K 1. 1. 2026 nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), a další související zákony (dále jen „novela“), v odborné veřejnosti často označovaná jako tzv. „rozvodová novela“.[1] Obdobně jako celá řada jiných změn, které obecně novelizace přinášejí, vyvolává novela řadu otázek týkajících se jejího smyslu, její praktické aplikovatelnosti a případných problematických důsledků jejího použití. Pro svou rozsáhlost není možné novelu zpracovat v rámci jedné statě. Tento článek si klade za cíl věnovat se otázkám, které s novelou souvisejí, pokud jde o rozvod manželství a výživné. Vyjádří se nejen k tomu, s jakým novým zněním předpisů je nezbytné v těchto rodinněprávních otázkách od 1. 1. 2026 pomyslně počítat, ale i k tomu, jaká by měla být jejich interpretace, a to nejen podle důvodové zprávy, ale i podle názoru autorky.

Základní charakteristika změn v rozvodu manželství

Ve své filozofii přináší novela v oblasti rozvodu manželství změny, které lze označit jako liberalizaci rozvodu manželství.[2] Manželství je bezesporu soukromoprávním institutem, současně je pro něj ale z hlediska jeho historického vývoje charakteristická oscilace významu a rozsahu zásahu státu do jeho ukončení rozvodem. Je nutné připomenout, že ještě do 31. 7. 1998 zdůrazňovalo ust. § 23 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, aspekty zájmu společnosti na zachování manželství.[3] Důvodem rozvodu nebyl hluboký, trvalý a nenapravitelný rozvrat v jeho dnešním pojetí, ale rozvrácenost vztahů, která znemožňovala naplnit společenský účel manželství.[4] Novelizace tehdejší úpravy provedená zákonem č. 91/1998 Sb. si kladla za cíl posunout vnímání rozvodu manželství více do roviny soukromoprávního poměru samotných manželů. Z textu zákona byl odstraněn zájem společnosti na zachování manželství, naproti tomu bylo posíleno vnímání rozvratu manželství ze strany samotných manželů.[5] Předmětem zkoumání však zůstaly příčiny rozvratu manželství, což následně převzal do svého textu i o. z. ve své podobě před novelou.

Novela od zjišťování příčin rozvratu ustupuje. Cílem je rozvod manželství pomyslně emočně zklidnit a zdůraznit, že příčiny rozvratu jsou fakticky „privátní“ záležitostí rozvádějících se manželů.[6] Tj. v řízení o rozvod manželství již nadále příčiny rozvratu zjišťovány nebudou, ledaže by některý z manželů do řízení vnesl tzv. tvrdostní klauzuli podle § 755 odst. 2 písm. b) o. z.[7] Liberalizaci, resp. posílení privátního charakteru rozvodu manželství, odpovídá i nové terminologické označení rozvodu podle § 757 o. z., dříve označeného jako rozvod bez zjišťování příčin rozvratu, jenž nyní nese přímo legislativní nadpis rozvod smluvený.[8]

Problematika zjišťování příčin rozvratu manželství je bezesporu spíše právněpolitickou než právnědogmatickou otázkou. Souvisí s pochopením institutu manželství a jeho zániku, demonstruje vnímání společnosti ve vztahu k míře ingerence státu do soukromoprávních poměrů. Novela fakticky deklaruje, že zákonodárce, resp. společnost, již o důkladné zjišťování důvodu, pro který se manželství pomyslně „nepovedlo“, nemá v tomto řízení zájem, ledaže manžel vyžaduje z důvodu tzv. tvrdostní klauzule potřebu zvýšené právní ochrany v podobě nutnosti manželství zachovat.[9] Nejedná se přitom primárně o rezignaci na příčiny rozvratu z hlediska jejich významu, neboť mají-li právní relevanci, povedou k odpovídajícímu dokazování v jiných řízeních,[10] ale spíše o zdůraznění intimního charakteru rozvodu, do kterého stát v rámci řízení o ukončení manželství již bez dalšího ingerovat nechce, neboť ani dosavadní úpravy s příčinami rozvratu v řízení o rozvod, s výjimkou právě tvrdostní klauzule, reálně neuměly právně relevantně pracovat.

Vedle posílení soukromoprávního charakteru manželství směřuje proto vyloučení zjišťování příčin rozvratu v řízení o rozvod též k upřesnění otázek ryze právní povahy. Soud byl dle dosavadní právní úpravy sice povinen příčiny rozvratu zjišťovat, avšak jejich zjištění se neprojevilo ve výroku rozhodnutí, ale toliko v jeho odůvodnění, které není závazné.[11] Případná pravdivost zjištění soudu se tak řídila ust. § 134 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), tj. za prokázání opaku byl procesně odpovědný ten účastník, který pravdivost odůvodnění rozsudku o rozvodu rozporoval. Zjištění příčin rozvratu však bylo výrazně ovlivněno potřebou rychlého skončení řízení, včetně subjektivního vnímání situace ze strany manželů. Nezřídka se tak stalo, že manželé skutečné příčiny rozvratu manželství soudu spíše nesdělili, naopak shodně odsouhlasili často se objevující příčinu v podobě „neshody názorů a povah“ jen proto, aby byli rychle rozvedeni. Obdobně bylo možné se setkat s případy, v nichž i oběť domácího násilí poté, co zjistila, že ji pro prokázání této příčiny rozvratu manželství čeká náročné dokazování, raději na zjištění této příčiny rezignovala, odsouhlasila příčiny přednesené manželem a v dalších řízeních, zejména např. ve vypořádání SJM nebo i v řízení o péči o nezletilé děti probíhajícím po rozvodu, se pak potýkala s výše naznačenými důsledky povahy rozsudku o rozvodu manželství jako veřejné listiny a častou nedůvěrou podloženou právě tím, že o domácím násilí v rozsudku o rozvodu nelze shledat nic.

Nově zavedenou absenci zjišťování příčin rozvratu manželství v řízení o rozvod manželství nelze směšovat s tím, že by měla být zrušena právní relevance příčin rozvratu manželství tam, kde právní normy takovým okolnostem význam přikládají. Tj. typicky, pokud bylo příčinou rozvratu domácí násilí, které má následně podle § 742 o. z. právní význam při vypořádání SJM, či takové chování manžela, které druhému manželovi zakládá nárok na tzv. sankční výživné rozvedeného manžela podle § 762 o. z., zůstávají tyto příčiny i nadále právně významné, toliko se jejich dokazování plně přesouvá do řízení o těchto nárocích. Nebudou tedy napříště předmětem dokazování v řízení o rozvod manželství, ale v řízeních, která se příslušných nároků týkají. Jak vyplývá z výše uvedeného, důvodem je i to, aby neuváženým odsouhlasením „neutrální“ příčiny rozvratu manželství ve snaze o rychlý rozvod nebyl manžel poškozen právě ve svých jiných nárocích.

Vedle absence zjišťování příčin rozvratu přináší v rámci rozvodu právní úprava nově opětovné spojení řízení s řízením o úpravě poměrů dítěte. K oddělení řízení došlo novelizací zákona o rodině č. 91/1998 Sb., jeví se však, že cíle tohoto oddělení, jimiž mělo být posílení ochrany dítěte a zklidnění řízení o úpravě jeho poměrů, nebyly naplněny.[12] Praxe prokazuje, že řízení o úpravě poměrů dítěte nebylo oddělením řízení o rozvod manželství zklidněno, pomyslné rychlé ukončení manželství není pro rodiče dítěte dostatečnou motivací, která by vedla k případnému ukončení rodičovského konfliktu. Současně pro rodiče, kteří dokáží v otázce úpravy poměrů dítěte komunikovat a dosáhnout dohody, je oddělení řízení z hlediska smyslu a účelu zbytečné. Jak vyplývá z důvodové zprávy k novele, takových případů je převážná většina.[13]

Rozvod po 1. 1. 2026 v praktických souvislostech (průběh řízení)

Pro páry rozvádějící se po 1. 1. 2026, které nemají společné nezletilé děti, i nadále platí, že bude jejich řízení vedeno pod spisovou značkou C u soudu, jehož příslušnost je určena zpravidla podle jejich posledního společného bydliště.[14] Manželé, kteří mají společné nezletilé dítě, se mohou rozhodnout, zda mají zájem na tom, aby jejich řízení bylo vedeno společně s řízením o úpravě poměrů jejich dětí, či nikoli. Zákon totiž povinnost podat návrh na rozvod společně s návrhem na úpravu poměrů dítěte nestanovuje. Ust. § 398a z. ř. s. odst. 1 pouze vymezuje, že řízení je spojeno, „… ledaže o úpravě těchto poměrů již bylo soudem prvního stupně vyhlášeno rozhodnutí ve věci samé“. Tj. jestliže byl podán nejprve návrh na úpravu poměrů dětí a k tomuto návrhu bylo před podáním návrhu na rozvod již vyhlášeno rozhodnutí, ke spojení řízení nedojde. Soud může rovněž rozhodnout o vyloučení řízení o rozvod k samostatnému řízení.[15]

Z logiky věci, aby mohlo dojít ke spojení řízení, je pro řízení o rozvod manželství s dětmi stanovena místní příslušnost obecného soudu dítěte, resp. příslušnost je regulována odkazem na § 467 z. ř. s., který definuje příslušnost pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Řízení o rozvod manželství s nezletilými dětmi spojené s řízením o úpravě poměrů je označeno spisovou značkou řízení o úpravě poměrů dítěte, tj. Nc nebo P.

Zvláštní opatrnosti je třeba dbát v případě změny bydliště dítěte poté, co již ve vztahu k nezletilému existuje spis vedený u soudu podle jeho původního bydliště. Z důvodu zvláštní povahy řízení o úpravě poměrů dítěte (péče soudu o nezletilé) a principu perpetuatio fori (trvání příslušnosti podle § 11 o. s. ř.) zůstává místní příslušnost soudu k řízení o péči o nezletilé u soudu, u něhož bylo řízení (jako celek) prvním dílčím návrhem zahájeno.[16] Je proto třeba vyřešit, jak má být přistoupeno k určení místní příslušnosti řízení o rozvod manželství v těchto případech, tj. zda je třeba uzavřít, že se má určit příslušnost k rozvodu podle aktuálního bydliště dítěte v kontextu § 4 odst. 2 z. ř. s., nebo zda má být příslušnost určena podle příslušnosti soudu k řízení ve věcech péče o nezletilé.

Ust. § 383 odst. 2 z. ř. s. vymezuje místní příslušnost k rozvodu odkazem na ust. § 467 z. ř. s. Tj. právní úprava místní příslušnosti není formulována obsahově samostatně tak, že by příslušnost byla přímo určena obecným soudem dítěte, ale řídí se příslušností soudu pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Je proto zřejmé, že účelem této právní úpravy bylo navázat příslušnost pro řízení o rozvod manželství na soud, kterému přináleží působnost vést řízení ve věcech péče o nezletilé dítě. Logicky by proto neměl být učiněn v situaci, kdy je spis dítěte veden u soudu A, avšak dítě již nyní bydlí v obvodu soudu B, závěr, že k řízení o péči o nezletilé je místně příslušný soud A podle principu perpetuatio fori, avšak pro řízení o rozvod je příslušný soud B, neboť v době jeho zahájení je tento soud obecným soudem dítěte. Právě naopak, správný výklad je takový, který příslušnost pro obě řízení založí k soudu A.

Uvedené však nicméně nemusí být pro účastníky vhodným řešením, neboť řízení takto může být vedeno u soudu, který je jim vzdálen. Pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé zakotvuje § 5 z. ř. s. možnost příslušnost přenést na jiný soud, je-li to v zájmu nezletilého, avšak pro řízení o rozvod manželství taková možnost zakotvena není. Máme proto za to, že pokud byla obě řízení zahájena u soudu A dle příkladu výše, tj. došlo ze zákona k jejich spojení, je i tak možné o přenesení příslušnosti rozhodnout pouze ve vztahu k řízení o úpravě poměrů dítěte.[17] Takový postup by tak fakticky vedl k nežádoucí situaci, v níž by byl nově k řízení o úpravě poměrů příslušný soud B, avšak pro řízení o rozvod by zůstal příslušný soud A, neboť jeho příslušnost byla jasně určena okolnostmi, které zde byly v době zahájení řízení.

Proto je nezbytné v případech výše uvedených nejprve podat návrh na přenesení příslušnosti podle § 5 z. ř. s. k soudu A, ve kterém bude soud požádán o to, aby příslušnost byla v zájmu nezletilého přenesena k soudu B. Teprve poté, co bude rozhodnuto o přenesení příslušnosti k soudu B, je možné podat u soudu B návrh na úpravu poměrů dítěte a návrh na zahájení řízení o rozvod manželství.[18] Případně, je-li pro účastníky lepší varianta časově úspornější, mohou být podány oba návrhy (úprava poměrů dítěte i rozvod manželství) u soudu A, avšak s vyjádřením, že si účastníci nyní nepřejí přenesení příslušnosti, ke kterému může soud přistoupit následně poté, co budou návrhy projednány a meritorně vyřízeny.

Návrh na rozvod mohou podat oba manželé společně, nebo jej může podat kterýkoli z nich. Společný návrh není podmíněn smluvenou povahou rozvodu. Návrh na rozvod lze podat s návrhem na úpravu poměrů dítěte v jednom dokumentu, účastníky lze ideálně označit jako otec (manžel), matka (manželka), resp. rodič 1 (partner 1) a rodič 2 (partner 2) a dítě. Rozvod podléhá soudnímu poplatku, který zůstává v případě smluveného rozvodu ve výši 2 000 Kč a v případě jiného než smluveného rozvodu je nově stanoven ve výši 5 000 Kč.[19]

Řízení o rozvod manželství má z hlediska svého charakteru povahu řízení nesporného.[20] Pro dokazování v něm platí i nadále ust. § 390 z. ř. s., podle kterého „v řízení může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy, jen je-li to třeba ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu, nebo je-li toho třeba ke zjištění zájmů nezletilých dětí účastníků, pro něž nemůže být manželství rozvedeno, ačkoli je rozvráceno“.

Veřejnost pak v kontextu řízení o rozvod s napětím očekávala i odpověď na povinné jednání v řízení včetně v rámci dosavadní právní úpravy existující povinnosti výslechu manželů. I v rámci právní úpravy účinné od 1. 1. 2026 platí pro řízení o rozvod manželství obligatorní jednání. Jedinou výjimku představuje postup podle § 398a odst. 2 z. ř. s., podle kterého není třeba k projednání rozvodu nařizovat jednání v případě, že se manželé o úpravě poměrů dohodnou na jiném soudním roku, který soud v rámci řízení za účelem projednání věci svolá. Soud může, je-li to třeba, na tomto soudním roku vyslechnout rodiče i jako manžele k rozvodu manželství, a je-li rozvrat zjištěn, nařídí již jednání toliko k vyhlášení rozsudku.

V rámci odborné veřejnosti bylo možné zaznamenat též názor, že je možné v řízení o rozvod manželství postupovat podle § 115a o. s. ř., tj. věc vyřídit bez jednání na základě písemných důkazů v případě, že se účastníci práva na projednání vzdali, popř. s ním souhlasí. S tímto názorem není možné se ztotožnit. Řízení o rozvod manželství je upraveno v z. ř. s., pro nařízení jednání v tomto řízení je proto třeba aplikovat ust. § 19 z. ř. s. V souladu s touto právní normou probíhá řízení bez jednání, jen pokud tak výslovně stanoví z. ř. s. Ve vztahu k rozvodu nejenže není formulována výslovná možnost rozhodnout ve věci bez jednání, ale povinnost jednání výslovně vyplývá z § 389 odst. 1 věty první z. ř. s. S přihlédnutím k tomu, že ve věci existuje lex specialis, a to jak v podobě ust. § 19 z. ř. s., tak v podobě § 389 z. ř. s., je použití lex generalis v tomto případě zcela vyloučeno.

Na rozdíl od obligatorního jednání, které zůstává i v rámci stávající právní úpravy zachováno, zaznamenala právní úprava povinného výslechu účastníků změny. Je nutné připomenout, že předmětem dokazování bude, s výjimkou případu uplatnění tvrdostní klauzule podle § 755 odst. 2 písm. b) o. z., toliko existence hlubokého, trvalého a nenapravitelného rozvratu, nikoli již jeho příčiny. Z norem hmotného i procesního práva přitom vyplývá trojí možný postup soudu při zjišťování rozvratu manželství.

Právní úprava smluveného rozvodu v § 757 o. z. se ve vztahu ke zjišťování rozvratu vrací k formulaci právní domněnky jeho exis­tence. S přihlédnutím k textaci § 757 o. z. nelze přitom pochybovat, že se jedná o domněnku nevyvratitelnou.[21]^,[22] Z hlediska dokazování tak v případě, že bude řízení vedeno v režimu smluveného rozvodu, tj. v rozvodu, v němž manželé uzavřou o úpravě poměrů dětí dohodu a předloží též odpovídající dohody o jejich vztazích majetkových, nebude soud dále provádět z hlediska dokazování nic, neboť rozvrat bude zjištěn právě nevyvratitelnou domněnkou. Ačkoli to z nové dikce ust. § 389 o. z. přímo nevyplývá, je třeba konstatovat, že výslech manželů je v případě rozvodu podle § 757 o. z. zcela zbytečný.

V případě rozvodu, který nebude probíhat podle § 757 o. z., bude soud podle § 389 odst. 1 věty druhé z. ř. s. ke zjištění rozvratu postupovat podle toho, zda shoda na trvalém, hlubokém a nenapravitelném rozvratu manželství vyplývá z písemných podání nebo shodných tvrzení účastníků při jednání, o jejichž pravosti a pravdivosti nemá soud pochybnosti.

Ačkoli se ust. § 389 odst. 1 věta druhá z. ř. s. fakticky vztahuje k možnosti upustit od výslechu účastníků řízení, je z povahy věci, zejména pak i z pojetí dokazování v civilním soudním řízení, které podle § 120 odst. 3 o. s. ř. soudu poskytuje možnost vzít za prokázaná shodná tvrzení účastníků, zřejmé, že pokud se manželé shodnou na rozvratu manželství, úloha soudu ve vztahu k dokazování může být fakticky u konce. Výjimkou budou situace plně závislé na diskreci soudu, v nichž soudu vzniknou o pravdivosti tvrzení účastníků o rozvratu manželství pochybnosti. Shoda na rozvratu přitom může vyplývat ze společného návrhu na rozvod manželství, dále z návrhu a písemného vyjádření druhého manžela k němu, a konečně i ze shodného procesního stanoviska, které bude účastník prezentovat až při jednání.

Pokud se účastníci na existenci rozvratu neshodnou, je soud povinen tento zjistit klasickým procesním dokazováním. V tomto případě zůstává obligatorním důkazním prostředkem výslech účastníků, od kterého by bylo možné upustit, pouze pokud by byl spojen s velkými obtížemi.

Z praktického hlediska je tak možné konstatovat, že ačkoli je řízení o rozvod obligatorně vedeno s jednáním, není s účinností od 1. 1. 2026 třeba osobní účasti rozvádějících se manželů, pokud jde o rozvod smluvený podle § 757 o. z., nebo se sice nejedná o rozvod smluvený, ale manželé vyjádřili svou shodu na rozvratu manželství soudu písemně. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. může soud jednat v nepřítomnosti účastníka, který nepožádal o odročení. Je však třeba upozornit na ust. § 391 z. ř. s., podle kterého nedostaví-li se k řízení navrhovatel bez omluvy, soud řízení zastaví. Proto, pokud se manželé rozhodnou, že na jednání nechtějí být přítomni, je třeba, aby svou neúčast soudu řádně omluvili.

Pokud soud rozhodne o rozvodu na základě souhlasného stanoviska manželů, není odvolání přípustné. Avšak výrok o rozvodu nenabude nikdy právní moci dříve, než nabude právní moci výrok o úpravě poměrů dítěte.[23] Tj. kdykoli, kdy bude výrok o úpravě poměrů dítěte odvoláním napaden, bude právní moc výroku o rozvodu manželství sistována a právní moci následně nabudou výroky současně, tj. výrok o rozvodu nabude právní moci dnem, kdy nabude právní moci rozsudek o úpravě poměrů dítěte. V tomto ohledu je třeba upozornit na ust. § 396 z. ř. s., podle kterého „zastavil-li odvolací soud řízení o odvolání proti rozsudku, jímž bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, proto, že odvolání bylo odvolatelem vzato zpět, nastane právní moc rozsudku dnem právní moci usnesení o zastavení odvolacího řízení“.

Smyslem a účelem daného ustanovení je zabránit tomu, aby bylo manželství „rozvedeno zpětně“, neboť to výrazně narušuje právní jistotu nejen rozvádějících se manželů. S přihlédnutím k právní úpravě vázanosti výroku o rozvodu na právní moc rozsudku o úpravě poměrů dítěte je však třeba interpretovat právní úpravu též pro případ, že nebude podáno odvolání do výroku o rozvodu manželství a odvolání podané do výroku o úpravě poměrů dítěte bude vzato zpět. Pro úpravu poměrů dítěte totiž bez dalšího platí ust. § 222 o. s. ř., podle kterého „jestliže odvolatel vezme odvolání zpět, právní moc napadeného rozhodnutí nastane, jako kdyby k podání odvolání nedošlo“.

Pokud bychom tedy měli k dané situaci přistupovat čistě formálním výkladem, platilo by, že pokud jeden z rodičů napadl odvoláním výrok o úpravě poměrů dítěte a následně vzal odvolání zpět, pak právní moc tohoto výroku nastane, jako by nebylo odvolání vůbec podáno, a současně by zpětně k tomuto dni měl nabýt právní moci i výrok o rozvodu manželství, který odvoláním napaden nebyl. To je ale v rozporu se smyslem a účelem ust. § 396 z. ř. s.

Především by tak skutečně mohla vzniknout situace „zpětného rozvodu manželství“, což je právě stav, jehož vzniku se snažil, a to z logiky věci, zákonodárce zabránit. S rozvodem manželství jsou totiž spojeny důležité právní důsledky, mj. např. zánik SJM, zánik vyživovací povinnosti, jakož i např. zánik dědických nároků. Čistě formální jazykový výklad je tak zcela jednoznačně nepřípustný, tj. není možné akceptovat, že by vznikla situace, v jejímž důsledku by rozsudek o úpravě poměrů dítěte a rozvodu doručený např. 31. 1. 2026, proti němuž bylo co do výroku o úpravě poměrů podáno odvolání, nabyl nakonec právní moci cca k polovině února v důsledku toho, že odvolatel vezme např. v říjnu 2026 odvolání zpět. Pokud by totiž odvolatel vzal např. odvolání zpět 11. 10. 2026 a 13. 10. 2026 zemřel, pak by jeho manželství mělo zaniknout v únoru, a nikoli v říjnu právě jeho úmrtím, což by výrazně narušilo právní jistotu. Stejně tak by byla narušena právní jistota i pro soud rozhodující o výživném manželky apod.

Protože zákonodárce danou situaci výslovně procesně neupravil, je zřejmé, že vznikla mezera v zákoně, kterou je nezbytné překonat pomocí analogie. Na danou situaci musí být analogicky aplikováno ust. § 396 z. ř. s, které je nově třeba vykládat tak, že dopadá nejen na situace, v nichž byl odvoláním napaden přímo výrok o rozvodu manželství, ale i na situace, v nichž byl napaden výrok, na kterém je výrok o rozvodu manželství závislý. Proto i v případě, kdy bylo vzato zpět odvolání podané proti výroku o úpravě poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu, nabude výrok o rozvodu manželství právní moci až zastavením tohoto o výroku o úpravě poměrů dítěte probíhajícího odvolacího řízení. Jiným výkladem by totiž mimo již zmíněná práva byl např. manžel připraven o možnost vzít si zpět po rozvodu své dřívější příjmení, neboť takové prohlášení je možné učinit toliko do šesti měsíců od právní moci rozsudku o rozvodu manželství.[24]

Ke změnám v oblasti vyživovací povinnosti[25]

Výživné, především pak určení jeho výše, je bezpochyby velmi závažným tématem současnosti, zejména pak v případě rodičů podnikatelů, u nichž je velmi nejednotně přistupováno k vymezení jejich majetkových poměrů i životní úrovně.[26] Novela se však danému tématu věnuje pouze okrajově, proto se následující řádky soustředí pouze na změny, které přináší, aniž by bylo téma zpracováno komplexněji.

Novela nově zasáhla do ust. § 913 o. z., a to v podobě možnosti soudu posuzovat tzv. potencialitu příjmů. Podle doplněného textu může soud nyní při posouzení výše výživného též přihlédnout k tomu, zda povinným dosahovaný příjem odpovídá příjmu, kterého by mohl dosahovat, zejména vzhledem ke zdravotnímu stavu, vzdělání a kvalifikaci a také vzhledem k situaci na trhu práce v místě jeho pracoviště nebo bydliště. Důvodová zpráva k danému ustanovení blíže neuvádí nic, je proto toliko zřejmé, že se zákonodárce zřejmě snažil pomoci zejména v situacích, v nichž je povinný rodič zpravidla zaměstnán u „své vlastní společnosti“ s příjmem, který zcela zjevně neodpovídá dosaženému vzdělání, zdravotnímu stavu ani oblasti, v níž je výživou povinný rodič výdělečně činný.[27]

Máme za to, že takto nově formulovaná potencialita příjmů má být vykládána spíše restriktivně. Aplikace daného ustanovení je možná pouze tam, kde se jeví, že je příjem spíše účelově snižován tak, aby bylo sníženo i výživné. Není naopak namístě tam, kde rodič řádně vykonává povolání, jež si zvolil, i když by se svým vzděláním mohl mít příjmy i potenciálně vyšší. Tj. ust. § 913 o. z. může být zjevně použito tam, kde např. povinný rodič uvádí, že má v rámci své vlastní společnosti příjem cca 20 000 Kč čistého měsíčně, ačkoli s daným vzděláním a v daném oboru jsou příjmy zpravidla spíše kolem 50 000 Kč čistého. Naproti tomu není namístě např. lékaři pracujícímu v nemocnici jako operatér s příjmem cca 87 000 Kč čistého měsíčně vyčítat, že pokud by měl soukromou praxi, mohly by jeho příjmy být např. o 50 000 Kč vyšší. Stejně tak není dle našeho názoru v souladu se smyslem a účelem tohoto ustanovení potenciál vyššího příjmu hledat bez dalšího potřebného odborného zkoumání v zůstatcích účtů obchodních společností povinného a ty bez dalšího považovat pouze za „nevyplacené zisky“. Nejenže pro uvedené je třeba vždy odborného ekonomického posouzení týkajícího se použitelnosti daných prostředků, ale současně je nutné zohlednit, zda rodič ze svého skutečně vypláceného příjmu saturuje náklady, které jsou spojeny s reálnou životní úrovní jeho rodiny, resp. pokud je zřejmé, že jeho příjmy odpovídají jeho životní úrovni, a to, pokud je tato životní úroveň současně pro dítě dostatečná v kontextu obecného chápání saturace potřeb dítěte.

Resp. za mimořádně problematické lze považovat vypočítání výživného bez dalšího ze stavu účtů obchodních korporací tam, kde je zřejmé, že rodič má odpovídající příjem pro zajištění života rodiny a zohlednění účtů společností by nepřiměřeně vedlo i k zásahu do výchovy dítěte rodičem. Tj. zcela jinak je nutné přistupovat k situaci, kdy má rodič např. příjem 200 000 Kč měsíčně a zajišťuje dětem velmi vysoký standard, a k situaci kdy, jak již bylo uvedeno, rodič tvrdí příjem ve výši minimální mzdy, ačkoli společnost má na účtu několik milionů Kč. V posledním případě je nutné pomocí odborného posouzení majetkové situace společnosti posoudit, zda je příjem uměle snižován, zatímco v prvním případě je nutné zohlednit to, že rodič zvolil pro sebe a dítě velmi pěknou úroveň a nemá potřebu tuto dále navyšovat i z výchovného hlediska.[28]

Další novinkou v oblasti výživného je výslovná deklarace možnosti zohlednit i budoucí očekávané změny těchto poměrů, pokud je možné je rozumně určit (srov. § 913 odst. 2 o. z.). Uvedená právní úprava je reakcí na nejednotný výklad možnosti zohlednit okolnosti, které nastanou v budoucnu, ačkoli již v době vyhlášení rozhodnutí bylo zřejmé, že se tak stane. Okamžik, podle kterého má být rozhodováno, stanoví totiž ust. § 154 o. s. ř. jako moment vyhlášení rozhodnutí. Pro výživné jako opětující se dávku se sice aplikuje § 154 odst. 2 o. s. ř., tzn., že lze uložit povinnost i k plnění dávek, které se stanou splatnými teprve v budoucnu, avšak určení jejich výše je dáno skutkovým stavem ke dni vyhlášení rozhodnutí. Bylo přitom sporné, zda je možné tento skutkový stav chápat tak, že lze přihlédnout k výše uvedené okolnosti, o které je soudu již známo, že nastane a kdy nastane (dies certus an, certus quando), i když nastane v budoucnu. Typicky se jednalo např. o nástup dítěte do školského zařízení v řádech několika měsíců. Některé soudy zohlednily tuto okolnost ve výroku a určily vyživovací povinnost od nastoupení školní docházky ve výroku nově od tohoto data v budoucnu, jiné to s odkazem na § 154 o. s. ř. odmítaly.[29] Právě z těchto důvodů novela upřesňuje, že rozumně očekávatelné změny je možné do výroku o výživném promítnout. Typicky tak půjde právě o nástupy do škol, případné změny školy, plánované náklady na zdravotní péči apod.

Ust. § 913 odst. 2 o. z. ve svém jazykovém znění dopadá současně pouze na odůvodněné potřeby oprávněného, nikoli na majetkové možnosti a schopnosti povinného. Bohužel i důvodová zpráva sama k tomuto odkazuje na ministerské tabulky rozlišující výši výživného podle věku oprávněného.[30] Je tedy zřejmé, že zákonodárce zřejmě chtěl cílit pouze na postavení oprávněného, avšak současně nechtěl, aby byla zohledněna plánovaná změna u povinného. Máme však za to, že takto není možné ust. § 913 o. z. v zájmu hodnotové bezrozpornosti právního řádu vykládat. Neboť jestliže je možné zohlednit odůvodněné potřeby oprávněného, pak přes toto jejich zohlednění se bez pochybností pomyslně dostaneme i na majetkové poměry oprávněného tam, kde bude jejich změna dostatečně postavena najisto. Proto např. pokud vyjde v řízení najevo, že za tři měsíce bude mít rodič povinný výživou nové zaměstnání s vyšším příjmem, nevidíme důvod nezohlednit tuto okolnost ve výroku též. Jestliže však můžeme takto postupovat ve prospěch oprávněného, je třeba v zájmu rovnosti stran, jež pro rodinné právo platí, připustit tentýž postup i u povinného. Proto je dle našeho názoru možné zohlednit např. nástup dalšího dítěte povinného na základní školu od určitého data, či např. jasně doložené ukončení projektu či zaměstnání povinného rodiče (např. i odchod do důchodu) a s ním spojené snížení příjmů v případech, kdy se jedná např. o záležitost dvou měsíců od vyhlášení rozhodnutí a o pravdivosti takových tvrzení účastníka není možné pochybovat.

Velmi revoluční změnu do pojetí výživného přineslo konečně též ust. § 923 odst. 2 o. z., podle kterého se mění pohled na situaci zpětného snížení výživného. Doposud, dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2025, platilo, že spotřebované výživné se nevrací. Pro případnou dohodu o snížení výživného tak nebyl rodič, k jehož rukám je výživné placeno, fakticky ničím motivován, naopak bylo mu zpravidla známo, že čím déle se mu podaří řízení protáhnout, tím více výživného může spotřebovat a „nevrátit“. Ust. § 923 odst. 2 o. z. v novém znění se snaží o dorovnání nepřiměřené tvrdosti zákona. Je zřejmé, že pokud soud dospěje k závěru o opodstatněnosti důvodů ke snížení výživného, je vůči všem spravedlivé, aby bylo plněno podle těchto nově zjištěných okolností.

U snížení výživného je třeba současně vyvrátit určité mýty, podle kterých není snížení výživného fakticky možné, neboť dítě má stále rostoucí potřeby. Ke snížení výživného může dojít ze závažných důvodů na straně povinného, typicky z důvodu závažného onemocnění. Důvodem pro snížení výživného může být ale typicky rozhodnutí o změně rozsahu péče výživou povinného rodiče (navýšení péče). V kontextu nové právní úpravy je třeba též posoudit, zda i nadále platí nemožnost rozhodnout o snížení výživného rozhodnutím zatímní povahy, která byla ve vztahu k předběžným opatřením potvrzena konstantní judikaturou.[31] Předběžná opatření ve věci úpravy poměrů dítěte byla novelizací nahrazena prozatímními rozhodnutími,[32] která mají odlišný režim. Ve vztahu k nim neplatí předjímání rozhodnutí ve věci samé a je možné je vydat i po provedeném dokazování. Domníváme se proto, že případná zatímní úprava výživného prozatímním rozhodnutím vydaným v průběhu probíhajícího řízení po provedené části dokazování, která umožní rozhodnout zatímně na určitém podkladu, není vyloučena.

V oblasti výživného upozorňujeme rovněž na novou právní úpravu lhůty k plnění u nedoplatků výživného, jež je v § 473 odst. 2 z. ř. s. nově určena jako patnáctidenní, běžící od doručení rozhodnutí. Soud může stanovit lhůtu delší nebo plnění rozložit do splátek. Uvedená právní úprava vede k posílení právní jistoty, neboť doposud byla praxe soudů ke stanovení lhůty k plnění u nedoplatků výživného různá, a to od stanovení lhůty k plnění do 3 dnů od doručení až po plnění ve splátkách splatných až po právní moci rozsudku. Současně vede alespoň jako základní pravidlo stanovená lhůta k plnění výživou povinnou osobu ke zvláštní obezřetnosti, neboť si musí uvědomit, že dluh na výživném může být povinna hradit velmi rychle po vynesení rozhodnutí soudu 1. stupně.

Konečně k motivaci výživou povinné osoby k řádnému plnění výživného slouží i nová právní úprava výše úroků z prodlení u pohledávky na výživné, která po dobu prvních 6 měsíců činí u dítěte, jež nenabylo plné svéprávnosti, 2,5 promile dlužné částky za každý den prodlení (srov. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích). Uvedená výše úroků z prodlení je velmi vysoká, směřuje především k zajištění včasnosti plnění pohledávky na výživné, která může být pro rodiče, k jehož rukám je výživné placeno, mimořádně důležitá, např. z důvodu úhrady nákladů na bydlení. Současně po uplynutí šesti měsíců již zákonodárce na vyšší příslušenství pohledávky rezignuje, neboť je zřejmé, že motivace selhala a pohledávky na výživné jsou z hlediska výše úroků z prodlení ostatním pohledávkám nadále postaveny naroveň.

  

JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., působí jako counsel v AK Havel & Partners a na Katedře soukromého práva a civilního procesu na PF UP v Olomouci.

Ilustrační foto: Pexels.com

---

 [1] Je nutné podotknout, že dané označení je spíše nepřiléhavé, neboť změny, které novela přináší, zasahují do výrazně více oblastí než „jen do rozvodu manželství“.

[2] Pojem liberalizace je inspirován názorem prof. Zdeňky Králíčkové z PF MU v Brně.

[3] Srov. § 23 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině (dále „zákon o rodině“), ve znění do 31. 7. 1998: „Státní orgány ve spolupráci se společenskými organizacemi a všemi občany jsou povinny napomáhat upevňování manželství a rodiny, zejména tím, že předcházejí příčinám, které by mohly vést k narušování pevnosti a trvalosti vztahů v manželství a v rodině. Lehkomyslný poměr k manželství je v rozporu se zájmem společnosti. Proto lze ke zrušení manželství rozvodem přistoupit jen ve společensky odůvodněných případech.“

[4] Srov. § 24 zákona o rodině ve znění do 31. 7. 1998.

[5] Srov. M. Hrušáková in M. Hrušáková a kol.: Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství, 4. vyd., C. H. Beck, Praha 2009, str. 69: „Nové znění ustanovení § 24 odst. 1 nyní koncentruje pozornost na vztah mezi manželi a zdůrazňuje nemožnost obnovení manželského soužití. Rozvod se tak z celospolečenské záležitosti stává soukromou otázkou rozvádějících se manželů. Změněná dikce je odrazem změny společenského náhledu na rozvod manželství. V uplynulých desetiletích se rozvod stal legitimní formou řešení manželského konfliktu.“

[6] Srov. k tomu důvodovou zprávu, která konstatuje: „Jak již bylo uvedeno v obecné části důvodové zprávy, tento požadavek nemá v rámci řízení o rozvodu žádný zvláštní význam a jeho vynucování by mohlo přispět pouze k jitření konfliktu mezi manžely.“ Důvodová zpráva k zákonu č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, č. 268/2025, dostupné z: beckonline.cz, [cit. dne 31. 1. 2026].

[7] Je nutné však podotknout, že případné uplatnění překážky rozvodu z důvodu, že je rozvod v rozporu se „zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu tří let“, je extrémně výjimečnou záležitostí a je spojováno především se zdravotními otázkami, existenční nouzí, případně i dalšími okolnostmi, jakými je např. délka trvání manželství. Srov. M. Slováček in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, 2. vyd. (3. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2024, marg. č. 7, dostupné na beck-online.cz, [cit. dne 31. 1. 2026].

[8] V rámci ust. § 757 o. z. odstranila novela jeden z předpokladů smluveného rozvodu, a to podmínku absence společného soužití po dobu šesti měsíců.

[9] Tvrdostní klauzule bývá někdy laicky směšována s povinností manžela s druhým manželem v případě, že manželství rozvedeno není, znovu obnovit manželské soužití. To však fakticky smyslem a účelem ust. § 755 odst. 2 písm. b) o. z. není. Jeho podstatou je manželovi, který má být tzv. tvrdostní klauzulí chráněn, poskytnout právní výhody stále trvajícího manželství, především právo na výživné manžela a právo bydlení.

[10] K tomu viz níže.

[11] Srov. § 159a o. s. ř.

[12] Důvodová zpráva k novelizaci provedené zákonem č. 91/1998 Sb. uváděla, že „zvýšení ochrany dítěte v souvislosti s rozvodem spočívá i v oddělení řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, které musí časově předcházet rozvodovému řízení. O úpravě poměrů k nezletilému dítěti by tak rozhodoval pouze opatrovnický soudce, který již může mít o dítěti informace z dřívějších, předcházejících řízení (např. řízení podle § 50 apod.), který bude o dítěti rozhodovat i po rozvodu, a navíc jde o soudce svým způsobem specializovaného. Navrhované ustanovení by mělo chránit dítě před častou situací, kdy oba výroky nenabývají právní moci současně a právní postavení dítěte není delší čas postaveno najisto.“ Srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, č. 91/1998, dostupné z: beckonline.cz [cit. dne 1. 2. 2026].

[13] Důvodová zpráva k zákonu č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, č. 268/2025, dostupné z: beckonline.cz [cit. dne 1. 2. 2026]: „Převažujícím způsobem řešení péče a výživy jsou dohody, jejichž počet se v průběhu let 2020 až 2022 pohyboval v průměru okolo 85 %. Jelikož dohody představují výhodný nástroj uspořádání porozvodových vztahů k dětem, a to ať již z hlediska rychlosti řízení, či z hlediska jejich následného dobrovolného dodržování oběma rodiči, je žádoucí fungování tohoto nástroje dále podpořit. S ohledem na četný výskyt dohod v praxi by se podpora měla dotknout významného okruhu rozvádějících se rodičů.“

[14] Srov. ust. § 383 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále „z. ř. s.“): „Pro řízení je příslušný soud, v jehož obvodu mají nebo měli manželé poslední společné bydliště v České republice, bydlí-li v obvodu tohoto soudu alespoň jeden z manželů; není-li takového soudu, je příslušný obecný soud manžela, který nepodal návrh na zahájení řízení, a není-li ani takového soudu, obecný soud manžela, který podal návrh na zahájení řízení.“

[15] K takovému postupu zřejmě soudy přistoupí tehdy, pokud by vedení spojených řízení bylo již nehospodárné (např. návrh na rozvod byl podán jen pár dní před vyhlášením rozsudku ve věci úpravy poměrů dítěte), dále pokud to bude nevhodné s ohledem na předmět dokazování, tj. v případě uplatnění tvrdostní klauzule a potřeby zjištění příčin rozvratu, a konečně např. též tehdy, pokud by bylo zbytečně zdrženo řízení o úpravě poměrů dítěte např. návrhem na osvobození od soudních poplatků v řízení o rozvod manželství.

[16] Jakkoli se k otázce výkladu principu trvání příslušnosti ve věcech péče o nezletilé objevují v praxi nejasnosti, nelze o výkladu ust. § 11 o. s. ř. ve vztahu k péči soudu o nezletilé tak, že se příslušnost posuzuje podle okolností, jež byly dány v době zahájení prvního dílčího řízení ve věci, pochybovat. Srov. k tomu např. P. Charvát in J. Jirsa a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Soudcovský komentář, Wolters Kluwer, stav ke dni 1. 1. 2023, komentář k § 5 z. ř. s., dostupné z: www.aspi.cz [cit. dne 1. 2. 2026]. Jasně konstatuje, že „pokud se v průběhu řízení okolnosti pro posuzování místní příslušnosti změní, lhostejno zda v době, kdy se žádná dílčí otázka neřeší, nebo v průběhu ,horkého‘ rozhodování, má soud vždy jen možnost, nikoli povinnost, svou místní příslušnost přenést na soud jiný“. I z uvedeného textu je zřejmé, že příslušnost trvá po celou dobu řízení a není určena toliko autorem zmiňovanou dílčí otázkou. Obdobně je možné připomenout usnesení KS v Praze ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 32 Co 179/2022, podle kterého „byla-li v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé v minulosti určena místní příslušnost soudu jako obecného soudu nezletilého dítěte, tzn. podle okolností, které tu byly v době zahájení prvního řízení, trvá i po všechna následující řízení ve věcech téhož nezletilého dítěte. Ke změně procesního soudu může dojít pouze postupem podle § 5 věty první z. ř. s., tzn. přenesením příslušnosti.“

[17] V tomto ohledu je nutné se přiklonit k jazykovému výkladu ust. § 5 z. ř. s. Z důvodu formální povahy procesního práva je v něm analogie přípustná pouze výjimečně, v tomto konkrétním případě pro ni nelze shledat důvody, neboť zřejmě není možné hovořit ani o mezeře v zákoně. Přenesení příslušnosti dopadá ze své povahy na řízení dlouhotrvající povahy, tím řízení o rozvod manželství není. V praxi tak půjde v podstatě o nově vzniklý problém, neboť řízení ve věcech svéprávnosti je též spojeno s jiným řízením, a to řízením ve věcech opatrovnictví člověka, avšak přenesení příslušnosti je přípustné v obou těchto řízeních, proto s případným přenesením nelze shledat žádné praktické obtíže. Právě i s ohledem na to, že v případě řízení ve věcech opatrovnictví je přenesení rovněž zákonem výslovně umožněno a přenesení je v procesním právu chápáno jako výjimka vyžadující explicitní právní regulaci, máme za to, že přípustnost přenesení příslušnosti v řízení o rozvod manželství nelze dovodit.

[18] Případně není vyloučen postup podání návrhu na úpravu poměrů dítěte u soudu A spolu s návrhem na přenesení příslušnosti. Návrh na rozvod je však možné podat až poté, co soud o přenesení příslušnosti rozhodne a rozhodnutí nabude právní moci.

[19] V případě, že je návrh podán v podobě jiného než smluveného rozvodu, ale následně se podaří splnit podmínky pro smluvený rozvod, soud rozdíl v soudním poplatku vrátí.

[20] Uvedený závěr vyplývá z podřazení rozvodu pod z. ř. s., z materiálního pojetí účastníků řízení a absence jejich kontradiktorního postavení. Možnost podání společného návrhu je jasným vodítkem pro definitivní potvrzení nesporného charakteru řízení, k němuž se doktrína (včetně samotné autorky) propracovávala postupně. Lze tak konstatovat, že není již dalšího důvodu nesouhlasit s tím, jak nesporný charakter řízení o rozvod manželství prezentuje a odůvodňuje Lavický. Srov. P. Lavický in P. Lavický a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Praktický komentář, Wolters Kluwer, stav k 30. 6. 2015, úvodní slovo komentáře, dostupné z: www.aspi.cz [cit. dne 1. 2. 2026].

[21] Domněnka rozvratu byla zakotvena i v § 24 zákona o rodině. Textace tehdejšího ustanovení však obsahovala slovní spojení „má se za to“, což odpovídá domněnce vyvratitelné. Doktrína se o povahu domněnky dlouhodobě přela. K tomu srov. např. M. Hrušáková in M. Hrušáková a kol., op. cit. sub 5, str. 79, která ve svém komentáři výslovně odkazuje na Hulmáka, jenž v rámci recenze tohoto komentáře vyslovil názor vyvratitelné povahy domněnky, Hrušáková s ním však i nadále nesouhlasila. Ust. § 757 o. z. ve znění do 31. 12. 2025 právní domněnku neobsahovalo, naopak vyžadovalo, aby soud zjišťoval, zda je shodné tvrzení účastníků pravdivé. Srov. např. M. Hrušáková, M. Kornel, in Z. Králíčková, M. Hrušáková, L. Westphalová a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975), 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2020, str. 435, marg. č. 2: „Uvedená formulace zákona nasvědčuje tomu, že zákon již nespojuje určité skutečnosti s důkazem o domněnce rozvratu, jak tomu bylo v dřívějším zákoně o rodině, ale na základě tvrzení manželů usilujících o rozvod manželství si soud tvoří vlastní závěr.“

[22] Dikce § 757 o. z. užívá spojení „platí, že“, což odpovídá podle terminologie o. z. nevyvratitelné právní domněnce. Srov. důvodovou zprávu k o. z., dostupné z: beckonline.cz [cit. dne 1. 2. 2026].

[23] Pořadí výroků bylo rozebíráno i na rodinněprávním sympoziu Justiční akademie. To dosáhlo shody, že je vhodnější výrok o rozvodu manželství formulovat jako první, aby bylo pouze „proklamativně“ postaveno najisto, že manželství se rozvádí, a úprava poměrů dítěte pro dobu po rozvodu tento „výrok následuje“. Srov. https://ja.gov.cz/images/rodinnepravni_sympozium/9._rodinn%C4%9Bpr%C3%A1vn%C3%AD_sympozium_Justi%C4%8Dn%C3%AD_akademie_-_Interpretace_a_aplikace_z%C3%A1sadn%C3%ADch_ustanoven%C3%AD_rozvodov%C3%A9_novely.pdf [online], [cit. dne 1. 2. 2026]. Máme za to, že pořadí výroků není relevantní, avšak je vhodné upozornit na dikci ust. § 757 o. z., které formálně pro to, aby mohlo být rozhodnuto o rozvodu, požaduje schválení dohody o úpravě poměrů dítěte. Podle tohoto ustanovení by tak bylo spíše logičtější, aby byla nejprve schválena dohoda rodičů o úpravě poměrů dítěte, tj. tento výrok byl výroku o rozvodu manželství v rozsudku předřazen.

[24] Srov. § 759 o. z.

[25] Z důvodu nedostatku jakýchkoli praktických zkušeností, které by pomohly analýze daného institutu, je vynechána problematika postoupení pohledávky na výživné, neboť by se v rámci článku nejednalo o nic jiného než parafrázi právní úpravy.

[26] Uvedená problematika přesahuje téma tohoto článku, proto lze jen stručně poukázat na to, že u podnikatelů zpravidla selhává postup při zjištění skutečné životní úrovně účastníků řízení. Na nesprávný postup obecných soudů v těchto souvislostech upozornil recentně Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2691/24. Ústavní soud připomněl, že rozhodování „o výživném mezi manžely nicméně vyžaduje komplexní posouzení hmotné a kulturní úrovně obou manželů, a to v jejich vzájemné souvislosti“. Stejně tak konstatoval, že „pojem ,hmotná a kulturní úroveň‘ je ve svém východisku pojmem socioekonomickým, zahrnuje např. základní lidské potřeby odpovídající danému společenskému statusu (stravování či bydlení), potřeby pro seberozvoj (návštěva společenských, kulturních a jiných událostí či prosté navazování a udržování lidského kontaktu s jinými), způsob dopravy (např. veřejnou dopravou, osobním vozem, podle poměrů manželů turistickou či tzv. byznys třídou v letadle, ve vysoce nadstandardních poměrech též užívání vlastního či pronajatého soukromého letadla apod.), jiné specifické okolnosti spojené s určitou společenskou třídou (např. placení nadstandardní lékařské péče, služby osobních strážců, zahradníka, uklízečky apod.). To vše utváří určitý standard života, jeho hmotnou a kulturní úroveň.“ Přitom je nutné podotknout, že nález byl vydán v době, v níž se soudy v rámci dokazování soustředily pouze na příjmové složky, ale neprováděly dokazování ke skutečné životní úrovni. To může vést jak k diskriminaci výživou oprávněné osoby, ale též i osoby výživou povinné, neboť vůči ní není vždy spravedlivé toliko přihlédnout např. ke stavu účtu její společnosti, aniž by bylo přihlédnuto k tomu, kolik má zaměstnanců, jaké jsou potřeby rozvoje jejího podnikání, a především k tomu, jaká je její skutečná životní úroveň, tj. k tomu, jaké jsou skutečné životní náklady a přístupy k nim. Novelizace žádnou z těchto otázek přímo neřeší, je proto zřejmé, že je třeba se jim věnovat o to více v budoucnosti.

[27] Uvedené současně odpovídá i závěrům judikatury. Srov. např. rozsudek KS v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 36 Co 120/2023: „Při určení nebo změně výživného se má vycházet nejen z faktických výdělků povinného rodiče, ale zejména se mají zkoumat jeho potenciální výdělky, celková životní úroveň, případně finanční postavení osob, které vykonávají obdobnou činnost. Soud by měl tedy vycházet z toho příjmu, který je vyšší.“

[28] Uvedené je přitom, jak bylo výše uvedeno, pouze úvodem do jednoho z dalších problémů, se kterými se praxe v oblasti určení výše výživného potýká.

[29] Přitom je nutné uznat, že odmítnutí zohlednit budoucí děje bylo podpořeno i doktrínou, resp. bylo možné uvedené z doktríny dovozovat. Např. Hrnčiřík zdůrazňuje, s odkazem na rozhodnutí Nejvyšího soudu sp. zn. 21 Cdo 4302/2007, že „zásada uvedená v § 154 odst. 1, tj. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, znamená, že soud při rozhodování věci je povinen přihlédnout nejen ke skutkovým okolnostem, které tu byly v době zahájení řízení, ale také k okolnostem, které nastaly za řízení až do vyhlášení rozhodnutí, a že nesmí vzít v úvahu to, co má (může) nastat až po vyhlášení rozsudku“. Viz V. Hrnčiřík in K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, J. Doležílek a kol.: Občanský soudní řád, 3. vyd. (3. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2024, marg. č. 1, dostupné z: beckonline.cz [cit. dne 2. 2. 2026]. Máme však za to, že pokud šlo o okolnost, kterou bylo možné postavit do budoucna najisto, tj. typicky výše zmíněné zahájení povinné školní docházky, pak bylo možné toto pod zjištěný skutkový stav ke dni vyhlášení rozhodnutí subsumovat.

[30] Důvodová zpráva k zákonu č. 268/2025 Sb., dostupné z: beckonline.cz [cit. dne 3. 2. 2026].

[31] K tomu srov. usnesení KS v Ostravě, sp. zn. 14 Co 64/2010 („Předběžným opatřením nelze účastníku uložit, aby platil výživné v nižší částce, než která mu byla uložena pravomocným rozhodnutím.“), což dále potvrdil i Ústavní soud (srov. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 3706/14: „Nad rámec argumentace obsažené v usnesení KS v Ostravě ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 14 Co 64/2010, na které obecné soudy při rozhodování ve věci stěžovatele odkázaly, je možné uvést následující. Pokud jde o problematiku výživného, z formulace obsažené v § 76 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – ,Předběžným opatřením může být účastníku uloženo zejména, aby a) platil výživné v nezbytné míře‘; je zřejmé, že možnost uložení předběžného opatření v tomto kontextu směřuje především na situace, kdy je třeba povinnost platit výživné předběžným opatřením uložit, jelikož je nutné s ohledem na potřebu ochrany oprávněného zatímně upravit poměry účastníků v této otázce.“

[32] Těm bude věnován další článek.