Autor se v následujícím článku věnuje právním důsledkům zásahu do podstaty uměleckého díla bez souhlasu autora. Nejprve se zaměřuje na vymezení podstaty uměleckého díla v právním smyslu, následně pak doplňuje pohled práva nekalé soutěže a práva na ochranu spotřebitele na tuto problematiku.

Podstata uměleckého díla v právním smyslu patří mezi důležité otázky práv duševního vlastnictví. Podobně jako např. podstata vynálezu. Zásah do podstaty uměleckého díla bez souhlasu dotčené osoby je protiprávním činem. Spočívá v porušení absolutních soukromých práv. Znalecké posouzení vyžaduje metodickou a přezkoumatelnou odbornou péči. Vedle toho může zároveň dojít k deliktu nekalé soutěže v hospodářském styku.

Nebývalý technický rozvoj umožnil podstatné rozšíření hudebního a zvukového samplování neboli „útržkování“ a remixování hudebních děl a uměleckých výkonů s dopadem na jejich zvukové záznamy. Můžeme už léta mluvit o hudebním trendu v oblasti populární hudby. Jiný trend, který můžeme spatřit zejména na operních jevištích, spočívá v úpravách dosud chráněných anebo již majetkoprávně volných cizích výsledků. Nejedná se přitom o žádné nezbytné úpravy provozního rázu. Obě zmíněné činnosti a mnohé další přinášejí právní důsledky.

Nelze zapomínat na možné dotčení osobnostních práv autorských nebo osobnostních práv výkonných umělců. Ale ani na eventuální delikt nekalé soutěže v hospodářském styku. Zejména u zakázaného nepoctivého těžení z cizího, tj. z vynaložené cizí dovednosti, úsilí a práce, resp. z cizí tvůrčí a majetkové investice do původního výsledku s možným zmařením její uspokojivé návratnosti.

Co se osobnostních práv týče, nezbývá než brát na vědomí výslovný soukromoprávní zákaz užívání autorského díla jinou osobou způsobem snižujícím jeho uměleckou hodnotu.[1] Bráněno tak je zejména znetvoření nebo zkomolení cizího výtvoru, tvůrčího projevu osobní povahy, majícího povahovou vazbu na jedinečnou osobnost autora a na jeho umělecké cítění a vnímání světa. A tím pádem vazbu i na jeho pověst, nebo dokonce čest.

Podstata uměleckého díla v právním smyslu 

Na podstatu uměleckého díla nahlížíme podobným právním způsobem, jako by tomu bylo u jiných nehmotných výsledků tvorby či jiné činnosti. Ve všech případech, ať již se jedná o nehmotné výsledky chráněné, anebo volné, sledujeme jejich zvláštní podstatné znaky v právním smyslu. V zásadě se jedná o forenzní pohled pro soudní a podobné právní účely.

Prvotní úloha spočívá v posouzení, v čem spočívá podstata uměleckého díla se zřetelem na druh autorského díla a umělecký obor, jehož se dílo týká, a zda bylo do samé podstaty uměleckého díla zasaženo cizí osobou znehodnocujícím užitím díla.

Podstata uměleckého díla je vyjádřena použitou umělecko-tvůrčí technikou a všemi znaky, na nichž je umělecko-estetický výtvor založen.[2]

Do podstaty uměleckého díla proto spadá i námět díla. Patří sem též projev autorovy umělecké myšlenky zformované do uměleckého záměru nebo projev autorovy umělecké pohnutky. Sama tvůrčí či jiná myšlenka jako taková, byť projevená navenek, sice není autorským právem chráněna, ale povahově je součástí podstaty uměleckého díla.[3] Autor totiž přizpůsobuje použité tvůrčí prvky a techniky vystižení určitého myšlenkového obsahu a svého záměru, popř. i své umělecké pohnutky. Kupř. i více uměleckých děl téhož autora může být navzájem propojeno jedinou, obecnou, uměleckou myšlenkou. Podobně to známe z technických myšlenek v právu patentovém a užitně vzorovém. Do podstaty uměleckého díla autor tvořivě otiskl svou osobnost, včetně vlastního uměleckého cítění a vnímání světa. Každá lidská osobnost je přitom jedinečná.

Opakem znehodnocujícího užití uměleckého díla je zásah do jeho podstaty, který by byl zhodnocující, zlepšující, popř. umělecko-hodnotově bezvýznamný. Např. u zásahu do tzv. prostých, resp. obecných, prvků, které obvykle ani nespadají do podstaty uměleckého díla. Dlužno však říci, že i zhodnocující zásah do uměleckého díla by byl protiprávní, pakliže by k němu chyběl souhlas. Konečné znění díla je totiž věcí privátní autonomie autorovy, jeho svobodné vůle. A to i tehdy, pokud by zlepšujícím zásahem byl vyvolán příznivý následek pro autora. Např. větší prodejnost, návštěvnost apod. O svém ži votě, tedy i o obchodních a jiných následcích svých výtvorů, si rozhoduje autor sám podle své svobodné vůle. I kdyby se snad rozhodl špatně.

Podobně se to má u přirozeného práva na soukromí. Zásah do soukromí bez souhlasu dotčeného člověka bude vždy protiprávním činem, i kdyby jím nebyla způsobena žádná újma. Bude tomu tak i tehdy, pakliže by následkem protiprávního zásahu byl dokonce prospěch zásahem dotčeného člověka. Např. oživení jeho obecné známosti po upadnutí do zapomnění s přímým či nepřímým prospěchem i majetkovým, jako je vzrůst poptávek po jeho uplatnění apod.

Znehodnocující užití uměleckého díla představuje protiprávní čin, tudíž podléhá právní kvalifikaci. V případě soudního sporu, zda zásah byl po právu, by rozhodnutí soudu zpravidla záviselo na posouzení skutečností, k nímž je třeba odborných znalostí v příslušném umění.[4] A to i tehdy, pokud by soudce byl shodou okolností sám znalý tohoto umění.

Jen ve zcela jednoduchých, prvoplánově zjevných případech, by k posouzení skutku, např. znetvořeného užití uměleckého díla, nemuselo být objektivně zapotřebí odborných znalostí. Rozumně by stačily – i ve shodě s hospodárností a přiměřeností doby řízení – běžné znalosti vyplývající z obecné zkušenosti a obyčejného lidského cítění umění. Důkazně by běžné znalosti souvisely např. s ohledáním předmětu, kterým by bylo zjevně znetvořeně užité umělecké dílo hmotně zachyceno. Takovým předmětem by mohl být i zvukový záznam.

Co se znaleckého posudku týče, musíme upozornit na zákonem požadované náležitosti znaleckého posudku, jichž se výslovně dovolává i zákon č. 99/1993 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“).[5] Jedná se zejména o odůvodnění v rozsahu umožňujícím přezkoumání znaleckého posudku. Podle znaleckého práva „Znalecký posudek musí být kromě odůvodněných případů zpracován v souladu s obecně uznávanými postupy a standardy daného oboru a odvětví“ (např. oboru kultury, odvětví umění hudební). „V souladu s obecně uznávanými postupy a standardy obsahuje závěr posudku jednoznačné odpovědi na položené otázky; pokud podklady nebo metoda ne­umožňují znalci vyslovit jednoznačný závěr, uvede znalec skutečnosti snižující přesnost závěru.“[6]

Znalecké právo klade metodologický důraz na znalcem použité metody včetně odborné správnosti jejich použití.[7] Děje se tak za účelem vyloučení nepřezkoumatelných projevů „blátivého myšlení“, osobních pocitů či prostých „dojmů z představení“ v rozporu s řádnou odbornou péčí. Co by si mohl dovolit běžný člověk, nesmí si dovolit odborník. Navíc za stavu, kdy na jeho odborném závěru, spolu s dalšími důkazy a jejich zhodnocením, závisí soudní rozhodnutí. Na základě podobnosti při sledování stejného či srovnatelného ochranného účelu můžeme vše z toho říci i o odborném vyjádření orgánu veřejné moci podle občanského soudního řádu. A taktéž o nově zavedeném odborném vyjádření osoby, která disponuje potřebnými odbornými předpoklady. Základ spočívá v řádné odborné péči neboli v odbornické odpovědnosti (náležitosti).

Rozhodné je, aby znalec odborně posoudil, v jakých tvůrčích podstatných znacích spočívá umělecká podstata dotčeného autorského díla. A dále, zda byly dotčeny právě tyto, autorskoprávně významné neboli tzv. silné, podstatné znaky či některý z nich. Zda se tak stalo po právu, anebo protiprávně, je již věcí právní kvalifikace soudcovské. Vedle odborného popisu a logického roztřídění se však znalec neobejde bez vynaložení vlastní schopnosti estetického cítění. Nejde totiž o odborné posouzení dotčení „pouhé“ stavební parcely.

Dlužno dodat, že již samo správné, tzn. forenzně významné, zadání odborné otázky znalci vyžaduje jistou míru zkušenosti.

Uveďme si příklad hudebně dramatického díla, jako je muzikál, ale i opera, opereta nebo balet.

Do podstaty hudebně dramatického díla může být zasaženo provozováním snižujícím uměleckou hodnotu autorského díla. Kupř. jeho zkomolením změnou autorskoprávně významných tvůrčích prvků. Např. záměnou dobrých nebo špatných vlastností postavy, včetně jejího morálního charakteru, nebo vypuštěním hlavní postavy, či záměnou času nebo místa děje jeho neústrojným přenesením do zcela jiné doby nebo prostředí apod., ačkoli původní doba nebo prostředí děje, jemuž je vše ostatní umělecky přizpůsobeno, má svůj zásadní či nezastupitelný význam z hlediska tvůrčího projevu autorovy umělecké myšlenky.

Vedle zásahu do podstaty uměleckého díla jeho zkomolením by se mohlo jednat o zásah v podobě znetvoření nebo jiné změny podobně nepříznivého rázu, jehož závažnost by již vyplývala ze zásahu do samotné podstaty uměleckého díla. Ze všech případů je patrné, že se musí jednat o zásahy natolik závažné, že se nepříznivě dotýkají osobnostních statků autorových. Zejména jeho veřejné vážnosti, resp. pověsti nebo cti.

Ačkoli autorské právo to výslovně neříká (na rozdíl od práva výkonných umělců), z povahy uměleckého díla jakožto projevu osobní povahy vyplývá právně objektivní nezbytnost, aby zásah do podstaty uměleckého díla byl nepříznivě vázán k osobnosti jeho autora s jeho přirozenými právy, popř. k posmrtně právně chráněné osobnostní památce zesnulého autora. Sledovány jsou právně chráněné hodnoty osobnostní, včetně posmrtné památeční úcty (pietní ochrany). Děje se tak prostředky soukromého práva upravenými ve zvláštním předpisu v přednostním poměru k všeobecné ochraně osobnosti v občanském zákoníku. Obecná osobnostní ochrana je však zásadně stejná, protože ve všech případech se jedná o státní uznání a ochranu přirozených práv člověka spjatých s osobností.

Právní závěr o osobnostní vazbě můžeme opřít o požadavek mezinárodněprávně konformního, a tím i právně rovného výkladu českého autorského zákona. Podle čl. 6 bis Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl má totiž autor, kromě jiného, „právo uplatňovat své autorství k dílu a odporovat každému znetvoření, zkomolení nebo jiné změně díla, jakož i jinému zásahu do díla, který by byl na újmu jeho cti nebo dobré pověsti“.[8]

Zpravidla by se tak dělo úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, neboli ve zlé víře. Samoúčelně, např. z důvodu pouhé společenské provokace, snahy o šokování veřejnosti a o jeho účinky, anebo jen pro zvýšení tržeb z divadelního představení, veřejné hudební produkce apod. Roli může podle okolností případu sehrávat i nižší schopnost vlastní umělecké tvořivosti, která by jinak vedla k vytvoření vlastního uměleckého díla, či pouhé ulehčení si tvůrčí práce, anebo snaha jen o vlastní slávu či o profesní dráhu těžením z cizího. Někdy i na úkor právem chráněné památky osobnosti zesnulého autora uměleckého díla.[9]

Státní ochrana uznaných přirozených práv člověka, včetně ochrany osobnostní památky, je zásadně shodná s vysokými požadavky morálních hodnot. Nenechme se proto svést pokušením ji nabourávat nebo rozmělňovat z možného důvodu až bezohledné, bezcitné touhy po vlastním uměleckém uplatnění či „zviditelnění“ své osoby ve společnosti na úkor právně chráněné hodnoty cizího osobnostního rázu.

Osobnostní autorské právo zaniká smrtí. Navzdory podstatně delší době trvání a dědění majetkových autorských práv. Právem trvale chráněnou hodnotou se okamžikem smrti – přes jazykovou neobratnost občanského zákoníku – stává osobnostní památka zemřelého autora tak, aby nedoznala znectění nebo dotčení pověsti. A to již vzhledem k tomu, že autor vynaložil své zvláštní osobní schopnosti, bez nichž by umělecký výtvor vůbec nevznikl.[10] Zpravidla také autor za života rozhodl o zveřejnění svého uměleckého díla nebo je ke zveřejnění určil, čímž o své vůli rozhojnil světový stav umění.

Aby bylo jasno, subjektivní pocity „líbí – nelíbí“ máme každý své. A můžeme je i měnit. V právním smyslu totiž nejsou významné. Právně podstatné je, zda došlo k protiprávnímu činu, anebo ne. Nic na tom nezmění ani uměnovědné nebo filozofické teorie. Vědecké či filozofické teorie totiž mohou být i protichůdné, a přitom vědecky nebo filozoficky správné, jestliže by byly odůvodněny teoretickými důkazy.

Podívejme se na věc v kontextu celého práva duševního vlastnictví.

Právně podobně mluvíme o podstatě vynálezu (technického řešení nebo výrobního postupu) jakožto technického výtvoru. Podstata vynálezu se „v případě potřeby znázorní schematickým zobrazením principu a všech znaků“ v podobě výkresů.[11] Popis vynálezu musí, kromě jiného, obsahovat vysvětlení jeho podstaty.[12] Podstatě vynálezu se věnuje i mezinárodní patentové právo.[13]

Souhrnně řečeno, kupř. divadelní režisér inscenující např. muzikál má tvůrčí volnost, jak tvořivě projevit organizaci prostoru v čase podle svého uměleckého záměru. Ledaže by tím znetvořil, zkomolil nebo jinak v podstatném rysu znehodnotil jevištně prováděné cizí hudebně dramatické dílo.

Nekalosoutěžní a spotřebitelský pohled

Veřejná provozování změněných, byť majetkoprávně volných hudebně dramatických či jiných autorských děl, mají povahu služby nabízené spotřebitelské veřejnosti. Obchodní nabídka jakékoli služby nesmí být klamavá ani jinak nekalá.

Ke klamání spotřebitele by mohlo dojít tehdy, jestliže by obchodní nabídka zněla např. na divadelní představení již autorskoprávně volného hudebně dramatického díla dávno zesnulého skladatele, avšak neobsahovala by spotřebitelsky významný údaj, že se jedná o úpravu (rozuměno závažnou) a kdo ji provedl. Divák by tak mohl být uveden v omyl, že divadelní představení odpovídá podstatě hudebně dramatického díla např. v obecně známém duchu jeho autora, světově známého skladatele. Ve skutečnosti by tomu tak ale nebylo. Veřejnosti by bylo podsunuto to, co skladatel (ani libretista) neučinil a ani neodpovídá, zpravidla obecně známé, umělecké podstatě určitého díla.[14]

Spotřebitelsky a nekalosoutěžně by naopak mohl obstát obchodní údaj typu, že představení je „na motivy …“ určitého cizího majetkoprávně volného díla. anebo je „variací na …“ takové cizí dílo. Takový údaj by totiž mohl být pravdivý. Současně by skýtal spotřebiteli plnou informaci k ovlivnění jeho rozhodnutí, zda i v takovém případě si koupí vstupenku.

Závěr 

Zákaz užití autorského díla způsobem snižujícím jeho hodnotu sleduje ochranu autorovy osobnosti či jeho osobnostní památky. Zejména před jejím znevážením, nebo dokonce znectěním. Zákaz se týká samé podstaty uměleckého díla, tzn., že se musí jednat o protiprávní zásah, který by byl v tomto ohledu závažný.

K posouzení, zda došlo k zásahu do podstaty uměleckého díla, je zpravidla zapotřebí odborných znalostí. V první řadě musíme rozpoznat znaky, jimiž se podstata nehmotného výsledku vyznačuje a které zároveň mají právní význam. K tomu slouží metodické pomůcky. Zároveň nelze vyloučit souběžný protiprávní čin nekalé soutěže anebo zásah do práva spotřebitelského.

 

Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc., je vedoucím Katedry soukromého práva a civilního procesu a Centra práva duševního vlastnictví PF UP v Olomouci; rovněž působí jako mezinárodní rozhodce a advokát.

Ilustrační foto: Pixabay.com

---

[1] § 11 odst. 3 věta druhá a třetí zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, dále „autorský zákon“.

[2] Metodický vzor posouzení oprávněnosti změny autorského díla viz I. Telec: Pojmové znaky duševního vlastnictví, C. H. Beck, Praha 2012, str. 41 a násl.

[3] Obecně a ústavněprávně k myšlence v právním smyslu viz I. Telec: Svoboda myšlení a myšlenka v právním smyslu, Epravo.cz, 16. 6. 2022, dostupné zde: https://www.epravo.cz/top/clanky/svoboda-mysleni-a-myslenka-v-pravnim-smyslu-114880.html [cit. 7. 1. 2026].

[4] § 127 odst. 1 o. s. ř.

[5] Srov. § 127a o. s. ř.

[6] § 28 odst. 5 zák. č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, v pozdějším znění.

[7] Blíže viz zejména § 42 a násl. vyhl. č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, v pozdějším znění.

[8] České znění vyhlášeno pod č. 133/1980 Sb.

[9] § 11 odst. 5 věta druhá autorského zákona.

[10] Srov. J. Klusák, V. Věžník, M. Schnierer, R. Rouček a kol. (ed.): Sbírka názorů na současné inscenování oper. Cesta do pekel, Šimon Ryšavý, Brno 2017. Do sborníku přispělo 15 přispěvatelů, včetně výkonných umělců, počítaje divadelní režiséry, dirigenty a operní zpěváky.

[11] § 9 vyhl. č. 550/1990 Sb., o řízení ve věcech vynálezů a průmyslových vzorů, v pozdějším znění.

[12] § 6 odst. 1 písm. d) cit. vyhl. č. 550/1990 Sb.

[13] Pravidlo 8.1 písm. (a) (i) Smlouvy o patentové spolupráci (sděl. č. 296/1991 Sb.), pokud jde o obsah anotace, která musí obsahovat souhrn podstaty vynálezu, jak vyplývá z popisu nároků a případných výkresů.

Dále viz např. podstatu vyřešení technického problému vynálezem podle pravidla 47 odst. (2) prováděcího předpisu k Úmluvě o udělování evropských patentů, sděl. č. 86/2007 Sb. m. s.

[14] Divadelní režisér Rudolf Rouček v tomto případě dokonce hovořil o „autorskoprávním podvodu“; viz R. Rouček: Opera v dnešním světě obětí deformací, in op. cit. sub 10, str. 41.