Eduard Koerner, Alois Stompfe a Antonín Klouda — osobnosti, které jako prezidenti Advokátní komory (na snímku) stály u zrodu tradice advokátních sjezdů a určovaly jejich směřování. Jejich úsilí vtisklo těmto setkáním nejen odborný, ale i výrazný hodnotový rozměr, který přesahoval svou dobu. V rámci těchto sjezdů se – zejména v meziválečném období – formovalo moderní pojetí advokacie jako nezávislé, odpovědné a pro fungování demokratického státu nezastupitelné profese. Tento příspěvek připomíná význam těchto setkání a vrací se k myšlenkovému odkazu jejich iniciátorů. Jan Kabát z Právnické fakulty Masarykovy univerzity si v následujícím článku současně i klade otázku, co by tehdejší prezidenti Advokátní komory mohli říci advokacii v dnešní době, která znovu otevírá témata profesní nezávislosti, etiky a odpovědnosti vůči společnosti. 

 

Začátkem října loňského roku si české advokátky a advokáti na svém devátém sněmu zvolili nové vedení České advokátní komory. To se následně sešlo a do čela Komory zvolilo advokátku Moniku Novotnou.^[1] Poprvé v dějinách české advokacie tak stanula ve vedení ČAK žena, jejíž volba má nejen symbolický, ale také hodnotový rozměr. Význam uvedeného milníku nespočívá pouze v samotném aktu volby, ale zejména v obsahu prvního dopisu nově zvolené předsedkyně adresovaného celému advokátnímu stavu. Monika Novotná v něm klade do popředí jednu z nejpodstatnějších hodnot, totiž nezávislost advokacie, kterou nepovažuje za privilegium, ale za závazek, bez něhož nelze zachovat skutečnou spravedlnost.^[2]

Že není nezávislost privilegiem, nýbrž závazkem, snad vůbec nejlépe dokazuje historický vývoj české a československé advokacie ve 20. století. Ten v celé své šíři opakovaně potvrzuje, že advokáti museli o svou nezávislost v různých dobách znovu a znovu usilovat. Každá epocha přinášela nové tlaky, ať už ze strany státní moci, společenských poměrů, legislativních omezení, či rozmáhajícího se pokoutnictví, a advokátní stav na ně musel hledat odpověď. Právě v takových chvílích se ukazovalo, že nezávislost advokacie není jen otázkou osobní integrity každého jednotlivce, ale výrazem kolektivního profesního vědomí a schopnosti hájit její základní hodnoty.

Jeden z výrazných projevů úsilí advokacie o zachování nezávislosti a profesní integrity představovaly dnes již téměř zapomenuté advokátní sjezdy jako celostavovská setkání, na nichž advokáti společně hledali odpovědi na otázky týkající se jejich postavení. Tyto sjezdy se zrodily na počátku 20. století z iniciativy českých advokátů, kteří chtěli vedle celostátních právnických shromáždění vytvořit vlastní fórum věnované specifickým problémům advokacie. Sjezdy advokátů se pak postupem času proměnily v důležité fórum odborné diskuse i profesní sebereflexe a staly se výrazem rostoucího stavovského sebevědomí.

 

Právnické sjezdy jako středoevropský fenomén

Než se zaměříme na samotné advokátní sjezdy, bude nejprve stručně pojednáno o tradici právnických sjezdů, které ve druhé polovině 19. století představovaly významný fenomén odborného i společenského života právníků napříč střední Evropou. Jejich pořádání se rozvíjelo souběžně s rostoucí společenskou aktivitou právníků, kteří prostřednictvím těchto shromáždění zkoumali potřebu doplnění tehdejší legislativy, řešili vybrané otázky aplikační praxe a aktivně podporovali výměnu odborných názorů napříč jednotlivými profesemi. Díky svému otevřenému charakteru se tyto sjezdy staly místem setkávání právníků všech profesí i zaměření, z jejichž diskusí lze i dnes čerpat řadu podnětných myšlenek a inspirací.

Vůbec první právnický sjezd na evropském kontinentu zorganizovali němečtí právníci již v roce 1860. Inspiraci v této tradici našli na počátku 20. století také čeští právníci. Ti se na společném setkání v Chrudimi, konaném dne 27. října 1901 u příležitosti odhalení sochy Viktorina Kornela ze Všehrd, vyslovili ústy pražského advokáta Jana Javůrka pro myšlenku uspořádat obdobný sjezd i na české půdě.^[3] Výsledkem byla úspěšná organizace I. vědeckého všeprávnického sjezdu českých právníků v Praze roku 1904.^[4]

Na tradici prvního sjezdu z roku 1904 pak v meziválečném období navázali českoslovenští právníci celou sérií celostátních setkání, která reflektovala zejména snahu o sjednocení právního řádu v novém státě. Mezi těmi nejvýznamnějšími nelze opomenout II. sjezd československých právníků, konaný v roce 1925 v Brně, či následný III. sjezd v roce 1930, tentokrát v Bratislavě. Právě Bratislava se v následujících letech stala centrem dialogu mezi právníky, neboť hostila jak I. sjezd právníků slovanských států v roce 1933, tak o čtyři roky později I. unifikační sjezd československých právníků. Celou linii historických právnických sjezdů pak uzavřel IV. sjezd československých právníků v roce 1949 v Praze, organizovaný již v nových ideologických kulisách, výmluvně nazvaný „Za socialistické právo!“.^[5]

Ačkoliv se podobné aktivity následně na dlouhou dobu odmlčely, o to cennější je skutečnost, že po více než 73 letech byla v květnu 2022 tradice právnických sjezdů u nás obnovena uspořádáním Sjezdu českých právníků v Praze.^[6] Poprvé od roku 1949 se tak právnická obec znovu setkala na celostátní úrovni, aby symbolicky navázala na bohaté dědictví zejména meziválečných právnických shromáždění. Nešlo přitom jen o symbolické gesto, ale o odborné fórum s účastí všech zástupců nejvýznamnějších českých právnických organizací.^[7] Neméně podstatné je, že v roce 2025 se uskutečnil již II. sjezd českých právníků, který potvrdil, že prostor pro společný dialog mezi právníky napříč jednotlivými právnickými profesemi má i v současnosti své pevné místo. Zdánlivě uzavřená kapitola se tak znovu otevřela a s ní i ochota právníků aktivně vstupovat do diskuse k aktuálním otázkám a výzvám právní praxe.

 

Zrod tradice advokátních sjezdů v roce 1903

Vedle právnických sjezdů, kterých se účastnili zástupci všech právnických profesí, se v českých zemích konaly také sjezdy stavovské. Mezi nimi výrazně vynikaly především sjezdy advokátů, které se staly důležitým fórem pro formulaci profesních požadavků a utváření identity české a později československé advokacie. Jejich role byla o to důležitější, že advokátní samospráva byla na našem území historicky organizačně roztříštěna mezi tři samostatné advokátní komory se sídly v Praze, Brně a Opavě, což zvyšovalo potřebu celostavovského setkávání a koordinace profesních postojů.^[8] V jednotlivých komorách se advokáti nadto organizovali bez ohledu na svou národnost, což však v praxi často znamenalo, že specifické profesní zájmy českých advokátů nebyly dostatečně zohledňovány. I tato skutečnost zvyšovala potřebu samostatného prosazování stavovských požadavků, a to právě prostřednictvím vlastních sjezdů.

Samotný podnět ke konání vůbec prvního sjezdu českých advokátů vzešel v říjnu roku 1903 z členské schůze Spolku advokátů království Českého,^[9] kde jej přednesl Eduard Koerner.^[10] V té době již probíhaly intenzivní přípravy na I. všeprávnický sjezd českých právníků v gesci Právnické jednoty, který se měl konat v Praze ve dnech 21. až 23. května 1904.^[11] Koerner však upozornil, že tento sjezd, vzhledem ke svému výlučně vědeckému zaměření, neposkytuje prostor pro řešení aktuálních otázek v rámci advokacie. Zvláště poukázal na skutečnost, že v programu nezbylo místo pro odbornou diskusi o postavení advokátů. Na základě této výtky navrhl, aby se souběžně s vědeckým sjezdem konal také samostatný I. sjezd českých advokátů.^[12] Návrh byl následně schválen s jasným ujištěním, že nejde o krok proti všeprávnickému sjezdu ani o konkurenční podnik, ale o jeho doplnění s cílem vytvořit diskusní prostor pro advokáty jako vůbec nejvýraznější součást právnického stavu.^[13]

Témata, která měla být na advokátním sjezdu projednávána, odrážela tehdejší odhodlání českých advokátů hájit nejen své profesní zájmy, ale také širší společenské hodnoty. Tomu odpovídal i program akce, který byl členěn do dvou tematicky vymezených bloků, a to stavovského a právního. Každý z nich reflektoval jiný okruh klíčových otázek, jimž advokacie v této době čelila.^[14] Společně však tvořily celek, jehož ambicí bylo nejen artikulovat stavovské zájmy, ale také veřejný apel vůči státní moci i širší právnické veřejnosti.

Právě stavovská sekce byla zaměřena na postavení advokacie v rámci justiční struktury i celé společnosti. Její příspěvky zřetelně prokazují, že tehdejší advokáti si byli dobře vědomi významu své profese nejen jako právní služby, ale i jako instituce se společenskou odpovědností.

Tento akcent byl zřetelný zejména ve slavnostní přednášce Eduarda Koernera O právní povaze advokacie a jejím postavení v ústrojí státním a společenském. Koerner odmítl redukci advokacie na pouhou živnost nebo úřad, a historickým i právním rozborem doložil, že advokacie vždy nesla dvojí funkci, a to právně-technickou a sociální. Zatímco první se týká přímé spoluúčasti advokáta na výkonu spravedlnosti, druhá vychází z veřejné povahy této činnosti a jejího dopadu na ochranu základních práv občanů.

V kontextu tohoto příspěvku se sjezd jednoznačně vyslovil pro zachování nezávislého charakteru advokacie a varoval před jakýmkoliv pokusem o její podřízení státní správě. Zároveň připomněl historické příklady, kdy se podobné snahy vymstily, např. za vlády pruského krále Fridricha II. nebo během francouzské revoluce. Takové pokusy vedly vždy nejen k rozbití organizace advokacie, ale též k tomu, že právní zastupování bylo vydáno k volnému, ničím neomezenému výkonu právní pomoci, což vedlo ke ztrátě důvěry, autonomie i samotné podstaty advokátní profese.^[15] Sjezd dále konstatoval, že advokacie je historicky spjata s kontrolní a oponentní funkcí vůči státní moci, a právě proto musí být zakotvena ve svébytné stavovské organizaci, jež namísto vnější podřízenosti státu staví na vnitřní sebekázni a profesní odpovědnosti.^[16]

Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že I. sjezd českých advokátů nebyl jen profesní událostí, ale především výrazem společné vůle postavit advokacii na hodnotách odpovědnosti a nezávislosti. Ukázal, že další směřování advokátního stavu musí vycházet z kolektivní vůle všech, která se projevuje skrze stavovskou organizaci a vědomí profesní sounáležitosti.^[17] Ačkoliv k jeho bezprostřednímu pokračování za Rakouska-Uherska již nedošlo, stal se významným mezníkem, neboť zahájil tradici kolektivního profesního setkávání, na kterou později navázali českoslovenští advokáti v meziválečné době.

 

Meziválečná éra advokátních sjezdů

Ačkoliv se s dalším advokátním sjezdem počítalo již brzy po pražském setkání v roce 1904, k jeho uskutečnění došlo až v roce 1925, kdy už advokacie působila ve zcela nových poměrech samostatného Československa. Právě vznik republiky přinesl řadu zásadních proměn právního systému, v důsledku nichž se zejména advokáti ocitli tváří v tvář celé řadě výzev spojených s přechodem od rakousko-uherského systému k budování vlastní jednotné struktury. Nejzávažnějším problémem byl tzv. právní dualismus, kdy na území republiky paralelně platily odlišné právní řády, rakouský v českých zemích a uherský na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.^[18]

Uvedený problém měl přímý dopad zejména na výkon advokacie, neboť právní úprava i profesní pravidla se v jednotlivých částech státu významně lišily. Zatímco v českých zemích zůstala advokátní samospráva zachována ve své původní podobě, včetně tří zemských komor se sídly v Praze, Brně a Opavě, situace na Slovensku a v Podkarpatské Rusi se vyvíjela odlišně. S rozpadem původně uherské advokátní samosprávy došlo k úplné destabilizaci tamní stavovské struktury. Zatímco na Slovensku byla v roce 1920 zřízena jednotná advokátní komora, v Podkarpatské Rusi přetrvávala po celé meziválečné období provizorní situace bez ustálené komorové organizace.^[19] Právě tato právní i organizační roztříštěnost zvyšovala potřebu celostavovského setkávání a koordinaci postojů napříč jednotlivými regiony.

 

Obnovení tradice v podobě druhého advokátního sjezdu

Stejně jako v roce 1904 byl i II. sjezd československých advokátů připravován jako souběžná akce s celostátním II. sjezdem československých právníků, jehož organizace začala už v roce 1923 a který se měl uskutečnit ve dnech 31. května až 2. června 1925 v Brně. V gesci Spolku advokátů československých^[20] tak advokáti znovu potvrdili potřebu samostatné diskuse nad stavovskými otázkami. S ohledem na právní i organizační roztříštěnost advokacie měl brněnský sjezd zejména posílit profesní identitu a vymezit společný směr dalšího vývoje v rámci demokratického Československa.^[21] Dobové ohlasy přitom ukazují, že tento záměr vycházel z přesvědčení, že právě advokacie jako stav, který je v každodenním kontaktu s potřebami občanů, nejlépe rozumí dopadům platného práva v praxi a dokáže zmírňovat jeho nedostatky. I proto byla její úloha nejen odborně profesní, ale také společensky nezastupitelná.^[22]

Už z první schůze přípravného výboru 14. června 1923 bylo patrné, že sjezd nebude jen formální, ale ambiciózní a obsahově zaměřenou událostí advokátů. Program jednání byl opět rozdělen do dvou sekcí, a to právní a stavovské. Zatímco v právní sekci měli s referáty vystoupit Antonín Schauer k otázce přípustnosti dalšího omezování vlastnického práva a Hynek Bulín k účasti laického prvku ve veřejné správě, stavovská sekce byla věnována jedinému, zato zásadnímu tématu, a to nezávislosti advokacie v moderním státě,^[23] které měl uvést první prezident nově ustanovené Stálé delegace advokátních komor v Československu a prezident Advokátní komory v Čechách Alois Stompfe.^[24]

Jeho vystoupení se stalo klíčovým bodem celého sjezdu.^[25] Ve svém referátu Stompfe vyzdvihl, že skutečná nezávislost advokacie může být zaručena pouze tehdy, bude-li advokátní stav zcela autonomní, a to jak po stránce organizační, tak kárné. Zdůraznil nutnost vytvoření nového jednotného advokátního řádu, který by odstranil jakoukoliv formu úředního dohledu nad výkonem advokacie a podřídil otázky profesní kázně výhradně stavovským orgánům.^[26] Kárná odpovědnost advokátů měla být podle Stompfeho svěřena výhradně orgánům advokátní samosprávy, nezávislým na státní moci, čímž by byla zachována důstojnost a autonomie povolání. Tento princip, formulovaný jako veřejný zájem, sjezd jednomyslně přijal jako základní zásadu moderní advokacie.

Stompfeho vystoupení však nepředstavovalo pouze technický návrh reformy disciplinárního řízení, ale promyšlenou obhajobu advokacie jako nezastupitelného pilíře demokratického státu. Upozornil, že advokacie stojí vedle státu jako jeho přirozený partner a zároveň nezbytný korektiv. Nezávislý advokát, hájící občana vůči státní moci, zajišťuje rovnováhu, právní jistotu a důvěru ve spravedlnost. Tento úkol však může naplnit jen tehdy, pokud je sám chráněn před nepřiměřeným vnějším zásahem a disponuje profesní autonomií, a to nejen organizační či disciplinární, ale i materiální. Dále zdůraznil, že řádná advokacie může fungovat pouze tehdy, je-li dostatečně chráněna, respektována a vybavena prostředky k vnitřní sebekázni. Závěrečná slova předsedy sjezdu Ladislava Valenty,^[27] který vyzval k nepřetržité práci na stavovských otázkách i mimo rámec sjezdu, tak symbolicky navázala na Stompfeho poselství, totiž že advokacie může plnit svou roli jen tehdy, bude-li aktivně jako celek hájit svou nezávislost.^[28]

 

Přetrvávající problémy advokacie a třetí sjezd

Ve druhé polovině 20. let začalo být zřejmé, že klíčové problémy československé advokacie, zejména přetrvávající právní dualismus a absence nového advokátního řádu, zůstávají i nadále bez řešení. Ačkoliv na ně druhý sjezd advokátů v roce 1925 otevřeně poukázal a přijal k nim konkrétní rezoluce, výraznější posun v legislativní rovině nenastal. Na tento přetrvávající stav reagovala Jednota československých advokátů, pokračovatelka někdejšího Spolku československých advokátů, když na své schůzi v pražské advokátní komoře dne 4. února 1928 rozhodla o svolání dalšího celostavovského fóra. Následující III. sjezd československých advokátů se však měl tentokrát konat zcela samostatně, a to symbolicky o svatováclavských svátcích ve dnech 28. až 30. září 1930 v prostorách Staroměstské radnice v Praze u příležitosti 30. výročí od založení organizujícího spolku.

S ohledem na výše uvedené byl program třetího advokátního sjezdu zúžen výhradně na stavovské otázky.^[29] Klíčový referát v tomto směru opět přednesl Alois Stompfe v hlavní jednací den sjezdu. Ve svém vystoupení shrnul vývoj advokacie za posledních 10 let a formuloval návrh nového advokátního řádu, jehož přijetí označil za neodkladné, a opakovaně apeloval na jeho co nejrychlejší uzákonění.^[30]

Neméně výrazný ohlas vzbudil i referát Antonína Kloudy s názvem O advokátu československém ve styku mezinárodním, v němž podrobně rozebral právní rámec, v němž se československá advokacie pohybovala při zastupování občanů v zahraničí. Na základě rozsáhlého rozboru mezinárodních smluv, uzavřených mezi Československem a řadou evropských států, poukázal na šíři a důležitost nové působnosti advokátů v oblasti přeshraniční právní pomoci. Zvláštní pozornost věnoval i tomu, jak jsou tyto otázky řešeny v jiných zemích, např. ve Francii, Švýcarsku či Německu, a doporučil komorám, aby této nové agendě věnovaly systematickou pozornost.^[31]

Další podstatnou část jednání třetího sjezdu advokátů tvořily referáty prezidenta Moravské advokátní komory Jana Čapka a předsedy Svazu advokátů na Slovensku Emila Stodoly. Oba se zabývali aktuálními otázkami fungování advokacie, zejména její právní ochranou, potřebami a dalším směřováním. Stodolův referát se zaměřil zejména na slovenské reálie a problémy. V této souvislosti zejména apeloval na nutnost posílit právní ukotvení advokacie a důsledně chránit její nezávislost, která byla podle něj vážně ohrožována vnějším zasahováním do profese, především pak rozmáhajícím se pokoutnictvím. Navazující příspěvek Jana Čapka pak vyzdvihl nutnost posílit ochranu právního řádu a omezit nežádoucí vlivy politického či ekonomického charakteru na výkon advokacie.^[32] Oba referáty tak společně vymezily hlavní ideový směr sjezdu, totiž potřebu modernizace profese při současném zachování jejích tradičních stavovských hodnot.

Závěrečná usnesení třetího sjezdu odrážela klíčové potřeby advokátního stavu meziválečné doby. Delegáti znovu zdůraznili nutnost přijetí nového advokátního řádu a posílení právní ochrany profese, zároveň však ostře kritizovali rozmáhající se pokoutnictví. Sjezd rovněž podpořil nutnost odborně vedeného legislativního procesu, neovlivněného politickými nebo hospodářskými zájmy. K významným výstupům patřilo i schválení návrhů slovenských delegátů na unifikaci práva jako celku. Jednání uzavřelo slavnostní setkání advokátů v Národním domě na Vinohradech za účasti ministra spravedlnosti a dalších čelných představitelů právní sféry, během něhož byla zároveň zvolena stálá deputace pro přípravu následujícího, již čtvrtého advokátního sjezdu.^[33]

 

Poslední meziválečný sjezd československých advokátů

Posledním stavovským sjezdem advokátů v meziválečném Československu se stal IV. sjezd československých advokátů, který byl uspořádán ve dnech 26. až 28. září 1936 v Praze jako součást širšího I. odborového sjezdu československých právníků. Jeho vznik byl reakcí na postupné utlumení sjezdové činnosti Právnické jednoty, která z organizačních důvodů již neuspořádala další celostátní právnické fórum po III. sjezdu československých právníků konaném roku 1930 v Bratislavě. Iniciativu tak převzal nově se profilující právnický spolek s názvem Ústředí československých právníků, původně založený jako sdružení usilující o výstavbu Právnického domu,^[34] který si postupně osvojil širší ambici stát se centrální platformou právnického stavu. Ve vhodný moment se tak Ústředí spojilo s Jednotou československých advokátů, která samostatně připravovala svůj čtvrtý sjezd, a obě akce tak byly v souladu s cíli organizátorů sloučeny do jedné společné celostavovské události.^[35]

Pod záštitou tehdejšího děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy Václava Hory se tak Ústředí ujalo úkolu zorganizovat sjezd, jehož odborový charakter byl deklarován již v samotném názvu. Odlišně od dosavadních celostátních vědeckých právnických sjezdů se pak tento sjezd měl soustředit především na praktické, aktuální otázky týkající se jednotlivých profesních skupin, tedy soudců, notářů, právníků působících ve veřejné správě či hospodářských organizacích,^[36] a samozřejmě též advokátů. Cílem organizátorů nebyla pouze odborná výměna názorů právníků, ale především veřejná manifestace profesní identity a společných stavovských požadavků v souladu s potřebami demokratického právního státu. Hlavní ideové poselství sjezdu bylo vyjádřeno mottem „Za pravdu i řád“, které mělo zdůraznit význam úcty k právu jako základu důvěry občanů ve stát i v sebe navzájem.^[37] Sjezd měl také zároveň sloužit jako výzva k obraně právnických profesí proti tendencím k jejímu oslabování tzv. neprávnickými živly, zejména pokoutníky.

Českoslovenští advokáti pak byli na sjezdu zastoupeni samostatnou advokátní sekcí, v jejímž čele stál pražský advokát Antonín Klouda,^[38] který od roku 1934 působil též jako prezident Advokátní komory v Čechách a prezident Stálé delegace advokátních komor. Jednání této sekce tematicky navazovalo na předchozí advokátní sjezdy a akcentovalo klíčové otázky meziválečné advokacie, zejména pak úsilí o přijetí jednotného advokátního řádu, posílení nezávislosti advokacie skrze jasnější vymezení jejího vztahu ke státní moci a boj proti pokoutnictví. Vedle těchto stěžejních témat se pozornost zaměřila rovněž na problematiku starobního a invalidního pojištění advokátů a na tzv. právo chudých, tedy poskytování bezplatné právní pomoci.^[39]

Úvodem jednání nejprve rada Ministerstva spravedlnosti František Mršina představil dosavadní práce na osnově sjednoceného advokátního řádu.^[40] Přítomní advokáti se však shodli, že předložený návrh dostatečně nereflektuje oprávněné požadavky advokacie a nepostihuje některé zásadní problémy, které dlouhodobě tížily výkon profese. V přijaté rezoluci advokáti konstatovali, že rychlé vydání jednotného advokátního řádu je nezbytným předpokladem dalšího vývoje advokacie a nutnou ochranou proti jejímu úpadku. Zároveň doporučili, aby byla osnova uzákoněna až po odstranění nejzávažnějších nedostatků. Zvláštní důraz byl kladen na řešení otázky pokoutnictví a požadavek zrušení práva obecních a obvodních notářů na Slovensku a Podkarpatské Rusi sepisovat pro strany soukromé listiny a žádosti.

Pokud jde o samotnou problematiku pokoutnictví, sjezd jí věnoval mimořádnou pozornost. V rámci advokátní sekce vystoupil s podrobnou analýzou situace brněnský advokát Josef Lochman, který ve svém referátu upozornil na rozsah pokoutnické praxe v různých oblastech veřejného života. Podrobně popsal, jak pokoutníci bez právního vzdělání masivně pronikali do úřadů, obchodních i soudních rejstříků. Kritizoval i organizované formy této činnosti, která se šířila pod rouškou tzv. veřejných informátorů či právních poradců. Na tento referát pak navázal advokát Theodor Kopecký s analýzou právních norem vztahujících se k potírání pokoutnictví, mj. podle § 29 a 42 civilního řádu soudního či zastaralého nařízení ministra spravedlnosti z roku 1857. Konstatoval však, že soudobá úprava nedávala advokátům žádné přímé prostředky k obraně, a apeloval na potřebu legislativní revize.^[41]

Pražský advokát Bohumil Mahler poté sjezdu představil svůj vlastní návrh zákonné úpravy k potírání pokoutnictví. Dle něj účinný boj s tímto jevem musí být veden nejen proti jednotlivcům, ale i proti korporacím a institucím, které pokoutníkům poskytují zázemí a umožňují jim vyvíjet činnost pod zástěrkou legality. Mahler proto navrhoval rozsáhlou novelizaci stávajících předpisů, která by zavedla odpovědnost právnických osob, zakázala činnost pochybných zprostředkovatelských kanceláří, zpřesnila definici pokoutnictví a nově umožnila přímé zapojení advokátních komor do řízení proti pokoutníkům. Jeho návrh zahrnoval i konkrétní trestněprávní postihy, včetně pokut a trestů odnětí svobody.^[42] V návaznosti na tato vystoupení pak advokátní sjezd v rezoluci vyzval k neodkladnému přijetí nové právní úpravy, která by pokoutnictví účinně omezila, a tím přispěla k ochraně nejen advokacie, ale také veřejnosti.

Na závěr třídenního jednání čtvrtého advokátního sjezdu, konaného v rámci prvního odborového sjezdu právníků, proběhlo slavnostní zakončení v prostorách budovy Národního shromáždění. Předsedající Václav Hora ve svém závěrečném projevu zdůraznil význam profesní odpovědnosti právníků vůči státu i společnosti a nutnost zachování vysoké úrovně právní kultury jako základního pilíře demokratického a republikánského zřízení.^[43] V době narůstajících politických a společenských nejistot druhé poloviny 30. let představoval sjezd důstojnou manifestaci profesní sounáležitosti a symbolické završení tradice samostatných advokátních sjezdů meziválečného období. Zároveň jej lze vnímat jako memento svobodné advokacie jako stavu, který po celé období předmnichovské republiky vytrvale usiloval o modernizaci svého postavení a ochranu profesní nezávislosti, přestože tyto snahy opakovaně narážely na nezájem či nepochopení ze strany politické reprezentace.

 

Závěrem

Od prvního sjezdu českých advokátů v roce 1904 až po poslední meziválečné shromáždění v roce 1936 představovaly tyto události fóra, v jejichž rámci advokacie vystupovala jako svébytný, sebevědomý a odpovědný stav. Program jednotlivých sjezdů, jejich rétorika i přijaté rezoluce dokazují, že nezávislost advokacie byla v tehdejší době chápána jako klíčová hodnota, kterou bylo třeba znovu potvrzovat tváří v tvář kontextu proměňujících se politických a společenských podmínek.

Zatímco první sjezd z roku 1904 byl především projevem snahy českých advokátů o sebeurčení v rámci tehdejšího mnohonárodnostního prostředí, šlo o vůbec první systematický pokus formulovat společný stavovský program a spolu s tím vyřešit mj. i otázku nezávislosti advokacie. Na něj tematicky i ideově navázal druhý sjezd z roku 1925, který se již odehrával v nově zřízeném demokratickém Československu. V jeho centru stála myšlenka profesní i kárné autonomie, kterou tehdejší prezident Stálé delegace advokátních komor Alois Stompfe pojal jako přesvědčení, že advokát má být partnerem, nikoliv podřízeným státu, a že nezávislost advokacie není výsadou, ale službou právnímu řádu a spravedlnosti.

Třetí sjezd, konaný v roce 1928, se pak zaměřil na praktické otázky výkonu profese a na odpovědnost advokacie vůči právu i společnosti. Zdůraznil potřebu modernizace advokacie a posílení právní ochrany advokátů v novém jednotném advokátním řádu. Na tyto myšlenky navázal též čtvrtý a zároveň poslední meziválečný sjezd advokátů, konaný v rámci I. odborového sjezdu československých právníků v roce 1936, který lze bez nadsázky označit za vyvrcholení dlouholetého volání advokátů po posílení profesní nezávislosti, přijetí advokátního řádu a účinném boji proti rozrůstajícímu se pokoutnictví, které podkopávalo důvěru veřejnosti v právní služby advokátů.

Právě čtvrtý advokátní sjezd představoval završení jedné vývojové etapy advokacie, tedy období, v němž advokáti dokázali jasně formulovat své profesní i společenské poslání a postavit se na obranu vlastní nezávislosti. Meziválečný vývoj však zároveň ukázal, že tehdejší politická reprezentace nedokázala na tyto požadavky adekvátně reagovat, a úsilí advokátů tak zůstalo bez skutečné odezvy. Krátce nato následovala léta dvou totalitních režimů, v nichž se pojem nezávislost advokacie proměnil v pouhou frázi. Teprve po roce 1989 a s obnovou svobodné a samosprávné advokacie je možné i v současnosti znovu rozvíjet hodnoty, jako je právě skutečná nezávislost advokacie.

Historické advokátní sjezdy nám tedy připomínají, že právní stát nemůže existovat bez silné, odborně zdatné a skutečně nezávislé advokacie. Jak již tehdy zaznívalo z úst Eduarda Koernera, Aloise Stompfeho či jejich souputníků, advokát stojí po boku občana jako jeho obránce, ale zároveň i po boku státu jako jeho partner a korektiv. Tam, kde advokacie ztrácí svou autonomii, mizí i důvěra ve spravedlnost a rovnováha v rámci uplatňování státní moci. Sjezdy českých a československých advokátů první poloviny 20. století proto nebyly jen profesními setkáními, ale především výrazem hlubokého přesvědčení, že obhajoba nezávislosti advokacie je obhajobou demokratického právního státu samotného. A právě tento odkaz je snad vůbec nejsilnějším vzkazem dnešní době – vzkazem, který nejen advokátům a advokátkám ve svém prvním poselství sděluje i vůbec historicky první předsedkyně České advokátní komory Monika Novotná.

 

 

JUDr. Jan Kabát, Ph.D.,

odborný asistent na Katedře dějin státu a práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Foto: redakce AD + archiv Jana Kabáta

---

[1] V čele Komory stojí poprvé v historii žena – JUDr. Monika Novotná, Bulletin advokacie č. 10/2025, str. 5.

[2] Viz Nová předsedkyně ČAK Monika Novotná: Nezávislost, důvěra a odvaha advokacii, Advokátní deník, online, 14. 10. 2025, dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2025/10/14/nova-predsedkyne-cak-m-novotna-nezavislost-duvera-a-odvaha-pro-advokacii/. [cit. 2025-10-24].

[3] Blíže k tomu L. Valenta: Vzpomínky ze slavnosti Všehrdovy v Chrudimi, Právnické rozhledy č. 1/1900, str. 3. Dále viz rovněž denní tisk: Oslava památky mistra Viktorina Kornela ze Všehrd, Národní listy č. 143 ze dne 25. 5. 1898, str. 2.

[4] Blíže k tomu Publikace prvního vědeckého sjezdu českých právníků: konaného v Praze ve dnech 21., 22. a 23. května 1904, Nákladem sjezdu, Praha 1904.

[5] Blíže k tomu J. Kabát: Historie právnických sjezdů v českých zemích a na Slovensku, Masarykova univerzita, Brno 2025.

[6] Hlavním iniciátorem myšlenky obnovení právnických sjezdů v České republice byl Vladimír Jirousek, v té době předseda České advokátní komory. Blíže k průběhu sjezdu Sjezd českých právníků 2022, Nakladatelství Karolinum, Praha 2022.

[7] Celý sjezd byl zorganizován na podkladě společného memoranda o spolupráci na přípravách sjezdu ze dne 13. ledna 2020, podepsaného zástupci Jednoty českých právníků, České advokátní komory, Notářské komory ČR, Soudcovské unie, Exekutorské komory ČR, Unie státních zástupců a Unie podnikových právníků.

[8] Blíže k tomu S. Balík a kol.: Dějiny advokacie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Česká advokátní komora ve spolupráci s Národní galerií, Praha 2009, str. 119.

[9] Tento spolek vznikl původně jako snaha vytvořit čistě české středisko advokátů, kde by mohli advokáti formulovat své profesní otázky a požadavky, usilovat o zlepšení podmínek své činnosti a setkávat se se svými českými kolegy v přátelském a spolupracujícím prostředí. Ustanovil se dne 15. října 1898, přičemž stanovy spolku byly schváleny výnosem c. k. místodržitelství pro Království české už dne 7. června 1898. Prvním předsedou byl na první valné hromadě spolku zvolen František Dvorský. Viz Valná schůze spolku českých advokátů, Časopis českých advokátů č. 3/1899-1900, str. 29-30.

[10] Blíže k životě a odkazu Eduarda Koernera viz S. Balík: Eduard Koerner (1863-1933), Všehrd č. 3/1994, str. 14-18.

[11] Zatímco všeprávnický sjezd byl plánován v prostorách Karolina, advokátní sjezd na Staroměstské radnici, kde se mimochodem odehrálo i závěrečné plénum všeprávnického sjezdu. I dle dobových zdrojů lze konstatovat, že obě akce byly až na témata časově, místně, ale i personálně provázané. Viz Prvý sjezd českých advokátů, Národní listy č. 141 ze dne 22. 5. 1904, str. 1.

[12] Sjezd českých advokátů, Právnické rozhledy č. 24/1902-1903, str. 307.

[13] E. Koerner: Sjezd českých advokátů, Právnické rozhledy č. 1/1903-1904, str. 1-2. Tuto skutečnost pořadatelé advokátního sjezdu opakovaně a s patrnou obezřetností zdůrazňovali při každé veřejné příležitosti, jak dokládají i dobové prameny. Zřejmě si byli dobře vědomi nutnosti vymezit vlastní iniciativu jako doplňkovou a nekonfliktní vůči paralelně konanému všeprávnickému sjezdu. Viz op. cit. sub 11, str. 1.

[14] Kromě níže podrobně rozvedeného hlavního tématu se diskutovalo např. o reformě c. k. Nejvyššího soudního a kasačního dvora, o pojišťování v advokacii či o specifickém postavení advokátů na venkově. V právní sekci vystoupil také Ladislav Valenta s příspěvkem věnovaným otázce používání českého jazyka v řízení před nejvyššími soudy.

[15] Op. cit. sub 11, str. 2.

[16] E. Koerner: První sjezd českých advokátů, Právník, roč. 43 (1904), str. 449-452.

[17] E. Koerner: Naše sjezdy, Právnické rozhledy, roč. 5 (1903-1904), str. 188.

[18] Blíže k okolnostem tzv. právního dualismu viz O. Horák: Vznik Československa a recepce práva. K právní povaze a významu zákona čís. 11/1918 Sb. z. a n. s přihlédnutím k otázce recepce právního řádu, Právněhistorické studie, roč. 38 (2007), str. 153-169.

[19] Viz op. cit. sub 7, str. 151-153.

[20] Spolek advokátů československých navázal na činnost původního Spolku advokátů v království Českém, jehož název byl po přijetí nových stanov dne 8. 3. 1920 upraven tak, aby odpovídal novým státním poměrům a celostátní působnosti spolku v rámci Československé republiky. Viz L. Valenta: Vzpomínky na čtvrtletí Spolku českých advokátů, Česká advokacie č. 2-3/1924, str. 22.

[21] Blíže k cílům viz pozvánku z června roku 1923, publikovanou v časopise Spolku advokátů československých Česká advokacie. Viz Druhý sjezd advokátů československých, Česká advokacie č. 5-6/1924, str. 49-50.

[22] Blíže k tomu II. sjezd advokátů československých v Brně 1925, Česká advokacie č. 3/1925, str. 45-46.

[23] II. schůze sjezdového výboru, konaná dne 7. února 1925, Česká advokacie č. 2/1925, str. 39-40.

[24] Blíže k životě a odkazu Aloise Stompfeho viz S. Balík: Alois Stompfe (1868-1944), Bulletin advokacie č. 2/2002, str. 79-85.

[25] K průběhu sjezdu podrobně viz L. Valenta: Druhý sjezd advokátů československých v Brně, Právník, roč. 64 (1925), str. 421 a násl.

[26] Podle recipovaného disciplinárního statutu dle zák. č. 40/1872 ř. z. bylo totiž disciplinární řízení upraveno jako dvojinstanční. V prvním stupni byla příslušná autonomní disciplinární rada, ve druhém pak nejvyšší soud, což bylo z hlediska profesní nezávislosti advokacie vnímáno jako problematické. Blíže k tomu S. Balík: Minulost, přítomnost a perspektivy advokacie, Západočeská univerzita, Plzeň 1998, str. 35.

[27] Život a odkaz Ladislava Valenty shrnul na posledním rozloučení Antonín Klouda. Viz Dr. Ladislav Valenta, Česká advokacie č. 5-6/1937, str. 81 a násl.

[28] L. Valenta: II. sjezd advokátů československých v Brně 1925, Česká advokacie č. 5-6/1925, str. 80.

[29] Blíže k programu viz III. sjezd advokátů československých v Praze, Venkov č. 221 ze dne 16. 9. 1928, str. 6.

[30] B. Kučera: Zpráva o Třetím sjezdu advokátů československých v Praze, Právník, roč. 67 (1928), str. 654.

[31] Tamtéž, str. 654.

[32] Třetí sjezd advokátů československých, Všehrd č. 4/1928, str. 104.

[33] Viz Třetí sjezd advokátů československých v Praze, Venkov č. 238 ze dne 6. 10. 1928, str. 3.

[34] Národní archiv, Ministerstvo vnitra, kart. 434 – Přípis Zemského úřadu v Praze pro Prezidium ministerstva vnitra o činnosti spolků pořádajících I. odborový sjezd v Praze ze dne 10. 6. 1936, č. j. 30301/1936.

[35] IV. sjezd advokátů československých, Česká advokacie č. 7-8/1936, str. 115. Dále viz První odborový sjezd československých právníků, Právník č. 6/1936, str. 417.

[36] Stojí za zmínku, že právě v rámci odborového sjezdu se vůbec poprvé sebeidentifikovali jako nejmladší právnický stav podnikoví právníci.

[37] Národní archiv, Předsednictvo ministerské rady, kart. 260 – Přípis Prezidia ministerstva vnitra Předsednictvu ministerské rady ze dne 27. 6. 1936, č. j. 14004/1936.

[38] Blíže k životě a odkazu Antonína Kloudy viz H. Rýdlová: JUDr. Antonín Klouda, znovuobjevený prezident Advokátní komory, Bulletin advokacie č. 12/2023, str. 59-62.

[39] Blíže k těmto tématům viz podrobnou sjezdovou publikaci První odborový sjezd československých právníků v Praze ve dnech 26. až 28. září 1936 [s. n., Praha 1936].

[40] Blíže k tomu tamtéž, str. 131-137.

[41] Tamtéž, str. 173-176.

[42] Tamtéž, str. 176-184.

[43] S. Hendrych: Po IV. sjezdu československých advokátů, Česká advokacie č. 3-4/1937, str. 42.