnout procesní postup (vyloučení osob pro část jednání, případně přiměřené uspořádání dokazování). Zároveň je vhodné myslet na to, že protokol o jednání může sám obsahovat citlivé informace; je tedy třeba volit takovou míru explicitnosti, aby protokol nebyl dalším „nosičem úniku“.
• Strategie pro případné uveřejnění rozsudku. Pokud se v řízení uvažuje o právu uveřejnění rozsudku, je třeba od počátku pracovat s tím, aby rozhodnutí nebylo „nosičem“ tajemství.

7. Preventivní doporučení pro klienty

Většina sporů o obchodní tajemství se neprohrává na abstraktních definicích, ale na tom, zda podnik prokáže (i) existenci tajemství podle § 504 o. z. a především (ii) že utajení „zajišťoval odpovídajícím způsobem“. Novela tento aspekt nezmění; naopak, posílená vymahatelnost zvýší očekávání soudů na to, že držitel tajemství bude mít interní režim nastavený reálně, nikoliv jen formálně. Pro praxi (a pro doporučení klientům) to znamená zejména:

• Klasifikace informací a interní režim ochrany. Doporuču­je se zavést prakticky použitelnou kategorizaci informací (např. „interní“, „důvěrné“, „obchodní tajemství“) a k jednotlivým kategoriím nastavit jednoznačná pravidla pro přístupová oprávnění, sdílení, ukládání, uchovávání a likvidaci. V soudním řízení se zpravidla ukáže jako rozhodné, zda byl tento režim v praxi skutečně uplatňován a kontrolován, nikoliv pouze formálně přijat.
• Kontrola přístupů a logování. Digitální prostředí činí z auditních stop klíčový důkazní prvek. Pokud podnikatel nedokáže doložit, kdo měl k informacím přístup a kdy k nim přistupoval, výrazně tím oslabuje možnost prokázat „získání“ i vazbu na konkrétní osoby. Praktické nastavení zahrnuje jak technická opatření (role-based access,[13] MFA[14] apod.), tak organizační režim (přidělování oprávnění, revize přístupů, offboarding[15]).
• Smluvní nastavení: ujednání o mlčenlivosti (NDA) jako součást širšího režimu ochrany. Nová úprava neoprávněnosti výslovně pracuje i s porušením povinností ze závazku (mlčenlivost, zákaz zpřístupnění, omezení využití). To zvyšuje význam předem promyšleného smluvního nastavení, zejména: (i) jednoznačného vymezení účelu a rozsahu dovoleného užití poskytnutých informací, (ii) pravidel pro vrácení, výmaz či zničení nosičů a kopií, (iii) kontrolních a auditních oprávnění, (iv) sank­čních ujednání, včetně smluvních pokut a odpovědnostních doložek, a (v) úpravy zapojení subdodavatelů, včetně povinnosti „řetězení“ mlčenlivosti a obdobných omezení na další osoby.
• Postup při odchodu klíčových osob a krizové scénáře. V praxi bývá kritickým momentem odchod zaměstnance či člena managementu, případně rozpad obchodní spolupráce. Doporučit lze standardizovaný postup při ukončení spolupráce: revokace přístupů, kontrola zařízení, potvrzení návratu nosičů, deklarace o neuchování kopií, připomenutí závazků mlčenlivosti a vymezení informací, které podnik považuje za tajemství.
• Prověřování v dodavatelském řetězci. Zavedení pojmu výrobek porušující obchodní tajemství a uplatnění standardu „věděl nebo měl a mohl vědět“ posílí význam preventivních revizí ochrany u distributorů, integrátorů i výrobních partnerů. V některých odvětvích bude zároveň vhodné zvážit smluvní ujištění o bezvadnosti dodávek z hlediska práv třetích osob a odpovídající odškodňovací ujednání pro případ tvrzeného porušení obchodního tajemství v dodávaných řešeních.

8. Závěr 

Navržená novelizace ochrany obchodního tajemství představuje koncepčně i prakticky významný krok ke zpřesnění a posílení civilněprávní vymahatelnosti. Především dochází k systematickému vyvázání porušení obchodního tajemství z výlučně nekalosoutěžního rámce; dosavadní zvláštní skutková podstata v režimu nekalé soutěže se ruší a ochrana se přesouvá do samostatné úpravy, přičemž soutěžněprávní kvalifikace má zůstat zachována jen pro případy porušení v hospodářském styku. Tím se odstraňuje dosavadní praktický problém, kdy ochrana v některých typových situa­cích narážela na nenaplnění znaků generální klauzule nekalé soutěže, ačkoliv zásah do obchodního tajemství byl materiálně zřejmý.

Za klíčové lze současně považovat zpřesnění skutkové podstaty porušení. Definice obchodního tajemství v § 504 o. z. zůstává zachována; mění se však vymezení toho, co se považuje za porušení a jak se posuzuje neoprávněnost. Zásadní praktický dopad bude mít výslovné zakotvení neoprávněného „získání“ obchodního tajemství, které umožní účinnější zásah již ve fázi samotného vyvedení informací, aniž by bylo nezbytné prokazovat následné komerční využití. Nově zaváděná kategorie výrobků porušujících obchodní tajemství pak rozšiřuje ochranu i na situace, kdy se zásah materializuje v produktu či procesu, který z tajemství ve značné míře ne­oprávněně těží; současně se promítá standard vědomosti („věděl nebo měl a mohl vědět“), který bude významný zejména v distribučních a dodavatelských řetězcích. Posílení ochrany je přitom doprovázeno výslovnou úpravou výjimek a „bezpečných přístavů“ (zejména nezávislý objev, svoboda projevu, oznamování protiprávního jednání a ochrana práv zaměstnanců), což má zabránit tomu, aby se ochrana obchodního tajemství dostala do nepřiměřeného konfliktu s jinými chráněnými hodnotami.

Významné změny přináší rovněž nároková a procesní rovina. Občanský zákoník má poskytnout jednotný základní nárokový rámec (včetně ochrany již při ohrožení), přičemž zvláštní právní úprava v zákoně č. 221/2006 Sb. má nabídnout konkretizovaná nápravná opatření (včetně nástrojů práce s výrobky porušujícími obchodní tajemství), korektiv proporcionality, zvláštní režim předběžné ochrany včetně možnosti jistoty a metodiku pro určení peněžitých plnění. Procesní záruky se současně promítají i do o. s. ř., zejména v oblasti nahlížení do spisu, režimu jednání a uveřejňování rozsudků, aby uplatnění nároků před soudem nebylo spojeno se zvýšeným rizikem sekundárního zpřístupnění chráněných informací.

Pro advokátní i podnikatelskou praxi z toho vyplývá několik důsledků. Lze očekávat posun sporové argumentace od otázky, zda informace „je“ obchodním tajemstvím, k otázce, zda byla naplněna některá z forem porušení a zda je jednání neoprávněné (včetně posouzení výjimek a standardu vědomosti u sekundárních nabyvatelů). Zvýší se význam preventivní „důkazní připravenosti“ držitelů tajemství; úspěch v řízení bude nadále podmíněn zejména tím, zda podnik prokáže reálně uplatňovaný režim ochrany, kontrolu přístupů a smluvní i organizační nastavení nakládání s důvěrnými informacemi. Novela tak nemá vést pouze k rozšíření právních prostředků, ale současně zvýšit nároky na kvalitu interních režimů a na procesní práci s důvěrností, má-li být ochrana obchodního tajemství skutečně účinná.

Je však třeba zdůraznit, že jde zatím o legislativní návrh v počáteční fázi projednávání, jehož účinnost je plánována k 1. lednu 2027; přesto je vhodné s navrhovanými změnami již nyní počítat při nastavování smluvních režimů, interních opatření i strategií vedení sporu, neboť jejich praktické dopady mohou být pro držitele obchodních tajemství zásadní.

 

Doc. JUDr. Dana Ondrejová, Ph.D., je advokátkou a partnerkou v pražské advokátní kanceláři LEGATO a zároveň působí na Katedře obchodního práva PF MU v Brně.

Ilustrační foto: Pixabay.com

---

[1] Blíže viz J. Schovsbo, T. Minssen, T. Riis (eds.): The Harmonization and Protection of Trade Secrets in the EU: An Appraisal of the EU Directive, Edward Elgar, 2020, 352 stran.

[2] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále rovněž „občanský zákoník“ nebo „o. z.“.

[3] K tomu viz J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran: Občanský zákoník. Komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2019, str. 558 a 559.

[4] Dále rovněž „zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví“ nebo „zákon č. 221/2006 Sb.“.

[5] Úřad vlády ČR. ODok Portál – VeKLEP: Návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany obchodního tajemství (PID: KORNDQBKNV61), dostupné z: https://odok.gov.cz/portal/veklep/material/KORNDQBKNV61/, cit. 22. 1. 2026.

[6] Ke kritickému zhodnocení směrnice 2016/943 blíže viz T. F. Aplin: A Critical Evaluation of the Proposed EU Trade Secrets Directive, Intellectual Property Quarterly, Issue 4 (2014), str. 257-279. (Současně dostupné jako King’s College London Law School Research Paper No. 25/2014.)

[7] Op. cit. sub 5.

[8] Op. cit. sub 5.

[9] Blíže viz např. K. Čada: Know-how a obchodní tajemství, Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 2010, 284 stran; J. Vozár: Právo proti nekalej súťaži, VEDA, Bratislava 2013, str. 219 a násl.; D. Ondrejová: Nekalá soutěž v novém občanském zákoníku, C. H. Beck, Praha 2014, str. 212 a násl.; V. Pilík, D. Nový, I. Štenglová a kol.: Ochrana důvěrných informací v obchodním styku, C. H. Beck, Praha 2024.

[10] K tomu blíže viz D. Ondrejová, op. cit. sub 9, str. 245 a násl.; P. Hajn: Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži, 1. vyd., Masarykova univerzita, Brno 2000, str. 217 a násl. a str. 239 a násl.

[11] Blíže viz R. Horáček, Z. De Korver, I. Koutná, E. Biskupová: Práva na označení a jejich vymáhání. Komentář, 4. vyd., C. H. Beck, Praha 2024, 552 stran; R. Horáček, E. Biskupová, Z. De Korver a kol.: Zákon o ochranných známkách; Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení; Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví: komentář, 2., podstatně dopl. vyd., C. H. Beck, Praha 2008, xvi + 527 stran.

[12] Rovněž „confidentiality management“.

[13] Jde o řízení přístupových oprávnění dle rolí – např. jinou roli bude mít ředitel finanční, personální, obchodní, vedení společnosti, účetní apod.

[14] Vícefaktorové ověřování, způsob přihlašování, při němž se neověřuje pouze heslem, ale alespoň dvěma nezávislými „faktory“, např. kombinace PIN, biometrie, SMS kód, jednorázový kód v aplikaci apod.

[15] Standardizovaný postup při ukončení spolupráce zahrnující odebrání přístupových oprávnění, zajištění a kontrolu návratu zařízení a nosičů, prověření účtů a přístupů, potvrzení vrácení dokumentů a prohlášení o neuchování kopií, připomenutí povinností mlčenlivosti (případně konkurenčních omezení) a vytvoření průkazné dokumentace těchto kroků pro případný spor.