Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud, neboť se domnívala, že obecné soudy nepřiznáním bezplatné obhajoby porušily její práva. Konkrétně namítala, že soudy vycházely primárně z její (a manželovy) majetkové potenciality, nikoli z toho, v jaké majetkové situaci se aktuálně nachází. Nemajetnost má být podle ní posouzena kdykoli v řízení podle aktuálního stavu.

Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Michal Bartoň) ústavní stížnosti vyhověl a zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Právní věta:

Pro přiznání bezplatné obhajoby nemohou soudy stanovit podmínky, které nemají oporu v zákoně či v judikatuře. Jde zejména o podmínky vztahující se k budoucnosti, které toliko mohou, ale také vůbec nemusejí v budoucnu nastat (hypotetické možnosti).

Právo na bezplatnou pomoc obhájce je individuálním právem každého obviněného, přičemž nikomu nelze přičítat k tíži chování jiných osob, které sám nemůže ovlivnit.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3739/25 je dostupný  zde.