Po kontaktu s nakaženým hned na očkování? Dne 16. 12. 2025 vyšel na iDNES.cz článek s názvem Žloutenku likviduje nové nařízení. Po kontaktu s nakaženým hned na očkování[1], v němž ředitel odboru ochrany veřejného zdraví Ministerstva zdravotnictví Mgr. Fošum uvedl, že pokud krajská hygienická stanice prokáže u osoby kontakt s nakaženým, nařídí jí mimořádné očkování, a toto rozhodnutí bude následně vymáhat podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Může krajská hygienická stanice skutečně konkrétní fyzické osobě mimořádné očkování nařídit a jeho splnění vynucovat?

 

Mimořádné očkování jako mimořádné opatření

Podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen „ZOVZ“), lze mimořádné očkování nařídit výlučně formou mimořádného opatření podle § 69 odst. 1 písm. g) ZOVZ, a to na základě předchozího povolení Ministerstva zdravotnictví (§ 82 odst. 2 písm. m) a § 80 odst. 1 písm. i) ZOVZ). Jelikož se jedná o mimořádné opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku, které vydává krajská hygienická stanice (§ 82 odst. 2 písm. m)), takové mimořádné opatření bude mít ve smyslu § 94a odst. 2 ZOVZ povahu opatření obecné povahy.

Opatření obecné povahy stojí na pomezí mezi právním předpisem a individuálním rozhodnutím. Jedná se o úkon správního orgánu vztahující se ke konkrétně vymezenému předmětu regulace (např. vyhlášení ochranného pásma či uzavření konkrétní ulice), který současně dopadá na obecně vymezený okruh adresátů (např. osoby nacházející se na území určité obce či osoby vykonávající činnost v konkrétním zařízení).

Mimořádné opatření podle § 69 odst. 1 písm. g) ZOVZ jako opatření obecné povahy ve smyslu § 94a odst. 2 ZOVZ nabývá účinnosti dnem vyvěšení na úřední desce příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví, který je vydal. Uložení povinnosti konkrétní fyzické osobě by muselo proběhnout formou individuálního správního rozhodnutí, které by muselo být této osobě řádně doručeno.

 

Individuální rozhodnutí podle § 64 ZOVZ?

Podle § 64 písm. a) ZOVZ je fyzická osoba, která onemocněla infekčním onemocněním nebo je podezřelá z nákazy, povinna podrobit se zejména izolaci, podání specifických imunologických preparátů či antiinfektiv, potřebnému laboratornímu vyšetření, lékařské prohlídce nebo karanténním opatřením. Pokud by orgán ochrany veřejného zdraví uložil konkrétní fyzické osobě povinnost podstoupit očkování s odkazem na citované ustanovení, jednalo by se podle názoru autorky o postup ultra vires (nad rámec pravomocí).

Z citovaného ustanovení nevyplývá povinnost podrobit se očkování. Zákon zde hovoří o povinnosti podrobit se podání specifických imunologických preparátů, což však nelze bez dalšího ztotožňovat s povinností podrobit se očkování. Nadto je třeba poukázat na skutečnost, že navzdory požadavku čl. 40 odst. 2 Legislativních pravidel vlády („Je-li nutné uvést nový právní termín, je třeba jej v právním předpisu blíže vymezit, a to definicí tohoto právního termínu.“) není pojem „specifické imunologické preparáty“ v citovaném zákoně nijak definován a jeho vymezení nelze nalézt ani v jiném právním předpise. Je proto nezbytné zabývat se významem tohoto sousloví prostřednictvím výkladu.

Podle Velkého lékařského slovníku[2] se pod pojmem „preparát“ rozumí léčebný přípravek, tedy lék v již předem připravené podobě. Zatímco lék je určen k léčbě onemocnění, které již propuklo, očkovací látka slouží k tomu, aby se organismus naučil reagovat na patogen (virus, bakterii) ještě předtím, než se s ním setká. Očkovací látka (vakcína) vyvolává imunitní odpověď a tvorbu protilátek, čímž buď zabrání propuknutí nemoci, nebo alespoň zmírní její průběh.

Již z tohoto rozlišení lze dovodit, že pod pojmem „specifické imunologické preparáty“ je namístě rozumět spíše látky svým charakterem bližší léčbě než očkování. Typicky půjde o prostředky pasivní imunizace, tedy takové, při nichž jsou hotové protilátky do organismu dodány zvenčí; ochrana nastupuje bezprostředně, avšak je časově omezená (např. imunoglobuliny, sérum po expozici či urgentní postexpoziční profylaxe). Naproti tomu očkování představuje aktivní imunizaci, při níž si organismus vytváří protilátky sám; ochrana nastupuje s časovým odstupem, zato má dlouhodobější charakter.

S ohledem na situaci předvídanou v § 64 ZOVZ dává smysl uvažovat právě o pasivní imunizaci jako bezprostředním zásahu po expozici, nikoli o aktivní imunizaci v podobě očkování. Autorka vychází z principu racionality zákonodárce, podle něhož zákonodárce při tvorbě právních předpisů postupuje logicky a konzistentně, nepřijímá vnitřně rozporná řešení a sleduje racionální a smysluplné cíle. Pokud by zákonodárce zamýšlel podřadit očkování pod režim ustanovení § 64, použil by podle přesvědčení autorky výslovně pojem „očkování“, tak jak činí na jiných místech téhož zákona (např. v § 46 a § 69 ZOVZ). Skutečnost, že tak neučinil, proto nelze považovat za náhodu, nýbrž za projev vědomé legislativní volby.

Tento závěr odpovídá i názoru odborníka prezentovanému v článku Virová hepatitida A – onemocnění a vakcinace z pohledu infektologa.[3] Z článku lze pochopit, že očkování již nemocného postrádá smysl, neboť vakcína probíhající infekci ani její příznaky neléčí a samotné onemocnění zanechává dlouhodobou imunitu. Očkování nemocného navíc nemůže zabránit dalšímu šíření viru, jelikož jeho vylučování začíná již 1-2 týdny před nástupem klinických projevů a u imunokompetentních osob trvá přibližně týden po začátku nemoci. Nejintenzivnější vylučování viru přitom nastává na konci inkubační doby, tedy ještě před propuknutí nemoci, kdy se infikovaná osoba ještě cítí zdráva.

Pokud jde o přínos postexpozičního očkování pro jednotlivce, ten může přicházet v úvahu v případě osoby, která byla infekci vystavena jednorázově a vakcínu obdrží bezprostředně poté. Podání vakcíny během dvou týdnů po expozici, jak bývá doporučováno, však podle citovaného názoru vhodné být nemusí, neboť v tomto období již bývá imunitní systém přítomností viru aktivován a zahajuje vlastní imunitní odpověď; aplikace vakcíny by za těchto okolností mohla vytvořit předpoklady pro rozvoj imunopatologických reakcí. Očkování osob, které byly s nemocným v trvalém kontaktu (typicky členů domácnosti nebo pracovního kolektivu), se pak jeví jako málo účelné. Účelem očkování je zabránit přenosu infekce z nemocného na zdravého, avšak u těchto osob je pravděpodobné, že k nákaze již došlo v období od počátku vylučování viru nemocným do momentu, kdy by byly příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví vyhledány a vyzvány k očkování.

 

Meze demonstrativního výčtu v § 64 ZOVZ

Pokud by se příslušný orgán ochrany veřejného zdraví dovolával demonstrativního výčtu uvozeného slovem „zejména“, je třeba připomenout, že v takovém případě se uplatní výkladové pravidlo eiusdem generis (téhož druhu). Při posuzování opatření, která nejsou v citovaném ustanovení výslovně uvedena, je proto nutno zkoumat, zda svou povahou a intenzitou odpovídají těm opatřením, která jsou v daném ustanovení výslovně vyjmenována.

Tento požadavek je o to naléhavější s ohledem na princip enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí vyjádřený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, zejména jedná-li se o vymezení pravomocí orgánu veřejné moci (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 8 Ao 1/2021-133). Vynucení invazivního lékařského zákroku v podobě očkování má přitom nepochybně odlišnou povahu i intenzitu zásahu než izolace či laboratorního vyšetření. Nadto je očkování systematicky upraveno v jiné části téhož zákona, což dále svědčí proti jeho podřazení pod dotčené ustanovení.

 

Vyhláška jako podklad pro mimořádné očkování?

Lze si představit, že by příslušný orgán ochrany veřejného zdraví při ukládání povinnosti fyzické osobě podstoupit mimořádné očkování proti virové hepatitidě A vycházel z čl. 7 bod 9 přílohy č. 17 vyhlášky č. 389/2003 Sb., o systému epidemiologické bdělosti pro vybraná infekční onemocnění. Tato vyhláška však byla vydána podle § 108 ZOVZ k provedení § 16 odst. 2, § 62 odst. 1 a 2 a § 75a odst. 1 a 4 ZOVZ. Uvedená zákonná ustanovení upravují výlučně ohlašovací povinnost (§ 16 odst. 2), postup při laboratorní diagnostice (§ 62 odst. 1 a 2), systém epidemiologické bdělosti/surveillance a organizační součinnost při provádění opatření (§ 75a odst. 1 a odst. 4). Žádné z těchto ustanovení však nezakládá zmocnění k uložení nové povinnosti fyzické osoby podrobit se očkování. Samotný § 108 ZOVZ přitom taxativně vymezuje, která zákonná ustanovení mají být provedena vyhláškou. Zatímco zmocnění k vydání tzv. očkovací vyhlášky (vyhláška č. 537/2006 Sb.) je zde výslovně uvedeno, zmocnění k nařízení další očkovací povinnosti v tomto ustanovení obsaženo není.

Očkování představuje zásah do tělesné integrity chráněné čl. 7 odst. 1 Listiny. Takový zásah musí mít výslovnou zákonnou oporu, být formulován dostatečně určitě a splňovat požadavek proporcionality. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat pouze na základě zákona a v jeho mezích. Vyhláška jako podzákonný právní předpis proto nemůže rozšiřovat zákonem stanovené povinnosti ani zakládat nový zásah do tělesné integrity jednotlivce. Pokud by byla vykládána jako samostatný právní titul pro uložení očkování, jednalo by se o překročení zákonného zmocnění.

 

Sankční odpovědnost

Co se týče sankce za nepodstoupení mimořádného očkování, lze s ohledem na výše uvedenou argumentaci dovodit, že sankce podle § 92k odst. 6 písm. a) ve spojení s odst. 7 písm. d) ZOVZ (pokuta do výše 10 000 Kč) dopadá na fyzickou osobu, která se nepodrobí mimořádnému očkování uloženému podle § 69 odst. 1 písm. g) ZOVZ, tedy očkování nařízenému mimořádným opatřením. Tedy uvedená skutková podstata se podle názoru autorky vztahuje na porušení povinnosti stanovené mimořádným opatřením jako opatřením obecné povahy. Z textu zákona dále vyplývá, že odpovědnost zákonného zástupce nezletilé fyzické osoby (případně fyzické osoby, které byla nezletilá osoba svěřena rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu do pěstounské péče nebo do výchovy) je výslovně konstruována ve vztahu k pravidelnému očkování.  V případě mimořádného očkování tak zákon výslovnou odpovědnost zákonného zástupce ani jiných osob nestanoví, což je třeba zohlednit při výkladu sankčních ustanovení, a to s ohledem na zásadu restriktivního výkladu veřejnoprávních sankcí.

 

Závěr

Podle názoru autorky platná právní úprava neumožňuje krajské hygienické stanici ukládat jednotlivcům mimořádné očkování na základě § 64 ZOVZ ani na základě vyhlášky č. 389/2003 Sb. Takový zásah je možný pouze při splnění podmínek stanovených pro mimořádné opatření podle § 69 ZOVZ, tedy pouze jako opatření obecné povahy. Jakýkoli širší výklad by byl v rozporu se zákonem i s ústavními limity výkonu veřejné moci.

 

JUDr. Vladana Vališová, LL.M., působí jako advokátka a rozhodce PRIAC – Mezinárodního rozhodčího soudu při ČMKBK

Foto: pixabay.com

 

---

[1] https://www.idnes.cz/praha/zpravy/zloutenka-nakaza-onemocneni-vakcina-zdravotnictvi.A251216_111918_praha-zpravy_sahu?

[2] https://lekarske.slovniky.cz/pojem/preparat

[3] BENEŠ, J.: Virová hepatitida A – onemocnění a vakcinace z pohledu infektologa, SMIS-L, 2026. https://smis-lab.cz/2026/01/05/virova-hepatitida-a-onemocneni-a-vakcinace-z-pohledu-infektologa/