Následující příspěvek je vítěznou prací kategorie Talent roku soutěže Právník roku 2025 a jeho cílem je systematická analýza institutu trestního příkazu z hlediska jeho praktického uplatnění v soudní praxi. Autor na velkém vzorku empirických dat zkoumá tři výzkumné hypotézy: že soudy vydávají trestní příkazy i v případech, kdy skutkový stav není spolehlivě prokázán; že opakované rozhodování téhož soudce po podání odporu může vyvolávat pochybnosti o zachování nestrannosti; a že trestní příkaz v praxi často plní funkci obdobnou institutu dohody o vině a trestu.

„Pátek, něco po šesté večer. Kancelář utichla, koncipient odešel už asi před hodinou a za oknem se pomalu stmívá. Jemný déšť bubnuje na parapet a v místnosti zůstalo jen tlumené světlo stolní lampy. Advokát K. si promnul oči, natáhl se pro sklenici vody, ale našel jen prázdné dno. Povzdechl si. Na stole ležely spisy, mezi nimi načatá tabulka čokolády a mobilní telefon, který se najednou roztančil vibracemi. Volá neznámé číslo. Přijal hovor a za chvíli už poslouchal hlas z minulosti – spolužák ze střední školy, kterého neslyšel roky. Dostal poštou trestní příkaz od okresního soudu. Neví, co s ním. Přijmout vinu a uložený trest, nebo podat odpor?“

Vylíčení pátečního večera advokáta K. je smyšlené, avšak není nepravděpodobné. Trestní příkaz představuje v České republice nejčastější formu odklonu trestního řízení.[1] Přibližně 50-60 % všech trestních věcí je rozhodováno prvostupňovými soudy trestním příkazem.[2] Účelem trestního řízení je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. S přihlédnutím k základním zásadám trestního řízení, zejména zásadě veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti, by k potrestání pachatelů mělo docházet obvykle v hlavním líčení. Pokud je však v řízení o přečinu skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, může samosoudce za podmínek ust. § 314e zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále „tr. řád“), rozhodnout trestním příkazem.

Trestní příkaz je procesním institutem užívaným typicky v zemích kontinentálního právního systému, jehož základním cílem je naplnění požadavků procesní ekonomie v trestním řízení. Podstatou trestního příkazu v českém trestním procesu proto je, že věc není projednána v hlavním líčení a soud nerozhoduje na základě důkazů jím provedených, ale pouze na základě předloženého spisu. Samosoudce může bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz jen a právě tehdy, pokud je skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. Trestní příkaz se neodůvodňuje a lze jím uložit (aktuálně) pouze některé tresty a jen v omezené výměře. Zároveň obviněný může velmi jednoduše trestní příkaz zrušit podáním odporu. Stejně tak státní zástupce může trestní příkaz napadnout odporem. Vzhledem k absenci principu zákazu reformatio­nis in peius je možné po zrušení trestního příkazu uložit v hlavním líčení obžalovanému trest jiný, mírnější i přísnější.

Institut trestního příkazu stojí do jisté míry v protikladu k zásadám ústnosti, bezprostřednosti a veřejnosti – ustupují zde ve prospěch efektivity řízení. Podmínkou jeho vydání však je, aby byl skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. Článek se proto zaměřuje na případy, v nichž byl vydán trestní příkaz a následně proti němu byl podán odpor, a zkoumá, zda soudy skutečně vydávají trestní příkazy pouze tehdy, je-li skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy obsaženými ve spise. Dále sleduje, jaké tresty jsou obžalovaným po podání odporu následně ukládány, a nakonec se zabývá otázkou, zda trestní příkaz v praxi neplní funkci určité nabídky soudu obviněnému – jakési soudem formulované „dohody o vině a trestu“.

Cílem tohoto článku je podrobit institut trestního příkazu systematické analýze z hlediska jeho praktického uplatnění v soudní praxi. Vycházím přitom z předpokladu, že ačkoli má trestní příkaz přispívat k urychlení a zefektivnění trestního řízení, jeho uplatňování nesmí být na úkor záruk spravedlivého procesu. Článek se proto zaměřuje na tři výzkumné hypotézy: za prvé, že soudy vydávají trestní příkazy i v případech, kdy skutkový stav není spolehlivě prokázán; za druhé, že opakované rozhodování téhož soudce po podání odporu může vyvolávat pochybnosti o zachování nestrannosti; a za třetí, že trestní příkaz v praxi často plní funkci obdobnou institutu dohody o vině a trestu, kdy obviněný akceptuje uložený trest výměnou za jeho mírnější výměru a rychlé ukončení řízení. Prostřednictvím kombinace právní analýzy a empirického zkoumání dat o rozhodování okresních soudů článek ověřuje platnost těchto hypotéz a usiluje o zhodnocení, nakolik současná právní úprava a její aplikace odpovídají principům spravedlivého a nestranného trestního řízení.

Obecně k trestnímu příkazu

Ačkoli je institut trestního příkazu pevně zakotven v českém trestním řízení, nejde o institut zcela výjimečný či specifický pro české prostředí. Podobné mechanismy zjednodušeného trestního řízení se rozvinuly i v řadě dalších evropských států, které se v posledních desetiletích snaží čelit rostoucí zátěži soudů a zdlouhavosti trestních řízení. Trestní příkazy tedy představují stále častěji využívaný mechanismus odklonu trestního řízení, který umožňuje soudům vyslovit vinu a ukládat tresty bez nutnosti konat plnohodnotné veřejné hlavní líčení. Zjednodušené formy řízení či odklony se staly obvyklou reakcí na rostoucí zatížení soudů, jež se potýkají s vysokým počtem projednávaných věcí a s průtahy v trestním řízení. V roce 1987 Rada Evropy vyzvala své členské státy ke zjednodušení trestního řízení prostřednictvím zvýšení pravomocí státních zástupců, k apelaci na sjednávání mimosoudních narovnání, nebo zavedení zkrácených řízení u méně závažných a hromadných trestných činů.[3] V souladu s tímto doporučením zavedla v průběhu 90. let a prvním desetiletí tohoto století řada evropských států do svých právních řádů různé formy zjednodušeného trestního řízení, včetně dohody o vině a trestu či právě trestních příkazů.[4]

Tyto nástroje, obvykle vyhrazené pro méně závažné trestné činy, mají za cíl zefektivnit rozhodovací proces tím, že snižují administrativní náklady a urychlují vyřízení věcí.[5] Většina evropských trestních řádů umožňuje projednávat méně závažné případy ve zjednodušeném řízení. V současnosti se tedy instituty obdobné trestnímu příkazu vyskytují v celé řadě právních řádů. Tyto úpravy se vyznačují nejen odlišnou terminologií – zatímco v ČR se používá označení trestní příkaz, na Slovensku jde o trestný rozkaz, v Německu a Švýcarsku o Strafbefehl, ve Francii o ordonnance pénale, v Itálii o decreto penale, v Rakousku o Strafverfügung a v Polsku o wyrok nakazowy –, ale také značnou rozmanitostí svých právních konstrukcí a postupů.

Myšlenka trestního příkazu však není nová. Její kořeny sahají do 19. století, kdy byl v Německu vyvinut již zmíněný institut Straf­befehlverfahren – zvláštní řízení určené k efektivnímu vyřizování méně závažných trestních věcí s minimální účastí soudu.[6] Tento mechanismus se postupně stal nedílnou součástí německého trestního procesu a jeho praktický význam výrazně vzrostl zejména s rostoucím důrazem na rychlost a hospodárnost trestního řízení.[7] Historický vývoj německého modelu měl zásadní vliv na další evropské právní řády. Mnohé státy, které v 90. letech přistoupily k reformám trestního řízení, převzaly právě německou koncepci trestního příkazu jako inspiraci pro zefektivnění projednávání méně závažných trestných činů. Tento model se tak stal předobrazem pro dnešní podobu trestního příkazu v celé Evropě, včetně ČR.

Společným znakem všech právních úprav institutu trestního příkazu je skutečnost, že jeho účelem je vyřešit trestní věc bez nutnosti veřejného projednání v hlavním líčení před soudem.

Podle Šellenga má tento procesní mechanismus dvě základní roviny:

1. Trestní příkaz lze chápat jako kvalifikovanou nabídku adresovanou obviněnému a státnímu zástupci, která mu umožňuje vyjádřit souhlas:

a) s tím, aby byla trestní věc rozhodnuta bez veřejného a ústního projednání před soudem;

b) s právním posouzením skutku a s navrženým trestem – v této rovině funguje trestní příkaz dle Šellenga jako zvláštní forma plea bargaining, kdy uložený trest představuje výsledek nabídky orgánu činného v trestním řízení a jejího přijetí obviněným a státním zástupcem.

2. Odpor proti trestnímu příkazu může podat obviněný i státní zástupce, pokud ho ani jeden nepodá, tak je „návrh“ akceptován, stane se závazným.[8]

Toto hodnocení institutu trestního příkazu je přiléhavé a zejména část, že jde o zvláštní formu plea bargaining, v tomto článku dále rozebírám. Pro správné pochopení a zasazení do kontextu českého trestního řízení ale považuji za vhodné nejprve přiblížit samotnou právní úpravu tohoto institutu, aby bylo možné lépe porozumět jeho povaze a funkci.

Právní úprava trestního příkazu

Institut trestního příkazu je pro český trestní proces upraven v ust. § 314e až 314g tr. řádu, zařazených v části třetí – Řízení před soudem, hlavě dvacáté – Zvláštní způsoby řízení, oddílu pátém – Řízení před samosoudcem. Trestní příkaz může právě samosoudce vydat bez projednání věci v hlavním líčení, pokud je skutkový stav spolehlivě prokázán dosavadními důkazy.[9] Tento postup lze použít i po zkráceném přípravném řízení. Podle ust. § 314e odst. 8 tr. řádu má trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku a jeho účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením obviněnému. Na rozdíl od rozsudku neobsahuje odůvodnění.

Obsahové náležitosti trestního příkazu stanovuje ust. § 314f tr. řádu – trestní příkaz musí obsahovat údaje o soudu, obviněném, výrok o vině a trestu, případně rozhodnutí o náhradě škody a poučení o právu podat odpor. Nepodá-li obviněný odpor, vzdává se práva na projednání věci v hlavním líčení. Odpor lze podat do osmi dnů od doručení trestního příkazu.[10] Pokud je podán včas oprávněnou osobou, trestní příkaz se ruší a soud nařídí hlavní líčení, při němž není vázán dřívější právní kvalifikací ani uloženým trestem. Pokud odpor podán není, trestní příkaz nabývá právní moci a je vykonatelný.

Podle dostupných údajů o rozhodování v trestním řízení lze pozorovat výrazné využívání institutu trestního příkazu prvostupňovými soudy. V letech 2006-2018 bylo tímto způsobem rozhodnuto o 61,8 % všech obviněných.[11]

Váhu institutu trestního příkazu dále prohlubuje novela účinná od 1. 1. 2025, která umožňuje vydání trestního příkazu v řízení o přečinu, tedy tehdy, rozhoduje-li ve věci samosoudce. Do konce roku 2024 bylo možné vydat trestní příkaz jen v řízení o trestném činu, jehož horní hranice trestní sazby nepřevyšovala 5 let. Zároveň však proti 18,2 % vydaných trestních příkazů byl podán odpor – tedy přibližně proti každému pátému. Tento údaj naznačuje, že ačkoli je trestní příkaz častým a efektivním nástrojem, velká část obviněných se rozhodne využít svého práva na projednání věci v hlavním líčení. Drápal navíc argumentuje ohledně ukládaných trestů, že trestní příkazy způsobují, že jsou jimi ukládány mírnější tresty.[12]

Sankcionování trestními příkazy

Trestním příkazem lze uložit tresty pouze v omezené výměře, všechny uložitelné sankce jsou uvedeny v ust. § 314e odst. 2 tr. řádu – zejména nebylo možné do 31. 12. 2025 uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. U trestu domácího vězení nebo obecně prospěšných prací si soud předem před vydáním trestního příkazu vyžádá zprávu probačního úředníka o možnosti jejich výkonu. Otázka trestů ukládaných trestními příkazy je opětovně velmi aktuální. Pozornost v poslední době vzbudilo schválení vládního návrhu zák. č. 270/2025 Sb., který mimo další mnohé úpravy navrátil do tr. řádu možnost ukládat trestním příkazem nepodmíněný trest odnětí svobody. Tato možnost byla zrušena s účinností ke dni 1. 1. 2002 zákonem č. 265/2001 Sb.[13]

Důvodová zpráva ke změně ust. § 314e tr. řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. uvedla: „Trestní příkaz představuje jeden z tzv. zjednodušených typů řízení, jehož podstata spočívá v tom, že soud nerozhoduje na základě důkazů před ním provedených v hlavním líčení, ale na základě spisového materiálu obsahujícího protokoly o úkonech provedených policejním orgánem a státním zástupcem.“[14] V komentáři k trestnímu řádu se uvádí, že „rozhodující je, zda je na základě těchto informací skutkový stav spolehlivě prokázán“.[15] Formální podmínka spolehlivě prokázaného skutkového stavu pro vydání trestního příkazu je jednoduchá, ale nikoli v praxi zcela bezproblémová, jak bude rozebráno níže.

Aktuálně je od 1. 1. 2026 podle ust. § 314e odst. 2 písm. a) tr. řádu možné uložit trestním příkazem nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře do šesti měsíců. K možnosti ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody trestním příkazem Šámal uvádí, že absence principu zákazu reformationis in peius společně s možností uložit nepodmíněný trest odnětí svobody vytvářela na obviněného nepřiměřený tlak, aby přijal trest spojený s omezením osobní svobody, a to pod skrytou hrozbou jeho možného zpřísnění v budoucnu. Takový postup představuje podle Šámala závažné a obtížně obhajitelné narušení práva na obhajobu.[16]

Z uvedeného obecného popisu fungování institutu trestního příkazu plyne důležitý závěr o podmínce spolehlivě prokázaného skutkového stavu, která je naprosto nezbytná pro vydání trestního příkazu. Tato podmínka předpokládá, že vina obviněného je dostatečně prokázána již na základě spisového materiálu shromážděného v přípravném řízení. K tomuto navíc přistupuje skutečnost, že po podání odporu rozhoduje v hlavním líčení totožný soudce, jako rozhodoval o vydání trestního příkazu. Pokud soudy skutečně vydávají trestní příkazy pouze tehdy, kdy je skutkový stav spolehlivě a bez pochybností prokázán, mělo by se rozhodnutí o vině v následném hlavním líčení po podání odporu zásadně nelišit. Jinými slovy, pokud je skutkový stav dostatečně prokázán již při vydání trestního příkazu, pak by měl být výsledek řízení ohledně viny totožný; odlišnosti by mohly omezeně nastat pouze v otázce výměry a druhu uloženého trestu, jak bude dále rozebráno na základě relevantní judikatury. První hypotézou tohoto článku je to, že po podání odporu by se neměl (až na výjimky) zásadně odlišovat výrok soudu o vině obviněného. Opak by totiž soudy usvědčoval z protizákonného postupu, kdy by vydávaly trestní příkazy v rozporu s podmínkou spolehlivě prokázaného skutkového stavu.

K příslušnosti stejného samosoudce

Po zrušení trestního příkazu odporem je i nadále ve věci příslušný tentýž samosoudce, který trestní příkaz vydal.[17] To zcela přirozeně vyvolává otázku zachování nestrannosti soudce, který již ve věci zaujal určitý právní názor – v případě trestního příkazu zejména názor o vině obviněného. Z hlediska úvahy o následném zproštění či možném zpřísnění či zmírnění trestu po podání odporu má tato skutečnost zásadní význam – právě vědomí soudce o svém původním rozhodnutí může ovlivnit výsledek po podání odporu v hlavním líčení, a to buď snahou potvrdit správnost předchozího závěru, nebo naopak snahou o jeho „napravení“.

Evropský soud pro lidská práva (dále „ESLP“) ve své judikatuře rozlišuje mezi subjektivní a objektivní nestranností. Subjektivní nestrannost se presumuje, není-li prokázán opak, a znamená, že soudce neprojevuje osobní zaujatost vůči obžalovanému. Objektivní nestrannost je naproti tomu založena na posouzení, zda existují okolnosti, které mohou samy o sobě – nezávisle na chování soudce – vyvolat pochybnosti o jeho nezávislosti.[18] Právě tato objektivní rovina je pro situaci po podání odporu klíčová.

V rozhodnutí San Leonard Band Club proti Maltě ESLP konstatoval porušení zásady nestrannosti v případě, kdy o opravném prostředku rozhodovali ti samí soudci, kteří vydali napadený rozsudek. Ačkoli se tato situace fakticky liší od českého modelu odporu proti trestnímu příkazu, podstata problému je obdobná – soudce, který již jednou meritorně rozhodl o vině a trestu, následně projednává tutéž věc veřejně a může být ovlivněn svým dřívějším postojem. Jeho objektivní nestrannost tak může být legitimně zpochybněna.[19]

V úpravě českého trestního řádu najdeme obdobný případ v ust. § 30 odst. 1 tr. řádu, které stanovuje, že je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebude schopen nestranně rozhodovat. Poměr k věci přitom může být dán již tím, že se soudce trestním příkazem výslovně vyjádřil k otázce viny a trestu obviněného. Lze tedy argumentovat, že samosoudce, který již o věci rozhodl, se nachází v obdobném postavení jako soudce, jenž byl ze zákona vyloučen z projednávání věci poté, co v přípravném řízení rozhodoval o zásahu do osobní svobody obviněného.[20]

Některé evropské státy, např. Itálie, tento problém legislativně řeší. Pokud v Itálii obviněný nepřijme trestní příkaz a věc se dostane po podání odporu k hlavnímu líčení, rozhoduje ji jiný soudce než ten, který trestní příkaz vydal.[21] Takový model nejen posiluje vnější záruky nestrannosti, ale také umožňuje objektivněji sledovat, zda se po odporu mění výše nebo druh ukládaných trestů z věcných důvodů, či zda tyto rozdíly mohou být ovlivněny osobou rozhodujícího soudce. Samosoudce, který vydal zrušený trestní příkaz, může při následném projednávání věci – byť nevědomě – inklinovat k potvrzení správnosti svého původního závěru o spolehlivě prokázaném skutkovém stavu.

Z uvedených skutečností vyplývá zásadní otázka zachování objektivní nestrannosti soudce po podání odporu proti trestnímu příkazu. Vzhledem k tomu, že o věci i nadále rozhoduje tentýž samosoudce, vzniká riziko, že bude – vědomě či nevědomě – ovlivněn svým původním rozhodnutím. Taková situace může mít dopad na vyslovení viny a také na výši a druh ukládaného trestu, neboť soudce může mít tendenci potvrdit správnost svého předchozího závěru, a vyhnout se tak implicitnímu přiznání pochybení.

Lze proto formulovat druhou hypotézu tohoto článku, že pokud rozhoduje po podání odporu stejný samosoudce, je méně pravděpodobné, že by obviněného zprostil obžaloby, a naopak existuje zvýšené riziko uložení přísnějšího trestu. Tento efekt by mohl být projevem podvědomé zaujatosti, která sice nenaplňuje znaky subjektivní neobjektivity, avšak z pohledu principu objektivní nestrannosti může oslabovat důvěru ve spravedlivý průběh trestního řízení.

Trestní příkaz jako plea bargaining

Právní teorie připouští, že trestní příkazy mohou fungovat jako neformální pobídka k přijetí trestu bez odporu – obviněný tak získá mírnější postih a soud se vyhne hlavnímu líčení. Tuto myšlenku v českém prostředí vyslovuje např. Drápal[22] či Šelleng.[23] Možnost existence tohoto mechanismu je dále podpořena i faktem, že trestním příkazem (ve zkoumaném období, viz níže) nebylo možné do 31. 12. 2025 uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Pokud tedy obviněný odpor podá, soud může v hlavním líčení uložit přísnější trest, protože princip reformatio in peius se v případě odporu proti trestnímu příkazu neaplikuje. Zřejmě tedy existuje tlak na obviněného „přijmout“ navržený trest a uznat vinu. Tento mechanismus lze připodobnit k dohodě o vině a trestu.

Využívání dohody o vině a trestu jako mechanismu pro vyhnutí se klasickému soudnímu řízení je dnes běžné v mnoha jurisdikcích po celém světě.[24] Teoreticky může taková dohoda prospět všem aktérům trestního procesu: na jedné straně žalobci, ale i soudci, a celý justiční systém zajistí odsouzení, aniž by systém byl přetěžován zdlouhavými soudními procesy a vyčerpávaly se omezené zdroje; na druhé straně se obviněný přizná, a tím získá mírnější trest.[25] Rozšiřování tohoto mechanismu však podléhá značné kritice a byly zaznamenány četné problematické aspekty.

Za prvé, soudní řízení poskytuje obžalovaným práva, o která mohou při dohodě o vině a trestu přijít.[26] Např. se vzdávají významných práv zakotvených v Evropské úmluvě o lidských právech, jako je „právo na veřejné projednání věci, právo předkládat důkazy a presumpce neviny“,[27] a při uzavírání dohody o vině a trestu nemusí být dodrženy všechny zásady řádného procesu.[28]

Trestní příkaz, byť se od dohody o vině a trestu v některých ohledech liší, má podobný efekt – umožňuje rychlejší ukončení trestního řízení výměnou za přijetí „navrženého“ trestu. Obviněný má možnost podat odpor, což vede k nařízení standardního hlavního líčení, avšak s rizikem přísnějšího trestu. Tento prvek vytváří tlak na obviněné, aby trestní příkaz akceptovali, podobně jako obžalovaní v jiných zemích přistupují na dohodu o vině a trestu kvůli obavě z vyššího trestu po soudním řízení.

Za třetí, jedním z hlavních důvodů expanze dohod o vině a trestu je snaha o zefektivnění přetíženého justičního systému.[29] Rostoucí objem trestních řízení nelze zvládnout tradičním způsobem, a proto se dohody využívají jako nástroj, který umožňuje systému vyhnout se hlubším reformám.[30] Totéž platí i pro trestní příkaz v ČR, jehož časté využívání odráží snahu vyhnout se zahlcení soudního systému. Za čtvrté, což je obzvlášť znepokojivé, studie ukázaly, že hrozba přísnějšího trestu v případě soudního procesu může být použita k přinucení nevinných obžalovaných k přiznání viny.[31] Obdobné obavy se objevují i v souvislosti s trestním příkazem – obvinění mohou raději přijmout trest bez veřejného projednání, než aby riskovali přísnější sankci v plném soudním řízení.

Nakonec stále probíhá debata o slevě za sjednání dohody o vině a trestu, tedy jak velký je rozdíl mezi tresty při dohodě o vině a trestu a po proběhnutí hlavního líčení. Někteří autoři tvrdí, že existují jasné důkazy o mírnějších trestech pro obžalované, kteří přijmou dohodu o vině a trestu,[32] zatímco jiní nacházejí méně konzistentní výsledky.[33] Tato debata je relevantní i pro ČR, kde chybí podrobný výzkum ohledně rozdílů v trestech mezi případy řešenými trestním příkazem a těmi, které skončí standardním soudním řízením.

Lze uzavřít, že trestní příkazy mohou proto působit jako neformální nabídka dohody o vině a trestu – obviněný má možnost trest přijmout, a uzavřít tak věc rychle a bez nutnosti hlavního líčení. Pokud se však rozhodne podat odpor, hrozí mu i přísnější trest.

Lze proto formulovat třetí hypotézu tohoto článku, že v českém trestním řízení existuje sleva za přijetí trestního příkazu, tedy že obvinění, kteří trestní příkaz akceptují, dostávají v praxi mírnější tresty než ti, kteří podají odpor a podstoupí hlavní líčení. Nadto lze dodat, že i soudci mají zájem na tom, aby se trestní příkaz stal pravomocným a vykonatelným.

Data a metodologie

Pro ověření hypotéz tento článek pracuje s daty ze všech okresních i obvodních soudů v ČR, přičemž se zaměřuje na trestní příkazy. Pro statisticky robustnější výsledky je pracováno se dvěma vzorky.

První vzorek obsahuje 2 000 případů z let 2010-2018, ve kterých byl okresním soudem vydán trestní příkaz, který byl zrušen odporem podaným obviněným či státním zástupcem. Tato data byla získána využitím volně přístupné databáze, která spojuje statistické listy trestní a informace z databáze InfoSoud.[34]

Druhý, detailnější vzorek tvoří již pouze 674 případů, z nichž každý představuje dvojici rozhodnutí – vydaný trestní příkaz a následný rozsudek, který byl vydán poté, co byl proti trestnímu příkazu podán odpor. Tato rozhodnutí byla získána převážně na základě žádostí podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Původně bylo z obecného vzorku 2 000 žádáno náhodně vybraných 900 případů, avšak 126 z nich bylo ze vzorku vyřazeno, a to především z důvodu vysokých poplatků za poskytnutí požadovaných informací (rozhodnutí) požadovaných některými soudy nebo proto, že soudy neposkytly buď samotné trestní příkazy, nebo k nim odpovídající rozsudky.[35] Konečný vzorek využitý v článku pro komparaci ukládaných trestů trestními příkazy a následnými rozsudky tak zahrnuje 674 případů řešených okresními a obvodními soudy v ČR.

Pro detailní vzorek jsem každý trestní příkaz a rozsudek individuálně prostudoval a relevantní údaje ručně zaznamenal do předem stanovených proměnných. Tento postup byl systematický, nicméně prováděný jednou osobou, a může proto nést určitý stupeň subjektivity či možné nepřesnosti. Proměnné jsou rozděleny do tří základních skupin – identifikační údaje rozhodnutí, okolnosti případu a údaje o uloženém trestu, přičemž všechny proměnné byly sledovány jak pro trestní příkazy, tak pro následné rozsudky.

Výsledek řízení po podání odporu

Na základě vymezených hypotéz článku tato část prezentuje empirické výsledky zkoumání definovaných vzorků, jak obecného, tak specifického. Rozložení výsledků trestního řízení po podání odporu, znázorněné v následujícím grafu č. 1, poskytuje přehled o tom, jak jsou případy po podání odporu proti trestnímu příkazu pravomocně skončeny. Dvě třetiny případů (64,7 %) jsou pravomocně skončeny odsuzujícím rozsudkem, což potvrzuje, že ve většině případů odpor nevede ke zvrácení původního závěru o vině. Zároveň však významná část případů končí zprošťujícím rozhodnutím – 12,5 % a dalších 7,3 % podmíněným zastavením trestního stíhání. Zbývající případy představují uložení souhrnného trestu v 6,6 % případů, zastavení trestního stíhání v 4,6 % a postoupení věci jinému orgánu v 4,2 %.

Toto rozložení ukazuje, že ačkoli převažujícím výsledkem je potvrzení viny v následném rozsudku, podání odporu může v nezanedbatelné části případů vést k příznivějším výsledkům pro obviněné.

Skutečnost, že více než čtvrtina všech případů nekončí odsuzujícím rozsudkem, naznačuje, že využití práva podat odpor nemusí nutně vést k přísnějším důsledkům pro obviněné. Naopak může obviněným poskytnout příležitost k novému posouzení věci a v některých případech i k dosažení mírnějšího, či dokonce nejmírnějšího možného výsledku.

Prvním zcela evidentním problémem je, že pouze dvě třetiny věcí skončí vyslovením viny obžalovaného a vydáním odsuzujícího rozsudku soudem, zvlášť když měl být skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. Samozřejmě některé výsledky trestního řízení po podání odporu problematické nejsou, resp. spíše žádoucí a zákonné, jako je podmíněné zastavení trestního stíhání či konečné rozhodnutí rozsudkem se souhrnným trestem.

Z grafu však nejvíce vyčnívá téměř 13 % případů, kdy je obžalovaný po podání odporu následně soudem zproštěn. Opětovně zde jako kontrolka bliká zákonná podmínka vydání trestního příkazu, kdy skutkový stav musí být spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, pouze tehdy může samosoudce za podmínek ust. § 314e tr. řádu rozhodnout trestním příkazem.

Trestní řád rozlišuje v ust. § 226 více důvodů pro zproštění obžalovaného, kdy ne všechny lze považovat za rozporné s podmínkou pro vydání trestního příkazu spočívající v tom, že skutkový stav musí být spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. Zproštění obžaloby podle ust. § 226 tr. řádu představuje pět odlišných situací, v nichž soud po provedení dokazování dospěje k závěru, že nelze obžalovaného uznat vinným. Podle písm. a) soud zprostí obžalovaného, pokud nebylo prokázáno, že se stal žalovaný skutek – tedy pokud po vyčerpání všech důkazů zůstávají důvodné pochybnosti o tom, že k popsanému ději vůbec došlo. Podle písm. b) se zproštění uplatní tehdy, pokud se skutek sice stal, ale nenaplňuje zákonné znaky žádného trestného činu. Další zprošťující důvod, uvedený v písm. c), se týká situace, kdy je prokázáno, že se trestný čin stal, avšak důkazy neumožňují spolehlivě uzavřít, že ho spáchal obžalovaný.

Zbylé dva důvody zproštění se vztahují k osobě pachatele a k časovým okolnostem trestnosti činu. Podle písm. d) soud zpros­tí obžalovaného, pokud není pro nepříčetnost trestně odpovědný.[36] Poslední důvod, uvedený v písm. e), se uplatní tehdy, jestliže po spáchání činu zanikla jeho trestnost, např. v důsledku účinné lítosti nebo zániku trestnosti pokusu či účastenství. V dalším grafu č. 2 je proto detailněji rozlišeno, jaký důvod zproštění podle ust. § 226 tr. řádu soudy ve zprošťujících rozsudcích vydaných po podání odporu využívaly v obecném vzorku 2 000 zkoumaných případů.

Za nadále problematické považuji zproštění podle písm. a), kdy není slučitelné, aby ve chvíli vydání trestního příkazu byl skutkový stav spolehlivě prokázán, ale v případě rozsudku se již nedokáže, že se stíhaný skutek opravdu stal. Samozřejmě může obhajoba přinést k hlavnímu líčení nové důkazy, ale pokud existuje i možnost existence těchto důkazů, tak nemám za to, že by byly splněny podmínky pro vydání trestního příkazu.

Ještě více rozporné je zproštění podle písm. b), kdy v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Je až absurdní, že při vydání trestního příkazu byl v žalobním návrhu označený skutek trestným činem, ale ve chvíli rozhodnutí rozsudkem již nikoli, stejně tak není vhodné, aby se prokázání, zda spáchal či nespáchal skutek obviněný, při vyhlášení následného rozsudku změnilo.

Z grafu č. 2 lze vyčíst důležitou informaci o tom, že třetina zproštění po podání odporu je zproštění obžalovaného z důvodu podle ust. § 226 písm. e) tr. řádu, tedy proto, že trestnost činu zanikla. Pozorného čtenáře zcela jistě napadne, že zánik trestnosti může být způsoben speciálními ustanoveními o účinné lítosti.

Vzhledem ke zproštění z důvodu, že trestnost činu zanikla, je zajímavé se podívat právě na trestné činy, u kterých dochází v následných rozsudcích po podání odporu ke zproštění nejčastěji.

Graf č. 3 zobrazuje rozložení druhů zproštění podle jednotlivých trestných činů. Každý řádek představuje konkrétní trestný čin, zatímco sloupce A-E vyjadřují důvody zproštění. Z grafu je patrné, že u některých trestných činů – zanedbání povinné výživy podle ust. § 196 tr. zákoníku či neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle ust. § 241 tr. zákoníku převažuje zproštění podle písm. e), tedy že trestnost činu zanikla, zatímco u jiných (např. krádeže, podvodu nebo poškození cizí věci) dominuje zproštění podle písm. c), tedy že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný. Tento vzorec naznačuje, že důvody zproštění nejsou rovnoměrné napříč trestnými činy, ale souvisejí s jejich povahou. Speciální ustanovení o účinné lítosti zapříčiňuje zánik trestnosti u trestných činů podle § 196 a 241, kde tvoří většinu všech případů zproštění a tyto případy zároveň nejsou problematické vzhledem k předchozímu vydání trestního příkazu.

Na základě uvedených empirických výsledků lze první hypotézu – tedy předpoklad, že po podání odporu by se výrok o vině neměl odlišovat od původního závěru v trestním příkazu – považovat pouze za částečně potvrzenou. Skutečnost, že přibližně 64,7 % případů po odporu končí odsuzujícím rozsudkem, skutečně naznačuje, že většina soudů setrvává na původním závěru o vině. Nicméně více než čtvrtina případů nekončí odsouzením, přičemž téměř 13 % obžalovaných je nakonec zproštěno obžaloby. Tento podíl zprošťujících rozsudků je příliš vysoký na to, aby jej bylo možné považovat za pouhou výjimku. Ukazuje se tedy, že v praxi dochází k vydávání trestních příkazů i v případech, kde skutkový stav zjevně nebyl spolehlivě prokázán již v přípravném řízení, což je v rozporu se zákonnou podmínkou § 314e tr. řádu.

Detailní rozbor důvodů zproštění podle § 226 tr. řádu ukazuje, že přibližně třetina zprošťujících rozhodnutí byla vydána podle písm. e), tedy z důvodu zániku trestnosti činu, typicky v souvislosti s účinnou lítostí. Tento typ zproštění je z hlediska zákonné logiky trestního příkazu v pořádku, neboť důvod zániku trestnosti velmi pravděpodobně nastal až po vydání trestního příkazu. Naopak zproštění podle písm. a) až c) – tedy v případech, kdy se skutek neprokázal, nenaplňuje znaky trestného činu nebo jej nespáchal obžalovaný – představují významný signál o tom, že v části případů nebyly splněny základní podmínky pro vydání trestního příkazu. Pokud jde o druhou hypotézu, podle níž měl být tentýž samosoudce po podání odporu méně náchylný ke zproštění a spíše k potvrzení viny či uložení přísnějšího trestu, empirická data tento předpoklad nepotvrzují. Ačkoli většina případů po odporu skutečně končí odsuzujícím rozsudkem, podíl zproštění – a zejména struktura jejich důvodů – ukazuje, že soudci jsou schopni korigovat svůj původní právní názor.

Změna druhu a výměry trestu v navazujícím rozsudku

Vývoj otázky změny trestu v judikatuře

Otázka, jaký trest může soud uložit obviněnému po podání odporu proti trestnímu příkazu, aniž by došlo ke změně důkazní situace, se v české právní praxi řeší již delší dobu. Sporným bodem je, zda má soud po hlavním líčení uložit obviněnému stejný trest, případně zda může – i při stejných skutkových zjištěních – přistoupit k trestu přísnějšímu. Jako jeden z prvních se touto problematikou zabýval Ústavní soud v nálezu z roku 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000. V dané věci byl stěžovateli trestním příkazem uložen šestiměsíční trest odnětí svobody, který se po podání odporu zvýšil na 20 měsíců, aniž by v řízení vyšly najevo nové skutečnosti. Ústavní soud tehdy konstatoval, že takový postup představuje porušení základních práv obviněného, neboť soud bez rozumného vysvětlení přikládal stejným okolnostem odlišnou váhu v neprospěch obžalovaného. Vyjádřil jasný princip, že pokud se skutkové okolnosti nezmění, nelze po podání odporu uložit přísnější trest, neboť by to fakticky znamenalo sankci za uplatnění práva na odpor.

Tento výklad byl však v roce 2009 v nálezu sp. zn. III. ÚS 39/09 zmírněn. Ústavní soud zde uvedl, že soud sice nesmí přísnější trest chápat jako postih za podání odporu, avšak může jej uložit i při nezměněných okolnostech, pokud výslovně a dostatečně odůvodní, proč k této změně přistoupil. Drápal argumentuje, že tím se ovšem výklad z roku 2002 značně rozvolnil – zejména proto, že trestní příkaz neobsahuje odůvodnění, a tedy nelze porovnat, zda byly tytéž skutečnosti hodnoceny odlišně.[37] Novější rozhodnutí tak v praxi výrazně oslabuje ochranu obviněného, kterou starší judikát poskytoval.

Z uvedeného vývoje vyplývá, že česká judikatura se posunula od dřívějšího přísného požadavku zákazu zhoršení postavení obviněného bez změny skutkového stavu směrem k mírnějšímu, spíše formálnímu přístupu.

Soudy sice deklarují, že přísnější trest musí být odůvodněn, avšak jeho skutečné odůvodnění je často velmi obecné. Pokud bychom vycházeli z principů spravedlivého procesu a původního výkladu Ústavního soudu, přísnější trest po podání odporu by měl být možný pouze tehdy, pokud v hlavním líčení vyšly najevo nové relevantní okolnosti, které soud při vydání trestního příkazu neznal. Uložení přísnějšího trestu na základě stejných skutečností by mělo být možné jen s jasným a logickým odůvodněním, které vylučuje variantu, že může jít o sankci za využití práva na odpor či slevu za přijetí trestu uloženého trestním příkazem.

Výsledky změny druhu a výměry trestu v navazujícím rozsudku

Porozumění typům trestů ukládaných trestním příkazem a po podání odporu proti trestnímu příkazu je zásadní pro posouzení existence a rozsahu tzv. „trial penalty“ – tedy jevu, kdy obvinění riskují přísnější postih, pokud uplatní své procesní právo na projednání věci v hlavním líčení. Pokud by totiž podání odporu systematicky vedlo k ukládání přísnějších nebo kvalitativně odlišných sankcí, mohlo by to naznačovat, že samotná konstrukce institutu trestního příkazu odrazuje obviněné od využití zákonných opravných prostředků. Porovnáním rozložení a závažnosti uložených trestů v obou řízeních lze proto posoudit, zda trestní příkaz fakticky nefunguje jako prostředek k vynucování přijetí mírnější sankce výměnou za vzdání se práva na odpor.

Rozložení hlavních druhů trestů ukazuje výrazné rozdíly mezi trestními příkazy a následnými rozsudky, což poskytuje hlubší vhled do důsledků podání odporu. Trestní příkazy ve velké většině případů ukládají podmíněné tresty odnětí svobody (86,4 %), zatímco peněžité tresty (7,5 %) a trest obecně prospěšných prací (4,3 %) mají jen okrajové zastoupení. Ostatní druhy trestů se vyskytují u méně než 2 % případů. Následné rozsudky však vykazují pestřejší skladbu sankcí – i když podmíněné tresty nadále převažují (73,7 %), častěji se zde objevují i peněžité tresty, nepodmíněné tresty odnětí svobody a obecně prospěšné práce, přičemž každý z těchto alternativních trestů představuje přibližně 6-10 % všech případů.

Tento posun naznačuje, že podání odporu proti trestnímu příkazu a projednání věci v hlavním líčení může obviněné vystavit širšímu spektru možných výsledků, včetně rizika přísnějších sankcí, jako jsou nepodmíněné tresty odnětí svobody. Zároveň se ukazuje, že trestní příkaz slouží především jako zjednodušený nástroj pro méně závažné delikty, které soudy typicky řeší mírnými, podmíněnými tresty. Rozsudky naproti tomu častěji odrážejí individuální okolnosti a složitost jednotlivých případů. Přesto zůstává podmíněný trest nejčastějším výsledkem v obou řízeních, což potvrzuje obecnou tendenci soudů upřednostňovat sankce s odkladem výkonu trestu před přímým uvězněním či finančním postihem. Přesto však změna struktury ukládaných trestů po podání odporu naznačuje, že ačkoli uplatnění procesního práva nevede nutně k přísnějšímu trestu, přináší větší rozmanitost a potenciálně i vyšší riziko závažnějšího výsledku.

Analýza ukazuje průměrné zvýšení délky podmíněného trestu o 0,89 měsíce v případech, kdy věc po odporu dospěla k rozsudku, což naznačuje, že rozsudky v průměru vedou k mírně delším trestům než původní trestní příkazy. Tento rozdíl může poukazovat na existenci mírného „trial penalty“ efektu, tedy tendence k přísnějšímu rozhodnutí po odporu.

Graf č. 4 rozlišuje případy podle toho, kdo odpor podal, a rozptýlené body ukazují, že většina případů, v nichž odpor podal státní zástupce, se soustředí nad referenční přímkou 45 stupňů – tedy tam, kde tresty po odporu narostly. Konkrétně v případech odporu státního zástupce se průměrná délka trestu zvýšila z 8,10 na 10,51 měsíce. Naopak v případech, kdy odpor podal obžalovaný, je změna minimální – z 7,35 na 7,59 měsíce –, což naznačuje, že soudy jsou vůči obžalovaným, kteří uplatní své právo na odpor, relativně konzistentní a jen velmi mírně přísnější. Vertikální zelená linie v grafu na úrovni 12 měsíců dále zdůrazňuje, že většina uložených trestů zůstává v mezích běžné trestní praxe.

Analýza rovněž ukazuje, že obžalovaní, kteří odpor podali, mají tendenci obdržet mírně nižší tresty jak v délce zkušební doby, tak v délce zákazu činnosti. U zkušební doby činí průměrné zkrácení přibližně 0,44 měsíce (-1,98 %), zatímco u zákazu činnosti se jedná o zkrácení o 1,21 měsíce (-5,45 %). Naopak v případech, kdy odpor podal státní zástupce, dochází k mírnému zvýšení – zkušební doba se prodlužuje o 1,42 měsíce (+5,32 %) a zákaz činnosti o 0,78 měsíce (+2,77 %).

Tyto výsledky naznačují, že obžalovaní, kteří využijí svého procesního práva, mohou být systémem v mírné míře zvýhodněni oproti případům, kdy odpor podává státní zástupce. Ačkoli jsou rozdíly relativně malé, přinášejí cenný vhled do toho, jak identita podávající strany může ovlivnit výslednou výši trestu v rámci rozhodnutí vydaných trestním příkazem a následných rozsudků po odporu.

Závěr

Analýza institutu trestního příkazu v tomto článku potvrzuje, že jde o institut, který významně přispívá k efektivitě trestního řízení, avšak zároveň s sebou nese určité limity z hlediska zachování zásad spravedlivého procesu. Výsledky empirické části ukázaly, že značná část případů, v nichž byl po podání odporu trestní příkaz zrušen, nekončí odsuzujícím rozsudkem. To svědčí o tom, že podmínka spolehlivě prokázaného skutkového stavu není v praxi vždy naplněna, a tedy že první hypotézu o nadužívání trestních příkazů v případech ne zcela jistého skutkového základu lze považovat za částečně potvrzenou.

Naopak druhá hypotéza, která předpokládala, že opakované rozhodování téhož soudce po podání odporu může ovlivňovat jeho nestrannost, potvrzena nebyla. Statistická data nenasvědčují tomu, že by soudci měli tendenci setrvávat na svém původním závěru o vině. Tento výsledek posiluje důvěru v profesio­nalitu soudního rozhodování, ačkoli otázka vnímání nestrannosti z pohledu obviněného zůstává otevřená.

Třetí hypotéza, že trestní příkaz v praxi plní funkci obdobnou dohodě o vině a trestu, se potvrdila částečně. Data lehce naznačují, že přijetí trestního příkazu bez podání odporu bývá spojeno s relativně mírnější uloženou sankcí jak z pohledu výměry, tak z pohledu druhu trestu, což vytváří faktickou motivaci obviněných k akceptaci návrhu soudu. Tento prvek „slevy za přijetí“ posouvá institut trestního příkazu blíže konsensuálním formám řízení, ačkoli formálně jde o jednostranné rozhodnutí soudu.

Z těchto poznatků vyplývá, že trestní příkaz je efektivním, ale ambivalentním institutem. Jeho přínos pro rychlost a hospodárnost trestního řízení je nepopiratelný, avšak v některých případech je vykoupen oslabením důsledného zjišťování skutkového stavu a omezením procesních práv obviněného. Do budoucna se proto jeví jako žádoucí, aby soudy k vydávání trestních příkazů přistupovaly zdrženlivěji a s důrazem na materiální jistotu skutkových okolností, a to i vzhledem ke staronové možnosti uložit trestním příkazem nepodmíněný trest odnětí svobody do šesti měsíců výměry. Rovněž by bylo vhodné zvýšit důraz na poučení obviněných o povaze a důsledcích trestního příkazu, aby jejich rozhodnutí o případném podání odporu bylo skutečně informované a svobodné.

 

Mgr. Bc. Tomáš Vanča je advokátním koncipientem v Praze.

Ilustrační foto: AI (Copilot)

---

[1] České soudnictví 2024: Výroční statistická zpráva, Ministerstvo spravedlnosti, str. 62.

[2] V článku s názvem Odklony v justiční praxi – 1. část, Trestněprávní revue č. 9/2019, str. 177-18, autoři P. Šámal, J. Říha, a J. Strya nezařazují trestní příkaz mezi odklony trestního řízení v užším smyslu, neboť, jak uvádějí, slouží spíše účelu racionalizace justice než implementace restorativního přístupu.

[3] Recommendation of the Committee of Ministers concerning the simplification of criminal justice (Council of Europe), R (87) 18, Strasbourg, 18 September 1987.

[4] V posledních 30 letech došlo k výraznému rozšíření využívání trestních příkazů v Evropě i mimo ni – mj. v Itálii, Francii, Chorvatsku, Finsku, Nizozemsku, Skotsku, Maďarsku, Norsku a na Slovensku. Historicky byly trestní příkazy využívány zejména v Německu, Švýcarsku a Švédsku (viz M. Wade, M. Aebi, B. Aubusson de Cavarlay et al.: When the Line is Crossed… Paths to Control and Sanction Behaviour Necessitating a State Reaction, Eur J Crim Policy 2008, Res 14, str. 101-122). Nejnověji je do svého trestního systému zavedlo podle německého modelu Strafbefehl Řecko v červenci roku 2019 (viz M. Ch. Alvanou: “Penal Order“ in Greece: a New Era for the Rights of the Defendant?, JURIST – Professional Commentary, July 5, 2019).

[5] L. Dušek: Time to Punishment: The Effects of a Shorter Criminal Procedure on Crime Rates, International Review of Law and Economics, 2015, roč. 43, str. 134-147.

[6] S. C. Thaman: The Penal Order: Prosecutorial Sentencing as a Model for Criminal Justice Reform? In E. Luna, M. Wade (eds.): The Prosecutor In Transnational Perspective, Oxford University Press, Oxford 2012, str. 156-175; S. Thaman: Criminal Procedure: Adversarial and Inquisitorial Legal Systems, International Encyclopedia of the Social & Behavioral Sciences, 2015.

[7] H. Putzke, S. Putzke: Der richterlich verfügte Strafbefehl im Zwischenverfahren – ein Reformvorschlag, Juristische Rundschau 2019 (7), str. 319-325; B. Heinrich, T. Reinbacher: Examinatorium Strafprozessrecht, Nomos Verlagsgesellschaft, 2023.

[8] D. Šelleng: Trestní příkaz, rigorózní práce, vedoucí Jiří Jelínek, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra trestního práva, Praha 2015.

[9] § 314e odst. 1 tr. řádu.

[10] § 314g odst. 1 tr. řádu.

[11] J. Drápal: Vede větší užití trestních příkazů k ukládání méně nepodmíněných trestů odnětí svobody? Jurisprudence č. 5/2016, str. 5-17; nebo také F. Ščerba: Procesní alternativy a jejich vliv na využívání alternativních trestů, in Kolektiv autorů (eds.): Dny Práva 2012, Masarykova univerzita, Brno 2013, str. 1597-1607.

[12] J. Drápal, J. Vávra: Databáze InfoSoud a možnosti jejího využití: Ukládají soudy přísnější tresty po podání odporu proti trestnímu příkazu? [The InfoSoud database and its research potential: Do courts impose harsher sentences after an objection to a penal order?] Česká kriminologie (Czech Criminology) č. 1-2/2021, str. 1-25.

[13] V trestním řádu byl institut trestního příkazu poprvé zaveden zákonem č. 150/1969 Sb. a existoval po celou dobu účinnosti tohoto zákona. Poslanci Federálního shromáždění trestní příkaz označili jako protiprávní institut popírající právo obviněného na obhajobu a současně se zrušením zákona o přečinech č. 150/1969 Sb. zrušili i institut trestního příkazu novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 178/1990 Sb. O čtyři roky později však poslanci Parlamentu ČR zavedli do trestního řádu opět institut stejného názvu.

[14] Důvodová zpráva ke změně ust. § 314e tr. řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb.

[15] P. Vantuch upozorňuje, že tato interpretace zákona není v souladu s ust. § 314e odst. 1, podle něhož samosoudce může bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz jen tehdy, pokud je skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, kdy je zřejmé, že v případech, kdy se koná standardní vyšetřování nebo zkrácené přípravné řízení, jsou ve spisu převážně nebo téměř výlučně informace zachycené v úředních záznamech. Potom skutkový stav nemůže být v těchto případech spolehlivě prokázán opatřenými důkazy.

[16] Více viz op. cit. sub 1, str. 177-186.

[17] Odlišně je tomu např. v Itálii, a není-li tedy trestní příkaz obviněným akceptován, vede následující hlavní líčení jiný soudce než ten, který trestní příkaz vydal. Viz např. M. Wade, E. Luna (eds.), op. cit. sub 5, str. 270.

[18] Rozsudek ESLP ze dne 26. 2. 1993 ve věci Padovani proti Itálii, stížnost č. 13396/87, § 27.

[19] Rozsudek ESLP ze dne 29. 7. 2004 ve věci San Leonard Band Club proti Maltě, stížnost č. 77562/01.

[20] § 30 odst. 2 tr. řádu.

[21] E. Luna, M. Wade (eds.), op. cit. sub 5.

[22] J. Drápal, op. cit. sub 10, str. 5-17.

[23] Op. cit. sub 7.

[24] M. Langer: Plea bargaining, conviction without trial, and the global administratization of criminal convictions, Annual Review of Criminology č. 4/2021, str. 377-411.

[25] T. Johnson: “Fictional Pleas“, Indiana Law Journal, Vol. 94, Iss. 3, Article 2, 2019; A. T. H. Smith: Codification of the Criminal Law: The Case for a Code (1986), [1986] Crim LR at 285, Victoria University of Wellington Legal Research Paper č. 32/2015.

[26] J. V. Roberts, B. Bradford: Sentence Reduction for Guilty Plea in England and Wales, Journal of Empirical Legal Studies č. 12/2015, 187-210; S. Yan: What Exactly Is the Bargain? The Sensitivity of Plea Discount Estimates, Justice Quarterly č. 1/2022, str. 152-173.

[27] R. K. Helm: Constrained waiver of trial rights? Incentives to plead guilty and the right to a fair trial, Journal of Law and Society č. 3/2019, str. 423-447.

[28] Fair Trials: Report The Disappearing Trial. Towards a rights-based approach to trial waiver systems, 2017.

[29] Op. cit. sub 23; J. T. Ulmer, M. S. Bradley: Variation in trial penalties among serious violent offenders, Criminology: An Interdisciplinary Journal č. 3/2006, str. 631-670.

[30] D. Varona, S. Kemp: Suspended Sentences in Spain: An Alternative to Prison or a“Bargaining Chip“ in Plea Negotiations? European Journal of Crime, Criminal Law and Criminal Justice, 28, 2020, str. 354-378.

[31] G. S. Cooper, V. Meterko, P. Gadtaula: Innocents who plead guilty: An analysis of patterns in DNA exoneration cases’, Federal Sentencing Reporter, 31, 2018, str. 234-267; T. M. Zottoli, T. Daftary-Kapur, G. M. Winters, C. Hogan: Plea discounts, time pressures, and false-guilty pleas in youth and adults who pleaded guilty to felonies in New York City, Psychology, Public Policy, and Law č. 3/2016, str. 250-259.

[32] T. Johnson, op. cit. sub 24; P. S. Lehmann: Trial penalties under Florida’s sentencing guidelines: The moderating role of case seriousness, Crime & Delinquency č. 11/2021, str. 1728-1764; S. Yan, S. D. Bushway: Plea discounts or trial penalties? Making sense of the trial – plea sentence disparities, Justice Quarterly 35 (7), 2018, str. 1226-1249.

[33] Op. cit. sub 23, str. 377-411; J. T. Ulmer, M. S. Bradley, op. cit. sub 28, 631-670.

[34] Tato databáze byla vytvořena a představena v článku J. Drápala a J. Vávry, op. cit. sub 11, str. 1-25.

[35] Tyto chybějící případy se týkají Okresního soudu v Olomouci, Okresního soudu v Českých Budějovicích, Obvodního soudu pro Prahu 2, Okresního soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ústí nad Labem.

[36] Tento důvod se ve zkoumaném obecném vzorku ani jedinkrát nevyskytoval.

[37] J. Drápal, J. Vávra, op. cit. sub 11.