Následující článek pojednává o desítky let trvající reformě českého trestního práva jako o závažném problému české trestní politiky. V roce 2009 byl přijat trestní zákoník, který nahradil předchozí trestní zákon z roku 1961, a v roce 2011 byl přijat zcela nový zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Celková reforma ovšem vyžaduje ještě přijetí zcela nového trestního řádu, který by nahradil dosavadní, mnohokrát novelizovaný trestní řád z roku 1961. Úsilí o přijetí nového trestního řádu trvá již desítky let. Autor kritizuje pomalý postup reformy a také skutečnost, že reforma se zužuje pouze na přijetí nového trestního řádu a ignorují se nutné změny v trestním zákoníku a zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Autor uvádí přehled nejdůležitějších legislativních problémů, které bude nutné vyřešit, aby bylo dosaženo žádoucího cíle, tj. vytvoření uceleného, logického, navazujícího, konzistentního systému českého trestního práva.

Parlamentní volby v říjnu 2025 v České republice otevřely cestu k nové formulaci cílů české trestní politiky.[1] Ohlédneme-li se za posledními lety, musíme konstatovat, že na počátku roku 2026 je situace české trestní politiky stejně neutěšená jako v posledních několika letech, a je velmi pravděpodobné, že tomu po celý rok 2026 nebude jinak.

Je opravdu smutným vysvědčením pro českou trestní legislativu, že ani třicet šest let po hlubokých politických, ekonomických, společenských, sociálních a legislativních změnách od roku 1990, resp. od roku 1993, kdy došlo k rozdělení Československa, se nepodařilo připravit a přijmout ucelenou, logickou, ve svých částech navazující úplnou rekodifikaci českého trestního práva, a tím splnit hlavní cíl reformy trestního práva v ČR.

Reforma trestního práva se v současné době často redukuje jen na vytvoření nového trestního řádu a jaksi samozřejmě se předpokládá, že ostatní prameny trestního práva jsou pro reformu trestního práva řádně připraveny.[2]

Tak tomu ovšem není. Před českou trestní legislativou stojí úkol konečné (úplné) rekodifikace trestního práva, což podle mého názoru zahrnuje nutnou legislativní úpravu již 16 let účinného trestního zákoníku z roku 2009 (zák. č.  40/2009 Sb., dále „tr. zákoník“ nebo „trestní zákoník“), dále přijetí zcela nového trestního řádu, který by nahradil trestní řád z roku 1961 (zák. č. 141/1961 Sb., dále jen „tr. řád“ či „trestní řád“), a také legislativní úpravu dvou vedlejších trestních zákonů, tj. zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále „ZTOPO“ či „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“), a účelné změny zák. č. 219/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále „ZSM“ nebo „zákon o soudnictví ve věcech mládeže“).

Otázku, kde přesně, v jakém bodě se reforma českého trestního práva skutečně nalézá, je obtížné odpovědět. Česká republika, pokud jde o trestní legislativu, se totiž již dlouhou dobu nachází především ve stavu neúplné (poloviční, částečné) rekodifikace trestního práva, protože byl v roce 2009 přijat trestní zákoník, došlo k přijetí vedlejšího trestního zákona, tj. zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, ale nebyl současně s trestním zákoníkem přijat zcela nový trestní řád, který by nahradil ten dosavadní. Na rekodifikaci trestního práva procesního tedy stále čekáme, ačkoliv legislativní práce na „novém“ trestním řádu trvají již desítky let.

Trestní právo hmotné úzce souvisí s trestním právem procesním, protože jinde než ve formě trestního procesu se hmotné právo nemůže uplatnit. Pachatele nelze odsoudit a trest vykonat jinak než ve formě trestního řízení. Oddělená rekodifikace trestního práva hmotného od rekodifikace trestního práva procesního a odkládaná rekodifikace trestního práva procesního jsou dluhem a vážnou chybou české trestní legislativy, a tedy dluhem a chybou české trestní politiky. Osnovy trestního zákoníku a trestního řádu měly být vypracovány a přijaty současně, a to vzhledem k úzkým vazbám mezi trestním právem hmotným a trestním právem procesním.

Po roce 2014 se sice legislativní práce na novém trestním řádu rozběhly a zdálo se, že se v blízké budoucnosti několika let dočkáme alespoň předložení textu návrhu nového trestního řádu odborné veřejnosti. To se v roce 2023 skutečně stalo, byla předložena další nová verze osnovy trestního řádu, byly dokonce pořádány informační, vzdělávací, vysvětlující, propagační akce k podpoře předložené osnovy nového trestního řádu.

Osnova nového českého trestního řádu byla předložena dříve než odborné veřejnosti ústavněprávnímu výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a ústavněprávnímu výboru Senátu Parlamentu ČR. Zatímco ústavněprávní výbor Senátu žádné připomínky nevznesl, v ústavněprávním výboru Poslanecké sněmovny připomínky zazněly, a jak se ukazuje, alespoň prozatím, je myšlenka vytvoření zcela nového trestního řádu na čas opuštěna a změny platné právní úpravy se budou uskutečňovat průběžnými novelizacemi.[3]

Zcela v souladu s vyhlášeným závěrem poslanců ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny v roce 2023 – „žádná rekodifikace, pouze průběžné novely“ – byl v roce 2025 přijat zákon č. 270/2025 Sb., který podstatným způsobem změnil českou trestní legislativu a dotkl se významně i dlouhé řady dalších, mimotrestních předpisů.[4]

Zákon má dělenou účinnost, protože některá ustanovení nabyla účinnosti dnem 1. 7. 2025, jiná jsou účinná ode dne 1. 1. 2026, a některá dokonce nabývají účinnosti až dnem 1. 1. 2027 (srov. čl. XLV zák. č. 270/2025 Sb.).

Zákon představuje legislativní odpověď české trestní politiky na nové výzvy trestního práva a kriminologie. Novelizoval nejen dva hlavní prameny českého trestního práva, tj. trestní zákoník a trestní řád, ale i dva vedlejší trestní zákony, tj. zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Změnil také dikci významného pramene trestního práva procesního, a to zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech. Dále novelizoval několik dalších zákonů bezprostředně souvisejících s hlavními prameny trestního práva, kterými jsou zejména zák. č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a o justiční stráži v České republice, zák. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, zák. č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů, zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, zák. č. 129/2018 Sb., o výkonu zabezpečovací detence, a zák. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů.

Zmíněný zákon č. 270/2025 Sb. pozměnil dalších 25 zákonů, jichž se v té či oné míře dotkla změna trestních předpisů, např. občanský zákoník, občanský soudní řád, živnostenský zákon nebo zákoník práce. Pragmatickým účelem zák. č. 270/2025 Sb. byla aktuální potřeba právními prostředky snížit úroveň vězeňské populace. Jedním z nepříznivých ukazatelů české trestní politiky je vysoký počet osob ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Trest odnětí svobody vykonává v ČR dlouhodobě zhruba 20 tisíc odsouzených, a na 100 tisíc obyvatel tak připadá cca 200 vězněných osob. Tento údaj je zdánlivě samozřejmý a s drobným kolísáním počtu vězněných osob podle aktuálního stavu je již více než 10 let zveřejňován ve statistických ročenkách Vězeňské služby ČR, v tisku a prakticky v každém dokumentu, který se touto problematikou zabývá.

Pragmatické změny trestních kodexů jsou takové, které vyplývají z dlouhodobé společenské potřeby jejich přijetí. Vysoký podíl recidivistů, zejména mladistvých, v počtu odsouzených pachatelů, je nepříznivým ukazatelem trestní politiky každého státu.

Zákon č. 270/2025 Sb. ovšem, jak bylo řečeno výše, není ani rekodifikací trestního práva procesního, ani „nakročením“ k rekodifikaci, ani přípravou k rekodifikaci. Dá se s jistotou říci, že celkovou rekodifikaci českého trestního práva dokonce o nějakou dobu (usuzuji na nejméně tři, čtyři léta) oddálí. Nejde o součást nějaké promyšlené reformy trestního práva. Otevírá ovšem prostor pro širší společenskou a odbornou diskusi o možnostech budoucích legislativních změn, a to nejen v trestním právu.

Co je obsahem celkové reformy českého trestního práva

Obsahem celkové reformy českého trestního práva je dokončení celkové rekodifikace českého trestního práva, které si vyžaduje provést čtyři kroky.

První krok k reformě: úpravy v trestním zákoníku 

Prvním krokem je odstranění vad, nedostatků, omylů a slepých uliček obsažených v trestním zákoníku. Některé z nich byly známé již v době přijetí trestního zákoníku,[5] jiné přinesla aplikační praxe.[6] Podnětů pro novelizaci obecné části trestního zákoníku je dlouhá řada. Některé z nich jsou obsaženy i ve vysokoškolské učebnici trestního práva, opakovaně vydávané nakladatelstvím Leges.[7] K nejvýznamnějším z nich náleží důslednější uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, zamyšlení nad dosavadní kategorizací soudně trestných deliktů, legislativní úprava některých nepřesných zákonných vymezení obsažených v trestním zákoníku.

Zásada subsidiarity trestní represe. Současná právní úprava subsidiarity trestní represe je obsažena v ust. § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Vyjadřuje myšlenku, že trestní právo je nejpřísnější, a tedy také nejzazší prostředek, který má stát k dispozici k ochraně taxativně vymezených zájmů (taxativně vyjmenované trestné činy ve zvláštní části), doplňuje ochranu poskytovanou normami jiných odvětví práva, přičemž nastupuje tam, kde ostatní prostředky právní nebo mimoprávní se ukážou jako neúčinné. Obvykle se tato myšlenka vyjadřuje formulací, že trestní právo představuje prostředek „poslední instance“ („ultima ratio“). Z toho vyplývá, že uplatnění ochranné funkce trestního práva je omezeno zásadou pomocné role trestní represe či zásadou ekonomie trestní hrozby, což jsou jen jiná označení zásady subsidiarity trestní represe. Je však zřejmé, že na protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech.[8]

Princip ultima ratio chápeme jako princip poslední možnosti v době, kdy není jiné pomoci, kdy nejsou k dispozici jiné alternativy trestního práva. Princip pomáhá udržovat trestní právo v racionálních aplikačních mezích.

I když trestní zákoník z roku 2009 uvádí zásadu subsidiarity trestní represe v úvodních ustanoveních o základech trestní odpovědnosti jako základní zásadu, nabízí se otázka, zda se jí zákonodárce důsledně řídil. Český trestní zákoník je totiž v některých momentech založen na zpřísnění trestní represe ve srovnání s trestním zákonem z roku 1961.[9] Jde v podstatě o zřetelnou tendenci kontinuál­ně navázat v trestním zákoníku z roku 2009 na trend nové kriminalizace, projevující se od 90. let minulého století, v jehož rámci došlo ke konstruování řady předčasně dokonaných trestných činů, postupně zakotvovaných do trestního zákona z roku 1961. Tento trend kritizoval v literatuře Musil již v roce 2007[10] a opětovně v roce 2019.[11] Vysoký počet tzv. předčasně dokonaných trestných činů (např. pojistný podvod a úvěrový podvod v základních skutkových podstatách, neoprávněné držení platební karty, vystavení nepravdivého potvrzení a četné jiné případy) vede k hypertrofii trestního postihu za přípravu k trestnému činu a za pokus trestného činu.

Zostření trestní represe se projevuje v trestním zákoníku z roku 2009 nejen řadou předčasně dokonaných trestných činů, ale i přísnými trestními sankcemi u trestu odnětí svobody (srov. např. možnost uložit za trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody až na 10 let – tzn. možnost uložit nepříčetnému pachateli za čin spáchaný za podmínek citovaného ustanovení až 10 let odnětí svobody), dále kazuistickými skutkovými podstatami, z nichž mnohé jsou výrazem legislativního optimismu, že kriminalizace určitého jevu povede k jeho vymýcení (např. tzv. „sprejerství“, trestný čin poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku a velká skupina jiných kazuistických skutkových podstat trestných činů).

Mimo revize předčasně dokonaných trestných činů a jejich ponechání v trestním zákoníku jen ve skutečně nutných případech bude žádoucí při budoucím uplatnění zásady subsidiarity trestní represe zvážit v širší míře částečnou dekriminalizaci nebo částečné zmírnění trestnosti. V trestním zákoníku existuje také několik trestných činů, které mohou být přesunuty do kategorie přestupků. Příklad: Trestný čin prostituce ohrožující mravní vývoj dětí podle § 190 tr. zákoníku, který by bylo vhodnější postihovat jako přestupek na úseku neoprávněného podnikání. V podstatě jde totiž o provozování určité činnosti živnostensky na nesprávném místě (chatrnou legislativně technickou úroveň dané skutkové podstaty s neurčitým lokalizačním znakem „v blízkosti“ ponechávám stranou).

A konečně nacházíme v trestním kodexu z roku 2009 trestné činy, které můžeme označit za přepínání trestní represe. Příklad: Trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 2 tr. zákoníku postihuje toho, kdo bez souhlasu věřitele v nikoli malém rozsahu použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel. Pachatel splácí úvěr, ale pouze jej použil na jiný než schválený účel. Jde o trestněprávní řešení, které nahrazuje právní řešení jiná, mimotrestní.

Prvním požadavkem, prvním krokem k celkové rekodifikaci trestního práva je tedy přezkoumání, zda se v trestním zákoníku z roku 2009 důsledně uplatňuje zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako prostředku ultima ratio. Zatím se ukazuje, že přes veškeré ujišťování o subsidiárnosti trestního práva jako prostředku ultima ratio společnost spoléhá na trestní represi jako na nejúčinnější a nejrychlejší prostředek pro řešení aktuálních problémů, se kterými se momentálně potýká, patrně proto, že takové řešení je zdánlivě rychlé a méně nákladné než řešení jiná a komplexní.[12]

Dalším problémem trestního zákoníku z roku 2009 je otázka kategorizace protispolečenských jednání a kategorizace trestných činů.

Je jasné, že je třeba rozlišovat delikty, zejména podle závažnosti, na soudně trestné delikty a přestupky (správní delikty).

Méně jasná je však otázka samotné kategorizace trestných činů. Současná právní úprava v trestním zákoníku je založena na bipartici soudně trestných deliktů, tj. rozdělení trestných činů na přečiny a zločiny se zvláštní subkategorií zvlášť závažných zločinů. Bipartice je rozhodně z hlediska legislativní techniky vhodnější než monopartice, která předcházela bezprostředně před přijetím trestního zákoníku v roce 2009. Je ovšem otázkou, zda bipartice je také vhodnější ve srovnání se stavem, při kterém se vytvoří tři kategorie soudně trestných deliktů, tj. ve srovnání s případnou triparticí.

Podle platné právní úpravy jsou přečiny v trestním zákoníku vymezeny velmi široce, a tak, že tvoří podstatnou část trestných činů. Zákonné vymezení přečinů je takové, že přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy (bez ohledu na výši trestní sazby) a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let (§ 14 odst. 2 tr. zákoníku). To je ovšem většina základních skutkových podstat.

Nabízí se řešení rozdělit trestné činy do tří kategorií a současnou terminologii vymezit novým obsahem. Kritériem dělení by zůstala trestní sazba trestu odnětí svobody, tedy stejné kritérium jako dosud. Tato hranice sice nevystihuje konkrétní stupeň společenské závažnosti deliktu, ale jiné řešení (jiné kritérium) by znamenalo klást velké nároky na případné soudcovské uvážení.

Nabízí se např. řešení, aby přečiny byly nedbalostní trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující tři léta,[13] a úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující jeden rok.

Zločiny by byly všechny trestné činy, které podle zákona nejsou přečiny nebo zvlášť závažnými zločiny.

Zvlášť závažnými zločiny by byly úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let.

Nová kategorizace, která by podle mého názoru lépe vystihovala dělení trestných činů podle závažnosti (ve srovnání s platnou právní úpravou), by se stala východiskem pro procesní diferenciaci forem trestního řízení, rozsah dokazování v trestním řízení, způsob rozhodnutí, podmínky pro různé druhy odklonů apod.

Při budoucí revizi trestního zákoníku jako přípravy k dokončení celkové rekodifikace českého trestního práva by bylo žádoucí upravit některá nepřesná zákonná vymezení obsažená v trestním zákoníku. Cílem tohoto pojednání nemůže být vyčerpávající nebo zevrubný rozbor rozličných legislativních nedostatků, proto uvádím jen dvě ustanovení, která považuji za zvláště důležitá. Jde o pojem pachatel trestného činu a pojem nepřímý pachatel.

Pachatele trestného činu vymezuje trestní zákoník v ust. § 22 odst. 1 tak, že je jím ten, „kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná“.

Tato definice pachatele je nepřesná. Nestačí, že pachatel naplní znaky skutkové podstaty trestného činu, tedy znaky typové, ale musí v konkrétním případě naplnit i znaky obecné – věk, příčetnost, u mladistvých rozumovou a mravní vyspělost, a celé jednání musí být protiprávní. Zákonná definice pak odkazuje na pojem, který není v trestním zákoníku definován, a to na pojem „skutková podstata trestného činu“, což je pojem nauky, který v trestním zákoníku není vymezen.

V definici nepřímého pachatele v ust. § 22 odst. 2 tr. zákoníku zákonodárce kazuisticky vyjmenovává jednotlivé případy nepřímého spolupachatelství. Pokud nenastane některý z důvodů uvedených v ust. § 22 odst. 2 tr. zákoníku, o nepřímého pachatele se nejedná.

Namístě by ovšem byla nikoliv taxativní definice nepřímého pachatele, ale definice obecná, která by měla širší dopad, např. taková, která by říkala, že „nepřímý pachatel je ten, kdo zneužije jiného ke spáchání trestného činu“, přičemž judikatura by vymezovala, kdo jím může být. Pokud by totiž podle současné právní úpravy nastala situace, že by pachatel zneužil osobu mladší 18 let ke spáchání trestného činu, a věděl o tom, že této osobě scházela rozumová nebo mravní vyspělost, která je obligatorním znakem trestní odpovědnosti mladistvého (srov. § 5 odst. 1 ZSM), potom se nejedná o některý z případů popsaných v § 22 odst. 2 tr. zákoníku a o nepřímé pachatelství by se nejednalo. Tento problém by obecná definice nepřímého pachatele vyřešila.

Druhý krok k reformě: revize zákona o trestní odpovědnosti právnických osob

Hovořit o celkové, úplné rekodifikaci trestního práva nelze, pokud nehovoříme také o revizi dvou vedlejších trestních zákonů, zejména a v první řadě zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. To je druhý krok k celkové rekodifikaci trestního práva.

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob je účinný od 1. 1. 2112 a dosud byl za 13 let účinnosti třináctkrát novelizován, včetně poslední novelizace provedené zák. č. 270/2025 Sb.[14] Již brzy po účinnosti zákona vyšlo najevo, že zákonný text obsahuje řadu nedostatků, vad, a řadu otázek, kterými se měl zákonodárce věnovat, vůbec neřeší.[15] Jednotlivé novely se pokoušely tyto nedostatky relativně nového zákona postupně odstranit, a to zejména v otázce sankcionování právnických osob, nicméně některé podstatné instituty zákona je třeba vyjádřit v nové podobě a některé chybějící problémy nelze řešit jinak než novou právní úpravou.

Jen pro příklad uvádím několik problémů, které si zasluhují nutné legislativní řešení.

Předně jde o problém přechodu trestní odpovědnosti na právního nástupce (§ 10 ZTOPO) a neexistence navazujícího procesního ustanovení, které by takový přechod upravovalo.

Nutné korektivy si vyžádá rozsah kriminalizace jednání právnických osob v ust. § 7 ZTOPO. Opravdu může právnická osoba spáchat trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky (§ 146a tr. zákoníku), který není vyňat z výčtu trestných činů, které může spáchat právnická osoba?

Změnu vyžaduje i dikce ust. § 8 odst. 5 ZTOPO. Skutečně má právnická osoba prokazovat, že „vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání trestného činu zabránila?“ Nejde o skrytý či zjevný rozpor se zásadou presumpce neviny?

V oblasti sankcí je třeba zvažovat zavedení nových druhů sankcí, např. soudního dozoru nad činností právnické osoby, a dále nezbytnou úpravu dosavadních sankcí, zejména uveřejnění rozsudku (§ 23 ZTOPO).

Nejpřísnější sankcí podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob je zrušení právnické osoby (§ 16 ZTOPO). Podmínky pro uložení tohoto nejpřísnějšího trestu jsou stanoveny v ust. § 16 odst. 1 ZTOPO vágně: „Činnost právnické osoby spočívala zcela nebo převážně v páchání trestného činu nebo trestných činů.“ Znamená to, že tato sankce může být uložena také při páchání přečinu? Zákon ani neobsahuje požadavek, aby toto páchání bylo opakované nebo soustavné. Toto ustanovení nutně vyžaduje zpřesnění.

V procesní části zákona o trestní odpovědnosti právnických osob je patrná absence ustanovení, které by vyčerpávajícím způsobem řešilo zastoupení právnické osoby. Žádoucí by bylo také řešit otázku obligatorního zastoupení právnické osoby obhájcem. Pro obviněnou právnickou osobu se totiž nepoužijí ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě (§ 35 odst. 2 ZTOPO). Zákon tedy výlučně vylučuje aplikaci ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě (§ 36, 36a, 36b tr. řádu).

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob má aktuálně 42 ustanovení. Z tohoto důvodu by nebylo účelné řešit právní problémy novelou dosavadního zákona, ale nabízí se možnost přijmout zcela nový zákon, který by reagoval nejen na výše uvedené nedostatky dosavadního zákona, ale vyhověl i dalším požadavkům na novelizaci zákonného textu a vycházel z dosavadních zkušeností s aplikací tohoto tzv. vedlejšího trestního zákona.[16]

Po revizi zákona o trestní odpovědnosti právnických osob se bude možné vrátit k otázce, zda mají být samostatné zákony jako dosud, tj. trestní zákoník a trestní řád a zvláštní zákon o trestní odpovědnosti právnických osob, anebo zda by bylo žádoucí a možné do trestního zákoníku vložit ustanovení o trestní odpovědnosti právnických osob a do trestního řádu zvláštní ustanovení o řízení proti právnickým osobám.

Třetí krok k reformě: změny v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže 

Třetím krokem k celkové rekodifikaci trestního práva je provedení účelných změn v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže. Zde je možné být stručný. Zákon je průběžně novelizován, aby odpovídal aktuálním potřebám. V budoucnu lze reálně očekávat změny v oblasti věkové hranice trestní odpovědnosti.

Čtvrtý krok k reformě: přijetí nového trestního řádu 

A nakonec zbývá poslední, čtvrtý krok, tj. přijetí nového trestního řádu, který by nahradil dosavadní trestní řád, zák. č. 141/1961 Sb., který byl přijímán v době, která se nám zdá tolik vzdálená.

O budoucím trestním řádu již bylo napsáno tolik, že mohu přičinit jen několik poznámek.

Současné české trestní právo procesní je druhem kontinentálního evropského práva procesního, které má základ v inkvizičním procesu. Můžeme (zhruba a velmi obecně) říci, že české trestní právo procesní je reformovaným inkvizičním právem.

Koncepce trestního procesu do jisté míry předurčuje základní zásady trestního řízení, právní ideje, na kterých je postaveno, stojí trestní právo procesní. Právě ony představují koncepci trestního řádu. A zde se vyskytuje problém: Systém základních zásad trestního řízení odpovídá koncepci reformovaného evropského inkvizičního procesu. A ten je spojen s určitými zásadami, zejména se zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy.

Pokud bychom zvolili jinou koncepci trestního procesu, koncepci v oblasti práva common law, pochopitelně bychom museli mít koncepčně jiné základní zásady trestního řízení.

Jinak řečeno, de lege ferenda je nejprve třeba určit budoucí koncepci trestního řízení – a teprve potom podle toho formulovat základní zásady trestního řízení a celý trestní proces. A jestliže zůstaneme u současné koncepce reformovaného inkvizičního procesu, potom určité zásady trestního řízení prostě nemůžeme použít, např. zavedení zásady odpovědnosti státního zástupce za výsledek trestního řízení, tzv. důkazní břemeno státního zástupce, jak se někdy dožaduje laická i odborná veřejnost. Inkviziční proces vyžaduje, aby konečnou procesní odpovědnost za výsledky trestního řízení nesl soud. Nejprve tedy musíme uvážlivě zvolit koncepci trestního řízení, která nám jaksi předdefinuje základní zásady trestního řízení.

Můžeme se ovšem pokusit, kromě reformy daného systému, přijmout jakousi „smíšenou“ koncepci složenou z obou základních systémů s rizikem, zda takový postup by byl funkční, přesněji řečeno, zda by takový koncept vytvořil fungující model trestního řízení.[17]

Teprve až bude jasně řečeno, ke které koncepci se má budoucí trestní řád přiklonit, bude možné věcně diskutovat o navrhované právní úpravě.

V posledních letech se ustálil postup, že po každé změně ve funkci ministra spravedlnosti, což nemusí být jen po nových parlamentních volbách, se vytvoří nová komise pro nový trestní řád, která pracuje na nové nebo částečně nové koncepci trestního řádu. Následně pak z povinnosti představit alespoň nějaké novinky v trestním řádu se inspiruje v již připravených materiálech a uplatňuje je v aktuálních novelizacích. Tím je ovšem dotčena jednak souvislost s materiálem, ze kterého byly tyto novinky použity, a jednak s mnohokrát novelizovaným platným trestním řádem. Tento způsob legislativní práce, nazývaný přiléhavě „vyzobávání“, pak oddaluje přijetí nového trestního řádu a přispívá k celkovému chaosu v trestní legislativě.

Pokud jde o věcná témata rekodifikace českého trestního řádu, vyjádřím se pouze k jednomu z nich, a to k rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího soudu.[18]

V souvislosti s rekodifikačními pracemi se počítá s ještě vyšším uplatněním apelačního principu, dalším posílením principu apelace na úkor kasace, ba co více, s faktickým přenesením role soudu prvního stupně na soud odvolací.

Konkrétně se navrhuje rozšíření apelačního principu u odvolání v tom smyslu, aby odvolací soud mohl sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn, resp. uznat obviněného vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně, pokud odvolací soud v potřebném rozsahu provede znovu dokazování nebo je doplní, zejména jde-li o důkazní prostředky, které jsou rozhodující pro odsouzení obviněného.

Takový navrhovaný postup podle současné platné právní úpravy možný není, protože koliduje s ust. § 259 odst. 5 tr. řádu, podle něhož odvolací soud nemůže (i kdyby měl dostatečný skutkový podklad pro vlastní rozhodnutí ve věci) sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn,[19] resp. nemůže sám uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně (§ 225 odst. 2; obžalovaného nelze uznat vinným těžším trestným činem, než jaký mu kladla za vinu obžaloba nebo na jaký byl upozorněn soudem podle § 190 odst. 2 nebo § 225 odst. 2 tr. řádu).[20]

Navrhovaná nová právní úprava je tedy v naprostém rozporu s platnou právní úpravou.

Návrhy na shora citované rozšíření apelačního prvku, resp. další úvahy o posílení apelace, spíše však „vnucení“ apelace do odvolacího řízení, nepovažuji za správné a dostatečně promyšlené ve všech souvislostech. Považuji je za krok nesprávným směrem a věřím, že budou vyslyšeny hlasy, které takový legislativní krok kritizují.[21]

Citovaný návrh nové právní úpravy odvolání je pouze jakýmsi legislativním záměrem, konečné znění nového trestního řádu ještě do Parlamentu ČR nedoputovalo. Můžeme se jen domnívat, že zastánci takového řešení byli pravděpodobně ovlivněni údajnými výhodami apelačního prvku v odvolání, resp. v řízení o odvolání, jimiž jsou (mají být) rychlost a hospodárnost řízení. Možná také citlivě vnímali častou laickou kritiku tzv. „justičního ping-pongu“, tj. případy, kdy je rozsudek soudu prvního stupně i vícekrát odvolacím soudem zrušen a vrácen první instanci k novému projednání a rozhodnutí, což někdy vzbuzuje podrážděné reakce laické veřejnosti.

Apelace a kasace jsou čisté, ryzí způsoby rozhodnutí. Nevyskytují se v čisté podobě, ale zpravidla v podobě smíšené s prvky toho či onoho systému. Jinak řečeno, různé státy volí různé systémy opravných prostředků. Všude však platí požadavek kvalitního rozhodování od první instance. Všude platí úměra: čím lépe rozhodují a svá rozhodnutí odůvodňují a vysvětlují soudy v první instanci, tím méně bude využíváno opravných prostředků, a tím rychlejší a efektivnější justice bude, jakkoliv trestní řád zásadu hospodárnosti jako základní zásadu trestního řízení neuvádí.

Apelační princip má své nepochybné výhody, ale má současně i stinné stránky.

Apelace respektuje rychlost a hospodárnost řízení, snižuje však význam a úlohu hlavního líčení a umožňuje přenést těžiš­tě řízení, dokazování a rozhodnutí před odvolací soud, který potom rozhoduje – často za velmi změněných skutkových podmínek – s konečnou platností. Odvolací soudy často mění rozhodnutí soudů prvního stupně z toho důvodu, že v odvolacím řízení došlo k závažné změně skutkového stavu oproti zjištěním učiněným soudem prvního stupně. Obžalovaný je tak vystaven aktuálnímu nebezpečí závažných změn ve skutkových zjištěních i právním posouzení, aniž by ovšem mohl na tyto změny reagovat řádným opravným prostředkem, protože rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím konečným. Takové uplatnění apelačního principu je nepochybně omezením práva obžalovaného na obhajobu.

S jistým zjednodušením pak můžeme konstatovat, že obžalovaný vlastně absolvuje dvojí hlavní líčení, přičemž to druhé (odvolací) může být podstatně odlišné od prvního. Jestliže by odvolací soud mohl měnit skutkový stav tak, jak se navrhuje, potom by obžalovaný absolvoval dvě hlavní líčení, přičemž to rozhodující by se odehrávalo před soudem odvolacím, který by tak ztratil svoje postavení soudu přezkumného, revizního.

Přínosem apelačního řízení ovšem je, že tento princip omezuje možnost neustálého vracení věci soudu prvního stupně a opakovaného podávání odvolání do nového prvoinstančního rozhodnutí.

Proč k opakovanému vracení věci prvoinstančnímu soudu dochází?

Podle mého názoru proto, že není kvalitní činnost soudu prvního stupně, prostě nelze dosáhnout toho, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo skutkově i právně dokonalé. V takovém případě by ovšem bylo třeba napřít pozornost ke zvýšení kvality rozhodování soudů prvního stupně, místo rozšiřování apelačního principu v odvolacím řízení.

Kladem uplatnění apelačního principu má být rychlost řízení. Rychlost řízení je sice základní zásadou trestního řízení (§ 2 odst. 4 věta druhá), není však zásadou rozhodující, ani zásadou jedinou. Výhoda apelačního principu záležející v rychlosti řízení přestává být výhodou v okamžiku, kdy vznikne potřeba provádět složitější nebo náročnější dokazování v odvolacím řízení. Jednostranná preference apelačního principu vede k tomu, že soud druhého stupně raději věc vyřídí sám v obavě, že soud prvního stupně ji opět řádně nerozhodne, a celé řízení se tak prodlouží. A pokud by obžalovaný musel absolvovat dvě hlavní líčení, byl právně zastoupen advokátem, ve věci byly jako důkazy prováděny znalecké důkazy a vyslýcháni svědci, potom o časové nebo finanční výhodě takového řešení lze s úspěchem pochybovat.

Soudy prvního stupně namísto zlepšení své práce zase často spoléhají na to, že soud druhého stupně řízení náležitě doplní a raději rozhodne sám, a zbavují se tak do jisté míry odpovědnosti za vlastní rozhodnutí. Rozsudky soudů prvního stupně při výrazném uplatnění apelačního principu tak nabývají charakteru předběžných rozhodnutí, což jistě nepřispívá autoritě systému trestního soudnictví.

Jednostranná preference apelačního principu je také v rozporu s posláním soudů druhého stupně, jejichž činnost má být správně orientována ke kontrole činnosti první instance a sjednocování aplikační praxe.

Další nevýhodou apelace je, že v řízení před soudem druhého stupně se rozhodování neúčastní laický prvek, tj. přísedící. Pokud by nebyly změněny organizační předpisy a prosadil se navrhovaný princip rozšíření apelačního principu do odvolacího řízení, potom by obžalovaný mohl být zproštěn obžaloby senátem složeným z předsedy senátu a dvou přísedících, a uznán vinným v odvolacím řízení senátem složeným z předsedy senátu a dvou soudců, tedy nikoliv laiků. Pak by se možná objevily úvahy o rozšíření laického prvku i v případě rozhodování odvolacího soudu, což jistě nemělo být záměrem sepisovatelů navrhovaných změn.

V řízení před soudem prvního stupně se také častěji než před soudem druhého stupně účastní veřejnost čili výchovný a preventivní účinek trestního řízení je v takovém případě silnější.

Převažující uplatnění apelačního principu může vést ovšem i k dalším negativním důsledkům, k nimž patří zejména snaha otevřít možnost dalšího přezkoumání rozhodnutí, tedy fakticky k vytvoření třetí instance v té či oné podobě. Projevem této tendence je podávání enormního počtu podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona a podávání mimořádného opravného prostředku – dovolání. Řešením by bylo zavedení třetí instance, tedy připuštění stavu, ve kterém by Nejvyšší soud přezkoumával skutkový stav. To se může stát buď zavedením zcela nového opravného prostředku, anebo rozšířením důvodů dovolání.

Proti tomu lze postavit argument, že zavedení třetí instance je zbytečné, jenom odchyluje Nejvyšší soud od jeho hlavního úkolu, tedy posuzování otázek právních a sjednocování judikatury. O časovém prodloužení řízení a zvýšených nákladech ani nehovořím.

Ovšem i když by nebyla zavedena třetí instance, přesto bude fakticky nutné rozhodnout o tom, které zjištění skutkového stavu (soudu prvního stupně nebo soudu druhého stupně) je správné, když obě zjištění by byla procesně rovnocenná.

V literatuře byl publikován názor, že „… nadále bude sílit tlak na to, aby odvolací soudy trestní věci dotahovaly po okresních soudech do konce, a ještě více se uzavře možnost vrácení věci. Všechny tyto návrhy pak směřují k modernějšímu, rychlejšímu a efektivnějšímu trestnímu řízení.“[22]

O sporné výhodě rychlosti, hospodárnosti a efektivitě trestního řízení v souvislosti s rozšířením apelačního principu již byla řeč. Má snad být výrazem „modernosti“ trestního řízení situace popisovaná autorem, totiž že těžiště dokazování a rozhodování nebude na soudech prvního stupně, že odvolací soudy budou „dotahovat“ (tj. dodělávat, předělávat, doplňovat, měnit) skutkový stav, a mj. ještě více zkracovat práva obhajoby obviněného?

Domnívám se tedy, po zvážení všech argumentů, že nápravu ve věci urychlení trestního řízení nelze hledat v ještě širším uplatnění již tak dost širokého apelačního principu, ale v tom, že odvolací soud nebude nahrazovat činnost soudu prvního stupně a že dojde ke zlepšení práce soudů prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci a jejího právního posouzení.

Otázka, který z principů, zda apelační či kasační, je pro náš trestní proces výhodnější, není jednoduchá, a nelze na ni jednoznačně odpovědět bez zvážení všech koncepčních souvislostí. Jednu věc ale považuji za jistou. Současnou právní úpravu odvolání, pokud jde o uplatnění apelačního principu s prvky kasace, považuji za vyhovující a nevidím důvod její podstatu měnit. V systému dvou instancí není aplikace čistě apelačního ani čistě kasačního způsobu vyřizování opravného prostředku vhodná, a proto se jeví jako nejvhodnější smíšený opravný prostředek s prvky toho i onoho systému.

Závěr

Odhadnout další vývoj v oblasti české trestní legislativy v budoucnosti se dá velmi obtížně. V minulosti zde bylo množství různých proroctví, hodnocení, předpokladů, očekávání, povětšinou optimistických vizí a někdy i apodiktických tvrzení, které se mnohdy nevyplnily či se odehrály zcela jinak.

Můžeme jen s nadějí doufat, že se v budoucnu uplatní myšlenka úplné rekodifikace trestního práva, tj. nejen vytvoření zcela nového trestního řádu, což se dosud za 36 let od roku 1990 nepovedlo, ale i rekodifikace jednoho ze dvou vedlejších trestních zákonů, konkrétně zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. K uvedeným legislativním úkolům musíme připočítat ještě nezbytnou legislativní úpravu v trestním zákoníku a zakotvení průběžných změn do zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

V Programovém prohlášení vlády z roku 2025 se praví: „Dokončíme návrh nového trestního řádu.“ Takové prohlášení lze interpretovat tak, že má být vytvořena zcela nová verze trestního řádu stejně tak, že se má pracovat na starších verzích rekodifikace trestního práva procesního.[23]

Lze jen doufat, že diskusí nad reformou českého trestního práva se bude aktivně a kvalifikované účastnit i Česká advokátní komora disponující potřebným odborným zázemím.

 

Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., advokát, profesor trestního práva na Vysoké škole finanční a správní v Praze

Ilustrační foto: archiv AD

---

[1] Trestní politiku v nejobecnější rovině můžeme vymezit jako soubor opatření společnosti k eliminaci kriminality. Kriminalita je hromadný negativní sociální jev, můžeme a musíme se snažit ji kontrolovat, omezovat, eliminovat, můžeme a musíme s ní „bojovat“. Trestní politika se konkretizuje především v trestní legislativě jak hmotněprávní, tak procesní. K pojmu trestní politika srov. např. Z. Karabec: Poznámky k trestní politice, Kriminalistika č. 1/2012.

[2] Srov. v této souvislosti Programové prohlášení vlády z roku 2025, v jehož znění se objevuje jen jedna věta: „Dokončíme návrh nového trestního řádu“, což je opravdu jen málo z toho, co bude třeba pro reformu českého trestního práva provést; viz Programové prohlášení vlády/Aktualizované znění/, str. 51.

[3] Viz P. Dimun: Poslanci a senátoři nechtějí nový trestní řád. Dávají přednost úpravám toho starého, Česká justice [online], 3. 5. 2023 [cit. 7. 5. 2023], dostupné z: https://www.ceska-justice.cz/2023/05/poslanci-a-senatori-nechteji-novy-trestni-rad-davaji-prednost-upravam-toho-stareho/.

Postupná rekodifikace cestou průběžných novel ovšem nedává dobrý smysl. Nehledě na to, že se vzdaluje celková rekodifikace, je cesta novel proti zájmu právní jistoty, která vyžaduje, aby určité důležité zákony, kam patří rozhodně trestněprocesní kodex, byly relativně stabilní a neměnily se každé roční období.

[4] Např. M. Kocina: Velká novela trestních předpisů: zásadní změny týkající se trestního práva hmotného, Bulletin advokacie č. 11/2025, str. 13-18; týž: Velká novela trestních předpisů: zásadní změny týkající se trestního práva procesního, Bulletin advokacie č. 12/2025, str. 13-18.

[5] Srov. J. Jelínek (ed.): O novém trestním zákoníku: sborník z mezinárodní vědecké konference Olomoucké právnické dny, Leges, Praha 2009, a příspěvky tam uveřejněné.

[6] Srov. J. Jelínek a kol.: Deset let od přijetí českého trestního zákoníku, Leges, Praha 2019, a příspěvky tam uveřejněné.

[7] J. Jelínek a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část, 8. aktualizované a doplněné vyd., Leges, Praha 2022.

[8] J. Jelínek, J. Mulák: Subsidiarita trestní represe (doktrinální, normativní a judiciální pohled – český pohled), in T. Gřivna, J. Mulák a kol.: Symbióza trestního práva a kriminologie. K odkazu prof. Oto Novotného, Wolters Kluwer, Praha 2022, str. 18.

[9] Tamtéž, str. 20.

[10] Viz J. Wintr, P. Raček: Zvyšování trestní represe v letech 1993 až 2008, Právník č. 6/2010, str. 545-575; J. Musil: Respektuje český zákonodárce princip subsidiarity trestní represe? Kriminalistika č. 3/2007.

[11] J. Musil: Trend českého zákonodárce směřující k tzv. předsunutí trestní odpovědnosti, in J. Jelínek a kol., op. cit. sub 6, str. 38-47.

[12] J. Jelínek a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou, 9. aktualizované vyd., Leges, Praha 2022, str. 28.

[13] Termín „nepřevyšující x let“ je přesnější než současné zákonné vymezení trest odnětí svobody „do pěti let“.

[14] Zákon č. 270/2025 Sb. přinesl významné legislativní změny zejména v oblasti sankcionování právnických osob, např. úpravou peněžitého trestu (§ 18 ZTOPO), ale především v procesní části zákona. Zde novela umožnila, aby státní zástupce před zahájením trestního stíhání věc odložil a po zahájení trestního stíhání fakultativně zastavil, pokud právnická osoba není schopna po dobu delší než jeden rok vykonávat svou činnost, nebo tehdy, pokud by trestní stíhání právnické osoby bylo s ohledem na poměry právnických osob neúčelné [§ 29 odst. 1 písm. a), b), § 36a odst. 1 ZTOPO]. Tím nabídl cestu k vyřešení letitého problému funkčnosti trestního stíhání právnických osob – tzv. „mrtvých schránek“, tj. právnických osob, které nedisponují žádným majetkem, nevyvíjejí žádnou legální činnost, jsou zadlužené a zároveň nevyvíjejí žádnou aktivitu k oddlužení, v jejich čele stojí často osoby s nízkou sociální úrovní, nikoliv výjimečně bez trvalého bydliště, často nedosažitelní, žijí na úřadům neznámém místě, za tyto osoby jednají jiné osoby, které tzv. tunelují společnost, krátí daně, využívají dotačních půjček, které nesplácí, etc.

[15] Srov. např. J. Jelínek a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob pět let poté, Leges, Praha 2017. Publikace obsahuje široké spektrum otázek souvisejících s působností zákona, rozsahem kriminalizace jednání právnických osob, koncepcí přičitatelnosti, obhajobou právnické osoby v trestním řízení, zastupováním právnické osoby v trestním řízení.

[16] Srov. např. návrhy de lege ferenda obsažené v sumarizované podobě v publikaci J. Jelínek: Trestní odpovědnost právnických osob v České republice. Problémy a perspektivy, Leges, Praha 2017, str. 353 a násl.

[17] J. Jelínek a kol.: Trestní právo procesní, 7. aktualizované vyd., Leges, Praha 2023, str. 138-139.

[18] Při zpracování jsem použil svého staršího textu, viz J. Jelínek: Uplatnění apelačního a kasačního principu u odvolání, in T. Gřivna, J. Mulák, A. Beranová: Opravné systémy a opravné prostředky v trestním řízení, Wolters Kluwer, Praha 2023, str. 23-30.

[19] V takovém případě, ve kterém připadá v úvahu odsuzující rozsudek, musí odvolací soud zvolit postup podle § 259 odst. 1 tr. řádu, tedy vrácení věci soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

[20] Takové upozornění není oprávněn učinit ani odvolací soud, a proto, přichází-li v úvahu přísnější právní posouzení, musí po zrušení napadeného rozsudku věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

[21] L. Koudelka: Kritika návrhu nového českého trestního řádu v části týkající se řádných opravných prostředků, Soudce č. 1/2021, str. 11 a násl.

[22] R. Vicherek: Rozhodování odvolacích soudů v trestním řízení, Trestněprávní revue č. 2/2021, str. 104.

[23] Viz Programové prohlášení vlády/Aktualizované znění/, str. 51.