Následující článek získal 2. místo v kategorii Talent roku soutěže Právník roku 2025. Autorka v něm rozebírá využívání videokonferenčních zařízení v civilním řízení, poukazuje na problematické aspekty a navrhuje řešení směřující k jejich odstranění. Zabývá se též otázkou zavedení elektronického spisu a předkládá návrhy opatření, které mohou přispět k jeho fungování.

1. Úvod

Digitalizace civilního řízení aktuálně představuje jedno z klíčových témat modernizace justice. Její rozvoj však probíhá spíše dílčím a nesystematickým způsobem. Soudní praxe sice využívá některé moderní nástroje, např. elektronický platební rozkaz, komunikaci prostřednictvím datových schránek či aplikaci InfoSoud. Tyto instituty však fungují izolovaně a bez jednotného koncepčního rámce. Zatímco určité části civilního řízení se již podařilo digitalizovat, jiné zůstávají pevně svázány s listinnou podobou a fyzickou účastí u soudu, což vede k omezené efektivitě justice.

Z pohledu advokátky spatřuji výrazný deficit zejména v oblasti využívání videokonferenčních zařízení a v absenci plně funkčního elektronického spisu. Cílem tohoto článku je analyzovat uvedené oblasti, tj. posoudit jejich stávající právní úpravu a praktické uplatnění, a předložit návrhy směřující k jejich efektivnějšímu fungování či zavedení.

2. Videokonferenční zařízení

2.1. Obecný rámec

Videokonferenční zařízení je technické zařízení pro přenos obrazu a zvuku [§ 39 odst. 1 zák. č. 99/1963, občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)]. Využívání videokonferenčních zařízení při výkonu procesních úkonů se v současnosti prosazuje jako běžná praxe na mezinárodní i unijní úrovni.[1] Ačkoli se v České republice počet úkonů prováděných s využitím videokonferenčního zařízení od covidového roku 2020 téměř zdvojnásobil,[2] nadále se jedná pouze o doplňkový nástroj ke standardnímu způsobu provádění úkonů v civilním řízení.

Využití videokonferenčního zařízení má potenciál přispět k urychlení a zefektivnění občanského soudního řízení a snížit jeho náklady, a to jak na straně účastníků řízení, tak na straně soudu. Soudy mohou videokonferenční zařízení využít zejména pro zprostředkování přítomnosti účastníka nebo tlumočníka na jednání nebo provedení výslechu svědka, znalce nebo účastníka (§ 102a odst. 1 o. s. ř.). Využití videokonference se dále nabízí např. při provádění místního ohledání nebo namísto dožádání. Zprostředkovány mohou být nejen úkony soudu, ale i úkony účastníků řízení, a to typicky procesní námitky a návrhy účastníků řízení, včetně jejich zpětvzetí nebo reakce na prováděné důkazy.[3]

Možnost využití videokonferenčního zařízení byla do o. s. ř. začleněna novelou č. 296/2017 Sb. s účinností od 30. 9. 2017.[4] Rozhodnutí o nevyužití videokonferenčního zařízení je svou povahou rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení, proti kterému není přípustné odvolání [§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Přesto se soudy vyšších instancí k otázce zákonných předpokladů využití videokonference vyjadřovaly v souvislosti s vadami řízení, a to jak Nejvyšší soud v rámci civilního řízení, tak správní soudy, včetně Nejvyššího správního soudu, v rámci správního soudnictví.[5] Předmětnou věcí se dokonce zabýval i Ústavní soud z pohledu případného porušení ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

 

2.2. Problematické aspekty využití videokonferenčního zařízení

Právní úprava týkající se využití videokonferenčního zařízení poskytuje prostor pro různý výklad a ani judikatura nepůsobí zcela jednotně. To vede k rozdílné aplikační praxi. Níže jsou proto uvedeny konkrétní problematické aspekty, jejichž vyřešení může napomoci efektivnímu využívání institutu videokonference.

 

2.2.1. Rozsah diskrece soudu

Na realizaci videokonference nemá účastník řízení právní nárok.[6] Česká právní úprava podmiňuje využití videokonference kritériem „účelnosti“,[7] které není blíže definováno a ponechává soudům značný prostor pro uvážení, zda videokonferenci nařídí.

Skutečnost, že právní úprava zde pracuje s neurčitým právním pojmem, je zcela namístě. Umožňuje totiž pružně reagovat na rozmanité procesní situace a přizpůsobit postup konkrétním okolnostem řízení. Judikatura a doktrína již navíc nabízejí rámcové vodítko, kdy lze videokonferenci považovat za účelnou a kdy je naopak provedení videokonference nevhodné. Účelnost může být zohledněna zejména s ohledem na věk, zdravotní stav subjektu řízení, potenciál urychlit soudní řízení, distanční důvody či pandemickou situaci.[8] Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že vy­užití videokonference je zpravidla přípustné v situacích, kdy by jinak bylo dokazování spojeno s nepřiměřenými náklady, bylo by značně obtížné, anebo zcela neproveditelné před příslušným soudem (srov. § 39 o. s. ř.). Typicky se jedná o výslech svědka, který se nachází mimo obvod rozhodujícího soudu, či výslech osoby, jejíž zdravotní stav jí neumožňuje dostavit se k jednání.[9] Nejvyšší správní soud pokládá využití videokonference za účelné tehdy, jsou-li účastníci dobře schopni se touto formou jednání účastnit a jde-li o řízení s menším počtem aktérů, u něhož lze předpokládat spíše právní argumentaci a polemiku stran, a nikoli složité dokazování.[10] Uvedený výčet samozřejmě nelze považovat za úplný a je nutné brát v úvahu i další specifické situace, které mohou v konkrétních případech nastat.

Naopak využití videokonference není vhodné zejména v případech, kdy je pro rozhodnutí nezbytné bezprostřední vnímání skutečností soudem. Půjde o případy, kdy má být vyslechnut klíčový svědek, jehož osobní přítomnost je pro soud nezbytná např. z důvodu posouzení jeho věrohodnosti. Určité aspekty jeho vystupování či neverbální projevy totiž mohou být prostřednictvím dálkového přenosu zkresleny či zcela opomenuty.[11] Stejně tak nemusí být využití videokonference vždy vhodné při provádění ohledání.[12] Dále se bude jednat o případy, kdy se osoba, jíž se provedení úkonu týká, nemůže videokonference z důvodu své osobní indispozice řádně účastnit, např. v důsledku poruchy sluchu.[13]

Současný český model vychází z předpokladu klasického vedení řízení za fyzické přítomnosti subjektů řízení, zatímco videokonference je pojímána spíše jako doplňkový či výjimečný nástroj. Tomu odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, která zdůrazňuje, že videokonference má být použita jen výjimečně a pouze tehdy, je-li její využití skutečně účelné.[14] Takový přístup přirozeně vede k tomu, že soudci jsou při využívaní videokonferenčního zařízení zpravidla zdrženliví.

Na druhé straně existuje i otevřenější přístup Nejvyššího správního soudu, který akcentuje povinnost soudu vždy uvážit možnost využití videokonferenční techniky (má-li k tomu potřebné technické prostředky) a postupovat při tomto rozhodování uvážlivě a bez svévole.[15] Současně zdůrazňuje, že pokud návrh účastníka není obstrukční, měl by soud k takovému návrhu přistupovat spíše vstřícně.[16]

Judikatura se tak v tomto ohledu různí – část zdůrazňuje výjimečnost institutu, část naopak podporuje jeho širší využití. Za vhodnější lze považovat právě tento druhý přístup, neboť přispívá k prosazování videokonference jako efektivního procesního nástroje a podporuje její reálné využívání tam, kde to povaha věci umožňuje.

Pro srovnání lze uvést rakouskou právní úpravu, která staví videokonferenci do pozice primárně preferovaného prostředku. Soud je povinen ji využít, má-li k dispozici potřebné technické prostředky, ledaže zákonem stanovené výjimky (jako je procesní ekonomie či zvláštní důvody) svědčí proti jejímu použití.[17] Rovněž slovenská právní úprava přistupuje k nařízení videokonference otevřeněji. Stanovuje, že soud umožní straně zúčastnit se jednání prostřednictvím videokonference, není-li její osobní přítomnost u jednání nezbytná k zajištění spravedlivého procesu.[18]

Formulace, se kterými pracuje rakouská a slovenská úprava, vysílají jasný signál zákonodárce, že využívání videokonference má být prosazováno. Současně však oba zahraniční modely vycházejí z užití neurčitých právních pojmů (procesní ekonomie, zvláštní důvody, spravedlivý proces), jejichž obsah je konkretizován až aplikační praxí. To je zcela žádoucí, neboť je shodně jako v českém právním prostředí umožněno reagovat na nejrůznější procesní okolnosti a zajistit, aby aplikace práva byla přiměřená konkrétní situaci.

Nutno uvést, že některé zahraniční právní řády umožňují v civilních věcech konat videokonferenci pouze za souhlasu účastníků řízení.[19] Taková úprava má své výhody zejména v tom, že poskytuje účastníkům řízení jistotu, že jim videokonference nebude vnucena proti jejich vůli. Na druhé straně však může být videokonference snadno zablokována nesouhlasem jediného účastníka, a to i v případech, kdy by byla hospodárnější a přiměřenější. Tím se otevírá prostor pro obstrukční taktiky, prodlužování řízení a zvyšování nákladů.

Mám za to, že z hlediska předvídatelnosti soudních rozhodnutí a zásady procesní ekonomie je vhodné posílit důraz na vy­užívání videokonference a podporovat její širší uplatňování tam, kde je to účelné, a to i bez souhlasu účastníků řízení. Proto by měly soudy ve světle uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu vždy z moci úřední zvažovat využití videokonferenční techniky. Toto posouzení musí být vedeno objektivně, uvážlivě a bez svévole. Soudy nesmí k této možnosti přistupovat a priori zdrženlivě, např. jen z důvodu osobní preference tradiční formy jednání. Pokud je videokonference navržena účastníkem řízení, měl by soud k takovému návrhu přistupovat vstřícně. V těchto případech by bylo vhodné posílit zákonnou garanci účastníků, tj. legislativně zakotvit, aby jejich návrhu bylo vyhověno, nebrání-li tomu objektivní okolnosti. Inspiraci k tomu lze nalézt v zahraničních právních úpravách.

 

2.2.2. Ověřování totožnosti osob

Kromě požadavku na účelnost je podmínkou provedení úkonu s využitím videokonferenčního zařízení také zajištění řádného ověření totožnosti osoby, jíž se úkon týká. Současně je zdůrazňováno, že při provádění výslechu je nutné dbát na to, aby vyslýchaná osoba nebyla v místě, kde se nachází, vystavena nepřípustnému ovlivňování. S uvedenou podmínkou se pojí nejasnost, jakým způsobem má být ověření totožnosti provedeno.

S účinností od 1. 10. 2024[20] se upustilo od požadavku, aby pověřená osoba (tj. zaměstnanec soudu, případně věznice nebo ústavu pro výkon zabezpečovací detence) prováděla ověření totožnosti v místě, kde se nachází ověřovaná osoba, a aby byla po celou dobu na tomto místě přítomna. To bylo často personálně náročné.[21] Některé soudy dokonce tento požadavek spojovaly s podmínkou, aby se ověřovaná osoba osobně dostavila k jinému soudu, u kterého dojde k jejímu ověření totožnosti a který zároveň umožní videokonferenční přenos. Nepřipouštěly tedy, aby se účastníci řízení či jejich právní zástupci připojili k jednání z jiného místa, např. ze svého domova či kanceláře.[22]

Současná úprava pouze vyžaduje, aby bylo „zajištěno řádné ověření totožnosti osoby, jíž se úkon týká“. O. s. ř. již tedy výslovně netrvá na tom, aby se totožnost osoby ověřovala v místě, kde se tato osoba (fyzicky) nachází. Tato změna tedy otevírá prostor pro možnost provedení ověření totožnosti online v rámci videokonference, což by mohlo celý proces značně zefektivnit.

Důvodová zpráva k uvedené legislativní změně neexistuje.[23] Při hledání úmyslu zákonodárce však lze vycházet z návrhu novely zák. č. 141/1961, o trestním řízení soudním (dále jen „tr. řád“), který předložila vláda na návrh Ministerstva spravedlnosti v minulém volebním období do Poslanecké sněmovny.[24] Tento návrh předpokládal změnu § 111a odst. 2 tr. řádu upravujícího provádění výslechu osoby prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Jeho znění mělo být dle navrhované novely prakticky shodné s aktuální úpravou provádění videokonference v o. s. ř.[25] Tato novela tr. řádu sice nestihla být projednána, z obsahu její důvodové zprávy lze nicméně dle mého názoru vycházet při výkladu platné úpravy v o. s. ř.

Důvodová zpráva k novele tr. řádu konkrétně uvádí, že cílem nové úpravy mělo být umožnění prokázání totožnosti osoby vzdáleným náhledem na předložený průkaz totožnosti s případnou možností ověření předložených údajů s údaji vedenými v centrální evidenci obyvatel.

Do budoucna důvodová zpráva předpokládala též možnost elektronického načtení průkazu totožnosti nebo ztotožnění osoby prostřednictvím služby Identity občana. V případě pochybností však navrhovala ověření doplnit i jiným způsobem, např. pokládáním náhodně zvolených osobních otázek. Zároveň nevylučovala, aby k ověření totožnosti a následnému provedení videokonference došlo u jiného soudu. Na tomto způsobu ověření však dle mého názoru nelze bezdůvodně trvat. Uplatnění takového postupu by mohlo být vhodné v případech, kdy účastník nemá potřebné technické vybavení nebo dovednosti pro připojení k videokonferenci.

Předmětná důvodová zpráva k tr. řádu rovněž výslovně upravovala postup, jak zabránit nepřípustnému ovlivňování. Za tímto účelem je žádoucí zajistit, aby po celou dobu přenosu bylo pořizováno obrazové snímání celé místnosti. Tím bude zřejmé, že se v ní nenachází žádná nepřípustná osoba, a zároveň bude možné kontrolovat, zda do místnosti nevstoupil někdo další. Lze proto uzavřít, že je zcela v souladu s aktuálním zněním o. s. ř. a se smyslem a účelem zákona, aby k ověřování totožnosti osob docházelo vzdáleně.

 

2.2.3. Provedení celého jednání s využitím videokonferenčního zařízení

Vedení celého soudního jednání online se rozšířilo zejména v době pandemie covid-19. Odborná veřejnost však tehdy upozorňovala, že právní úprava vyvolává řadu interpretačních nejasností.

Jednou z diskutovaných otázek byla samotná dikce § 102a odst. 1 o. s. ř., který stanoví, že soud může provést úkon s využitím videokonferenčního zařízení. Část judikatury na tuto úpravu navázala s výkladem, že s využitím videokonference mohou být provedeny pouze jednotlivé (dílčí) procesní úkony, nikoli však vedeno celé jednání.[26]

Otázkou rovněž je, zda využití videokonference pro celé jednání je v souladu s právem na spravedlivý proces, a to zejména s jeho dílčími projevy v podobě zásady přímosti a ústnosti jednání a zásady veřejnosti. V této souvislosti lze mít pochybnosti o tom, zda lze tyto zásady naplnit i prostřednictvím obrazového a zvukového přenosu, kdy účastníci či další osoby nejsou fyzicky přítomni v jednací síni.

Některé soudy však již tehdy přistupovaly k vedení online jednání, a to bez jednotných pravidel a metodiky. Záměrem Ministerstva spravedlnosti proto bylo vytvořit manuál pro vedení online soudních jednání, kterým by se sjednotil způsob jejich konání ve všech typech řízení. Zároveň se přitom uvažovalo o doplnění tohoto kroku odpovídajícími legislativními změnami.[27] K vytvoření tohoto manuálu ani k legislativním změnám však doposud nedošlo.[28]

Z hlediska platné právní úpravy nelze vedení celého jednání s využitím videokonferenčního zařízení považovat za rozporné s jejím jazykovým ani logickým výkladem. Pojem jednání totiž označuje souhrn dílčích procesních úkonů soudu a účastníků řízení (argument a minori ad maius). Z tohoto pohledu jeho uskutečnění prostřednictvím videokonference nenaráží na výslovnou dikci § 102a odst. 1 o. s. ř.

Ani systematický výklad zákona takovému postupu nebrání. Předmětné ustanovení je zařazeno v části třetí „Řízení v prvním stupni“, hlavě první „Průběh řízení“, oddílu „Průběh řízení“. Z toho plyne, že jeho působnost se vztahuje na civilní řízení jako celek, nikoli jen na jednotlivé fáze či úkony, např. dokazování.[29] Opačný závěr nelze dovodit ani z označení samostatného § 102a (Využití videokonferenčního zařízení).

Konečně i smysl a účel právní úpravy podporují závěr, že vedení celého jednání online je v souladu se zákonem. Účelem institutu je totiž zefektivnit civilní řízení prostřednictvím technických prostředků dálkového přenosu. Videokonference je proto využívána zejména při geografické vzdálenosti účastníků nebo jejich zástupců, při pobytu osob ve výkonu trestu, vazbě či azylových zařízeních, jakož i z důvodů zdravotních či bezpečnostních (např. v případě hospitalizace či zdravotního omezení subjektu řízení). V těchto situacích je žádoucí umožnit, aby celé jednání proběhlo online, jinak by nebylo možné dostatečně efektivně chránit práva účastníků a zajistit řádné fungování justice (např. v době pandemie).

Co se týče práva na spravedlivý proces, judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) je ustálená na závěru, že samotné využití videokonference nepředstavuje porušení tohoto práva ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“). Povinností soudu je však zejména zajistit, aby její využití sledovalo legitimní cíl.[30] Mezi tyto cíle ESLP řadí např. i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (right to a trial within a reasonable time)[31] či ochranu veřejného zdraví, např. v podobě omezení šíření onemocnění covid-19.[32]

Zásada ústnosti a přímosti v civilním procesu znamená, že podkladem pro rozhodnutí soudu může být pouze to, co bylo ústně předneseno a přímo před soudem provedeno. Uvedené zásady lze plnohodnotně naplnit i v případě využití videokonference, pokud účastníci mají možnost jejím prostřednictvím plně přednést své návrhy a důkazy a bezprostředně působit na soud. Klíčová je však povinnost soudu zajistit plynulý a kvalitní přenos obrazu a zvuku.[33] Kvalita přenosu musí na jednu stranu umožnit účastníkům plnohodnotně sledovat řízení a vyjadřovat se ke všem skutečnostem a důkazům. Zároveň však musí umožnit soudu adekvátně posoudit nonverbální projevy účastníků, jako je např. mimika, gesta či celkový způsob vystupování.[34]

Požadavek na zajištění kvalitního přenosu obrazu a zvuku se fakticky promítá i do platné právní úpravy. Podle § 102a odst. 4 o. s. ř. je účastník nebo osoba, jíž se úkon týká, oprávněna kdykoli v průběhu úkonu prováděného s využitím videokonferenčního zařízení vznášet námitky proti kvalitě přenosu. Tím právní řád poskytuje procesní záruku, že využití videokonference nebude bránit naplnění zásad ústnosti a přímosti.

Využití videokonference v soudním řízení obecně neodporuje ani principu veřejnosti. Tento princip lze zajistit nejen fyzickou přítomností veřejnosti v soudní síni, ale i prostřednictvím audiovizuálního přenosu či záznamu. Online prostředí navíc nabízí širší možnosti pro sledování jednání, neboť na rozdíl od soudní síně není kapacitně omezeno (viz níže).

Z výše uvedeného podle mého názoru vyplývá, že vedení celého jednání online lze připustit. Stále je však žádoucí zpracovat metodický manuál, který sjednotí postup při jejich konání (např. ověřování totožnosti či kontrolu místnosti atd.). Vzhledem k tomu, že některé soudy online jednání nenařizují z důvodu nejednoznačného výkladu zákona, je vhodné legislativně výslovně stanovit, že i celé jednání může proběhnout s využitím videokonferenčního zařízení.

 

2.2.4. Distanční účast soudce na jednání

Dále se nabízí otázka, zda by se i soudce mohl účastnit jednání mimo jednací síň. Distanční účast soudce při jednání není českou právní úpravou výslovně předvídána. Ani v jiných evropských právních řádech není obvyklé, aby soudce vedl jednání mimo jednací síň prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Zpravidla jej vede přímo z jednací síně a možnost vzdáleného připojení je určena účastníkům řízení a dalším osobám, jako jsou jejich zástupci, znalci či svědci.[35]

V českém prostředí je technicky zcela reálné, aby se soudce při videokonferenci nacházel kdekoli, kde je dostupný internet. Veškeré české soudy jsou vybaveny statickým videokonferenčním zařízením. Zároveň je ale možné využít mobilní videokonferenční zařízení, tj. software, který může být nainstalován na jakýkoli digitální prostředek (mobilní telefon, notebook, tablet apod.) a může být využit i mimo interní síť justice.[36] V současné době prosazuje Ministerstvo spravedlnosti pro realizaci videokonferencí komunikační platformu Cisco Webex.[37]

Specifickou výzvu v tomto směru představuje zajištění účasti veřejnosti. Pokud soudce jedná mimo jednací síň, je nezbytné vytvořit odpovídající technické podmínky, aby byla účast veřejnosti na jednání reálně umožněna a princip veřejnosti tak zůstal zachován. To by bylo možné realizovat např. promítáním jednání v jednací síni bez fyzické přítomnosti soudce či zveřejněním odkazu, prostřednictvím něhož by se veřejnost mohla k jednání připojit online, případně jej zhlédnout ze záznamu.

Podobné postupy lze nalézt v zahraničí, kde pomáhají zajistit veřejnost jednání, byť soudce vede jednání standardně z jednací síně. ESLP a Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SD EU“) zpřístupňují záznamy ze svých jednání na svých webových stránkách.[38] SD EU dokonce některá svá jednání vysílá živě, aby veřejnost mohla jejich průběh sledovat obdobně, jako by byla fyzicky přítomna. Podobný přístup uplatňuje i např. norský nejvyšší soud, který umožňuje přenos svých jednání, a to zejména v případech s významnějším dopadem.[39] Tato praxe umožňuje jednak edukaci širší veřejnosti o průběhu soudního řízení a o mediálně sledovaných kauzách, a dále přispívá i k transparentnímu výkonu soudní moci (tzv. princip „open justice“).

Online účast veřejnosti však vyvolává specifické bezpečnostní výzvy. Již v rámci klasického jednání může veřejnost přijít do styku s osobními údaji (např. číslem dokladu totožnosti uvedeným při protokolaci) či s obsahem důvěrných listin. V online prostředí je však riziko nekontrolovaného šíření osobních údajů a důvěrných informací podstatně vyšší. Příkladem může být ověřování totožnosti prostřednictvím předložení dokladu totožnosti před kameru. Zobrazení dokladu tímto způsobem může vést k jeho zpřístupnění širšímu okruhu osob a k pořízení jeho obrazového záznamu (screenshotu), který lze následně zneužít.

Riziko neoprávněného šíření informací lze snížit vhodnými organizačními opatřeními soudu či technickými opatřeními, např. zákazem pořizování záznamu, zřízením veřejného streamu probíhajícího pod kontrolou soudu, technickým omezením možnosti nahrávání a pořizování snímků obrazovky či oddělením obrazového a zvukového přenosu v případech, kdy by vizuální zobrazení mohlo vést ke zveřejnění osobních údajů.

Co se týče samotného ověřování totožnosti, je vhodnější využívat bezpečnější digitální způsoby, jako je elektronické načtení průkazu totožnosti, ztotožnění osoby prostřednictvím služby Identity občana či použití kvalifikovaného elektronického podpisu. To je nezbytné též s ohledem na rychlý rozvoj technologií umělé inteligence, zejména tzv. deepfake, které umožňují vytvářet vysoce realistické, avšak uměle generované obrazové či zvukové imitace osob.

Možnost, aby se soudce účastnil jednání mimo jednací síň, by tedy představovala výrazný posun oproti dosavadní praxi – odvážný, avšak technicky proveditelný a zároveň slučitelný se zásadou veřejnosti jednání. Současně by však bylo nezbytné věnovat zvýšenou pozornost ochraně osobních údajů a dalších důvěrných informací, pokud by byla přítomnost veřejnosti zajištěna online.

Prozatím by však postačovalo uvažovat o mírnější variantě, totiž o distanční účasti jen některých členů senátu. V případě, že by ve věci rozhodoval senát, lze vzdálenou účast některých jeho členů připustit. Pokud by totiž byl v jednací síni fyzicky přítomen alespoň jeden ze soudců a jednání by probíhalo v jejích prostorách, zásada veřejnosti by tím nebyla fakticky dotčena. Ostatně obdobným způsobem již v minulosti postupoval kárný soud, kdy se dva členové senátu k jednání připojili prostřednictvím videokonference.[40]

 

2.3. Dílčí závěr 

Využívání videokonferenčního zařízení v civilním řízení je perspektivním institutem, který může zásadně přispět k hospodárnosti a rychlosti řízení, aniž by nutně docházelo k oslabení záruk spravedlivého procesu. Zkušenosti získané v období pandemie i zahraniční inspirace ukazují, že častější a systematičtější využívání videokonference je nejen možné, ale i přínosné. K tomu by mohla napomoci zejména tato opatření:

1. Návrh účastníka na využití videokonferenčního zařízení – zakotvit pravidlo, že návrh účastníka na využití videokonference má být zásadně akceptován, nebrání-li tomu objektivní okolnosti.
2. Ověřování totožnosti – odstranit pochybnosti o tom, zda je ověření totožnosti online dostatečné.
3. Vedení celého jednání online – doplnit § 102a o. s. ř. tak, aby bylo zřejmé, že využití videokonferenčního zařízení se může vztahovat nejen na jednotlivé úkony, ale i na celé jednání.
4. Metodická podpora soudů – vypracovat jednotný manuál Ministerstvem spravedlnosti k vedení jednání s využitím videokonferenčního zařízení, který by přispěl ke sjednocení aplikační praxe.
5. Distanční účast soudce – umožnit, aby se alespoň část členů senátu mohla účastnit jednání s využitím videokonferen­čního zařízení mimo jednací síň.

3. Elektronický spis

3.1. Obecný rámec

 Právní základ pro vedení elektronického spisu je upraven v § 40b o. s. ř., který uvádí, že o každém sporu nebo jiné právní věci se vede spis v listinné nebo v elektronické podobě.[41] Podmínky vedení spisu stanoví vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen „jednací řád“). Vedení spisu se také řídí zákonem č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o archivnictví“), a instrukcí Ministerstva spravedlnosti č. j. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (dále jen „kancelářský řád“). Specifická pravidla se pak uplatňují u Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, které vydávají vlastní kancelářské a spisové řády.

Vytvoření elektronického spisu je dlouhodobě diskutovaným tématem. Zákonodárce elektronické vedení spisu předpokládal již v roce 2009.[42] Dosud se však nepodařilo jednotný elektronický spis pro všechny agendy vytvořit. Výlučně elektronickou podobu mají v současnosti pouze spisy v řízení o elektronickém platebním rozkazu (§ 200d kancelářského řádu). I zde je však veden tzv. sběrný spis pro ukládání listinných originálů, který tvoří nedílnou součást elektronického spisu (§ 200e kancelářského řádu). V ostatních typech řízení nadále převládá listinná verze, ačkoli některé agendy jsou vedeny paralelně i elektronicky.[43]

V praxi jsou všechny soudní dokumenty v rámci jednotlivých soudních úseků napříč jednotlivými stupni soudní soustavy ukládány do různých elektronických aplikací (např. ISAS, ISIR, ISVKS, ISNS).[44] Tyto systémy slouží výhradně pro interní potřeby soudů a jsou často vzájemně nekompatibilní. To komplikuje efektivní předávání informací mezi jednotlivými složkami justice, tj. jednotlivými soudními úseky, i jednotlivými stupni soudní soustavy.[45]

 

3.2. Zpřístupnění spisu účastníkům řízení

Ačkoli v některých typech řízení existují elektronické spisy, v praxi není umožněno jejich vzdálené zpřístupnění účastníkům řízení. Např. v řízení o elektronickém platebním rozkazu probíhá nahlížení tak, že zaměstnanec soudu vygeneruje tzv. offline spis a umožní do něj oprávněné osobě nahlédnout v kontrolovaném prostředí soudu (§ 200k kancelářského řádu). Prostřednictvím aplikace InfoDokument lze sice získat elektronický originál platebního rozkazu, a to včetně doložky právní moci. Tento mechanismus je však z hlediska dostupnosti a komfortu účastníků nedostatečný a neodpovídá standardům moderní justice. Pokud jde o vzdálený přístup k soudním spisům obecně, musejí se účastníci řízení spokojit s aplikací InfoSoud. Ta však nabízí pouze základní přehled o stavu řízení, nikoli samotná rozhodnutí či jiné listiny.

Výjimku představuje Ústavní soud. Ten vede spisy souběžně v listinné i elektronické podobě a zřídil pro účastníky řízení, jejich zástupce a vedlejší účastníky aplikaci NaSpis. Prostřednictvím této aplikace Ústavní soud zpřístupňuje dokumenty, které má v elektronické podobě. Přístup však neumožňuje do spisových příloh nebo spisů jiných orgánů veřejné moci, které si vyžádal. Toto omezení je prakticky odůvodněné, neboť spisy obecných soudů nejsou zpravidla vedeny v elektronické podobě. Jejich zpřístupnění na dálku by proto pro Ústavní soud znamenalo nutnost jejich převodu do elektronické formy. Ústavní soud dále výslovně zdůrazňuje, že zpřístupnění dokumentů přes NaSpis nenahrazuje klasický institut nahlížení do spisu a že na vzdálený přístup není právní nárok (§ 42a a 58a kancelářského a spisového řádu ÚS).

Specifická je rovněž situace v insolvenčním řízení, kde se spisy také vedou v obou formách (§ 215a odst. 2 kancelářského řádu). Přitom insolvenční rejstřík jako informační systém veřejné správy zpřístupňuje veřejnosti prakticky celý obsah insolvenčních spisů (§ 419 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení). Určité osobní údaje jsou však anonymizovány a přílohy jednotlivých podání k nahlédnutí dostupné nejsou.

 

3.3. Projekt eISIR a eSpis

Ministerstvo spravedlnosti aktuálně připravuje projekt eISIR, jehož cílem je plná digitalizace insolvenčního řízení. Zásadním prvkem projektu je tzv. elektronický spis (eSpis), který má postupně nahradit listinnou verzi. Insolvenční řízení je vnímáno jako pilotní oblast, na níž má být systém ověřen. Následně se předpokládá rozšíření eSpisu i do dalších soudních agend.[46] Termín pro zavedení eISIRu a souvisejícího eSpisu byl však opětovně posunut. Nasazení komplexního systému eISIR a eSpis je plánováno až na konec roku 2026.[47]

Ministerstvo spravedlnosti ve Strategickém rámci eJustice 2023+[48] (dále jen „strategický rámec“) řadí mezi hlavní přínosy eSpisu zejména umožnění online nahlížení do spisu subjektům řízení v nepřetržitém režimu. Tím odpadne současná praxe, kdy advokáti musejí často cestovat i stovky kilometrů k příslušnému soudu a tam jednotlivé svazky postupně skenovat. Pro jejich klien­ty to znamená zvýšené náklady za poskytování právních služeb.

Významnou předností je dále možnost souběžné práce se spisem více subjektů řízení. V současnosti platí, že pokud se spisem pracuje soudce, není v tutéž dobu spis přístupný pro advokáty či jiné úřední osoby. Zavedení eSpisu naproti tomu umožní všem subjektům efektivní a paralelní přístup. Odpadne i zdržení způsobované pohybem spisu mezi jednotlivými instancemi či v důsledku zapůjčení spisu pro účely jiného soudního řízení. To v současnosti způsobuje pomalejší rozhodovací činnost soudů.

K dalším přínosům podle strategického rámce patří snížení nákladů a bezpečnostních rizik spojených s uchováváním spisů, jejich manipulací či archivací, vytvoření prostoru pro implementaci dalších moderních služeb a možnost automatizace vnitřních činností soudů. Strategický rámec nicméně neuvádí žádné konkrétní příklady. Dle sdělení Ministerstva spravedlnosti[49] má systém eSpis a eISIR mj. zajišťovat automatizovanou tvorbu dokumentů z předem připravených šablon, podporovat elektronická podání či přebírat data z formulářů do systému.

 

3.4. Výzvy implementace

Pro efektivní zavedení eSpisu je nutné, aby české právní prostředí překonalo legislativní, technické a organizační výzvy. Níže jsou proto identifikovány konkrétní problematické aspekty, jejichž vyřešení je předpokladem úspěšné implementace.

 

3.4.1. Legislativní výzvy

Ačkoli zákonodárce dlouhodobě předpokládá přechod k elektronickému vedení soudních spisů, současná právní úprava nestanovuje žádná pravidla, kdy je třeba vést spis v listinné a kdy v elektronické podobě.[50] O. s. ř. pouze uvádí, že o každém sporu či jiné právní věci se vede spis v listinné nebo v elektronické podobě, a ponechává tak volbu na soudu. Zákon o archivnictví rovněž nestanoví povinnost vést soudní spisy elektronicky. Taková povinnost neplyne ani z jednacího řádu. Podrobnější úpravu formy vedení spisů v některých typech řízení pak obsahují pouze interní předpisy (jednotlivé kancelářské řády), které však nejsou obecně závazné.

Takto nastavený právní režim neodpovídá požadavkům na řádné fungování eSpisu, který nutně předpokládá povinné a garantované vedení spisů v elektronické podobě. Má-li být elektronický spis skutečně funkčním nástrojem moderní justice, je nezbytné zakotvit povinnost jeho vedení přímo právním předpisem a současně přijmout podrobná pravidla jeho fungování.

Následně je nutné zodpovědět, zda má eSpis listinný spis zcela nahradit, či zda má být vedena také paralelní listinná verze, případně v jakém rozsahu. Strategické dokumenty Ministerstva spravedlnosti počítají s tím, že listinná forma spisu bude zavedením eSpisu překonána. Zároveň však reflektují, že přechod bude postupný.[51] Může se tedy stát, že po určitou dobu budou vedle sebe existovat jak elektronické, tak listinné spisy. Je proto nutné závazně stanovit, která verze má být rozhodná v případě rozporů.

Domnívám se, že do doby, než bude eSpis plně funkční, měla by být rozhodná listinná verze spisu. Po jeho plném zavedení by pak naopak měl být rozhodný elektronický spis, který se stane autorizovaným a bezpečně uchovávaným zdrojem dat.

V této souvislosti je však nutné brát v úvahu, že některé dokumenty nemohou soudy převádět do elektronické podoby s platností originálu, např. směnky, listinné originály geometrických plánů, či listiny, které mají speciální fyzické zabezpečení (např. vodoznak či hologram). Tyto originály proto budou muset být i nadále ukládány shodně jako v případě řízení o elektronickém platebním rozkazu do tzv. sběrných spisů v listinné podobě.[52] Tento postup ostatně předpokládá § 25 odst. 3 jednacího řádu. Listinný originál se tedy fyzicky uchová odděleně, ale stane se nedílnou součástí elektronického spisu.

 

3.4.2. Technické a organizační výzvy

Elektronický spis je možné vést pouze v informačním systému speciálně k tomu určenému (§ 26a jednacího řádu). Zavedení eSpisu proto vyžaduje zajištění odpovídajícího technického zázemí, zejména v oblasti zálohování a dlouhodobé archivace dat, jakož i z hlediska spolehlivosti a kybernetické bezpečnosti celého systému. Tyto požadavky jsou o to zásadnější, má-li v budoucnu dojít k úplnému nahrazení listinných spisů elektronickou podobou.

V této souvislosti je třeba upozornit, že projekty eISIR a eSpis nejsou realizovány státem, ale jejich dodavatelem je soukromá společnost IBM Česká republika, spol. s r. o. Tato společnost se sice zavázala zajišťovat provozní podporu systému, včetně servisních a rozvojových služeb.[53] Do budoucna je však zásadní, aby byl rovněž zajištěn kompletní přesun dat ze stávajících informačních systémů. V současné praxi se dokumenty ukládají do více paralelních systémů (např. ISAS, ISIR, ISVKS, ISNS). Zavedením eSpisu proto musí být vytvořeno jednotné technické prostředí, které umožní integraci stávajících systémů a přesun (migraci) dat. Do budoucna je nezbytné počítat také s rozšiřováním funkcí eSpisu. Nový systém proto musí být navržen tak, aby byl schopen pružně reagovat na aktuální technologické a procesní požadavky justice.

Podstatné je rovněž vyřešení otázky dálkového nahlížení do elektronických spisů a s tím související elektronické identifikace oprávněných osob. Jednací řád aktuálně stanoví, že dálkové nahlížení je možné, pokud to umožňuje technická povaha systému, přičemž totožnost osoby musí být ověřena prostřednictvím elektronické identifikace (§ 8 odst. 3 jednacího řádu). V praxi to může znamenat např. využití bankovní identity či občanského průkazu s čipem. Ústavní soud v současnosti uplatňuje model, kdy je žadateli zaslán ověřovací kód do jeho datové schránky. Na Slovensku se vzdálený přístup umožňuje prostřednictvím portálu Elektronický súdny spis (eSúd) na základě elektronické identifikační karty (občanský průkaz s čipem) nebo pomocí kódu vygenerovaného soudem. Tento kód může sloužit jako vhodná alternativa pro případy, kdy uživatel nedisponuje elektronickým identifikačním prostředkem.

Před plošným zavedením digitálních spisů je nutné zohlednit také osoby bez přístupu k internetu a osoby, pro něž je samostatné využívání moderních technologií obtížné. Jako vhodné opatření se nabízí zřízení vyhrazeného prostoru v budově soudu, kde by těmto osobám bylo umožněno do spisů nahlížet s asistencí soudního personálu.[54]

Z organizačního hlediska bude dále třeba proškolit zaměstnance soudů a realisticky nastavit rozsah digitalizace. Vzhledem k obrovskému množství listinných dokumentů nelze předpokládat zpětnou konverzi všech již rozhodnutých či projednávaných věcí. Elektronické vedení spisů proto musí být zavedeno minimálně v počáteční fázi pouze pro budoucí agendu. Opačný přístup by znamenal značné zatížení soudního aparátu vedoucí k jeho přehlcení a výraznému zpomalení soudních řízení.

 

3.5. Dílčí závěr 

Elektronický spis představuje zásadní prvek digitalizace justice, jehož smyslem je zvýšení efektivity soudního rozhodování, snížení administrativní zátěže a zajištění dostupnějšího přístupu účastníků řízení k soudním dokumentům. Současná právní úprava i technické nastavení však vykazují nedostatky, které dosud brání plošnému zavedení eSpisu. Aby byl projekt eSpisu úspěšně implementován a plnil očekávané cíle, je vhodné přijmout následující opatření:

1. Právní úprava – jasně stanovit povinnost vedení spisů v elektronické podobě právním předpisem, včetně vymezení, zda a v jakém rozsahu bude nadále existovat listinná verze.
2. Řešení rozporů – upravit postup pro případy, kdy se obsah listinného a elektronického spisu liší, a vymezit, která verze má přednost.
3. Technické zázemí – zajistit vysoký standard zálohování a dlouhodobé archivace dat, kybernetické bezpečnosti a spolehlivosti systému.
4. Vytvoření jednotného technického prostředí – koncipovat eSpis jako centrální platformu, která sjednotí stávající soudní informační systémy, zajistí z nich převod dat a bude připravena na budoucí integraci s dalšími službami.
5. Dálkový přístup – vytvořit spolehlivý mechanismus elektronické identifikace subjektů řízení včetně umožnění alternativního řešení pro osoby bez elektronického identifikačního prostředku.
6. Dostupnost pro všechny – zohlednit potřeby osob bez přístupu k internetu či s omezenými digitálními dovednostmi prostřednictvím vyhrazených prostor v soudních budovách, kde bude umožněno nahlížení s asistencí.
7. Organizační opatření – proškolit soudní personál, nastavit realistický harmonogram zavádění digitalizace a omezit ji v počáteční fázi pouze na nově zahajované věci.

Závěr

Digitalizace civilního řízení představuje nevyhnutelný krok směrem k moderní a efektivní justici odpovídající potřebám současné společnosti. Je třeba zdůraznit, že digitalizace může zahrnovat široké spektrum oblastí – od elektronické komunikace mezi soudy a dalšími subjekty řízení, přes inteligentní vyhledávání v judikatuře až po využití umělé inteligence při správě soudních spisů či podpoře rozhodovací činnosti. Přesto lze konstatovat, že právě využívání videokonferenčních zařízení a plně funkční elektronický spis tvoří základ, na němž může být další rozvoj digitalizace vystavěn.

Oba instituty jsou klíčové pro skutečné zrychlení a zefektivnění soudního rozhodování a mohou významně přispět k hospodárnosti řízení, aniž by docházelo k oslabení záruk spravedlivého procesu. Z provedené analýzy vyplývá, že hlavními překážkami širšího využívání videokonferencí jsou zejména zdrženlivý přístup k jejich nařizování, nejednoznačná zákonná úprava a nejednotný metodický postup soudů. Zavedení elektronického spisu pak brání především absence legislativního a technického rámce, který by umožnil jeho stabilní a bezpečné nasazení v praxi.

Digitalizace justice je projektem vysoce nákladným a strukturálně složitým, který z podstaty přesahuje jedno volební období. Jeho úspěšná realizace proto předpokládá trvalou politickou vůli a koordinovaný postup mnoha subjektů, zejména Ministerstva spravedlnosti, soudů a odborné veřejnosti. Pouze takový přístup může zajistit, že digitalizace nebude souborem izolovaných kroků, nýbrž ucelenou reformou směřující k moderní justici 21. století.

Nelze také zapomínat, že účelem civilního procesu je především zajištění efektivní ochrany hmotných práv (§ 1 o. s. ř.). Procesní nástroje, včetně těch digitálních, mají tomuto cíli pouze sloužit. Digitalizace by proto měla být chápána pouze jako prostředek zvyšující efektivitu a dostupnost soudní ochrany, nikoli jako náhrada lidského prvku v rozhodovací činnosti soudů. Fyzická přítomnost stran při jednání totiž mnohdy plní nezastupitelnou funkci – podporuje autoritu soudu, respekt k jeho rozhodnutí i disciplínu účastníků řízení. Směřování k digitální justici proto musí být promyšlené, koncepční a vyvážené. Civilní řízení by mělo využívat výhod moderních technologií, aniž by ztratilo svůj hodnotový rozměr a charakter výkonu spravedlnosti.

JUDr. Alice Šebová působí jako advokátka v Praze.

Ilustrační foto: Pexels.com

---

[1] Viz např. čl. 20 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1783 ze dne 25. 11. 2020 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských a obchodních věcech; čl. 9 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) 861/2007 ze dne 11. 7. 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích.

[2] Podle sdělení Ministerstva spravedlnosti na základě zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ze dne 22. 8. 2025, č. j. MSP-650/2025-OSV-OSV/6, dostupné z: https://eudeska.justice.cz/informace-dle-106-199, bylo v roce 2020 uskutečněno 26 680, v roce 2021 49 985, v roce 2022 51 634, v roce 2023 45 908 a v roce 2024 46 564 videokonferenčních jednání.

[3] J. Jirsa a kol.: Občanský soudní řád: Soudcovský komentář, Wolters Kluwer, systém ASPI [online], [cit. 2025-09-09].

[4] Již s účinností od 1. 1. 2013 však došlo zákonem č. 404/2012 Sb. k výslovnému zakotvení možnosti provést důkaz za využití technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku.

[5] Na základě § 102a o. s. ř. přiměřeně užitého dle § 64 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního.

[6] Např. rozsudek NSS ze dne 24. 11. 2021, č. j. 2 As 159/2021-105.

[7] § 102 a odst. 1 uvádí: „Na návrh účastníka nebo je-li to účelné, může soud provést úkon s využitím videokonferenčního zařízení (…).“ Doktrína se shoduje na závěru, že kritérium účelnosti musí být splněno vždy, a to jak v případě návrhu účastníka, tak v případě přistoupení k využití videokonferenčního zařízení z moci úřední. Ust. § 122 odst. 2 o. s. ř. shodně vyžaduje kritérium účelnosti, avšak pouze ve vztahu k provedení důkazu s využitím videokonferenčního zařízení.

[8] O. Přidal: Využití videokonferenčního zařízení, in K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, J. Doležílek a kol.: Občanský soudní řád. Soudcovský komentář, 3. vyd., C. H. Beck, Praha 2024, Beck-online [online], [cit. 2025-09-08].

[9] Rozsudek NS ze dne 31. 1. 2019, č. j. 21 Cdo 4132/2018-216, usnesení NS ze dne 11. 12. 2024, č. j. 26 Cdo 2404/2024-732, a rozsudek NS ze dne 27. 5. 2025, č. j. 21 Cdo 34/2025-297.

[10] Rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2021, č. j. 2 As 104/2021-22.

[11] O. Přidal in op. cit. sub 8.

[12] P. Lavický a kol.: Občanský soudní řád: Praktický komentář, Wolters Kluwer, Praha, systém ASPI [online], [cit. 2025-9-10].

[13] K tomu srov. rozhodnutí ESLP ze dne 9. 4. 2009, stížnost č. 22/03, ve věci Grigoryevskikh proti Rusku.

[14] Viz op. cit. sub 9.

[15] Rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2023, č. j. 2 As 62/2022-19, a usnesení ÚS ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1774/23.

[16] Rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2021, č. j. 2 As 104/2021-22.

[17] § 277 rakouského občanského soudního řádu (Zivilprozessordnung).

[18] § 175 odst. 2 slovenského občanského soudního řádu (Civilný sporový poriadok).

[19] Viz European Commission for the Efficiency of Justice (CEPEJ): Guide on the use and development of remote hearings [online; PDF], Strasbourg, 5. 6. 2025 [cit. 2025-09-08], dostupné z: https://rm.coe.int/cepej-2025-3-en-guide-for-remote-hearings-2763-8911-6430-1/1680b6bb7b., str. 11.

[20] Zákonem č. 252/2024 Sb.

[21] Viz. např. rozsudek KS v Praze, ze dne 10. 12. 2021, č. j. 55 Af 5/2021-57.

[22] Rozsudek MS v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 8 Af 29/2014-102, rozsudek KS v Ostravě ze dne 26. 1. 2022, č. j. 25 Af 129/2020‑52, a usnesení MS v Praze ze dne 1. 10. 2021, č. j. 8 A 133/2017-63.

[23] Novelizaci předmětného ustanovení navrhl ústavněprávní výbor až po prvním čtení. Při následném projednávání v Poslanecké sněmovně nebyla o této změně učiněna žádná zmínka.

[24] Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a další související zákony, sněmovní tisk č. 854, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 9. volební období, dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=9&T=854.

[25] Srov. návrh novelizovaného § 111a odst. 2 tr. řádu: „Výslech může být prováděn prostřednictvím videokonferenčního zařízení, je-li zajištěno řádné ověření totožnosti vyslýchané osoby. Při výslechu je třeba zvlášť dbát na to, aby vyslýchaná osoba nebyla v místě, kde se nachází, vystavena nepřípustnému ovlivňování.“

[26] Viz např. usnesení MS v Praze ze dne 1. 10. 2021, č. j. 8 A 133/2017-63.

[27] J. Němec, J. Novák: Příprava online soudních jednání za účasti zástupců ČAK je v plném proudu, Advokátní deník [online], 1. 4. 2021 [cit. 2025-09-08], dostupné z:

Příprava online soudních jednání za účasti zástupců ČAK je v plném proudu – Advokacie – Advokátní deník

[28] Podle sdělení Ministerstva spravedlnosti na základě zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ze dne 22. 8. 2025, č. j. MSP-650/2025-OSV-OSV/6, dostupné z: https://eudeska.justice.cz/informace-dle-106-199, nebyl manuál vydán a online soudní jednání jsou vedena podle o. s. ř. Ministerstvo spravedlnosti zpracovalo pouze uživatelské manuály pro obsluhu technických zařízení.

[29] J. Grygar: Využití videokonferenčního zařízení v občanském soudním řízení, Soukromé právo č. 5/2018, str. 4, ASPI [online], Wolters Kluwer ČR [cit. 2025-09-08].

[30] Ačkoli se judikatura ESLP v této věci týká téměř výlučně trestní větve čl. 6 Úmluvy (viz např. rozsudek ESLP ze dne 5. 10. 2006, č. 45106/04, ve věci Marcello Viola proti Itálii, § 67), Soudní dvůr zopakoval podobné zásady týkající se jeho občanskoprávní části (viz rozsudek ESLP ze dne 2. 12. 2021, č. 36516/19, ve věci Jallow proti Norsku, § 64).

[31] Rozsudek ESLP ze dne 5. 10. 2006, č. 45106/04, ve věci Marcello Viola proti Itálii, § 70.

[32] Rozsudek ESLP ze dne 28. 11. 2023, č. 15736/22, ve věci Petri Tapani ALPPI proti Finsku, § 22.

[33] Rozsudek ESLP ze dne 16. 2. 2016, č. 27236/05, ve věci Yevdokimov proti Rusku, § 43.

[34] M. Sedláček: Videokonferenční zařízení a jeho využití v civilním soudním řízení, Jurisprudence č. 2/2025, str. 19.

[35] Srov. op. cit. sub 19.

[36] M. Pavlík: Elektronizace justice: Mobilní videokonference, Soudce č. 4/2020, str. 36.

[37] Ministerstvo spravedlnosti: Digitalizace v praxi: videokonference – větší komfort pro oběti trestných činů, dostupnější spravedlnost pro všechny [online], Ministerstvo spravedlnosti [cit. 2025-09-08], dostupné z:

Digitalizace v praxi: videokonference – větší komfort pro oběti trestných činů, dostupnější spravedlnost pro všechny – Ministerstvo spravedlnosti České republiky – Portál justice

[38] ESLP viz https://www.echr.coe.int/recent-webcasts, SD EU viz https://curia.europa.eu/jcms/jcms/p1_1477137/en/.

[39] Supreme Court of Norway: Live streaming of hearings in the Supreme Court [online], Supreme Court of Norway [cit. 2025–09-08], dostupné z: https://www.domstol.no/en/supremecourt/news/2025/streaming-of-hearings-in-the-supreme-court/.

[40] Holas, I. Distanční jednání soudů? Členové kárného senátu NSS se připojili přes videokonferenci, Česká justice, 18. 1. 2021, dostupné z: https://www.ceska-justice.cz/2021/01/distancni-jednani-soudu-clenove-karneho-senatu-nss-se-pripojili-pres-videokonferenci/.

[41] Na základě zák. č. 176/2025 Sb. je s účinností od 1. 1. 2026 novelizován § 40b odst. 1 o. s. ř., který nově navíc uvádí, že „soud vyhotovuje písemné úkony v té podobě, v jaké je veden spis; je-li však o věci veden listinný spis, předseda senátu může rozhodnout, že se písemný úkon soudu vyhotoví v elektronické podobě“.

[42] P. Kotápišová: Digitalizace soudního spisu, Jurisprudence č. 1/2024, str. 20-24 [Systém ASPI], [cit. 2025-09-12].

[43] Srov. insolvenční řízení (§ 215a odst. 2 kancelářského řádu), řízení u Nejvyššího soudu (§ 88 kancelářského a spisového řádu NS), řízení u Ústavního soudu (§ 42a kancelářského a spisového řádu ÚS).

[44] Srov. op. cit. sub 3.

[45] Srov. Ministerstvo spravedlnosti: Strategický rámec eJustice 2023+, Ministerstvo spravedlnosti, 2023, dostupné z: https://www.databaze-strategie.cz/cz/ms/strategie/ [cit. 22. 9. 2025].

[46] Srov. R. Procházka: Elektronizace v resortu Ministerstva spravedlnosti. Kontrolní závěr č. 21/28. Nejvyšší kontrolní úřad, 2022, dostupné z: https://www.nku.cz/assets/kon-zavery/K21028.pdf.

[47] Sdělení Ministerstva spravedlnosti na základě zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ze dne 26. 9. 2025, č. j. MSP-780/2025-OSV-OSV/4, dostupné z: https://eudeska.justice.cz/informace-dle-106-199.

[48] Op. cit. sub 45.

[49] Sdělení Ministerstva spravedlnosti na základě zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ze dne 9. 10. 2025, č. j. MSP-802/2025-OSV-OSV/4, dostupné  z: https://eudeska.justice.cz/informace-dle-106-199.

[50] M. Sedláček: Elektronizace justice a nové technologie v civilním procesu, in Civilní právo a nové technologie, Wolters Kluwer, Praha 2022, str. 199.

[51] Strategický rámec či Ministerstvo spravedlnosti. Informační koncepce Ministerstva spravedlnosti pro období 2023-2028, Ministerstvo spravedlnosti ČR, 04/2023.

[52] Op. cit. sub 42.

[53] Sdělení Ministerstva spravedlnosti na základě zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ze dne 26. 9. 2025, č. j. MSP-780/2025-OSV-OSV/4, dostupné z: https://eudeska.justice.cz/informace-dle-106-199.

[54] Op. cit. sub 42.