Následující příspěvek analyzuje teologicko-právní specifika církevních obchodních společností, tedy právní rámec správy církevního majetku jak podle kodexu kanonického práva z roku 1983 (CIC/1983), tak podle českého práva. V návaznosti na to pak dále rozebírá, jak se odlišné pojetí účelu a legitimity zisku promítá do otázky trestní odpovědnosti a s tím související odpovědnosti statutárních orgánů, správců církevního majetku a zřizovatelů.

V odborném článku Trestní odpovědnost za jednání nesměřující k zisku obchodní společnosti autoři[1] otevírají diskusi o účelu obchodních společností a trestněprávních dopadech jednání, která nevedou k maximálnímu zisku korporace; navazují přitom na článek L. Jos­kové[2] Může být účelem obchodní společnosti (pouze) dosahování zisku? Tato problematika nabývá nového rozměru, pokud se obchodní společnost nachází ve specifickém církevním kontextu – konkrétně je-li zřízena římskokatolickou církví za účelem podpory její duchovní, charitativní nebo jiné související činnosti. V takovém případě totiž generovaný zisk neslouží primárně ekonomickému prospěchu společnosti samotné, nýbrž je účelově vázán na podporu poslání církve.

Tento článek představuje polemickou odbornou reakci, která aplikuje obecnější závěry dosavadní odborné literatury a právní reflexe vztahu kanonického práva a práva České republiky v oblasti hospodaření s církevním majetkem na situaci u církevních obchodních společností. Tento článek rozlišuje mezi odpovědností kanonickou, civilněprávní a trestněprávní, neboť každá z těchto rovin sleduje odlišný účel a uplatňuje odlišná kritéria posouzení.

V tomto příspěvku kriticky reflektuji výše uvedené články ve světle specifické povahy církevních korporací.

Teologicko-právní specifika církevní obchodní společnosti

Církev zakládá buď církevní právnickou osobu,[3] anebo „klasickou“ korporaci dle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále „z. o. k.“), kdy společníkem je církev. Přičemž ČNB mj. uvádí: „Církev a právnické osoby náležející do její struktury mohou za určitých okolností představovat omezený okruh osob, mezi nimiž existuje zvláštní vztah s jasnými a úzkými vazbami vylučujícími charakter veřejnosti. V takových případech lze připustit, že právnická osoba náležející do struktury dané církve může vykonávat správu majetku této církve či jiných právnických osob náležejících do struktury této církve ve smyslu § 15 ZISIF i v situaci, kdy takto spravuje majetek více než 20 osob, které nejsou kvalifikovanými investory. Podmínkou však je, že současně nebude překročen rozhodný limit pro max. výši objemu majetku, který lze spravovat podle § 15 ZISIF.“[4] Pro zjednodušení debaty budu obě formy nazývat církevní obchodní společnost, kdy je oběma formám vlastní zvláštní cíl – podpora poslání církve.

Můžeme říci, že církevní obchodní společnost, která vytváří zisk nikoli pro vlastní obohacení, ale na podporu duchovního poslání církve, představuje svým charakterem jedinečný subjekt na pomezí světské korporace a církevní instituce. Z teologického hlediska nelze církevní majetek chápat jako soukromé vlastnictví v klasickém smyslu, neboť jeho účelem není tvorba zisku, nýbrž služba poslání církve – zejména hlásání Božího slova, charitativní a pastorační činnost.[5] Tento zásadní rozdíl v cíli hospodaření se promítá do právního i morálního hodnocení aktivit církevních společností. Zatímco běžná obchodní společnost je zakládána primárně k podnikání se záměrem generovat zisk pro své společníky, církevní společnost sleduje vyšší cíl: veškeré hospodářské výnosy jsou účelově vázány na podporu duchovních a dobročinných účelů, pro něž byla zřízena.

Teologické specifikum takové společnosti spočívá v tom, že ekonomická činnost zde není cílem sama o sobě, ale prostředkem k dosažení duchovních hodnot. Jak uvádí kardinál Reinhard Marx,[6] hospodářská činnost vedená výlučně motivem zisku může být z teo­logického hlediska nespravedlivá, i když z právního hlediska formálně neporušuje zákon. Jinými slovy, katolická nauka staví důraz na etický rozměr ekonomiky: ziskovost sama o sobě není legitimací jednání, pokud opomíjí obecné blaho či duchovní poslání.[7] Církevní společnost proto musí usilovat o soulad mezi ekonomikou a etikou – generovat zisk poctivými a spravedlivými způsoby a užívat jej k dobru celého církevního společenství.

Z výše uvedeného vyplývá, že církevní obchodní společnost nese dvojí identitu – na jedné straně podléhá světským právním normám jako kterákoli jiná obchodní korporace, na straně druhé je ovlivněna kanonickým právním řádem a teologickými principy, které definují její poslání. Toto teologicko-právní sepětí se projevuje v zakladatelských dokumentech a interních předpisech církevních společností. Takové ujednání zajišťuje, že i v rámci civilního práva bude deklarován specifický účel společnosti – totiž podpora církevních činností místo vlastního obohacení. Tím se církevní obchodní společnost liší od klasických obchodních společností i formálně-právně, což má vliv na interpretaci jejího jednání z hlediska účelu (jak rozeberu dále v kontextu trestní odpovědnosti).

Navíc má církevní jmění částečně veřejný charakter, neboť církevní společenství tvoří všichni věřící, kteří mají podle své víry právo podílet se na životě a misii církve.[8] Hospodaření církevní společnosti je proto vnímáno se zvýšenou citlivostí nejen interně, ale i veřejností – očekává se transparentnost a odpovědné nakládání se statky, které slouží obecnému duchovnímu dobru. Tato očekávání kladou na církevní korporaci vyšší morální nároky: podnikatelské aktivity nesmějí odporovat poslání církve a zisk musí být využíván transparentně a spravedlivě ku prospěchu církevní mise, nikoli k neoprávněnému obohacení jednotlivců.[9]

Normativní rámce správy církevního majetku a účel právnické osoby

Právní postavení církevních obchodních společností je utvářeno dvěma souběžnými normativními systémy – kanonickým právem a českým právem. Každý z těchto systémů přistupuje odlišně k otázce účelu právnické osoby a správy majetku a jejich vzájemná interakce významně ovlivňuje hodnocení činnosti církevní společnosti.

Kodex kanonického práva z roku 1983 vymezuje jasné principy týkající se církevního majetku. Církev má vrozené právo nabývat, držet a spravovat majetek k naplnění svého poslání.[10] V kodexu jsou vyjmenovány účely církevního majetku: bohoslužba, slušné zaopatření duchovních, apoštolát a charitativní působení. Každý církevní subjekt (diecéze, farnost, řeholní institut apod.) hospodaří samostatně, avšak v mezích kanonických předpisů. Platí princip, že každá církevní právnická osoba hospodaří samostatně; jednat za ni smí její statutární zástupce v mezích CIC/1983, příslušných církevních norem a vlastních stanov. Kanonické právo vyžaduje, aby správci církevního majetku jednali s péčí řádného hospodáře,[11] tedy odpovědně a s náležitou pečlivostí při zhodnocování i vydávání církevních statků. Zároveň stanoví mechanismy kontroly a omezení dispozic s majetkem: např. kán. 1281 CIC definuje tzv. úkony mimořádné správy, které přesahují běžné hospodaření a vyžadují zvláštní schválení nadřízené církevní autority; podobně kán. 1277 či kán. 1291-1295 stanovují hodnotové limity pro platné zcizení nebo zatížení církevního majetku – překročení stanovených limitů je podmíněno souhlasem biskupa, ekonomické rady, nebo dokonce Apoštolského stolce (u velmi vysokých částek). Tyto kanonické normy reflektují teologický důraz na ochranu církevního majetku před ne­uváženým či nehospodárným nakládáním a zajišťují, že majetek bude nadále sloužit stanoveným zbožným účelům.

České právo naproti tomu posuzuje církevní obchodní společnosti primárně v rámci obecné úpravy soukromého práva a zvláštní úpravy obchodních korporací. Pokud církev založí obchodní společnost (např. společnost s ručením omezeným či akciovou společnost), jde z hlediska civilního práva o standardní obchodní korporaci založenou podle z. o. k. Právě u obchodních společností je jejich výchozí účel tradičně spojován s podnikáním a dosahováním zisku pro společníky. To ovšem neplatí obecně pro všechny právnické osoby, neboť řada z nich může sledovat jiný účel, včetně neziskového. České právo sice nebrání tomu, aby i v zakladatelském právním jednání obchodní společnosti byly akcentovány další legitimní cíle, obecný normativní rámec však nadále chápe ziskovost jako záměr dosáhnout zisku, srov. i § 420 o. z. Některé korporace (přes veškeré úsilí) zisku nedosáhnou nikdy.

Zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, dovoluje církvím zřizovat různé právnické osoby k naplňování jejich duchovních, vzdělávacích či charitativních cílů, avšak pokud volí formu obchodní společnosti, vstupují tím do režimu soukromého práva obchodního se všemi důsledky. Strukturální odlišnost oproti kanonickému prostředí spočívá zejména v tom, že civilní právo garantuje autonomii každé právnické osoby – obchodní společnost má vlastní právní subjektivitu oddělenou od zakladatele (církve) a její statutární orgány mají zákonem definovanou působnost. Kanonické právo naproti tomu funguje hierarchicky – např. diecézní biskup má nejvyšší dozornou pravomoc nad právnickými osobami v diecézi,[12] což se však do světského práva promítá nanejvýš v podobě vnitřních omezení (§ 47 z. o. k.), nikoli navenek vůči třetím osobám. Prakticky jde ale o zásadní rozdíl, kdy je otázkou, nakolik je tímto omezením dotčena trestní a civilní odpovědnost statutárního orgánu či přímo diecézního biskupa.

Z uvedeného plyne, že při správě církevního majetku prostřednictvím obchodních společností je nezbytné slaďovat dva normativní rámce. Kanonické povinnosti (např. dohled biskupa, limity pro úkony mimořádné správy, povinnost péče řádného hospodáře) musí být interně sladěny s civilní korporační odpovědností, aby nedocházelo ke střetu loajalit a k ohrožení třetích osob, zejména věřitelů. Praktickým nástrojem je především jasná vnitřní úprava: vymezit kompetence církevních orgánů (ordinář, ekonomické rady) vůči orgánům společnosti, zavést compliance mechanismy zohledňující oba právní řády a zakotvit principy kanonického práva (např. schvalovací limity, transparentnost či kolegialitu při rozhodování) do interních politik společnosti. Taková písemná internalizace zásad kanonického práva do korporačního řízení zajistí, že jednání správců majetku bude současně v souladu s kanonickými předpisy i s požadavky českého práva. Příkladem může být zakotvení účelového vázání zisku na podporu poslání církve v zakladatelském právním jednání, pravidla pro nakládání s tzv. patrimonium stabile (stálým majetkem církve) či postupy pro předchozí schvalování významnějších transakcí. Tím se předchází nejasnostem, zda určitá transakce byla oprávněná jen z pohledu vnitrocírkevního, nebo i civilního; jsou-li hranice nastaveny srozumitelně, statutární orgány vědí, v jakém rozsahu mohou rozhodovat samostatně a kdy si musí vyžádat souhlas příslušného církevního orgánu. Jak navíc ukazují některé zahraniční úvahy, významnou roli zde může mít i participace laiků.[13]^,[14] Papež František těmto výzvám čelil prostřednictvím synodálního procesu, jehož smyslem je posílení dialogu, spoluúčasti a spoluzodpovědnosti všech členů Božího lidu. Naslouchání laikům – včetně otázek správy církevního majetku – je v tomto kontextu nejen výrazem pastorační moudrosti, ale také naplněním principu communio, který tvoří jádro ekleziologického pojetí Druhého vatikánského koncilu. Zapojení laiků pak můžeme vidět například v dokumentech Italské biskupské konference.

Je však třeba mít na paměti, že interní omezení vyplývající z kanonického práva působí navenek jen omezeně. Obdobně jako v jiných obchodních společnostech platí, že omezení jednatelského oprávnění vyplývající ze zakladatelského právního jednání či vnitřních předpisů jsou vůči třetím osobám účinná jen tehdy, pokud jsou těmto osobám známa nebo jsou právně relevantním způsobem zveřejněna. Pokud tedy církevní společnost stanoví, že určitý právní úkon vyžaduje předchozí souhlas biskupa nebo jiného církevního orgánu, jde primárně o vnitřní omezení. Učiní-li statutární orgán takový úkon bez souhlasu, zůstává tento úkon v rovině civilního práva zpravidla platný, jednal-li statutární orgán v mezích svého zapsaného oprávnění; tím však není vyloučena jeho odpovědnost vůči společnosti za porušení interních povinností.

Od této civilněprávní roviny je třeba odlišit rovinu trestněprávní. Trestní odpovědnost nepůsobí automaticky již z pouhého porušení interního pravidla, ale přichází v úvahu tehdy, pokud jsou naplněny i další zákonné znaky, zejména vznik škody na cizím majetku, požadovaná forma zavinění a podmínky konkrétní skutkové podstaty, typicky podle § 220 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále „tr. zákoník“). Právě proto má smysl, aby církevní předpisy a interní směrnice následky překročení kompetencí výslovněji formulovaly: nikoli proto, že by samy zakládaly trestnost, ale proto, že preventivně vymezují hranice dovoleného jednání a posilují právní jistotu osob, které církevní majetek spravují.

Protože se tak zásadně v české církvi, na rozdíl od jiných zahraničních úprav, neděje,[15] ve své disertaci[16] navrhuji, aby církevní předpisy jednoznačně stanovily i civilněprávní důsledky takových excesů. Konkrétně je navrhováno doplnit církevní směrnice o správě majetku ustanovením, že právní jednání bez požadovaného souhlasu je absolutně neplatné a zavazuje pouze jednající osobu; současně by mělo být výslovně uvedeno, že takové jednání může naplnit skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku. Takovýto návrh míří k posílení prevence – jasné vymezení následků má odradit správce od obcházení stanovených pravidel, neboť ví, že by nejen kanonicky, ale i civilně (ba trestně) riskoval postih. Naopak lze dovodit, že pokud takováto ustanovení zde nejsou, pak jde nejméně o nedbalostní jednání biskupa či představeného řehole, který nejméně nedbalostně nepečuje řádně o svěřený majetek. A to jak z pohledu kanonického práva,[17] tak z pohledu práva České republiky.[18]

Z hlediska účelu církevní obchodní společnosti zde tedy existuje určitá dualita: kanonické právo klade důraz na to, aby majetek sloužil církevnímu poslání (účelově vázaný charakter církevního vlastnictví), zatímco české korporační právo zdůrazňuje autonomii společnosti a ochranu práv třetích osob, zejména věřitelů a obchodních partnerů. V ideálním případě jsou tato hlediska komplementární – zakladatel (církev) určí ve stanovách účel podporující obecné blaho nebo náboženské cíle, a stát to akceptuje jako legitimní specifikum dané společnosti. Nicméně pokud by interní církevní účel nebyl respektován statutárními orgány společnosti, mohou nastat konflikty, které musí řešit buď dohled společníků/kontrolního orgánu, nebo v krajním případě soudy (např. při posuzování platnosti některých právních jednání či odpovědnosti orgánů). Proto je nezbytné, aby církev jako zřizovatel využívala možnosti vyplývající z civilního práva k ukotvení svého vlivu a církevního poslání do dokumentů společnosti (jak již bylo zmíněno). Současně vstupem do obchodněprávních vztahů musí církevní subjekty dostát i transparentnosti – jestliže církevní právnická osoba založí nebo má podíl v obchodní korporaci, stává se subjektem s povinností zveřejňovat své hospodářské výsledky podle českých předpisů. To má pozitivní efekt v podobě větší otevřenosti a důvěry veřejnosti v nakládání s církevním majetkem. Normativní rámec tedy církevním společnostem poskytuje nástroje i povinnosti: umožňuje jim podnikat a vytvářet zisk, avšak vynucuje transparentní a odpovědnou správu a v kombinaci s kanonickým právem formuje jejich jedinečný účel a fungování.

Účelovost, legitimita zisku a trestní odpovědnost

V následující části je třeba důsledně rozlišovat mezi rovinou civilněprávní a trestněprávní. Zatímco civilní právo řeší zejména otázku platnosti právního jednání, porušení péče řádného hospodáře a odpovědnosti vůči společnosti či společníkům, trestní právo nastupuje teprve tehdy, pokud porušení těchto povinností dosáhne intenzity předvídané trestním zákoníkem, zejména vznikem škody, existencí zavinění a naplněním znaků konkrétní skutkové podstaty.

Odlišné pojetí účelu a legitimity zisku v církevním prostředí se významně promítá do otázky trestní odpovědnosti, a to jak z pohledu trestní odpovědnosti fyzických osob (členů statutárních orgánů či správců majetku), tak případné trestní odpovědnosti právnické osoby (samotné obchodní společnosti vlastněné církví). Klíčovým aspektem je vyhodnocení, zda určitým jednáním došlo k porušení povinností při správě cizího majetku či jinému protiprávnímu jednání, a jak se přitom zohlední skutečnost, že dané jednání sledovalo (nebo naopak opomíjelo) církevní, nikoli ryze ziskový účel.

Autoři původního článku[19] správně poukazují na dilema: pokud člen statutárního orgánu obchodní společnosti jedná ve prospěch nějakého obecně prospěšného cíle či ideálu („obecného blaha“) na úkor maximalizace zisku společnosti, může tím naplnit skutkovou podstatu trestného činu, např. zpronevěry nebo porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 220 tr. zákoníku). V kontextu církevní obchodní společnosti toto dilema nabývá specifické podoby: neusilování o zisk není nutně na újmu společnosti, pokud zisk není primárním účelem existence této společnosti. Naopak, výdej prostředků „na úkor“ vlastního jmění společnosti může být v souladu s jejím církevním posláním – např. pokud společnost financuje opravu kostela, platy duchovních či charitativní projekty, naplňuje tím cíl, pro který byla založena, přestože účetně jde o náklad snižující hospodářský výsledek korporace.

Z trestněprávního hlediska se ovšem posouzení řídí primárně objektivními kritérii platného práva. Český trestní zákoník nepostihuje nenaplnění „duchovního poslání“ či nevyužití zisku k bohulibým účelům, nýbrž chrání majetek společnosti a práva jejích vlastníků (společníků). Pokud by tedy člen statutárního orgánu vynaložil prostředky společnosti způsobem, který není v zájmu společnosti definovaném v o. z. či z. o. k. a společenskou smlouvou, vystavuje se riziku trestní odpovědnosti. V církevní společnosti je však klíčové, jak je onen „zájem společnosti“ vymezen. Jestliže společenská smlouva výslovně stanoví, že účelem společnosti je např. podporovat pastorační a charitativní činnost církve, pak po­užití zisku k takovému účelu není z právního pohledu zneužitím majetku, ale naplněním smluvního účelu. V takovém případě by trestní postih nepřicházel v úvahu, protože jednání členů orgánu by bylo v souladu s povinností jednat v zájmu společnosti (byť „zájem“ je definován netradičně jako duchovní účel, nikoli prostá ziskovost).

Problematické situace ovšem mohou nastat, pokud jednání překročí meze stanovené vnitřními či vnějšími předpisy. Takové překročení může mít nejprve civilněprávní význam, například v rovině odpovědnosti statutárního orgánu za porušení péče řádného hospodáře nebo jiné smluvní či zákonné povinnosti. Teprve v dalším kroku je třeba zkoumat, zda totéž jednání současně dosahuje i intenzity trestněprávně relevantního zásahu. Ve své disertaci[20] uvádím, že překročení kanonické normy pro nakládání s majetkem může za určitých okolností vyvolat i civilněprávní či trestněprávní důsledky, zejména pokud se dané jednání dotýká správy cizího majetku. Prakticky vzato, pokud statutární orgán církevní společnosti poruší povinnost péče řádného hospodáře nebo jiné zákonné či smluvní omezení, a tím společnosti způsobí škodu, může být stíhán pro trestný čin podle § 220 tr. zákoníku (popř. pro zpronevěru dle § 206, je-li majetek odkloněn k jinému subjektu). Odlišné pojetí legitimity zisku v církevním kontextu zde neznamená beztrestnost – spíše komplikuje posouzení, co je ještě řádné hospodaření a co již nikoli.

Za určitých okolností může být jednání, jež se jeví jako neziskové či nevýhodné, stále obhajitelné jako hospodárně odůvodněné v širším horizontu. Trestní judikatura zdůrazňuje, že posuzování výhodnosti určitého kroku musí vycházet z kontextu celkové strategie společnosti. Aplikujeme-li tuto logiku na církevní společnost: investice do opravy církevní kulturní památky by mohla být ekonomicky zdůvodněna jako budování reputace či plnění závazků vůči komunitě, což může nepřímo prospět i společnosti (např. dlouhodobě udržitelné podnikání díky společenské podpoře). Každé jednání je tedy třeba posuzovat komplexně – pokud vedení společnosti schválí výdaj, který sníží její zisk, ale přinese nehmotný prospěch v souladu s posláním a strategií, nemusí jít o jednání na úkor společnosti v trestněprávním smyslu. Rozhodující je, zda v důsledku takového jednání vznikla společnosti škoda a zda bylo porušeno právo (zákon, stanovami uložená povinnost apod.).

Je důležité zmínit i rovinu trestní odpovědnosti právnických osob. Podle zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, lze stíhat i obchodní společnost samotnou, avšak jen za určitých podmínek – pokud protiprávní jednání fyzické osoby bylo spácháno v zájmu nebo v rámci činnosti té právnické osoby. Pokud by člen managementu církevní společnosti jednal výhradně v zájmu církve jako třetí osoby – diecéze – (např. daroval firemní peníze farnosti), a nikoli v zájmu společnosti (tedy právě farnosti), mohlo by to znamenat, že společnost jako taková z činu neprofitovala. V takovém případě by zřejmě nebylo možné dovodit trestní odpovědnost právnické osoby (církevní společnosti) – naopak, společnost by byla spíše poškozeným subjektem, z jehož majetku byly prostředky odčerpány. Tím se dostáváme k paradoxu: akt štědrosti vůči církevnímu účelu může být právně kvalifikován jako poškození obchodní korporace, když některé farnosti zakládají korporace, aby hospodařily s církevním restitučním majetkem.

Řešením této kolize je opět správné nastavení účelu a pravidel hospodaření společnosti. Nabízí se otázka, zda v situaci, kdy je církev jediným společníkem a takové výdaje schvaluje (např. rozhodnutím valné hromady odsouhlasí darování části zisku na charitu), lze vůbec hovořit o protiprávnosti – jde totiž o vůli jediného společníka, legitimně realizovanou prostřednictvím korporačních mechanismů společnosti. Trestní odpovědnost by měla připadat v úvahu tehdy, pokud by jednající osoba porušila svěřené kompetence nebo zákonem stanovené povinnosti (a způsobila tím společnosti škodu) bez souhlasu příslušného orgánu společnosti či bez souhlasu společníka, je-li takový souhlas právně relevantní. Vedle toho ovšem zůstává otevřena samostatná otázka, komu v širším smyslu náleží církevní majetek a jak je v rámci církevního právního řádu chápáno jeho účelové určení; na tuto otázku kanonická tradice v různých historických obdobích odpovídala odlišně.

Proto je nutné posílit preventivní prvky v církevních normách, aby církevní správci nejednali v dobré víře pro duchovní cíl, ale při opomenutí právních konsekvencí. Např. doplnění vnitřní směrnice o již citované ustanovení (že jednání bez souhlasu může naplnit skutkovou podstatu § 220 tr. zákoníku) má preventivní účinek, spočívající ve zdůraznění osobní odpovědnosti statutárního orgánu za jednání překračující svěřené kompetence. Upozornění na možnou trestní odpovědnost zvyšuje právní povědomí dotčených osob. Za této situace je určitá duplicitní regulace (paralelní výslovná úprava v církevních předpisech, která reflektuje normy civilního práva) prakticky odůvodněná – slouží ke zvýšení právního vědomí a prevenci možného protiprávního jednání. V kontextu trestní odpovědnosti tedy církevní prostředí klade důraz na osvětu správců majetku a nastavení procesů tak, aby nedocházelo ke kolizím mezi dobrou vůlí naplňovat poslání a povinností dodržovat zákony. Tam, kde by přesto k porušení povinností došlo, musí nastoupit odpovědnost konkrétních osob – přítomnost duchovního motivu činu sice může hrát roli při zkoumání pohnutek a neúmyslnosti, avšak není obecným exoneračním důvodem.

Stručně řečeno, odlišné pojetí účelovosti a legitimity zisku v církevním prostředí modifikuje pohled na to, co je jednáním v zájmu či na újmu společnosti. Trestní právo však v konečném důsledku chrání integritu majetkové správy – takže i v církevní společnosti platí, že jednání způsobující neoprávněnou majetkovou újmu je protiprávní. Církevní rozměr se může projevit buď v tom, že se díky němu dané jednání vůbec nebude považovat za újmu (protože odpovídá stanovenému účelu společnosti), nebo v úrovni zavinění a posouzení společenské škodlivosti (např. soud zohlední, že motivem nebyl osobní prospěch pachatele, nýbrž veřejně prospěšný cíl, což může mít vliv na výši trestu). Nic to ale nemění na tom, že statutární orgány církevních společností jsou v plném rozsahu subjekty trestní odpovědnosti podle obecné úpravy.

Právní a morální odpovědnost statutárních orgánů, správců a církevních zřizovatelů

Specifické postavení církevních obchodních společností s sebou nese i specifické důsledky pro odpovědnost osob, které stojí v jejich čele nebo je kontrolují. Odpovědnost zde nabývá dvojího rozměru – právního a morálního (resp. kanonicko-disciplinárního). Mezi subjekty odpovědnosti patří zejména statutární orgány společnosti (jednatelé, členové představenstva apod.), dále vnitřní správci církevního majetku (ekonomové, faráři spravující majetek farnosti) a v neposlední řadě církevní zřizovatelé (diecézní biskup nebo jiný orgán církve, který společnost založil a dohlíží na ni).

Statutární orgány církevní obchodní společnosti nesou plnou právní odpovědnost podle českého práva – občanskoprávní, správněprávní i trestní – obdobně jako orgány jakékoli jiné společnosti. Statutární orgány civilních korporací (např. dceřiných společností diecézí) nesou osobní odpovědnost podle civilního a trestního práva a nelze se exkulpovat pouhým odkazem na rozhodnutí ordináře (církevního představeného).

Toto konstatování má zásadní význam: členové vedení církevní společnosti se nemohou zprostit své odpovědnosti poukazem na to, že jednali na příkaz či se souhlasem církevní autority. V očích státu jsou to oni, kdo vykonávají obchodní vedení a zastupují společnost navenek, a proto odpovídají za dodržování zákonů a péči řádného hospodáře. Pokud by např. biskup dal pokyn jednateli církevní s. r. o., aby významnou část zisku daroval na náboženské účely v rozporu s právními předpisy nebo stanovami, a jednatel by tak učinil, odpovědnost vůči třetím osobám (věřitelům, státu) nese jednatel. Nemůže se před soudem hájit tím, že „poslechl příkaz nadřízeného“ – taková obrana není v civilním ani trestním právu relevantní. Tento princip ostatně koresponduje i s obecnými zásadami: příkaz nadřízeného nezbavuje protiprávnosti, pokud je čin nezákonný (samozřejmě v rámci církve by takový konflikt měl být řešen interně, ale navenek to odpovědnost nezmění).

Na druhé straně však církevní zřizovatel (např. biskup) má vlastní okruh kanonických povinností, a tím i odpovědnost. Biskup má dle kanonického práva dohlížet na řádnou správu církevního majetku (kán. 1276 CIC/1983) a v případě závažných rozhodnutí je povinen konzultovat ekonomickou radu diecéze (kán. 1277 CIC) či si vyžádat souhlas Apoštolského stolce (při nakládání s majetkem velké hodnoty, kán. 1292 CIC). Pokud církev zřídí obchodní společnost, biskup nebo jím pověřený zástupce (např. diecézní ekonom) by měl vykonávat akcionářská či společenská práva tak, aby prosazoval jednak poslání společnosti, jednak zajišťoval, že management jedná hospodárně a zákonně. Morální odpovědnost biskupa je zde značná: jestliže by nečinně přihlížel tomu, že jím zřízená společnost porušuje zákony nebo nehospodárně nakládá s majetkem (přestože to má sloužit církvi), nesl by odpovědnost před církví a věřícími (a potenciálně i reputační riziko navenek). Kanonické právo postupně začíná stanovovat sankce pro biskupa za špatný dohled, ale již existují nepřímé mechanismy, jako odvolání z úřadu v krajních případech po zásahu Svatého stolce. V rovině státního práva by biskup jakožto zřizovatel a případně člen orgánu (pokud by formálně seděl v dozorčí radě apod.) mohl mít z titulu postavení člena voleného orgánu odpovědnost statutární – pokud by se podílel na rozhodování společnosti, vztahují se na něj stejná pravidla (péče řádného hospodáře, zákaz konkurence, povinnost jednat s loajalitou vůči společnosti).

Správci církevního majetku v užším smyslu (např. faráři, řeholní představení, diecézní ekonomové) jsou další kategorií, kde se prolíná odpovědnost podle obou právních systémů. Často vystupují jako statutární orgány církevních právnických osob (farář je statutárem farnosti atd.), a pokud farnost nebo jiná církevní instituce vlastní podíl v obchodní společnosti, mohou se podílet i na jejím řízení (např. účast v orgánech společnosti). Pro tyto osoby platí rovněž, že pokud činí právní úkony v civilní sféře, nesou za ně osobní odpovědnost. Naprostá většina kněží, ale i biskupů či církevních představených obecně, nemá ekonomické či právní vzdělání a nemusí se dobře orientovat v komplexní právní úpravě. To zvyšuje riziko neúmyslných pochybení. Proto se doporučuje, aby biskupové delegovali ekonomické řízení na kompetentní osoby a zavedli kontrolní mechanismy – nejde o nedůvěru k představeným, ale o jejich ochranu v trestněprávní rovině. Jinak řečeno, vnitřní předpisy a dohled slouží i k ochraně samotných správců, aby se nedopustili trestného činu z nevědomosti či špatného úsudku. Pokud se totiž farář či jiný správce dopustí protiprávního jednání (např. prodá majetek pod cenou bez souhlasu nadřízených a způsobí škodu), může nést následky před státem (trestní stíhání, náhrada škody) i před církví (kárné opatření, odvolání z úřadu). V roce 2021 došlo v kanonickém právu k významné reformě sankcí (novela Pascite gregem Dei),[21] která zpřesnila skutkové podstaty finančních deliktů a posílila odpovědnost představených. Praktickým důsledkem je lepší vymahatelnost odpovědnosti i v církevním prostředí – církev tak dává najevo, že nehodlá tolerovat závažná pochybení při správě majetku a může viníky stíhat církevními tresty (např. odnětí úřadu, suspenze, v krajních případech i propuštění z duchovenského stavu, pokud by šlo o duchovního). Tato duální odpovědnostní hrozba (kanonická i civilní) má vést k vyšší obezřetnosti a profesionalitě správců.

Celkově se dá říci, že statutární orgány církevních společností a další správci hospodařící s církevním majetkem jsou pod dvojím dohledem: světské právo vyžaduje dodržování zákonných povinností a chrání majetek společnosti, zatímco kanonické právo sleduje, aby majetek sloužil duchovnímu účelu a aby byl spravován podle zásad spravedlnosti a církevních norem.

Morální odpovědnost jde ruku v ruce s právní – církev klade na své funkcionáře nárok mravní bezúhonnosti a obětavé služby dobru, stát požaduje legalitu a řádné hospodaření. V ideálním případě se tyto požadavky překrývají (např. povinnost péče řádného hospodáře je jak civilní, tak morální imperativ).

Konflikty mohou nastat, jen pokud by církevní autorita nutila k něčemu nezákonnému nebo pokud by světské právo nedovolovalo uskutečnit církevní poslání danou formou – v praxi je však možné těmto konfliktům předcházet vhodným právním i organizačním nastavením. Každopádně, ti, kdo spravují církevní majetek v civilních strukturách, musí počítat s tím, že nesou odpovědnost osobně. Překročení církevních ekonomických předpisů může mít za následek nejen disciplinární postih, ale i civilněprávní či trestněprávní důsledky, dotýká-li se to správy cizího majetku.

To v konečném důsledku vede i k morální odpovědnosti církevních nadřízených – mají zajistit osvětu, kontrolu a podporu pro své podřízené, aby k těmto pochybením pokud možno nedocházelo. Zřizovatelé by měli vnímat, že odpovědnost za hříchy hospodaření padá i na ně, pokud zanedbají svůj dohled.[22]

Kritická reflexe: trestní odpovědnost a církevní korporace

Původní článek o trestní odpovědnosti za jednání nesměřující k zisku obchodní společnosti[23] představuje důležitý příspěvek k debatě o tom, zda a jak lze právně postihnout odklon korporace od striktně ziskové orientace. Z pohledu církevních obchodních společností však některé jeho závěry nelze přímočaře aplikovat – je třeba je korigovat s ohledem na zvláštní účel a právní rámec těchto subjektů.

Autoři článku Richter a Púry vycházejí z premisy, že české právo dosud stanoví jako účel obchodní společnosti primárně dosahování zisku a že plnění jiných (např. veřejně prospěšných) cílů není právně vynutitelné. To v obecné rovině platí. Nicméně církevní obchodní společnost je často explicitně založena právě k naplňování určitého obecného blaha – podpory duchovní, kulturní či charitativní činnosti církve – a její zakladatel (církev) může tento účel vtělit do zakladatelského právního jednání. Tím se právní situace mění: namísto toho, aby plnění obecného blaha bylo mimo korporační účel, stává se naopak jeho náplní. Argumentace, že jednání statutára sledující obecné blaho na úkor zisku je protiprávní, ztrácí v takovém kontextu absolutní platnost. Je-li obecné blaho (resp. církevní poslání) přímo účelem společnosti, pak jednání k jeho naplnění není v konfliktu s účelem společnosti, nýbrž v jeho souladu.

Přesto článek v Bulletinu advokacie přináší několik podnětů, které obstojí i ve vztahu k církevním korporacím. Zejména zdůrazňuje význam kontextuálního posouzení každého jednání – tedy že izolovaně nevýdělečný krok může být ospravedlněn širší strategií a v konečném důsledku i ekonomickou výhodností. Tento princip plně podporuji; v církevní společnosti by se měl aplikovat tak, že pokud management investuje do aktivit nesoucích duchovní užitek, je třeba zhodnotit i dlouhodobé efekty[24] (např. zvýšení důvěryhodnosti církve, stabilizace komunit, prevence společenských problémů skrze charitu apod.), které mohou mít nepřímé pozitivní dopady i na ekonomické prostředí, v němž společnost působí.

Pokládám otázku, zda jednání zaměřené na „obecné blaho“ může naplnit znaky trestného činu zpronevěry či porušení povinnosti. V obecné rovině odpovídám, že ano, pokud tím dojde k újmě na majetku společnosti bez zákonného důvodu. Ale dodávám: v případě církevní společnosti oním „zákonným důvodem“ k vydání majetku může být právě smluvně vytyčený duchovní účel. Nesmí však jít o svévolné jednání jednotlivce. Proto opět zdůrazňuji nutnost formálního ukotvení – církev jako jediný akcionář by měla takovéto odklony od ziskovosti schvalovat orgánem společnosti („valnou hromadou“, kde jsou zastoupení i laici), čímž se světskoprávně zhojí případná kolize s povinností péče (protože vlastník sám rozhodl upřednostnit jiný cíl před ziskem). Tím pádem by statutární orgán neměl být trestně odpovědný, neboť jednal se souhlasem vlastníka a v mezích korporačních pravidel.

Autoři původního článku[25] také trefně upozorňují, že trestní právo již nyní promítá do povinností společností ochranu veřejných zájmů, nezávisle na jejich podnikatelském účelu. Uvádějí příklad environmentálních deliktů – obchodní společnost má povinnost chránit životní prostředí bez ohledu na to, že jejím cílem je dosahování zisku. Toto tvrzení lze analogicky vztáhnout i na církevní společnosti: i kdybychom připustili, že z hlediska obchodního práva má společnost standardně ziskový účel, existují normy, které korigují chování společnosti v zájmu vyšších hodnot (životní prostředí, bezpečnost práce, ochrana spotřebitele atd.). V případě církevních společností je onou vyšší hodnotou duchovní a morální rozměr hospodaření, byť ten není přímo pozitivně právně vynutitelný státem. Přesto ho stát do jisté míry reflektuje např. daňovými úlevami (církevní subjekty nemusí zdaňovat výnosy použité na charitativní a náboženské účely apod.).

Při kritické reflexi lze tedy říci: trestní právo a veřejnoprávní regulace obecně brání excesům, které by ohrožovaly veřejný pořádek nebo práva jiných, ale nebrání naplňování ušlechtilých účelů společností, pokud jsou uskutečňovány legálně. Pro církevní korporace je klíčové, aby jejich dobročinné či náboženské aktivity byly prováděny transparentně a v souladu s právem, čímž se vyhnou podezření z porušení povinností.

Závěry původního článku[26] je třeba zasadit do širšího rámce: v rovině obecné teorie zůstává pravdou, že účel obchodní společnosti není (zatím) právně definován jinak než podnikatelsky, a tudíž odchýlení od tohoto účelu může vyvolávat odpovědnostní následky. Církevní společnosti ovšem ukazují, že právní úprava je dostatečně flexibilní, aby umožnila existenci obchodních korporací sledujících sui generis kombinovaný účel (ekonomická aktivita pro ne ekonomický cíl). Argumentace o trestní odpovědnosti za jednání nesměřující k zisku nemůže být mechanicky aplikována na situace, kdy nesměřování k zisku je samo součástí raison d’être společnosti. Jinak řečeno, jestliže společnost dle svého zakladatelského právního jednání nemá sloužit k tvorbě zisku pro sebe, pak jednání nesměřující k zisku není vybočením z účelu, ale naplněním odlišně definovaného účelu. Samozřejmě, i takové společnosti mohou mít problémy s nepoctivostí či špatným řízením – pokud by např. vedení vynakládalo prostředky neefektivně nebo k jiným než deklarovaným cílům (třeba pro osobní prospěch pod záminkou církevních výdajů), šlo by o zneužití obdobné zpronevěře jako v běžné obchodní společnosti (§ 423 o. z.). Avšak zde trestněprávní posouzení není o konfliktu zisk vs. obecné blaho, nýbrž o souladu jednání s proklamovaným posláním a s povinnostmi řádné správy.

Je také namístě upozornit, že morální a kanonická rovina poskytuje další vrstvu odpovědnosti, kterou autoři sekulárního článku neřeší. V církevní společnosti může jednání „nesměřující k zisku“ být nejenže legální, ale přímo morálně žádoucí (např. rozhodnutí nevstoupit do vysoce výdělečného, ale nemorálního podnikání). Tato rozhodnutí ovšem mohou z pohledu čistě obchodního snižovat zisk. Církevní představitelé mají povinnost vyvarovat se aktivit, jež by byly v rozporu s učením církve, i kdyby byly ziskové. Anebo ze společnosti, kde budou společníkem, vystoupit, pokud by majorita určila takový předmět podnikání, který by byl v rozporu s posláním církve. Takové odpírání zisku z etických důvodů nesmí vést k trestnímu postihu – právní rámec to reflektuje právě tím, že ponechává otázku účelu společnosti autonomní sféře rozhodnutí zakladatelů a orgánů společnosti. Stát chrání majetkovou podstatu a právní jistotu, církev sleduje spásný a etický rozměr. V dobře nastavené církevní obchodní společnosti se tyto perspektivy nevyvracejí, ale doplňují.

Z kritické reflexe tedy vyplývá, že argumenty prezentované v původním článku Richtra a Púryho je třeba v kontextu církevních korporací interpretovat opatrně. Obecná teze, že odklon od zisku může vést k trestní odpovědnosti, platí primárně pro případy, kdy je zisk jediným zákonným měřítkem prospěchu společnosti. U církevní společnosti je měřítkem i plnění duchovního poslání. Trestní odpovědnost za jednání nesměřující k zisku nelze u církevní společnosti posuzovat bez zohlednění jejího specifického statutu a účelu. Legislativní i doktrinální vývoj by měl reflektovat existenci těchto subjektů – ať už formou výslovné možnosti vymezit obecně prospěšný účel obchodní korporace, nebo alespoň uznáním v judikatuře, že jednání naplňující deklarovaný účel (třeba charitativní) není per se proti zájmům společnosti ani při snížení zisku.

Závěr 

Církevní obchodní společnosti představují novodobý fenomén, v němž se protíná svět kanonického práva a světského korporačního práva. Tyto společnosti dnes reprezentují majetek, který díky restitucím dosahuje desítek miliard korun. Tento článek ukazuje, že tyto společnosti mají teologicko-právní specifika, jež ovlivňují interpretaci jejich jednání i odpovědnost jejich činitelů. Generují-li zisk, činí tak nikoli pro své obohacení, ale jako prostředek k naplnění duchovních cílů církve. Tomu odpovídá i zvláštní normativní rámec: kanonické právo přináší principy spravedlivého a účelového nakládání s církevním majetkem, zatímco české právo poskytuje strukturu obchodní korporace s důrazem na ochranu právní jistoty a třetích osob.

Odlišné pojetí účelovosti a legitimity zisku v církevním prostředí znamená, že ne každé jednání, jež se jeví nevýdělečné, je skutečně na újmu společnosti – může jít o naplnění jejího pravého účelu. Přesto statutární orgány nemohou libovolně opomíjet zákonné povinnosti s odkazem na duchovní poslání. Nesou plnou právní odpovědnost a v případě, že by svým jednáním porušily povinnosti (např. péči řádného hospodáře) a způsobily škodu, mohou čelit trestnímu postihu. Klíčové je správné nastavení interních pravidel a transparentní soulad obou právních řádů, aby se předcházelo střetům a bylo zřejmé, co je dovoleno.

Odpovědnost v těchto strukturách má kromě právního i rozměr morální: církevní zřizovatelé a správci jsou voláni k vyšší odpovědnosti za svěřené statky, neboť spravují majetek pro obecné duchovní blaho. Kanonické právo nově zdůrazňuje vyvozování odpovědnosti i uvnitř církve, což v kombinaci s civilní odpovědností vytváří dvojí tlak na poctivost a odbornost správy.

Kritická reflexe ukazuje, že závěry o trestní odpovědnosti za jednání nesměřující k zisku nelze mechanicky aplikovat na církevní společnosti. Tyto korporace dokazují, že účel obchodní společnosti může být mnohovrstevnatý – vedle zisku může zahrnovat veřejně prospěšné cíle. Trestní právo by proto mělo vždy zkoumat konkrétní okolnosti: zejména, jak je účel společnosti definován a zda jednání obviněných osob bylo v kolizi s tímto účelem, anebo zda jím bylo motivováno v dobré víře.

Z širší perspektivy se nabízí úvaha de lege ferenda, zda české korporační právo nemá výslovněji připustit společnosti se sociálním či náboženským posláním, aby se předešlo interpretační nejistotě. Do té doby musí praxe vystačit s pečlivým vymezením účelu v zakladatelském právním jednání a s judikatorním posuzováním jednotlivých případů.

 

JUDr. JCLic. Ronald Němec, Ph.D., působí jako advokát a vysokoškolský učitel.

Ilustrační foto: Pixabay.com

 

---

[1] M. Richter, F. Púry: Trestní odpovědnost za jednání nesměřující k zisku obchodní společnosti, Bulletin advokacie č. 12/2025, str. 19-23.

[2] L. Josková: Může být účelem obchodní společnosti (pouze) dosahování zisku? Obchodněprávní revue č. 16/2024, str. 229 a násl.

[3] Viz § 3 písm. a) zákona o církvích: „Pro účely tohoto zákona se rozumí… (a) církví a náboženskou společností dobrovolné společenství osob s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy, náboženskými obřady a projevy víry, založené za účelem vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně, nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování, duchovní služby a případně obecně prospěšné činnosti, …“.

[4] Viz Česká národní banka: Ke správě majetku církvemi ve smyslu § 15 ZISIF, dostupné z: Ke správě majetku církvemi ve smyslu § 15 ZISIF – Česká národní banka.

[5] KONGREGACE PRO KLÉRUS: Instrukce o pastorační proměně farnosti ve službě evangelizačnímu poslání církve, Kongregace pro klérus, Vatikán 2020.

[6] R. Marx: Kapitál: Plaidoyer pro člověka, Academia, Praha 2013.

[7] Srov. Katechismus katolické církve 2424.

[8] Srov. CONCILIUM OECUMENICUM VATICANUM II. Gaudium et spes (Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě), čl. 76, Acta Apostolicae Sedis, roč. 58, 1966, str. 1025-1120.

[9] S. Dubiel: Dobra materialne w nauczaniu i prawie Kościoła Katolickiego, Wiadomości Archidiecezji Lubelskiej, roč. 2, 2003, str. 471-486.

[10] Kán. 1254 CIC/1983.

[11] Kán. 1284, §1.

[12] Srov. J. P. Beal, J. A. Coriden, T. J. Green (eds.): New Commentary on the Code of Canon Law, Paulist Press, New York 2000, kán. 1492.

[13] Srov. C. Gallagher: Temporal Administration in the New Code, The Way Supplement, 50 (1984), str. 71-79.

[14] T. J. Green: Shepherding the Patrimony of the Poor: Diocesan and Parish Structures of Financial Administration, The Jurist, vol. 56, 1997, str. 706-734.

[15] Srov. např. italské či rakouské diecéze.

[16] R. Němec: Vztah kanonického práva a práva České republiky v oblasti hospodaření s církevním majetkem, zatím nepublikovaná disertační práce, Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, Ústav kanonického práva, Bratislava 2026.

[17] Srov. Żurowski, Szyrwiński, Stokłosa: Kodeks Prawa Kanonicznego, str. 954; k tomu kán. 1291 CIC.

[18] R. Němec: Malé zamyšlení nad péčí řádného církevního hospodáře z pohledu platného práva a kanonického práva, Bulletin advokacie č. 6/2022, str. 41-45.

[19] Op. cit. sub 1.

[20] Op. cit. sub 16.

[21] František: Apoštolská konstituce Pasate gregem Dei, 23. 5. 2021.

[22] Srov. A. Sotolář: Komentář k § 221 (Porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti), in Trestní zákoník: Komentář [Systém ASPI], Wolters Kluwer.

[23] Op. cit. sub 1.

[24] Srov. CONGREGATIO PRO EPISCOPIS: Apostolorum Successores: Direttorio per il ministero pastorale dei vescovi, Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 2004.

[25] Op. cit. sub 1.

[26] Op. cit. sub 1.