K 1. 1. 2026 nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), a další související zákony (dále jen „novela“), která přináší významné změny v rodinném právu. Tento příspěvek, který navazuje na autorčin článek publikovaný v BA č. 3/2026,[1] se věnuje změnám v rodičovské zodpovědnosti.

Základní filozofické koncepce novelizace k rodičovské odpovědnosti

Sjednocení obsahu pojmů péče a styk

Jak bylo uvedeno v první části tohoto článku, ačkoli je novela provedená zákonem č. 268/2025 Sb. označována jako tzv. rozvodová novela, změny, které přinesla do rodičovské odpovědnosti, lze považovat za výrazně významnější než do oblasti rozvodu. Před vymezením konkrétních změn je třeba nejprve objasnit, jaké úvahy vedly zákonodárce k přijetí těchto změn, neboť máme za to, že jejich správný výklad je jejich zamýšleným smyslem a účelem přímo ovlivněn.

Právní úprava před novelou, a především její praktická aplikace, přinášela zásadní otázku týkající se zhodnocení, jaké je konkrétní postavení rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, jakož i rodiče, kterému byl upraven styk. Na uvedené se přitom názory různily, od takových, které konstatovaly, že rozdílem je pouze výživné, jinak jsou rodičovská práva zachována,[2] po názory, které odlišnosti zcela jednoznačně spatřovaly ve faktickém zásahu do rodičovské odpovědnosti rodiče, který se s dítětem po rozhodnutí soudu o péči formálně „jen“ stýkal.[3] Obecně se však praxe snažila v zájmu zklidnění případných konfliktů o výklad, který byl co nejvíce příznivý ke stýkajícím se rodičům. Lze konstatovat, že bylo zdůrazňováno, že rodič, který nemá dítě v péči, se nadále podílí na rozhodování jeho podstatných záležitostí.[4] Rogalewiczová rovněž, ve snaze podpořit stýkajícího se rodiče, odmítala koncept faktického omezení rodičovské odpovědnosti a konstatovala, že i když se hovoří o styku, je zřejmé, že stýkající se rodič ve skutečnosti realizuje péči.[5] Konečně se k této otázce vyjadřoval i Ústavní soud, který konstatoval, že se modely výlučné péče v řadě ohledů překrývají.[6]

Tj. i přes odlišné označení forem zapojení se rodiče do realizace rodičovské odpovědnosti, jež i v případech stejného časového rozsahu neslo odlišné označení (nerovnoměrná střídavá péče nebo péče jednoho z rodičů a styk druhého rodičů), tendovala praxe k podpoře stejného postavení pečujícího i stýkajícího se rodiče. Uvedené však reálně nedávalo smysl, neboť pokud zde neexistuje žádný legitimní důvod pro to, aby totéž bylo označováno dvěma odlišnými pojmy, není namístě, aby tak právní úprava činila.[7] Navíc, a to rovněž akcentuje důvodová zpráva k novele, rodiče v praxi mezi péčí a stykem i přes výkladovou snahu Ústavního soudu často rozlišovali.[8] Šlo přitom nejen o pouhé slovní označení, ale opakovaně docházelo ke střetům, v nichž si rodiče vyjasňovali své právní postavení. Bylo tak možné se setkat s oznámeními pečujících rodičů do škol, aby stýkajícímu se rodiči např. nebyly poskytovány informace o dítěti, neboť mu přísluší pouze právo „styku“, stejně jako s eliminací stýkajících se rodičů z podstatných rozhodnutí o dítěti. Konfliktní situace vznikaly i vice versa, tj. pečující rodič se cítil být zneužíván stýkajícím se rodičem, jenž měl sice přiznán tzv. široký styk[9] např. v rozsahu pěti dnů v kuse během dvoutýdenního období, ale požadoval po pečujícím rodiči vše pro dítě nachystat, vše zapůjčit a též i v jiném ohledu vše připravit, a to právě s odůvodněním, že se nejedná o péči, ale „jen“ o styk.

Novela vychází z konceptu, že není nadále důvodné, aby jeden z rodičů měl toliko právo styku, pokud zde není důvod, aby nebyl nositelem plné rodičovské odpovědnosti. Neboť bez ohledu na vše výše uvedené a snahy praxe o pomyslné zrovnoprávnění pečujících a stýkajících se rodičů, novela vychází z principu, že pokud je jednomu z rodičů ponecháno právo péče a druhému pouze styk, pak lze jen těžko konstatovat, že mezi uvedeným reálně není rozdíl. Rozdíl je přitom nejen v tom, že např. toliko pečující rodič má právo si uplatnit slevu na dani na dítě,[10] ale i v samotném extenzivním výkladu pojmu styk, o který se praxe, ovlivněná snahou zabránit přiznání nerovnosti mezi rodiči, snaží. Pojem styk je totiž definován v čl. 2 Úmluvy o styku s dětmi. I když se jedná o definici pouze pro účely této úmluvy, je nepochybné, že náhled na pojem styk uvedená definice ovlivní.[11] V souladu s ním styk znamená pobyt dítěte, které po omezenou dobu zůstane nebo se setká s nějakou osobou uvedenou v úmluvě, se kterou obvykle nežije, dále jakoukoli komunikaci mezi dítětem a touto osobou a poskytnutí informací této osobě o dítěti nebo dítěti o této osobě. Tj. i přes snahy praxe rozšiřovat pojem styk s dítětem výkladem prakticky na úroveň (celou šíři) osobní péče je zřejmé, že interpretace užší (vymezující významný rozdíl mezi stykem a péčí) byla dle předcházející právní úpravy v podstatě zákonem podložitelná.

Právě z těchto důvodů vychází novelizace z odstranění aplikace dvou pojmů na tutéž situaci, vymezuje, že styk je součástí práva péče, a současně též vychází z jasné premisy, že rodiče, u nichž není dán důvod pro zásah do rodičovské odpovědnosti, tj. rodiče, kteří svou rodičovskou odpovědnost realizují řádně a nemají pro její realizaci žádné překážky, budou napříště vždy v postavení rodičů, kteří o dítě pečují. Jedná se přitom o hledisko kvalitativní, kvantitativnímu hledisku bude věnována pozornost dále v rámci statí o tom, jak může nově vypadat soudní rozhodnutí.

 

Vytyčení obsahu rodičovské odpovědnosti jako především povinností

S přihlédnutím k ohlasům, které v rámci laické i odborné veřejnosti vyvolala první výše popsaná koncepce novely ve vztahu k rodičovské odpovědnosti, je často přehlížena i druhá koncepce, jež je podle našeho názoru stejně důležitá jako ta první. Ust. § 855 o. z. zřetelně vymezuje, že rodiče a děti mají vůči sobě povinnosti a práva. Tj. povinnosti jsou pomyslně stanoveny na prvním místě. Česká právní úprava neumožňuje opuštění dítěte, naopak takové jednání je stále trestným činem.[12] Je nutné připomenout, že i existence babyboxů není souladná s právními normami.[13] I přes tyto skutečnosti je v české laické i odborné veřejnosti dlouhodobě tolerován stav, v němž se jeden z rodičů rozhodne o dítě nepečovat, resp. nerealizovat povinnosti z rodičovské odpovědnosti, veškerou péči přitom ponechá na rodiči druhém.

K dané otázce se vyjádřil až v roce 2025 Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. II. ÚS 2423/24, konstatoval, že samotné rozhodnutí rodiče o tom, že nebude o dítě pečovat, není možné bez odpovídajících právních důsledků.[14] Novela tak vychází přesně v duchu citovaného nálezu Ústavního soudu z premisy, že bez dalšího není možné, aby rodič zcela rezignoval na své povinnosti z rodičovské odpovědnosti a nenesl za tento svůj postoj odpovídající následky. Tj. vychází ze základního předpokladu, že o dítě pečují oba rodiče (kvantitativní hledisko nyní opětovně ponecháváme stranou), a pokud tomu tak není, je třeba situaci právně řešit a zjistit pro takový stav důvody.

 

Výchova dítěte bez tělesného trestání, duševního strádání a jiných ponižujících opatření

Konečně, poslední filozofickou koncepcí je zakotvení zákazu tělesného trestání dětí do výslovné právní normy. Vedle § 858 o. z., definujícího rodičovskou odpovědnost,[15] je zákaz tělesného trestání též vymezen v § 884 o. z., podle kterého „výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte. Platí, že lidské důstojnosti dítěte se dotýká tělesné trestání, působení duševního strádání nebo jiné ponižující opatření.“

Česká republika se tak konečně novelou zařadila mezi státy, které se otevřeně hlásí k nulové toleranci tělesného trestání dítěte, a současně tím naplnila i své mezinárodní závazky.[16]

Rodičovská odpovědnost dle novely v praktických souvislostech

Péče v širším slova smyslu a bydliště dítěte

Novela obsah rodičovské odpovědnosti prostřednictvím změny ust. § 858 o. z. zpřesňuje a potvrzuje, že péče jako osobní složka rodičovské odpovědnosti v sobě zahrnuje podsložky spočívající v péči o dítě v užším slova smyslu, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a péči o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj bez tělesného trestání, duševního strádání a jiných ponižujících opatření, dále v ochraně dítěte, ve styku s dítětem, v zajišťování výchovy a vzdělání dítěte a určení místa bydliště. Důvodová zpráva přitom zdůrazňuje, že není nezbytné, aby u rodiče, který o dítě pečuje, mělo dítě vždy bydliště, a současně připomíná, že se nic nemění ani na nemožnosti měnit jednostranně bydliště dítěte bez souhlasu druhého z rodičů (viz § 877 o. z.).[17]

V praktických souvislostech proto i nadále platí, že pokud soud rozhoduje o péči rodiče o dítě a určí rozsah péče, tak v tomto rozsahu může dítě sdílet s rodičem i bydliště,[18] jestliže však tento rodič chce své bydliště změnit, a tím změnit i bydliště dítěte, je nutné, aby měl v těchto případech souhlas druhého z rodičů, nebo aby se v případě, že ten souhlas poskytnout odmítá, obrátil na soud. Řízení, které bude zahajovat, a rozhodnutí, které bude požadovat, pak budou přímo závislá na tom, o jakou situaci se bude jednat a čeho přesně se bude rodič domáhat. Půjde-li o situaci, v níž v důsledku změny bydliště bude požadována i změna rozsahu péče, povede se řízení o péči. Rozhodnutí o péči pak určí i bydliště dítěte, neboť bydliště je, jak vyplývá z výše uvedeného, součástí péče v širším slova smyslu. Jestliže však rodič nebude požadovat zásah do rozsahu péče, ale půjde toliko o by­dliště, je nutné zahájit řízení o podstatné záležitosti, na které se rodiče nemohou dohodnout, tj. o bydlišti.[19]

 

Kompetentní vs. nekompetentní rodič 

Rodiče, kteří se rozvádějí, nebo kteří se rozcházejí jako nesezdaný pár, stejně jako rodiče, kteří mají společné dítě a nedokážou se na péči o něj dohodnout, se nadále řídí novým zněním ust. § 906 a 907 o. z. Pravomoc soudu je dána buď v případě rozvodu manželství, pro který zákon stále obligatorně požaduje soudní rozhodnutí o úpravě poměrů dítěte pro dobu po rozvodu, nebo v případě, že se rodiče o úpravě poměrů jejich dítěte nedohodli.[20]

Novela vychází, jak bylo výše popsáno, z premisy, že pokud soud rozhoduje o úpravě poměrů dítěte, nerozhoduje již o tom, zda bude svěřeno do péče jednoho z rodičů, společné nebo střídavé péče. Nově bude soud primárně posuzovat, zda se jedná o rodiče, u kterých není důvod jim do jejich práva péče zasáhnout, nebo naopak o rodiče, u kterých lze takový důvod shledat. Vše přitom odpovídá výše uvedenému, tj. základní koncepci novely, jež vychází z toho, že rodiči dítěte přísluší právo a povinnost péče;[21] pokud soud zhodnotí, že rodiči toto právo nepřísluší, musí na to být navázáno zásahem do rodičovské odpovědnosti. Tj. to, co se dříve subsumovalo některými autory pod zásah faktický, se přeměňuje do zásahu tzv. přiznaného, tj. zásahu, ke kterému dojde výslovným výrokem soudního rozhodnutí.

Novela tak tedy vychází z koncepce, že rodiče o dítě pečují, a pokud je zde důvod pro to, aby nepečovali, je třeba to právně ošetřit. Zcela nepochybně totiž existují rodiče, u kterých existují pro výkon práva a povinnosti péče závažné překážky. Proto je úlohou soudu, který rozhoduje o úpravě poměrů dítěte, prověřit, zda rodiče, o jejichž právech a povinnostech k dítěti bude rozhodovat, vykazují takové závažné překážky. Rodinněprávní sympozium Justiční akademie pro odlišení těchto rodičů používá pojem kompetentní a nekompetentní rodiče.[22] Velmi výstižně sympozium konstatuje, že základní hypotézou je kompetentnost obou rodičů, avšak indicie mohou na vyvrácení hypotézy poukazovat, a pokud se tak stane, je povinností soudu takovou skutečnost s využitím vyšetřovací zásady řádně prověřit.[23]

Narušené kompetence rodičů se podle závěrů rodinněprávních sympozií pojí především s násilnou činností, abusem alkoholu a drog a některými duševními onemocněními.[24] Máme pak za to, že zvláštní opatrnosti je třeba dbát též v případě trestné činnosti rodiče, u které musí být prověřen její charakter. Současně odsouzení rodiče k výkonu trestu odnětí svobody logicky představuje závažnou překážku pro realizaci povinnosti a právě péče, resp. i v těchto případech je nezbytné možnost péče řádně ověřit.

Je proto nutné objasnit, že případné hlasy, které se k novele ozývaly, kritizující ji pro nereflektování situace s tzv. vysoce konfliktními, případně násilnými rodiči, nedostatečně podle našeho názoru pracují s její základní koncepcí. Uvedené pak může být dáno i obavou z nového, stejně jako obavou ze selhání lidského prvku (paradoxně pak spíše s odkazem na dosavadní praxi podle současné právní úpravy). Žádný z těchto důvodů přitom není namístě jakkoli bagatelizovat, současně je ale nutné uvést, že koncepce novely postavení vysoce konfliktních či násilných rodičů neopomíjí. Právě naopak, jak již bylo zmíněno, i rodinněprávní sympozium zdůrazňuje, že indicie směřující k tomu, že jeden z rodičů má narušené kompetence, je třeba prověřit.[25] Dřívější 6. rodinněprávní sympozium pak jednoznačně stanovuje, že narušené rodičovské kompetence jsou dány především tam, kde jde o vysoce konfliktní rodiče. Tytéž závěry pak zdůrazňují, že u těchto rodičů je namístě uvažovat o zásahu do rodičovské odpovědnosti.[26] Novela je s těmito závěry plně souladná. Jak již bylo uvedeno, pracuje přesně na základě statistických dat prokazujících převažující většinu kompetentních rodičů se základní hypotézou kompetentních rodičů a pro ty nekompetentní určuje, že se jejich postavení má řešit jasně definovaným zásahem do rodičovské odpovědnosti, případně jiným opatřením (k tomu viz níže).

Platí proto, že pokud soud v rámci probíhajícího řízení zjistí indicie směřující k narušení kompetence rodičů, musí dbát zvláštní opatrnosti a posoudit, zda je namístě uvažovat o zásahu do rodičovské odpovědnosti, případně přijmout i jiné postupy, kterými bude soud dítě před sníženými kompetencemi jeho rodiče dostatečně chránit, jako je např. asistovaná péče, dohled OSPOD nebo soudní dohled nad tím, jak rodič vůči dítěti plní své povinnosti. V případě, že soud zhodnotí, že není možné rodiči ponechat plné právo péče, posoudí, zda je namístě rodiči přiznat právo na styk, ať již přímý, nebo nepřímý. Kritériem je vždy nejlepší zájem dítěte, vždy posuzovaný s přihlédnutím k jeho konkrétní specifické situaci, tedy ke všem pro dané dítě v úvahu přicházejícím okolnostem.

V ostatních případech, tj. u rodičů, u kterých soud neshledá narušené rodičovské kompetence, bude soud napříště rozhodovat o jejich péči. Ust. § 906 a 907 o. z. této péči nepřisuzuje žádné konkrétní označení, hovoří toliko o péči. V kontextu ust. § 858 o. z. výše uvedeného je pak namístě připomenout, že se jedná o péči v širším slova smyslu.[27]

Rozhodnutí o péči

Pro dva kompetentní rodiče novela přináší ukončení pomyslného „boje“ o označení podílu konkrétního rodiče na osobní složce rodičovské odpovědnosti. Napříště je vyloučeno, aby bylo dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů za situace, kdy by současně druhému z rodičů byl přiznán pouze „styk“, aniž by došlo k zásahu do rodičovské odpovědnosti tohoto rodiče, k čemuž u kompetentních rodičů není dán důvod. Rodiče mají po novele fakticky jen dvě možnosti, tj. buď bude jejich péče určena bez konkrétního časového rozvržení, nebo s tímto časovým rozvržením.

Určení rozsahu péče bez časového rozvržení je určeno pro rodiče, kteří jsou ve shodě a určení rozsahu péče nepotřebují. Ust. § 907 odst. 1 o. z. – „dohodnou-li se na tom rodiče, soud rozhodne, že dítě zůstává v péči obou rodičů, aniž by určoval rozsah péče o dítě každého z nich“, je přitom podle závěrů 9. rodinněprávního sympozia třeba interpretovat extenzivně tak, že dopadá na všechny situace, v nichž mezi rodiči panuje shoda o tom, jak mají poměry dítěte vypadat, resp. mezi nimi panuje pokojný stav.[28] S tímto výkladem se plně ztotožňujeme, neboť má skutečně platit, že do funkčních vztahů soud ingerovat zásadně nemá, ledaže by takový zásah byl odůvodněn nejlepším zájmem dítěte.

Proto v případě, že buď rodiče přímo uzavřou do protokolu soudu dohodu o péči bez určení rozsahu, stejně jako v případě, kdy rodiče sice neuzavřou do protokolu soudu dohodu, ale ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že jsou na péči o dítě fakticky dohodnuti, resp. v tomto ohledu jednají ve vzájemné shodě, rozhodne soud podle § 907 odst. 1 o. z. tak, že dítě zůstává v péči obou rodičů, jejíž časový rozsah nikterak nestanoví. Uvedené případy se pak liší pouze formulací výroku, neboť v prvním z uvedených případů soud svým výrokem schválí dohodu rodičů, ve druhém případě rozhodne autoritativně bez schválení dohody.

Postupuje-li soud podle § 907 odst. 1 o. z., pak o výživném nemusí obligatorně rozhodovat. Pokud si to rodiče nepřejí, resp. nenavrhnou, aby soud o výživném rozhodl, výrok o výživném obsažen nebude. Pokud rodiče požádají soud, aby schválil jejich dohodu o výživném, ve výroku tak podle § 919 odst. 2 a 4 o. z. učiní. Novela je však pomyslně nedotažená do konce pro případ, že rodiče se dohodnou na péči bez určení rozsahu, ale nejsou schopni se dohodnout na výživném. Jazykové znění novelizace totiž neumožňuje výklad, podle kterého by soud mohl o výživném rozhodnout autoritativně.[29] Avšak takový výklad by znamenal denegatio iustitiae a byl by v přímém rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Proto je nezbytné vyhodnotit, že je zde mezera v zákoně, a tu překlenout pomocí právní metodologie tak, že pokud se rodiče dohodli o péči podle § 907 odst. 1 o. z., avšak nedohodli se o výživném, musí soud postupovat stejně jako v jiných případech, kdy se rodiče na výživném nedohodli, tj. musí výživné autoritativně upravit.[30]

Pokud se rodiče nedohodnou na postupu podle § 907 odst. 1 o. z., tj. na péči bez určení rozsahu, resp. v rámci takového uspořádání mezi rodiči a dítětem neexistuje pokojný stav, postupuje soud podle § 907 odst. 2 o. z., tj. ve svém rozhodnutí určí, v jakém rozsahu bude každý z rodičů o dítě pečovat.

Mimořádně významné je v těchto souvislostech nepochybně vymezení toho, jak má soud při určení rozsahu péče každého z rodičů podle § 907 odst. 2 o. z. postupovat. Pokud se rodiče dohodli, soud jejich dohodu schválí, ledaže by ji shledal rozpornou se zájmem dítěte. Pokud však rodiče ve shodě nejsou, je třeba, aby věc autoritativně rozhodl soud, tj. aby to byl právě soud, kdo podíl toho kterého rodiče na péči o dítě určí. Je třeba přitom postavit najisto, že o kvantitativním hledisku rozdělení péče mezi rodiče novela nestanoví nic. V ust. § 888 o. z. je péče rodičů označena jako rovnocenná, avšak podle našeho názoru dané není, jak se část veřejnosti domnívala a možná stále domnívá, hlediskem rozsahovým, ale hodnotovým. Pojem rovnocenný směřuje ke kvalitativní stránce a jeho podstatou je rovné postavení obou rodičů před zákonem, tj. novela si klade za cíl postavit najisto, že zákon mezi rodiči nepreferuje, matka tedy nemá mít lepší právní postavení než otec a otec nemá mít lepší právní postavení než matka. Uvedené souvisí s filozofickou koncepcí novely, podle které není důvod mezi rodiči rozlišovat na pečující a stýkající se; pokud je namístě rodiči právo péče nepřiznat, je třeba tak učinit zásahem do rodičovské odpovědnosti, nikoli faktickým zásahem v podobě termínu, jehož obsah je sporný (např. již zmiňovaný tzv. široký styk).[31]

Rovnocenný není totéž, co rovnoměrný,[32]^,[33],[34] přitom ke kvantitativnímu hledisku, tj. rovnoměrnosti, novela nestanoví nic. Tj. ze žádného ustanovení novely nevyplývá, že by napříště měly soudy o rozsahu péče rozhodovat pouze a výlučně v poměru 50 : 50, naopak každé soudní rozhodnutí má být individuální. Pro konkrétní postup soudu stanovuje ust. § 907 odst. 2 o. z. logické kritérium nejlepšího zájmu toho konkrétního dítěte. Vymezení pojmu rovnocenný je právně-politickým hlediskem, kterým se zákonodárce přihlásil k implementaci nálezů Ústavního soudu a zdůraznil hodnotově stejné postavení rodičů.

Kvantitativní hledisko, jak již bylo řečeno, v novele obsaženo není. Současně je však nutné připomenout, že postup, jaký mají soudy při rozhodování o péči aplikovat, jednoznačně vyplývá z rozsáhlé judikatury Ústavního soudu, jejíž aplikovatelnosti novela nebrání. Ani Ústavní soud pak nikdy nekonstatoval, že by rozhodnutí o péči mělo být v podobě 50 : 50, naopak svým nálezem ze dne 5. 2. 2025, sp. zn., I. ÚS 2364/24, jasně uvedl, že pravidlo péče 50 : 50 není součástí ústavního pořádku.[35] Z celé řady jeho rozhodnutí nicméně vyplývá, že soud má dbát na zapojení obou rodičů do života dítěte, a pokud chce do svého rozhodnutí upravit péči, v níž má být jeden z rodičů v rámci kvantity výrazně vychýlen, je třeba uvést důvody, pro které takto soud rozhoduje. Přitom je to právě judikatura Ústavního soudu, která zdůrazňuje, že se musí jednat o důvody a překážky konkrétní, pouhé paušální odkazy neobstojí.[36]

Případ každého dítěte má být proto posouzen individuálně podle jeho konkrétního nejlepšího zájmu s tím, že rodinněprávní sympozium konstatuje, že „naprostá většina rodičů je schopná pečovat o své dítě (má dostatečné rodičovské kompetence) a není důvod, proč by do péče o dítě neměli být zapojeni ekvivalentním způsobem“.[37] Pro to, aby kompetentní rodič neměl být zapojen ekvivalentním způsobem, je třeba v řízení uvádět konkrétní okolnosti, jež mají být soudem v zájmu nezletilého řádně prověřeny. Podle závěrů rodinněprávního sympozia jsou pak „vodítky pro nalezení nejlepšího zájmu dítěte pří úpravě péče zejména potřeby dítěte, rodičovské kompetence a postoj dítěte“.[38] Současně je konstatováno, že „nepravdivá nařčení z narušení rodičovských kompetencí a/nebo zavádějící informace o specifických potřebách dítěte směřují k vyloučení druhého rodiče ze života dítěte a soudy mají tuto skutečnost při úpravě poměrů dítěte zohlednit“.[39]

Lze proto uzavřít, že kvantitativní hledisko, o kterém novela nehovoří nic, se řídí potřebami každého individuálního dítěte s tím, že Ústavní soud mezi ně zcela jednoznačně zařazuje právo mít vztah s oběma rodiči. Podle Ústavního soudu by zapojení rodičů do péče v případě kompetentních rodičů mělo být ekvivalentní, avšak okolnosti nejlepšího zájmu dítěte mohou odchylky od ekvivalence zdůvodnit. Takové odchylky nemohou být pouze obecné, ale musí vycházet z provedeného dokazování. Současně ale platí, že soud nesmí k posouzení případu dětí postupovat paušálně s jakousi univerzálně platnou premisou, že pokud je rodič kompetentní, má právo na individuální polovinu dítěte. Ani takový postup není a priori správný. V každém případě je povinností soudu se tvrzenými odchylkami od ekvivalentního zapojení zabývat a řádně posoudit, zda skutečně odůvodňují odchýlení se, či nikoli. Pouze takto může být zaručeno řádné a spravedlivé rozhodování, které nesmí poškozovat ani práva dětí, ani práva jejich rodičů.

V případě rozhodnutí podle § 907 odst. 2 o. z. soud rozhodne vždy podle § 919 odst. 3 o. z. o vyživovací povinnosti. Máme pak za to, že není vyloučeno výrok koncipovat tak, že se výživné rodiči nestanoví, pokud mají rodiče stejnou životní úroveň.

Řešení každodenních záležitostí včetně práv na nepřímý styk

Změna koncepce pohledu na rodiče jako dva pečující subjekty se v rámci novely projevila i v ustanoveních řešících každodenní záležitosti dítěte. Ust. § 885 o. z. dopadající na pečujícího rodiče napříště dopadá na oba rodiče bez výjimky. Tj. platí, že na péči se podílí též manžel nebo partner rodiče, stejně jako druh či družka rodiče, pokud žijí s rodičem ve společné rodinné domácnosti. Není již tedy důvod argumentovat tím, že rodiči přísluší pouze právo styku a jeho partner či manžel nemá právo se na péči podílet. Současně ale platí, že povinnost připravit na péči druhého rodiče je též uložena každému z rodičů, a nikoli pouze rodiči pečujícímu, který byl povinen připravit dítě na styk, zatímco stýkajícímu se rodiči povinnost přípravy na péči druhého z rodičů uložena nebyla (srov. § 888 odst. 2 o. z.).

Novelou je současně vyjasněno i postavení v danou chvíli nepečujícího rodiče vůči rodiči pečujícímu, pokud jde o právo na nepřímý styk a právo na informace o dítěti. V praxi se lze setkat s celou řadou situací, které mohou naplňovat pocit extrémnosti pomyslně z obou stran. Tj. existují rodiče, kteří narušují péči rodiče řadou telefonátů či požadavků na zprávy od dítěte nebo o dítěti. Na druhém pólu jsou rodiče, kteří v době své péče neumožní žádný kontakt s dítětem s odůvodněním, že nyní je dítě v jejich péči, a kontakt s druhým rodičem je tedy zcela vyloučen. Ani jeden z postupů přitom není souladný se zájmem dítěte. V prvním případě se dítě, pokud nejsou mezi rodiči dobré vztahy, stává obětí rodičovského konfliktu a je opakovaně vystavováno konfliktu loajality, ve druhém případě dochází k vytváření nepřirozeného obrazu světa v podobě odděleného světa matky a otce, jež jsou vzájemně nepropustné. Přitom zejména v posledním případě jde o nevhodný nátlak na dítě, které si vytváří dojem nemožnosti komunikovat s druhým rodičem, pokud je s prvním z rodičů, vedoucí ke vzniku až extrémních situací, díky nimž vstupuje dítě do života s názorem, že rozvedení či rozejití partneři se nesmějí setkávat.

Zejména pro tyto případy, jakož i pro jakékoli další případy, v nichž daný postup soud shledá v zájmu dítěte, může soud v rozsudku o péči upravit i nepřímý styk s rodičem, který v danou chvíli o dítě nepečuje (srov. § 907 odst. 4 o. z.). Současně novela nezakotvuje možnost úpravy přímého styku, tj. případné účasti rodičů na vánoční besídce či důležitém sportovním zápase, které druhý z rodičů obstruuje, novelou řešeny nejsou. V těchto případech je proto nutné apelovat na zdravý rozum, a především opět na zájem dítěte, které, pokud vidí u důležitého momentu svého života oba své rodiče, zpravidla takovou možnost ocení. Ani takové události pak nesmí být důvodem pro bezdůvodné narušování péče druhého z rodičů prvním rodičem.

Změna poměrů 

Konečně je nutné připomenout, že novela zasáhla i do znění § 909 o. z. Původní znění tohoto ustanovení vymezovalo, že „změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu“. Novelou zakotvené znění nově zní tak, že „změní-li se poměry a nedohodnou-li se rodiče o výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti, rozhodne o tom soud i bez návrhu“. Důvodová zpráva k tomu vymezuje zcela jednoznačně, že se „navrhuje proto netrvat na rozhodování soudu za situace, že rodiče jsou schopni se dohodnout na změně svých rodičovských povinností a práv“.[40]

Je proto zjevné, že cílem zákonodárce bylo umožnit rodičům uzavřít i v situaci, v níž bylo o poměrech dítěte naposledy rozhodováno soudem, dohodu, která bude platná. Shodně s důvodovou zprávou je třeba souhlasit s tím, že nová dohoda rodičů nebude nadána atributem právní moci a vykonatelnosti, neboť tyto vlastnosti jsou imanentní pouze soudnímu rozhodnutí. To však dle našeho názoru neznamená, že by byl jakýkoli důvod pochybovat o tom, že dohoda rodičů o úpravě poměrů jakkoli jinak, než je tomu v rozsudku, by nebyla způsobilou právní skutečností, kterou se mají vztahy mezi rodiči a dítětem řídit. Tj. máme za to, že současná právní úprava po novele umožňuje rodičům uzavřít dohodu, kterou se odchýlí od soudního rozhodnutí, jež sice nebude vykonatelná, ale současně povede k ustoupení účinků původního soudního rozhodnutí, jehož se pak, nebude-li shledán jakýkoli důvod neplatnosti dohody pozdější, nebude možné dovolávat, a to z důvodu, že se poměry dohodou změnily.

Tj. v případném exekučním řízení, jež by některý z rodičů inicioval po uzavření dohody podle § 909 o. z., je namístě, aby proti výkonu takového rozhodnutí byl podán návrh na jeho zastavení podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť práva přiznaná původním rozhodnutím zanikla, případně podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu, že je výkon rozhodnutí nepřípustný. Domníváme se, že není důvod, aby měli rodiče horší postavení, než které má věřitel a dlužník, kteří mohou např. využít prominutí dluhu podle § 1995 o. z., což jednoznačně zakládá důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.[41] Nesouhlasíme proto se závěry rodinněprávního sympozia, které prezentují, že rozsudek není možné dohodou rodičů změnit.[42]

Důvodem pro tento názor prezentovaný rodinněprávním sympoziem je zřejmě snaha o podpoření soudobé praxe, tj. v podstatě absence praktických zkušeností s přiznáním účinků hmotněprávní dohodě rodičů, která mění rozsudek, také v rodinněprávních záležitostech. Neboť s takovou situací soudy doposud nepracovaly, naopak vycházely z premisy, že soudní rozhodnutí není možné dohodou měnit. Avšak i oblast rodinného práva je součástí soukromého práva, pro které platí autonomie vůle stran.

Zejména s ohledem na novelizované znění § 909 o. z. není důvod pochybovat o tom, že pravomoc soudů je dána až v okamžiku, kdy rodiče neuzavřeli o změně úpravy poměrů jejich dítěte sami dohodu. Není proto nejmenší důvod tuto dohodu stíhat neplatností, resp. jí nepřiznat účinky jen z důvodu, že s uvedeným nemáme žádné zkušenosti, nebo že to dříve bylo jinak. Může-li svou dohodou změnit věřitel a dlužník i vykonatelné soudní rozhodnutí týkající se jejich závazku, přísluší stejné oprávnění i rodičům ve vztahu k právům a povinnostem jejich rodičovské odpovědnosti, zejména pak tehdy, pokud jim § 909 o. z. takové právo fakticky výslovně přiznává. Proto se se závěry rodinněprávního sympozia v tomto neztotožňujeme a plédujeme za to, aby rodičům právo dohodnout se jinak, než je tomu v rozsudku, praxe neupírala, neboť pro to nelze shledat žádné důvody.

 

Tento výstup/článek vznikl za podpory projektu ReDiKid: Odolné dítě v digitálním světě, reg. č. CZ.02.01.01/00/23_025/0008686 spolufinancovaného EU. 

 

doc. JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., působí jako counsel v AK Havel & Partners a na Katedře soukromého práva a civilního procesu na PF UP v Olomouci, je místopředsedkyní Společnosti rodinného práva.

Ilustrační foto: Pexels.com

---

[1] R. Šínová: Nové rodinné právo a jeho procesní reflexe: Část první: rozvod manželství a výživné, Bulletin advokacie č. 3/2026, str. 7-13.

[2] Srov. např. „S ohledem na výše uvedené tak lze konstatovat, že v případě široce nastaveného styku rodiče s dítětem, které je ve výlučné péči druhého rodiče, zůstávají takřka veškerá rodičovská práva a povinnosti oběma rodičům plně zachována, díky čemuž se, co do obsahu těchto práv, může široká úprava styku, za předpokladu, že je tento rozsah podstatně široký, téměř rovnat střídavé péči.“ Viz D. Řezníček, A. Hejná: Střídavá péče versus široký rozsah styku, epravo.cz, dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/stridava-pece-versus-siroky-rozsah-styku-101176.html [cit. 27. 2. 2026].

[3] Srov. např. T. Mašková: Řízení ve věcech rodičovské odpovědnosti, diplomová práce, PF UK Praha, dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/175957/120424867.pdf?sequence=1&isAllowed=y [cit. 27. 2. 2026].

[4] Srov. např. „V praxi to znamená, že i přestože nezletilé dítě je svěřeno do výlučné péče jednoho z rodičů, tak ten druhý rodič má i nadále právo rozhodovat o podstatných záležitostech nezletilého dítěte. Jako je například výběr předškolního zařízení, výběr školy, rozhodovat, zda dítě podstoupí operaci, či nikoliv, o bydlišti nezletilého dítěte apod.“ Viz Výlučná péče jednoho z rodičů, www.muj-pravnik.cz, dostupné z: na https://muj-pravnik.cz/vylucna-pece-jednoho-rodicu/ [cit. 27. 2. 2026].

[5] Srov. R. Rogalewiczová: Faktické vs. právní omezení rodičovské odpovědnosti, Právo a rodina č. 9/2025, str. 1 a násl., dostupné z: www.aspi.cz [cit. 27. 2. 2026].

[6] Srov. nález ÚS ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 3065/21.

[7] Totéž v podstatě konstatuje i důvodová zpráva k novele: „I z výše uvedeného tak vyplývá, že není dán žádný rozumný důvod a zřejmě ani zákonný podklad pro odlišení tří forem péče, a zejména s tím související odlišení formy péče jednoho z rodičů (výlučná péče) se stykem rodiče druhého. Obsah styku a osobní péče o dítě ve vymezeném čase se překrývají a umělé rozlišování vede spíše k nežádoucímu prohloubení konfliktů v rodinách, neboť odlišné označení přes zásadně stejný obsah vede k narušení rovnosti mezi rodiči a často i k nežádoucímu zneužívání postavení jednoho z nich. Fakticky není podstatné (a naopak je někdy škodlivé) snažit se najít odpovídající pojem pro každou situaci.“ Srov. důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, sněmovní tisk č 728, www.psp.cz, dostupné z: orig2.sqw.

[8] Tamtéž.

[9] Jedná se přitom o pojem vytvořený pouze praxí, právní úprava jej nezná.

[10] Srov. k tomu rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 8 Afs 155/2019.

[11] Srov. sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o styku s dětmi č. 91/2005 Sb. m. s.

[12] Srov. ust. § 195 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník: „Kdo opustí dítě nebo jinou osobu, o kterou má povinnost pečovat a která si sama nemůže opatřit pomoc, a vystaví ji tím nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“

[13] Srov. k tomu rozhodnutí ÚS ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. Pl. ÚS 21/25, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že „upozorňuje na nevyhovující stav právní úpravy týkající se dětí odložených do tzv. babyboxů – tento fenomén není v platném právu upraven systematicky a ve všech relevantních souvislostech. Tato věc názorně ukazuje zejména nedostatky v koordinaci a posloupnosti postupů jednotlivých dotčených orgánů veřejné moci (včetně soudů) a zdravotnických zařízení. Pochybnosti vyvstávají také v souvislosti s řešením duplicitní evidence identity dítěte, typicky tehdy, je-li dítě nejprve zapsáno v knize narození, následně odloženo do babyboxu a rodič není při šetření zjištěn, případně až dodatečně. Je rovněž nežádoucí, aby postup příslušných orgánů při odložení dítěte do babyboxu byl řízen převážně podzákonnými předpisy či metodickými pokyny (srov. v rozhodnutí matričních orgánů zmiňovanou metodiku Ministerstva práce a sociálních věcí k postupu příslušných obecních úřadů při odložení dítěte do babyboxu). Je především na zákonodárci, aby tyto a další otázky upravil na zákonné úrovni způsobem, který zajistí právní jistotu, předvídatelnost postupů orgánů veřejné moci a účinnou ochranu základních práv dotčených dětí.“

[14] „Pokud rodič odmítá styk s dítětem – ať již z důvodu pracovních, osobních či emočních, aniž by se jednalo o skutečně relevantní důvod (jde o ‚postoj rodiče‘), právo stanovuje, aby takový rodič nesl za své rozhodnutí odpovídající právní následky. Pravidelně je postoj rodiče zohledňován ve výši výživného, což ovšem nemusí být vždy dostačující z hlediska realizace nejlepšího řešení pro dítě z hlediska úpravy jeho výchovných poměrů. Péče o dítě je náročná, jak z pohledu samotné fyzické náročnosti, ale též z pohledu nutnosti rodiče ustoupit ve svých vlastních potřebách. Pečující rodič je výrazně omezen v možnosti pracovní i osobní realizace. Pečujícímu rodiči, a v důsledcích také dítěti, tak mnohdy výrazně více než zvýšení výživného pomůže, pokud si nepečující rodič dítě vezme k sobě alespoň na víkend nebo na pár dní (z prostého důvodu nutnosti mentálního i fyzického odpočinku).“ Srov. nález ÚS ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. II. ÚS 2423/24.

[15] K tomu viz níže.

[16] Op. cit. sub 7.

17 Tamtéž.

[17]

[18] Pokud takový rozsah založí vztah dítěte k bydlišti rodiče tak, že naplní § 80 o. z. („Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě.“)

[19] Tj. představme si např. situaci s pětiletou Emou, jejíž rodiče nyní oba bydlí v Praze a po rozvodu mají péči o Emu rozdělenou tak, že týden pečuje matka a týden otec. Pokud se matka rozhodne, že se odstěhuje do Českých Budějovic, ale otec přesto nebude s jejím stěhováním do Českých Budějovic souhlasit, tak matka buď podá návrh na určení bydliště dítěte s tím, že týdenní interval péče zůstane zachován, nebo, pokud bude chtít matka měnit i rozsah péče, tak podá návrh na úpravu péče, a pak již není třeba výslovně zmiňovat bydliště. Pokud pak soud matce v návrhu vyhoví a určí např. rozsah její péče 10 dní v rámci čtrnáctidenního cyklu, pak tímto současně deklaruje, že nezletilá bude mít těchto 10 dnů u matky též bydliště.

[20] K situaci, v níž rodiče chtějí svou dohodou změnit již existující soudní rozhodnutí, viz níže.

[21] Čímž se též odlišuje od ostatních osob, kterým přísluší pouze právo styku, např. od prarodičů, resp. jiných osob vymezených v § 927 o. z.

[22] Srov. 9. rodinněprávní sympozium – Interpretace a aplikace zásadních ustanovení rozvodové novely, 10. a 11. 11. 2025 v Kroměříži, Justiční akademie, dostupné z: https://ja.gov.cz/images/rodinnepravni_sympozium/9._rodinn%C4%9Bpr%C3%A1vn%C3%AD_sympozium_Justi%C4%8Dn%C3%AD_akademie_-_Interpretace_a_aplikace_z%C3%A1sadn%C3%ADch_ustanoven%C3%AD_rozvodov%C3%A9_novely.pdf [cit. 1. 3. 2026].

[23] Tamtéž.

[24] Tamtéž.

[25] Srov. tamtéž, str. 11-12: „Jak již bylo shora uvedeno, ekvivalentní zapojení obou rodičů do života dítě je podmíněno jejich plnými rodičovskými kompetencemi. Obecně je možné vycházet z tzv. ‚nulové hypotézy‘, tedy že výchovné kompetence rodičů jsou pro výchovu daného dítěte dobré. Není proto důvodné posuzovat a popisovat osobnostní vlastnosti rodičů, jestliže o nich nejsou konkrétní pochyby; dítě potřebuje zažívat rodiče takového, jaký je; výchovné kompetence je nutné posuzovat především na základě dosavadní historie a v kontextu modelu rodičovských kompetencí (srov. R. Ptáček in Interdisciplinární spolupráce v nejlepším zájmu dítěte, Tribun EU, 2015, str. 67-77). V případě, že by však reálné indicie ukazovaly na možnost vyvrácení této hypotézy, jsou soudy v rámci vyšetřovací zásady povinny rodičovské kompetence vyhodnotit a v případě jejich narušení tuto skutečnost promítnout do určeného rozsahu péče či zásahu do rodičovské odpovědnosti. K vyhodnocení rodičovských kompetencí je možné využít nástroj dostupný na www.prodite21.cz.“

[26] „V případech vysoce konfliktního rozvodu/rozchodu rodičů, určité míry domácího násilí a určité formy nadužívání návykových látek jsou kompetence rodičů natolik narušené, že rodiče nejsou schopni uzavřít a/nebo realizovat dohodu o úpravě poměrů svého nezletilého dítěte, resp. naplňovat jeho potřeby… Mezi nejnáročnější případy, které soudy v rámci opatrovnické justice projednávají a rozhodují, jistě patří řízení o úpravu péče a/nebo styku, popř. řízení ve věcech pro dítě významných, na nichž se rodiče nedokáží domluvit, jsou-li provázená intenzivním konfliktem rodičů. Přesáhne-li intenzita konfliktu určitou mez, je fakticky vyloučeno, aby se rodiče na úpravě poměrů svého dítěte dohodli. Jejich rodičovské kompetence jsou natolik narušené, že nejsou ochotni jednat v nejlepším zájmu dítěte. Naopak jednají zejména ve svém vlastním zájmu a/nebo proti tomu, co považují za zájem druhého rodiče… Je otázkou, zda v případě extrémně intenzivních sporů rodičů mohou být v intencích nejlepšího zájmu dítěte relevantní úvahy o omezení rodičovské odpovědnosti, případně o omezení osobního styku rodiče s dítětem. Níže uvedená odborná literatura se přiklání k (dočasnému) omezení rodičovské odpovědnosti v těch vysoce intenzivních sporech rodičů, ve kterých prokazatelně dochází k emočnímu týrání dítěte naplňujícímu znaky trestného činu. V těchto případech se doporučuje svěřit rozhodování o věcech pro dítě významných jednomu rodiči, druhému ‚pouze‘ striktně upravit styk, popř. ve zcela výjimečných případech styk (zatímně) zakázat. Tento mimořádný zásah do práva na rodinný život je vyvážen zklidněním situace (není o co se přít, není důvod, aby probíhala soudní řízení…), která jinak měla dramatické následky na duševním zdraví dítěte.“ 6. rodinněprávní sympozium – Jak pracovat s nekompetentními rodiči, 9. a 11. 5. 2022 v Kroměříži, Justiční akademie, dostupné z: https://ja.gov.cz/images/rodinnepravni_sympozium/ANO_AKTUALNI_2025/6_sympozium_po_revizi_25.10.2025.pdf [cit. 1. 3. 2026].

[27] Hlasy veřejnosti, které uvádějí, že pojmy společná, střídavá a výlučná péče byly nahrazeny pojmem péče rovnocenné, nepovažujeme za přiléhavé. Pojem rovnocennost v § 888 o. z. má odlišný význam než označit novou formu péče, k tomu viz níže. Ani důvodová zpráva o novém druhu péče „rovnocenná péče“ nic nehovoří, naopak výslovně uvádí: „Navrhuje se zrušit stávající rozlišování jednotlivých forem péče o dítě.“ Viz op. cit. sub 7.

[28] Op. cit. sub 22.

[29] Ust. § 919 odst. 2 o. z. stanoví: „Rozhoduje-li soud o poměrech dítěte pro dobu po rozvodu manželství a rozhodne-li, že dítě zůstává v péči obou rodičů podle § 907 odst. 1, soud o plnění vyživovací povinnosti k dítěti nerozhodne, s výjimkou rozhodnutí podle odstavce 4.“ Ust. § 919 odst. 4 o. z. pak umožňuje pouze schválení dohody.

[30] Shodné závěry viz i 9. rodinněprávní sympozium, op. cit. sub 22.

[31] Srov. op. cit. sub 7: „Současně by mělo upuštění od rozlišování na rodiče, který má dítě v péči, a na rodiče, který má právo styku, přispět k tomu, že bude na oba rodiče při jejich péči o dítě nahlíženo jako na rovnocenné.“

[32] Sympozium zdůrazňuje, že pojem rovnocenná péče má hodnotový význam a není totožný s pojmem rovnoměrná péče, který má kvantitativní význam; rovnocennost nerovná se 50 : 50. Viz op. cit. sub 22.

[33] Srov. též výkladový slovník jazyka českého, podle kterého rovnocenný znamená „mající s někým, něčím stejnou hodnotu“, naproti tomu rovnoměrný znamená „zachovávající stejnou, rovnou míru; stejnoměrný“. Viz Slovník spisovného jazyka českého, Ústav pro jazyk český, dostupné z: Slovník spisovného jazyka českého.

[34] Případné kritické hlasy, které mají za to, že rovnocenný je totéž, co rovnoměrný, argumentují též odkazy na Ústavní soud, který má ve svých nálezech používat pojem rovnocenný a rovnoměrný promiscue. Je pravda, že Ústavní soud používá někdy rovnocenný a rovnoměrný vedle sebe a užívá závorku, avšak je třeba vždy důkladně analyzovat, v jaké souvislosti ÚS obě přídavná jména užívá. Např. v nálezu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1921/17, je zcela patrné, že ÚS hovoří o rovnocennosti i o rovnoměrnosti. Po prostudování nálezu je pak patrné, že ÚS rovnoměrnost spojuje s časovým hlediskem, rovnocennost pak se zachováním plnohodnotného vztahu rodiče s dítětem. V citovaném nálezu pak ÚS jasně vymezuje, že rovnocenného podílu na výchově je možné dosáhnout i svěřením dítěte do péče jednoho z rodičů a stanovením práva styku pro druhého z rodičů. Z uvedeného je více než zřejmé, že pojmem rovnocenný nemohlo být míněno časové hledisko, neboť pak by péče jednoho z rodičů nedávala nejmenší smysl. Navíc by postrádalo i smysl, aby ÚS používal obě přídavná jména, pokud by jejich obsah měl být totožný.

[35] Ústavní soud zdůrazňuje, že ačkoli ve své judikatuře dlouhodobě označuje střídavou péči za výchozí model, z žádného nálezu nelze dovodit, že by tímto výchozím modelem měla být jeho symetrická varianta (tedy 50 : 50). Naopak ÚS výslovně připustil, že střídavá péče může být rozložena asymetricky (nález ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 3065/21, body 59-61). Judikatura ÚS se vymezovala zejména proti svěřování dítěte do péče jen jednoho z rodičů s tzv. širokým stykem druhého rodiče, a právě v tomto kontextu akcentovala rovné právo rodičů podílet se na péči o děti. V žádném dosud vydaném rozhodnutí však nezaznělo, že by každý rodič musel mít dítě v péči po zcela shodnou dobu jako ten druhý. ÚS vždy akcentoval individuální okolnosti, a především nejlepší zájem dítěte. Představa, že dokonale symetrická střídavá péče (model 50 : 50 s intervalem střídání po jednom týdnu) je modelem preferovaným, nemá žádnou oporu v zákoně ani v ústavním pořádku; vychází z mylného přesvědčení některých rodičů, že každý z nich má „právo na ideální polovinu dítěte“, což především nebere na zřetel, že hlavním účastníkem řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je právě dítě, jehož nejlepší zájem stojí nade všemi ostatními zájmy. Z pohledu společenských věd je střídavou péčí situace, kdy dítě tráví alespoň 30 % času v domácnosti druhého rodiče (P. Fučík, M. Šolcová: Nové formy rodičovství: střídavá péče a hledání jejích důsledků pro děti – přehledová studie, Sociální studia č. 2/2022, str. 36). Není tedy žádný důvod dovozovat, že by výchozím modelem pro úvahy soudu mělo být vždy zcela symetrické rozložení péče mezi oba rodiče.

[36] Srov. např. nález ÚS ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 3350/22, bod 20: „Výše zmíněná podmínka ,při naplnění všech kritérií‘ pak ve světle nálezu sp. zn. I. ÚS 3065/21 mj. znamená, že obecný soud nemůže závěr o nevhodnosti střídavé péče odůvodnit obecným odkazem (ať už samostatně, nebo i kumulovaně) na: – útlý věk dítěte (body 30-32); – stabilitu výchovného prostředí (k tomuto lze z bodu 34 přeformulovaného do třetí právní věty citovat: ,3. Se zvláštní pozorností by soudy měly možnost změny modelu péče posuzovat ve věku kolem tří let dítěte. Jelikož do té doby je obvykle dominantním pečujícím rodičem matka, odmítnutí zvážení střídavé péče pouze s odkazem na stabilitu výchovného prostředí nezletilého by v této situaci variantu střídavé péče v podstatě neoprávněně vyloučilo navždy.“); – komunikační potíže rodičů (body 37-42); – nedostatečný vzájemný respekt k rodičovské roli druhého (body 43-46); – odmítavý postoj psychologů (body 47-49); – pracovní vytíženost nepečujícího rodiče či pomoc příbuzných [body 50-53; pomoc dalších osob s péčí o dítě s ohledem na pracovní či jiné závazky rodiče (nezpochybňuje-li svým rozsahem a významem vlastní kompetenci rodiče o dítě se postarat) je běžnou záležitostí, ve funkčních rodinách praktikovanou bez potíží a bez pozastavení]; – vzdálenost bydlišť rodičů (bod 54); – logistickou a adaptační náročnost střídavé péče [body 56 a 57 a k tomu zobecnění v sedmé právní větě nálezu: ,7. Soudy nemohou vyloučit střídavou péči s pouhým odkazem na celkovou náročnost tohoto modelu péče pro nezletilého či rodiče. Je jejich povinností přesvědčivě odůvodnit, v čem přesně má v konkrétním případě (oproti realizaci styku dítěte s nepečujícím rodičem) ona náročnost spočívat.‘].“

A dále bod 21: „Není-li obecný soud v projednání věci a odůvodnění svého rozhodnutí takto důsledný, vzniká riziko ‚zakonzervování‘ statu quo nastaveného prvním rozhodnutím ve věci (popř. faktickým stavem po rozpadu rodiny), který již nepečující rodič s postupujícím časem nebude mít šanci zvrátit. V konkrétním řízení tedy musí být tvrzeno a prokázáno, proč konkrétně jsou např. nízký věk dotčeného dítěte nebo špatná komunikace rodičů střídavé péči na překážku, neboť neplatí, že při výlučné péči je dítě konfliktu rodičů uchráněno; nutnost vzájemné komunikace rodičů o záležitostech a potřebách dítěte neodpadá u žádného způsobu uspořádání poměrů dítěte.“

[37] Viz op. cit. sub 22.

[38] Viz tamtéž.

[39] Tamtéž.

[40] Op. cit. sub 7.

[41] Srov. J. Mádr in J. Jirsa a kol.: Občanský soudní řád. Soudcovský komentář, 4. část, Wolters Kluwer, stav k 1. 1. 2023, komentář k § 268, dostupné z: www.aspi.cz [cit. 8. 3. 2026].

[42] Viz op. cit. sub 22.