V rámci projektu Advokáti do škol navštívila již několik tříd na základních školách v Kladně advokátka JUDr. Linda Šrobová. A tato zkušenost obohatila nejen děti, jež získaly znalosti v oblasti práva, dozvěděly se, jak právo v praxi funguje a kde se s ním mohou i osobně setkat, ale přinesla mnohá pozitiva a chuť v projektu dále pokračovat i advokátce Lindě Šrobové.

 

„Děti byly velmi nadšené a pozorné, poslouchaly celou hodinu. Koncept projektu vnímám velmi kladně a jako výrazně přínosný pro děti,“ říká advokátka. Setkávání, poznávání, vzájemné obohacování se napříč generacemi, a především přibližování práva dětem a mladým lidem, je přesně to, co projekt Advokáti do škol nabízí všem zúčastněným.

 

Jaká témata jste v rámci projektu na školách, které jste navštívila, s dětmi probírala?

S dětmi jsme nejvíce probírali téma „Není právník jako právník“, kde jsme si pomocí komiksu z výukového materiálu vysvětlili rozdíly mezi jednotlivými právními profesemi. Zdrželi jsme se vždy u advokacie – profese advokátů. Vysvětlovala jsem jim, že se na advokáta mohou obrátit i v běžném životě (například v případě koupě, daru a podobně), nikoliv jen v případě soudního sporu, kde advokát hájí práva svého klienta. Dále jsme se věnovali všem profesím (notář, soudce, exekutor a státní zástupce), aby žáci měli přehled v tom, že všichni právníci nedělají totéž.

Další témata, která jsem zvolila, případně mě o ně paní učitelky požádaly, bylo „Za dluhy se musí platit“ nebo „Vždy je lepší se dohodnout“. Cílem bylo nastínit základní rysy odpovědnosti svého chování a v druhém případě jsem se je snažila nasměrovat k tomu, že mnohdy je efektivnější vyjednaná dohoda než letitý soudní spor.

 

Jaké nejčastější otázky žáci kladli? Co je nejvíce zajímá?

Žáci se často ptají na proces v soudní síni, jak to chodí, kdo kde sedí, zda si mohu vybrat, koho budu v dané věci zastupovat. Zda má paní soudkyně kladívko a „plášť“. V tomto případě se jim snažím přiblížit obraz reálné justice nikoliv jejich zkreslený pohled z filmů. Nejvíce je baví případy z praxe, kde je nechávám zamyslet a dotvořit závěr – např. když dlužník dluží peníze, jak se můžeme domluvit na splátkách atd.

Také se ptají na studium práv, kolik let studium trvá, zda si mohu hned vybrat specializaci, co je ČAK, jaký je rozdíl mezi ČAK a advokátní kanceláří. Proč jsem se já osobně rozhodla pro studium práv a zda mě práce baví a není těžké žít s cizími problémy.

 

Inspirovali vás žáci svým zájmem například k dalším tématům, která byste ráda do budoucna připravila?

Starší žáci z 9. třídy mě ihned požádali, zda bych mohla dle mých časových možností přijít znovu, zadat jim nějaký případ, který si formou simulovaného soudního procesu zkusí „odehrát“. Chtěli by si zkusit jednotlivé role soudce, žalobce a žalovaného, případně jejich právního zástupce.

 

Budete tedy v projektu pokračovat?

Určitě budu v projektu pokračovat dle svých časových možností, mám obecně moc ráda děti a práci s nimi. Pozitivně na mě zapůsobila jejich pozornost, kdy v žádné třídě, kterou jsem navštívila, se nenašel nikdo, kdo by vyrušoval a celkově náš společný čas zkazil. Všechny třídy, ve kterých jsem byla, by měly zájem o moji další návštěvu v tomto pololetí nebo v následujícím školním roce.

 

Doporučila byste účast v projektu ADŠ svým kolegům a proč?

Kolegům bych určitě zapojení do projektu doporučila. Myslím si, že i kdyby si jeden jediný žák z celé třídy odnesl z hodiny základní pohled na postavení advokáta v rámci české justice, základní pravidla, jak se chovat v dílčích životních situacích a kdy se třeba obrátit na odborníka, tak považuji obecně projekt ADŠ pro děti velmi přínosný. Obdržela jsem i několik zpráv od maminek dětí, které mi psaly, že jim děti celou hodinu odvyprávěly a že pro ně byla plná nových informací.

Nám jako advokátům projekt naopak přináší obecně „zastavení se“ a odpočinek od neustálého tlačení na termíny a jejich dodržování. Zjistila jsem, že pozornost dětí a jejich respekt vůči mně, je pro mě velký zdroj energie a cítím z nich vděčnost za to, že se s někým jako jsem „já“ mohly setkat. I když narovinu přiznávám, že před první hodinou, jakmile jsem uslyšela zvonění ve škole a viděla jsem před sebou těch 30 malých dětí, jsem měla snad větší strach než před jednáním u soudu. 🙂 Je to úplně jiná, ale krásná zkušenost.

 

Děkujeme za rozhovor a za účast v projektu!

 

 

 

 

Ivana Sýkorová

Foto: archiv L. Šrobové