Na Kongresu Právní prostor konaném na Seči vystoupila dnes 28. dubna předsedkyně ČAK Monika Novotná s tématem, které zasahuje samotné jádro právního státu. Ve světle čerstvého rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Černý a ostatní proti České republice otevřela otázku, zda je komunikace mezi advokátem a klientem v Česku skutečně chráněna – a ukázala, že odpověď není zdaleka tak samozřejmá, jak by se mohlo zdát. Vzhledem k významu tohoto tématu přináší Advokátní deník vystoupení Moniky Novotné v plném znění, aby podnítil širší odbornou diskusi o ochraně důvěrnosti komunikace advokáta a klienta, která je českou legislativou dlouho opomíjeným institutem.

 

Monika Novotná: Zákon o advokacii si až do poslední novely vystačil s povinností mlčenlivosti advokáta, která však chránila jen jednu stranu vzájemné komunikace, totiž to, co klient svěřil advokátovi, a nikoli již to, co advokát sdělil klientovi.

Advokát je podle § 21 odst. 1 zákona o advokacii povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dověděl v souvislosti s poskytováním právních služeb.

Této povinnosti může advokáta zprostit jen klient, resp. jeho právní nástupce. Ustanovení osobně vykládám tak, že klient může advokáta zavázat, aby určité skutečnosti, které se dozvěděl při poskytování právních služeb, nesděloval ani dědicům klienta, a advokát je potom povinen takový příkaz klienta respektovat.

Navíc jsme v posledních deseti letech svědky snahami veřejné moci prolomit právní úpravu i v tomto omezeném měřítku a přimět advokáty poskytovat informace, které získali od klientů, státní moci, především za účelem správného výběru daní. Proti takovým snahám se postavil i Ústavní soud. Velmi dobře to shrnul např. v nálezu ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 3533/18: Povinnost advokátní mlčenlivosti je předpoklad pro řádný výkon advokacie i nezbytná podmínka fungování demokratické společnosti, má nepochybný ústavněprávní rozměr. Obecné soudy totiž mají povinnost poskytnout ochranu osobám, jež skrze advokátní mlčenlivost čerpají základní právo na právní pomoc. Ústavní soud současně dovodil, že v případech nepřípustného prolomení advokátní mlčenlivosti, coby základu advokátní profese, však dochází rovněž k zásahu do práv advokátů, neboť je jím dotčena důvěra, na níž je vybudován vzájemný vztah advokáta a jeho klientů. Uplatňováním vlastního základního práva na výkon advokacie, podle čl. 26 odst. 1 Listiny, tedy advokát zástupně uplatňuje i základní právo svých (dotčených) klientů na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, protože obé je v takovém případě dotčeno současně (srov. citovaný nález sp. zn. II. ÚS 889/10). Jestliže tedy obecné soudy advokátnímu tajemství neposkytnou náležitou ochranu, což nastalo právě v nyní projednávaném případě, má Ústavní soud povinnost zasáhnout.

 

Pořád jsme ale v režimu povinnosti mlčenlivosti, tedy povinnosti advokáta. Průlom měla znamenat poslední velká novela zákona o advokacii, která přinesla nové ustanovení o privilegované komunikaci advokáta a klienta v § 3a. Podle tohoto ustanovení jsou informace, tvořící obsah komunikace advokáta s klientem při výkonu advokacie důvěrné, pokud je tato důvěrnost v zájmu klienta. Každý, kdo získá takové důvěrné informace, je nesmí zneužít nebo prozradit bez zákonného důvodu nebo bez souhlasu klienta.

Ďábel se skrývá v detailu, a tím je „zákonný důvod“. Důvodová zpráva interpretuje novelu zákona o advokacii tak, že se použije v soukromém právu, ale ve veřejném právu se postupuje podle zvláštních zákonů, tedy zejména trestního řádu a daňového řádu.

Trestní řád ještě do loňského roku, před poslední novelizací, chránil pouze komunikaci mezi obhájcem a obviněným v ustanovení § 88, které zakazuje provádění odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným, s tím, že pokud policejní orgán při odposlechu zjistí, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen záznam o odposlechu zničit a takto zjištěné informace nesmí v trestním řízení použít. Do doby, než došlo k obvinění, policejní orgán mohl odposlechy mezi advokátem a klientem provádět a mohl je použít k důkazu.

Na to navazuje výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ve Sbírce výkladových stanoviskem NSZ poř. č. 1/2018, ve kterém uvádí: Odposlech a záznam telekomunikačního provozu mezi advokátem a jeho klientem, kteří nejsou v postavení obhájce a obviněného, je přípustný, i když současně doplňuje, že narušení práva na ochranu soukromí komunikace mezi advokátem a klientem je však nutno mi pečlivě a podrobně zdůvodnit z hlediska závažnosti činu, jeho škodlivosti, jakož i důvodnému předpokladu, že požadované skutečnosti nebude možné zjistit jiným způsobem, o že by jejich získání bylo podstatně ztíženo; to musí vyplývat již z návrhu státního zástupce a vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Své stanovisko NSZ opírá např. o nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 889/10 ze dne 25. listopadu 2010, ve kterém Ústavní soud sice souhlasil s argumentačním východiskem orgánů veřejné žaloby, že institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, nesmí být zneužit k páchání trestné činnosti, s tím, že slouží především k ochraně práv těch klientů advokáta, kteří s předmětnou trestní věcí nemají vůbec nic společného. Současně však doplnil, že s ohledem na význam hodnoty poskytování pomoci v řízení před orgány veřejné moci je nutné jí věnovat patřičnou pozornost a případný zásah do ní zdůvodnit způsobem reflektujícím hodnoty ústavního pořádku. V této souvislosti uvedl Ústavní soud: Budiž zejména policejnímu orgánu zdůrazněno, že účelem trestního řízení není jen náležitě zjištění trestných činů a potrestání pachatelů, nýbrž i projednání věci s náležitým šetřením práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána.

Zmíněná novela trestního řádu přinesla průlom do této praxe a za privilegovanou prohlásila v § 35a i komunikaci mezi advokátem a podezřelým. Nově jsou orgány činné v trestním řízení povinny respektovat důvěrnost informací sdělovaných mezi obviněným a obhájcem jakýmkoli způsobem, zejména ústně, elektronicky nebo v listinné podobě, ať již přenášených nebo uchovávaných v soukromí. Ochrana důvěrnosti komunikace se výslovně vztahuje i na komunikaci mezi podezřelým a jeho advokátem v trestní věci. Ochrana komunikace se nevztahuje na případy, kdy obsahem komunikace není poskytování právních služeb. Informace by měly být označeny tak, aby bylo zřejmé, že jde o privilegovanou komunikaci.

Novelizované ustanovení § 35a prolamuje alespoň zčásti dosavadní praxi při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor podle trestního řádu. V rámci prohlídky prostor, ve kterých advokát vykonává advokacii, musí být v souladu s § 85b trestního řádu přítomen zástupce České advokátní komory, který posoudí, zda listiny, s nimiž by se měl policejní orgán v rámci prohlídky seznámit, neobsahují skutečnosti, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta. To však nijak nebránilo policejnímu orgánu, aby tytéž listiny zajistil přímo u klienta advokáta nebo u třetí osoby. Pokud se jedná o komunikaci mezi advokátem a podezřelým, již k tomu policejní orgán oprávněn nebude.

Beze změny však zůstala úprava v daňovém řádu. Zde prohlídka v prostorách advokáta probíhá beze změny, tedy obdobně jako podle trestního řádu s přítomností zástupce České advokátní komory, ale žádná ochrana komunikace na straně klienta se nekoná. Správce daně může bez jakýchkoli omezení vyžadovat, aby mu daňový subjekt – podnikatel – doložil výstupy z činnosti advokáta, komunikaci mezi advokátem a klientem (která na straně advokáta podléhá povinnosti mlčenlivosti), aby mohl prověřit daňovou uznatelnost nákladů vynaložených na právní služby. To, že jde o praxi aprobovanou i Nejvyšším správním soudem, prokazuje i nedávný rozsudek ze dne 30. 1. 2026 sp. zn. 3 Afs 262/2024. V tomto rozsudku je řešen případ, kdy daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno, pokud jde o prokázání nákladů na právní služby. V rámci kasační stížnosti argumentoval daňový subjekt tím, že by se jednalo fakticky o prolomení chráněné povinnosti mlčenlivosti advokáta. K řízení před Nejvyšším správním soudem se připojila i Česká advokátní komora, Nejvyšší správní soud jí však postavení účastníka nepřiznal. Nejvyšší správní soud dospěl v daném případě, k závěru, že daňový subjekt je povinen prokázat nejen formální existenci uplatněného výdaje, ale též jeho skutečné vynaložení a věcnou souvislost s dosažením, zajištěním či udržením zdanitelných příjmů (§ 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů). Samotné předložení účetních dokladů, byť formálně bezvadných, tedy nezakládá automaticky splnění této povinnosti, pokud správce daně jejich vypovídací schopnost důvodně zpochybní. Stěžovatelka vychází z nesprávného předpokladu, že u výdajů na právní služby nelze aplikovat obecné pravidlo o důkazním břemeni daňového subjektu, neboť tyto služby požívají zvláštní ústavní ochrany důvěrnosti vztahu mezi advokátem a klientem. Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem připouští, že povaha prokazovaného výdaje může ovlivnit způsob jeho doložení, nicméně tato skutečnost nemění základní princip, že daňový subjekt musí prokázat splnění podmínek daňové uznatelnosti podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Tvrzení stěžovatelky, že paušální charakter odměny za právní služby zakládá odlišný či mírnější důkazní standard v daňovém řízení, je nutno odmítnout. Paušální sjednání ceny představuje výlučně smluvní ujednání mezi klientem a poskytovatelem služby, které samo o sobě nic nevypovídá o faktickém poskytnutí služby ani o její věcné souvislosti s podnikatelskou činností daňového subjektu. Z hlediska daňového práva je rozhodující prokázání reálného uskutečnění plnění a jeho účelu. Ochrana důvěrnosti vztahu mezi advokátem a klientem nezbavuje daňový subjekt povinnosti unést důkazní břemeno, ani neznamená, že výdaje na právní služby jsou bez dalšího (a priori) daňově uznatelné.

Nejvyšší správní soud přitom zdůraznil, že povinnost zachovávat advokátní mlčenlivost podle § 21 zákona o advokacii tíží výlučně advokáta. Daňový subjekt jako příjemce právních služeb není touto povinností omezen a je oprávněn poskytovat informace v rozsahu nezbytném pro prokázání daňové uznatelnosti svých výdajů, aniž by tím porušoval zákonem chráněnou důvěrnost vztahu s advokátem. Za zarážející pak považuji závěr, že právní služby poskytnuté stěžovatelce jen stěží mohly mít z materiálního hlediska důvěrný či pro stěžovatelku vysoce citlivý charakter. Stěžovatelka poptávala pouze monitoring a právní rešerše aktuální legislativy a právní podporu s přípravou legislativních návrhů. Přísná ochrana advokátní mlčenlivosti má jistě místo např. v právních službách ve věcech trestního práva, kdy by vyzrazení obsahu právních služeb či instrukcí klienta mohlo mít vážné důsledky pro jeho práva či dokonce být v rozporu s principu zákazu sebeobvinění, případně ve věcech, kdy advokát disponuje listinami obsahujícími obchodní tajemství, poskytuje poradenství ve věcech soutěžního práva a hodnotí rizika protisoutěžního jednání apod. V nyní projednávané věci šlo však o právní služby zcela triviální a stěžovatelce nemohlo být na újmu, pokud by správci daně blíže vymezila obsah služeb i důvody sjednání paušální odměny a úpravy její výše.

 

Je tedy zřejmé, že úsilí České advokátní komory o zakotvení advokátního tajemství (legal professional privilege, resp. attorney-client privilege) jako institutu, který chrání klienta nejen v oblasti soukromého práva, ale i proti veřejné moci, musí i nadále pokračovat.

 

To ostatně vyplývá i z evropské judikatury. Mohu zmínit především rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který ve věci Michaud proti Francii ze dne 6. 12. 2012, č. stížnosti 12323, uvedl: Advokáti totiž v demokratické společnosti vykonávají zásadní úlohu, obhajobu stran sporu v soudním řízení, kterou by nebyli schopni zajistit, pokud by nemohli zaručit důvěrnost výměny informací.

Připomenout můžeme i rozhodnutí Evropského soudu ve věci C-694/20, Orde van Vlaamse Balies, Belgian Association of Tax Lawyers, CD, JU proti Vlaamse Regering. Již generální advokát Athanasius Rathos ve svém stanovisku z 5. 4. 2022 uvedl: Článek 7 Listiny přiznává každému právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace. V tomto ohledu z judikatury ESLP plyne, že profesní mlčenlivost advokátů je článkem 8 EÚLP konkrétně chráněna. Pro účely použití článku 7 Listiny je tedy třeba uvést, že se ochrana profesní mlčenlivosti podle článku 8 EÚLP neomezuje na činnosti týkající se právní obhajoby klienta, nýbrž má širší rozměr (a širší působnost) v tom smyslu, že chrání i vztah advokáta s jeho klientem mimo soudní kontext (bez ohledu na skutečnost, že tato ochrana je imperativnější u činností, které s tímto posláním souvisejí). Článek 8 EÚLP tak směřuje k ochraně důvěrnosti veškeré korespondence mezi jednotlivci v rozsahu, v němž poskytuje posílenou ochranu výměně mezi advokáty a jejich klienty. Je mimoto třeba upřesnit, že se tato ochrana vztahuje také na právní poradenství tím, že chrání důvěrnost takového právního poradenství, a to nejen s ohledem na jeho obsah (ať má jakoukoli formu), ale i na jeho existenci. Následně skutečně Soudní dvůr (velký senát) v rozsudku ze dne 8. 12. 2022 potvrdil: Článek 8ab odst. 5 směrnice Rady 2011/16/EU ze dne 15. února 2011 o správní spolupráci v oblasti daní a o zrušení směrnice 77/799/EHS, ve znění směrnice Rady (EU) 2018/822 ze dne 25. května 2018, je v rozsahu, v němž v důsledku jeho uplatňování členskými státy má advokát jednající jako zprostředkovatel ve smyslu čl. 3 bodu 21 této směrnice v pozměněném znění v situaci, kdy je z důvodu profesní mlčenlivosti, kterou je vázán, zproštěn oznamovací povinnosti stanovené v čl. 8ab odst. 1 téže směrnice v pozměněném znění, povinnost neprodleně informovat jakéhokoli jiného zprostředkovatele, který není jeho klientem, o jeho oznamovací povinnosti podle odstavce 6 téhož článku 8ab, neplatný vzhledem k článku 7 Listiny základních práv Evropské unie.

 

Tím nejaktuálnějším je pak rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2025 ve věci č. 37514/20 – Černý a ostatní proti České republice. ESLP se v tomto rozsudku zabýval stížností advokátů, kteří hájili klienta, proti kterému byla vedena dvě související trestní řízení. V roce 2016 při vyšetřování první trestní věci (krácení daní) policie zajistila při domovní prohlídce klienta stěžovatelů elektronická zařízení, ze kterých vyňala také komunikaci mezi ním a jeho obhájci, stěžovateli. Tu posléze soud rozhodující ve druhé trestní věci (ovlivňování svědků a tlumočníka) založil do spisu, aniž by posoudil, zda je pro věc relevantní. Stěžovatelé i jejich klient se proti tomu opakovaně ohradili a neúspěšně usilovali před různými vnitrostátními orgány, včetně Ústavního soudu, o vynětí komunikace ze spisu a o její zničení. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud obdržel návrh České advokátní komory na přiznání postavení vedlejšího účastníka, který nezaslal k vyjádření stěžovatelům, přičemž podání obsahovalo i názor komory na význam zajištění ochrany privilegované komunikace mezi advokáty a jejich klienty. Část stěžovatelů se následně domohla před civilními soudy omluvy v řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, když tyto shledaly pochybení v postupu trestního soudu. V rámci odškodňovacího řízení zahájeného klientem stěžovatelů v roce 2025 Nejvyšší soud konstatoval, že je povinností trestních soudů nezakládat data zjevně nepotřebná pro dané trestní řízení do spisu.

Bylo nesporné, že data vyňatá z elektronických zařízení a založená do spisu, obsahovala chráněnou komunikaci mezi advokáty a klientem. V důsledku toho došlo k zásahu do práva advokátů na respektování soukromého života a korespondence. Přesto tuzemské soudy, byť v civilním řízení uznaly protiprávnost zásahu, nenalezly konkrétní ustanovení zakazující prohlížení privilegované komunikace uložené na zajištěných elektronických zařízeních. Opřely se proto o obecné zásady ochrany profesního tajemství a analogicky o § 88 odst. 1 a § 158d trestního řádu, které se ale uplatňují v odlišných kontextech. Naopak trestní soud a další vnitrostátní orgány shledaly, že vynětí privilegované komunikace a její založení do spisu protiprávní nebylo. Ústavní soud konstatoval, že samotným stěžovatelům jako advokátům nenáleželo v trestním řízení vedeném proti jejich klientovi právo na zvláštní ochranu jejich komunikace s klientem.

V dané věci proto Evropský soud pro lidská práva zkoumal, zda české právo obsahuje dostatečně jasnou a předvídatelnou úpravu vynětí dat ze zajištěných elektronických zařízení a zda obsahuje dostatečné záruky ochrany důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem. Ve svém rozhodnutí vytkl České republice, že její vnitrostátní právo neobsahuje jasný a výslovný zákaz s privilegovanou komunikací na zajištěných elektronických zařízeních v trestním řízení. Pouze civilní soudy dovodily, že komunikace podléhá s ohledem na Listinu základních práv a svobod ochraně profesního tajemství. V trestním řízení soudy, včetně soudu Ústavního, porušení Listiny neshledaly. ESLP proto uzavřel, že česká právní úprava neobsahovala žádný konkrétní a předvídatelný postup pro třídění dat a oddělení privilegovaných materiálů uložených na nosičích dat, který by odpovídal judikatuře ESLP.

K námitce stěžovatelů, že bylo porušeno jejich právo na účinný prostředek nápravy, ESLP konstatoval, že právo na účinný prostředek nápravy ve vztahu k tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy kvůli založení privilegovaného materiálu do soudního spisu vyžaduje možnost dosáhnout přezkoumání zákonnosti vytýkaného jednání a nařízení vyjmutí nebo zničení chráněných materiálů, jestliže je dané jednání shledáno protiprávním. Zopakoval rovněž, že stěžovatelé takový prostředek k dispozici neměli. Podání adresované trestnímu soudu nesplňovalo kritéria účinného prostředku nápravy zejména proto, že neexistoval jasný a předvídatelný postup stran posouzení dat a odstranění privilegované komunikace. Podle Soudu tak stěžovatelé neměli v rozhodné době k dispozici žádný účinný prostředek nápravy, tudíž došlo k porušení článku 13 ve spojení s článkem 8 Úmluvy.

Stěžovatelé dále namítali, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, a to proto, že jim Ústavní soud nezaslal k vyjádření podání České advokátní komory. V této věci totiž ČAK u Ústavního soudu žádala přiznání postavení vedlejšího účastníka, a ve svém návrhu předestřela i svůj názor na ochranu důvěrnosti privilegované komunikace. Stěžovatelé však nedostali možnost se k návrhu ČAK vyjádřit, a to přesto, že její podání obsahovalo nové argumenty, s nimiž se musel Ústavní soud vypořádat. Samotná skutečnost, že ČAK ve věci intervenovala na základě informací od právního zástupce stěžovatelů, její návrh byl podán ve prospěch stěžovatelů a právní zástupce stěžovatelů měl možnost prostřednictvím on-line aplikace nahlédnout do spisu Ústavního soudu, nezbavila Ústavní soud povinnosti zaslat podání ČAK k vyjádření stěžovatelům. ESLP proto uzavřel, že došlo i k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy.

Důvěrnost komunikace mezi advokátem a jeho klientem (legal professional privilege) není výsadou advokátního stavu, ale základním předpokladem pro fungování demokratického právního státu a zajištění práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Bez jistoty klienta, že informace sdělené právnímu zástupci zůstanou tajné, dochází k ochromení práva na obhajobu a k erozivním procesům v rámci celého justičního systému.

Rozsudky vnitrostátních soudů, které byly předmětem zkoumání ESLP ve věci Černý a ostatní proti České republice, ukazují na následující problémy, které jsou s to ohrozit fungování právního státu, totiž:

1. Chybějící hierarchie norem: Stát dopustil, aby resortní zájmy (vyšetřování zločinů, výběr daní) převážily nad ústavněprávní ochranou soukromí. Zákon o advokacii je vnímán jako „předpis pro advokáty“, nikoliv jako závazný rámec pro státní moc.
2. Problematika „secrecy by design“: Český procesní systém není technicky připraven na separaci chráněných dat při hromadných exportech z IT systémů advokátních kanceláří.
3. Nedostatečná sankcionovatelnost porušení: Pokud OČTŘ poruší důvěrnost a získají informaci protiprávně, následné prohlášení důkazu za neúčinný je v českém prostředí často komplikované a nehojí zásah do soukromí klienta, který již nastal.

Na základě rozsudku ESLP je teď na zákonodárcích, aby Česká republika zajistila jednoznačnou úpravu ochrany profesního tajemství advokátů tak, aby jednoznačně zakazovala informace obsahující důvěrnou komunikaci, která nadto nesouvisí s trestní věcí, shromažďovat v trestním spisu a obsahovala jednoznačný postup a záruky pro vynětí takové komunikace, pokud – přes zákonný zákaz – v trestním spise obsažena bude.

Vedle toho je však i ve světle citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který de facto odmítá ochranu důvěrnosti komunikace advokáta i klienta, na místě uvažovat i o dalších procesních zárukách, nejen v trestím, ale i daňovém řízení.

 

Monika Novotná

FOTO: Právní prostor